1. Realistický ekumenismus, o nějž se v našem prostředí snažím, se musí držet faktů, jinak je právem v podezření, že konstruuje nesplnitelné požadavky, jen aby ukázal, že druhá strana brání jednotě. K ekumenickému úsilí jistě patří i utopie a snění, neboť osvobozují k inovativním nápadům - jejich realizace však opět vyžaduje ekumenický realismus.

2. V otázce papežství je prostor realistických úvah vymezen především dvěma mezemi:

2.1 Je absurdní předpokládat, že by římskokatolická církev někdy přistoupila na universální jednotu bez papeže, nebo s papežem degradovaným na bezmocného reprezentanta akce neschopné rady církví.

2.2 Je absurdní předpokládat, že by ostatní církve někdy přistoupily na papežství, které by je zbavilo jejich svéprávnosti. Další úvahy jsou založeny na předpokladu, že se tyto dvě pozice navzájem nevylučují, ale že je mezi nimi jakýsi prostor pro model jednoty.

3. Další realitou, na níž lze stavět, je výzva Světové rady církví z počátku devadesátých let (1993 Santiago de Compostella) k diskusi o možné ekumenické úloze papežství, a odpověď na tuto výzvu ze strany papeže (Ut unum sint §89): Způsob výkonu papežství není tabu, ale questio disputata - po dvou vatikánských koncilech, po dogmatu Prvního vatikána a ještě fatálnější Notae previa Druhého vatikána fakt dosti nečekaný.

3.1 Nepřehlédněme: předmětem diskuse má být forma výkonu papežského primátu, nikoli primát sám. Toto však by mělo stačit - pohled do reformační minulosti ukazuje, že i zde šlo o tuto otázku (jejímuž projednání na Tridentinu bylo z pochopitelných důvodů zabráněno). Problémem reformace není zda papežství, ale jaké papežství. Ani z pravoslavné, starokatolické a dokonce už ani anglikánské strany není primát jako takový odmítán, ale připouští se v nějaké podobě, kterou bude nutno dále zkoumat.

4. Situace, do níž zazněla výzva k dialogu, je rozporná: Na jedné straně historicky největší otevřenost papežství k takovéto diskusi. Na druhé straně dosahuje v rámci římskokatolické církve papežský centralismus rozměrů překonávajících vše, co tu bylo v minulosti. Na jedné straně tedy přichází výzva k dialogu, na druhé straně předvádí zejména v posledním roce Řím obraz církve, po němž na jakýkoli dialog o papežství musí zajít chuť. To je fakt, který by ještě potřeboval interpretovat: Jsou tím výzvy k dialogu fakticky popřeny? Nebo Řím nabízí dvojí metr: jeden přísný pro domo sua a druhý volnější pro potenciální „uniaty"?

5. Dalším faktem, který je také poměrně nečekaný, je ten, že evangelikální křídlo protestantismu (tedy to, co tu asi za padesát let z protestantismu zbude), namnoze opouští svůj tradiční „protiřímský afekt" a vidí papeže (nejen, ale i) jako obhájce biblického učení. Tento fakt nelze přeceňovat, musím však na něj upozornit, protože ještě před nedávnem se zdálo, že ze západního křesťanství do budoucna zbude katolický a evangelikální tábor, mezi nimiž bude minimální komunikace. To už takto jednoznačně neplatí.

6. Problém papežství je v zásadě dvojí, a sice pokud jej vidíme z reformačního nebo pravoslavného hlediska.

6.1. Z reformačního hlediska je zásadním problémem vztah papeže a evangelia. Cílem reformace nebylo odstranění papežství, naopak, Luther byl poměrně dlouho přesvědčen, že evangelium (v jeho pochopení) a poslušnost papeže jsou slučitelné. Z Lutherova pochopení evangelia odmítnutí papežství v jakékoli podobě neplyne, ač by to dnes někteří rádi vyvodili. Problém je až v konfliktu papežství a evangelia. Zde je z reformačního pohledu jednoznačně nutné přiklonit se k primátu evangelia nad papežstvím. Luther byl cílevědomě vmanipulován do konfliktu s papežstvím, aby mohl být odsouzen jako kacíř. Znamená to však, že problém je neřešitelný? Principiálně nikoli, neboť i římskokatolická pozice uznává primát evangelia nad papežem. Odmítnutí papeže, který se jevil jako papa haereticus, bylo kanonicky zcela v pořádku - s tím ovšem, že středověká kanonistika nedořešila problém, kdo je kompetentní konstatovat, že papež odpadl od víry. Odpověď na výzvu k diskusi o formě výkonu primátu musí proto z reformačního hlediska řešit tento problém: Jak zajistit primát evangelia nad papežstvím, na němž se obě strany shodnou teoreticky, nikoli však prakticky? Papež jako svědek pro evangelium je z reformačního hlediska důležitější cíl než papežství jako služba jednotě.

