Z hradu na předměstí: Změny v duchovní formaci

Hostovská přednáška Philipa Endeana, SJ na Zbraslavi 13. 7.1996

Představte si dva domy. Jeden je obrovský, trochu zchátralý - připomíná hrad. Stojí na venkově, vzdálený tři kilometry od nejbližší vesnice a nejméně deset kilometrů od nejbližšího města. Žije v něm zhruba 200 lidí. Druhý je větší rodinný domek, postavený na obyčejné ulici chudé londýnské čtvrti.  Bydlí v něm pět šest lidí.

První z těchto domů představuje Heytrop College tak, jak vypadala v sedmdesátých letech: seminář téměř výlučně pro jezuity, s bydlením i zaměstnáním na témže místě. Druhý z nich - to je můj současný domov v Londýně, kde učím na té fakultě, o níž jsem před chvílí hovořil. Na fakultu z domova dojíždíme a jezuité jsou na ní dnes menšinou. Jinak tam studují lidé z mnoha rozličných prostorů, včetně Ivany Dolejšové z Prahy.  Rozdíly mezi těmito dvěma domy představují v podstatě to, o čem chci mluvit: změny v duchovní formaci britských jezuitů v průběhu posledních třiceti let. Říkám „britských jezuitů", protože jsem si vědom, že naše zkušenost, ačkoli bude v mnohém podobná zkušenostem jezuitů v ostatních západních zemích, je svým způsobem jedinečná a například situace v Latinské Americe bude výrazně odlišná. První dům je velký, druhý malý. První symbolizuje instituci, druhý vypadá zvenčí jako jakýkoli jiný rodinný domek.  První je izolovaný, druhý je situován na předměstí a ti, kdo v něm žijí, podléhají stejnému rytmu práce a odpočinku jako jakýkoli jiný zaměstnaný člověk v Londýně - je však třeba dodat, že tam, kde bydlím, je mnoho těch, kteří práci nemají. První dům vyvolává představu, že náboženství je něčím odděleným, něčím, co nepatří do běžných lidských životních podmínek, druhý svědčí o křesťanské solidaritě s lidstvím v jeho celku, solidaritě v následování Krista, který na sobě nelpěl, ale byl ochoten přijmout i postavení otroka (Fp 2,7b).

V jakémkoli procesu ignaciánské formace - užívám přídavné jméno, protože jsou mnozí, kdo nejsou jezuity, a přesto mohou jít po cestě duchovního budování, které ukázal zakladatel jezuitů Ignác z Loyoly (1491-1556) - jsou centrálním bodem duchovní cvičení (exercicie). Změny v životním stylu a bydlení jezuitů jsem zmínil proto, abych ilustroval změnu ve spiritualitě, změnu, která se objeví rovněž v přístupu k exerciciím a jejich interpretacím.  Duchovní cvičení jsou programem modliteb. Zvou člověka, aby meditoval nejprve nad zkušeností, že je hříšníkem, přesto již nyní milovaným a omilostněným, dále nad životem a službou Ježíše Krista, nad jeho smrtí a konečně nad vzkříšením. Když člověk konfrontuje svůj život s biblickými představami, když dokonce do kontextu Písma svůj vlastní život zasadí, pomáhá mu tento proces ujasnit si rozhodování, ať již ta zásadní, jako je např. volba povolání, nebo ta menší, jako je např. větší zřetelnost v realizaci toho nasměrování, které člověk v životě má.

