Dva čínští biskupové Mathias Duan Yinming z Wanxian a jeho koadjutor Joseph Xu Zhixuan, které papež pozval na Asijskou synodu, neobdrželi povolení k výjezdu z Číny. Biskup Duan řekl novinářům, že důvod odmítnutí vidí v tom, že Čína nemá s Vatikánem diplomatické styky. K přerušení diplomatických styků mezi Čínou a Vatikánem došlo v r. 1957, kdy vzniklo „Čínské katolické národní sdružení". Duana posvětil na biskupa Pius XII.  Protože nemohl vyjet, poslal Duan synodálnímu sekretáři kardinálovi Janu Schotteovi fax psaný latinsky, aby alespoň touto cestou demonstroval svou přítomnost na synodě.

Vatikánská tisková kancelář fax zveřejnila. Duan píše, že nemohl kvůli zamítnutí výjezdu dvě noci spát, a že alespoň touto cestou chce být svým srdcem přítomen, a že až obdrží závěrečné dokumenty synodu, zveřejní je, aby je poznali všichni čínští křesťané a mohly být převedeny do praxe.  Kardinál Joseph Ratzinger na Asijské synodě řekl, že jediná nezbytná struktura církve je struktura svátostná, pocházející od Boha. Především kněžství s eucharistickou službou zpřítomňuje v církvi Boží lásku na zemi. Ostatní „instituce podle lidského práva" je nutno prověřit, jestli jsou vůbec ještě užitečné, jestli už nejsou zastaralé.

Kardinál státní sekretář Angelo Sodano se zase zasazoval za jednotu církve.

Přes všechny zkušenosti v asijské církvi jednota církve narušena být nesmí.  Dnes, když celý svět spěje ke globalizaci, by církev měla ztratit spojení s „Petrovou skálou jednoty"? Sodano připomněl závaznost norem magisteria.  Papež nezasahuje běžně do dění v církvi přímo, nýbrž nepřímo přes své spolupracovníky, přes kurii.

Ve čtvrtek 14. 5. 1998 byla čtyřtýdenní Asijská synoda ukončena. Výsledky synody jsou shrnuty v 59 „Propositiones" (tezích), které byly předány papeži, aby byl na jejich základě vypracován závěrečný dokument, který pak papež v příštím roce při návštěvě Asie (v Kalkatě nebo v Manile) zveřejní.  V tezích se konstatuje, že církev může v Asii působit pouze skrze dialog s tamějšími kulturami, náboženstvími a národy.

Papež při závěrečné bohoslužbě vyjádřil politování, že dva pozvaní čínští biskupové nemohli přijet.

Promluva na Iz 42, 1-7; J 4, 19-27.39

Svět mého dětství byl docela jednoduchý: pravda tenkrát byla jen jedna jediná (tak jsem věřil). Dobrý Hospodin Bůh nám ji zjevil a církev nám ji z jeho příkazu předkládá v katechismu. Vše už je díky Bohu hotové a na nás je, abychom se hezky snažili.

Ve vašem dětství už takové paradigma neplatilo, třebaže se tak ještě někde mluvilo. Dnes už neplatí ani trochu. Prostě se neosvědčilo, a proto většina lidské populace se k němu obrátila zády; dnes už jej vyznávají jen fundamentalisté všech možných odstínů.

To je konstatování osvobozující, ale nejen osvobozující. Vyvstaly tak před lidstvem povinnosti, které pluralita přístupů klade na plurál osob. Ani nikoho z vás už nemůže ve všem a plnohodnotně zastoupit nějaká elita - vědci, teologové, hierarchie nebo prostě představení jednotlivých církví. Dnes docela každý - starý i mladý, vzdělaný i nevzdělaný, věřící či pověrám oddaný, prostě všichni neseme společnou odpovědnost za to, že svět přítomný a budoucí najde nové paradigma, podle kterého by mohl přežít způsobem důstojným člověka a také Boha stvořitele.

Byl bych rád, kdyby vám léta strávená v Institutu pomohla hledat a nacházet v Bibli i ve vědách nejen věcně správné dílčí odpovědi dosud už nalezené, ale také vám nabídnout osobní zkušenost odvahy, rozvahy a pokory nutné pro hledání cest za novými paradigmaty. Je to důležité, protože ve světě dospělých bývá hodně proher, hodně situací nad síly, hodně bezradnosti nad směry, kudy dál a čeho se raději včas vzdát.

Ta žena, o které byla dnes řeč v úryvku Janova evangelia, ta může být dobrým průvodcem po podivnostech světa dospělých. Té ženě se tragicky nedařilo zakotvit svou existenci. Jak prozrazuje autor evangelia, ta Samařanka byla dostatečně vzdělaná, dokonce i nábožensky, ale zůstávala ne-šťastná; snad proto musela docházet pro střípky prchavé útěchy na obvyklá smetiště lidských stimulátorů. Tak se stalo, že už měla mnoho mužů, ale stále nemohla říci to, po čem prahne každý člověk, žena stejně jako muž: že jsem milován a že někdo stojí o moji lásku. Ta Samařanka už zakusila mnohý zájem svého okolí o to či ono, ale nikdo nestál o to, aby ona sama jako taková byla pro někoho příslibem domova, aby byla matkou jeho dětí, aby byla v něčem naprosto nezaměnitelná - ti muži totiž přicházeli a odcházeli a nezůstalo po nich nic než žízeň; žízeň po jistotě, kterou ovšem dá jen věrnost.

To měl ten cizinec pravdu, když hned rozpoznal, že žízeň Samařanky je zlá, ačkoli má k dispozici tak skvostný pramen, jako je studnice Jákobova. Voda tu byla čerstvá a studená, ale zážitek to byl právě jen prchavý, podobně prchavý jako příjemnost všech těch dosavadních setkávání té ženy s muži: vždy přijde neomylně zase jen žízeň. Bylo to všední, denodenní a vposledku zotročující. Přesto Ježíš nevyzýval Samaritánku, aby hledala štěstí u Hospodina, nesporně sídlícího v jeruzalémském chrámě. Ježíš přišel ke studnici, kam ona denně chodila. A Samaritánka díky tomu potkala Boha, kterého by jinak nikdy nevyhledala.

Ten cizinec tak svou vstřícností podepřenou jistotou své vlastní víry dovedl jakoby prolomit zlé kouzlo marnosti všeho dosavadního snažení té ženy: chápal ji a chápal ji milosrdným srdcem. Taková událost je ne-li spásou, tedy rozhodně aspoň veledůležitým příslibem spásy: po něčem takovém už není tak nemožným problémem změnit úhel pohledu na současnost i budoucnost, změnit smýšlení. Každé takové požehnané prozření patří už zcela jistě do dějin spásy.

Co se tam tak zvláštního událo? Tam tehdy Žid nesměl se Samaritánem bezdůvodně hovořit, tím méně přijmout pohár vody, byl by nečistým. Samaritánka měla ovšem přirozenou převahu, žízeň měl cizinec, ona vodu.  Měla chuť si trochu zasmečovat; přesto byla ochotna udělat ten krok vstříc, jak jí radilo její soucitné srdce. A najednou sama zjišťuje, že existuje ještě něco důležitějšího než náboženství otců, které takový krok zakázalo, prý jménem božím a z vůle Hospodina. Naše Samaritánka se ještě před chvílí byla ochotna přít, kde že je ten správný chrám. Tohle je problém pro každé náboženství strašně důležitý, kde že je to nejlepší poutní místo a za jakých okolností je to nebo ono platné a kdy už ne. Víra na Kristův způsob má jiný úhel pohledu; Ježíšova víra se nepře, nepotřebuje to, má svou motivaci v milosti shůry, nikoli v nenapadnutelné logice lidmi pečlivě konstruovaných ideologií; jen si vzpomeňte, jak charakterizuje prorok v dnešním prvém čtení tu potřebnou výstroj božího služebníka.

Myslím, že tohle je i vaše osobní situace: Setkáváte se tu navzájem s křesťany, kteří si přinášejí doufejme touž víru v evangelium, ale přece jen trošku odlišná náboženství. Netřeba při tom zapomenout, že se vám dosud osvědčovala, například způsoby zbožnosti katolické nebo evangelické, zbožnosti řekněme obřadní či spíš intimní. Nepůjde nám tu o boření starých chrámů, ale o mosty přes propasti. Jenže mosty staví jen ten, kdo doufá, že i ten druhý břeh má co říci k jeho vlastní spáse; právě to bychom vás rádi přiučili.

Ježíš se nebál, že pohárem vody od samařského ideového nepřítele urazí milosrdného Hospodina či ochudí význam jeruzalémského chrámu, který sám pokládal za správné místo bohopocty pro Židy. Ježíš dokonce jde vstříc Samařance ještě odvážněji: zve ji k naději, že bude chrám nikoli samařský a nikoli židovský, nespoutaný s konkrétním místem a s konkrétními rituály, ale také vůbec ne laciný mišmaš od každého něco. Zve ji do chrámu Ducha a pravdy.

Všimli jste si, že to Ježíšovo proroctví zní skoro jako pro svobodné zednáře?  Je to jistě nebezpečná víra, že je možno obcovat s Bohem i bez těch osvědčených chrámů, prostě jen v Duchu a pravdě. Všichni jsme si přece vyzkoušeli, že chrám je chrám, sbor je sbor, je to místo svým způsobem spolehlivé. Přiznat podobný statut jakémusi neviditelnému chrámu Ducha a pravdy, to se zdá právem riskantní. A přece právě tak se děje víra Kristu Ježíši dnešního úryvku, i tím se děje víra jeho evangeliu.

