Na prvního máje jsme se
vydali navštívit naši spolužačku z 2. ročníku Institutu ekumenických studií do
jejího nynějšího působiště, kterým je Kodaň. Hanka se tam stala českou
konzulkou. Když jsem někdy dříve slyšela o Dánsku, vybavil se mi především
princ Hamlet, Skandinávie, moře. Nikdy jsem si ale nepředstavovala, že tuto
zemi navštívím. Stalo se, a tak se s Vámi chci podělit o několik zážitků a
postřehů. Dánsko je především ostrov. Všude ve vzduchu je moře, i když jej
nevidíte. A Dánsko je také rovina a vítr. Dálnice narýsované jako podle
pravítka a kolem zemědělské usedlosti a vesnice, jejichž kostelní věže svým
zvláštně hranatým tvarem vám upomínají na to, že jste daleko od domova. Podle
všech předpokladů mělo pršet, jen v tom nás Dánsko zklamalo. Nebe bylo jako
vymetené. Celá krajina jasná, čistá a svěží. Než jsme dojeli do království
Andersenových pohádek, museli jsme překonat několik překážek zapříčiněných
stávkou místních odborářů, kterým jejich zaměstnavatelé dopřávají jen 5 týdnů
dovolené. Země byla tedy ochromena stávkou a jezdily pouze německé trajekty.
Ulice byly prázdné, řidičům postupně docházel benzín. Většina obchodů byla
zavřena. Byla to pravá sváteční prvomájová pohoda a klid. Jen jsme čekali, až
se za rohem vynoří drožka s neméně slavným Andersenovým současníkem, panem
Kirkegaardem. Kodaň nás uvítala příjemnou atmosférou historického města.
Připomněla mi Prahu. Po celonoční jízdě a zpoždění vyvolaném stávkou na
trajektech bylo milé, že jsme byli na konci cesty. Odpadla sice plánovaná
přestávka na odpočinek, ale vzduch byl tak svěží, že jsme se s chutí zbavili
zavazadel a šli Kodaní navštívit Dánskou ekumenickou radu, kde nás již
očekávali i s pohoštěním. Po milém přijetí se nám dostalo mnoha informací o
problémech s ekumenismem, který má daná instituce na starosti. Majoritní církví
v Dánsku je církev luteránská (90 % obyvatel členy alespoň formálně), která
byla navíc dlouho církví státní. Ostatní církve včetně katolické jsou v
menšině. Zazněl tam jeden velmi zajímavý postřeh, že i uvnitř této církve,
která má v Dánsku 10 diecézí, je určité rozdrobení. Zazněl stesk na to, že není
centrální vedení, chybí arcibiskup. Dáni prý ani nechtějí jednotná prohlášení
biskupů, je zde zřejmá tendence k samostatnosti ať už diecézí, tak dílčích
sborů. Hostitelé byli tak laskaví, že institutu přenechali knihy z knihovny dle
výběru a celá naše skupina se přesunula na zdejší luteránskou teologickou
fakultu. Tam jsem zažila určitý šok, neboť jsme procházeli knihovnou. Řady
regálů s knihami se mi zdály nekonečné. A zdálo se, že je zde výběr téměř z
veškeré teologické literatury, která za něco stojí. Navíc jsme zde potkávali
především děvčata. Jak pak bylo uvedeno v jedné z darovaných brožurek, studiu
teologie se v dnešní době opravdu věnují především ženy. Vždyť nám také podala
výklad jedna z postgraduálních studentek. Svoji práci zaměřila na mariánskou
tematiku, která v tomto protestantském světě může být obohacující. Opět bylo
přichystáno občerstvení, káva a čaj. Přitom jsme vyslechli mnoho zajímavostí o
universitě, náplni výzkumu, který se tam provádí. Toto odpoledne jsme zakončili
návštěvou historické věže s vyhlídkou na město. Z výšky jsme si prohlédli
nejzajímavější pamětihodnosti a opět se přesvědčili o tom, jak je Dánsko rovné.
Náš hlavní stan se nacházel v bytě naší spolužačky a kamarádky Hanky, která bydlí
poblíž centra. Den (tj. o půlnoci) zakončili někteří z nás procházkou k moři,
kam jsme došli uličkami uprostřed zahrad s patrovými domky a voňavými keři.
Druhý den byl věnován semináři na téma vztah jednotlivce a společenství, který
Hanka připravila ve svém konzulském bytě. Setkali jsme se se zástupci místních
církví, především luteránské, ale i katolické. Velmi zajímavý byl příspěvek o
křesťanství na Filipínách, v Nepálu a Indii. V pozdním odpoledni jsme ještě
procházeli Kodaň, navštívili jsme botanickou zahradu, obešli královskou
zahradou, královský zámek a přes přístav došli až k moři, k malé mořské víle.
Dáni se kolem nás proháněli na kolečkových bruslích. Malá mořská víla byla
krásná, slunce ji zaplavovalo svými paprsky, příboj se tříštil o břeh okolo ní
a my všichni jsme na ni hleděli se zatajeným dechem. Pak se večer nachýlil,
severní vítr ochladil vzduch a my se v jednom šiku vydali domů na pravou
italskou kuchyni, špagety. Spát se šlo zase po půlnoci. Následující den byla
neděle. Na bohoslužbu jsme byli pozváni do blízkého luteránského kostela.
Místní věřící již spořádaně seděli v lavicích světlého kostelíku. Zaujalo mě,
že na bočních zdech byla v pravidelných rozmezích vyvěšena čísla písní,
zpívaných při bohoslužbě. Lid měl k dispozici dva druhy zpěvníků. Pastorovi
pomáhala jedna mladá žena, která se starala o organizaci. Po kázání byla naše
paní ředitelka vyzvána, aby farníkům pověděla něco o naší škole. Po
bohoslužbách jsme společně s nimi vyšli do prvního patra, do společenské
místnosti, kde jsme při občerstvení mluvili především o životě křesťanů a
jejich problémech v našich zemích. Místní se živě zajímali o naši problematiku.
Celý pobyt jsme opět zakončili vycházkou k moři. Počasí bylo větrné, a tak jsme
pozorovali plachetnice vyplouvající na moře. Cesta domů byla příjemná. Do
Kodaně přijel kvůli stávce autobus z Prahy s českými řidiči. Do Čech jsme
přivezli déšť.