Obraz, který se naskýtá dnešnímu návštěvníkovi Lurd, je dvojího druhu: Vidí jednak davy těžce nemocných poutníků, kteří na posvátném místě pijí, koupou se a modlí, jednak o nic menší davy zákazníků, kteří nakupují v četných obchodech s devocionáliemi, lemujících obě hlavní ulice vedoucí k poutní čtvrti. Obojí považují obvykle zbožní katolíci i světští pozorovatelé za projevy lidové zbožnosti, jež jsou na sobě nezávislé či dokonce diametrálně odlišné. Pohled na pomocníky starající se o nemocné nebo na poutníky vroucně se modlící u jeskyně, v níž prý Bernadetta Soubirousová viděla Pannu Marii, budí v dnešním návštěvníkovi dojem hluboké víry. Naproti tomu pohled na nesčetné obchody s devocionáliemi, kde se nabízejí lahve zázračné vody, masově vyráběné náboženské artikly a nejrozmanitější suvenýry od triček s motivem Lurd po otvíráky na lahve s vyobrazením Matky boží, vyvolává nezřídka posměch, nelibost či dokonce odpor. Toto obchodování se svatými předměty nemá pro mnoho věřících i nevěřících nic společného s hlubokou vírou, nýbrž svědčí o nedůstojném vztahu k náboženství.
Následující příspěvek se bude kriticky zabývat oběma těmito silně protikladnými tvářemi Lurd. Vycházejíc ze skutečnosti, že duchovní a materiální aspekty poutních míst se vždy těsně prolínaly, chci obhájit tezi, že ze souhry katolické zbožnosti a komerční kultury v Lurdech 2. poloviny 19. století vznikly nové, zajímavé projevy lidové zbožnosti. Vzhledem k omezenému rozsahu článku se soustředím na to, jak moderní vývoj v oblasti železniční technologie, novinové reklamy a hromadné výroby náboženských předmětů proměnil mariánské poutní místo v kulturní masovou událost, která prostřednictvím aranžovaných rituálů, průmyslově vyráběného zboží a laciných atrakcí přispívala nejen k povznesení zbožných, nýbrž i k jejich pobavení. Krátce řečeno: Komerční kultura, která vznikla v pozdním 19. století v Lurdech, poskytovala katolickým poutníkům a především prostým venkovským ženám vzrušující a dojímající formy interakce s Pannou Marií.
Náboženská komerce rozhodně není jev typický jen pro moderní dobu. Vědci zabývající se středověkou a raně novověkou Evropou vědí dávno, že víra a komerce šly v každodenním světě žitého náboženství ruku v ruce. Tento druh prolínání lze jasně pozorovat na poutích a jiných formách lidové zbožnosti. Poutníci se na svatých místech modlili, prosili svaté a Pannu Marii o pomoc a káli se za věci, kterých se dopustili v minulosti. Kromě toho hledali hmatatelná znamení boží přítomnosti: dotýkali se skutečných míst děje, pátrali po relikviích, sbírali artefakty a kupovali suvenýry. Protože způsob, jak komunikovat se sakrálnem, hledali jak muži církve tak prostí věřící, vznikla celá škála poutnických aktivit, které zahrnovaly formální rity i neformální praxi a každodenní zbožnost, přičemž se duchovní stránka mísila s materiální a aspekty obchodní s náboženskými.1
Materiální praktiky a rituály, které asociujeme s poutnictvím předmoderní doby, s nástupem průmyslové společnosti nezmizely; vzmáhající se masová kultura pozdního 19. století se jich opět chopila. Je ovšem typické, že historikové zabývající se tímto pozdějším obdobím styčné body mezi vírou a tržištěm ignorovali - snad ze strachu, aby „nepošpinili" integritu svého předmětu zkoumání. Historická líčení lidové zbožnosti 19. století se skutečně raději soustřeďují na „nevinné vesnické obyvatelstvo" - ženy nadané mystickými schopnostmi, vizionářské děti a jejich venkovské stoupence - a popisuje je jako skutečné představitele autentické lidové zbožnosti.2 Komercionalizované náboženství nechávaly tyto analýzy bez povšimnutí, považovaly je totiž za povrchní a neautentické. Tím přispěly k rozšíření mylného názoru, že „pravé" náboženské uctívání nemá se světským provozem nic společného a zůstává stranou moderního vývoje. Taková analýza je sebeomezující a zároveň nebezpečná. Svádí vědce k tomu, aby pohrdali určitými formami lidové zbožnosti jako „svatým kýčem" a lidi, kteří tyto náboženské aktivity praktikují, především ženy a příslušníky nižších vrstev, považovali pro jejich zálibu v „sentimentálních" a „komercionalizovaných" formách zbožnosti za zpátečnické a dětinské. Ráda bych takovou interpretaci korigovala tím, že se pokusím analyzovat Lurdy jako živoucí výraz moderní mariánské zbožnosti a obhájit tvrzení, že náboženská komerce na tomto místě oživila vztah k Panně Marii a pomohla věřícím projevit lásku k přátelům a příbuzným.