Ježíš neboří staré chrámy, Ježíš zve do objevování Boha tam, kde také je pro mnohé snáze dostupný než právě v chrámě. A my, posluchači božího slova, jsme svědky, že to fungovalo: Samaritánka směla u studnice, tedy na místě své každodenní práce, potkat živého a slitovného Boha, svou spásu. Stalo se to v setkání tak nepříhodném, jako je setkání s kulticky nečistým Židem.  Dovolíte-li, stane se to také i vám, otevřete-li se setkání s jinověrcem nikoli z lhostejnosti, ale v očekávání, že i ten jinaký jinověrec má k vaší osvědčené víře co říci.

Taková víra, o které je řeč u Jana, ta není určena dětem, dítě si s ní neporadí.  Také účast na životě Institutu má smysl jen pro dospělé, protože Institut chce pomáhat budovat vaši dospělou víru. Předpokládá, že si každý z vás přináší svou protestantskou nebo katolickou odpovědnost za budoucnost nejen vašich církví, ale i spoluodpovědnost za náš společný současný nevěřící svět. Taková odpovědnost musí být nejen náležitě vzdělaná, aby uměla rozpoznat víru od pověry. Taková odpovědnost musí mnoho znát proto, aby mohla ty prapodivné bližní pravdivě milovat i navzdory těm odlišnostem.

Přísně vzato: Zralost vaší víry si dovedu představit i bez vyššího teologicky odborného vzdělání. Zralost umění lásky už si představit bez vyššího vzdělávání celý život trvajícího neumím.

Proto vám Institut nabízí vědomosti, ale také cosi vzácnějšího: nabízí vám možnost prožít to, co se slovy vyjádřit nedaří, ač je to podobně důležité jako to, co zažila Samařanka: Máte tu šanci setkávat se s živým Bohem uprostřed společenství lidí, kteří sice mají rozdílné názory na to i ono, ale lidí, kteří tomu druhému naslouchají a berou ho vážně. Solidarita a soucítění totiž hledají s bližním cestu dnešní životní spletí, a tam je moc dobré vědět víc, než bývá zvykem slýchat v křesťanských chrámech.

Až budete mít za čas dojem, že jste si vzali příliš velké sousto, anebo že by bylo rozumnější tolik si hlavu nenamáhat zrovna teologií, kéž si vzpomenete na zvěst dnešního prvého čtení: Ten deuteroizajášovský Služebník je pro mne už po léta fascinujícím svědectvím, že dokonce i ten služebník ne zrovna nejúspěšnější může odvést práci, na kterou - jak dosvědčuje text - čeká svět. Ne, nepřeslechli jste se: Ten svět, který dnes jako tehdy vypadá, že má docela jiné starosti a potřeby, ten doopravdy čeká na spásu. Jenže ne na tu, kterou mu v našich chrámech nebo sborových modlitebnách napořád nabízíme. Je tedy třeba budovat jiné chrámy, kde Bůh bude dostupný i tomuhle světu právě takovému, jaký dnes je.

Asijská synoda

V rámci Kontinentálního shromáždění římské biskupské synody se sešla 19. 4. 98 Asijská synoda. Asie je největší kontinent s nejmenším podílem katolíků v populaci ve srovnání s Evropou, Amerikou a Afrikou.  Šéf Kongregace pro misie kardinál Jozef Tomko všude zdůrazňuje, že v příštím tisíciletí to bude Asie, kde se církev musí rozrůstat. V Asii žije 3,5 miliard lidí, z nichž je pouze 3 % katolíků. Jen Filipíny (58 mil. katol.), Jižní Korea (3,4 mil. katol.), Indonézie (5,4 mil. katol.), Vietnam (5,9 mil. katol.) a Sibiř (1 mil. katol.) církev nechápou jako „exotickou sektu z Evropy". Ve dvou nejlidnatějších zemích světa jsou katolíci sice v menšině, nikoliv však nevýznamné: Indie má 16 mil. a Čína nejméně 10 mil. katolíků.  Asie má 600 biskupů a 14 kardinálů, kteří mohou volit papeže.  Největším problémem v Asii je však konkurence s náboženstvími jako islám, hinduismus, buddhismus, taoismus a šintoismus. Katoličtí teologové proto ve snaze navázat dialog musí hledat nové cesty, které jsou však v Římě nezřídka odsuzovány jako odchylky. Takovým způsobem byl nedávno exkomunikován a zase opět rehabilitován teolog ze Srí Lanky Tissa Balasuriya.  Papež zahájil Asijskou synodu bohoslužbou v bazilice sv. Petra s kázáním, ve kterém připomněl, že křesťanství má svou kolébku v Asii a vyzval k misii na tomto kontinentě v třetím tisíciletí. Bohoslužbu obohatily tance v indonézských krojích, indické a korejské rituály.

Dostavilo se 252 účastníků, mezi nimi 100 biskupů z Asie, nejvyšší představení deseti řádů a šéfové vatikánských kurií. Přítomno bylo i 40 teologů, ale bez práva hlasování, a šest delegátů z jiných křesťanských církví. Z Čínské lidové republiky nebyli kromě Hongkongu žádní biskupové pozváni, neboť podle slov generálního sekretáře synody kardinála Jana Schotte Vatikán neuznává ani státem uznanou „vlasteneckou" biskupskou konferenci, ani biskupskou konferenci .podzemní církve". Papež pozval při svém kázání pouze symbolicky devadesátiletého biskupa z Wanxianu Matthiase Duan Yinminga s jeho koadjutorem Josephem Xu Zhixuanem (81), kteří náležejí k podzemní církvi. Oba biskupové nato řekli žurnalistům, že jen písemné pozvání by mohlo mít naději na úspěch. Vatikán proto ihned poslal oběma biskupům telegram s pozváním na synodu. Biskup Duan Yinming je jediný Vatikánem jmenovaný biskup.

Už první řečníci zahájili diskusi na téma poevropšťování Asie hlásáním křesťanství. Filipínský biskup Arturo M. Bastes z Romblonu řekl: .co potřebujeme, je změnit evropsky zaměřenou církev na autenticky asijskou".  Japonský biskup Francis X. Kaname Shimamoto řekl, že asijská církev .musí odložit svůj evropský kulturní háv. . . jinak zůstane pro asijské národy jen náboženstvím cizinců". Poevropštěná je výchova kněží i liturgie. Proto je nutná radikální reforma, která je ale uskutečnitelná jen tehdy, dostanou-li místní církve k tomu volnou ruku, potřebnou samostatnost. I ekuména je poznamenána podobně: dialog s nekřesťanskými vyznáními nemůže být veden způsobem .hájení křesťanských pravd", nýbrž hlásáním lásky. Syrský biskup Armando Bortolaso z Aleppa řekl, že katolíci „se musí snažit těm druhým přiblížit, ne je chtít přetáhnout".

Konkrétně se k autonomii vyjádřil indonézský biskup Francis Xavier Sudartanta Hadisumarta z Maokwari-Sorongu. Podle druhého vatikánského koncilu církev není „monolitická pyramida", nýbrž .společenství obcí", řekl.  Proto požadoval, aby římská kurie dala biskupským konferencím více pravomocí k rozhodování. Sudartanta dále navrhl zřízení nových patriarchátů v Asii, podobně jako jsou na Blízkém východě, autonomních a se synodální rozhodovací strukturou. Žádal dále možnost vytvoření samostatných asiatských ritů, podobně jako známe orientální rity.

Situace katolické církve v lidové Číně

V Pekingu je současně 13 farností. Např. v kostele Nantang (Jižní chrám) jsou 4 mše v neděli s velkou návštěvou, první je latinská v 5,45 hod. a poslední je anglická v 11 hod. Latinská bohoslužba je sloužena podle nového misálu s pokoncilní reformou. Ve farnosti Beijtang je 10 000 katolíků s třemi kněžími, kteří týdně křtí kolem deseti většinou dospělých nových členů církve. Přírůstek nových katolíků v celé Číně je ročně asi 50 000, mezi nimi mnoho intelektuálů. V celé Číně funguje 115 diecézí s 12 kněžskými semináři a s celkem asi 4000 kostely.

Průměrný věk biskupa je 77,6 roku. Kněží je asi 1000 a odhady věřících jdou až do 80 milionů.

Tyto údaje se týkají jen jedné církve, neboť „vlastenecká" či „podzemní" je dnes rozlišení podle vztahu ke státu, ne k papeži, neboť dnes uznávají papeže všichni katolíci v Číně a ani ve víře údajně není rozdílu.  Někteří biskupové jsou ženatí, ne však, aby se před státem ukryli, nýbrž naopak, kvůli státu, který v tom viděl důkaz oddělení se od papeže. Dnes však papež de facto uznal biskupa v Pekingu Michaela Fu, kterého osobně v audienci přijal, poněvadž papeže ujistil svou věrností a manželství označil za pouhé maskování, ale ne za skutečnost. Podobně byl papežem přijat i biskup Antonius Li, jeden z nejproslulejších exponentů „vlastenecké" církve, a došlo dokonce ke koncelebraci těchto duchovních s papežem.  Podle „vlastenecké" církve je v podzemí problém s teologickým vzděláním kněží, z nichž mnozí mají jen základní školu. Ale „podzemí" se hájí, že apoštolové teologické vzdělání také neměli.

John Rafael Quinn byl arcibiskupem v San Franciscu až do svého odstoupení v roce 1995. Při příležitosti konference v Oxfordu poskytl rozhovor katolickému časopisu Commonweal, vycházejícímu v New Yorku.  Souhlasíte s tvrzením, že římská kurie je velmi důležitá. Proč?  Papež by nemohl svou práci úspěšně vykonávat bez organizace, spolupracující s celou církví. Ale kurie, jako každý byrokratický orgán, může postupovat i svou vlastní nezávislou cestou. Problém, na který je třeba se soustředit, zní: Stala se kurie zvláštní mocností? Stala se kurie organizací, která je postavena nad episkopát? To jsou zásadní otázky a musí být pokládány, protože učení o biskupské kolegialitě znamená, že biskupové jsou spojeni s papežem, vedoucím biskupského kolegia; a kolegium biskupů, které je takto konstituováno, nemůže mít nad sebou žádnou další organizaci.  Jací jsou lidé, kteří tvoří kurii?

