Nádhera kněžské služby

Pak vzal chléb, vzdal díky, lámal a dával jim se slovy:

„Toto jest mé tělo, které se za vás vydává. To čiňte na mou památku." A právě tak, když bylo po večeři, vzal kalich a řekl:

„Tento kalich je nová smlouva zpečetěná mou krví, která se za vás prolévá." „Avšak hle, můj zrádce je se mnou u stolu. Syn člověka jde, jak je určeno, běda však tomu člověku, který ho zrazuje." A oni se začali mezi sebou dohadovat, který z nich je ten, kdo to učiní.

Vznikl mezi nimi spor, kdo z nich je asi největší. Řekl jim:

„Králové panují nad národy, a ti, kdo jsou u moci, dávají si říkat dobrodinci.  Avšak vy ne tak: Kdo mezi vámi je největší, buď jako poslední, a kdo je v čele, buď jako ten, který slouží. Neboť kdo je větší: ten, kdo sedí za stolem, či ten, kdo obsluhuje?

Zdali ne ten, kdo sedí za stolem? Ale já jsem mezi vámi jako ten, který slouží. A vy jste ti, kdo se mnou v mých zkouškách vytrvali. Já vám uděluji království, jako je můj Otec udělil mně, abyste v mém království jedli a pili u mého stolu; usednete na trůnech a budete soudit dvanáct pokolení Izraele." (L 22, 19-30)

Kněžství Pána je vznešenější než všechno v celém světě. On, nejvyšší, kněz nové a věčné smlouvy, byl ustanoven svatou přísahou Boží: „Hospodin přísahal a nebude toho litovat: Ty jsi kněz navěky" (Žd 7,21; Ž 109,4).  V podivuhodném velkém díle nejdokonalejšího usmíření přinesl oběť veškeré chvály Otci na nebesích a celý svět povolal ke vznešenosti vykoupení. On je středem veškeré oslavy Trojjediného Boha na nebi i na zemi. Všechno je stvořeno pro něho ke cti Otce v jednotě Ducha. Svátostné kněžství Nové smlouvy se - pokud je to vůbec možné pro pouhého člověka - vnitřně podílí na této vznešenosti Ježíšova kněžství.

Kněz se skrze pečeť svátosti svěcení po stránce služby vnitřně ztotožnil s veleknězem Ježíšem Kristem. Smí vstoupit do velesvatyně. Zastupuje Krista v nejvyšší moci: ve jménu Ježíšově slouží při proměně chleba a vína v Kristovo tělo a krev. V moci Kristově zvěstuje odpouštění hříchů. Když zvěstuje Slovo Boží, mluví na příkaz Boha a v jeho autoritě. Přikazuje v zastoupení Krista a nebeského Otce:

„Kdo slyší vás, slyší mne a kdo slyší mně, slyší toho, který mě poslal." (L 10,16).

Opravdu závratná velikost povolání! Přesto její nejhlubší tajemství spočívá v diakonii, v pokoře služby.

Kněžské povolání znamená účast na pokoře Kristově. V pokoře služby probleskuje nádhera Boží a zpětně ozařuje kněžskou službu.

Pokora chrání čistotu a sílu Slova Božího. V pokoře zůstává pastýřský úřad působivým svědectvím a nástrojem královské vlády Boží.

Povolání k účasti na Kristově pokoře

Posvěcení nejsvětějšího lidství Kristova k velekněžskému úřadu ve vtělení splývá vjedno se sebevydáním Věčného Slova: „Sám sebe vydal, vzal na sebe způsob služebníka" (Fp 2,7).

Zasvěcuje se ke službě: „Tak jako Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé" (Mt 20,28).  Jeho život je nepřetržitou službou; a vrchol jeho velekněžské činnosti, jeho oběť na kříži, je nejdokonalejším výrazem poslušnosti, sebevydání a služby.  Pokorná nesobecká služba až k prolití poslední kapky krve je současně nejvznešenější obětí pocty a velebení Otce. Na zhanobeném, krví zalitém těle Božího služebníka září svatost a nádhera lásky Otcovy. Ve službě naplňuje Syn Jeho Slovo: „Já sám nehledám svou slávu" (J 8,50; 7,18). „Nehledám vůli svou, ale vůli toho, který mě poslal" (J 5,30). Pán nám osvětluje podstatu svého kněžství, když ve večeřadle praví: „Já jsem mezi vámi jako ten, který slouží" (L 22,27).