6.2 Z pravoslavného hlediska se problém papežství jeví jako problém jurisdikce. Představa, že by pravoslavní někdy přistoupili na to, že papež je bezprostředním biskupem každé eparchie, také není reálná. Řešení tento problém ovšem má: v rozlišení role, kterou má římský biskup jako čestný primas křesťanstva, a jurisdikce, kterou má jako patriarcha Západu nad západním křesťanstvem. Tím se řeší hodně, ne však podstata problému.

6.2.1 Zatímco požadavky reformace nebere Řím příliš vážně, rozkol s Východem je pro něj trapný, protože dělá otazník nad jeho universálním nárokem. Proto jsem jinde napsal, že klíč k řešení problému papežství má pravoslaví. Kritika z protestantské strany nemůže být pro Řím příliš přesvědčivá, neboť nelze nahlédnout, proč by o tom, co je správný výklad evangelia, měl rozhodnout spíše Martin Luther než římský biskup, a rovněž tak proto, že protestantismus přes svou dnes již v lecčems Římem přijímanou kritiku papežství nikdy žádnou přesvědčivou alternativu závazného svědectví pro evangelium a skutečné jednoty nevytvořil. Z pravoslavné strany se věci mají jinak: Pravoslavný svět dokázal udržet jednotu víry i bez římského magisteria a i z kanonického hlediska může vidět svou pozici jako oprávněnou.

6.2.2 Obvinění, že je papež antikrist (pochopitelné na sklonku středověku, vyhlížejícího příchod antikrista) už se dnes z reformační strany nevznáší, a také pozice při výkladu Písma se velmi sblížily. Naproti tomu pravoslaví neupustilo od své (nevyvratitelné) kritiky, že papežství zrušilo kanonickou podobu staré církve likvidací skutečné autonomie místních církví a omezením role biskupů. Biskupové jmenovaní papežem, nezvolení místní církví, jsou nekanonickými biskupy (nehledě na další kánony staré církve, jako např. nekanoničnost přechodu z biskupského stolce v menším městě na stolec ve větším městě apod.).

6.3 Z výše řečeného je patrné, že problém papežství je neřešitelný na „ekumenické" rovině. V podstatě je to interní problém římskokatolické církve. Dokud nebude z reformační strany patrné, že papež je ve své církvi svědkem evangelia, a dokud nebude z pravoslavné strany patrné, že papež respektuje kanonickou roli (římskokatolických) místních církví a biskupů, nemohou nic přinést ani mezicírkevní ujednání. Evangelium a koncily nerozdělené církve, to je prostor budoucí jednoty.

7. V úvodu této úvahy jsem jako realitu označil nároky vznášené oběma stranami. Realitou v ještě hlubším smyslu jsou však skutečné poměry. A zde je třeba říci, že Řím již dávno před rozkolem vznášel své univerzální nároky a Východ je ignoroval, a obě části církve v zásadě žily v míru a jednotě. Proto zřejmě není nutné absolutizovat vyřešení této otázky na teologické či kanonické úrovni - církev je skutečnost širší a hlubší, je schopna žít i s nevyřešenými otázkami. Druhou realitou je, že primát v jurisdikčním smyslu Prvního Vatikána nebyl nikdy fakticky vykonáván ani nad Orientem, ani nad severem Evropy - Řím tedy zde nemá co ztratit, pokud ze svých nároků sleví.

