Úřady pro seniory nabízejí všem zájemcům širokou paletu možností smysluplného a obecně užitečného nasazení vlastních schopností a talentů i v třetím úseku života. Na základě heilbronnského příkladu informuje Gerhard Simpfendörfer, děkan v.v. z Wüstenrotu, jak by to v jednotlivých případech mohlo vypadat v praxi. Přitom se ozřejmuje, že „modelový program kanceláří pro seniory", zahájený v roce 1992 spolkovým ministerstvem rodin, se setkal s velkým zájmem.
Naše společnost jednoznačně stárne: Byla-li v roce 1890 průměrná délka života mužů 35 let a žen 38 let, je to dnes 72, resp. 78 let - s tendencí stále stoupající. Jestliže před sto lety bylo v Německu asi 13 000 lidí devadesátiletých a starších, v roce 2000 se jich očekává 580 000. Ještě v roce 1939 bylo v Německu jen 16 stoletých - za padesát let jich bylo téměř 3000. Ve velkoměstě se 120 000 obyvateli žije dnes 25 000 lidí starších šedesáti let: „město ve městě". Tímto vývojem vzniká pro stále větší počet lidí „třetí etapa života". Její délka je dnes už kolem dvaceti let a vyznačuje se rozsáhlou hospodářskou nezávislostí a vysokým standardem lékařské péče.
K popisu tohoto třetího úseku života patří ovšem i další čísla, např. ze zdravotnictví:
občané starší šedesáti let (21 procent obyvatelstva) spotřebují 55 procent všech nákladů zákonné nemocenské pokladny na léky a 47 procent všech dnů pobytu v nemocnicích. Podle modelového účtu jedné místní nemocenské pokladny je částka na všechna zdravotní opatření pro 35-45tileté cca 917 marek za rok; pro 45-55tileté cca 1200 marek. Pro 65-75tileté cca 2715 marek za rok. Skupina starších 65 let spotřebuje o 5970 marek víc než všechny ostatní věkové skupiny dohromady.
Všechna zde uvedená čísla až po zajištění pečovatelské služby odkazují na docela jinou otázku, která byla dosud málo povšimnuta a diskutována: čím je vlastně tento rostoucí počet starších lidí pro společnost? Děti a mládež se výchovou a vzděláním připravují pro život; dvaceti - šedesátiletí svým životním výkonem vše zajišťují; jaký význam a funkci má rostoucí skupina starších? Co je - viděno individuálně - naplněním smyslu třetího úseku života? Odpočívat? Cestovat? Mít volno? Na tuto otázku je třeba odpovědět individuálně i společensky. Starší generace musí nově definovat sama sebe. Spolkové ministerstvo pro rodinu a seniory se v květnu 1992 chopilo řešení této otázky „modelovým programem kanceláří pro seniory". V publikaci tohoto programu se říká: „Úřady pro seniory mají jako rozběhová místa pro starší lidi plnit dvojí funkci: umožnit kontakty mezi lidmi a povzbudit ke společné činnosti - zprostředkovat možnosti k angažování a ukázat pole působnosti." Těžištěm všech úkolů má být .důchodová aktivita a dobrovolná neplacená sociální angažovanost", chápaná v nejširším smyslu jako .nasazení pro druhé nebo pro společnost... např. návštěvy a služby u nemocných a starých, dobrovolná pomoc v hospodářském podnikání, poradenství při zakládání existence".
Konkrétním úkolem kanceláří pro seniory má být „informování starších lidí, hledajících uplatnění, o různých možnostech dobrovolné angažovanosti v regionu a rada každému jednotlivci, které činnosti jsou pro něho vhodné; zprostředkování kontaktu s těmi, kdo potřebují dobrovolné spolupracovníky; porady a doprovázení těch, kdo již takovou činnost zahájili". Ohlas publikace tohoto programu byl velký: více než 650 žádostí o místo ukázalo, že poptávka nebyla vytvořena uměle, ale byla podchycena poptávka stávající" (Gertrud Zimmermann ze spolkového ministerstva). Mezi těmito uchazeči bylo vybráno mnoho dobrovolníků a iniciátorů, kteří od r. 1993 postupně zřídili na dobu tří let „Úřad pro seniory", financovaný ze značné části spolkovým ministerstvem.
Tato modelová zařízení jsou „pokusným polem" - jejich zkušenosti jsou průběžně statisticky shromažďovány a vědecky vyhodnocovány Sociálním výzkumným ústavem ISAB (Kolín). Po proběhnutí poločasu tohoto programu jsou po ruce teprve počátky oficiálního vyhodnocení. První postřehy však ukazují zajímavé aspekty.
Především: Jde tu o zcela novou formu „práce seniorů". Namísto dosavadní opatrovnické činnosti - která je i nadále nutná - nastupuje samotnými seniory aktivně stanovená role činné spoluodpovědnosti za úkoly ve společnosti.
Tento nový charakter se výrazně projevuje v tom, že účast mužů je s 35-40 procenty mnohem vyšší než v tradiční činnosti seniorských klubů. „U dnešních - a zejména budoucích - seniorů se jedná z velké části o aktivní, zodpovědné, výkonné a činorodé lidi" (Zimmermann).