Poutní místo Lurdy na úpatí francouzských Pyrenejí je ještě poměrně mladé. 11. února 1858 spatřila čtrnáctiletá selská dívka jménem Marie Bernarda Soubirousová, zvaná Bernadetta, v jeskyni Massabielle zjevení Panny Marie. Během následujících pěti měsíců prý viděla Pannu před tisíci svědků ještě sedmnáctkrát. V průběhu těchto vidění objevila Bernadetta pramen a prohlásila, že „dáma" se při zjevení sama nazvala Neposkvrněným Početím. Místní obyvatelé ihned zkoumali léčivou sílu pramene a z Lurd učinili poutní místo lokálního významu.
Takový scénář lidové zbožnosti nebyl v oné době nic zvláštního. V celém 19. století se vyskytovaly ženy a děti, které tvrdily, že se jim zjevila Panna Maria. Okolo těchto vizionářů rychle vznikal lidový kult a dějiště jejich nadpřirozených zážitků se stávala poutními místy. Na Lurdech je neobvyklé, jak rychle církev mariánské zjevení uznala a jak neobyčejný rozvoj místo zaznamenalo v poslední čtvrtině 19. století. Místní biskup se z počátku snažil Bernadettina vidění i davy, které ji chtěly spatřit, ignorovat, dokonce popírat, ale v roce 1862 prohlásil zjevení za pravá. Když v roce 1866 svěřil správu posvátného místa misionářům z Notre-Dame de Garaison, znamenalo to zrození nového poutního místa. Asi o deset let později učinili augustiniáni od Nanebevzetí Panny Marie (mužský řád se sídlem v Paříži) Lurdy cílem každoroční celofrancouzské pouti. S pomocí železnice a katolického lidového tisku proměnili asumptionisté Lurdy v centrum masových poutí, kterých se rok co rok účastnily statisíce zbožných poutníků. Začátkem 20. století navštívilo Lurdy v rámci národních poutí organizovaných církví asi půl miliónu lidí, převážně žen z francouzského venkova. Návštěvníky očekávala monumentální poutní čtvrť s promyšlenými rituálními inscenacemi a hospodářsky rozvinuté turistické město, nabízející mimořádně pestrý sortiment zboží i služeb.3
Ještě před zahájením národních poutí do Lurd přišli otcové z Garaisonu (obecně zvaní jeskynní otcové) s ambiciózními plány na rozšíření poutního místa. Investovali do projektu obnovy města, který měl z Lurd udělat atraktivní a fungující turistické centrum. Ve spolupráci s městskou radou dali strhnout staré čtvrti, vybudovat nové ulice, zavést elektřinu a zřídit hotely. Díky těmto změnám se Lurdy se svými oběma hlavními třídami, lemovanými hotely, restauracemi a obchody se suvenýry, proměnily v moderní poutní místo, postupně stále více připomínající módní letoviska 19. století. Jakmile se národní pouť do Lurd etablovala, využívali jeskynní otcové technologických vymožeností k přilákání a udržení nových mas publika z různě finančně situovaných vrstev. Speciální průvodce, reklama v novinách, masově vyráběné pohlednice a nové formy vizuální zábavy patřily k četným prostředkům, které měly šířit informace o nové poutním místě a upozorňovat věřící na nabízené zboží a služby. Tyto tištěné a vizuální prostředky se staly důležitou součástí obchodu s devocionáliemi i provozu poutního místa a přispívaly k tomu, že se poutníci učili spojovat náboženské uctívání s komercí a se vznikajícími praktikami masové kultury.