Členové kurie pocházejí z celého světa. Mnozí z nich jsou rozumní, nestranní, otevření a s příkladnou svatostí života. Ovšem jsou tam i tací, kteří jsou ve svých názorech velmi omezení a sami sebe považují za určitý druh bezpečnostní služby chránící církev proti neukázněným biskupům. Dalším bodem, který by měl být nastolen, je metoda a kriteria, které platí při výběru personálu kurie.

Vy navrhujete nový způsob ustavování biskupů. To je považováno za útok proti papežskému primátu.

Naopak: já důsledně věřím a přijímám primát papeže jako nástupce svatého Petra a římského biskupa. Ale biskupové nebyli vždy nominováni výhradně papežem. Ještě v r. 1829 za papeže Lva XII. bylo mezi 646 diecézními biskupy latinského obřadu pouze 24 ustanoveno přímo papežem. Bylo to pro teritorium Ruska, Řecka a Albánie, kde v daný okamžik existovaly zvláštní těžkosti bránící místní církvi plně převzít svou zodpovědnost. (. . .) A proč požadujete, aby bylo biskupské jmenování papežem pozměněno?  Žádám změnu v biskupském jmenování tak, aby se znovu praxe vrátila ke způsobům, které panovaly v církvi minulých staletí. Místní episkopát by měl mít při jmenováních biskupů významnější a důležitější roli. Ve prospěch tohoto tvrzení existuje mnoho důkazů. Dovolte mi, abych se zmínil o jednom: je to princip subsidiarity. To znamená, že obecně platí, že vyvinutější část celku by neměla přebírat funkce nižší části, ale měla by nižší části pomáhat a vytvářet podmínky k optimálnímu fungování nižší části.  Pius XII. výslovně prohlásil, že toto pravidlo musí být ve vnitřním životě církve prosazováno. Podle tohoto principu by např. Svatý Stolec neměl bránit diecézím, církevním provinciím a biskupským konferencím vykonávat jejich úlohy.

II. Vatikánum, Kodex církevního práva a všeobecný postoj církve na celém světě se shodují v tom, že by měl být stále více a jasněji podporován princip subsidiarity v Církvi. Toto je mezi jiným téma, které velmi zajímá pravoslavné a protestanty.

Když požadujete tento typ otevřenosti a diskuze ve prospěch biskupů, zdá se tedy, že se vystavujete pomluvám a kritice, podle níž nejste dostatečně loyální vůči papeži, nebo že dokonce nevyznáváte pravou katolickou víru.  Ale já neříkám nic jiného než to, co říkal svatý Bernard, co říkal kardinál Contarini během Tridentského koncilu, co říkal svatý Jan Leonardi papeži Pavlu V., co říkali kardinál Suenens a kardinál König během i po skončení II. Vatikánského koncilu a co řekl i kardinál Giovanni Benelli, přední člen Kurie. Tyto muže nemůže obvinit nikdo, že by jim scházela víra nebo loyálnost vůči papeži.

Přeložil Pavel Kouba (podle Espérance des pauvres, č. 360)

Přednáška v IES v Praze, přednesená 25. října 1997 opatem Schröerem - dokončení z minulého čísla.

Rozhovor a láskyplná kritika

Velké nebezpečí vidí Benedikt v tom, když se vedoucí dostane do izolace v případě, kdy snad je pro svá chybná rozhodnutí vehnán soudy a odsudky jiných do osamělosti. Pro Benedikta je společné bytí a sdílená zodpovědnost zcela zvlášť důležitá. Ten, kdo řídí, se nesmí cítit osamělý. V „radě bratří" a v zodpovědnosti bratří je mu dána životně důležitá pomoc. Navázanost vedoucího na společenství je zdůrazněna na různých místech. Nejprve se hovoří o všeobecně lidském korektivu konstruktivní kritiky. Ale v institucionálních formách sdílené zodpovědnosti mají své místo: pětileté „vizitace", tj. kontroly opatem a celerářem jiného kláštera, obnovené vyjádření důvěry rovněž po pěti letech, navázanost opata na souhlas .seniorátu" (grémium volené společenstvím) a závaznost jeho rozhodnutí pro opata.  Chci se ještě dále zmínit o bratrské radě jako o zdroji dobrého řízení. Zde jde o to, aby spolu mniši mluvili, o tzv. kulturu rozhovoru a sporu a o rozhodovací procesy, které jsou ve třetí kapitole RB pojednány následujícím způsobem: „Pokud se má v klášteře projednávat něco důležitého, musí opat svolat celé společenství a sám vyložit, o co jde. Musí vyslechnout radu bratří a poté se jít poradit sám se sebou. Co považuje za prospěšnější, to učiní. Aby však byli všichni svoláni k poradě, to jsme řekli proto, neboť Pán často mladšímu zjeví to, co je lepší." (RB 3,1-3) Po jasném a jednoznačném rozhodnutí vybízí Benedikt všechny, a zejména ty mladší, aby se mu podřídili.

Je zajímavé, jak jdou po sobě podle Benedikta kroky vedoucí k dobrému rozhodnutí.

1)  pouze při důležitých rozhodnutích by měli

2)  být všichni otázáni, opat má

3)  sám přednést, oč jde, a poté

4)  naslouchat,

5)  rozmýšlet a teprve nakonec

6)  rozhodnout.

Přitom je obzvláště důležité naslouchat, neboť teprve poté se skutečně začíná rozhovor. Vzájemné hovory mají v klášteře velký význam a otevřená výměna má léčivé účinky. Benedikt by chtěl bratry vychovat ke kultuře dobré řeči, která čerpá svou sílu z naslouchání. Tento úkol vedl u nás k vytvoření mnoha úrovní skupin rozhovorů, za něž jsem velmi vděčný. Provozování starého „correctio fraterna" je cestou, která by neměla být cizí vedoucímu.  To znamená, že v osobním rozhovoru může být vyjádřena kritika, která však musí být nesena láskou.

Při úvahách o práci vedoucího nesmí být přehlédnuto jedno hledisko. Benedikt stále poukazuje na to, že práce představuje námahu, úsilí a břímě.  Mnich zná situaci padlého člověka, ztroskotání, marnost, jak o tom mluví již kniha Genesis: „V potu své tváře budeš jíst chléb." (Gen 3,19) Připomíná i Ježíšova slova, pro nějž následování znamená nést kříž lidského života.

Tíži a tlak práce snáší mnich ve víře v příslib plného života po smrti a v zaslíbení, že již zde v pozemském životě - a to nikoli skrze naše činy mohou být nalezeny stopy opravdové boží skutečnosti. Mnich důvěřuje boží pomoci, zná dar smíření s Bohem a s lidmi, když člověka drtí chyby a vina. S podporou své víry smí začít znovu. Jedním z aspektů základní motivace práce je smíření, zdroj síly, která nese břemeno. Z této důvěry se může břemeno práce stát i zkušeností lidského zrání. Ovšem každý by měl, pokud je ve sporu s jiným člověkem, se s ním smířit ještě před západem slunce (RB 4,73).

Spolupracovníci a nástroje

Jistě by bylo zajímavé připomenout, jak Benedikt vnímá své spolupracovníky.  Chtěl bych se přitom omezit na jednu skupinu spolupracovníků, kterou neměl vůbec rád. Jsou to reptalové, s nimiž nakládá velmi tvrdě. Lehce lze pochopit nebezpečí, jímž jsou reptalové pro zdravé pracovní klima. Jsou to ti, kdo nemají motivaci, všechno kritizují, štvou lidi proti sobě, vyhledávají (a přirozeně i nacházejí) slabá místa, pouští do světa fámy, všechno vědí lépe, jsou stále přetíženi (ač často nemusí být) a často jsou zdánlivě přátelští.  To je možné dále i rozvést. My všichni máme zkušenosti s takovými lidmi a víme, jak snadno můžeme sami zabřednout do nebezpečí, vedoucího k reptání, když se necítíme přijati a svoji práci nepovažujeme za smysluplnou.  Potom začne stoupat hladina „hořké horlivosti", kterou Benedikt neměl v lásce. .Dobrá horlivost", o níž jsem již mluvil, stojí proti ní jako pozitivní postoj.

Krátká poznámka na okraj - zdá se, že reptalů přibývá. Všude slyšíme stížnosti, že jsou všichni přepracováni. Ano, zdá se, že se šíří fascinace negativnem.  Stálých stížností na všechno je stále více, a tento vývoj mi působí strach. Pokud uvázneme v pesimistickém naříkavém přístupu, nenajdeme žádnou cestu ven. Zdá se mi, že někdy lze tuto situaci přirovnat k postoji člověka, který nasedl do lokomotivy svých předem utvořených názorů a předsudků, a teď nemůže ani zastavit ani přehodit výhybku. Toto stálé reptání je záporným znaménkem před závorkou života. Tím nic nenamítám proti pravé konstruktivní kritice.

K práci rovněž náleží pravý přístup k pracovním nástrojům. Na pozadí dnešní doby, kdy právě v naší „společnosti na jedno použití" zůstávají často mimo naši pozornost věci, se nám objasní smysl následujících slov regule:

.S veškerým nářadím a vším majetkem kláštera ať je nakládáno, jako by to byly svaté oltářní nádoby." Jistě je to cesta, jak se stát citlivějším ke stylu práce. Odsud je možné rychle vybudovat most mezi námi a zodpovědným přístupem ke stvoření. Naše práce a naše spotřeba pracovních materiálů a surovin musí být souměřitelná s naším posláním využívat stvoření v pozitivním smyslu k utváření kultury životních hodnot. Nesmíme jej však vykořisťovat. Nemáme přebírat zodpovědnost pouze za sebe navzájem, nýbrž i za přírodu, nebo jak se dnes říká, za biosféru. Naše práce se musí stát zároveň i službou světu jako celku, skloněním se před darem stvoření.

