Výraz participatio actuosa fidelium (činná účast věřících) je výraz, který je v Konstituci o liturgii užíván tak hojně, že je charakterizován jako „refrén" celého dokumentu. Výrazy participatio (účast) a participare (účastnit se) se zde objevují 25 ×, jsou spojeny s blíže určujícími výrazy (účast vědomá, plná, zbožná, plodná, dokonalejší, vnitřní i vnější), kde však převládá adjektivum actuosa (činná), které se v tomto spojení objevuje 15 ×. Jaký význam má výraz participatio actuosa - činná účast? Chce vyjádřit skutečnost, že každý věřící má při liturgii něco konat, být aktivní? Pojem je třeba vysvětlit.
Koinónia - účast
Víme, že v liturgických úkonech je celé shromáždění jednajícím spolusubjektem. Ve své hierarchické strukturovanosti jedná společně, kon-celebruje (syn-leitourgein = spolu-slavit). Co však znamená participatio (účast), čím je umožněna?
Musíme vyjít z řeckého pojmu koinónia (společenství, účast). Helénistická řečtina jej v sakrální oblasti užívá o spojení člověka s božstvem. Oběť pokrmu umožňuje hostinu, kde člověk je spolustolovníkem s božstvem, a dosahuje tak spojení s ním. Koinónia - communio tedy původně neznamená společenství, ale účastenství (participatio) na darech spásy od Boha. V Novém zákoně je pojem nejvíce užíván apoštolem Pavlem. Ten jím vyjadřuje spojení křesťana s Kristem a také věřících mezi sebou. Koinónia s Kristem činí křesťana účastným na jednotlivých fázích Kristova velikonočního tajemství. Účast (koinónia) na fázi ponížení a utrpení dává jistotu účasti i na fázi slávy.
"Jsem ukřižován spolu s Kristem." (Ga 2, 19)
"S Kristem jste byli ve křtu pohřbeni a spolu s ním také vzkříšeni." (Ko 2, 12) .Jestliže jsme spolu s Kristem zemřeli, věříme, že s ním budeme také žít." (Ř 6, 8)
"Beru na sebe podobu jeho smrti, abych tak dosáhl zmrtvýchvstání." (Fp 3, 10) Janovské spisy vyjadřují mystickou koinónii s Kristem výrazem menein (zůstávat), einai (být) (J 14, 20.23; 15, 4nn; 17, 21).
Koinónia s Kristem je nosným prvkem koinónie mezi věřícími. "Co jsme viděli a slyšeli zvěstujeme i vám, abyste se podíleli na společenství (koinónian echéte), které máme s Otcem a jeho Synem." (1 J 1, 3) "Jestliže chodíme ve světle, . . .máme společenství mezi sebou." (v. 7)
Výraz koinóneó znamená „mít účast" i „podílet se". Je zde vyjádřena vzájemnost, polarita. Církevní obec ve Filipách měla účast na duchovních darech, které jí apoštol zprostředkoval (koinónia eis to euangelion - Fp 1, 5), jsou spoluúčastníky (syn-koinénoi) milosti (v. 7) a takto obohaceni dávají Pavlovi účast na svých materiálních dobrech, podílejí se (ek-kóinónein) na jeho podpoře (4, 15).
Koinónia znamená účast na Duchu svatém, na lásce, na evangeliu, na eucharistii (Kasper). O koinónii Večeře Páně píše Pavel: „Kalich požehnání, nad kterým (Bohu) žehnáme (eulogein!), což to není účast (koinónia) na krvi Kristově? Chléb, který lámeme, což to není účast (koinónia) na těle Kristově?" (1 K 10, 16). Jedení z jednoho chleba a pití z jednoho kalicha vytváří jedno tělo - koinónii církve. Konkrétní účast na liturgii chleba a kalicha je společenstvím se vzkříšeným Pánem a vytváří pneumatickou jednotu církve: jeden chléb - jedno tělo.
Eucharistické modlitby zmiňují naši účast na slavené anamnézi Krista. Římský kánon mluví o participatio altaris (účast na oltáři), ve II. eucharistické modlitbě říkáme: "Nás všechny, kdo máme účast na těle a krvi Kristově (Corporis et Sanguinis Christi participes. . .)" Konstituce Lumen gentium připomíná: „Při lámání eucharistického chleba máme skutečnou účast (realiter participantes) na těle Páně a jsme povznášeni ke spojení s ním a mezi sebou." (čl. 7)
Pokud tedy máme na mysli účast věřících na liturgických úkonech, musíme vyjít z účasti (koinónia), která je účastí darovanou. Je to Boží čin v Kristu, je to vylití Ducha, které umožňuje koinónii. Účast na Kristově mystérion je povolání, dar. My všichni jsme z moci svého křtu primárně účastníci (Teilhaber) na mystérion Kristovy paschy a proto i účastníci (Teilnehmer; němčina rozlišuje Teilhabe - Teilnahme) na společném slavení liturgického mystérion. Participatio je především participatio Dei - účast na Božích tajemstvích.