8. Jaká je tedy reálná vize jednoty církví s papežem? Současný stav je tento: Římskokatoličtí křesťané jsou v jednotě s papežem, ale v rozkolu se svými křesťanskými bratřími a sestrami z místních církví. Cílovým stavem je překonání tohoto rozkolu na místní úrovni (nikoli na úrovni světových svazů). Překonání tohoto rozkolu je reálné za předpokladu určitého uvolnění vztahu místní církve (její části) k Římu a obnovy jednoty v místní církvi; posílení role místního biskupa a jeho kompetence řešit problémy, jejichž řešení zvládne lépe než centrum. Přinese to nepochybně větší pluralitu, samozřejmě na základě, který je dogmaticky dán a bez něhož by to vše bylo jen fikcí.

9. Realitou, která brání jednotě s papežem, je strach z jeho pravomoci. Je však možno vidět jednostranně papežství jako nepřítele svobody? Nevytvořil se naopak i ten model papežství, který dnes brání jednotě, pod heslem libertas ecclesiae? Římský biskup přece v zásadě byl po celé tisíciletí garantem svobody církve vůči místním tlakům - ať už šlo o tlaky absolutistických monarchů a diktátorů nebo tlaky demokratických většin, neméně nemilosrdných. Proto jsou zřejmě nadějné koncepce, které vidí budoucnost papežství nikoli v prostém zavržení modelu druhého tisíciletí, ale v jeho syntéze s modelem tisíciletí prvního (hájeného pravoslavím) - a já dodávám: modelu rané církve (hájeného reformací). Jinak řečeno: v syntéze principu autority s principem svobody (dosavadní neschopnost této syntézy překáží nejen ekumenismu, ale i evangelizaci - kdo by se dnes chtěl stát poddaným?). Nikoli v izolaci, ale v souhře role římského biskupa, místního biskupa a křesťanského lidu se lze nadít dobrých věcí. Místo o papežství se dnes z římské strany mluví o petrovské službě - to je v zásadě dobře, ale římský biskup by neměl zapomínat, že Řím je i městem Pavlovým. Petr potřebuje i Pavla, Jakuba a Jana.

10. Musí být představitel křesťanstva římským biskupem? Nemohl by být, jako tomu bylo v rané fázi, biskupem jeruzalémským? V každém případě uchovalo latinské křesťanství důležitou věc: Představitel křesťanstva je současně místním biskupem jednoho města, tedy konec konců člověkem ze základní úrovně církve, nikoli úředníkem konfesijního svazu bez dotyku s reálným životem obcí. Přes zdůrazňovanou hierarchičnost je jeho postavení nakonec méně hierarchické než například postavení synodního seniora ČCE, který nemá žádný místní sbor. Mimochodem - římský biskup je biskupem - a dialog o jeho roli předpokládá shodu v tom, čím je biskup.

11. Aby bylo zřejmé, že jsme neopustili realitu: Luther sám viděl oprávněnost primátu u římských biskupů až po Řehoře Velikého, papeže, který odmítal titul universalis papa a chtěl být služebníkem služebníků církve. Jestliže je dnes schůdná cesta k jednotě spojována už ne s modelem církve jako hierarchické pyramidy, ale s modelem communio, dovolme si z pozice evangelia označit Řehořův model za ještě evangeličtější variantu: jako model obrácené pyramidy, model kariéry směrem dolů, kdy ten, kdo chce být první, je služebníkem všech.

Tak ako iné oblasti nášho verejného, politického a spoločenského života, aj kultúra - v posledných štyroch rokoch navlečená do mocenského chomúta a korunovaná bezduchými bustami bez akejkoľvek umeleckej či kultúrnej hodnoty - potrebuje dnes obrodu.

K tejto obrode by chcela prispieť aj cirkev. Nasledujúci rok je vyhlásený ako Rok kresťanskej kultúry. Prípravy k tomuto roku prebiehajú už niekoľko mesiacov. Ako? Presne tak ako desaťročie duchovnej obnovy - ťažkopádne, formálne a hlavne rozpačito. A žiaľ - česť výnimkám - nič nenasvedčuje tomu, že by to v krátkom čase malo alebo mohlo byť inak. Treba urobiť omnoho viac a konkrétneho, aby v reálnych kontextoch celkového obrazu napokon nezostalo iba pri zbožnom želaní sústrediť pozornosť na kresťanskú kultúru viac ako doteraz. Jestvujúce a vznikajúce tvorby a aktivity na tomto poli sú totiž prirodzeným prejavom ľudí, ktorí takto cítia a konajú, a nie formálnym naplnením vytýčených úloh.

