Předneseno na zasedání české sekce Evropské společnosti pro katolickou teologii 28. 10. 1996 v Praze. Do textu jsou zapracovány podněty vzešlé z následující diskuse Současnou ekumenickou situaci je možno popsat pouze dynamicky. Za touto tezí jistě stojí filozofické přesvědčení autora, že skutečnost vůbec lze popsat pouze jako proces. Z hlediska ekumenické teologie k tomu navíc přistupuje to, že ekumenismus je svou podstatou hnutí, pohyb. Dynamiku tohoto pohybu je sice možno vysvětlit i z vnějších faktorů (např. situace vnějšího ohrožení církví), podstatné však je, že toto hnutí má i svou dynamiku - odstranění každé jednotlivé překážky sblížení mezi církvemi uvolňuje pohyb, jemuž tato překážka dosud stála v cestě. Cílem tohoto referátu je pokusit se postihnout některé pohyby v křesťanstvu z hlediska jejich vztahu k jednotě církví.
Z definice jde v ekumenickém hnutí o jednotu církví. Jde o ni skutečně? V případě mnohých církví jde zřejmě spíše o udržování přátelských vztahů, o spolupráci, ale nikoli o organizační jednotu. Římskokatolická církev si přeje plnou jednotu s pravoslavím, ale to o ni momentálně neprojevuje velký zájem. Jedině v případě římskokatolicko-evangelickoluterského ekumenismu je zřejmě náklonnost oboustranná.
Není však dnes problémem spíše jednota uvnitř jednotlivých církví než mezi nimi? Zatímco mezicírkevní kontakty se většinou odehrávají v laskavém a usměvavém duchu, vyznačují se vnitrocírkevní konflikty velkým stupněm tvrdosti. To, co by si z ekumenických ohledů nikdo nedovolil vůči příslušníkovi jiné církve, dovolí si klidně (zejména v tisku) vůči členovi církve vlastní. . .
Jednota v rámci jednoho útvaru byla jistě problémem vždy, vždyť nejslavnější biblické citace o jednotě pocházejí z Pavlova zápasu o jednotu korintské místní církve, dnes je zřejmě jen více patrné, že je tuto vnitrocírkevní jednotu nutno cílevědomě budovat, což se zřejmě podcenilo při formování bohoslovců, kterým někdy chybí schopnost vytvářet jednotu společenství, a některá hnutí prakticky všude přinášejí rozkol. Přesto nelze přehlédnout, že nejednota v rámci jednotlivých útvarů a její prohlubování představuje v této míře novum.
Situaci v současném německém katolictví srovnávají někteří konzervativní hierarchové se situací v předvečer reformace. Z hlediska výbušnosti snad toto srovnání lze akceptovat. I v katolickém prostředí došlo ke krizi, kterou prof. Skalický při kritice Moltmannovy Teologie naděje diagnostikoval jako ztrátu ontologické jednoty mezi factum a faciendum (tedy mezi konzervativci a progresisty). Prof. Schlemmer začal jedno své kázání postřehem, že když se setkají dva katolíci, nejprve se oťukávají, ke kterému táboru ten druhý patří. Zatímco katolictví je přece jen stabilnější, postoupilo v německých evangelických církvích vyprazdňování středu ještě mnohem dále. „Osmašedesátníci" s rozličnými recepty na „novou interpretaci evangelia" postupně ovládli klíčové funkce, dnes už včetně biskupských. Velmi poučný je proces ve věci ordinace žen: od jejího připuštění šel vývoj rychle až k dnešním pokusům o exkomunikaci těch, kdo ji odmítají. „Inkluzívní" postoj biskupů vede ke snaze připustit v církvi cokoli i za cenu postupujícího vyprázdnění křesťanského obsahu. Luterství je dosti zřetelně rozděleno na konzervativní a liberální křídlo. (V diskusi k referátu bylo kritizováno toto označení jako nálepkování. V evangelickém prostředí však jde o označování oprávněné v tom smyslu, že jde i o sebeoznačování, nikoli o soud. Fundamentalista se hrdě hlásí k svému fundamentalismu, liberálové a konzervativní se takto chápou ve vztahu k Písmu a reformačním konfesím. Funkci, kterou dříve plnilo konfesní označení, dnes plní opce pro určitou exegetickou metodu). Na konzervativním křídle nacházíme tradičně prokatolická (hochkirchliche) společenství a tzv. staroluterány (SELK). Vzhledem k progresívnímu odkřesťanšťování liberálního křídla stále více vyniká, jak velmi katolická byla Lutherova reformace a jak katolická jsou luterská vyznání. (Např. když důsledný konfesionalista naplňuje tvrzení Augustany, že „mše se u nás slouží s větší úctou než u našich odpůrců"). Konvergence konzervativního křídla luterství k římskému katolictví je chrání před jednostrannou vazbou na reformační minulost. Pozoruhodným jevem je, že kostely těch, kdo maximálně „vycházejí vstříc současnému člověku" se vyprazdňují, kdežto tam, kde se klasicky reformačně zvěstuje odpuštění hříchů, dochází k obnově obcí. Luterství je dnes otevřeno i prvkům pravoslavné spirituality, zejména zbožnosti ikon a meditativních zpěvů, a rovněž v dogmatické oblasti se ukazuje, že určité věci jsou přijatelné, když nepřicházejí v římském, ale východním rouchu, vůči němuž zřejmě nejsou emocionální bariéry. Na pozadí tohoto vnitřního rozkolu je nutno hodnotit i význam ekumenického dialogu, dosahujícího sblížení na reformačních pozicích, které jsou pro polovinu luteránů svaté a druhé polovině lhostejné. Kalvinismus prodělává podobný vývoj, ovšem zde není možná konvergence katolického a staroreformního křídla. Liberální křídlo je asi ještě radikálnější než v luterství (teologie revoluce, feminismus. . .). Ale i tak malé společenství jako starokatolíci prodělává obdobný proces: Němečtí starokatolíci přikročili ke svěcení žen, což pro ně znamenalo suspenzi členství v utrechtské biskupské konferenci, rakouští starokatolíci patrně budou následovat německé. Situace v pravoslaví je nepřehledná, jasně zřetelné jsou pouze jurisdikční spory, související ve větší či menší míře s dědictvím bolševismu (Rusko: exilová a domácí církev, Ukrajina: tři pravoslavné církve, Bulharsko: disidentská a předrevoluční církev). Konflikt z jara letošního roku o jurisdikci nad Estonskem byl prvním církevním rozkolem, který bylo možno průběžně sledovat na Internetu... Napomenutí v projevech církevních hierarchů v Rusku naznačují, že zde možná probíhá vývoj podobný reformním či přímo reformačním tendencím v období krátce po Říjnové revoluci. Zatím však o tom není mnoho seriózních informací.
