Ukázka z knihy připravované k vydání v nakladatelství Síť.
Motto:
Její muž Josef byl spravedlivý a nechtěl ji vystavit hanbě; proto se rozhodl propustit ji potají… Když se Josef probudil ze spánku, učinil, jak mu přikázal anděl Hospodinův, a přijal svou manželku k sobě. Ale nežili spolu, dokud neporodila syna; a dal mu jméno Ježíš. (Mt 1,19,24-25)
„Věrnost není ozdobou ctnostných, ale poslední záchranou bortící se bytosti; věrnost je předchutí spásy.“ (K. Klein)
„Šalom, Mirjam!“
„Šalom,“ odpověděla, ale hlas se jí chvěl otázkou.
„Pojď prosím před dům, nechci, abys přišla do lidských řečí. Co chci s tebou projednat, může každý slyšet i vidět,“ omlouval se Josef.
Posadili se na zápraží, Josef se slovy nikdy nespěchal a dnes jako by vážil slova ještě obezřetněji.
„Jsi sama, Mirjam. Takový život je těžký i smutný, zvlášť je-li člověk chudý. Přemýšlel jsem, jak ti to usnadnit. Sám toho moc nemám. Ale uživil bych nejen sebe. Pokud bys souhlasila…“
Vzhlédla udiveně. „Jsem skromnému životu zvyklá, Josefe. A Hospodin se stará, zatím se vždycky postaral, buď pochválen,“ řekla plaše, jako by moc dobře věděla, že to tak už zítra být nemusí.
„Mirjam, chtěla bys stát se mou ženou?“
Neodpověděla hned, ale určitě výzvu nepřeslechla. Josef ovšem uměl trpělivě čekat.
Mirjam jako matka jeho dětí – to ho napadlo kupodivu teprve nedávno. Josef jako řemeslník tu a tam vydělal nějaký dinár, a proto občas mohl pomoci k soustu navíc těm ještě chudším než on sám. Pomáhal rád. Jenže pomoc je pomoc, něco docela jiného než společná domácnost s chudým. Jestli tě neosvobodí, určitě tě nesvazuje. Máš, dáš; nemáš, aspoň polituješ. Mirjam potřebuje víc než takovou pomoc, napadlo ho tehdy. Žena neprovdaná platí mezi lidmi za prokletou a lidi se neptají, jestli Mirjam zůstala samotná kvůli přílišné chudobě, kvůli pohodlí nebo ze strachu před mužem. Dokonce i ty sice provdané, ale bezdětné se po čase ocitaly ve stejném pytli – ženy k ničemu, ženy, jejichž smysl života ani neexistuje. A žena, která nemá příbuzné, která je neprovdána a navíc je chudá – to už je ortel. Boží milost se pozná podle majetku a podle dětí, to ví každý Izraelita.
Pak se myšlenka vracela, ale kupodivu nezískávala Josefa na stranu těch, kteří se Mirjam pro jistotu vyhýbali. Jako by začal vidět, co dosud bylo i pro něho neviditelné: Vždyť i on, Josef, je také stále ještě svobodný, také nemá děti. Je nejvyšší čas oženit se, boží lid má sílit a vydat ze svého středu mesiáše. A Mirjam je hodná žena, nikdo o ní nic špatného nevěděl. A musí být dobrou hospodyní, když žije spořádaně vlastně z ničeho. Proč by se nemohl Josef oženit právě s Mirjam? Je pravda, že Mirjam nepřinese žádné věno, patří mezi nejchudší celé obce a Nazaret je chudá obec. Nevadí, zkusí to, jeho ruce uživí i dva. A tak dnes poprvé zašel k Mirjam a zaklepal u vchodu.
V Mirjam se rozbušilo srdce. Když dospívala, snila o budoucnosti podobně jako každá jejího věku. Každá izraelská žena touží po synovi, vždyť Izrael vyhlíží svého mesiáše. I chudí mohou vydat mesiáše, třeba pastýře Davida, který se stal králem.
Tahle doba je pro osamělé velmi zlá… Teprve s léty rostlo i tušení, že v jejím případě to nemůže dopadnout dobře. Byla příliš chudá a navíc sirotek, od dětství odkázaný na pomoc sousedů. Vyučila se sice v chrámových dílnách všem pracím ženy (její vzdálený příbuzný byl řádným knězem Svatyně), ale příležitosti k výdělku bylo málo – tu a tam svatba či jiná slavnost. Domek s políčkem ji tak tak stačil uživit, uspořit nebylo možné nic. A bez věna nemůže na poctivého ženicha ani pomyslit.
