Svatá mezi outsidery

„Naše duše jsou váhy. Nasměrování našich činů je jazýčkem vah, které vyznačuje tu či onu cifru. Ale váhy jsou špatné. Když Bůh, pravý Bůh, zaujme v duši všechno místo, které mu patří, váhy začnou být přesné. Bůh neříká, kterou cifru má jazýček vah ukázat, ale protože je tu, jazýček ukazuje správně. Váhy se vychylují všemi směry. Jejich střed upevní hřebík. Napříště budou ukazovat správně. Hřebík neznačí žádnou cifru, ale díky hřebíku jazýček ukazuje správně. Bůh není to, co je zjeveno slovem, ale to, čím je slovo zjeveno. Je to, čím je zjeveno všechno a co není zjeveno ničím. Nikoli cifry, které jazýček ukazuje, ale to, díky čemu jazýček ukazuje správné cifry. Proto dokonalá lidská bytost nejedná pro Boha, ale Bohem, a nemiluje lidské bytosti v Bohu, ale od Boha a skrze Boha." Simone Weilová Andre Gide ji nazval „svatou mezi outsidery". Právě svou nezařaditelností do jakékoliv ze společenských, náboženských či politických skupin si Simone Weilové vysloužila tento titul. Zápisky Weilové jsou svědectvím svébytné mystické zkušenosti, napájející se z mnoha zřídel: Najdeme v nich řeckou filosofii, řeckou tragédii, matematiku, fyziku newtonovskou stejně jako kvantovou, Shakespeara, Upanišády, zenbuddhismus, keltské pověsti i Grimmovy pohádky, svatého Jana od Kříže, eleusinská mystéria a Apokalypsu, úvahy o hudbě a umění. Simone Weilová se narodila roku 1909 v Paříži v rodině židovského lékaře a vyrůstala vedle bratra, který měl pověst geniálního matematika. Již od deseti let se zajímá o Marxe, čte socialistickou literaturu, zajímá se o sociální otázky. Chce poznat dělnický úděl na vlastní kůži, snad aby se odlišila od profesionálních revolucionářů. Svá studia filosofie ukončuje prací „Věda a vnímání u Descarta". Během svého učitelského působení na několika lyceích mimo Paříž se stala odborářskou aktivistkou, zabývala se vzděláním dělníků, jako novinářka se věnovala společenskému útlaku ve Francii a v koloniích. Místní tisk na jednom z pedagogických působišť ji označil za „agentku Moskvy z kmene Levi", je však anarchistkou. V pařížském tisku zase bývala spojována s Trockým, ale slavný revolucionář ji příliš neuznával. Vytkl jí v osobním rozhovoru, že pochází z Armády spásy. S. W. nikdy nepodlehla kultu Sovětského svazu, rozšířenému mezi levicovými intelektuály, ani kolektivistickým náladám. Po vpádu Hitlera do Paříže se uchyluje na jih, do svobodnější zóny. Seznamuje se zde s tamějšími katolíky, filosofem G. Thibonem, jemuž svěřila své zápisky, básníkem J. Bousquetem, a spřátelila se s dominikánským knězem otcem Perrinem, jemuž v jednom z dopisů vylíčila svou „duchovní autobiografii". Vyplývá z ní, že náboženská konverze, k níž dospěla, nebyla jednorázovým aktem. Již v roce 1934 vnímá při pohledu na procesí chudých rybářských žen křesťanství jako „náboženství otroků" a v r. 1937 padá na kolena v kapli sv. Marie andělské, kde se modlíval sv. František. O rok později prožívá na mši v Solesmes .náhlou a čistou" radost. Vyznává otci Perrinovi vděčnost za přátelství, jaké dosud nepoznala, ale odmítá křest. Odvolává se na vše, co miluje a co „zůstává mimo církev", zejména na všechny tradice obžalované z kacířství, všechny věci vzniklé z renesance, často degradované, „nikoliv však bez hodnoty." Na naléhání rodičů, kteří se obávali perzekuce Židů, opouští r. 1942 Paříž, ale těžce nese neúčast v domácím odboji. Žádá, aby ze Spojených států byla vyslána do Francie. Na místo toho je však vyslána do Londýna jako redaktorka materiálů týkajících se reorganizace poválečného života ve Francii. Brzy u ní propuká tuberkulóza a po krátkém pobytu v sanatoriu umírá ve věku 34 let. Autentičnost vlastních poznámek mladé filosofky se kryje s autentičností jejího života. Nelze zde nalézt nějaký systém, těžko se hledá klíč k její filosofii. Přesto však vzniká dojem silné osobnosti, stavějící se čelem k životu, ať už to s sebou nese riziko, nebo ne. Nikoli Bůh osobní potřeby, použitelný pro vlastní utišení či stavbu duchovních konstrukcí, ale Bůh zjevující se ve své nepřítomnosti a poodstoupení. „Kontakt s lidskými tvory je nám dán smyslem pro přítomnost. Kontakt s Bohem je nám dán smyslem pro nepřítomnost. Ve srovnání s touto nepřítomností se přítomnost stává nepřítomnější než nepřítomnost." Negativní teologie S. Weilové vymezuje, kým Bůh není a v posledku kým nejsme nebo nemáme být my sami - jako lidé. Vede k tomu, aby člověk