Ve svém prohlášení Nostra Aetate o poměru římskokatolické církve k nekřesťanským náboženstvím zaujal Druhý vatikánský koncil postoj také k islámu.1 Výslovné vyzdvižení Marie jako spojovacího článku mezi křesťanskou a islámskou teologií a tradicí vychází z pevného základu, neboť Maria zaujímá v Koránu a v islámské kanonické tradici výsadní postavení.
Tímto významným, Koránem potvrzeným postavením Marie se chce zabývat následující text. Privilegování Marie vychází ze skutečnosti, že Korán vidí sám sebe v kontinuitě s biblickou tradicí: Mohamed byl přesvědčen, že jeho zvěst je v souladu s biblickou tradicí, tedy s vírou židů a křesťanů, které Korán nazývá „lidmi Knihy".2
Jakkoli se zdá sporné, že by byl Mohamed bezprostředně a přímo ovlivněn židy a křesťany, lze přesto v mnoha detailech minimálně rozpoznat zprostředkovaný vliv židovsko-křesťanského myšlenkového bohatství. I když bylo ortodoxní křesťanství náboženstvím byzantské říše, uvnitř arabského prostoru mělo nepatrný vliv. Naproti tomu monofyzitismus v jižní Arábii dostal silný impuls etiopskou invazí. V důsledku dobytí této oblasti Peršany v roce 597 byl zde zvýhodněn také nestorianismus, převládající forma křesťanství v perské říši pod nadvládou Sassanidů. Nepřekvapuje proto, že Mohamed přišel do styku s těmito formami křesťanství a svou znalost bible čerpal z tohoto dosti homogenního zdroje. To vysvětluje, proč se v Koránu setkáváme vedle výrazů pocházejících z aramejštiny také se slovy prokazatelně vypůjčenými z etiopštiny, jakož i s vlivy a prvky židovskými, židovskokřesťanskými, manichejsko-gnostickými, nestoriánskými a monofyzitickými.3
Mezi lidem byly velmi oblíbeny novozákonní apokryfy, zvláště apokryfní evangelia s legendami o Ježíšově narození a dětství.4 V apokryfech se vypravěčův zájem soustřeďuje na postavy a situace, jichž se biblická tradice dotýká jen okrajově, především na Marii a Josefa.
O Mariiných rodičích a jejím vlastním podivuhodném zrození se např. podrobně mluví v Jakubově protevangeliu, které pravděpodobně pochází z 2. století a spolu s o málo mladším evangeliem Tomášovým, obsahujícím líčení Ježíškových zázraků, bylo základem pro pozdější apokryfní evangelia Ježíšova dětství. Prvky a stopy těchto vyprávění o dětství Páně, v nichž se zákonitě vyskytují motivy různých legend, se dostaly i do Koránu.
Na tomto pozadí nutno vidět následující úvahy k mariologii Koránu. Vycházejí především z výroků súry 19, pocházející z druhého mekského období Mohamedova zvěstování (615-620), a súry 3, patřící do období medínského.
Arabská forma jména Maria (Maryam) je identická se syrským Maryam a řeckým Maríam, jak je používá bible syrská i řecká. V islámské tradici je to běžné jméno (Meryem), které muslimští rodiče svým dcerám rádi dávají.
Jak velký význam Korán Marii přičítá, je vidět již z toho, že dvě súry nesou její jméno, resp. jméno její rodiny: Súra 19 je nazvána po ní samé - „Maryam"; súra 3 má název po jejím otci 'Imrânovi - „Čeleď 'Imrânova".
