Na čem záleží

autor: 

Kniha nedávno zesnulého evangelického teologa Jana Hellera (1925-2008) Na čem mi záleží obsahuje přepisy řady rozhlasových rozhovorů, které především na biblická témata s autorem vedl Petr Vaďura; ten také publikaci připravil k vydání v nakladatelství Vyšehrad. Významný evangelický religionista a starozákonník Jan Heller rozhovory připravoval v posledním období svého života, kdy už pro nemoc a stáří přestal s vědeckou a pedagogickou činností. Rozhovory dokazují, že však neustal se snahou evangelizační a pastorační. Jako by i v té smutnější části života se dokázal řídit výrokem, kterým uzavřel jeden z rozhovorů: Dívej se výš - a neztrať naději!

Na ukázku dva citáty, které mě zaujaly. První je o církvi (s. 283-4):

Nedávno se mě přátelé na fakultě ptali, jak to bude podle mě dál s církví. Moje odpověď je nadšením nenaplnila: „Mě budoucnost církve zase tak moc nezajímá." Ptali se mě: „Tak co tě tedy zajímá?" „Budoucnost - království Boží." Na to řekli: „Ty jsi starý apokalyptik, to my o tobě víme." Mně se ale skutečně zdá, že církve jsou tu proto, aby zvěstovaly Boží království a aby se radovaly z toho, že se toto království blíží. Jsem přesvědčen, že všude tam, kde Boží království institucionalizují, se ho už vlastně vzdali. Podstatné je přeci vedení Duchem a Duch svatý je láska, nikoli organizace. Ano, tato láska může vytvářet i organizace, ale od případu k případu - ad hoc. Já jsem rád, že máme církevní sbory, ve kterých se můžeme scházet. Ale scházíme se v nich kvůli božímu království, ne? A protože jsem na církevní půdě zažil lecjaké nepěkné instituční výlevy, jsem na ně skoro až alergizován. Mou velikou touhou proto je, abychom se otevírali Duchu svatému a ne abychom si udělali nějaký koncept budoucnosti, za kterým hlava nehlava půjdeme. Naše koncepty si musíme nechat Duchem svatým proškrtávat, protože on z nás možná chce učinit nástroje takové koncepce, jakou bychom si ani ve snu nedokázali představit. V této koncepci však zcela jistě hraje velikou roli tolerance. Tím nemyslím výprodej křesťanství, ale projev lásky. Když se budu snažit někoho, kdo má jiný názor než já (a třeba je to i muslim), přehádat, budu se mu vzdalovat. Když se ho ale pokusím nějakým způsobem potkat v lásce, naplním snad trošku to, k čemu vybízel apoštol Pavel v Římanům 12: „Nedej se přemoci zlému, ale přemáhej dobrem zlé."

 

Druhá ukázka je ze závěrečné úvahy Na čem mi záleží (s. 305-6):

Musím přiznat, že mne netěší rozhovory s těmi, kdo si programově redukovali život na čirý horizontalismus, případně propadli iluzi, že už jsou tak pev­nými vlastníky pravdy, že je mínění druhých lidí vůbec nemusí zajímat. Já se naopak cítím blízko všem upřímným hledačům, zatímco od těch, kterým se někdy říká beati posidentes (šťastní vlastníci) jsem velmi daleko. Jsem si ovšem vědom toho, že mě dosti hluboce poznamenala má dlouholetá práce s Písmem, přesněji řečeno se Starým zákonem.

Na čem mi záleží na tomto poli? Především na tom, co jsem se naučil už u svého učitele profesora Daňka - bedlivě rozeznávat Písmo a Slovo. Přestože je Písmo kniha psaná z Božího popudu, z víry a k víře, jejími autory jsou lidé - a to lidé určité doby. Stejně tak adresáty jsou lidé určité doby. Do této doby musíme výpovědi Písma jakoby zpětně zasadit, máme-li rozumět tomu, co chtěl pisatel říci. Proto naši pozornost nemá svazovat slovní znění textu, ale záměr, intence výpovědi. Z tohoto důvodu mohu bez rozpaků přijímat novodobé historickokritické rozbory Písma, které však koriguji v tom, v čem často uváznou na půli cesty: autoři rozeberou třeba i dosti poučeně a důkladně historické okolnosti a jazykový tvar textu, ale nepoloží si už existenciální otázky, které text vyvolává. Proto se většinou nedoberou vlastního poselství, samotného teologického záměru analyzované výpovědi. Naproti tomu Slovo je vždy živé, aktuální a je dílem Ducha. Při výkladu Písma je tedy třeba pracovat tak, aby se nám co možná nejvíc a nejčastěji stávalo oslovením, tedy živým a bytostným Slovem. K tomu je samozřejmě třeba pomoci Ducha svatého.