Na dostiučinění za neposlušnost a pýchu člověka chce naplnit svou velekněžskou službu na potupném dřevu kříže. „Byl započten mezi zločince" (Mk 15,28). Snáší posměch farizejů a nechá se tupit od zločinců, kteří s ním byli ukřižováni. Služba v nejhlubším ponížení a milující pokoře je výrazem jeho jedinečného kněžství.

Předehra - „bohoslužba slova" - k oběti na kříži a k ustanovení Eucharistie a zároveň k posvěcení apoštolů pro kněžskou plnou moc je nejnázornějším a nejdůraznějším poučením o tom, že účast na Vykupitelově kněžství propůjčuje a vyžaduje nezbytně také podíl na jeho sloužící lásce a na jeho pokoře.

Vědom si toho, že od Otce vyšel a k Otci se vrací, vědom si své božské důstojnosti a jemu Otcem svěřené pokorné cesty ke vznešenosti, umývá Pán svým učedníkům nohy. „Jestliže tedy já, Pán a Mistr, jsem Vám umyl nohy, i vy máte jeden druhému nohy umývat" (J 13,14). Jestliže Pán naplňuje své kněžství v pokorné službě, nemůže účast na jeho kněžství znamenat žádnou jinou cestu než cestu pokorné lásky.

Zákon milosti, který každý křesťan dostal už ve znamení křtu a biřmování bytostným připodobněním se Kristu, se stává ještě naléhavější povinností skrze povolání k svátostnému kněžství a skrze znamení této svátosti.  Kněžský život s Kristem představuje exinanitio, tj. sebevyprázdnění, sebezapomnění, sebedarování, tedy stát se svobodným služebníkem každému člověku a všemu stvoření.

Evangelista Lukáš popisuje spor učedníků o přední postavení bezprostředně po ustanovení Eucharistie a svátosti svěcení. To dává Pánu další podnět, aby se vší naléhavostí připomněl základní zákon kněžské důstojnosti: „Kdo je mezi vámi největší, buď jako poslední, a kdo je v čele, buď jako ten, který slouží" (L 22, 26).

Tomu nemůže být ani jinak, pokud se naplňuje kněžství Kristovo v diakonii.

Proto má hluboký smysl, jestliže se papež nazývá „služebníkem služebníků".  Náš papež Jan XXIII. to vyjádřil ve své korunovační homilii velmi působivě:

.Jam vero divinarum institutionum praecipuus cardo et praeceptum, quod

cetera in se comprehendit et cogit, haec sunt evangelica verba: Discite a

me, quia mitis sum et humilis corde (Mt 12,29)."

„Základním pilířem božských ustanovení a příkazem, který vsobě vše zahrnuje a působí, jsou slova evangelia: Učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce." - Velkou prosbou papeže, adresovanou všem „zbožným a vDuchu zaníceným" je to, aby rádi ustavičně prosili za nejvyššího pastýře o trvalý pokrok vtěchto ctnostech. Maria vyslovila toto pokorné slovo jako reakci na vyvolení kdůstojnosti Matky Boží: „Hle, jsem služebnice Pána." Tak je důstojnou diakonkou velekněze Ježíše Krista, který na pomazání plností Ducha svatého odpověděl nejpokornější diakonií. - Cesta ke kněžství vede toliko přes diakonát, jenž uděluje trvalou pečeť; je trvalým základem kněžského bytí a působení. Stupně svěcení presbyterátu a episkopátu prohlubují milost a příkaz diakonátu, jenž je posvěcenou službou.

Záře vznešenosti Boží v pokorné službě

Pomazán plností Ducha, posvětil Kristus sám sebe k pokorné službě pro nás - až k potupě na kříži, abychom také my byli právě takovým způsobem posvěceni k pokorné službě lásky (srov. J 17, 19).

„Proto ho Bůh vyvýšil nade vše a dal mu jméno nad každé jméno" (Fp 2,9).