Tohto roku svätorečená Edith Stein v jednom zo svojich posledných listov o. i. napísala: .Snáď neexistuje veriaci umelec, ktorého by nepovzbudzovalo zobraziť Krista na kríži alebo nesúceho kríž. Avšak ten, ktorý niesol kríž, žiada od umelca viac než takýto obraz. Žiada od neho, rovnako ako od každého človeka, nasledovanie, aby sa sám stal obrazom nesúcim kríž Ukrižovaného" (Karmel Echt, 1941).

Tradičné náboženstvá, ale aj primitívne spoločnosti a ich náboženstvá nepoznajú rozdiel medzi činnosťou náboženskou, spoločenskou a kultúrnou, Každá činnosť, aj činnosť kultúrna, je tu prejavom náboženského cítenia. Kresťanský stredovek chápal kultúru ako službu Božieho diela. Novovek chápe kultúru ako autonómnu tvorbu. Franc Rodé, významný predstaviteľ Pápežskej rady pre kultúru tvrdí, že .je zrejmé, že kultúra, ktorá odmieta každú transcendenciu, sa zadusí vo vlastnej imanencii a sama sa sterilizuje". Na druhej strane však .skutočnosti tohoto sveta si uchovávajú vlastný význam, krásu a závažnosť nezávisle na náboženstve. V sebe samých a skrze seba samých, s autonómiou, ktorú majú od Boha. To je hlavná zásada pre autentické umelecké dielo. Lebo akonáhle umelec stráca zmysel pre zem, akonáhle sa usiluje redukovať všetko na náboženské, všetko sakralizovať, jeho dielo stráca pôvab a zmysel, stáva sa bezkrvným, bledým, nudným" (F. Rodé).

V kultúre a umeleckom diele teda ide o autentickosť a pravosť. Rozlišujúcim kritériom pravého a falošného umenia je etika. Etický prvok do hĺbky presycuje umeleckú tvorbu a samotné diela. Prvou podmienkou etiky je - ako upozorňuje poľský kňaz a intelektuálny vodca Solidarity z čias totalitného systému Józef Tischner - .sloboda a slobodná tvorba". Druhou je .tvorba podľa akýchsi hodnôt". Týmito hodnotami, ako hovorí Tischner, sú .krása, pravda a dobro". V tomto zmysle je .umelecké dielo plodom tvorivej voľby hodnôt". Týmito hodnotami, ako hovorí Tischner, sú .krása, pravda a dobro". V tomto zmysle je .umelecké dielo plodom tvorivej voľby hodnôt". Autentická tvora je teda slobodná a etická.

Pastorálna konštitúcia II. vatikánskeho koncilu Gaudium et spes o cirkvi v súčasnom svete to zdôrazňuje slovami: .. . „cirkev všetkým pripomína, že kultúra má viesť k celkovej dokonalosti ľudskej osobnosti, k dobru pospolitosti i celej ľudskej spoločnosti. Preto treba vzdelávať ducha takým spôsobom, aby sa rozvíjala schopnosť obdivovať, poznávať, kontemplovať, utvárať si osobný úsudok a pestovať náboženský, mravný a spoločenský zmysel. Keďže však kultúra bezprostredne vyplýva z rozumnej a spoločenskej povahy človeka, aby sa mohla rozvíjať, neprestajne potrebuje spravodlivú slobodu a oprávnenú nezávislosť činnosti podľa vlastných princípov. Preto si právom vyžaduje rešpekt a teší sa určitej nedotknuteľnosti. . . Nepatrí do kompetencie verejnej moci určovať vlastný ráz kultúrnych foriem, ale zabezpečiť podmienky a prostriedky na povznesenie kultúrneho života všetkých, aj národnostných menšín. Preto treba dať záležať predovšetkým na tom, aby kultúra, odvrátená od svojho poslania, nebola nútená slúžiť politickej alebo hospodárskej moci" (GS 59).