Jen postupně se Mirjam vyrovnávala se svým údělem. Kdysi úpěnlivě prosívala Hospodina, aby se nad ní smiloval a ona nemusela žít v osamocení a v hanbě neplodných žen. Jenže její modlitby se dočkaly divného vyslyšení. Ne že by Hospodin to naléhání neslyšel, ale jednal s Mirjam velmi divně. Mirjam nedobrovolně zůstávala i nadále mimo zájem mladíků, zato o osamělosti nemůže být řeči: Mirjam se sblížila s Hospodinem, až k důvěrnosti se sblížila. Nikomu by to neuměla vysvětlit, ale opravdu s Hospodinem mluvívala. Dokázala s ním hovořit i beze slov. Hospodin Panovník jako by neměl dost sil poslat jí ženicha. Zato byl to kupodivu velmi milý Pán. Právě důvěrou v jeho přítomnost překonávala své návaly strachu z budoucnosti. A tak ji Hospodin možná nevyslyšel, ale zcela jistě byl její záchranou, její věží. To ovšem nijak nezměnilo její hluboce v člověku kotvenou potřebu v nějaké rodině vytvořit domov, mít spokojeného muže a vychovávat děti.
Při pracích ve Svatyni slýchávala zpívat žalmy, hodně se jich také nazpaměť přiučila. Jenže tady v Nazaretě je říkávala jinak než zpěváci a recitátoři v Chrámě nebo v synagogách. Pro Mirjam platilo, že co žalm, to příběh. Byl to jásot nebo nářek, něžnost nebo účast na boží síle, byla to řeč její duše i jejího srdce.
Mirjam toužila, jak lidé touží. A radovala se z boží blízkosti, jak to lidé obvykle neumějí. Tudy nějak vedlo smíření s osudem ženy nikým nepostrádané. Učila se takové důvěře těžko, ale přece. Chudý s pomocí Ducha je blažený i z takové maličkosti, že jej ti šťastnější Bohem požehnaní bohatci aspoň někdy nevyženou od dveří. Mirjam je chudá a moc dobře ví, že chudý nemá práva, chudá dívka je vděčná i za každé málo větší než nic, i za to málo, že jí aspoň neubližují. Že je v boží dlani, jako dítě v klíně matky, říká si Mirjam podle žalmu stotřicátého prvého, když na ni smutek naléhá.
Jenže dnes, zdá se, zasáhl Hospodin mocnou rukou jako bleskem do toho smířeného srdce. Přemýšlí o Josefově nabídce. Její vysvoboditel je mírný a hezký člověk. Může to myslet vážně, anebo ji jen zkouší? Ale co by zkoušel, co by ještě o ní nevěděl, léta žije zde na vesnici, kde každý ví o všech i to, co se nikdy nestalo, natož všechny ty všední události a situace!
Kradmo pohlédla na Josefa. Ten sedí klidně, hledí před sebe, nepátrá, čeká na její vyjádření.
„Bojím se, Josefe, že bych jen rozmnožila tvé starosti. Ty víš, že jsem chudá. Jediný můj příbuzný Zacharjáš je podobně chudý, nemůže mi složit věno.“ Srdce se jí sevřelo, jako kdyby si sama šlapala po štěstí. proč jen tohle připomíná? Vždyť může Josefa takovou řečí také odehnat! Rychle tedy dodá: „Máš se mnou soucit, Hospodin ti to nezapomene. Ale rozvaž i ty důsledky, prosím, které budou později třeba hodně nepříjemné. Ráda, moc ráda bych byla tvou radostí, ale příliš mnoho mi k tomu chybí; břemenem ti být nechci a nesmím.“
Pro Josefa je to studená sprcha. Což Mirjam nechápe, jak velkomyslnou nabídku jí přednesl? Proč nejásá, proč není blažená? Je jen vděčná?! Ani neví, jestli souhlasí?!
Nechtěl, aby poznala na hlase to zklamání, ale skrýt se to úplně nedá: „Vidím, že ty sama potřebuješ nějakou dobu na rozmyšlenou. Nespěchám. Se Zacharjášem se samozřejmě dohodnu, ale nebudu jednat dřív, než sama řekneš pokojně ,ano’. Ale možná … Jestli nosíš v srdci někoho jiného, prát se s ním nebudu.“
„Nikomu jsem nedala slovo, s nikým jsem ještě nikdy o takových vážných věcech nemluvila. Ani já, ani Zacharjáš mým jménem. Nemám a neměla jsem žádné smluvní povinnosti. A svoje city musím držet hodně zkrátka, jinak bych se musela usoužit. Ráda se upřímně daruji tomu, kdo mě podobně upřímně přijme. Nevím, co bych mohla víc rozmýšlet, jsem jen prostá dívka. Ty jsi dobrý a rozvážný, muž je hlavou rodiny, uvaž vše sám. Mému srdci bys byl milý a blízký,“ přiznala jako dodatkem.