Vítězné fanfáry velikonočního jásotu nám říkají, že vznešenost Zmrtvýchvstalého a Jeho trůn po pravici Otce v nebeské liturgii provždy zvěstují, jak velkou nádheru v sobě skrývá velekněžská služba ponížení. Je to podstata Janovy teologie, že ponížením - vyvýšením na kříž se Otec oslavuje v Synu a Syn je oslaven v Otci (srov. J 3,14; 12,34; 12,32 ). Velikonoční tajemství pokory a vznešenosti musí být pokládáno za neoddělitelné.  To, co platí o kněžství samotného Pána, platí obdobně i o účasti na tomto kněžství: Podle míry pokory, pokorné služby, ctíme my, kněží, v jednotě s kněžstvím Kristovým Trojjediného Boha a naše kněžství dosahuje u Boha a skrze Boha cti. - Pokorná jáhenka Maria za všechny jáhny, zástupně za všechny, kdo naplňují své poslání jako službu, zapěla chvalozpěv nejvýš svatému a milosrdnému Bohu, který povyšuje pokorné.

Apoštol národů zajásal nad velikostí své apoštolské služby. Všichni, kteří se na jeho kázání a skrze jeho svědectví následování Krista obrátili k víře a Boha ctí, jsou „z jeho služby vzniklým listem Kristovým, napsaným ne inkoustem, nýbrž Duchem Boha živého, ne na kamenných deskách, nýbrž na živých deskách lidských srdcí" (2 K 3,3).

Když Mojžíš přijímal Zákon na kamenných deskách a zpovzdálí pozoroval záři svatosti Boží, jeho obličej planul natolik, že sám Áron a synové Izraele nemohli vidět jeho tvář. Jaký lesk pak musí teprve provázet novozákonní kněžství, vždyť je to služba nepomíjející Nové smlouvy, „služba Ducha" (2 K 3, 6-8), .služba spravedlnosti" (3,9). Přesto apoštol ví, že se nejedná o vznešenost vlastní lidskému knězi, nýbrž že je to vznešenost založená jen v diakonii. „Ne, že bychom mohli tuto způsobilost přičítat sami sobě na základě toho, co je v nás, naše způsobilost je od Boha, který nás uschopnil ke službě Nové smlouvě" (3,5n). Pavel mluví stále znovu o slabosti apoštola.  K jeho povolání patří, že prožívá svou vlastní slabost, trpí, zneuznán, ba že se s ním zachází jako s „vyvrhelem všech" ; musí se připodobnit Kristu veleknězi v pokoře a v sebeodevzdání. Ale právě tak se v jeho službě odráží trocha záře Zmrtvýchvstalého. Oslavený Pán dosahuje své vznešenosti právě také z titulu svého dobrovolného sebeponížení. „Duch je tím Pánem" (3,17).  Duch svatý je dar. Kristus byl pomazán plností Ducha, aby se stal ve svobodné lásce obětním darem. Oslaven je tím, že Otec přijme tento dar; vznešenost zmrtvýchvstání je potvrzením tohoto přijetí. Tak je „služba Ducha" pro služebníka Nové smlouvy službou ve vznešenosti do té míry, do jaké se dokáže stát obětním darem.

Ježíš nám ve svátostech, které znamenají pomazání Duchem svatým a vtiskují do naší duše pečeť jeho kněžství (křest, biřmování, svěcení kněží), dává podíl na své vznešenosti v Duchu svatém. V oné svobodě, která se osvědčuje v pokorné službě lásky, je zjevné působení Ducha vznešenosti, kterou získáme, až budeme s nezakrytou tváří hledět na slávu Páně a „tak jsme proměňováni k jeho obrazu ve stále větší slávě - to vše mocí Ducha Páně" (3, 18).

Lze tedy vidět: pavlovská teologie slávy je právě tak teologií kříže, teologií diakonie, pokorné, sebedarující služby.

Bůh si vybírá ty nejmenší, nejpokornější k největším úkolům. Služebnice Maria přijala nejjedinečnější povolání k diakonii a nejvyšší důstojnost mezi všemi lidskými dětmi.

Mezi apoštoly, dvanácti základními sloupy církve, není žádný velikán podle měřítek této země; Pavel, který sám sebe označil za posledního apoštola, protože býval pronásledovatelem církve, se směl stát největším mezi všemi apoštoly pohanů. Svatý Klemens Maria Hofbauer, bývalý pekařský tovaryš, jemuž se v apoštolském díle zdánlivě nedařilo, měl rozhodný podíl na vítězství nad osvícenstvím a stal se nakonec velkým obnovitelem duchovní správy ve Vídni, v celém Rakousku i dále. Svatý Jan Vianney, kterého jeho profesoři považovali za beznadějného hlupáka, se stal jedním z největších duchovních geniů 19. století. Z jakého jiného důvodu, než proto, že názorně ztělesnil pokoru diakonie?