Průvodce poutníků byly zvlášť důležitými pomocníky pro orientaci návštěvníků na posvátném místě. Podobně jako světské cestovní příručky z oné doby obsahovaly tyto texty praktické informace o dopravních prostředcích a možnostech ubytování v Lurdech, ale i náboženské instrukce, jak prožít „dobrou" pouť. Zároveň však měly průvodce sloužit reklamním účelům a budit fantazii poutníků líčením nového poutního místa jako pulzujícího obchodního střediska. Průvodce z roku 1893, jehož autorem je abbé Martin, chválí „novou čtvrť s jejími nádhernými hotely kolosálních rozměrů a četnými obchody". Jiný průvodce radí podobnými slovy k procházce „po bulváru a avenue, jež vedou k jeskyni", kde je možno obdivovat „nádherné hotely a velkolepé obchody s náboženskými předměty".4
Cestovní průvodce uváděly poutníky i do nových forem obchodního styku, které se měly stát důležitou součástí svaté pouti. Mnohé tyto knížky např. informovaly poutníky, jak si počínat při koupi náboženských předmětů, a chválily nové náboženské supermarkety v blízkosti posvátného okrsku pro jejich vstřícnost k zákazníkům („nesmlouvá se!"). Jiné příručky doporučovaly procházku s prohlídkou výkladních skříní nebo spontánní nákupy - praktiky většině návštěvníků z francouzského venkova spíše neznámé. Jeden průvodce podával poutníkům následující návod: „Při procházce městem obstaráme, co je třeba, kupujeme upomínkové předměty, obrázky, růžence, žehnané a spojené se všemi druhy odpustků, medailonky, roztomilé přívěsky a šperky", protože tyto předměty staví obdarované, příbuzné, přátele a zvláště novorozené děti „pod ochranu Mariinu".5 Tím, že průvodce dávaly jmenované předměty do souvislosti s ochrannou mocí poutního místa, přispívaly k institucionalizaci nových forem obchodního ruchu a k jejich spojení s náboženskými aktivitami poutníka, modlícího se na posvátném místě za své blízké.
Místní podnikatelé vynalézali i nové metody, jak dělat mezi rostoucí klientelou poutníků, tj. potenciálními zákazníky, reklamu svému zboží a službám. Museli učit poutníky, kteří zůstávali na místě jen několik dní, utratit peníze rychle - i kdyby to mělo být jen za jediný určitý produkt. K vychvalování zboží a služeb využívali cestovních průvodců, pohlednic a speciálního magazínu poutního místa jménem Journal de la Grotte. Aby dostali masově vyráběné náboženské artikly na trh, přebírali marketingové strategie pařížských obchodních domů. Tak např. Maison Puccini oznamoval, že jsou schopni vyrobit přes deset tisíc exemplářů sošek světců a Panny Marie v různých velikostech, a nabízel své zboží pomocí pohlednice, na níž byla vidět nekonečná řada úplně stejných soch.6 To byla reklama, jejíž účinek vycházel z obrazu: Pohled na takové množství dával poutníkům jistotu, že každý z nich může získat náboženský upomínkový předmět a po návratu domů si s jeho pomocí osvěžit prožitek z cesty. V době, kdy se zrodilo reprodukovatelné náboženské umění (tzv. Saint-Sulpice-Stil)7, bylo toto masové zboží obdařeno aurou a legitimitou oficiální náboženské ikonografie, protože i nejmenší soška z obchodu se suvenýry byla identická se zobrazeními v kostelích. Malinké sošky Panny Marie Lurdské (Notre-Dame de Lourdes) byly skutečně identickými kopiemi sochy v jeskyni.