Ora et labora

Přednášel jsem vám ze staré mnišské regule s přáním, abyste se zamysleli nad zodpovědnou činností s aspektem služby. Doufám, že je nyní jasné, jak jde Benediktovi o celý život. Stále znovu se pokouší umístit lidské konání do celostního rámce. Tento záměr vedl ke slovnímu spojení, které se stalo čímsi jako heslem benediktinů, ačkoli se doslovně v RB nevyskytuje.  „Ora et labora" - „modli se a pracuj". Objevuje se čtyři staletí po Benediktovi v mnišské literatuře, ale dotýká se podstaty jeho stylu. Poukazuje na zdravé životní napětí mezi duchovním životem (contemplatio) a aktivním životem (actio) s jeho mnohostrannými akcenty. „Ora et labora" je jistě lidsky omezený, ale dobrý - člověku sloužící - pokus, jak dát slovo celé podstatě lidského života. Nyní bych chtěl v krátkosti rozvést to, co znamená toto „ora et labora".

„Ora et labora" není pouhým kvantitativním označením života benediktinů, zahrnujícím vedle modlitby i mnohostranné práce. Je to spíše duchovní program, cesta, jak vpustit Boha do svého života a setkat se s ním ve svém všedním dni. Životní pravidlo „modli se a pracuj" je pomocí, jak duchovně zvládnout svůj všední den a poznat v něm místo, v němž mne Bůh nejvíce vyzývá a v němž se rozhoduje, zda si sebe a svůj život uchovám pro sebe nebo zda jej budu chtít Bohu zcela předat a obdržet zpět. Práce a všední den nejsou něčím Bohu cizím, nýbrž jsou duchovním místem, v němž se můžeme cvičit v lásce, trpělivosti, nezištnosti, úctě, poslušnosti a otevřenosti vůči Bohu a lidem. Zkušenost Boha není vyhražena pouze těm, kteří se zcela stáhli ze světa, ale je umožněna každému, i uprostřed obtíží našeho všedního dne. „Ora et labora" je křesťanským životním pravidlem, beroucím vážně boží vtělení. Bůh se zjevil v těle, v těle našeho světa, naší práce, našeho všedního dne. Bůh nám toto tělo spíše skrývá. Pravidlo „modli se a pracuj" nás chce učinit jasnozřivými, abychom poznali Boha vtěleného do našeho všedního dne a dotkli se jej tam, kde nám den co den vychází vstříc.

Bděle a pozorně žít dnešek

Nemá-li být práce posuzována odděleně od zbytku ostatního života, nýbrž jako nezbytná součást celého života, týká se otázka po zdravém životě i práce. Jen člověk, udržující své tělo a ducha v dobrém stavu, bude moci vykonávat vyváženou a tvůrčí službu. Proto dává Benedikt praktické pokyny ke zdravému životu. Míra, o níž zde již byla řeč a kterou nám velmi klade na srdce, je předpokladem zdravého života. Benedikt zde vychází z tradice antické medicíny, pro niž nebylo prvním úkolem léčení nemocí, ale tzv.  „dieteika", učení o umění zdravého života. Toto umění bylo mnohem obsažnější než dnešní dietní programy a plány zdravé výživy. Pro Benedikta je v tomto ohledu důležité i nakládání s časem.

My dnes máme mnoho problémů s časem. Naši situaci lze v krátkosti shrnout do věty: „nemám čas!" Průměrný život se přitom skládá ze zhruba 29 000 dnů, a to je už nějaké množství času. Každý z těchto dní je cenný a je mi dán Bohem. A přesto je pro nás správné nakládání s časem velmi obtížné, což rozhodujícím způsobem přispívá k našemu nedostatku zdraví a sil. Vede to i k tomu, že se dnes vedoucím pracovníkům nabízejí semináře časového managementu.

Na čas musíme nejprve pohlížet jako na šanci. Mohu se rozvíjet. Mohu utvářet, stavět svět, něco tvořit, stávat se moudřejším, měnit se, odkrývat nové, setkávat se s lidmi. Mohu však zažívat čas i jako ohrožení. Od narození jsem stvořen ke smrti. Znameními mého časově omezeného života jsou pomíjejícnost, stáří a nemoci. Mrzí mne promarněný, nevyužitý a ztracený čas a jsem z něho smutný. Čas není možné vrátit. Ale i nekonečný čas dlouhé chvíle nás tíží.

Čas jako šance a čas jako ohrožení - z obojího vzniká zvláštní napětí, před nímž mají lidé často strach. Často se někdo pokouší toto napětí zmírnit nebo jej potlačit. Třeba když si jen tak budu žít a tupě konzumovat den, jak přichází a co přináší. Nebo se budu omamovat léky, alkoholem, drogami.  I práce může být jednou takovou drogou. Utíkám před časem do vzpomínek o minulosti, do snů o budoucnosti. Následkem toho je, že se v mém všedním dni cítím ochromený a musím zakoušet stres, únavu a vyčerpanost. Tak ale přehlédnu, co se během dne děje, nebo lépe řečeno, před čím se schovávám.  Podstatným akcentem křesťanství je žít dnešek bděle a pozorně. V křesťanství jde přece v první řadě o orientaci na Krista, protože je s námi dnes „po všecky dny až do skonání tohoto věku" (Mt 28,20). Při večeři na připomínku - eucharistii - slavíme jeho přítomnost dnes. Vzpomínka je v křesťanství vždy zpřítomněním! Proto stojí v jedné eucharistické modlitbě na Zelený čtvrtek: „Ježíš umyl učedníkům nohy. To je dnes!" Proto i Benedikt řídí čas pečlivě, aby liturgii vyhradil přiměřené místo. Tak vznikl celek smysluplného denního rytmu, který podle Benediktova doporučení vypadá asi takto: sedm hodin spánku, sedm hodin práce, tři hodiny modlitby, tři hodiny „lectio". Zbytek připadá na jídlo a ostatní nutné denní záležitosti.

Modlitba, odpočinek, rytmus

Chtěl bych zde ještě připojit dvě krátké poznámky. Tři hodiny modliteb by pro vás asi byly příliš mnoho. O to se nechte pokoušet nás mnichy. Pro všechny křesťany je však nevyhnutelné stále znovu zpřítomňovat Boha ve svém dni. To považuji za smysl modlitby. Třeba vás povzbudí následující návrh: Přede všemi červenými světly na semaforech, před nimiž netrpělivě čekáte, se vlastně nabízí vyslovit krátkou střelnou modlitbu, aby se člověk ujistil: Zde jsem Bohem milován a nesen. Benedikt doporučuje tři hodiny „lectio". V tradici starých klášterů tím bylo dozajista míněno čtení Písma svatého, církevních otců, ale i teologické literatury vůbec. Čtení si pro den mnicha uchovalo svůj význam. Pohlédnu-li ale na vás, interpretoval bych tyto tři hodiny trochu volněji, jako čas tvůrčího odpočinku. Nemyslí se tím přesycený konzumismus, kdy po příchodu domů někdo zakončí svůj den hlubokým spánkem posilněn sklenicí piva před nějakými 25 televizními programy. Ne, myslím tím tvůrčím způsobem strávený volný čas!  A co je to vlastně volný čas? Dělat něco, co mi působí radost, co ve mně rozezní nové struny, kdy jsem schopen zapomenout na všední den pro nové zážitky. Může to být dobrý koníček, hudební nástroj, pracovní ponk, kuchyňský hrnec, jistě i vědomý prožitek z knihy. Měl by to být necílený čin, prostě jen tak, pro radost. Bez skrytého úmyslu, že mne toto mé konání uchová v tělesné kondici nebo mi umožní získat tržní výhodu. Tvůrčím způsobem si užívat! Autor raného 19. století Ch. W. Hufeland k tomu píše:

.Volný čas? To je protiklad k nicnedělání. Je v něm obsažena stoupající vnímavost, nevynucená činnost, ne z touhy po zisku, ne ze zákona nebo povinnosti, nýbrž pouze z lásky a svobody. Je to nejnáročnější ze všech zaměstnání, protože vychází z jádra naší bytosti a je vykonávána z radosti z tvoření. Je to především nikdy nemizící schopnost divit se a být dojat." Položme si otázku: Máme taková období? A takové schopnosti? Byli jsme k tomu vychováni? Dopřejeme si takový čas? Nebo mi přitom bude špatné svědomí vyčítat všechny nevyřízené záležitosti?

Čas není pouze otázkou denního rytmu, vzpomeňme na delší časová údobí zdravého napětí mezi svátky a všedními dny, která prožíváme například v cyklech slavností církevního roku, nebo přípravu v postním období na slavnost velikonoc a vánoc, a přirozeně i napětí mezi nedělí a pracovním dnem. Stále hnaný člověk je často ve svém shonu přiveden k daru těchto změn bohatých a chudých dní, k základnímu předpokladu bdělého prožívání.  Kdo oslavuje denně, nebude brzy moci oslavit již nic, protože se všeho nasytí. Kdo se však naučí mít odstup, tedy kdo si umí odpírat a postit se, ten dokáže oslavit i skutečnou slavnost a umí sám a ve svém všedním dni oslavovat a zúčastnit se slavnostního společenství!

V RB nalezneme velmi disciplinovaný a strukturovaný denní řád s rytmem práce a modlitby a společné doby jídla a rekreace. Jsem přesvědčen, že mniši minulých dob tento denní rytmus dodržovali velmi přesně, což se nám dnešním zdaří často jen s velkými obtížemi, neboť jsme hnáni takzvanými nevyhnutelnostmi (např. dobou školního vyučování). A ještě jedno závidím mnichům Benediktovy doby. V zimě, když se sešeřilo, se i méně pracovalo.  Byl to určitý druh zimního spánku. Léto bylo naproti tomu čilým a tvůrčím obdobím. Umělé světlo nám tento denní řád již neumožňuje a dopřává nám možnost, abychom sami rozhodli o denním rytmu. Přál bych si proto mít odvahu k „období zimního spánku", aby byl člověk potom lépe připraven na tvůrčí období.