Bylo milé slyšet takové tiché vyznání, ale Josefovu nejasnou obavu nemohlo úplně rozehnat.
„Dobře, zařídím právní stránku, nechám sepsat smlouvu. Mezitím vše můžeme oba promyslet,“ slíbil nejistým hlasem a vstal k odchodu.
„ Kéž ti Hospodin dá jasnou mysl a moudrou radu! Ráda tě uvidím, Josefe. Já budu čekat tak dlouho, jak budeš potřebovat… Tvoje nebudu jen tehdy, pokud ty sám řekneš ,Ne’“
A nebudu-li tvá, nebudu už nikdy ničí, dodala tiše, když zmizel mezi domky. Ne, nebude Josefa vydírat. Láska musí vyrůst z pokoje srdcí, věří Mirjam.
Nějaký čas poté měla její modlitba křídla. Mirjam jásala: Hospodin se smiloval! Hospodin ji slyší! Mirjam ví už dávno, že boží lid není Hospodinu lhostejný, mnohokrát ochutnala jeho přízeň. Ale dnes zakusila, že Hospodinu Panovníku světa záleží i na samotě a vyděděnosti poslední z izraelských žen, na smutku a starostech jí, Mirjam v pohanské Galileji.
Mirjam se raduje, ale zároveň se k povrchu vědomí prodírá i jiný proud, cosi, co instinktivně brzdí takové nadšení. Její vyrovnanost s dosavadním osudem ji stála mnoho úsilí, nesmí dovolit, aby snění či příslib ještě nevyslovený ji zbavil rovnováhy. Kdyby došlo ke zklamání, zasáhlo by jí příliš hluboko a vyvrátilo by jí z kořenů.
Ve vzrušené atmosféře jednoho večera měla Mirjam zvláštní vidění. Nikdy už se nedozvíme, jak k té tragické slávě tenkrát došlo. Dokázala hovořit s Hospodinem třeba denně, ale tentokrát to bylo něco jiného, nedokáže nikomu popsat, co vlastně prožila, šla z toho hrůza i jásot současně. Hospodin ji ujistil, že její život už jednou provždy přestává být neplodným; víc si sama nepamatuje. Cítila se šťastná jako Chana, které Hospodin přislíbil Samuele. Ale zároveň se znepokojivě musí sama sebe pořád ptát, jak se to vlastně může stát? Josef? Možná. Ale ještě se definitivně nevyjádřil.
Hořká samota minulosti ji přece jen varuje. Nebyl to všechno jen sen? Nepracuje teď místo rozumu jen její vlastní fantazie?… Hospodin si přeje, aby její budoucí syn byl živoucím svědectvím, že „spása – to je Hospodin“- Jehošua… Neví toho Mirjam najednou příliš mnoho? Mirjam už „ví“, že to bude syn… Což to samo není varováním, že si vše sama v srdci jen maluje?! A jméno dítěti určuje otec, jak by mohla otci to právo vzít?… Mirjam si toto jméno na Josefovi vyprosí, vždyť tak se jmenuje její osobní celoživotní zkušenost: Ježíš…
Mirjam zmítá nepokoj, ale prazvláštní nepokoj. Rozum ji stále ještě varuje, ale Mirjam cítí, že u Boha není nic nemožného. Mirjam mu věří, důvěřuje mu naprosto, Hospodin je Panovník, třebaže se často zdá, jako by běh světa a osudy lidí určovaly především svévole mocných, pak zpupnost bohatých a zbytek jen náhoda. Hospodin vládne i pyšným a bohatým rukou silnou, kdežto pro chudé a hladové, jen na něho odkázané, pro ty má nasycení, milosrdenství, něhu. Dnes to všechno Mirjam zřetelně vidí. Cítí nevýslovnou vděčnost, protože se jí zdá, že pro chudé má Hospodin jiná měřítka než pro bohaté, vždyť chudé miluje ne pro jejich spravedlnost (jak je křehká!), ale pro jejich pokoru a oddanost. Mirjam je najednou za svoji chudobu dokonce vděčná. nejen s ní smířená. Jako by její osud chudé byl vyznamenáním. Mirjam bude ráda sloužit každému, koho jí Hospodin pošle. V tom vidí své poslání, důvěřuje neviditelnému Hospodinu srdcem i rozumem.