ustoupil ze svých pozic a postavil se mimo hru lidských ambicí. Člověk je u Simone Weilové vždy chápán jako ten, kdo čeká. Člověk je prosebníkem. V jediném dosud existujícím výboru ze zápisků S. Weilové, v knize „Tíže a milost", je možno se dočíst: „Věřit v Boha není rozhodnutí, které děláme. Jediné, co můžeme, nedávat lásku falešným Bohům." Poukazuje na to, jak prázdno, které je nutné pro milost, člověk neustále zaplňuje svou obrazností. Namísto Boha skutečného je hledán „bůh imaginární". Člověk je navíc expanzivní bytost, která se rodí s touhou „být jako bůh". Východiskem pro Weilovou je tedy „svléknout se z této obraznosti", z té zpodobivosti, která z nás chce dělat krále a pány světa. „Bůh nás oděl osobou - tím co jsme - abychom se z ní vysvlékli." Weilová proto odmítá v náboženství útěchu a víru zaplňující prázdno, vidění a slyšení svatých, a přihlašuje se k Bohu, který se ze svého božství vyprázdnil: „Náboženství jako zdroj útěchy je překážkou skutečné víry: v tomto smyslu je ateimus očištěním. Musím být ateistkou tou částí sebe samé, která není určena Bohu. Mezi lidmi, u nichž se nadpřirozená část duše neprobudila, ateisté mají pravdu a věřící se mýlí. Předmětem zkoumání nemá být nadpřirozené, ale svět. Nadpřirozené je světlem: učiníme-li z něho předmět, snižujeme je." Milovat slabého, bezmocného Boha znamená pro Weilovou východisko, znamená odříci se moci a síly, znamená cestu askeze, cestu negativní. Cestu pro svět, který je Bohem opuštěn. „Být ničím, abychom byli na správném místě v rámci celku." Zralost ve filosofii Weilové možno spatřit v jejích autentických životních postojích, kdy se nevyhýbá utrpení a bolesti: „Říkat, že tento svět za nic nestojí, že tento život za nic nestojí, a jako důkaz uvádět zlo je absurdní; nestojí-li za nic, oč nás tedy zlo připravuje? Utrpení v neštěstí a soucit s druhými jsou tak tím čistší a intenzivnější, čím lépe chápeme plnost radosti. Čeho utrpení zbavuje člověka, který je bez radosti? A chápeme-li plnost radosti, je utrpení dalším přínosem pro radost jako hlad pro potravu. . ." Staví se čelem ke své době, ale odmítá rozmach a sílu. Světlo nachází v „pokoře rozumu" - pozornosti. Duchovní chudobu doporučuje všem intelektuálům, neboť jak píše: „Rozdíl mezi více a méně inteligentním člověkem je jako mezi dvěma vězni odsouzenými k životu ve větší a menší cele. Člověk, který je pyšný na svou chytrost, je jako odsouzenec pyšný na větší velikost své cely." Přesah lidské bytosti je u Weilové mimo jiné v jejím vnímání krásy a bolesti, jež mají svou společnou neredukovatelnost neproniknutelnou pro rozum. Posláním člověka je být prostředníkem mezi Bohem a skutečností, jejíž .samu tkáň tvoří naše vjemy". Přitom to nejsme my, kdo určujeme, kterých vjemů se nám v životě dostává, ale na nás je, jaký význam jim určíme, kolik z nich vytěžíme. „Číst Boha v každém projevu bez výjimky, ale s vědomím poměru projevení, který je tomu kterému jevu vlastní. Vědět, jakým způsobem ten který jev není Bůh. Víra - dar čtení. . ." Ve filosofii Simone Weilové nenalezneme výpověď o Bohu zasahujícím, uchopujícím, jednajícím. Není zde vylíčen obraz Boha zastánce, Boha živoucího společenství, zjevujícího se ve své církvi a skrze ni. Weilová stojí osamocena opodál jakoby vně těchto vztahů. Ale navzdory své bolestné cestě osamocení je její výpověď vzácná pro svou nestrannost, opravdovost a citlivý odstup, pro svůj pronikavě diagnostický pohled. Chceme-li s užitkem nahlédnout do poznámek Weilové, můžeme se nechat inspirovat jejím zaujetím pro skutečné oproti imaginárnímu; odmítnutím moci a síly či čtením Boha v každém vjemu. Simone Weilová odhaluje přítomnost falešných bohů a hlásí se k Bohu, který se ze svého božství vyprázdnil. V tomto postoji se tak ocitá ne na okraji, ale přímo uprostřed zápasu Církve o její skutečnou podobu.

LITERATURA

http://www.rivertext.com/simone weil fr.shtml Weilová, S., Dobro, mez a rovnováha, z franc. originálů Cahiers I, II,III (Plon, Paris 1970,1972,1956) a Connaissance surnaturelle, Cahiers de Amérique (Gallimard, Paris 1950) přeložila,vybrala a uspořádala Eva Formánková, Mladá fronta, Praha 1996. King, U.: .Starting with oneself": Spiritual Confessions (Simone Weil, Waiting for God), Expository Times 101, 1990, str. 293 „Myšlenky Simone Weilové", z franc. přeložil Jiří Němec, Křesťanská revue XXXIII. 1966, str. 207. Weil, S., Gravity and Grace, New York, G. P. Putnam and Sons, 1952