Důležitým aspektem života podle RB je smysluplně utvářený čas a čas bohatý na volný čas. To má být stavebním kamenem umění dobrého života, podstatným aspektem celostného života. I za to mají zvláštní zodpovědnost ti, od nichž se vyžaduje řídit druhé, neboť čas a kultura života spolu úzce souvisí.

Pohostinnost

Další důležitý akcent dobré životní kultury leží tam, kde se lidé spolu setkávají, spolu mluví a spolu se sdílejí. Tento rozměr lidského soužití má i pro Benedikta centrální význam. Nazývá jej „pohostinností". Může být nám mnichům vyčítáno, že žijeme ve zvláštní situaci, odděleně od ostatních.  Kde zůstala zodpovědnost za lidi, kteří jsou venku osamělí a ohrožení, kde zůstala zodpovědnost za svět, jenž je bez lásky, kde zůstala zodpovědnost za křesťanské společenství, které je často tak zkostnatělé? Když o tom přemýšlím, narážím na pohostinnost, důležité slovo v RB, které pro mne představuje jedno z nejdůležitějších slov regule a je nosné i do budoucna.  Rolf Zerfass nazval před lety náš svět „světem cizinců", .světem lidí, kteří jsou na cestách, služebně nebo v rámci svého vzdělávání, jako turisté, vojáci, zahraniční dělníci, utečenci nebo vystěhovalci. Každý oddělen od své vlasti, sociálního a kulturního zázemí, od svých rodin a přátel, a tím však oddělen i od své biografie, své předchozí historie, a tím i od svého Boha. Žijeme ve světě cizinců." Nechci neuznat to dobré, co přináší lidská pohyblivost. Větší tolerance, bdělé prožívání, nové pohledy. A přece skrývá život jako bytí na cestě nebezpečí.

Život cizinců je vždy i světem obav. Mezi cizinci mají své místo i nedůvěra a opatrnost. Proto jsou bezpečnostní zámky stále bezpečnější, výstražná zařízení stále rafinovanější, bezpečností výzvy politiků stále nákladnější, .vnitřní bezpečnost" se stala politickým tématem. Obličeje jsou stále uzavřenější, stále vyzývavější, stále více vyjadřují, že mám strach, musím se chránit, musím se zabezpečovat. Popisuji nyní situaci, jaká je v Německu. Když však porovnávám atmosféru zde v Praze se situací dříve nenapsal jsem o tom knihu, ale od konce šedesátých let jsem byl v Praze snad třicetkrát - zdá se mi, že agrese i zde stoupá a spolu s ní i strach z cizinců. Nezapřou to bezpečnostní opatření soukromých bezpečnostních agentur před obchody.

Jsem přesvědčen, že tato situace je výrazem rostoucí vnitřní osamocenosti a lidského odcizení. Již se necítíme vzájemně spojeni a nepatříme k sobě navzájem, neboť se každý stal každému konkurentem a cizincem. Existuje množství iniciativ, usilujících o snesitelnější svět pro cizince: státní služby, charita církví, svépomocné skupiny. Vyřeší se tím ale všechno, je-li člověk pouhým „zákazníkem" a uplatňuje své nároky? Nemůže zde světu cizinců lépe posloužit slovo „pohostinnost"?

Benedikt věnuje pohostinnosti jednu celou dlouhou kapitolu, pro mne osobně jednu z nejkrásnějších v celé reguli. Začíná slovy: .Všichni hosté, přicházející do kláštera, musí být přijati jako Kristus, neboť ten jednou řekl: Byl jsem cizinec a vy jste mne přijali." (RB 53,1) Pohostinnost představuje pro Benedikta místo zakoušení Boha, a je proto důležitým krokem na cestě hledání Boha. Zná ze Starého i z Nového zákona, jak se často situace poskytnutí přístřeší staly okamžiky zkušenosti Boha. Zná tajemství pohostinnosti a jeho duchovní význam.

Koho bychom měli přijímat? „Každého," říká Benedikt, .bez ohledu na osobu." To je důležité. Dvě skupiny mu však na srdci leží obzvláště: chudí a poutníci. .Bohatí se již svým panským vystupováním starají o to, aby byli uctěni." (srv. RB 53,15) To, jak se zdá, dosud neztratilo platnost.  Kdo ale jsou chudí a poutníci dnešní doby? Možná tuláci a bezdomovci. To by ale znamenalo tento pojem velmi zužovat. Snad jsou to zcela normální lidé, kteří jsou udření, stresovaní, vyčerpaní, bez perspektivy, oněmělí v poklusu.  Možná to jsou menšiny, žadatelé o azyl, zahraniční dělníci, cizinci, nečistí, ztroskotanci, oněmělí, pronásledovaní, mučení, hladovějící. Snad to jsou i ti, kdo jsou osamělí, nemocní a staří. Možná jsou to i ti, kdo osaměli ve svém bohatství. Snad jsou to kritici, intelektuálové, lidé z alternativ, idealisté, umělci. Možná jsme to my, chudí a putující na našich vlastních, často neprůhledných cestách.

A jak bychom měli hosty přijímat? Řekl jsem, že Benedikt je mužem moudré míry. Když tedy přijde host, je klášterní řád ohrožen. Přeneste jeho doporučení (srv. RB 53), prosím, na svůj vlastní domov a na vaši rodinu. Pozor, host přichází:

Mají mu vyjít vstříc přátelsky, i když host přichází v nemožnou dobu. (Teď se přece nechodí na návštěvy!)

Mají se s ním společně modlit. (To já sám sotva dovedu!)

Mají mu dát polibek pokoje. (Líbat hosta?)

Mají si k němu sednout. (Nemám čas!)

Mají mu přečíst něco pro poučení. (Nemůžu. Nevím co. Sám sotva čtu.)

Mají jej přátelsky obsloužit. (Nic doma nemám!)

Mají přerušit půst. (Co to vlastně je?)

Mají mu podat vodu na ruce a umýt mu nohy. (Není to trochu přehnané?) Ano, pro Benedikta je host vskutku tak významný, že všechno toto předepisuje mnichům jako ceremoniál pozdravu a pohoštění, pokud host přichází do kláštera. Dnes by způsoby dobré pohostinnosti mohly vypadat i jinak.  Ale Benedikt nám chce vštípit, jak je důležité setkání s hostem.  Vidí však i nebezpečí přehánění. Host může být dobrými skutky stísněn a dušen. To není Benediktovým úmyslem: „Vše se koná s velkou skromností." (Srv. RB 53,24) Jeho cílem je otevřená, něžná, darující pohostinnost, která nechce druhého chytit, učinit na něj dojem, překvapit. Dar musí být vždy bez postranních úmyslů a svobodný, aby vypovídal o znamení boží blízkosti.  Z postoje překvapení, že ke mně přichází tento jedinečný člověk, může vzejít dobro. Benedikt usiloval o pohostinnost a bezpečí, aby tím druhého osvobodil. Host může sbírat síly na svou cestu, k odvaze k otevřenosti v překvapeních, ke svobodě činit změny. Host může opět svobodně odejít, může se opět vrátit - vše ve svobodě.

Pohostinnost by se mohla stát alternativou k běžnému stylu mezilidského přístupu ve světě cizinců. Pohostinnost proti servisnímu myšlení a postoji požadavků, nejen v klášteře, ale i v rodině, v obci, mezi církvemi navzájem, při práci. Smíme zažívat i ekumenickou pohostinnost a přátelství, a to i já dnes mezi vámi. Pohostinnost je základem pro navázání dobrých kontaktů mezi vámi v Institutu ekumenických studií v Praze a námi, benediktiny z opatství Königsmünster v Meschede.

Pax Benedictina

Nakonec bych se chtěl ještě jednou vrátit k dnešnímu tématu. Pokoušel jsem se objasnit, že dobrá životní kultura jako celek je předpokladem k dobrému, zodpovědnému vedení druhých lidí. Na základě pohostinnosti se stane styl přístupu k těm, které řídím, stylem člověka hodným. Pozoruji jako opat, že i mí bratři potřebují mou pohostinnost, aby se cítili přijati a celkově dobře. A zjišťuji, že nás pohostinnost, kterou jako mniši prokazujeme druhým, činí šťastnými. Hosté nás mění, a tak je to dobré. Uchraňují nás před zkostnatěním a samolibostí. My pozorujeme, jak jsme o to jako klášterní společenství žádáni. Mnozí hosté, a to zejména mladí hosté, kteří k nám přichází, nám otevírají novou perspektivu. Kláštery jako místo přátelského setkání různých lidí - to je můj sen ve zúčelněném světě plném strachu.  Kláštery jako místo, kde lze přemýšlet o životě a společně sbírat myšlenky.  Na tomto místě je vhodné se zmínit o slovu .pokoj", které se v průběhu staletí rovněž stalo přesvědčivým heslem benediktinů, jako již dříve zmíněné „ora et labora". Zmiňuje se „Pax Benedictina". Myslí se tím pokoj, který musí začít v nás samých, roste ve společenství bratří a tím se stává závazkem, kdy přispíváme k rozvoji pokoje mezi lidmi, rozvíjíme pokoj se světem věcí a stvoření, a tak dovolujeme našemu životu vyústit do pokoje s Bohem. Tento benediktinský pokoj je pokusem proti vládě světa a zkostnatělé církve, obětující člověka kvůli systému, umožněním života v malých skupinách, ba dokonce i podporující vývoj těchto klíčících zárodků, tedy v rodinách a klášteřích nebo zde u vás v IES v Praze, abychom rostli do politické zodpovědnosti za pokoj. Je to daleká perspektiva.  Naše vedení se zdaří a bude dobré, budeme-li jej chápat jako službu celostní a neporušené celistvosti života lidí v pokoji mezi sebou a se stvořením, které je obklopuje.