Jenže takové večery nepřicházejí každý den. Jsou také večery temné, plné samoty a pochybností, kdy takovou důvěru musí hájit jakoby proti celému světu, proti osobní zkušenosti, proti utrpení kolem sebe. Vždyť i jí ubíhají dni a dokonce týdny a Josef se stále ještě nepřišel říci, zda se přestěhuje on k Mirjam, anebo uvede Mirjam k sobě. Kdo ví, možná to byl opravdu jen sen, možná, že všechno ostatní kromě samoty a jakoby hmatatelné vlastní zbytečnosti je sen. Anebo zkouška?
Proč by ji Hospodin zkoušel, vždyť ji zná, zná a rozumí ji důkladněji, než se zná sama Mirjam. Co asi znamená to čekání? Znamená vůbec něco, anebo je to jen taková náhoda, jak to zaslechl i žalmista? A kdo mešká v záležitosti Mirjam: Hospodin? Josef? Obstála Mirjam, anebo ji jeden z nich zavrhl? Mlčí oba a osamělé srdce zapomenuté ženy se choulí.
Jsou dny, kdy její bezprávná chudoba už jí nepřipadá vyznamenáním, ale břemenem, zase už chutná popelem. Mirjam nikomu nezávidí, ale nedokáže jásat, že nemá víc než střechu nad hlavou. Přesvědčuje sebe samu, že Hospodin má všechna práva, ona žádná. Že Hospodin ji přesto neopouští. Že i bez muže a jeho ochrany lze žít, protože štítem i hradbou je Hospodin. Ale říká to jen její rozum, srdce čím dál zmatenější a opuštěnější odmítá se přidat. V takových dnech a nocích zní modlitba hluše a vyžaduje stále patrnější úsilí. Těžko se hovoří s Hospodinem, který tak divně mlčí.
Josef stále ještě nepřichází, to je zlé znamení, už jen zlé znamení.
Mirjam přesto usilovně pracuje na své výbavě a odhání vtíravé myšlenky, že je to stejně zbytečná práce, nikdo ji neocení, nikomu neudělá radost. Unavuje jí to. Samota dřív tížila, teď na Mirjam přímo doráží. Musí vyrazit za Zacharjášem a Alžbětou, musí uniknout z těch nazaretských stěn, které na ni padají. Jakmile půjde někdo z Nazareta na jih, poprosí jej, zda by směla s nimi. Je to cesta dlouhá a pro ženu nebezpečná, Mirjam nemá ani oslíka, musí pěšky. Alžběta má ostatně osud podobný, má sice muže, ale děti nemá, také propláče noci. Snad se potěší navzájem.
Po cestě Mirjam trpce vzpomíná, že „anděl“ ji tenkrát nazval plnou milosti… Byl to vůbec anděl? A čím nebo odkud jsou pak ty její pochyby? Vypadá snad takhle milost, boží milost?
Ani druhá varianta nevypadá milosrdněji: Připusťme, že to nebyl jen sen. Počínající mateřství je pro ženy obtížným obdobím. Je také krásné, prožívá-li se v atmosféře domova, důvěry, opory a radostného očekávání obou rodičů. Mirjam má i nemá muže, má jeho právně platný příslib, dítě už má otce, ale ona muže nemá, jeho rameno, tlukot jeho srdce. Její večery snadno zpustnou, její slzy nikdo nesetře. A kdo se jí zastane? Má u studnice tvrdit sousedkám, že na jejich otázky jim odpoví anděl?
A Josefovo mlčení, jeho váhání trvající týdny a měsíce, když čas pracuje proti nim. V jistotě lásky otce lze unést všechny obtíže, vždyť oba čekají na své společné dílo a navíc specifický dar matky otci. Ale Mirjamino dítě nemá ještě domov, nemá jméno, má právo na otce…
Zacharjáš potvrdil, že Josef smluvil věno, ale prosil prý zároveň, aby se jednání mužů ještě nezveřejňovalo. Zato Alžběta potěšila starostmi trápenou Mirjam vydatněji: Hospodin se na Alžbětu přece jen rozpomněl, i letitá Alžběta bude mít konečně dítě. Jen tak chudí, jako neplodná Alžběta a jen napůl provdaná Mirjam dovedou ocenit, co je to boží smilování nad úzkostí člověka. Alžběta jakoby přilila do hliněného svícnu Mirjam něco oleje, téměř už skomírající plamínek naděje v Hospodina milosrdného a zachraňujícího se zase pokojně rozhořel. Mirjam odešla domů do Nazareta ne sice s radostí, ale rozhodně s pokojem v srdci.
Jenže tady na zemi nese i pokoj pečeť smrti, i pokoje časem ubývá, není-li odkud doplnit radostná znamení boží přízně. A tak občas pokouší Mirjam obludný strach z budoucnosti – o Josefa, o dítě, o sebe. Mohou mít lidé kolem jiné vysvětlení než zlé a odsuzující? Jaké dětství čeká to dítě?
