Luther odmítl označení ordinace jako svátosti. R. 1520 napsal, že v Novém zákoně není žádné zaslíbení milosti (promissio gratiae), které by se vztahovalo na tento úkon, a dokonce ani tento úkon sám se v Novém zákoně nikde nezmiňuje. Tento Lutherův soud je srozumitelný jen při pohledu na tehdejší směrodatnou formu ordinace, jak ji určila unijní bula papeže Evžena IV. pro Armény r. 1439 na florentském koncilu. Podle ní se ordinace děje předáním kalicha a pateny se slovy: Přijmi pravomoc přinášet v církvi oběť za živé i za mrtvé. S ohledem na takto vymezený úkon byl Lutherův tvrdý soud, že takovouto svátost Nový zákon nezná, plně oprávněný. O ordinaci konané vkládáním rukou a modlitbou by ovšem Luther s ohledem na pastorální epištoly (zvl.1 Tm 4,14) toto nemohl říci.
Lutherova kritika ordinace v De captivitate (1520) byla mnohými chápána jako odmítnutí církevní ordinované služby vůbec nebo aspoň biskupského práva na ordinaci. Jindřich VIII. anglický v odpovědi na to poukázal, že podle Tt 1,5 nařídil sám Pavel ustanovovat starší. Na to odpověděl Luther r.1522, že popíral pouze, že ordo je svátost jako křest a eucharistie, tzn. spočívá na zaslíbení, které je spojeno se znamením milosti, ale že neodmítl ordo jako povolání a ustanovení církevního služebníka a kazatele. Jindřich VIII. uváděl i 1 Tm 4,14, kde se mluví o daru milosti (charismatu), udělovaném vkládáním rukou kolegiem starších, jako novozákonní doklad ordinace. Z dnešního hlediska to bylo zcela oprávněné. Luther však tehdy odpověděl, že vkládání rukou není totožné s ordinačním aktem chápaným církví jako svátost. To je opět srozumitelné jen tehdy, máme-li před očima popis ordinačního úkonu v bule pro Armény 1439, podle něhož tento úkon spočívá v předání kalicha a pateny. Již r. 1523 radil Luther Čechům, aby své kazatele uváděli do služby modlitbou a vkládáním rukou a tak je vyzbrojili pro její konání. Tento biblický ritus se mu však tehdy nemohl jevit jako totožný s ordinačním úkonem římské církve.
Středověká církev nepovažovala vkládání rukou přes biblické dosvědčení za ritus specifický pro ordinaci, protože ruce se vkládají při různých svátostech. Až r. 1947 vyvodil Pius XII. z liturgických bádání o dějinách ordinace ten závěr, že prohlásil vkládání rukou za vlastní znamení (popř. materii) ordinačního úkonu (DS 3859). Tím vznikla nová situace i pro ekumenický rozhovor o ordinaci. Lutherská reformace totiž už v 16. století žádala konání ordinace podle biblicky dosvědčeného příkladu vkládáním rukou a modlitbou a zavedla je ve své oblasti. V tomto smyslu se vyslovoval Luther od r. 1523 a Melanchthon jakož i Kalvín tuto argumentaci převzali. V apologii CA 13 napsal Melanchthon 1530, že odmítání svátosti ordinace reformací je namířeno jen proti pojetí a praxi ordinace jako svěcení k obětní službě analogické lévijské. „Chce-li však někdo nazývat svátostí ordo svátost kazatelské služby a evangelia, pak by nebyla žádná obtíž nazývat ordinaci svátostí." Kazatelskou službu totiž ustanovil Bůh a dal jí slavná zaslíbení. „Kdyby se mělo svátosti ordo rozumět takto, pak by se mohlo nazývat svátostí i vkládání rukou. Neboť církev má od Boha příkaz povolávat kazatele a diakony." (Podobně i Kalvín, asi vlivem Bucerovým, ve vydání Instituce z r. 1543: impositio manuum. . . quam ut in veris legitimisque ordinationibus sacramentum esse concedo).