Děkuji za váš trpělivý poslech plný zájmu!

Přeložil Pavel Kouba

Vývoj rozdílení komunia ukazuje, že forma tohoto znamení není libovolná, ale že vyjadřuje i příslušnou eucharistickou zbožnost.

V rané křesťanské obci byly eucharistické způsoby přijímány jistě v poloze, která byla při jídle obvyklá: v helénské oblasti tedy vleže u stolu, přičemž horní část těla, opřená o levou ruku, byla lehce vzpřímená. Obrazová znázornění kolem r. 500 ukazují současný ritus, při němž jsou způsoby rozdíleny stojícím komunikantům. Přijímání vkleče dokládá až evangeliář Bernharda z Hildesheimu († 1022); tento způsob se pomalu a postupně prosadil na Západě až mezi 11. a 16. stoletím.

V byzantské liturgii přijímají věřící eucharistii dodnes ve stoje. Místo přijímání se v průběhu času měnilo. Ještě na počátku středověku přinášel v Římě kněz eucharistii k věřícím, zatímco v Galii přistupovali věřící k oltáři.  V severní Africe stáli před mřížkou k presbytáři, která často dosahovala do výše prsou.

Přitom je původně samozřejmostí přijímání na ruku. Cyril Jeruzalémský († 387) píše: .Když se tedy přibližuješ. . . polož levou ruku pod pravou jako trůn, jako bys přijímal krále, na otevřenou dlaň přijmi Kristovo tělo a odpověz Amen." Ještě před přijetím se mají oči dotknout těla Kristova.

Potom následuje přijeti kalicha. Podle jiných svědectví byly obě otevřené ruce také přes sebe položeny křížem, což vyjadřovalo požehnání smyslů eucharistickými způsobami. Před přijímáním si museli laici umýt ruce ve zvláštní nádrži, která byla v bazilikách k tomuto účelu zřízena. Před přijetím eucharistie se často líbala ruka udílejícího. Stoupající úcta a obava před zneužitím eucharistie - třeba odnesení komunia k magickým účelům ve středověku; v prvních stoletích bylo naproti tomu samozřejmostí, že si věřící brali eucharistii domů k domácímu přijímání a také ji zde uchovávali vedly k udílení hostie do úst. Tento způsob se postupně šířil, ovšem až od 9. století. K přechodu od přijímání na ruku k přijímání do úst došlo současně s přechodem od kvašeného k nekvašenému chlebu. Od 13. století bylo někde zvykem rozprostírat před komunikanty, klečícími nyní před oltářem, plátno. A v 16. století bylo toto plátno prostíráno na lavici, postavenou mezi prostorem oltáře (presbytářem) a kostelní lodí. Od 17. století nahrazovala tuto přijímací lavici všude mřížka.

Až do 4. století přijímali věřící běžně při každé eucharistické slavnosti. Přijímali dokonce častěji, protože bohoslužba obce byla obecně omezena na neděli. Možnost přechovávání eucharistie doma umožňovala domácí komunio, které bylo dokonce obvyklé denně před každým jiným jídlem. Přijímání eucharistie pak ovšem překvapivě rychle ustupuje, snad pod vlivem uvědomění si vlastních hříchů. Na Východě si na to stěžoval např. Jan Zlatoústý († 407) a na Západě Ambrož († 397). Od 9. století se pak zdá normálním přijímat pouze jednou ročně; roku 1215 předepisuje Lateránský koncil jako minimum přijímání alespoň o velikonocích.

To jsou snad nejpodstatnější body vývoje, které chtějí ukázat, že změny, ustanovené 2. vatikánským koncilem, umožňující znovu přijímat na ruku, se pokoušejí o částečnou obnovu původní tradice prvních století křesťanství.

Was die Sakramentale Zeichen bedeuten. Zur Fragen der Gemeinde von heute, Herder 1988, s. 76-78, přeložil Ondřej Bastl

Znamení doby?

Nehodlám v této kratičké reakci na dopis ing. Plechatého (Getsemany 4/1998) obhajovat Hanse Künga. Tento teolog to koneckonců umí sám a lépe: musel se ve svém životě bohužel potýkat s rozličnými nařčeními, i když je pravda, že mu ještě asi nikdo neřekl, že má .styl vyjadřování kojzarovského Rudého práva". Bylo by to dokonce i mírně vtipné, pokud by to až příliš nepřipomínalo zemanovské bonmoty, likvidující křehkou politickou kulturu v této zemi. Ale budiž. . .

To, co zaslouží reakci, je určitá mentalita mladých lidí, jejichž jménem ing. Plechatý mluví a již charakterizuje. Je to mentalita skupiny, jejíž názory je zapotřebí brát velmi vážně. K jejím rysům patří: naléhavá potřeba autority a vedení, odmítání „příliš komplikovaných" teologických konceptů, které údajně problematizují základy víry, důraz na osobní (popř. charismatickou) zbožnost, proklamativní odmítání .světských" struktur a možná ještě některé další. Skupinu s touto mentalitou nelze podceňovat z následujících důvodů:

1.  Jde s největší pravděpodobností o značně rozšířený jev (to mohu prozatím doložit pouze na základě zkušenosti, žádný vědecký výzkum v této oblasti mi není znám). Obecně se však dá říci, že se jedná o skutečnost, kterou sociologové náboženství znají a kterou již popsali v diskusích o problémech sekularizace a o znovuobjevení náboženského fenoménu v moderní společnosti.

2.  Do této skupiny pravděpodobně patří věřící poměrně mladí (většinou mezi dvacátým a třicátým rokem). Jsou to lidé, kteří byli formováni v osmdesátých letech, ev. na počátku let devadesátých, někteří z nich tedy začínají zaujímat významnější místa v církví (kněží, teologové, učitelé náboženství etc.). Nejedná se tedy v žádném případě o staré církevní „vysloužilce", vzpomínající s nostalgií na předkoncilní dobu.

3.  Tato skupina zřejmě preferuje osobní zbožnost a „reformu osobního života" před reformami církevních struktur. To ovšem může znamenat, že tato skupina může podceňovat i reformy celospolečenské, na nichž je založena fungující demokratická společnost. Jde jí spíše o „vnitřní svobodu", ne v takové míře o svobody „vnější".

4.  Pozitivním rysem této mentality je pravděpodobně hledání určité „alternativy" k dnešnímu komplikovanému světu. Nemůže být pochyb o tom, že křesťanství ve své ideální podobě určitou alternativu skutečně představuje nebo by ji aspoň představovat mělo. Taková alternativa ovšem nikdy nemůže znamenat zjednodušení složitostí, útěk od příliš problematických, na první pohled cizích a nepochopitelných skutečností. Popisovaná mentalita ovšem takové rysy vykazuje (viz např. ing. Plechatého posouzení literárních druhů Písma).

Hodně se mluví o tom, že by měla být církev vnímavá pro .znamení doby".

Nuže, mentalita Jana Plechatého a jeho družiny je právě takovou výzvou.

Jiří Hanuš

 

Neodsuzujte!

Vážený bratře Jene Plechatý,

Vašemu dopisu jsem porozuměl jako stížnosti na to, že Hans Küng svými výroky nepřispívá k „evangelizačnímu elánu", nepůsobí na .nové konverze", jeho názory nevedou k „lidštějším vztahům" uvnitř církve. Ptáte se, kam vlastně směřuje Hans Küng, a to je vám důvodem k otázce, kam vůbec směřují křesťané na konci 20. století.

Myslím si, že křesťané v této době koncem 20. století všeobecně směřují k tomu, co už v podstatě dělají od samého počátku ježíšovského hnutí: hlásat evangelium - radostnou zvěst - stále dál, zasazovat se o rozšiřování lásky na úkor nenávisti, sloužit těm, kteří mají pomoci, útěchy a podpory zapotřebí, a tím žít život v následování našeho vzoru, Ježíše z Nazareta.  I dnes se křesťané shromažďují jako lid boží Nové úmluvy, vytvářejí sbor, obec, církev, v ní se posilují slovem božím a jeho milostí, a tak se cítí být vysláni k šíření oné radostné zvěsti a k tomu, být činní v Ježíšově smyslu.  Vedle toho, co takto platí pro všechny křesťany všeobecně a o co všichni různým způsobem usilují, existují nejrůznější názory a náhledy, postoje a způsoby. Jsou takoví, kterým je světová instituce „církev" důležitá tak jak je, jsou jiní, kteří jsou se stavem této instituce nespokojeni, a opět jiní, kteří chtějí tuto instituci výrazně reformovat, protože vidí, že její dnešní stav brání při uskutečňování těch cílů, kterým má instituce církev sloužit.  Hans Küng je jedním z těch, kteří soustavně a dlouhodobě kritizují ústředí naší římskokatolické církve, pro které se všeobecně používá názvu Vatikán.  Hlavní argument jeho kritiky je zřejmá tendence Vatikánu všechno to, co 2. vatikánský koncil uvedl do pohybu, pokud možno zastavit nebo dokonce vrátit zpět. Doložení této tendence přesahuje bohužel rámec tohoto dopisu.  Velice lituji toho, jaké asociace u vás vyvolává četba výroků Hanse Künga (jako např. v Getsemanech č. 3/1998). Přál bych vám však, abyste se dostal k takovému stupni „katolicity", která by vám umožnila vidět, že i tento teolog má na mysli ono zaměření křesťana, které jsem se pokusil v první části tohoto dopisu nastínit. Přiznávám, že v českém prostředí, ve kterém podle mé zkušenosti chybí rozvinutá kultura společenské kritiky a polemiky - a tím chci říci, že chybí i v české církvi - zní uvedené názory trochu jinak, nežli v prostředí německém. Porozumění Küngových výroků je plně možné jenom na pozadí německé a západoevropské situace. Zdá se mi, že vaše nelibost nad výroky Hanse Künga nachází východisko ve zlomyslné interpretaci jeho výroků a tím v odsuzování tohoto teologa. Nabízím vám jiné řešení: řekněte si, že vám Küng prostě nesedí, ale neodsuzujte ho, neznevažujte ho a nepodkládejte mu nekalé úmysly. To je ostatně pro křesťana nevhodné a podle Nového zákona se to nemá.