„Proč jsi dovolil, Panovníku, aby Josef váhal tak dlouho? Proč jsi jeho rozhodování být nebo nebýt mimořádně dobrým tak přenesmírně ztížil dítětem, které už nepochybně nosím pod srdcem? Josef se vlastně nemůže rozhodnout v prospěch matky. Možná v prospěch dítěte, ale matku jistě zapudí. Hospodine, k tobě volám, ale ty neslyšíš! Hospodine, jsem jen služka, jen na tebe odkázaná, a tys zapomněl! Já se bojím, a ty stále jen mlčíš!“
Někdy je těžké neodvolat svoji důvěru v Hospodina, který tak nepochopitelně mlčí k trápení lidí.
Navíc nemocná přítomnost nahlodává a rozkládá i to, co v minulosti bylo krásné a milé. Mirjam už víckrát napadlo, že kvůli nadšení jediného večera si možná zkazila celý život; proč jen nakonec řekla ano? Vždyť čelit tomu, co následuje dodnes, k tomu nemá ani sílu, ani schopnosti! Den ze dne se dokáže méně bránit takovým námitkám. ,Ano´ Josefovi i ,ano´ andělovi se prostě ukazují nerozumná a stále obtížněji je Mirjam hájí proti vnitřnímu naléhání.
Už jednou málem vyčetla svému Hospodinu, že to on jí skrze Josefovu nabídku nastražil léčku; vzbudil v ní plno nadějí a ona pak z vděčnosti lehkovážně řekla andělovi nerozumné ano… Jaká budoucnost čeká to dítě, které už se hlásí? Dítě má papíry, ale nemá otce, budou je všichni odstrkovat a urážet, bude pro smích bohatým i chudým… „Člověk je hříšný, ty Svatý na něm vždy něco po právu nalezneš a trestáš. Ale jsi v právu i proti tomuto dítěti ještě nenarozenému a už odsouzenému? Hospodine Bože, proč jsi nás opustil?“
Konečně ji Hospodin slyšel a Josef zašel do nazaretského domku k Mirjam, aby vyslechl její Ano či Ne. Když však viděl svou Mirjam těhotnou, zhrozil se. Už nebylo nač se ptát, nemělo to smysl. Odešel beze slova, zlomen na těle i na duchu.
Není opuštěnější ženy na celém světě. Mirjam se patrně nikdy nedoví, co Josef přišel zvěstovat. Možná byla spása na dosah ruky, spása pro ni i pro dítě. Ale Josef odešel se sevřeným hrdlem, takové okolnosti nečekal, Josef je prostý a poctivý člověk, který nedá na pomluvy a důvěřuje, co zažil anebo co zažili jiní důvěryhodní lidé. Dítě jej strašně zaskočilo, to Mirjam chápe. Ničemu nerozumí. Ne, z tohoto nepřátelského sevření neměl Josef jiné východisko než ústup. Zůstalo po něm u Mirjam jen mlčení a trosky snů. Mirjam už nikomu nic nevyčítá, už jen a jen trpí:
Býval jsi ke mně milý, Pane Izraele, i já, žena a poslední z posledních zažila z tvé ruky mnoho úžasného. Nebylo všechno jen snem. Ale už na tom nedovedu stavět jistotu smyslu svého lopocení! Je snad opuštěnost dneška méně skutečná než blaženost minulosti? Kolik dnešků dokáže žena přežít a ještě doufat dál?
Jedna jediná Josefova návštěva mi dala před časem i odvahu přijmout pozvání anděla přesto, že rozum mě varoval. Josef však dnes nejen neposílil to skomírající doufání, Josef odešel, jistě odešel navždy – a já se zoufale bráním touze odejít také. Nedokáži dlouho vzdorovat takové únavě z bytí, které nikdo nepotřebuje a kterému vůbec nerozumím!
Kolik Josefů maximálně vstřícných bych potřebovala, abych takový život vůbec unesla? Kolik k tomu, abych byla schopna díla, ke kterému jsi mě snad zval? Mám Josefa, který je vzácně spravedlivý, ale ten mne opustil, musel mne opustit, nedivím se…
Jsem nehodná takových ano, jaké jsem dala andělovi. Neumím a nemohu je nést! Byl-li to tvůj anděl, Hospodine, kéž bys mi moje ano vrátil!
Do hlubin otřesená Mirjam tuší, že kdyby jí teď Hospodin vzal za slovo a vrátil jí její Ano, byla by ještě nešťastnější. Mirjam je v pasti, na samém dně pasti. Mirjam němým hlasem nabízí svoji věrnost už každému, kdo by chtěl být otcem tomu dítěti, sama mu bude dělat do konce života služku, ale nevidí jedinou bytost, která by o její věrnost stála. Nikdo nestojí o možnost opřít se o blízkost srdce takové bezmocné dívky, je příliš chudá, příliš nezajištěná. A má navíc dítě a Hospodin se jí očividně odmítá zastat. Co že mu to asi provedla?!