Dostali jsme se ke druhé souborné otázce: Oč mi jde v poselství Písma? Co jsem z něho vyposlechl? Odpověď na tuto ústřední otázku jsem si samozřejmě v různých dobách svého života formuloval nebo vyjadřoval různým způsobem, přesto však mohu říci, že mi vždycky šlo vlastně o totéž. Řeknu to zkratkou svého stáří: Jde mi o to, aby Bůh jednal skrze nás a aby to byl Bůh živý. Tedy ne abychom my jednali svémocně, autokrativně, byť takzvaně „ve jménu Božím", čímž bychom si vlastně Pána Boha zapřahali do svého vozíčku. Něco z toho jsem se asi naučil kdysi u svého učitele profesora Bartha v Basileji. Začíná to samozřejmě u Písma: jde především o to, aby lidé dokázali zaslechnout, co říká Bůh. To ovšem musí přestat okouzleně naslouchat tomu, co jim zní z jejich nitra. Dokonce i mnozí křesťané jsou jako Pýthie na třínožce: omámeni parami stoupajícími z hlubin (často i z hlubin jejich domnělé zbožnosti). S vnímáním biblického poselství je to ale přesně naopak: kdo se Bohu otevírá a dokáže při tom ukáznit své nároky, smí čas od času zakusit, že Bůh přichází a jedná - samozřejmě mocí slova a Ducha. To znamená, že Bůh vstupuje do našeho pokořeného nitra, do našich stavů a leckdy i situací, v nichž bychom to nejméně čekali a ve kterých na to nejsme ani připraveni. Je to jako v Izajášovi 55,11: „Tak tomu bude s mým slovem, které vychází z mých úst: Nenavrátí se ke mně s prázdnou, nýbrž vykoná, co chci, vykoná zdárně, k čemu jsem je poslal." A tu jsme u Ježíšovy metody: jedná se o cestu nápravy jdoucí zevnitř ven. V Božím království nelze používat opačný postup: z venku dovnitř, cestu donucování a násilí. Tento důležitý poznatek máme zakotvený i v naší duchovní tradici, stačí vzpomenout na Chelčického nebo Komenského. Ten to nechal napsat na titulní stránku svého slavného díla Orbis Pictus: „Všecko volně ať plyne, buď násilí vzdáleno věcem." V bibli to říká Hospodin skrze Zacharjáše (4,6): „Ne mocí ani silou, nýbrž mým duchem, praví Hospodin zástupů..." ...půjde Boží dílo kupředu. Není třeba žádného křečovitého moralizovaní, žádných asketických výkonů, kterými chceme často (a většinou nevědomky) Ducha nahrazovat. Stačí Pánu Bohu odevzdávat vše - tedy i sama sebe se svými před­stavami a nároky, většinou velmi nemoudrými, na nichž však podvědomě velmi lpíme. Bůh k nám přišel v Kristu a přichází za námi do naší bídy tak neuvěřitelně blízko, že si to ani neumíme představit. Takto blízko je nám i ve chvílích, kdy pochybujeme a klopýtáme, kdy nás dokonce napadá, zda nese jméno Immanuel (což znamená „s námi Bůh") právem. Kristus je s námi, ačkoli my ho nevidíme. Jde s námi vším naším hledáním a klopýtáním, bolestmi, trápením i umíráním až do konce. On sám, nikoli nicota či zmar má poslední slovo nad naším životem, světem i vesmírem. Jenom mu to poslední slovo nesmíme trhat z úst nebo je chtít vyměňovat za něco, co by nám přece jen vposledku dodalo kýžené sebepotvrzení. Každé sebepotvrzení (rozumějme: ve spirituální rovině) je - alespoň jak tomu rozumím - opakem sebeodevzdání, opakem Kristovy cesty.

JaS