Z darované účasti na Kristově velikonočním tajemství, kdy jsme se ve křtu stali kněžským lidem, vyrůstá účast věřících na liturgických úkonech (srov. kap. 11). "Mají mít uvědomělou, zbožnou a aktivní účast na posvátném úkonu, aby se poučili Božím slovem a posilnili hostinou těla Páně a aby vzdávali díky Bohu. Mají přinášet neposkvrněný obětní dar nejen rukama kněze, ale i spolu s ním, a tím se mají učit obětovat sami sebe. Tomuto tajemství víry nemají být přítomni jako stranou stojící (extranei - cizinci!) nebo jako němí diváci (muti spectatores)." (SC 48)
Participatio actuosa se tedy projevuje ve dvojím směru: neustálé prohlubování dimenze mystérion při slavení liturgie pochopení a přijetí povolání k účasti na liturgické službě
Společné a služebné kněžství
Obojí aspekt participationis - účast na Kristově tajemství a účast na liturgickém dění - vyrůstá ze skutečnosti křtu. Vždyť křtem dostáváme účast na Kristově kněžském poslání, stáváme se „svatým, královským kněžstvem, abychom přinášeli duchovní oběti a hlásali mocné Boží skutky" (1 P 2, 5.9). Nový zákon nikde neužívá výraz „kněz" a „kněžství" o nositelích úřadu v církvi. Užívá jej však o církvi jako celku. Proto ve staré církvi byl křest chápán jako „kněžské svěcení". Výraz laik neměl žádný negativní podtext. Označoval člověka, který se křtem začlenil do kněžského Božího lidu (laos theou). V obřadech křesťanské iniciace se děje consecratio sacerdotalis - Bůh posvěcuje a sobě zasvěcuje svůj kněžský lid. On si nás zasvěcuje pro sebe, on je naším „dědičným podílem" (kléros) (Ž 16, 4). Pomazáním Ducha, jeho energií, jsme uschopněni slavit liturgii, být spolujednajícími s Kristem. Vždyť Duch svatý, který spočívá jako kněžské a královské „pomazání" na lidství Kristově, na Hlavě církve, spočívá na každém údu jeho těla a vytváří tak mnohé „pomazané Páně". Podle Otcova věčného plánu se „Boží Syn stal lidským synem, nositelem těla (sarkoforos), aby se lidé stali Božími syny, nositeli Ducha (pneumatoforoi)." (Atanáš) Jaký je však vztah mezi křestním kněžstvím, vlastním všem pokřtěným (proto sacerdotium commune - společné kněžství) a mezi kněžstvím služebným (sacerdotium ministeriale), udělovaným obřadem kněžské ordinace? Obojí se totiž při liturgii uplatňuje.
Čeština užívá stejného slova (kněz, kněžství) pro označení různých aspektů účasti na jediném kněžství Kristově. Latina však rozlišuje mezi sacerdos (odpovídá řec. hiereus) a mezi presbyter (z řec. presbyteros - starší). Liturgická kniha pro kněžské svěcení nese název De ordinatione presbyterorum, nikoliv De consecratione sacerdotum.
Je tedy třeba rozlišovat mezi sacerdotálním povoláním celého Božího lidu a presbyterální službou ordinovaného služebníka. Ten není více sacerdos než ostatní věřící, ale je jím jiným, specifickým způsobem. Konstituce Lumen gentium to vyjadřuje formulací klasické teologie: "Společné kněžství věřících (sacerdotium commune) a kněžství služebné neboli hierarchické (sacerdotium ministeriale seu hierarchicum) se od sebe liší ne pouze stupněm (gradu), ale podstatně (essentia), přesto však jsou ve vzájemném vztahu, neboť jedno i druhé - každé svým vlastním způsobem - je účastí na jediném kněžství Kristově (sacerdotium Christi)." (LG 10) Služebné kněžství není tedy vystupňováním kněžství křestního - to by tito služebníci byli jakýmisi „super-křesťany", ale kněžskou ordinací je pokřtěný ustanoven pro zvláštní úkoly při službě Božímu lidu, získává zvláštní „služebné" postavení v koinónii církevní obce.