Tato reklamní logika se používala i u zcela nových devocionálií. Náboženský velkoobchod jako Alliance catolique se chlubil nejen tím, že dokáže vyrobit obrovské množství tradičních výrobků, jako byly medailonky a růžence, nýbrž nabízel i sortiment nového náboženského zboží, označovaného jako „fantastické novinky". K těmto novým výrobkům patřily kovové tácky, držáky na ubrousky a pokovované stojánky - všechny s vyraženými obrázky poutního kostela, jeskyně a Bernadettina vidění -, které bylo možno koupit za jeden až dva franky. Snad nejpodivnější z nových výrobků, které se prodávaly pouze v Lurdech, byly pastilles de Lourdes - kosočtvercové cucavé bonbóny z cukru a svaté vody z jeskyně. Firma F. Valette, jejich výrobce, vychvalovala své pastilky jako zázrak moderní vědy a průmyslu, který ulehčuje katolíkům přístup k léčivým silám poutního místa. Takovou rétoriku používala v reklamních brožurách už v roce 1888; bonbony vyrobené v její továrně měly znamenat novou a lepší možnost, jak si přivézt lurdskou vodu s sebou domů. Pastilky byly výhodnou a moderní alternativou k vodě - byly lehké, zabalené v krabici, aby se daly snadno transportovat, a nadto lákavě ozdobené obrázkem pramene a baziliky. Brožura kromě toho poutníky ujišťovala, že továrna stojí v blízkosti jeskyně, čímž snad mělo být podpořeno tvrzení, že jedna jediná kapka vody - tolik obsahovala každá pastilka - je tak účinná, že „léčí tělesné i duševní neduhy". Kdo koupil tyto kosočtvercové sladkosti, měl navíc možnost „přivézt přátelům a příbuzným doma naprosto autentické vzpomínky na pouť, jíž zúčastnit se bylo dopřáno toliko privilegovaným". Neboť, jak zní elegantní formulace z brožury: „Ne každý se může dostat k vodám pramene [...], avšak vody pramene se mohou dostat ke každému."8
Tak jako obchodníci s náboženskými předměty přebírali moderní reklamní strategie běžné v Paříži, napodobovali lurdští podnikatelé i formy zábavy, jež byly v hlavním městě právě populární. Koncem 19. století nabízela poutníkům celá řada místních atrakcí - různá dioramata, panoramata a kabinety voskových figur - možnost setkat se s Bernadettou a Pannou Marií. Průvodce po Lurdech vychvalovaly tyto pozoruhodnosti stejnými slovy jako pařížští podnikatelé své atrakce: Dioramata a kabinety voskových figur zobrazují historická dějiště a osoby s neuvěřitelnou věrností a tak přibližují poutníkům „autentický" historický okamžik. Za pouhých padesát centimů mělo masové publikum příležitost prožít takové momenty mimořádné intenzity. V jednom průvodci se tvrdí, že diorama v Lurdech reprodukuje první lurdské zjevení „věrně až do posledního detailu, takže by člověk uvěřil, že je svědkem oné zázračné události a skutečně vidí, jak svatá Panna hovoří k Bernadettě"9. Když pak inzeráty na tyto atrakce otiskl i Journal de la Grotte, zdálo se, že tím tento druh lidové zábavy dostal pečeť oficiálního schválení.10
Obchod se sakrálním zbožím a atrakcemi vedl přirozeně k tomu, že lurdští poutníci v těchto věcech viděli důležitou součást prožitku celé poutě. Jak ale reagovala na tato reklamní tvrzení cílová skupina věřících? Odhadnout jejich recepci, což bývá beztak vždy těžký úkol, lze o to obtížněji, že poutníci a prostí lidé zanechali jen zřídka písemné vzpomínky na pouť. Avšak i těch několik dokladů, které máme k dispozici (anekdotické příběhy a zveřejněná osobní líčení), naznačují, že lurdští poutníci přijímali tyto nové náboženské zážitky ochotně. Tato vnímavost je zřetelná ve zveřejněných memoárech Madeleine D. Z jejího osobního vyprávění vysvítá, že masově vyráběné náboženské předměty mohly poskytovat poutníkům značné a radostné duchovní vzrušení. Popis její první návštěvy Lurdské jeskyně se např. nese zcela ve znamení shledání s něčím známým: „Je vidět socha Panenky Marie Lurdské, tak jak ji mám doma na komodě, jenom o hodně větší." Poklekne, políbí zem a modlí se s pohledem upřeným na sochu. Na této zprávě je nápadné, že Madeleine při spatření skalní jeskyně, v níž se Panna zjevila Bernadettě, okamžitě pomyslí na svoji sošku Panny Marie, na niž je zvyklá hledět při modlení. Je zřejmé, že tato figurka dávala Madeleine silný pocit sounáležitosti s poutním místem.11