Pokud jsme se zcela vyprázdnili od sebe samotných, pokud jsme zcela posvěceni pro diakonii, poněvadž jsme se odevzdali Bohu, pak nás Bůh naplňuje četnými dobry, ne pouze pro nás, nýbrž také pro vinici Páně. Pokorného kněze či laického apoštola si Bůh váží.

Služebník Slova Božího

Jak nepochopitelně veliká je moc a čest pro pouhé lidi, když smějí mluvit ve jménu Božím a zvěstovat Jeho Slovo. Ale právě proto musí kněz vynaložit veškeré úsilí, aby nekázal sám sebe, svou vlastní vůli, svou vlastní moudrost, aby nehledal svou vlastní čest. Služebník Božího Slova se musí zcela ukrýt ve Slově Kristově. Čím více tak učiní, tím mocněji zní: „Tak mluví Pán".

Aby byl kněz zvěstovatelem Slova Božího, musí být především mužem modlitby:

člověk, který přijímá Slovo života celou hloubkou svého srdce, přijímá je tak, že se mu zcela vydává, odpovídá na tento dar tím, že se mu zcela odevzdá.

Kněz je služebníkem Slova Božího především ve slavení oběti a svátostí. Zde mluví zcela jistě .in Persona Christi", neboť v působivém slově svátostí je to sám Kristus, kdo promlouvá v moci, jehož slovo se nevrací nenaplněné.  Zde je tedy služebník Božího slova doslova pouhým nástrojem promlouvajícího Pána. Proto má pro čistotu a sílu Božího Slova stejně jako pro zachování pokorné diakonie kněze největší význam to, aby v jeho vědomí zaujímalo přední místo svátostné kerygma. Má tedy katastrofické následky, jestliže kněz své myšlenky zvěstuje hlasitě a důrazně, zatímco liturgické Slovo Boží jen tiše, nedbale a nesrozumitelně. Liturgie, jejímž středem je posvátné Slovo Boží a která ve všech svých částech toto slovo autenticky vyjadřuje a vede k pravé odpovědi na uctívání a velebení, je centrální kerygma, právě proto, že je víc než pouhé kerygma, protože neomylně rozdává účinné Boží Slovo. Proto se musíme právě kvůli nelíčené pokoře diakonie modlit, aby se liturgie stala pochopitelným Božím Slovem také pro malé a nevzdělané.- Nebude existovat žádná působivá forma kázání, pokud není liturgie prožívána jako podstata Slova Božího. Původní podoba kázání se opírá o liturgii, o posvátné Boží Slovo. Aby kazatel zůstal věrným duchu diakonie, je samozřejmě nejsnazší, když v kázání nebo v mystagogické katechezi vykládá slovo milosti, kterým k nám mluví ve svátostech sám Pán, které nám vpisuje do duše, a vede k pravé odpovědi modlitby a života na posvátné Boží Slovo nám svěřené. Tak se kazatel ukryje za Slovo Pána.  Zajisté se má při zvěstování Slova Božího uplatnit nadání vlastní každému knězi. Bůh dává množství přirozených schopností a milostí, aby, stejně jako ve velkém koncertu, ukazovaly nevyčerpatelné bohatství jeho pravdy a lásky. Ale nikdy se nesmí kazatelovo vlastní ubohé já, vlastní sebevědomí a vědomí moci upřednostňovat před Božím Slovem. Je pokušením poslaného kazatele, aby uplatňoval vlastní moc nad dušemi, místo aby zvěstoval moc Božího Slova a jemu důvěřoval. Kázání musí strhovat, zapalovat, nadchnout, ale nikoli „vemlouvanými slovy lidské moudrosti, nýbrž Duchem a mocí, aby se tak Vaše víra nezakládala na moudrosti lidské, ale moci Boží" (1 K 2,4n).