S Mariiným jménem se setkáváme od raných částí Koránu až po pozdější medínské období Mohamedova zvěstování, takže prostor, který jí Korán věnuje, je větší než v Novém zákoně, a co se týká životopisných podrobností, je jich v Koránu více než v novozákonních knihách.5
Co říká Korán o Mariině narození, dětství a znameních jejího božského vyvolení (srov. súra 3, 33nn), silně připomíná to, co je převyprávěno v novozákonních apokryfech, zvláště v evangeliích Ježíšova dětství. Mariina otce, jehož jméno Nový zákon neuvádí, Korán nazývá 'Imrân (srov. 3, 35; 66, 12). Jméno Mariiny matky se nevyskytuje ani v Koránu ani v Novém zákoně, avšak islámská tradice v souladu s křesťanskou udává jméno Anna (Hanna). Jméno 'Imrân (srov. 3, 33) odpovídá hebrejskému 'Amram. Toto označení Mariina otce pochází zjevně ze skutečnosti, že podle starozákonní tradice je Amram otcem Mojžíše a Árona i jejich sestry Mirjam (Num 26, 59).
I označení Maryam, matky Ježíšovy, jako „sestra Áronova" (súra 19, 28) vzniklo pravděpodobně pod vlivem starozákonní genealogie. Protože se Maria coby dcera 'Imrânova objevuje teprve v medínském období, avšak jako „sestru Áronovu" ji zmiňuje už súra 19, 28 z druhého mekského období, musí „záměna" s Mirjam, sestrou Mojžíše a Árona, spadat již do rané doby; zřejmě dal Mohamed jako první do souvislosti starozákonní Mirjam s novozákonní Maryam, matkou Ježíšovou. Paralelizace těchto dvou žen je známa i z křesťanské tradice.6 Snad byl Mohamed v medínské době na tuto záměnu upozorněn; podle súry 20, 40 z druhé mekské periody Mohamedova zvěstování a súry 28, 10 ze třetí mekské periody střeží Mojžíšova sestra dítě poslané po vodě, kdežto podle súry 3, 37nn z medínské doby je Maryam, matka Ježíšova, vychovávána Zachariášem v chrámě. Muslimské interpretace Koránu se snaží mezi Áronem a Marií postulovat určitý druh duchovního spříznění - podle Koránu Maria přece strávila dětství a rané mládí v chrámu, v němž kultickou službu vykonávali nástupci Áronovi.7
Jméno Maria se v Koránu vyskytuje často ve spojení „(Ježíš), syn Marie".8 Toto označení je v tehdejším jazyce a kultuře neobvyklé. Semité totiž zpravidla nejmenovali ve své genealogii ženy. Mluví-li Korán o Ježíši jako o „synu Marie", poznáváme, že jde o označení křesťanského původu: V arabském evangeliu dětství se s ním setkáme čtyřikrát a v syrském evangeliu dětství dokonce patnáctkrát.9
„Bůh si z obyvatel země vyvolil Adama, Noema, čeleď Abrahamovu a čeleď 'Imrânovu [...]" - tak zní formulace Koránu (3,33). Jsou zde uvedena čtyři jména: Adam, Noe, Abraham a 'Imrân.
Adam je v pojetí islámu první prorok. Jeho příjmení zní Abû l-bashar, „otec lidského rodu", a Safî Allâh, „vyvolený boží".
Noách - po něm je nazvána súra 71 - je v Koránu považován za prvního „proroka trestů" (11, 36). S ním je uzavřena táž smlouva jako s Abrahamem, Mojžíšem a Ježíšem (33, 7). Úkol, jímž Bůh pověřuje Noema, je stavěno naroveň pověření Abrahama, Mojžíše, Ježíše, dokonce naroveň zjevení Mohamedovi (42, 13).
Abraham je podle Koránu pravzorem všech věřících: „Učiním tě vzorem pro lidi" (2, 124); je považován za model věřícího člověka oddaného Bohu. Jako Bohem vyvolenému (2, 130) a po cestě pravosti vedenému (3, 33) mu Korán i islámská tradice propůjčují čestný titul „přítel boží" (4, 125). Korán dokonce jednou mluví o nějakém svatém spisu, který pochází od Abrahama: „Toto vskutku je psáno ve svitcích dřívějších, svitcích Abrahamových a Mojžíšových" (87, 18-19).
