Předstupně ekumenismu

Závěrečná kapitola bakalářské práce Martina Vaňáče Křesťanské církve v českých zemích a jejich vzájemné vztahy od poloviny 19. století do dvacátých let 20. století, vyznamenané cenou děkana ETF UK.

Jak je z přehledu dějin jednotlivých křesťanských církví zřejmé, jejich postoj ke spolupráci s ostatními církvemi byl motivován velmi rozmanitými důvody. Pro rekapitulaci je nyní heslovitě uvedu:

· Postoj církve římskokatolické byl ovlivněn jednak celkovým vývojem římského katolicismu (především se tak dělo ve dvou směrech: 1. od počátku 20. století postupně sílila misijní aktivita vnější i vnitřní, např. Katolická akce, 2. odmítnutí vznikajícího ekumenického hnutí), jednak svým postavením v české společnosti (nejprve obranné postavení vůči protikatolickým útokům, později opět nabyté sebevědomí).

· Postoj Církve československé vůči římskokatolické církvi byl zcela odmítavý a měl formu otevřeného boje, který byl v podstatě vzájemný (spory o užívání kostelů, spojené místy s násilnostmi, exkomunikace ze strany římskokatolické církve, boj o katolictví v českém národě, v protikatolické agitaci církev nacházela spojence v Českobratrské církvi evangelické a ve Volné myšlence). Církev se nezúčastnila snah českých evangelíků o spolupráci, neboť se nepovažovala být církví protestantskou. Svým charakterem se jednalo o národní církev a teologicky se hlásila do rodiny tzv. svobodných církví. Tendence k unitářství a teologická neujasněnost ji postupně vzdalovala od českých evangelických církví.

· Postoj Českobratrské církve evangelické byl ekumenicky otevřený. Od počátku vyzývala ke spolupráci všechny české evangelické církve. Vznikla na základě přihlášení se k české reformační tradici (Česká a Bratrská konfese). Její podíl na protikatolickém boji byl později kritizován a objevily se pokusy o dorozumění i s římskými katolíky (Hromádka, Akademická YMCA). Prohloubení teologického myšlení pod vlivem Karla Bartha, prostřednictvím Josefa L. Hromádky, přispělo k sblížení s probuzeneckými církvemi a naopak k vzdálení se od Církve československé. Husova československá evangelická bohoslovecká fakulta významně přispěla k ekumenickým kontaktům svojí otevřeností. Církev sama stála v čele většiny významných ekumenických akcí.

· Postoj probuzeneckých či vyznavačských církví, tj. především Jednoty českobratrské, která byla v podstatě jedinou relativně nezávislou na zahraničním centru, nejprve odmítá přílišný teologický liberalismus Českobratrské církve evangelické. V průběhu dvacátých let byla církev ponořena do vlastní tradice a byla též zmítána vnitřními spory, teprve změněná atmosféra mezi církvemi ve třicátých letech ji přivedla ke spolupráci s dalšími církvemi. Ostatní probuzenecké církve (metodisté, ochranovští, baptisté) byly pod silným vlivem zahraniční tradice, což přispělo k uchování jejich svébytnosti.

Tento pokus o syntézu vývoje jednotlivých křesťanských církví v českých zemích v 19. a na počátku 20. století si samozřejmě nečiní nárok na kompletní zpracování této složité problematiky a naopak doufám, že může poskytnout řadu podnětů pro další detailnější analytické práce. Ekumenické bádání o dějinách křesťanských církví by však nemělo být zahleděno pouze do minulosti, neboť získané znalosti kladou dnešním křesťanům řadu otázek a podnětů k opětovnému promyšlení. Pokusím se nyní některé z nich zformulovat:

Dnešní situaci jednotlivých křesťanských církví významně ovlivnilo téměř padesátileté období nesvobody (německá okupace, komunistický režim). Na základě bádání o kořenech, vzniku a počátečním vývoji jednotlivých křesťanských církví se nabízí otázka, jak jednotlivé církve a náboženské společnosti v těchto dobách nesvobody „obstály“. Nyní nemám ani tak na mysli jednotlivá osobní selhání, kterých není ušetřena žádná církev. Mám na mysli její církevní zřízení či ústavu, její organizaci a vztah ke státu. Nakolik se tyto prvky, vytvořené v určité konkrétní historické situaci, kterou jsem se snažil v práci přiblížit, osvědčily v dobách vnějšího ohrožení. Pro příklad uvedu, že komunistický režim do přijetí vlastních církevních zákonů, využíval ke státním zásahům do organismu římskokatolické církve právní normy ze zákona z roku 1874. Dále se například spekuluje o tom, že demokratické presbyterně-synodní zřízení Českobratrské církve evangelické umožnilo této církvi déle odolávat tlakům na provedení „normalizace“ po roce 1969, zatímco v případě Církve československé byla normalizace provedena snadněji.1 Stejně tak v hierarchickém zřízení římskokatolické církve bývá někdy spatřován vliv na příznivý poměr některých katolíků k autoritativním režimům (např. v období tzv. druhé republiky v letech 1938 – 1939).

Pro rozvoj ekumenického dialogu by bylo přínosné, kdyby představitelé jednotlivých křesťanských církví z pohledu do vlastní historie svého působení v českých zemích znovu promýšleli podstatu a specifičnost svého poslání, kterým byla například odůvodňována existence rozmanitých evangelických církví, a pokusili se rozeznat to trvalé a podstatné od věcí vzniklých určitým historickým kontextem. Z odstupem času je možné nejenom zjistit, jaký zaujala církev postoj k jednotlivým dobovým problémům a otázkám, ale je možné do určité míry zhodnotit, k jakým důsledkům tento postoj vedl (například časté vzájemné spory mezi církvemi i uvnitř jednotlivých církví řadu lidí odcizilo od křesťanství vůbec).

V návaznosti na tuto sebereflexi je třeba pak stejným způsobem zhodnotit dějiny a vývoj pokusů o spolupráci mezi jednotlivými církvemi. Zda jejich hlavním motivem byla opravdová touha po jednotě nebo zda cílem byla spíše aliance proti někomu jinému. Také zda se spolupráce mezi církvemi odehrávala pouze na úrovni nejvyšších představitelů většinou formálním manifestačním způsobem anebo zda vedla k opravdovým přátelským kontaktům a ke společnému plnějšímu prožívání křesťanské víry (nabízí se srovnání většího ekumenického vlivu, který mělo prostředí Husovy fakulty a seminářů Akademické YMCA, než vlivu, který měl Sjezd evangelických církví v ČSR).

Období svobodného působení církví po roce 1989 nabízí řadu analogií se situací po roce 1918 (pozor však na mechanické přenášení zkušeností, neboť svět a myšlení lidí se za těch 70 let podstatně změnilo). Stejně jako tehdy i dnes je třeba si přiznat, že český národ není v jádru ani katolický, ani husitský či českobratrský, ale především vůči náboženství lhostejný. Již po roce 1918 se ozývaly hlasy, že Češi patří mezi nejvíce nábožensky lhostejné národy v Evropě, což v dnešní době potvrzují statistické výzkumy. Z tohoto poznání by měla vycházet dnešní činnost křesťanských církví v České republice. Měly by si uvědomit svoji spoluodpovědnost za tento stav, pomáhat uzdravovat křivdy minulosti (což se v zásadě děje) a společně přinášet evangelium do všech oblastí života české společnosti. To však nejde bez vzájemné spolupráce a ohleduplné činnosti, neboť jakýkoliv triumfalismus či pocit nadřazenosti jedné z církví je naopak kontraproduktivní.

Poznámky:Tuto myšlenku přebírám z Cuhra, Jaroslav: Církevní politika KSČ a státu v letech 1969 – 1972. Praha 1999, s. 46.