Ak sa slovo kultúra odvádza od latinského colere (pestovať), potom kultúra je prítomná všade tam, kde sa pestujú hodnoty pre rozvoj ducha a života. Tak jestvuje kultúra hmotná, duchovná a spoločenská. No kultúra prestáva byť kultúrou všade tam, kde sa stáva rutinou, a to práve preto, lebo kultúra - to je .pestovanie": nerobí sa sama, nerastie a neprichádza sama, ale je potrebné je pestovať, vytrvalo, cieľavedome, zodpovedne sa o ňu starať. Aj keď sa výsledky nedostavia hneď. Kultúra a umenie sa stáva prostriedkom komunikácie, prostriedkom pozdvihnutia ducha a duše. Stáva sa neoddeliteľnou súčasťou hodnotnejšieho života. Je tým, čo robí individuálny aj spoločenský život, náš svet ľudskejším a čistejším. Je vyjadrením toho, čo sme, akí sme a akí by sme mohli, mali byť. Je vyjadrením toho, čím chceme, aby žili ďalšie generácie. Preklenúc ľudské hranice času a priestoru je zjednocujúcim a komunikačným prvkom generácií aj svetadielov. Proces zjednocovania Európy, proces vytvárania spoločného európskeho domu už dnes začína pociťovať potrebu duchovných hodnôt. Kultúra a umenie môže dať zjednotenej Európe ducha a dušu, miazgu života, tak, ako dvanásť hviezd na modrom poli európskej zástavy dáva tomuto spoločnému domu vyšší rozmer a hlbší zmysel.

Napriek tomu, že náboženstvo je vo svojej podstate neoddeliteľne spojené s niektorými zložkami hmotnej, duchovnej i spoločenskej kultúry, musíme si priznať, že na Slovensku umenie a kultúra dnes stoja na okraji nielen teológie a teologického záujmu, ale aj na okraji záujmu cirkevného a pastoračného. Ak však chce cirkev brať vážne svoj vlastný hlas, potom na Slovensku musí ukončiť svoju rozpačitosť vo vzťahu ku kultúre a umeniu. A to nielen preto, lebo kultúra a umenie, vzdelanie a literatúra historicky vyrastali v lone náboženstva a náboženských spoločenstiev.

Hlas cirkvi o vzťahu ku kultúre je jasne definovaný a zároveň znamená veľkú výzvu, ktorá v našom geografickom priestore zatiaľ nebola dostatočne pochopená, prijatá a uskutočnená. Koncil upozorňuje, že v tomto novom období ľudských dejín, sa zveľaďovaniu a rozširovaniu kultúry otvárajú nové cesty (porov. GS 54) a my nesmieme zaznávať pozitívne hodnoty modernej kultúry (porov. GS 57). Gaudium et spes hovorí jasnou rečou: .Svojím spôsobom aj literatúra a umenie majú veľký význam pre život cirkvi. Usilujú sa totiž študovať vlastnú povahu človeka, jeho problémy a jeho skúsenosti, čo sa týka snáh poznať a zdokonaľovať seba samého i svet. Pokúšajú sa objaviť jeho miesto v histórii a vo vesmíre, vyniesť na svetlo jeho strasti, jeho potreby a schopnosti a načrtnúť lepší osud človeka. Tak majú možnosť povzniesť ľudský život mnohotvárne zobrazený podľa časových a miestnych okolností. Preto sa treba pričiniť, aby umelci cítili, že cirkev má pochopenie pre ich činnosť a aby sa im uľahčili styky s kresťanskou pospolitosťou v náležitej slobode. Nech má cirkev porozumenie aj pre nové umelecké smery, ktoré sa prispôsobujú vkusu našich súčasníkov podľa povahy rozmanitých národov a krajov. A nech sa pripustia aj do chrámu, ak vhodnosťou svojho prejavu a v zhode s požiadavkami liturgie povznášajú ducha k Bohu." (GS 62)

Nový Katechizmus katolíckej cirkvi pripomína, že v záujme toho, aby sa čím viac ľudí zapojilo do spoločenského života, treba podporovať vznik takých spoločností a ustanovizní, ktoré budú vykonávať svoju činnosť napr. v oblasti kultúry (porov. Katech. katol. cirkvi 1882). Pripomína tiež, že biskupi sami alebo prostredníctvom poverených osôb majú podporovať každý prejav starého aj nového náboženského umenia (porov. Katech. katol. cirkvi 2503).