K těmto služebníkům Božím se počítá i čeleď 'Imrânova, z níž pocházejí i Maria a Ježíš. Arabské sloveso istafâ (vyvolit) se v Koránu používá hlavně ke zdůraznění vyvolení poslů božích, jeho služebníků10 a jeho andělů11. V tomto istafâ se obráží i ono zvláštní povolání a požehnání „čeledi 'Imrânově"; a nejen to - Maria sama je Bohem vyvolena: „A hle, andělé pravili: Marie, Bůh si tě věru vyvolil a učinil tě čistou a vyznamenal tě mezi ženami veškerého lidstva" (3, 42). Jako Bůh vyvolil velké postavy dřívějších generací, tak vyvolil Marii ze všech lidských žen. Dodatek „učinil tě čistou" je předpokladem pro Mariin pobyt v chrámě (mihrâb), o němž se hovoří předtím v súře 3, 37. Podmínka, kterou Korán vyžaduje, totiž jít se modlit „očištěn" (5, 6; 4, 43), je tedy v případě Marie splněna. Že Maria byla očištěna, dříve než počala Krista, říká i křesťanská tradice.12
Ještě před narozením je Maria svou matkou - ta je označována jako 'Imrânova žena - zasvěcena Bohu: „A hle, pravila manželka 'Imrânova: Pane můj, zaslibuji Ti, co je v lůně mém, a zasvěcuji Ti to. Přijmi to ode mne, vždyť Ty slyšíš a víš všechno" (3, 35).
Tato modlitba ženy 'Imrânovy, obsahující slib zasvětit dítě Bohu, silně připomíná místo z Jakubova protoevangelia. Podle něho řekla Anna, matka Mariina, po andělově zvěstování: „Jako že Pán, můj Bůh, žije - až porodím dítě, ať chlapce nebo děvče, chci je přinést Pánu, mému Bohu, jako oběť a ono mu má prokazovat služby po všechny dny svého života."13 Tento text vykazuje opět paralely s modlitbou Chany z první knihy Samuelovy (1 S 1, 11).
I poté, co porodila, modlí se žena 'Imrânova za své dítě: „[...] a nazvala jsem ji Maria. A svěřuji ji i její potomstvo do Tvé ochrany před prokletým satanem" (3, 36). Satan (Iblîs) je podle Koránu nepřítel lidí.14 On jeho démoni strojí lidem úklady, snaží je svést a uvrhnout do neštěstí.15
Na tomto pozadí je nutno vidět modlitbu Mariiny matky, která prosí pro svou dceru a její potomstvo o boží ochranu před ďáblem. Podle islámské tradice vysvětlil Mohamed tento verš takto: „Každého dítěte se při porodu dotkne ďábel (nebo je bodne), a proto každé dítě křičí, s výjimkou Marie a jejího syna."16 Islámští komentátoři dávají tento výrok, pocházející z prorocké tradice (Hadîth), do kontextu s učením o bezhříšnosti ('isma) proroků, protože podle Koránu patří Maria a Ježíš k „vyvoleným služebníkům", vyjmutým z dosahu ďáblova svádění (srov. 38,82-83).
Jestliže podle Koránu a islámské tradice nemohl ďábel Marii jako její soupeř nakonec uškodit, je možno poukázat na křesťanský výklad Gen 3,15 jako na paralelu.
Z toho, že Marii dala jméno její matka (súra 3,36), což byl tehdy vlastně úkol vyhrazený otci, islámská tradice vyvozuje, že otec zemřel již v době těhotenství; jméno Maria se vykládá jako služebnice ('âbida). Tím prý chtěla matka vyjádřit přání, aby i toto děvče, ač není synem, vedlo život služebnice boží. Tak prý se vysvětluje jméno Maria.