Přeji Vám v utváření vašeho křesťanského života mnoho zdaru a posílám vám boží požehnání.

Jiří Kohl, Bad Homburg v.d.Hohe, Německo

 

Opravdu jsou biskupové patolízaly?

Vážená redakce, dovolte, abych reagoval na dopis čtenáře (ing. J.Plechatý) z č.4 a konečně i na Vaši výzvu z téhož čísla:

. . .Projděme si Künguv text. Kolik je tu dramatických přívlastků. Kolik kategorických tvrzení bez snahy o jejich doložení. Text, který by svým obsahem (úvaha o papežské autoritě) vyžadoval racionální přístup, je plný emocí, které zastávají roli věcných argumentů. Užívají se formulace, které vyslovené větě podsouvají ještě další význam. Několik příkladů: .Vystoupení v roli protikomunistického křižáka", v mysli vyskočí představa člověka, který chce zasahovat z pozice moci - opravdu to papež na Kubě chtěl?  .Totální fiasko" - opravdu situace naprosté prohry (totální - tedy zničení církve)? .Servilní poslušnost" - opravdu biskupové v roli patolízalů? „Nakonec se kardinálem nestat" - opravdu je snahou biskupů (bez rozlišení) stát se kardinálem?. . .

Omlouvám se Küngovi, že užívám jako příklad jeho text. Není sám. Problém je daleko širší a netýká se zdaleka jen církve. Proč spolu neumíme hovořit? Proč místo argumentů užíváme raději rány pod pás? Zakrýváme vlastní nejistotu? Tušíme, že naše argumenty jsou slabé? Bojíme se být slabí? Dnešní civilizace, zdá se, preferuje jen silné - podrazíme tedy raději druhému nohy dřív, než se ukáže, jak jsme vratcí, když se opíráme jen sami o sebe? Sv. Pavel dokázal nalézt zdroj síly skrze vlastní slabost - napadne nás někdy zkusit to také tak? A „novinářsky" formulovaná otázka na závěr: Je sv. Pavel v tomto svém postoji příliš „konservativní" nebo příliš „liberální"?

S pozdravem

MUDr. Jiří Rejlek, Jičín

Ve dnech 15. - 17. května proběhla ve francouzském poutním městě výroční 40. mezinárodní vojenská pouť. Zástupci Armády České republiky se této akce již tradičně zúčastnili. Byl jsem mezi nimi i já, voják základní služby, a proto se s Vámi mohu podělit o své dojmy.

Naše skupina čítala přibližně 30 účastníků, z kterých byla většina záklaďáků.  V záplavě parádních uniforem mnoha tisíců vojáků z 35 zemí celého světa to byla pouhá kapka (např. německých příslušníků přijelo pět zvláštních vlaků). Jako delegace reprezentující naši zemi jsme ale byli přítomni a viděni.

V pátek ráno jsme z kbelského letiště vyrazili směr Francie. Po ubytování ve stanovém, speciálně vybudovaném vojenském táboře jsme šli obhlédnout poutní místo. V podvečer nás čekala slovenská mše v Růžencové bazilice.  (Slovenská výprava byla převážně složena z vojáků z povolání, pouze nepatrná část byli záklaďáci, dále si s sebou přivezli soubor Jánošík a dechovou hudbu.) Páteční večer byl vyplněn zahajovacím ceremoniálem v obrovském podzemním chrámu Pia X. Bylo to show, ve kterém se každá ze zúčastněných armád představovala svými vlajkonoši (nás zastupovali profesionálně zdatní členové čestné stráže). Obecenstvo pozdravilo bouřlivými ovacemi vedení jednotlivých výprav.

Sobotní ráno jsme začali českou bohoslužbou. Homilie vybízela k pravdivosti k Bohu, víře a sobě samému. Pro vojáka jistě vyzývavý úkol. Dále jsme si prošli křížovou cestu, kde jsme meditovali o roli setníka, který plnil rozkazy při Ježíšově poslední cestě.

Po obědě následovalo setkání vojenské mládeže v táboře. Celá akce měla výrazně internacionální charakter (sám jsem zahlédl nebo rozmlouval s vojáky - samozřejmě i vojínkami, byly tam také - z Itálie, Francie, Německa, Lucemburska, Slovenska, Španělska, Irska). Ve skupinkách jsme diskutovali mj. o tom, jaký může mít tato akce dopad na naše armády. Závěrem proběhla diskuse, které jsem se už ale nestačil zúčastnit - musel jsem do služby strážit naše stany.

Večer se odehrál světelný průvod městem, který se uzavřel na náměstí před Růžencovou bazilikou.

Nedělní ráno pro mě plně začalo až přesunem z tábora k podzemnímu chrámu. Cestu jsem strávil hovorem s důstojníkem slovenské armády, který mě svými demokratickými názory přesvědčil, že je zde více toho, co nás spojuje, než co rozděluje.

Pouť vyvrcholila závěrečnou společnou bohoslužbou v naplněném podzemním chrámu. Úvodem osobně přivítal francouzský biskup zástupce duchovní služby každé přítomné armády (včetně našeho poručíka Holuba) .  Volnou chvilku jsem si udělal v sobotu večer. Vlastně bych měl říct v noci, protože jsem odcházel do přilehlého městečka chvíli před půlnocí. Ulice, restaurace a podniky byly plné veselících se lidí v uniformách. Hodně se tančilo, pilo a diskutovalo. Byl to takový kontrast s vážností, klidem a usebraností poutního místa za řekou. Hodně bylo vidět příslušníky francouzské cizinecké legie. Každý ale dokázal respektovat lidi kolem sebe.  Všechny společné akce byly dobrovolné, nicméně jsme se jich všichni (kromě služby konající dozor u stanů naší výpravy) zúčastňovali.

Kromě duchovního obsahu znamenala tato pouť i šanci navázat kontakty, přesvědčit se v praxi, jak hovoří o své službě příslušníci jiných armád, a prezentovat naši armádu.

V minulých dnech navštívilo západní Čechy několik členů místní skupiny Pax Christi ze západoměmeckého Sulzbachu. Sulzbach je městečko s 5000 obyvateli nedaleko Stuttgartu. Zatímco se většina skupin Pax Christi angažuje politicky, tato skupina je činná spíše v sociální sféře. Skupina vznikla kolem jedné rodiny asi před 15 lety. Dnes ji tvoří, kromě rodinných příslušníků, patnáct lidí, kteří se aktivně na službě podílí, a dále sympatizanti, kteří pravidelně finančně přispívají.

Momentálně jsou prioritním zájmem skupiny azylanti, kterých je v Německu velké množství a kteří bydlí i v obecních domcích v Sulzbachu. Ačkoli je německá společnost vůči cizincům celkem tolerantní, přesto je jejich chování hodnoceno jinak. Převrátí-li podnapilý německý mladík popelnici, lidé nad tím s úsměvem mávnou rukou. Udělá-li to cizinec, je z toho velká aféra, o které se všude mluví. Navíc jsou cizinci oproti Němcům objektivně velmi nepořádní a byty zanechávají ve špatném stavu. Skupina tyto byty před předáním městu uklízí, aby se obraz azylantů ve městě ještě nezhoršoval.  Pomáhá jim v jednání s úřady, aby jim pomohla překonávat kulturní a jazykové bariéry. A zejména jim pomáhá hledat zaměstnání, aby mohli důstojně žít. Stará se i o děti. Zaměstnává učitelku, která doučuje děti cizinců němčinu.  Peníze pro tutu jedinou placenou pracovnici skupiny až donedávna poskytovala radnice. Nyní však již na to nemá fondy, takže členové skupiny obcházejí lidi ve městě s prosbou o příspěvek na tuto konkrétní akci.  Většina občanů něco dá. Bohatí dávají málo, chudší daleko více.  Jinou oblastí zájmu skupiny je třetí svět. Německo jako bohatá země podporuje mnohé humanitární projekty. Skupině však nejde o to, aby lidé ve třetím světě dostávali almužny, ale aby se jejich výrobky mohly prodávat za spravedlivé ceny, aby vůbec mohli obstát v konkurenci mamutích firem.  Pořádají proto třikrát do roka trh, na kterém prodávají latinskoamerické a africké výrobky a zároveň dělají kampaň, aby lidé tyto výrobky nakupovali.  V letních měsících pořádají výlety pro vozíčkáře z místního starobince.

Snaží se získávat pravdivé informace o situaci v krizových místech světa, momentálně v Súdánu či Indonézii, aby mohli zareagovat odpovídajícím způsobem.

Práce je velmi mnoho na tak málo lidí. Jsou si vědomi, že duchovní rozměr služby přichází zkrátka. Přesto pořádají večery nad biblí, a neví-li si rady, modlí se.

Smutné je, že se skupina postupně dostala v určitém smyslu mimo klasické církevní struktury. Těm činnost skupiny připadá příliš radikální. Jak vyjádřila jedna z klíčových členek skupiny: „Stará-li se člověk o okraj, sám se tím okrajem stává." Útěchou jim budiž, že je to pozice vpravdě evangelijní.  Ježíš nedopadl jinak.

děkanem KTF UK, odvysílaného 9. 5. 1998

Pane profesore, počítáte s tím, že by během vašeho funkčního období přišli na fakultu učitelé s vyšším učitelským gradusem, třeba profesor nebo docent? 