Blesklo jí mučenou hlavou: Hospodin to dítě chtěl, Mirjam to dítě Hospodinu porodí. Možná nestojí Hospodin o věrnost Mirjam, ale ona mu věrná zůstane, protože někomu svoje charisma „spolehni se na mně“ nabídnout musí. V tom dítěti Hospodinu porozeném bude jakoby vtělení její věrnosti. A vychová to dítě, jak její síly stačí Daruje Hospodinu ta léta, která dítě potřebuje, aby se mohlo postavit na vlastní nohy. Budou to léta Mirjam služky, jak jinak, Mirjam k životu odsouzené, ale spíš už jen živořící. Budou to léta pro ni samu nesmyslná a hořká, zdá se jí, ale ona sama od života už nic nepotřebuje ani nečeká.
Hospodin je Panovník, je hoden nejen života, ale i naší smrti, ujišťuje sebe samu, aby překřičela pocit absurdity, který ji zavaluje a dusí. Hospodin je nesmírně daleko, ta vzdálenost až mrazí. Ale všechno ostatní je ještě mnohem dál. Mirjam je sama, strašlivě sama, ale kdyby Hospodin něco potřeboval, ona tu je, je služkou či otrokyní Páně, tohle nemusí zpochybnit. Až ji nebude potřebovat ani Hospodin, propadne se smysl jejího života do šeolu. Nebude jej zachraňovat.
Josef mezitím prošel Nazaretem, těžkým krokem jde dál do kopců. Neví kam míří, neví, že jde. Neslyší a nevidí. Jeho mysl bombardují jako střely z římských praků úsečná zjištění: Jeho Mirjam čeká dítě! Ani jí nestál za to, aby řekla: promiň, mám jiného. A on blázen čekal v povzdálí, nechtěl ji k sobě přivinout a připoutat dřív, než bude umět rozhodovat plně odpovědně, tedy bez euforie. Jistě to ví už celý Nazaret, jen on nevěděl nic. Chtěl hrát naprosto čistou hru, blázen… Josef si zakládal na zásadách. Teď se na něho šklebí ze všech úhlů světa.
Josef ví, že ho Mirjam hned napoprvé docela okouzlila, jeho srdce bylo hotovo už tenkrát. Ale právě proto čekal: Nechtěl povolit svému já, větřícímu krásnou, něžnou a čistou kořist. Nechtěl ji ukořistit, toužil po svobodném setkání čistých srdcí.
Čistých, vysmívá se cosi v něm zlostně.
Ale tehdy byla čistá, až srdce usedalo, namítá Josef sám sobě…
Zlost ovšem roste, násobena osobní urážkou. Ta už nabízí tresty zbožností požehnané, těmi se agresivita spořádaně vybije. Na takové ženy přece platí Mojžíšův zákon daný samotným Hospodinem: „Vymiť zlo z Izraele. Izrael je svatý, je Hospodinův. Cizoložnice przní Izrael: Ať zemře před zraky celé obce jejich vlastní rukou!“ Tak se to čte v synagoze. Tak si to přeje Hospodin. A na Josefovi je, aby takovou očistnou oběť zahájil prvým kamenem. Mirjam selhala, já neselžu, říká si Josef a zatíná pěstě.
Jen na chvilku, protože už jej zasahuje další střela. Josef ovšem tuší, že nakonec něco tak hrozného jako ukamenovat člověka prostě nedokáže. Nebude schopen vydat Mirjam veřejné hanbě a smrti. Je to sice jeho svatá povinnost. Ale – nedokáže to. Josef ctí Zákon i proroky. Ale tentokrát se nemůže neprovinit, sám musí porušit příkaz božího zákona, obejde jej; Pokud zůstane věrný zákonu, zemře Mirjam v hanbě. Věrný zákonu nebo věrný svým právům, která kdosi urazil? Josef nerozumí, na tohle nezná odpověď rozumu.
Život se někdy stane obludnou pastí. Josef cítí, že ať udělá cokoli, bude to špatné. Kdepak čistá srdce, nikdo není čistý…
Ach Mirjam, cos mi to udělala! Ublížila jsi sobě i mně! Strašně a dvojnásob ublížila, protože nesnesu pomyšlení, že jsi pošpinila sebe!