Poté, co jí bylo ohlášeno narození syna (19), ptá se Maria: „Jak bych mohla mít chlapce? Vždyť se mě nedotkl žádný smrtelník a nejsem nevěstka" (19,20; srov. 3,47a). Paralelita výpovědí křesťanské tradice a Koránu je zjevná. Už u Lukáše se Maria ptá: „Jak se to může stát, vždyť nežiji s mužem?" (L 1,34). Církevní otcové vyvozovali z této věty, že Maria složila zvláštní slib zdrženlivosti.17 Korán naproti tomu mluví bez výjimky o jejím panenství, aniž by takový speciální slib předpokládal. Naprosto jasná slova z mekské doby „nejsem nevěstka" znamenají bezpochyby, že Maria ve své situaci nevidí vůbec možnost, jak by se mohla stát matkou. Otázku, jak dojde k početí, zodpovídá v súře 19 sám Bůh: „To je pro mne snadné" (19,21a). Těhotenství se prostě konstatuje (19,22a), a tím je panenský porod považován za faktum.
Když je Zachariášovi zvěstováno Janovo narození, odkazuje se v této souvislosti na boží tvůrčí sílu (19,9). Podobně i v súře 3,47, medínském vyprávění o dětství. Způsob, jakým jedná Bůh, je tam upřesněn: „Když On o nějaké věci rozhodne, řekne jen: budiž!, a ona je" (3,47b), tj. tvoří svým slovem: „kun - buď!" Jednoznačnou odpovědí na Mariinu otázku, jak dojde k početí, je absolutní tvůrčí síla boží, vyjádřená jeho slovem, které je schopno vyvolávat v život.
Křesťanské vyznání „narodil se z Marie panny"18 je tedy rovněž vyznáním Koránu. Rozdíl obou výpovědí spočívá v tom, že Apostolicum vyznává: „jenž se počal z Ducha svatého, narodil se z Marie panny" (ES 10), což by podle logiky Koránu muselo znít: jenž byl stvořen toliko tvořivým slovem božím, narodil se z Maryam panny.
Korán bere Marii výslovně v ochranu proti údajným nařčením Židů, kteří „proti Marii vyslovili nehoráznou pomluvu" (súra 4,156). Tento výrok je zjevně namířen proti tvrzení, že Maria měla nemanželský poměr, z něhož vzešel Ježíš. Korán naproti tomu charakterizuje Marii výslovně jako ženu, která zachovávala cudnost (21,91; 66,12). Kanonická tradice se drží této linie.
Stále znovu se mluví v Koránu o tom, že znamení Boha jsou v jeho stvoření tak četná a tak zřetelná, že je snadné chápat je jako poukazy na boží moc a prozřetelnost.19 Všechna tato znamení mají vést k víře v jednoho jediného Boha. Také posláním a úkolem proroků bylo vést prostřednictvím napomínání a varování k této víře. Proto se také vyslání velkých proroků (Mojžíše, Ježíše a Mohameda jako doručitele knihy zjevení) v Koránu opakovaně popisuje jako znamení božského milosrdenství: „A darovali jsme Mojžíšovi knihu [...] jako znamení viditelné pro lidi i jako vedení a milosrdenství, aby toho byli pamětlivi" (28,43).
V mekském příběhu zvěstování slyší Maria boží slova: „Učiníme jej [Ježíše] znamením pro lidi i milosrdenstvím od Nás seslaným" (19,21; srov. 3,49). Ježíš se stane znamením pro lidi. U Lukáše „znamením, kterému se budou vzpírat" (L 2,34b), což poukazuje na tragický konec dítěte, na pohoršení kříže; v Koránu pak znamením božského milosrdenství, poukazujícím na boží dobrotu a všemohoucnost.
Nakonec poslal Bůh k lidem Mohameda se zjevením Koránu, jež převyšuje všechno: Korán „obsahuje znamení jasná v hrudích těch, kterým se dostalo vědění, a jen nespravedliví naše znamení odmítají" (29,49). V tomto smyslu platí Korán jako ustavičně přítomné znamení a sama zjevení Koránu jsou označována jako âyât, tj. znamení Pána.