Přirozeně používali katoličtí věřící odedávna hmotné předměty a vstupovali s nimi do interakce, aby se cítili být nablízku svatým, Panně Marii a Bohu. Modlit se růženec nebo nosit škapulíř jsou jen dvě z četných praktik, které používali katoličtí laici k navázání vztahu s Bohem bez pomoci duchovních. A podobně kupovali už od středověku zbožní poutníci na poutním místě malou medaili, svatý obrázek nebo amulet jako vzpomínku na náboženskou cestu a jako něco svatého, co by mohli mít stále u sebe. Lurdští poutníci se v tom nijak nelišili. I oni se opírali o zprostředkovací moc hmotných předmětů, s jejichž pomocí budovali svůj vztah k duchovnímu světu. Chtěla bych zdůraznit, že masová výroba a nové druhy suvenýrů neznamenaly nutně oslabení tohoto vztahu, naopak, v případě mnoha katolíků jej dokonce posilovaly. Na poutních místech se např. prodávaly cenově výhodné votivní svíce, takže mnozí poutníci si mohli dovolit nákup devocionálií umožňujících účast na světelných procesích. Díky masové výrobě cenově výhodných sošek lurdské madony je kupovalo stále více katolíků, aby si vzali kousek aury poutního místa s sebou domů a podobně jako Madeleine D. upevnili spojení mezi vzdáleným poutním místem a svým každodenním životem. V tomto směru masová výroba nejen zvýšila používání hmotných objektů při praktikování katolické zbožnosti, nýbrž spojením novosti a uklidňujícího zvyku přispěla k tomu, že poutnictví a každodenní zbožnost splynuly v intenzivní náboženskou zkušenost.
Snad ještě lepším příkladem toho, jak snadno věřící návštěvníci, zvláště poutnice, zahrnuli nové výrobky do zbožných úkonů na svatém místě, je používání masově vyráběných pohlednic.12 Mnohé ženy, píšící pohlednice z Lurd, přisuzovaly tomuto modernímu komunikačnímu prostředku náboženský význam. Posílaly příbuzným a přátelům doma slova modlitby a důvěry, a tak vynalezly nový způsob, jak poskytovat druhým náboženskou útěchu a prohloubit vlastní praktikování pobožnosti na poutním místě. I když sdělení, která poutníci psali na pohlednice, nevykazují žádné schéma, většinou měla adresátovi vnukat naději a ujistit ho, že se na něho v Lurdech myslelo. Mnozí poutníci napsali jen jednu dvě řádky; oblíbené byly věty: „V modlitbách s Tebou" nebo „Myslela jsem v Lurdech na Vás". Řada pisatelů podávala nicméně delší zprávu a často přitom zdůrazňovali, jak svědomitě se modlí za druhé. Pohlednice z roku 1913 ukazuje poutníky modlící se u jeskyně růženec: „Milá Madame Lainé, myslím na Vás. Nezapomínám zde na nikoho a zvláště se modlím za Vás a za Vaše blízké." Na jiné pohlednici píše poutnice jménem Madeleine do Paříže panu Pitrovi s chotí: „U paty jeskyně, kde stoupají k nebi vroucí modlitby za Vás a všechny Vaše tužby, myslím na Vás všechny s hlubokou oddaností." Takové zprávy, odesílané poštou, umožňovaly lurdským poutníkům sdílet chvíle modliteb a pobožnosti s přáteli a příbuznými doma.13 Psaní pohlednic se stalo pro tisíce zbožných žen pevným rituálem, který měl podněcovat fantazii těch věřících, kteří nemohli posvátné místo sami vidět, dotknout se ho a vstoupit s ním do interakce.
Mariánská zbožnost v Lurdech byla tedy těsně svázána s moderním obchodním ruchem. V podstatě je i dlouhá existence tohoto mariánského poutního místa (ve srovnání s celou řadou jiných) důkazem, že se podařilo praxi katolického poutnictví spojit s rostoucí komerční kulturou ve Francii 19. století. Lurdy nejen žijí - těší se stálému rozkvětu a každý rok přilákají přibližně pět miliónů návštěvníků z celého světa. Poutní čtvrť i město dodnes používají inovativní technologie a obchodní praktiky, které kdysi z Lurd udělaly cíl pro masy poutníků. Dnes např. mohou věřící posílat na poutní místo e-maily, které se pak tisknou a vyvěšují v jeskyni před sochou Panny Marie Lurdské.14 Marketingové strategie a nové technologie, mezitím neoddělitelně spojené se zážitkem moderní mariánské pouti, poskytly tedy katolíkům nové prostředky k vyjádření víry a nadto jim pomáhají upevnit spirituální vztah k Panně Marii.