Ach Mirjam, já ti důvěřoval! Já doufal ve společný život s tebou! Já tě miloval, Mirjam! Tolik miloval, že jsem se tě neodvážil ani dotknout, aby mou prvou lásku nezkorumpovalo moje sobectví. Moje prvá a poslední láska umírá, jakmile se směla narodit. A aniž jsem co provedl, už jsme vinni oba…
Josef pláče, je raněn příliš hluboko a nezhojitelně, cítí se nespravedlivě vtažen do drtivého soukolí osudu. Sám se proviňuje, protože se nechce mstít Mirjam, jak mu to Zákon ukládá. Láska je někdy strašnou pastí. Je láska mezi lidmi opravdu čímsi božím, jak se to říká? Chytí se do takové pasti i milující Bůh?
Anebo snad existuje nějaký únik z té ohavné situace? Hlava horečně hledá další argumenty. Msta je možná někdy svatá. Jenže Josef ví, že pak se má ponechat na Hospodinu. Co potom vrhne kamen, ne-li svatá potřeba spravedlnosti? Což nežene každého manžela v takové situaci uražená ješitnost? Josef to nedovede oddělit, a ostatní nazaretští teprve ne. Proto ji prostě nesmí vydat takové pochybné spravedlnosti, třebaže Zákon naléhá.
Bylo v tobě také mnoho krásného, Mirjam, nejen to zlé. Nesmím dovolit, aby v tobě ukamenovali i to krásné. Mohl jsem Mirjam potichu propustit, napadlo jej, ale hned to zavrhl: Co jiného si lidé mohou pomyslet, než že jsem přelétavý, že pár měsíců po smlouvě už lámu její pečetě?
Josef se schoulil tam, kam se dopotácel. Usnul a měl sen, který jej povzbudil k velkomyslnosti. Už ta předtucha dostává obrysy: Propustí Mirjam, třebaže mu to lidé přičtou k tíži. Mirjam dostane zápudný list a dítě ponese mé jméno, vždyť nemůže za svou matku, ani za toho otce, který naši lásku přerval…
Ten sen mu pomohl. Jenže je to všechno strašně zamotané. A sen člověka úplně neuklidní, kdo ví, jak to všechno souvisí či nesouvisí. Odpovědnost zůstane na živých lidech. Musí se přece vrátit do Nazareta, není vyhnutí. Do vsi, kde každý vidí každému do talíře. Kde se nic neutají.
Musí se vrátit, vždyť s Mirjam ještě ani nepromluvil, rovnou ji odsoudil a opustil, napadne ho. On je muž, on měl vydržet tu ránu do obličeje… Možná, že ji jen přemohla situace, třeba má něco na svoji omluvu a lze jí aspoň odpustit (ale kolika situacím pak dokáže Mirjam čelit úspěšněji?). Možná, že šlo o násilí (ale pak by přece vyvolala Mirjam před staršími obce při a ti by ji museli obhájit; jenže známe to, nikomu se nechce komplikovat si život osudem chudého děvčete, ještě by jim zůstala na krku)…
Ach Bože, ty víš. Já nevím už vůbec nic…
Napadlo ho, že před časem Mirjam oslovil proto, že jí chtěl pomoci. Jestli potřebovala pomoc tehdy, dnes ji potřebuje dvojnásob. Přidává tedy do kroku: Jsem sobec, Hospodine. Miloval jsem ji, ale hned jsem si také dělal na ni nárok – a tak ta čerstvá láska oslepla, říká si, rychle jsem přestal vidět, že i provinilá potřebuje pomoc.
Na druhé straně všechno to příliš bolí, logika rozumu nestačí. Josef se chtě nechtě utíká znovu ke svému snu. Ten sen kupodivu hojí, jako kdyby přinášel pokoj bolavému srdci. Ale smí muž jednat podle pouhých snů? Proroci snad. Josef je jen obyčejný řemeslník. Což když i sen je jen odleskem tvrdé srážky okouzlení s dnešní realitou? Což když tím snem klame Josefa jen jeho vlastní špatně pohřbená touha po Mirjam? Kde vlastně může ubohý člověk najít jistotu? Kde oporu proti sobě samému, proti své čisté touze i proti sobectví? Srdce čisté stvoř ve mně, Bože, opakuje si Davidův žalm a spěchá i zpomaluje, rozbíhá se, ale v zápětí znovu váhá.
V takovém stavu přece nemůže s Mirjam mluvit, vůbec netuší, co by v tu chvíli nakonec udělal.
Jenže on musí, i když nemůže. Pomáhat je jeho povoláním, uvěřil v smysluplnost takového povolání být tu pro druhé. Není v téhle důvěře v Boha tak důkladně skrytého někde nějaká zásadní chyba?
Pokusí se jí pomoci, i když už nemá sílu ji přijmout za manželku. Nemá sílu, všechno se v něm bouří.
