Levicově, nebo pravicově?

autor: 

Moderní ideologie se zrodily v 18. a 19. století. Když si během Francouzské revoluce konzervativní poslanci začali ve sněmovní místnosti sedat napravo a radikálové nalevo, získaly oba hlavní proudy své jména, pravice a levice. Každý z nich se potom rozvíjel, štěpil, přijímal nové ideje, zůstává však rozeznatelný. Pravice, ať konzervativní či liberální, klade větší důraz na podnikavost, odpovědnost za sebe sama a svobodu, zatímco levice, ať revoluční nebo sociálně-demokratická, více mluví o solidaritě, odpovědnosti státu a sociálních jistotách. Zastánci konvergence, středu a třetí cesty se mohou snažit obě tendence sloučit nebo smířit, ale konec tohoto rozlišení není na dohled. Asi tedy odpovídá dvěma základním perspektivám, z nichž moderní lidé vnímají stát, společnost i sebe jakožto bytosti společenské.

Teologie je mnohem starší než pravice a levice. Sama bible obsahuje zárodečně pravicové i zárodečně levicové myšlenky v celkem vyrovnaném poměru. Umožňuje tak zdárnou existenci křesťanskodemokratického i křesťanskosociálního tábora, podle toho, které biblické pasáže si kdo čítá raději. Ale nejde jen o veřejné působení v užším smyslu. Moderní politické ideologie si našly cestu i do samotné teologie a náboženství. Od extrémů, kdy církevníci přisluhovali diktátorským režimům, dodávali jim zdání legitimity a sami se dokonce někdy přímo podíleli na jejich zločinech, až po kultivovaný vliv na pastorační práci či na schopnost uvědomit si, že teologie a církev nemůže být odtržena od bolestí a tužeb tohoto světa.

Obsah tohoto čísla Getseman je postaven na konfrontaci dvou osobností z opačných konců levopravého teologického spektra.

Jezuita Jon Sobrino (narozen 1938), autor eseje Zlidštit nemocnou civilizaci, je latinskoamerický teolog osvobození, který brojí proti vykořisťovatelskému kapitalismu a vyzývá k solidaritě s trpícími Třetího světa. I když nemusíme souhlasit s levicovým rámcem jeho myšlení, nezbývá než přiznat, že je obludné, žijí-li lidé v nadbytku vedle těch, kteří umírají hlady. A k několik let starým číslům statistik, které Sobrino ve svém článku cituje, dodejme, že v posledních dvou letech se situace nejchudších zemí dále rychlým tempem zhoršuje následkem celosvětové hospodářské krize: Rozvojová pomoc se omezuje, rostoucí nezaměstnanost se týká především gastarbajtrů v Evropě a USA, kteří v dobách prosperity podporovali své rodiny v Africe a Asii, a také ceny potravin přestaly být stabilně nízké. To vše dohromady znamená, že dnes hladoví opět o mnoho milionů lidí víc než v době, kdy Sobrino shromažďoval své statistiky, a tento negativní trend dále pokračuje.

Naopak norský probuzenec Hans Nielsen Hauge (1771-1824), o němž ve své bakalářské práci s podtitulem Od osobního obrácení k zakládání manufaktur píše Lucie Slámová, by mohl sloužit jako ztělesnění teorie Maxe Webera o vzniku kapitalismu z ducha protestantské pracovní etiky. Hauge následoval cestu svatého Pavla jak náhlým zážitkem obrácení, tak misijními cestami po celé zemi. Na rozdíl od Apoštola národů však nepracoval jen pro své živobytí, ale naopak práce a podnikání bylo jedním ze sloupů jeho života a učení. Nadaný podnikatel s mozolnatýma rukama povzbuzoval k pilné práci a podnikání i druhé a kromě obrody duchovní tak je jedním z otců norské hospodářské prosperity, k jehož dědictví se právem mohou hlásit všichni, od norských velkokapitalistů až po tamní odbory. I když nemusíme souhlasit s ideologií samospasitelného kapitalismu, musíme obdivovat Haugeho dělný, střízlivý, písmácký příklad.

Přejeme vám požehnané léto, milí čtenáři, a správné předvolební rozhodování.