V 50. a 60. letech byla duchovní cvičení kázaná. Šlo o sérii přednášek, které exercitátor dával současně 40-50 lidem. Byly čtyřikrát až pětkrát denně, po každé z nich měli exercitanti krátký prostor pro individuální modlitbu na základě moudrých slov, která jim byla řečena. Šlo o kolektivní proces, zapojující člověka nějakým způsobem do skupinového dění. Exercitátor (ten, kdo exercicie dává) předem rozhodl o místě a tématu pro modlitbu a prostě to exercitantovi (tomu, kdo exercicie přijímá) oznámil.  V 80. letech se zkušenost posunula. Exercicie se odehrávají v menších skupinách a exercitátor má na starosti zřídka více než asi 6 osob. Taková duchovní cvičení jsou více uzpůsobena individuálním potřebám, v modlitbě je možné se podřídit vlastnímu tempu toho, kdo se modlí, témata uzpůsobit jeho situaci. Každý den je prostor pro osobní rozhovor s exercitátorem. V rozhovoru zúčastnění referují o svých modlitbách a hovoří o další orientaci, jak pokračovat co nejlépe dále. Žádní dva lidé neprocházejí tímto procesem stejně, protože každý má rozdílné, jedinečné povolání. Každý z nás je volán k důvěrnému obecenství s Bohem rozdílným způsobem. Z tohoto důvodu vychází druhý typ exercicií z potřeb jednotlivce spíše než z Ignácova vlastního programu nebo z představ exercitátora.  Jedním z faktorů podmiňujících změnu bylo velké snížení počtu exercitantů.  Příštím rokem se spojí anglický a irský jezuitský noviciát. Může to být nadějné ekumenické znamení, ale hlavním důvodem je nižší počet povolání.  Ve spojeném noviciátu bude méně než 10 osob - v noviciátu obou provincií, které měly v poválečné době dohromady přibližně 150 noviců. Když se stanou tyto nižší počty noviců trvalou skutečností, budeme jim muset přizpůsobit okruh práce (menší, ale intenzivnějšími metodami). V minulých dekádách by bylo možné jen opravdu zřídka najít člověka, který by byl schopen dávat ignaciánské exercicie a přitom nebyl jezuitou. Dnes tvoří více než polovinu školených exercitátorů v Británii ženy a mnozí jsou z jiných církví než z římskokatolické.

Starý model stál na pochopení, že náboženství je něco odděleného od zbytku stvoření, izolovaného od hříšného světa. Milost žádala proti-kulturu a služebníci milosti potřebovali, doslova řečeno, být indoktrinováni slovem přicházejícím zvenčí. Pro jezuity v době formace byla typická určitá izolace od rodin a omezení kontaktů s vnějším světem. Také většinou vstupovali do Tovaryšstva kolem osmnácti let, ihned po ukončení střední školy, a tak mimo Tovaryšstvo neprožili nic ze svého dospělého života. Kromě dvou či tří let, kdy učili na školách, strávili léta směřující k ordinaci v instituci typu hradu. Velmi zřídka jim bylo povoleno navštívit vlastní domovy. Tak vypadali muži, kteří opustili vše pro následování Krista.  Tento způsob mohl tehdy alespoň některým lidem vyhovovat - a dodnes může mít význam v některých jiných kulturách. Ale my na Západě se učíme, že nám tento způsob již nefunguje. Zdá se, že Bůh nás vede, abychom objevovali svou duchovní identitu nikoli mimo, ale spolu s tím, co je obecně lidské. Lidé nyní přicházejí mnohem později a my jsme trochu nervózní v případě, že bychom měli přijmout někoho, komu ještě není třicet, zatímco starší pochopení šťastně přijímalo maturanty jako tabulu rasu. Nyní objevujeme, že člověk nemůže žít zasvěcený život, dokud není lidsky dospělý.  Poznáváme, že jezuitská formace je pokračováním procesu růstu, který začal již dávno a je do značné míry dán genetickou výbavou a rodinným zázemím.  Duchovní růst spočívá v integraci všeho, co nám bylo dáno stvořením, s tím, co jsme přijali skrze evangelium. Můžeme být stále voláni k tomu stát se novým stvořením, ale nové stvoření je dovršením, nikoli vyprázdněním toho starého. Legislativa britské jezuitské formace nyní vidí jako zcela základní věc, že prvním duchovním uměním je schopnost naslouchat a reflektovat svůj vlastní vnitřní život. Slovo zvenčí má smysl pouze do té míry, do které se podílí na naší každodenní zkušenosti; v jejím rámci však může způsobit proměnu. Boží plán naší spásy v Kristu není odlišný od Božího cíle dovršení stvoření: obojí jsou dva různé aspekty jednoho a téhož milujícího Božího jednání. Naše normální životy spíše v rodinných domcích než v izolovaných hradech symbolizují, jak Bůh jedná. Nejde o vytržení ze všednosti, ale o její posvěcení.