Jenže Josef ji stále ještě miluje – tu možná lehkonohou, možná dokonce cizoložnou… Ale marná sláva, milost z ní vyzařuje i po tom všem, dokonce se Josef lekl, že je ten její bezelstný vzhled rouháním Stvořiteli.
Znovu se mu chce uniknout, tohle je patrně „místo svaté“, něco tajemně Bohu vyhrazeného jako jsou Bohu vyhrazeni všichni prokletí, ale uniknout nelze, není kudy a není kam.
Cosi však v něm přece jen roste do konkrétnějších obrysů: Musíš jí napřed pomoci žít, pak se teprve vyptávej a snaž porozumět. Na tobě už nezáleží, budiž; nezáleží už na Zákonu, na budoucnosti, všechno se to zřítilo, budiž. Ale Mirjam musí být pomoženo!
Doklopýtal k jejímu domku. Seděla na zápraží, oči prázdné, tělo strnulé. Soucit pomohl Josefovi udělat ten nejtěžší krok:
„Postarám se aspoň o tvé děťátko, Mirjam.“
Nevěřila vlastním uším, bála se otočit hlavou v tom směru, další pád by už neunesla.
Nemohla promluvit. Jen vzala obě jeho ruce a líbala je. Tak jako se líbají ti ponížení ruce dobrodinců: s vděčností, bez vášně, bez postranních záměrů.
A Josef cítí do sebe proudit něco nového, docela neznámý šalom. Je to pocit křehký, křehčí než jeho sny. Ale dává právě tu sílu, která mu tak zoufale chybí. Nic neztratilo svou palčivost – ani temné podezření, ani trpkost poraženého. Josefova beznaděj se nezmenšila, ani touha nebýt. Ale jako kdyby se v jeho hlubinách otevřel nový pramen pro „ty druhé“. Žasne, když slyší sám sebe říkat:
„Neboj se, Mirjam. Vychovám to děťátko.
Spolu ho vychováme, protože dítě potřebuje oba rodiče. Já jsem se rozhodl, Mirjam, přijmu tě k sobě.
Chceš být mou ženou? Odpouštím ti,“ dodal ještě váhavě.
Bylo to jako východ hvězdy jitřní. Vůbec Mirjam nevadilo, že Josef se mýlí, když jí chce odpustit. Nebylo nic k odpouštění. Josefova ochota odpustit je však krásná, je úžasná. Noc tím končila, třebaže světlo se teprve hlásilo.
Dennodenně získávaná pokora „služky Páně“ teď dělá nezbytné zázraky: Mirjam se neobhajuje. Je cosi důležitějšího než její čest. Josef ji miluje – je k životu ještě třeba cosi důležitějšího? A že ji Josef přijímá, to je dobré znamení, že ji nezavrhl ani ten mlčící Hospodin.
Znovu vzala jeho ruku, ale přitiskla ji na svoje srdce. To uvolnilo spoutané prameny slz. Plakali spolu, beze slov, bez vysvětlování. Nic už nebylo třeba vysvětlovat. Oba přitom pochopili, že ten druhý je „Hospodinovým darem“, především darem, pak teprve obětí. Nerozuměli ani daru, ani oběti. Ale musí člověk vždycky rozumět? Za asistence Ducha obstáli na zemi i na nebi.
Takto se děje Kaboth Jahve – sláva Hospodinova – asi nejčastěji: ne ve svatyních, jak by člověk čekal, ale v dramatech srdcí těch nejchudších z chudých. Pán je panovníkem věrným, je na něho spolehnutí, třebaže jedná právě jen tehdy, kdy jednat chce. Nikdy to není pozdě, protože Hospodinova láska bdí. Právě to v nás znovu budí důvěrnou víru, pokud snad „zármutkem usnula“ jako učedníci v Getsemanech.
Díky věrnosti mladého muže Josefa přežila mladičká manželka Mirjam snad největší svou existenciální krizi; jistě i proto evangelista říká, že porodila za zpěvu andělů. Ale díky věrnosti mladé Mirjam neminul ani Josef svoji jedinečnou historickou šanci. Josef býval znám svou přímočarou spravedlností, možná i trochu starosvětsky teatrální. Ale utrpením se vytříbila a ukázala, že je plodná: nakonec dokázal ozdobit tu vzácnou ctnost tím, že pro Mirjam vzal na sebe i vinu proti Zákonu. Ježíš mu bude říkat „otče“, a právem. Našli zase společný úběžník svých čistých lásek, bylo už za minutu dvanáct. Našli společnou naději, našli společný cíl svého umění věřit Hospodinu i člověku. Právě o tom je velké smíření. Díky tomu nepřišly dějiny spásy o svoji Alfu a Omegu.