Církev a následování

„Kdo chce patřit do Církve, musí následovat Ježíše Krista." Takto se se vztahem mezi dvěmi základními rovinami vyrovnal před šestnácti sty lety biskup Augustin. Jasná a pravdivá odpověď k nám přes staletí promlouvá a inspiruje nás k mnohým otázkám, které si klademe, když se snažíme žít poctivě Evangelium v dnešní době.

Církev a následování. Jsou to dvě dědictví, dva dary, které člověk dostává při křtu. Nedovedu si představit křesťanství ani bez jedné z těchto složek.  Vlastně bych neměl mluvit o složkách. Spíše si je představuji jako dva póly, z jejichž napětí mezi nimi žije křesťanská víra. Pokusím se napětí vyjádřit pomocí otázek, ke kterým, jak jsem se zmínil, inspiruje Augustinův výrok:

Je možné být v církvi bez následování?

Je možné následovat bez církve?

Znamená být v církvi následovat?

Znamená následovat být v církvi?

A někdo by se mohl ptát dále:

Proč chtít patřit do církve?

Co znamená patřit do církve?

Co znamená následovat?

Co z toho je důležitější?

Církev a následování. Hledat vztah mezi nimi znamená hledat vztah mezi náboženstvím a vírou. Mezi formou a obsahem.

Ale zpět k těm otázkám. Za jednu z nejdůležitějších považuji to třetí: „Znamená být v církvi následovat?" Ta je mnohem naléhavější než problém tzv.  necírkevního křesťanství. J. B. Metz ve svých Úvahách o politické teologii píše: „Před lety byl u nás populární jeden slogan... Ježíš ano - církev ne!  Když bych se měl odvážit diagnózy dnešního situačního východiska teologie, bilancoval bych ji takto: Náboženství ano - Bůh ne! Dnes prožíváme jakýsi druh bezbožnosti, která je náboženství docela dobře nakloněná; žijeme ve věku náboženství bez Boha." Když Dietrich Bonhoeffer, zvěstovatel nenáboženského křesťanství, hodnotil situaci církve v nacistickém Německu, rozlišoval mezi církví laciné milosti a církví milosti drahé. Mezi církví, která uspokojuje lidskou touhu po odpuštění ujišťováním o něm a církví, která vyzývá k radikálnímu následování.  V církvi laciné milosti „si svět lacino překrývá hříchy, jichž nelituje a jichž se naprosto nechce zbavit." Aktivně v takové církvi žijící věřící si Boží milost představuje (resp. jedná podle toho) jako ospravedlnění hříchu a nikoliv hříšníka.

Bonhoeffer toto psal v době, kdy parafrázoval Cypriána tvrzením, že v Německu není spásy mimo Vyznavačskou církev. Platnost těchto slov je však možné aktualizovat právě na dnešní dobu, kde se církve snaží přibližovat světu. Toto přiblížení může mít dvě formy právě podle skutečného chápání Boží milosti. Církev drahé milosti chápe „přiblížení se jako nabídnutí Boží milosti, jako zpřístupnění možnosti spásy. Církev milosti laciné se do světa začleňuje. A říká křesťanovi: Žij, jak žije svět. Je to projev tvé pýchy, že chceš žít jinak. Z drahé milosti. Slyším kolem sebe (v církvi) názory, že normální křesťan má být normální a ne svatý.

.Kdo je bez hříchu, hoď první kamenem!" Tato Ježíšova slova dnes patří k těm často citovaným. Má-li být církev přístupná dnešnímu člověku, nesmí být jako ti, co háží kamení. Jistě, ale často to vypadá tak, že ze strachu před „tmářským moralismem" církev ztrácí schopnost rozlišování. Moralismus - tolerance. Život křesťana se neodehrává pouze v této rovině. Kristus přece říká dále: „Jdi a už nehřeš!" (J 8,11) To je drahá milost. A jen ona může poučit dnešního člověka. Ale nemá přibližování se světu často charakter církve, jíž Bonhoeffer připisuje slova: „Ať křesťan nechá následování a těší se z laciné milosti"? Jistě není možné udělat hranici mezi příslušníky církve laciné milosti jdoucích k zatracení a křesťany té církve pravé. Stejně tak není možné vzít si seznam církví a přidělovat znaménka + a nebo - podle toho, jestli důsledně hlásají drahou milost nebo jen uspokojují základní .náboženské potřeby". To by asi nedopadlo dobře. Bonhoeffer sice podává charakteristiku církve, která k následování nevede: Je to ta, která káže odpuštění bez pokání, křtí bez kázně ve sboru, vysluhuje večeři Páně bez vyznání hříchů, vyhlašuje rozhřešení bez osobní zpovědi. Já bych k tomu ještě dodal, že je to ta, kde častěji zní jméno dané církevní organizace než jméno Boží. Když Bonhoeffer mluvil o církvi, měl na mysli konkrétní empirický sbor věřících, v němž takto žije Kristus. Na druhé straně je třeba si uvědomit, že jsme to my, každý z nás křesťanů, kdo tvoří církev. „Církví je každý, kdo se k ní doznává," říká Guardini. A království Boží je ve vás, říká Ježíš (L 17,21).

To je tedy odpovědí na tu naši otázku. Vlastně i na ty ostatní. Být v církvi jako člen organizace, třeba i aktivní, neznamená následovat. K církvi je možné se přiblížit jen skutkem následování. Rozhodnout se následovat automaticky znamená udělat krok k církvi.

Autor studuje na Husitské teologické fakultě Karlovy univerzity. Je ze Starokatolické církve.