Ostrý útok proti chystanému lutersko-katolickému prohlášení o ospravedlnění (navíc poněkud komicky doplněný rytinou z dob protipapežské polemiky) uveřejnil ve Frankfurter Allgemeine (26. 9. 1997) profesor Dalferth z Curichu. Sám text chystaného prohlášení nepřináší nic nového - jeho novost (viz můj článek v Teologickém sborníku) je v tom, že obě strany závazně prohlásí, že vzájemná odsouzení z reformační doby nepostihují skutečné učení druhé strany. Sám text byl ještě upravován počátkem letošního roku a v roce 1998 se k němu mají závazně vyslovit jak luterské církve, tak papež v dogmatickém prohlášení. Papež již prohlášení prohlášení označil za „okamžik milosti" a „zvláštní kairos" na přechodu k třetímu tisíciletí spásy.
Dalferthův útok sám o sobě nestojí za zmínku - jsme zvyklí, že když někdo něco nadšeně pochválí, druhý nás hned přesvědčuje, že to byla katastrofa - od hodnocení II. Vaticana až po poslední papežovu návštěvu v Praze. Dalferthův text je významný tím, že je representativní pro určitý přístup k ekumenickému procesu, typický pro reformovanou (kalvinistickou) větev protestantismu, k níž víceméně patří i všechny protestantské církve u nás. Tento ekumenismus vychází z toho, že reformovaná víra je jaksi nejkratší, a z této pozice všichni od lutherských evangelíků až po římské katolíky mají jakýsi balast navíc, kterého kdyby se vzdali, byla by okamžitě jednota. Toto sebevědomí reformovaných je podporováno přesvědčením, že jejich učení je biblické, kdežto ostatní mají navíc cosi nebiblického. Toto navíc se týká především eklesiologie. Němečtí luteráni, v druhé polovině našeho století silně ovlivňovaní barthiánstvím, tedy restaurací kalvinismu, byli po dlouhý čas ochotni na tyto pozice přistoupit, což vedlo k jakémusi sblížení. Severoněmečtí luteráni se ostatně dostali namnoze na pozice, které s tradičním křesťanstvím nemají nic společného, obdobně jako část kalvinistů. Nyní ovšem začíná přinášet ovoce evangelicko-katolický dialog, vedený od padesátých let na základě autentické luterské reformace, a reformovaní jsou zmateni. Naprosto zbytečně - luterství nikdy nechápalo principy sola fide, sola gratia či solo verbo tak jako kalvinismus, totiž jako bezprostřednost k Bohu s vyloučením církve. Proto mělo luterství vždy také jinou teologii úřadu, jiný vztah ke svátostem, jiný vztah k liturgii. Proto se také nemohli už v počátcích reformace dohodnout luteráni a reformovaní, zatímco dnešní konsensus katolicko-luterský je blízký tomu, k čemu se dospělo už v Řezně 1541. Proto se nelze ani divit procesu z Porvoo, v němž se vytváří anglikánsko-luterská jednota na základě biskupského úřadu v apoštolské sukcesi. Němečtí luteráni, kteří jsou zásadně pro sukcesi, nepovažují ji však za věc nezbytnou (patří k bene esse, nikoli k esse církve), museli při konzultacích se skandinávskými bratry vyslechnout jasný argument: Luther a reformátoři nechtěli založit novou církev, a církev bez apoštolské sukcese JE nová církev. Dalferth doufá, že luteráni nebudou „opuštěni všemi duchy", „uchovají si chladnou hlavu" a „řeknou jasné ne". V samém závěru rozsáhlého článku vytahuje kalibr nejtěžší: Už katolíci sami se prý ptají, zda po podpisu tohoto prohlášení budou mít luteráni ještě nějaký důvod oddělovat se od katolictví. Není však smyslem ekumenického dialogu právě tohle, aby nebylo důvodů k oddělení? (A není ovšem prvním krokem při mnoha ekumenických gestech nejprve zajistit, aby nevedla k plné jednotě?) Profesor Dalferth dobře ví, že i po podpisu prohlášení o ospravedlnění zůstanou nevyřešené rozdíly v eklesiologii a jinde. Správně však tuší, že tyto teoreticky větší rozdíly nemají pro luterány ve skutečnosti zásadní závažnost, že jsou dávno zralí pro obnovu eklesiologie a přistoupí snadno na katolickou pozici s vědomím, že Lutherovou intencí bylo, aby papež uznal nauku o ospravedlnění, kdežto eklesiologická řešení představovala z větší části jen Notstand, nouzový stav.
Představa, že kalvinismus je luterství nějak příbuznější než římské katolictví, je zcestná, odporuje výrokům Lutherovým i starému úsloví „lieber papistisch als kalvinistisch". Možnost jednoty s Římem není katastrofa, ale naplnění cíle reformace. Tento proces je pozorovatelný už po desetiletí, já sám jsem o tom psal už v Kostnických jiskrách v polovině osmdesátých let, a je jen přízračné, že větu, kde jsem to řekl naplno, tehdy Amedeo Molnár z mého článku vypustil.
Tento článek není nikterak namířen proti reformovaným. Naopak, presbyterní církve, např. v podobě Církve bratrské, považuji za vysoce perspektivní. Budou však existovat jako prorocký korektiv na okraji sjednoceného křesťanstva, na jehož okraji vždy zřejmě byly skupiny tohoto typu a měly zde své poslání. Českobratrská církev evangelická jako největší převážně reformovaná církev u nás se zřejmě vyvíjí směrem k tomuto typu, ostatně Dalferth cosi podobného pozoruje i ve Švýcarsku. Skupiny v kalvinismu i v luterství, poplatné moderně, zřejmě s modernou zmizí, ale mohou se stát i jakýmisi skanzeny osvícensko-liberální mentality, jako určité skupiny v katolictví zůstávají skanzeny mentality feudální. V praxi ekumenického hnutí pak je třeba jasně rozlišovat, kdo z našich partnerů směřuje k jednotě a kdo si přeje nezávislost s bratrskými vztahy.