Služebníku Slova Božího není dovoleno provádět psychický nátlak na duše, neboť to odporuje úctě k Božímu Slovu a k lidským duším, které Bůh chce získat pro sebe jako zajatce, aby je pak propustil ve svobodě dětí Božích.  Kazatel musí spoléhat na osvobozující sílu milosti. Pokora kazatele vytváří prostor pro důvěru v Boží moc. Kazatelova ješitnost je neblahým hříchem.  Činí Slovo Boží bezmocným, neboť je převrací v pouhé slovo člověka. Nedostatek vnitřní silné víry se nezřídka projevuje ve falešném patosu, který v posluchači vzbuzuje trapný pocit; poslouchá a vidí herce, jemuž se dostatečně nepodařilo sžít se se „svou rolí". Role služebníka Slova Božího je pouze úloha posla, který má zcela ustoupit svému poselství a tomu, kdo skrze něj promlouvá. Kněz se má radovat z toho, když je jeho slovo správně přijímáno jako Slovo Boží. Má rovněž s vděčností přijímat, když je tu a tam povzbuzen uznáním - chválou. Možná se tak děje ze soucitu s jeho neschopností nebo jeho nesvobodou. Bylo by směšné brát každou chválu za bernou minci. Spíše než chválu ať kazatel hledá věcnou kritiku spolubratří a věřících, neboť jako služebník Slova Božího se musí neustále kontrolovat, zda je vhodným nástrojem.

K pokorné službě Slovu Božímu patří také ochota přijmout případný neúspěch.  Strach z ostudy nebo kritiky je rovněž formou ješitnosti, nedostatek ducha diakonie. Vždyť i nejtvrdší neúspěch je jen částečným ztroskotáním pastoračních snah. Slovo Boží je dvojsečný meč, který odděluje srdce a ledví. Slovo Boží je „ustanoveno k pádu a k povstání mnohých". Pokud budeme tvrdošíjně - samozřejmě ve vší chytrosti a se vší dobrotou - zvěstovat veškerou nádheru radostné zvěsti a zákona milosti, bude nás mnohý sytý občan shledávat příliš přehnaným a možná už na kázání nepřijde.  Jednomu duchovnímu správci plnému milosti Boží se během dvacetileté práce podařilo vybudovat z jeho farnosti obdivuhodné eucharistické společenství.  Když jsem mu po jednom týdnu misií ve farnosti, po jedinečném zážitku otevřenosti těchto lidí vůči Božímu Slovu a jejich účasti na liturgii gratuloval k jeho farnosti, odpověděl: „Otče, viděl jste také obrácenou stranu mince? Někteří z těch, kdo ještě za mého předchůdce přišli do kostela, se odloučili, protože jim to všechno připadalo příliš přemrštěné a přehnané." Později ovšem obrátil i další k opravdu živé víře.

První otázkou kazatele nesmí být: „Budu mít úspěch?", nýbrž: „Jsem věrný svému závazku?". Musí se ovšem také varovat toho, aby všechen neúspěch připisoval jen zlomyslnosti Satana a lidí. Věrným bude shledán jen ten služebník Slova Božího, který je rovněž služebníkem lidí a který se stále znovu ptá sám sebe, jak by mohl vhodně zvěstovat Slovo Boží svým posluchačům.  Služba Božímu Slovu je způsobilá uvádět kněze stále hlouběji do tajemství pokory, neboť ten, kdo poctivě zvěstuje úplný a nefalšovaný Zákon Kristův, sám se cítí předně postaven před pokořující obžalobu Božího Slova; je to ovšem obvinění, které vede nikoli ke sklíčenosti a malomyslnosti, nýbrž naplňuje služebníka odvahou, aby veškerou svou důvěru odevzdal Bohu.  Kdo naproti tomu podlehne pokušení kázat místo celého evangelia pouze úzkoprsou morálku, ten může na mnohé své posluchače jenom shlížet a mnohým svým posluchačům může pouze „shora spílat", v klamném pocitu:

„To vše jsem činil už od mládí."

Pokora pastýřského úřadu

Kristus je dobrý pastýř, který za své položil život. „Agnus redemit oves." Učinil konec onomu zlořádu pastýřů, „kteří pasou sami sebe" (Ez 34,2).  .Toto praví Panovník Hospodin: Hle, chystám se na ty pastýře, budu je volat k odpovědnosti za své ovce... Hle, já sám vyhledám své ovce a budu o ně pečovat... Sám budu pást své ovce a dám jim odpočívat..." (Ez 34, 9-16).