Ordinaci ke služebnému kněžství a křesťanské iniciaci je společné to, že obě svátosti působí začlenění do eucharistického společenství, jsou to akty, které jej budují.
Jaké poslání a úkol má nositel služebného kněžství při liturgických úkonech? Jeho služba nespočívá v tom, aby zastupoval Boží lid v jeho přístupu k Bohu - byl by tedy jakýmsi dalším prostředníkem mezi Bohem a lidmi. Je totiž jen jeden Prostředník - Kristus Ježíš (1 Tm 2, 5). Boží lid v jednotě Ducha stojí spolu s Kristem bezprostředně před Otcem (Ef 2, 18; Ř 5, 2). Ordinovaný služebník však také nezastupuje lid v liturgických úkonech, protože ten z „moci křtu (vi Baptismalis)" má k nim "právo a povinnost (ius et officium)" (SC 14). Nositel služebného kněžství je povolán, aby byl služebníkem společného kněžského povolání všech pokřtěných. Pro oblast liturgie to znamená řídit bohoslužebné shromáždění a předsedat mu, aby se tak sacerdotium přítomných mohlo uplatnit v liturgických úkonech. Koordinuje různá charismata církevní obce - a to platí i o rozmanitých službách při liturgii. Důstojnost kněze je v jeho podílení se na budování církevní obce jako svatého, královského kněžstva. Tento úkol vůbec není nějakou podřadnou službou. Je velmi závažný, a proto vyžaduje ve zvláštní míře lidské a křesťanské kvality, odbornost a schopnost vést, to vše ovšem nerozlučně spojené s připraveností sloužit (Mk 9, 35; 10, 43nn).
Alba - bílé roucho všech pokřtěných
Služebné kněžství musíme chápat na pozadí kněžství křestního. Obojí je koinónií (účastí) na jediném kněžství Nové smlouvy, na kněžství Krista. Služba v církvi vyrůstá z kmene církve, není na něj naroubována zvenčí.
Můžeme to přiblížit na příkladu liturgického oděvu. Liturgickým oděvem, společným všem služebníkům kteréhokoliv stupně, je alba (IGMR 298). Ve starověku a raném středověku to bylo označení pro tuniku bílé barvy (albus = bílý), kterou křesťan oblékal při křtu. Alba není specificky kněžským oblečením (tím je štóla a ornát), ale slavnostním oděvem „královského kněžství", společného od křtu všem věřícím. Připomíná fundamentální skutečnost, o kterou ve křtu jde - a sice „obléci Krista" (Gal 3, 24). Jestliže tedy všichni služebníci užívají albu, nejde o žádnou „klerikalizaci" laiků, ale je to vyjádřením důstojnosti společného kněžství, které vyvěrá ze svátosti křtu a biřmování. A teprve na bílé křestní roucho - albu - obléká nositel služebného kněžství štólu a ornát resp. dalmatiku, aby si připomněl, že nejprve je spolu s ostatními „laik", člen Božího kněžského lidu, a v tomto lidu, uprostřed něho a pro něj mu byla kněžskou ordinací darována ještě jiná účast na kněžství Kristově.
Konstituce Lumen gentium vyjadřuje skutečnost fundamentální jednoty Božího lidu takto: „Z křestního vyvolení plyne společná důstojnost údů, která vzniká z jejich znovuzrození v Kristu, společná je milost synovství, společné je povolání k dokonalosti, jedna spása, jedna naděje a nerozdělená láska. Ačkoliv někteří jsou z Kristovy vůle ustanoveni pro jiné jako učitelé, správci tajemství a pastýři, přece je mezi nimi opravdová rovnost v důstojnosti a v činnosti společné všem věřícím při budování Kristova těla." (LG 32)
Pro vyjádření vztahu mezi křestním a služebným kněžstvím zůstává nepřekonatelnou Augustinova formulace: Vobis enim sum episcopus, vobiscum sum christianus (Jsem sice váš biskup, ale s vámi jsem křesťan). Když Jan Pavel II. cituje tato slova ve své knize Překročit práh naděje, dodává k nim: „Když se nad tím důkladně zamyslíme, být křesťanem znamená mnohem víc než být biskupem, třebaže římským."
Uvedená část přednášky doc. ThDr. Františka Kunetky, proděkana CMBF PU v Olomouci, pronesená během podzimního setkání zájemců o teologii v Jaboku, je zároveň jednou z kapitol příručky liturgické teologie, kterou pod názvem Slavnost našeho vykoupení připravuje v tomto roce k vydání Karmelitánské nakladatelství v Kostelním Vydří.