Také Marii označuje Korán spolu s jejím synem jako „znamení pro lidi" (21,93; 23,50). I na ní lze vidět boží jednání. Je považována za prototyp ženy připravené uvěřit a dávána věřícím za vzor (66,12). Podobně jako manželka zprvu nevěřícího faraóna, která vyznává svou víru v modlitbě (66,11), a královna ze Sáby, která ve víře předchází nevěřící ze svého okolí (srov. 27,23-33), je Maria prezentována coby věřící v protikladu k nevěřícím Izraelitům. Tím se stává vedle ženy faraónovy a královny ze Sáby - a na rozdíl od nevěřících manželek Noeho a Lota (srov. 66,10-12) - prototypem, prefigurací víry Mohamedovy manželky Chadídži, která podle tradice přijala islám jako první. Islámská tradice Marii považuje za jednu ze čtyř nejlepších žen, které kdy žily (kromě ní jsou to Asija, Chadídža a Fátima), a za hlavu žen v ráji.20 Stejně jako Abraham (19,41), Idrîs (19,56)21 a Josef, syn Jákobův (12,46), je Maria v Koránu charakterizována přívlastkem siddîka (5,75), což znamená „spravedlivá" nebo „zbožná", event. „pravdivá". Protože věřila „slovům svého Pána a jeho knihám" (66,12), patří „k těm, kteří jsou [Bohu] pokorně oddáni" (66,12; 3,43).
Také arabské slovo muslim neznamená nic jiného; označuje někoho, kdo se zcela podrobuje boží vůli. Protože toto Maria učinila, je znamením, příkladem a vzorem pro věřící.
Není tedy divu, že věřící muslimové navštěvují také místa, jež mají zvláštní vztah k Marii, matce Ježíšově. To vychází z veliké úcty, kterou chovají k „matce proroka Ježíše", opírajíce se přitom o svou svatou knihu, Korán. Tak např. návštěvníci Efesu v dnešním Turecku mohou nad tímto antickým městem vyhledat malé poutní místo Meryem Ana, o něž se starají katolíci a kde se kromě křesťanů shromažďují k modlitbě i muslimské rodiny.
Rozmanitě se projevující shoda mezi mariologií křesťanství a Koránu končí tam, kde křesťanská strana mluví o Marii jako o bohorodičce (theotókos). Maria je sice matkou Ježíšovou, avšak nikoli „matkou boží" - podle Koránu Ježíš totiž není boží syn.
V medínské súře 5,116 se ptá v nebi Bůh Ježíše: „Ježíši, synu Mariin, byl jsi to ty, kdo řekl lidem: ,Vezměte si mne a matku mou jako dvě božstva vedle Boha‘? [...]" Na tuto křesťanskému učení o Trojici odporující otázku odpovídá Ježíš: „Sláva Tobě! Nepřísluší mi, abych říkal něco, k čemu nemám právo! Kdybych to byl řekl, byl bys to dobře věděl. Ty znáš, co je v mém nitru, kdežto já neznám, co je v Tvém nitru. Ty jsi ten, kdo zná všechny neviditelné věci. Neřekl jsem jim nic jiného než to, cos mi nařídil, totiž: ‚Služte Bohu, mému Pánu i vašemu Pánu!‘" (5,116n) Nehledě na to, že křesťanské chápání Trojice zde není podáno autenticky a správně (zdá se, že Korán si představuje trojici tvořenou Bohem/otcem, Marií/matkou a Ježíšem/synem), křesťanské mariologii se zde odporuje tím, že Marii nemůže být v žádném případě nazývána matkou boží, poněvadž podle Koránu nebyl Ježíš božím synem. Korán výslovně zdůrazňuje, že Ježíš a Maria jedli jako obyčejní smrtelníci (5,75). Jakkoli Korán Marii uznává a váží si jí, její uctívání končí tam, kde by mohl být dotčen Koránem proklamovaný přísný monoteismus. Proto jsou křesťané napomínáni: „Věřte v Boha a jeho posly. Neříkejte ‚trojice‘. Přestaňte, bude to tak pro vás lepší. Bůh je vskutku jediným Bohem. Je povznesen nad to, aby měl dítě, vždyť jemu náleží vše, co je nebesích i na zemi. A Bůh sám dostatečným správcem věcí" (4,171b; srov. též 5,73).