Podle římskokatolického učení se ordinací uděluje dar milosti. Tridentský koncil se v této věci odvolává na 2 Tm 1,6, kde je skutečně - podobně jako 1 Tm 4,14 - řeč o charismatu, které se zprostředkuje vkládáním rukou. Udělení takovéhoto daru milosti, které bylo pro Tridentinum základem pro označování ordo jako svátosti (DS 1766), již r. 1522 nepopíral ani Luther. Podle Lutherova ordinačního formuláře z r. 1535 se ordinační modlitba, spojená se vkládáním rukou, vztahuje právě na dary Ducha vyprošované ordinandovi. V kázání z r. 1529 Luther říká: „Člověk může mít sv. Ducha dvojím způsobem, pro svou osobu a pro svou službu (Ampt). Pro naši osobu není Duch sv. přítomen stále... ale pro naši službu, když kážeme evangelium, křtíme, rozhřešujeme, podáváme svátost podle založení a řádu Ducha sv., je Duch sv. vždy s námi." Dar milosti ovšem Luther neoznačoval jako znamení (character) vtisknuté do duše příjemce. To souvisí s Lutherovým pojetím milosti, lišícím se od aristotelské scholastiky, které vedlo už při pohledu na křest ke kritice představy milosti vlité do duše. Změna působená křtem a vírou se týká podle Luthera vztahu člověka k Bohu, ne však toho, čím je člověk sám v sobě i s odhlédnutím od svého vztahu k Bohu. Učení o nesmazatelném znamení (DS 1313: character indelebilis), závazně formulované r. 1439 v dekretu pro Armény, podle něhož ordinace analogicky ke křtu a biřmování propůjčuje takovéto znamení, se proto muselo Lutherovi jevit jako podezřelé, zvláště když se mu zdálo, že dar milosti udělovaný ordinací převyšuje dar spásy, přiřčený ve křtu osobě příjemce a přijatý vírou, nebo mu konkuruje. Proto se Luther obracel proti učení o characteru indelebilis jako účinku ordinace, a přitom někdy i tvrdil, že sesazený kněz už není žádný kněz. Toto pojetí odsoudil tridentský koncil a setrval při představě trvalého znamení vtisknutého ordinací (DS 1774).
Protiklad se jeví na první pohled jako značný, a také tak byl dlouho hodnocen. Druhý vatikánský koncil však jasně vztáhl udělení milosti a trvalý znak (sacrum characterem) spojené s ordinací na uschopnění služebníka, jenž má být ordinován, jednat v osobě Kristově jako učitel, pastýř a kněz (LG 21). Dar milosti propůjčený služebníkovi církve jeho ordinací se tedy vztahuje k jeho funkci, a nikoli k jeho osobnímu stavu milosti. (Opačně učí Tomáš Akvinský S. theol. suppl. III,35,1.) To je rozhodujícím bodem kontroverze. Již bula pro Armény 1439 však pojednávala učení o nesmazatelném charakteru jen jako vyjádření neopakovatelnosti ordinace. K opakování ordinace však v reformačních církvích - po fázi nejistoty kvůli těsnému spojování ordinace a pověření konkrétní kazatelskou službou v určité obci - principiálně nedochází. Vychází-li chápání římského učení o charakteru jakožto trvalém znaku ordinovaného .z myšlenky zaslíbení a poslání..., které ordinovaného charakterizuje natrvalo a činí jej služebníkem Kristovým," pak není s luterské strany důvod mu protiřečit, protože toto hledisko se vyjadřuje i v luterských církvích: Ordinace se zde neopakuje z dvojího důvodu, totiž zaprvé protože povolání k církevní službě se děje „v souvislosti s ustanovením církevní služby pro církev jako celek" a nejen ke službě v jednotlivé obci, a za druhé protože .se děje i podle luterského chápání na celý život a tedy časově neomezeně" (Evangelickolutersko- římskokatolický dokument Duchovenská služba v církvi). Jedinečnost aktu ordinace, vylučující opakování, je dnes chápána jako vlastní smysl římskokatolického učení o character indelebilis: Jako pokřtěný zůstává pokřtěným jednou provždy, tak ordinovaný zůstává po všechen čas povolaným k veřejné církevní službě, i když už tuto službu nekoná nebo je mu zakázáno její vykonávání.
Porušení posloupnosti biskupské služby v reformačních církvích v důsledku zavedení nebiskupských ordinací asi bylo ještě Druhému vatikánskému koncilu hlavním důvodem konstatování „nedostatku" u služebníků těchto církví (defectus ordinis, UR 22). Posloupnost biskupské služby sice zůstala z formálního hlediska zachována v některých reformačních církvích - u anglikánů a ve skandinávských luterských církvích. Připojením těchto církví k reformaci se však ztratila jednota, jejímž znamením je předávání služby biskupy. Teologicky nejde jen o vnější okolnost, že ordinaci koná svěcený biskup, třebaže se tento mezitím stal heretikem, ale o to, že se biskupovým ordinačním jednáním uchovává jednota celé církve. Právě proto však pro posouzení přerušení řetězu biskupských ordinací v době reformace musí být rozhodující, zda přechod luterské reformace k vlastní ordinační praxi znamenal, že by jí byla jednota církve v jejích služebnících lhostejná. Zkoumání příslušných textů ukazuje, že tomu tak v žádném případě nebylo. Reformátoři se svědomitě snažili ospravedlnit odklon od pravidla biskupských ordinací s odvoláním na základy tradiční teologie ministeria. Na prvním místě však stálo odvolání na nouzovou situaci, která tvořila bezprostřední podnět k zavedení vlastní ordinační praxe: Evangelické obce, které mezitím vznikly, musely být opatřeny faráři. Nemohly zůstat bez učení evangelia. Již r. 1523 proto Luther píše: „Protože tu však v naší době je potřeba (nouze) a není tu žádný biskup, který by obstaral evangelické kazatele, nic zde nepomáhá příklad Tita a Timothea, ale musí se povolávat z obce, ať už bude (dej Bůh) Titem potvrzen nebo ne." Podobně argumentoval Melanchthon r. 1537.