Takové pochopení Božího jednání mezi námi nás vede k tomu vidět úzké spojení mezi psychologií a spiritualitou a používat v programech duchovní formace metody a vhledy pocházející od psychologů. Starší pojetí zdůrazňovalo rozdíl mezi duchovními a obyčejnými vzory růstu; přirozeně stále platí, že evangelium oživuje a do určité míry osvěcuje metody, které jsme z psychologie převzali. Avšak jestliže Bůh jedná skrze celý řád stvoření, pak to, co nám psychologie říká o růstu člověka a vztazích mezi lidmi, je také závažné, zejména tehdy, když se pokoušíme sledovat duchovní vhled a růst v našich vztazích k Bohu.

Jistě lze namítnout, že potřebujeme stále více pracovat na obnovení společenského rozměru naší spirituality. Stará kázaná duchovní cvičení ve velkých domech vzbuzovala jak nejlépe uměla silný pocit soudržnosti až závislosti, a to pomocí takových praktik, jako je jednotný .náboženský stejnokroj" a pravidelný denní řád. Na své nejhlubší rovině mohla být taková soudržná bezpečnost klamem. Individualismus mnohých jezuitů formovaných v této tradici, kteří vyšli z procesu formace, naznačuje, že duch soudržnosti, který jim byl vštěpován, může být právě tak imponující jako povrchní. Naše povolání je však i nadále povoláním do společenství. Naše revidovaná forma duchovních cvičení si vypůjčila příliš mnoho z individualismu západní kultury, který až příliš snadno sklouzává do narcismu.  Potřebujeme se stát nikoli komunitou těch, jejichž individuálním potřebám je třeba sloužit nějakým způsobem terapie, ale komunitou apoštolské misie.  Abychom tomu dostáli, musíme najít lepší cesty k vyjádření společenského rozměru a zároveň respektovat niternost naší duchovní zkušenosti, která je ovocem osobního setkání s Bohem v exerciciích.  Jak se budou věci vyvíjet v budoucnu? Nejvíce tlačí otázka počtu a přežití instituce. Každý rok v Británii pohřbíme přibližně dvanáct jezuitů a asi jeden až dva odejdou. Na jejich místa každoročně ordinujeme v průměru dva až tři nové kněze. V posledních patnácti letech složil věčné sliby jako bratr (neordinovaný jezuita) pouze jeden člověk. Toto je stav posledních dvaceti let a v budoucnu se situace nebude vyvíjet příliš odlišně. Každý, kdo se na Západě definitivně rozhodl pro řeholní společenství, musí nyní počítat se skutečností, že může přežít instituci, které zasvětil svůj život.  Mám podezření, že naše cesta očištění může vést až tak daleko, že jako instituce zmizíme. V minulosti, kdy byli u nás v Británii římští katolíci částí znevýhodněné menšiny, dávalo často mladým lidem připojení k řádu přístup ke vzdělání a kariéře, v niž by jinak v rámci svých vlastních rodin nemohli ani doufat. Zejména pro ženy představoval tento způsob života možná jedinou alternativu k manželství, k existenci v domácnosti, zatímco veřejný svět byl ovládán muži. Méně nápadné bylo, že mnozí byli vedeni k celibátu také podvědomými psychosexuálními bariérami, které se utvořily v jejich osobním vývoji a ve společnosti jako celku. Postupně a s bolestí se učíme tyto věci pojmenovávat. Případy sexuálně nepřístojného chování části kléru mají kořeny často v jejich minulosti a staví nás všechny tváří v tvář nepříjemné skutečnosti. V posledních deseti letech se ukázalo, že lidé působící v duchovním vedení se stále častěji setkávají s traumatizujícími zkušenostmi z dětství a s problémy způsobenými dlouhodobým potlačováním těchto zkušeností. Mnozí si mohli zvolit život v celibátu, protože jejich podvědomí jej shledalo jako v rámci naší kultury jedinou sociálně možnou cestu vypořádání s násilím, často s násilím sexuálním, a s homoerotickými tendencemi, které jsou přítomny v každém z nás. Jak naše kultura dospívá ke zveřejňování těchto skutečností, tato motivace pro volbu duchovního života se stává méně běžnou. To snad povede k očistě svědectví celibátního zasvěceného života, ale tento proces bude určitě bolestný.  Na Západě bude v budoucnosti zasvěcený život menší a méně mocný. Řeholníci a řeholnice budou moci daleko méně jednat samostatně, skrze své vlastní instituce, a daleko více v partnerství a v dialogu s ostatními. Budou muset mnohem více rozvíjet smysl ztotožnění s ukřižovaným a vzkříšeným Ježíšem. Existuje mnoho křesťanských povolání - běžná práce, manželství, učitelství, zdravotní a sociální práce - která jsou zcela pravdivá a zůstanou pravdivá, i kdyby se ukázalo, že evangelium selhalo. Řeholní život bez evangelia ovšem nemá žádný smysl, pokud není Bůh a pokud není naše existence ponořena do milosti, která je vlastním darem Boha samotného, pokud život solidarity s chudými, zavrženými a bezmocnými na zemi nečeká v naději na Boží plnost. Pouze taková vize může dát sílu žít tři sliby: chudobu, čistotu a poslušnost. Jedním z hlavních pokušení pro řeholníky v minulosti bylo usadit se v něčem menším než je taková vize, ale to dnes mizí. Budou-li řeholní společenství na Západě schopna odpovědět na toto povolání k očistě, to ví jen Bůh. Sociologicky řečeno znamení nadějná nejsou, ale to neznamená, že bychom měli pochybovat o Boží moci působit v budoucnosti, k níž směřujeme. Je nápadné, že kontemplativní řády si vedou úspěšněji než instituty zaměřené na činnost. Je to ukazatel, který by mohl indikovat směr, jímž se ubírá Duch Boží.