Otázka, jak se mohlo stát, že Mohamed možná považoval Marii za jednu ze tří božských osob, není dodnes vyřešena. V. Nüesch se domnívá, že jde o vliv egyptských trojic bohů, např. Isis, Osiris, Horus, aniž však je schopen svoji domněnku doložit.22 Že do křesťanské nauky o Trojici pronikly staroegyptské představy, tvrdí i někteří islámští vykladači Koránu.23 Avšak pravděpodobnější je uvažovat o prostředí, jež je inspirováno křesťanstvím, v němž ortodoxní víra bledne a je překrývána sektářskými myšlenkami. Snad zde působily synkretistické tendence sektářských skupin na okraji křesťanství, které přenášely na Marii funkce pohanských bohyň, jimž byly v antice přinášeny oběti v podobě chleba a pečiva. Je známo, že kolem roku 370 ženy v Arabii obětovaly jménu Maria chlebové placky (řec. kollyrides) a jedly je.24 O tom se zmiňuje Epiphanius ze Salaminy ve svém popisu osmdesáti herezí, přičemž sektu kollyridiánů kárá: Mariino tělo je sice svaté, avšak není to Bůh. Na rozdíl od Boha Otce, Syna a Ducha svatého jí nepřísluší zbožňování.25 Možné je ovšem také, že Mohamed - nezávisle na těchto heretických proudech - uvedl Marii do Trojice jako třetí na místo uvolněné identifikací Ježíše s Duchem (srov. 4, 171). Možná o ní slyšel jako o bohorodičce, proto ji považoval za křesťany uctívanou bohyni a v důsledku toho si křesťanskou trojici představoval jako rodinu skládající se - analogicky k lidské - z otce, matky a syna.
Maria, matka Ježíšova, zaujímá v Koránu značný prostor. Díky spojení s Ježíšem, „synem Mariiným", jak Korán s oblibou formuluje, se jí dostává zvláštního významu. V souvislosti s otázkou Ježíšovy „podstaty" (pro Mohameda otázka rozhodující) se zároveň klade a zodpovídá otázka podstaty Mariiny: Je pannou a matkou, nikoli však bohorodičkou, protože její syn není synem božím.
Specifická charakteristika a identita mariologie Koránu je dána „christologicky": Klíčem k pochopení toho, jak Korán o Marii smýšlí, jak ji vidí a hodnotí, je odpověď na otázku Ježíšovy „podstaty". Maria zároveň slouží jako znamení, vzor a příklad pro věřící, čímž je vyjádřen její význam pro islámské společenství, řečeno křesťanskou terminologií její ekleziologická funkce. Mariologická vazba na otázku Ježíšovy podstaty a význam Marie pro společenství věřících mohou být nazírány a hodnoceny přinejmenším jako formální spojovací články mezi křesťanskou teologií a teologií Koránu; každá z těchto teologií, vycházejíc z vlastní racionality, zodpovídá otázku Ježíše a Marie specifickým způsobem.
Ludwig Hagemann, nar. 1947, DrTh, em. prof. dějin náboženství na universitě v Mannheimu. Studium filosofie, teologie a dějin náboženství se zaměřením na islámskou vědu (Frankfurt, Tübingen, Monster, Bejrút, Káhira, Tunis). Promoce 1975 (Monster), habilitace 1983 (Trevír). Vydal mj. Islam-Lexikon. Geschichte-Ideen-Gestalten (spolueditoři A. Th. Khoury), Freiburg 22006; Christentum contra Islam. Eine Geschichte gescheiterter Beziehungen, Darmstadt 22005.
Z Concilia 4/2008 přeložila Helena Medková
1 Nostra Aetate, č. 3.
2 Z množství důkazů viz súry 2,105.145n.; 5,15.19 a četné jiné. - Korán citován podle německého překladu: Adel Theodor Khoury, Der Koran. Übersetzt und kommentiert, Gütersloh 2007.