Situace u nás není příliš odlišná. Schismatický proces zasáhl starokatolíky a slezské luterány. Menší církve byly postiženy rozkoly ve sborech, kde se letniční hnutí nepodařilo integrovat. Relativně nejstabilnější střed je asi v církvi českobratrské evangelické, která tradičně nemiluje extrémy, a kde se liberálové nevěnují teologii, ale politice a diakonii. Procesem, který by mohl vést k destabilizaci církve, je současný zápas o křest dětí. Dogmaticky je tento zápas důležitý z toho hlediska, že křest dětí je jedním z mála pozůstatků katolické tradice, vymykajícím se principu sola scriptura. Odmítnutí křtu dětí by mohlo posílit určité tendence k evangelikálnímu křesťanství. Podle mých více méně náhodných zkušeností lze mezi faráři církve československé husitské najít vyznavače pravoslaví, předkoncilního i pokoncilního katolictví, reformace aj. Co se týče českomoravského katolictví, je polarizace nepochybně mnohem menší než v zahraničí. Smysl pro oběť a jasné rozhodnutí pro křesťanskou víru byly v nedávné minulosti podmínkou křesťanského přežití bez ohledu na příslušnost k určitému vnitrocírkevnímu směru. Stabilizačně zatím působí i vzájemná důvěra vytvořená v zátěžových situacích v minulosti, a asi dosti silný „mlčící střed". Krystalizační proces, pokud zde probíhá, zatím neměl čas vytvořit významnější organizační formy. Ve srovnání se situací na Západě je možno téměř všechno označit asi jako střed, trochu vychýlený doprava. Právě heslo „ekumenismus" se zřejmě stalo šiboletem, podle něhož se rozeznávají různé skupiny v církvi. Vedle tohoto procesu polarizace probíhá přinejmenším v evropském křesťanstvu proces vytváření nových aliancí. Antiekumeničtí protestantští fundamentalisté jsou schopni společně s určitými katolickými kruhy vydat prohlášení, odsuzující papeže za modlitební setkání v Assisi, nebo vytvářet pravicovou „křesťanskou koalici" v americké politice (viz však prozíravý pastýřský list amerických biskupů k prezidentským volbám!). Na opačném spektru se určité kruhy v katolictví vcelku už ničím neliší od liberálního křídla protestantismu - i pro ně je důležitý feminismus a jiné formy „osvobození", a pokud fundamentalisté mají slabost pro islám, tak liberální kruhy se zase rády inspirují v Indii. Třetím význačným táborem současného evropského křesťanstva jsou evangelikálové, a vzniká zřejmě i katolické křídlo (římsko-, anglo-, staro-, lutersko-katolické). Zda toto křídlo vytvoří - jako jediné - nějakou organizační jednotu za cenu uvolnění vztahů s ostatními křídly protestantských hnutí, je otevřená otázka. Rovněž tak je otázkou, zda by takováto jednota znamenala porážku, dílčí či poslední vítězství hnutí za jednotu. V současném křesťanstvu probíhají i jiné procesy (např. hnutí charismatické obnovy jdoucí napříč církvemi), které se mohou časem ukázat jako silnější; jako vždy v dějinách církve nakonec mohou silně zapůsobit i neteologické faktory. Realisticky je však možno očekávat viditelné církevní společenství mezi římskokatolickou církví a konzervativními luterány, proto na ně zaměříme pozornost v následujícím textu.
Poznámka: O většině církevních událostí, na něž se v textu odvolávám, nalezne čtenář podrobnější informaci v minulých ročnících Getseman, a ještě podrobnější rozbor v Materialdienst KI Bensheim a v Bausteine. Z obecnějších teologických pohledů chci upozornit na dva zásadní články, které jsem přeložil pro Křesťanskou revui: H. Meyer, Dynamika dialogu, KR 6/1987 a pro samizdatové Sešity pro následování Krista a jednotu církve č. 10: P. Lengsfeld, Ekumenická teologie jako teorie ekumenických procesů. Lengsfeldův rozsáhlý článek připravuji k reedici).