Zkušenost, o níž mluvím, a její politický kontext je přirozeně velice odlišný od zkušenosti církve v České republice. Duchovní život na Západě je určen západním kapitalismem a divokou změtí kulturních přerodů, označovaných jako postmoderna. U vás se duchovní život prodíral totalitními režimy a dnešní otázky jsou otázkami, které se objevují na počátku po osvobození.  Pokud vám my ze Západu můžeme přispět tím, co je pro nás důležité, bude se to týkat pouze metody: Vy totiž můžete a musíte věřit svým osobním zkušenostem a tam hledat Boha. Ale vaše vlastní věrnost této metodě musí vést nás ze Západu k mlčení při sdílení vaší vlastní zkušenosti, protože my nevíme, jaká je to zkušenost, kterou máte. Ve vašich zápasech a bojích byl a je Bůh přítomen způsobem, který je pro vás jedinečný a který pouze vy můžete objevit skrze Boží milost: zdá se mi, že jen málo z toho, co jsem řekl, bude mít přímý vztah k vaší situaci. Ale možná, mluvíme-li o změnách - o dlouhodobých změnách - v duchovních strukturách, o kterých jsme si jednou mysleli, že jsou stálé a nepochybné, doufám, že jsem vás maličko stimuloval ve vašich představách. Vidím jako znamení naděje, že jsem byl požádán, abych hovořil k tomuto tématu pro takto rozmanité a ekumenicky zaměřené publikum. Takové pozvání ve skutečnosti ukazuje, že se zasvěcený život netýká jen řeholníků a řeholnic, ale celého Božího lidu.

Přeložila Ivana Dolejšová