Za druhé: Modelové úřady se vyvíjejí rozmanitě podle regionálního prostředí městského nebo venkovského, s vyvinutými sociálními službami nebo s nedostatečnou sociální strukturou. Největší rozdíly jsou patrné mezi úřady ve starých a nových spolkových zemích. Kromě toho je třeba ještě diskutovat o pojmu „dobrovolné činnosti". Otázka, co znamená „dobrovolná činnost", se stala - stejně jako v jiných společenských oblastech - i zde virulentní. Striktní označení „bezplatná činnost" práci penzistů plně nevystihuje. Proto se zavádí nový název: „dobrovolná sociální angažovanost". Jaké jsou jednotlivé praktické zkušenosti? Které důchodové aktivity se v oblasti „dobrovolné sociální angažovanosti" ukázaly jako smysluplné? Vezměme za příklad Úřad pro seniory v Heilbronnu, města se 120 000 obyvateli. Nosným základem zdejšího úřadu seniorů je iniciativa „Senioři pro druhé", vycházející z přesvědčení, že penzi nelze ztotožňovat s ústupem do .soukromé existence", ale naopak i tento úsek života musí být konstituován jako „bytí pro druhé". Už před zveřejněním modelového programu si tato iniciativa zvolila za cíl rozvíjení důchodových aktivit. Za jakých podmínek? Zásadně je třeba vycházet z toho, že seniorky a senioři nejsou činní „v první linii" zodpovědnosti, ale v řadě druhé nebo třetí. Postava „Velkého Hospodáře", který se znovu ujímá vedení podniku, bude výjimkou; aktivita seniorů bude mít většinou charakter služby. Činnost musí být ohraničena časem i silami, které jsou k dispozici - aby to odpovídalo věku a nároku na volno, patřícímu k důchodovému stavu. Samozřejmě není nutné, aby se uskutečňovala ve stejném oboru jako předchozí povolání; pro mnohé lidi je právě lákavé dělat v této životní fázi něco úplně jiného - zaměnit např. práci průmyslovou za sociální. Konzultace na úřadě pro seniory nabízí každému zájemci širokou paletu rozmanitých možností, z nichž si může vybrat. Postupně se vytvořily tři hlavní obory: Především aktivity u veřejných institucí. Zvláštní místo zde zaujímá písemná dohoda mezi Úřadem pro seniory a městskou správou, uzavřená před několika měsíci. V ní se praví: „Městská správa podle potřeby a uvážení dává Úřadu pro seniory k dispozici nabídky dobrovolné činnosti pro penzisty. Tím se zájemcům umožňuje, aby po skončeném zaměstnání použili své celoživotní zkušenosti a kompetence pro blaho společnosti." Díky této dohodě je řada lidí činná v městském archivu při zpracování neuzavřených historických dokumentů, při instalaci a zabezpečování výstav v městských muzeích nebo při vyhodnocování archeologických nálezů. Správa inženýrských staveb nabízí praktické aktivity jako dohled nad stavebním stavem městských zařízení.
Podobně i jiné instituce nabízejí možnosti spolupráce - byť bez smluvního ujednání: Německý Červený kříž potřebuje pomoc pro žáky základních škol při vypracovávání domácích úkolů. Lidová univerzita hledá mezi seniory moderátory a průvodce večerních kurzů. Velkému zájmu se těší nabídka Státního památkového úřadu, který potřebuje v nejbližších letech archeologicky zajistit a zdokumentovat přes sto archeologických nalezišť z keltské a římské doby, situovaných leteckými snímky - než se v těchto oblastech začne stavět. Tento úkol je řešitelný pouze dobrovolnou spoluprací. Kromě zadaných úkolů hraje zde velkou roli touha po sdružování, která často roste s přibývajícím věkem: spojení s bývalými spoluzaměstnanci je přerušeno, okruh přátel řídne, životní partner namnoze chybí. Proto starší lidé mnohdy hledají týmovou činnost. A to je druhá forma aktivit, nabízených úřadem pro seniory: volné „skupiny služeb". Sem patří např. tři skupiny návštěvních služeb, přiřazené ke každému domovu důchodců a pečovatelskému domu, kde mají také statut „druhého dohledu". Nebo skupina 25 seniorek, které po hodinách přebírají v mladých rodinách péči o děti. Jiná pracovní skupina pod heslem „Senioři pomáhají seniorům" provádí drobné opravy u starších lidí - kromě práce je tu vždy důležitý samotný sociální kontakt.
Třetí oblast se vztahuje na vědomosti, které mnozí dnešní senioři získali studiem, dalším profesním vzděláváním a zkušenostmi - a které náhle byly „odloženy na výměnek". Enormní potenciál, ležící ladem. Umožnit mu, aby se znovu smysluplně projevil, je úmyslem „burzy znalostí". Je otevřená každému, především chce však nabídnout příležitost seniorům, aby své vědění učinili užitečným pro druhé. Obory vědomostí sahají od architektury až po reklamu. Speciálním odvětvím jsou „expertní porady": kroužek asi dvaceti někdejších vedoucích pracovníků z hospodářství a průmyslu radí mladým začínajícím podnikatelům, kteří si v té či oné oblasti poradu přejí. Během jednoho roku uskutečnil tento kroužek více než sto menších i větších konzultací.
Popsané důchodové aktivity, uskutečňované během dvou let v rámci úřadu pro seniory, jsou v podstatě první pokusy, tápající v dosud málo probádaném území. Ukazují však některé podstatné možnosti. Silná a pozitivní ozvěna, s níž se tato práce setkala, signalizuje vysokou potřebu naplnění smyslu třetího životního úseku. Idea „Úřadů pro seniory", které mohou pružně vyhovět různým poptávkám a vyvinout nové struktury, se zdá být velkou měrou způsobilá plnit tuto stoupající potřebu naší společnosti.
„Evangelické komentáře" 5/95