To se dá víceméně těžko říci, poněvadž my nemáme tady v oboru teologie docenty nebo profesory, my si je musíme nechat nějakým způsobem vyškolit, většinou v cizině. Nesmí se zapomenout, že profesoři této fakulty neměli možnost vědecky pracovat a byli velmi omezeni, takže celých čtyřicet let nebylo možno studovat v zahraničí. Proto my vlastně nemáme mladé profesory nebo docenty.

Já jsem se při příchodu k vám tady na fakultu, pane profesore, na nástěnce dočetla, že vypisujete konkurz na čtyři obory na vaší fakultě, a tam je právě kromě dlouholeté praxe jedním z požadavků titul vysokoškolského profesora, docent nestačí. Kolik kandidátů tedy přichází v naší republice v úvahu? 

To se jedná vlastně o normální konkurz, který je předepsaný zákonem. A ty požadavky je tedy třeba splnit. V budoucnosti pochopitelně bude ten výběr daleko širší.

Kolik kandidátů se vám tedy hlásí na konkrétní místo?

Profesor na každý ten obor je v republice pouze jeden, pokud vím.

Já doposud nevím, poněvadž konkurz je ještě otevřený, kolik bude kandidátů a kolik se přihlásí.

A když je pouze jeden profesor v republice, tak kdo další se může přihlásit, pokud na to místo je možné vzít pouze profesora?

To je právě ta potíž, která zde je. Pochopitelně v budoucnosti ta situace bude daleko lepší. Ale za to my nemůžeme. Za to může minulý režim. 

Pak bych se ještě chtěla zeptat, pane profesore, kolik studentů bez úmyslu stát se knězem bylo přijato na vaši fakultu na denní studium v posledním roce.

Já neznám přesně ty statistiky, to je třeba se zeptat na sekretariátě, ale je jich celá řada.

Přibližně?

Deset, dvacet.

A kolik je z toho žen?

Ženy momentálně nejsou žádné, poněvadž ačkoli se jich šest přihlásilo, tak čtyři to vzdaly, ještě než byly přijímací pohovory, a další byly přijaty na jinou fakultu. Například jedna se zapsala na naši fakultu jenom proto, poněvadž potřebovala kolej, a pak byla přijata na jinou fakultu, a další prostě nesplnily zkoušku z latiny, která se vyžaduje.

Čím to je, pane profesore, že na jiných fakultách v Olomouci nebo v Českých Budějovicích ženy poměrně uspívají a na studium se dostanou, a že tady u vás v Praze jim to nevychází?

Poněvadž my tady máme zřejmě přísnější požadavky. Je to také Karlova univerzita a potom tohleto není studium, které jako v Olomouci nebo v Budějovicích by bylo kombinované s jiným studiem, to je právě to. 

S jakým studiem?

Třeba pedagogickým, anebo jiným. To u nás jaksi není, my máme čistě teologickou fakultu.

Poslední otázka: Za vašeho předchůdce oslabil fakultu odchod dvou významných teologů Tomáše Halíka a Odilona Štampacha. Uvažujete o tom, že byste je povolal zpět?

Stačí si přečíst, jakou škodu udělali v médiích fakultě. A vyžaduje se, aby profesor byl vyrovnaný, takže udělali velkou škodu.

A neuvažujete o tom, že byste je povolal zpět?

My je nepotřebujeme, my profesory máme, tady není pro ty obory momentálně místo otevřené, my máme profesory.

Vážení přátelé!

Moc se mi líbí Vaše Getsemany!. . . Máme velké štěstí, že jsme generace, která žije v době po druhém vatikánském koncilu, ale většina z nás skrývá hlavu do písku jako ten příslovečný pštros! Pojem .hierarchie nauk" z dokumentu „Unitatis redintegratio" je .senzační" - proto se ho malomyslní bojí. Náš ekumenismus koncilem posvěcený už nebude nepoctivou přetvářkou nebo trojským koněm! Pro nás, lidi odchované katolicismem minulého století (je mi 83 let) se zdá pojem hierarchie dogmat revoluční a ničeho se nebojíme víc než revoluce! Ale nejde o ni! V církvi byly vždycky přítomny oba směry: Ten velkomyslný, důvěřivý, optimistický i ten podezřívavý, utlačující, úzkoprsý! Už v 11. století papež psal muslimskému černému králi Mauretánie, že máme jednoho Boha a že ho odmění za jeho laskavost ke křesťanům!. . .

Bůh Vás opatruj Fr. Bernard Kadlec O.P., Jamajka

 

 

Přátelé v Getsemanech,

naprosto se ztotožňuji s „malou poznámkou" P. R. Scheucha v květnových Getsemanech (5/98 str. 99). Jsem jeden z nejstarších té tzv. starší generace, mám rád tradici (ale ne jen) a líbí se mi jako třeba Michelangelo nebo latina, kterou si ale už nedovedu představit v současné liturgii. . .  Getsemany čtu, protože sympatizuji s názory, které otiskují, a hledám v nich zprávy, které jinde nenajdu. . . Z toho důvodu nečtu Světlo, odřekl jsem Report a KT kupuji „když jsou Perspektivy". Na Mádrových Teologických textech obdivuji odbornost a vysokou úroveň, na kterou však mnohdy nestačím (a hledám recenze zajímavých knih). . . Proto využívejte vzácného prostoru svých stránek pro nás k tomu, co zatím nikde u nás nenacházíme. . .

S pozdravem Váš Přemysl Mucha

Londýnský deník „Daily Telegraph" otiskl zprávu o tajném zasedání 24. anglikánských církevních zástupců, mezi nimiž byli i 3 biskupové. Sešli se, aby se radili o 900 farnostech, které se staví proti svěcení žen.  Hrozí nebezpečí odpadu ke katolické církvi. Shromáždění se sice usneslo, že se námitkami bude zabývat, ale od svěcení žen v žádném případě upustit nechce. Vedení církve je toho názoru, že když se někdo se svěcením žen smířit nemůže, tak udělá nejlépe, když z církve vystoupí.

V Dánské luterské církvi jsou ženy ordinovány už 50 let. První tři teoložky byly ordinovány v dubnu 1948 navzdory protestům a demonstracím. Dnes třetinu duchovenstva tvoří pastorky, a tendence je rostoucí. Během příštích deseti let se očekává, že pastorky budou tvořit většinu. Podle teologa Hanse Rauna Iversena .ženy dokázaly, že mají lepší schopnosti komunikovat, jsou schopnější vcítění, náboženských citů, a dokáží se lidem více přiblížit".

Pákistánský katolický biskup John Joseph (65) z Faisalabadu se na protest proti diskriminaci křesťanů před soudní budovou zastřelil ranou do šíje.  Chtěl se především postavit proti popravě katolíka Ayuba Maisha (25), odsouzeného k smrti údajně za blasfémii. Udal ho jeho soused, že se prý zastával také k smrti za blasfémii odsouzeného spisovatele Salmana Rushdieho, autora Satanských veršů, který žije v úkrytu. Pravým důvodem udání však byl spor o pozemek.

Biskup John, bývalý profesor a rektor teologické fakulty, známý bojovník za lidská práva, se zasazoval v první řadě za jednotu muslimů a křesťanů.  V islámské republice Pákistán je 132 milionů obyvatel, a z toho 2 miliony křesťanů. Stát vydal proti křesťanům zákony diskriminačního charakteru, které jsou navíc podporovány atentáty na ty, kteří se provinili rouháním proti Koránu nebo kteří takové vezmou v ochranu.

Smrt biskupa nebyla zbytečná, rozsudek smrti proti Ayubu Maishovi byl zrušen.

Brněnské nakladatelství CDK, tentokrát ve spolupráci s pražským Vyšehradem, vydalo druhý díl třísvazkové Systematické teologie, uspořádané F.  S. Fiorenzou a J. P. Galvinem. Témata druhého dílu jsou: Ježíš Kristus; Církev; Hřích a milost; Svatí a Marie. Standardní učebnici římskokatolické systematické teologie na soudobé úrovni můžeme jen doporučit každému, kdo nechce v této oblasti zůstat u katechismu.

Bunluen Mansap: .Musíme se zbavit svého komplexu nadřazenosti"

V revui vydávané Konfederací asijských biskupských konferencí se objevila výzva, kterou podal Michael Bunluen Mansap, biskup z Ubonu v severovýchodním Thajsku:

V roce 1974 po prvním zasedání asijské konference jsme zdůraznili, že by evangelizace měla být prováděna místními církvemi, asijskou církví, a nikoli církví z Říma. Chápeme evangelizaci jako úsilí a misii, při níž má být realizováno Boží království, a nikoli jako viditelné rozšiřování římské katolické církve v Asii.

V Thajsku je nás katolíků 280 tisíc a pohlíží se na nás jako na cizí a menšinovou církev. Jsem přesvědčen, že budeme ve stejném postavení ještě v roce 3000, pokud neuděláme drastické změny. (. . .) Naslouchejte nám. My chceme dojít s evangeliem ke všem lidem.

Především bychom se měli řídit myšlenkou pokory, což znamená neevangelizovat tak, že budeme stále rozšiřovat území naší viditelné církve, ale že dáme svůj život za plnější život lidí, zejména chudých a těch, kdo jsou na okraji. Tak to vyjádřilo naše první generální shromáždění: „Musíme pracovat, trpět a doprovázet lidi, být s nimi v jejich problémech, v jejich práci, v jejich boji za lidštější život a v jejich hledání smyslu lidského života a pokroku."

Dalším aspektem církve je to, že je bohatá, má velké školy, krásné kostely, má všechny prostředky k evangelizaci, auta, moderní vybavení. „Neměli bychom toto bohatství využívat pouze pro službu chudým, ale rovněž jednat jako hlas těch, kdo žádný hlas nemají. K tomu dojdeme tak, že budeme mluvit, pracovat a trpět s chudými. Máme mezinárodní kontakty, a proto bychom měli zvednout náš hlas za ty, kdo žádný hlas nemají."