Zpráva o smrti Bernharda Häringa byla smutná, protože odešel velký, příkladný člověk; ale nikoli překvapivá, protože tento trpitel umíral vlastně už desítky let. Byl to pro mně a pro mnoho jiných vlastně spíše zázrak, že jsme se ho po listopadu 1989 „dožili" i u nás, že nás navštívil, směli jsme s ním mluvit, číst jeho nové knihy, poslouchat jeho moudrá slova, cítit v jeho blízkosti dotek protrpěné svatosti. Patřil k nejslavnějším teologům naší doby, podstatně přispěl k obnově katolické morální teologie, která byla před Druhým vatikánským koncilem v zajetí jednostranně právního myšlení a kasuistiky, ale často nedotčená životem. Franz Wenhardt, knihovník v garském klášteře redemptoristů, kde profesor Häring dožil svá léta, loni k autorovým pětaosmdesátinám sestavil seznam jeho publikací: má sto pět položek, mnohé z těchto titulů navíc byly přeloženy do řady jazyků. Škála titulů sahá od příležitostných brožur až po dvě zásadní třísvazkové monografie: Zákon Kristův (1954) a Svobodný v Kristu (1978 - 81). Řada jeho prací vyšla i česky. Ale hlavní přínos Bernharda Häringa byl myslím jinde než v jakkoli významné teorii a výuce. Jeho cíl byl od počátku pastorační a misijní v nejlepším smyslu slova. V mládí toužil působit jako misionář v tropech, nakonec byl činný jako misionář v Evropě a po celém světě. Hloubku a zralost jeho misii dodávaly vlastní zkušenosti, často těžké a bolestivé, jak o nich sám ve starším věku vyprávěl ve svých přednáškách a knihách: zkušenost nesmyslné války, kdy prožíval neustálou blízkost smrti a byl těžce raněn; zkušenost souboje s ultrakonzervativním křídlem vlastní církve, který vyvrcholil mnohaletým církevním procesem, jenž proti němu často velmi pochybnými prostředky vedla Kongregace pro nauku víry, ale který nezlomil jeho naději v církev a vůli pracovat k její obnově; zkušenost z budování ekumenických vztahů s Východem i Západem; zkušenost z cest do třetího světa, zejména do Afriky, kde se setkával s nesmírnou tělesnou i duchovní bídou i nepředstavitelnou radostí z víry u lidí, kteří dokáží tak intenzivně prožívat dary Ducha; a konečně zkušenost s vlastní nemocí a umíráním. Knížka Viděl jsem tvé slzy, v níž popisuje křížovou cestu svých nemocí, zejména neustále se vracející a ustupující rakoviny, přesto dýchá radostí v utrpení a nadějí v beznaději. Již ne vědecká erudice a přesná argumentace, ale laskavé, smířené a zralé vnímání sebe sama i druhých lidí, schopnost vcítění a soucitu, prostá lidská a křesťanská životní moudrost, to jsou známky prací z Häringova pozdního období. Taková byla i osobní zkušenost s ním. I to, že na naše pozvání přijel jako osmdesátiletý do Prahy, svědčí o jeho vztahu k lidem. Bude nám hodně scházet. Ale jeho dovršený život člověka svobodného v Kristu nás ujišťuje, že je stále s námi. I kdyby zemřeli, budou žít: tuto naději nehlásal jen slovy, ale i celým svým cítěním, jednáním, láskou.