Budeme-li se zabývat přirozeným zjevením, je na místě v úvodu zmínit, co se skrývá za samotným slovem zjevení. O tom, jak pestře se o zjevení ve Starém zákoně mluví, říká něco Biblický slovník (Novotný, Adolf, 1956, Kalich, Praha, str. 1300, odst. 2): "Výroků, v nichž se výslovně objevují výrazy zjeviti (se) a pod., je ve SZ poměrně málo. SZ však také mnoha jinými slovy a způsoby vyjadřuje vědomí, že Bůh není člověku samozřejmě přístupný a poznatelný a že proto jedinou možností jej poznat jest, aby on sám ze své vůle vystoupil ze své skrytosti a dal člověku postihnouti něco ze své bytosti a činnosti." Slova zjevení, zjeviti (se), zjevovati (se), jsou ve starém zákoně nejčastěji překladem slova g-l-h, což znamená obnažiti, odhaliti. Ve zjevení tedy Bůh odhaluje něco o sobě, co je člověku skryto. Existují ještě další hebrejské výrazy používané v souvislosti se zjevením. (Následující výčet obsahuje další slova s jejich překladem a místem výskytu v bibli.) Jsou to: j-d = oznámiti; 1S 22,6; Ž 51,8 n-t-n = dáti; Ez 16,57; r-v-m = povýšiti; Ž 21,14; s-m-ch = dáti vejíti; Iz 46,19. Postihují mnoho rovin ve zjevení, jak ve vztahu lidí navzájem, tak ve vztahu člověka a Boha.
Přirozené zjevení tvoří jeden pól Božího zjevení, zjevení Boží imanence. "Bůh vzhledem k nám je imanentní (vnitřně přítomný svou podstatou ve věcech a vztazích utvářejících náš život)" - Ivana Dolejšová, Teologie a víra ve zjevení - Pracovní texty Institutu ekumenických studií. Druhým pólem Božího zjevení je zjevení Boží transcendence. Opět cituji I. Dolejšovou:
"Ale zároveň Bůh je i transcendentní (přesahující každé uchopení, odlišný od všech věcí). Boží zjevení nám skrze běžné zkušenosti našeho života (imanentní přítomnost Boží) dovoluje pojmenovat to, co je vzhledem k nám transcendentní. Bůh zjevuje svou jinost skrze podobnost s naším životem, jeho hodnotami, vztahy, zkušenostmi." Mezi přirozeným zjevením a zjevením transcendentním je zvláštní vztah a propojenost. My si však podrobněji všimneme přirozeného zjevení v přírodě. Prvním Božím zjevením je sám stvořitelský čin. Ve Starém zákoně jej krásně vykresluje 1. kap. Geneze a Žalm 104, kde je stvoření podrobně líčeno. "Příroda se tak stává zrcadlem jediného a svrchovaného Boha, avšak je jen božím rouchem, a ne jeho tělem. V náboženství většiny sousedů Izraele jsou božstva často totožná s přírodními silami." (Biblický slovník, Kalich, Praha 1987, heslo zjevení (6.), str. 331) Ve starozákonním zjevení skrze přírodu tedy Bůh pouze odráží cosi ze své podstaty, sám však s přírodou a jejími silami není totožný. Některá z dalších míst, která mluví ve starém zákoně o zjevení skrze přírodu: Ž 19,2 - Nebesa vypravují o Boží slávě, obloha hovoří o díle jeho rukou. Ž 97,6 - Nebesa hlásají jeho spravedlnost a všechny národy vidí jeho slávu.
To, že Bůh není totožný s přírodními silami a pouze jich užívá k osvětlení své jinakosti, dokládají některá místa Starého zákona, např. Mojžíšovo setkání s Hospodinem vprostřed hořícího keře (Ex 3, 1-14) a Elijášova pouť na Boží horu Choréb (1 Kr 19, 4-13).