3 Diskuse na toto téma dostala v posledních letech nové podněty debatou o filologických příspěvcích k „rozluštění jazyka Koránu", viz Christoph Luxenberg, Die syro-aramäische Lesart des Koran, Berlín 2007 aj.
4 Srov. Edgar Hennecke/Wilhelm Schneemelcher (vyd.), Neutestamentliche Apokryphen in deutscher Übersetzung, sv. I: Evangelien. Tübingen 31959; 61990.
5 Srov. J. M. Abd-el-Jalil, Marie et Islam (Etudes sur l'histoire des Religions 8), Paříž 1950; Nilo Gaegea, Maria nel Messaggio Coranico, Řím 1973; Ludwig Hagemann/Ernst Pulsfort, Maria, die Mutter Jesu, in Bibel und Koran (Religionswissenschaftliche Studien, sv. 19), Würzburg/Altenberge 1992; Hüseyin-Ilker Cinar, Maria und Jesus im Islam. Darstellung anhand des Korans und der islamischen kanonischen Tradition unter Berücksichtigung der islamischen Exegeten (Arabisch-Islamische Welt in Tradition und Moderne 6), Wiesbaden 2007.
6 Aphraates, Hom. XXI, v: W. Wright (ed.), The Homilie of Aphraates the Persian Sage. Edited from Syriac Manuscripts of the Fifth and Sixth Centuries in the British Museum, Londýn 1869, 405.
7 Srov. Adel Theodor Khoury, Der Koran. Übersetzung und wissenschaftlicher Kommentar, sv. 4, Gütersloh 1993, 79-81.
8 Viz súra 2, 87.253; 3, 35nn a mnohé další.
9 Srov. Geoffrey Parrinder, Jesus in the Qur'an, Londýn 1965, 28.
10 Srov. súra 27, 59; 35, 32; resp. Mojžíš: 7, 144; Saul: 2, 247; Abraham: 2, 130.
11 Srov. súra 22, 75.
12 Srov. Gregorios von Nazianz: PG 36,325B.633CD; Sophronios von Jerusalem: PG 87,3248.
13 Jakubovo protevangelium 4,1b, v: Hennecke/Schneemelcher, Neutestamentliche Apokryphen, op. cit., 281.
14 Srov. súra 35, 6; 2, 168.
15 Srov. súra 114, 1-5; 20, 177; 15, 39; 38, 82; 17, 62-64; 34, 20-21; 7, 15-18.
16 Arent Jan Wensinck, Maryam, v: Handwörterbuch des Islam, Leden 1976, 422b.
17 Jako první Augustinus, De sancta virginitate IV 4: PL 40,398.
18 Symbolum Apostolicum: ES 10 a mnohá další místa.
19 Srov. zvl. súra 30,17-25.
20 Asija, jak islámská tradice nazývá faraónovu ženu, patří podle súry 66,11 k věřícím ženám. Je vedle Chadídži (Mohamedovy první ženy) jeho dcery Fátimy a Marie, matky Ježíšovy, příkladem bohabojného života.
21 Muslimští komentátoři ztotožňují Idrîse s biblickým Henochem (srov. Gn 5,18.21-24)).
22 V. Nüesch, Jesus im Koran, v: Zeitschrift für Missionskunde und Religionswissenschaft 25 (1910), 327.
23 Srov. A. Shalabî, Al-Masîhiyya, Kairo 61978, 173n. Podrobnosti viz Adel Theodor Khoury/Ludwig Hagemann, Christentum und Christen im Denken zeitgenössischer Muslime (Religionswissenschaftliche Studien, sv. 7), Würzburg/Altenberge 1986.
24 Srov. Joseph Dölger, Die eigenartige Marienverehrung der Philomarianiten oder Kollyridianer in Arabien, v: Antike und Christentum 1 (1929), 107-142; dotisk 1974.
25 Epiphanius von Salamis, Adv. Haer. Lib. III, t. II, haer. LXXVIII §XXIII: PG 42,736A-C.