Pastýřský úřad biskupů, na němž se kněží podílejí v poslušné podřízenosti, je pokračováním sebedarující a vykupitelské lásky Kristovy. Kristus vykoupil celý svět, když přinesl Otci jako dar veškerou oslavu a chválu. První starostí pastýře je dovést křesťany k plnému vědomí, že jejich spása spočívá v uctívání Boha, v upřímném uznání jeho zachraňující královské vlády.  Proti rouhavému heslu tohoto století: „Náboženství je soukromou záležitostí", zdůrazňuje pastorální teologie dnes především všezahrnující královskou vládu Boží, která požaduje době přizpůsobenou snahu o opětovnou evangelizaci nebo o hlubší a autentičtější pokřesťanštění všech oblastí života.

Ale právě proto, že opětovná evangelizace každého prostředí je přikázáním doby, musí každý, kdo se podílí na pastýřském úřadě církve, poctivě a úzkostlivě pamatovat na to, aby měl stále na mysli pouze království Boží a ne vlastní lidské postavení nebo otázku prestiže. Laicismus a antiklerikalismus volají ovšem neprávem velmi rychle proti „klerikalismu", když církev a její služebníci proklamují a zdůrazňují požadavek vlády Boha nad všemi oblastmi veřejného i soukromého života. Není možné hledat příčinu - mimo jiné v tom, že klérus si nezřídka houževnatě udržoval svá dříve získaná privilegia v jednotě s toho času vládnoucí třídou? Bylo by snad možné tak často projevovat antiklerikalismus italských oblastí tak často hraničící s hysterií, aniž by byli z historie známí oni preláti uplynulé doby, kteří si zvolili církevní stav především proto, aby dosáhli mocenských pozic či čestného postavení?

Spor apoštolů o přední postavení, pochmurná historie simonie a nepotismu, užívání exkomunikace v pozemských sporech o moc, o postavení, rivalita a ještě horší spory mezi řády v církvi, to všechno v nás probouzí ostražitost vůči strašlivému nebezpečí těch, kdo se podílejí na moci a starostech pastýřského úřadu, nebezpečí chtít vládnout namísto nesobecké služby.  Protože pastorace zaměřená na rozmanitá prostředí, evangelizace všech oblastí života dnes představují zvláštní přikázání doby, musíme se obávat onoho klerikalismu, který chce všechno dirigovat, jako nejhoršího moru. S věřícími, kteří mají pouze naplňovat návody a recepty kléru, nelze evangelizovat žádné prostředí. Nikdo neuvěří kněžím a laikům, kteří příliš lpí na prestiži, precedentu a moci, že jim skutečně jde o příchod Božího království. „Blaze tichým, neboť oni dostanou zemi za dědictví." (Mt 5,5)

Pro každou dobu, a dnes víc než kdy jindy, platí, že klíčem k opravdové plodnosti pastorace je diakonie, nesobecká služba.

Každá tvrdost a hledání vlády, každé úsilí o mocenské pozice ze strany služebníků církve znamená nejhlubší bezmoc náboženství.  V jedné vesnici ve středním Rusku mě jednou dvojice mladých mužů oslovila „Pane". Důstojný starý pán, v jehož příbytku jsem bydlel, je rychle pokáral:

„To není žádný pán, to je batjuška (tatíček)." Zahanbeně omlouval ty muže, kteří předtím nevěděli, že jsem kněz.

Nikdy by prý vědomě neprojevili knězi tu neúctu nazvat jej pánem. Tito křesťané znají tajemství „diakonie". Pokud by v jiných zemích věřící kněze oslovili s úctou k jeho důstojnosti „Pane", tak moc by se nestalo. Ale tam, kde chce být klérus pánem, ztratil pastýřský úřad, ztratila kněžská diakonie svoji záři a svoji plodnost.

„Diakonka" naší spásy, „dívka Páně" Maria, zpívá ve světle pokory. Protože se zcela vydala do služby lásky, blahoslaví ji všechna pokolení země.  Pane, pošli dělníky na svou vinici.

Dej své církvi svaté kněze!

Z knihy Gabe und Auftrag der Sakramente, Salzburg 1962, s.236-249, přeložila Jana Růžičková