V tomto směru umožnila kultura devocionálií vzniklá v Lurdech víře i církvi samé, aby zůstaly důležitou, významnou a vzrušující součástí moderního života. Komerční charakter Lurd nebyl nikdy příznakem povrchnosti nebo zániku „autentické" spirituality. Materiální stránka poutní praxe slouží i dnes uspokojování náboženských potřeb - a to způsobem, který má co říct moderní společnosti.
Susanne K. Kaufmanová je mimořádnou profesorkou dějin na Loyolově universitě v Chicagu. Její zájem patří moderním sociálním a kulturním dějinám Evropy, dějinám náboženství a lidové kultury a dějinám žen a otázkám pohlaví. Vydala mj.: Consuming Visions: Mass Culture and the Lourdes Shrine (Ithaka, NY 2005). Adresa: Loyola Universita Chicage, Department of History, Crown Center, 6525 North Sheridan Road, Chicago, Illinois 60626, USA. E-mail: skaufma@luc.edu.
Z Concilia 4/2008 přeložila Helena Medková
1 Ke křesťanskému poutnictví v období před novověkem viz William A. Christian Jr., Apparitions in Late Medieval and Renaissance Spain, Princeton 1981 a Donald C. Finucane, Miracles and Pilgrims: Popular Beliefs in Medieval England, Londýn 1977.
2 Viz např. Philippe Boutry a Michel Cinquin, Deux Pèlerinages au XIXe siècle: Ars et Paray-le-Monial, Paříž 1980; Ruth Harris, Lourde: Body and Spirit in the Secular Age, Londýn 1999; a Thomas A. Kselman, Miracles and Prophecies in Nineteenth-Century France, New Brunswick, NJ 1983.
3 Podrobnosti k Bernadettiným viděním, hospodářskému rozvoji poutního místa a dějinám celofrancouzských poutí do Lurd obsahuje 1. kapitola mé knihy Consuming Visions.
4 Abbé Martin, Guide de Lourdes et ses environs à l'usage des pèlerins, Saumur 1893, 3 a Bernard Dauberive, Lourdes et ses environs, Poitiers 1896, 88.
5 J. Couret, Guide-Almanach de Notre-Dame de Lourdes, Bordeaux 1900, 44-45.
6 Pohlednice je součástí sbírky, uložené v „Archives de l'Œuvre de la Grotte" (dále jen AG), archivu poutního místa Lurdy.
7 Pojem „Saint-Sulpice-Art" se týká masově vyráběných náboženských předmětů a obrazů prodávaných v pařížské čtvrti kolem kostela Saint-Sulpice.
8 K „fantastickým novinkám" Aliance Catholique viz Cantiques de Lourdes, Offerts par les Magasins de l'Alliance Catholique, Lourdes 1911 (?), 11. K reklamní brožuře o lurdských pastilkách viz AG, 7P3, Affaire vente d'eau de la grotte (1879-1888), Dossier 1.
9 Martin, Guide de Lourdes et ses environs, op. cit., 37.
10 Journal de la Grotte uveřejňoval v letech 1899-1902 inzeráty na lurdské panorama v každém čísle.
11 Madeleine D., Mon Pèlerinage de Lourdes, Blois 1912, 3.
12 Katalog pohlednic z Lurd, vydaných v letech 1900-1914 viz René Laurentin, Lourdes: Cartes postales d'hier, Paris 1979.
13 Všechny citáty pocházejí ze soukromé sbírky lurdských pohlednic patřící autorce článku.
14 K informacím o dnešních návštěvnících poutního místa viz oficiální webové stránky www.lourdes-france.org. K modlitbám zasílaným do Lurd e-mailem viz „Des addresses pour prier, envoyer des mails au mur des Lamentations ou faire une cyberretraite...", Le Monde, 9./10. 7. 2000, 8