Jiná místa zase vysloveně srovnávají působení přírodních živlů s Božím působením. Přírodní živly jsou nástrojem zjevení: (Vítr) 2 S 5,24 - Jakmile uslyšíš v korunách balzámovníků šelest kroků, tehdy si pospěš, neboť tehdy vyjde před tebou Hospodin a pobije tábor Pelištejců. (Hrom) Ž 18, 14 - Hospodin na nebi zaburácel, nejvyšší vydal svůj hlas, krupobití a hořící uhlí. (Zemětřesení) Abk 3, 6 - Stanul, a měří zemi, pohlédl, a zatřásl pronárody; pukají odvěká horstva, pahorky pravěké se hroutí; cesta věčnosti patří jemu. Krásným a zároveň poetickým textem o zjevení v přírodě je celý Žalm 104. Zaměřme se v něm na to, co Bůh skrze přírodu o sobě říká. Začněme od počátku textu. Hned v úvodních verších je chválena Boží velikost. Není odvozována z přímého slova Boha o ní, nýbrž z obrazu Boha v přírodě. Citace: Ž 104, 1-2 - Dobrořeč má duše Hospodinu! Hospodine, Bože můj, jsi neskonale velký, oděl ses velebnou důstojností. Halíš se světlem jako pláštěm, rozpínáš nebesa jako stanovou plachtu. I v jiných žalmech díky zkušenosti z přírodními ději usuzuje žalmista na Boží velikost. Citace: Ž 135, 5-7 - Já přec vím, Hospodin je velký, náš Pán je nade všechny bohy. Všechno, co Hospodin chce, to činí na nebesích i na zemi v mořích i ve všech propastných tůních. Přivádí mlhu od končin země, déšť provází blesky, ze svých zásobnic vyvádí vítr. Další verše popisují přírodu a moudrý řád, který jí vtiskl Bůh. Je na nich patrná podobnost se slovy o stvoření v knize Genesis. Až verše 27 - 29 kladou důraz na to, že všechno stvoření je svým bytím zaměřeno k Bohu, vše stvoření je závislé na něm celou svojí existencí. Verš 30. zdůrazňuje pokračování Božího stvoření, jeho dynamiku. Žalmista mluví o tom, že Boží rozhodnutí tvořit tento svět stále trvá. Akt stvoření není tedy něčím, co se událo v hlubinách historie, nýbrž je dějem, procesem, jenž se neustále z Boží vůle stává. Citace: Ž 104, 27-30 - A to vše s nadějí vzhlíží k tobě, že jim dáš v pravý čas pokrm; rozdáváš jim a oni si berou, otevřeš ruku a nasytí se dobrým. Skryješ-li tvář, propadají děsu, odejmešli jejich ducha, hynou, v prach se navracejí. Sesíláš-li svého ducha, jsou stvořeni znovu, a tak obnovuješ tvářnost země. Pozitivní vyjádření o Bohu jsou v žalmu odvozena z Božího obrazu v přírodě, ve všem stvořeném. Žalmista v závěru vyjadřuje radost z díla Hospodinova a dobrořečí mu. Návrat k textu o Mojžíšově setkání s Bohem v hořícím keři nám umožní uvědomit si vztah přirozeného zjevení a zjevení o Boží transcendenci. Mojžíš je upozorněn zvláštností hořícího keře na Boží přítomnost, nejdokonaleji ji však může vnímat až tehdy, když k němu Bůh promluví. Hlavní roli má Boží slovo, slovo jako způsob zjevení. Stejně tak u Eliáše na hoře Chorébu. V Žalmu 147 se mluví o Hospodinově slovu ve vztahu s přírodními jevy, které prostřednictvím svého slova řídí. Ž 147, 15-18 - Na zem vysílá svůj výrok, rychle běží jeho slovo. Dává sníh jak vlnu, sype jíní jako popel. Rozhazuje kroupy jako sousta chleba, kdo odolá jeho mrazu? Sešle slovo své a taje, káže vát větru a plynou