Prof. Schlemmer se před třemi lety decentně usmíval, když zjistil, že na pražské teologické fakultě se ještě vyučuje v duchu novoscholastiky. V kontextu našeho teologického Absurdistánu má proto překlad výše uvedené americké dogmatiky zvláštní význam, na nějž se chci při jejím hodnocení omezit.
F. S. Fiorenza vidí v křesťanské teologii tři klasická paradigmata: augustinovské, tomášovské a novoscholastické. Toto rozdělení lze snadno napadnout, v naší souvislosti však je důležité důsledné oddělení tomášovského a novoscholastického paradigmatu. Podstata teologického tradicionalismu je totiž právě v předstírání jejich jednoty či aspoň těsného vztahu. Po oddělení jednoho od druhého nám zůstane na jedné straně Tomáš (podle Fiorenzy je pro Tomáše teologie ještě těsně spojena s Písmem a živou vírou, Písmo je nejvyšší autoritou, magistérium existuje v množném čísle - učitelský úřad vykonávají ve středověku univerzity, na basilejském koncilu tvoří hlasy hierarchie necelou desetinu, úplně vyloučit teology a laiky z rozhodování se podařilo až na vatikánských koncilech, takže je to opět moderní novota) a na druhé straně novoscholastika jako čistě novověká disciplína (s karteziánským pojetím poznání a pravdy), jako většina tradic střežených tradicionalisty stařenka zhruba stoletá. Kontrast moderní a středověké scholastiky dobře popisuje ... historik Chenu: „Neboť článek je quaestio, nikoli thesis, slovo později používané v příručkách. Změna termínů sama o sobě prozrazuje nešťastný zvrat, kterému podlehly vynikající pedagogické metody nastolené na univerzitách 12.století: metody aktivní, usilující o otevřenou vědychtivost žáka i mistra, a to i pod tíhou školské praxe." (s. 37) Byla to reakce proti moderní filozofii a osvícenství, a přesto byla sama dítětem moderní doby. Novotomismus ostře odlišoval přirozenost od milosti; „předsíň víry" rozšířil v plně rozvinutou přirozenou teologii; a rozpracovával teologii fundamentální a apologetickou jako odlišnou od systematické. Tento vývoj byl hluboce poplatný právě samotné moderně, které se novotomismus bránil." (s. 42) Novoscholastika už nehledá pravdu, protože ta je dána novým pojetím magistéria, jde jí o vymezení katolické pozice proti protestantské, v tom je její velikost i bída a sepjatost s protireformační dobou, která snad už i v českých zemích končí. Souvislost mezi novoscholastikou a vnitrocírkevním sektářstvím ukázal přesvědčivě W. Beinert, jehož myšlenkám jsme v této souvislosti věnovali značnou pozornost v minulých ročnících Getseman. Změnu ducha římskokatolické teologie plasticky ukázal např. na s.19 své knihy .Katholischer" Fundamentalismus, Regensburg 1991, když vedle sebe postavil text z Tomášovy summy a z dogmatiky L. Otta. Na Tomášově metodě je evidentní, že má své místo v dialogu, naproti tomu Ottův výklad je autoritářský. Tento dvojí přístup k pravdě vede dělící čáru dnešním katolictvím.
Jako odchovanec dogmatiky Mysterium salutis oceňuji Fiorenzovu úvodní kapitolu i z toho důvodu, že odpovídající kapitola v MS byla nejslabším místem této jinak vynikající dogmatiky. Výklad v dalších kapitolách americké dogmatiky je přímo či zprostředkovaně výtahem z MS, studenti budou muset posoudit, zda je to použitelné nejen jako repetorium. Podnětná je kapitola o stvoření, protože v této věci se ovzduší (nejen teologické!) od dob MS změnilo - krize ekologie a kreacionistické nájezdy jsou jedním z příkladů. I přes dílčí nesouhlas se cítíme touto kapitolou podpořeni ve snaze poukázat na nové paradigma současné vědy a kultury a v jeho rámci nového vztahu vědy a víry, jakož i na nutnost věnovat se kosmologické problematice. Nevyužita zůstala v této kapitole možnost vyvodit i důsledky pro teologický pohled na světová náboženství, což je problematika stále aktuálnější. A tak jen jako osamělý balvan (zlata) ční na s.130 tvrzení Avery Dullese, že univerzálnost zjevení vysvětluje možnost víry, která není výslovně katolická, ba ani křesťanská. Ekumenicky důležité je konstatování, že autentický akt víry může koexistovat s názory, které jsou částečně nesprávné. (s. 121) Autoři mi tím připomněli dluh, který cítím už několik let vůči ekumenické fundamentální teologii P. Knauera SJ, jehož tézi o víře ze slyšení a tudíž principielně jediné křesťanské víře, třebaže rozdílně explicitně vyjadřované, by bylo třeba předložit k diskusi i v našem prostředí. (Zcela neuvěřitelně bude asi českému křesťanovi bez rozdílu konfese znít tvrzení na téže straně, že katolický křesťan lne k církvi, protože v ní zaznívá slovo Boží.) . Nakonec ještě jedna perla ze s. 79, která by neměla zapadnout: Teologická reflexe se rozvíjí tehdy, jestliže nabízí kreativní metafory, jež společenství umožňují postupovat dál a rekonstruovat svou tradici ve vztahu k současné zkušenosti.