Takovýto postup však pro Luthera nebyl normálním případem uvedení do služby. Ten naopak popsal ve svém Velkém komentáři ke Galatským (1531, tiskem 1535) rozlišením bezprostředního povolání apoštolů do služby Vzkříšeným a z toho vycházejícím zprostředkovaným povoláním všech pozdějších služebníků církve: Apoštolové povolali své žáky, Timothea a Tita, a tito opět ustanovili biskupy jako své nástupce (podle Tt 1,5 srv. 7). Tito biskupové pak povolali další jako biskupy a nástupce. K tomu říká Luther: Tak tomu bylo až do našich časů; a bude tomu až do konce světa. Luther tedy zjevně uznával pravidlo sukcese apoštolské služby přes biskupy jakožto nositele ministeria pocházejícího od apoštolů, a dokonce ji považoval za neměnnou. Nouzová situace jeho doby, která si vynutila ustanovování služebníků jinou cestou, podle Lutherových výroků nemění nic na tomto obecném pravidle. Proto se luterská reformace i po r. 1530, při zřízení vlastního ordinačního řádu, snažila pokud jen možno dodržet pravidlo apoštolské sukcese služby, navzdory - vzhledem k situaci nevyhnutelnému - odchýlení od církevněprávní vazby ordinační pravomoci na biskupskou službu. Sukcesi apoštolské služby bylo v nyní zavedeném nouzovém řádu ordinace učiněno zadost zásadou ordinace služebníků jinými již ordinovanými služebníky, a sice podle kánonu IV. nicejského koncilu (325) nejméně třemi služebníky. Vzhledem k tomu mluvil Walther Kasper r. 1971 o presbyterální sukcesi služby v reformačních církvích, a tím jistě výstižně charakterizoval stav věci. Vlastní pointa však je v tom, že tato „presbyterální" ordinace farářů faráři se na luterské straně chápala jako forma - třebaže nenormální forma - biskupské sukcese služeb s odvoláním na původní jednotu služby biskupa a presbytera. (V této věci byli reformátoři ve shodě s hlavní linií středověké teologie ministeria a kanonistiky, viz Decretum Gratiani I,95,5). Lutherův a Melanchthonův zájem o tyto věci je pozoruhodný. Ukazuje se vší jasností, že reformátoři vůbec neodmítali myšlenku sukcese služby a brali vážně i důsledky plynoucí z ní pro ordinační praxi. Znovu se zde ukazuje, že v luterské reformaci nemůže být řeči o odvození církevní služby ze všeobecného kněžství věřících. Ordinovaná služba církve je pokračováním funkce apoštolů ve vedení církve. Apoštolský „úřad" je sice v jistém smyslu jedinečný a neopakovatelný, nakolik spočívá v bezprostředním poslání Vzkříšeným a jeho obsahem je pro všechny další církevní epochy fundamentální a směrodatné první svědectví o vzkříšení Ukřižovaného jakož i položení základu církve. Avšak vedení obcí zvěstováním apoštolského evangelia a jeho misijní šíření potřebují pokračování. V těchto funkcích ordinovaná služba pokračuje v poslání apoštolů. Luther je proto právem označoval jako „úřad apoštolů" a „úřad Kristův". Ačkoliv pozdější služebníky církve na rozdíl od apoštolů nepovolává bezprostředně Vzkříšený, přesto církevní ordinace povolává do „farářského stavu, který Bůh ustanovil a který musí řídit obec kázáním a svátostmi." Proto má farář myslet na to, že jeho služba „není jeho, ale Kristova". Proto je to i při ordinačním aktu sám Ježíš, „biskup našich duší" (1 Pt 2,25), kdo vpravdě jedná tím, že na ordinační modlitbu odpovídá sesláním Ducha svatého do srdce těch, kdo se modlí." .Ordinaci koná primárně vyvýšený Pán, který ordinovaného posiluje, žehná a uvádí do pohybu Duchem svatým." (Duchovenská služba v církvi, 34)
Ze Systematische Theologie Wolfharta Pannenberga, sv. 3, s. 429-439 vybral a přeložil -jv.