Společenství je tvořeno třemi manželskými páry a dělnickým knězem. Od roku 1989 hledalo společenství, jak definovat své zásady, které stále zůstávají aktuální:
Společenství neurčuje samo sobě své povolání. To se děje v dialogu s biskupem a radou MdF i s diecézním biskupem a vypracuje se projekt. Tento projekt se musí uskutečnit v rozdílnosti našich charismat a našich služeb, ale s požadavkem pro každého z nás, který se zakotví v našich lidských životech.
Silokřivky našeho „duchovního života": „Kdybys znala dar od Boha..." Prvotní v duchovním životě je zcela jednoduše sám život. Není to žádná náboženská specialita! Není na jedné straně křesťanský duchovní život s jeho zákony, s jeho svátostmi, s jeho vírou a jeho morálkou a na druhé straně svět se svou vlastní logikou. Není církev a svět, víra a život, časné a duchovní... Tento dualismus omezuje život. Duchovní život se děje potud, pokud je nasloucháním světu s jeho silami života a smrti. Přijímáme věci života k tomu, k čemu jsou. Práce, peníze, sexualita, politika, umění jsou právě oblasti práce Ducha. V této perspektivě se nedíváme na svět jako na svět zlý, ale poznáváme jej jako dar od Boha. Duchovní život je dialog: rozpoznat podíl pravdy v každém člověku, ať už je směr jeho cesty jakýkoliv, ať je věřící či nikoliv. Nejsme přece my sami jedinými opatrovníky Božího Ducha, který je životem. Právě v pravdivém dialogu přijímáme, objevujeme Boží lásku. V takovém dialogu, který nás může destabilizovat a způsobit, abychom hledali novou orientaci. Žít v tomto duchu je pro nás něco jako jít za dobrou zprávou, která je tu pro život. Věta evangelia Janova: „Kdybys znala dar..." v nás stále vibruje... Bůh se dává „k pití" v setkání, v dialogu rozdílností, v osvobození od železných obojků, které překážejí životu. Dává se tam, kde ho neočekáváme.
Z Lettre aux communautés Mission de France 172 (květen-červen) 1995 přeložil Antonín Bělohlávek