vody. Vším tím, co Hospodinovu slovu předchází, si Bůh připravuje půdu pro své podivuhodné zjevení. Zjevení v přírodě předjímá to, co má následovat v dějinách. Josef Zvěřina ve své Teologii Agapé říká: .Na pozadí tohoto obecného zjevení v dějinách přírody se odvíjejí dějiny zjevení zvláštního, zjevení v dějinách spásy." .Nyní se dostáváme ke způsobům Božího zjevení; jsou dva základní způsoby pravého Božího zjevení, které vypovídají o Boží transcendenci i imanenci. Bůh se zjevuje slovem, kterým promlouvá k prorokům (Am 3,7; Jr 23,16. 25-29). U proroka Jeremiáše je patrné, že Hospodinovo slovo je radikálně odlišné od lidských představ o něm. Hospodin se zjevuje mocnými skutky, jimiž tvoří, vede, chrání, soudí i trestá svůj lid. Tyto dvě podstatné stránky zjevení Božího navzájem úzce souvisí: slovo Boží nejen učí rozuměti skutkům Hospodinovým, nýbrž je jakožto slovo mocného rozkazu zároveň spolutvoří (Jr 23,29 - Není mé slovo jako oheň, je výrok Hospodinův, jako kladivo tříštící skálu?), na druhé straně skutky Boží potvrzují pravdivost jeho slova (Jr 28, 15-17 - Dále řekl prorok Jeremjáš proroku Chananjášovi:
"Slyš, Chananjáši, Hospodin tě neposlal. Ty jsi svedl tento lid ke klamnému doufání. Proto Hospodin praví toto: Hle, zapudím tě z povrchu země. Do roka zemřeš, protože jsi scestně mluvil o Hospodinu." A prorok Chananjáš zemřel týž rok, sedmého měsíce.)" (Novotný, A.: Biblický slovník) O tom, že Hospodinovo slovo se v dějinách ještě projeví, mluví proroci. Známý výrok z Izajáše Iz 40, 3-5 - Hlas volajícího: "Připravte na poušti cestu Hospodinu! Vyrovnejte na pustině silnici pro našeho Boha! Každé údolí ať je vyvýšeno, každá hora a pahorek sníženy. Pahorkatina ať se v rovinu změní a horské hřbety v pláně. I zjeví se Hospodinova sláva a všechno tvorstvo společně spatří, že promluvila Hospodinova ústa." O tom, jak radikální význam bude mít zjevení Hospodinova slova, mluví Izajáš na základě podobnosti s přírodními úkazy. Opět je přirozeně předjímáno to, co bude ve zjevení dále následovat. Význam je sdělen na základě podobnosti. V Hospodinově slovu, o kterém mluví prorok, se slučují prvky imanentní i transcendentní.
Biblická konkordance, II. revid. vydání, Křesťanský spolek mladíků v Čechách, Praha 1933
Biblická konkordance, III. díl R-Ž zprac. M. Bič a J. B. Souček, Kalich, Praha 1967
Biblický slovník, Novotný, A., Kalich, Praha 1956, str. 1300-1301
Biblický slovník, připravil autorský kolektiv pod vedením J.-J. von Allmena, z franc. orig. Vocabulaire biblique přel. M. Miřejovský se spolupracovníky, Kalich, Praha 1987
Slovník biblické teologie, sestavili J. Duplacy, A. George, P. Grelot, J. Guillet, M. F. Lacan, X. Léon-Dufour, přel. P. Kolář, 1991
Bible - ekumenický překlad z r. 1985 včetně deuterokan. knih, Česká biblická společnost, Praha 1991
Dolejšová, I.: Teologie a víra ve zjevení, Pracovní texty Institutu ekumenických studií
Zvěřina, J.: Teologie Agapé I., Scriptum, Praha 1992, O Božím sebezdílení str. 77-79
Autorka studuje na Severočeské univerzitě v Ústí nad Labem. Je katolička.