Rok kresťanskej kultúry ja teda veľkou šancou pre cirkev na Slovensku, aby reflektovala svoj vlastný hlas a aby mu začala byť verná. Bude to ďalší krok k lepšiemu pochopeniu seba samej, ako k porozumeniu vlastnej živej prítomnosti a poslaniu adekvátnemu dnešnej dobe.

Přednáška pronesená na mezinárodní konferenci jáhnů 11. 10. 1997 v Brixenu II. Elesiologie communia jako základ diakonátu

1. Eklesiologie communia a diakonie

Jako nejkrásnější modlitbu jsme dostali od Pána Ježíše darem „Otče náš". V této modlitbě vyznáváme a můžeme říci, že všichni máme jednoho a téhož Otce, a proto jsme společně děti boží. To je hluboká myšlenka. Před Bohem a z pohledu od Něho patříme spolu se všemi lidem k jedné rodině, která má společného Otce v nebesích.

Odloučení, osamocení a odcizení, a tím spíše nepřátelství mezi lidmi jsou známky hříchu. Proto nechtěl Bůh v řádu našeho vykoupení (v dějinách spásy), vykoupit a posvětit člověka jako samotného jednotlivce nezávislého na veškerém vzájemném spojení, ale chtěl jej učinit „svým národem". Připodobňujíc k tomuto obrazu chápe koncil církev jako „mesiánský národ", a to přesto, že ve skutečnosti nezahrnuje církev všechny lidi, a dokonce se jeví jako malé stádce, vidí je koncil jako nezničitelný klíčící zárodek jednoty, naděje a spásy pro celé lidské pokolení (LG 9).

Eklesiologie communia II. vatikánského koncilu čerpá a přidržuje se tohoto pohledu církve na dějiny spásy. Její význam sahá tak současně daleko za hranice církve, přes vnitrocírkevní otázky. Eklesiologie communia vykazuje církvi místo v celkových dějinách spásy a v dějinách světa vůbec, je takto jedním z nejdůležitějších impulsů koncilu. Konečně je eklesiologie communia konkretizací základní výpovědi koncilu. Církev je v Ježíši Kristu rovna svátosti, tj. je znamením a nástrojem jednoty (LG 1a aj.). Pro církev platí jen jedna jediná správná cesta do budoucnosti: Ta cesta, kterou naznačil koncil. To znamená: uvést ve skutek koncil a jeho eklesiologii communia. Tato cesta vypovídá, že církev není pro sebe; je církví pro druhé, církví pro člověka a pro svět, a pro jeho jednotu, jeho smíření a mír, ona je církví sloužící. Rozuměno v širším slova smyslu diakonie není tedy jedna z činností, nýbrž podstatná dimenze církve!

Co eklesiologie communia znamená konkrétně, vyjadřují Skutky apoštolské takto: „Setrvávali v apoštolském učení, bratrském společenství, v lámání chleba a v modlitbách" (Sk 2,42). Podle toho je církev společenstvím těch, kteří svědectvím apoštolů přijali Ježíšovu zvěst, tj. boží lásku, která se stala člověkem, společenstvím těch, kteří se o tuto zvěst dělí s druhými, jsou v ní jedno a věrně v ní spolu setrvávají. Ona je společenstvím těch, kteří v eucharistii mají podíl na jednom chlebě, a tak spolu tvoří jedno Tělo (porovnej 1 K 10,17). Řečeno se sv. Augustinem, je eucharistie „Svátost jednoty" (cit. SC 47 aj.). Církev je konečně společenstvím těch, kteří toto společenství (kterému Ježíš dal svým jednáním základ, které svým slovem zjevil) v eucharistii slavené ve všech oblastech svého života také uskutečňují, kteří se o svůj denní chléb a svůj majetek dělí s druhými. Martyria, leiturgia a diakonia jsou takto zřetelné jako tři základní dimenze církve. A současně je tak i jasné, že uskutečnění lásky, tj. diakonie, je důsledek, a tím také kritérium opravdovosti víry a eucharistie každé církevní obce a každého jednotlivce.

Základ tomu položil sám Ježíš vlastním poselstvím i vlastním jednáním. Ježíšova pastýřská služba spočívala ve spásné službě a službě uzdravování. To je zřejmé ze zázraků, které činil na lidech, kteří se nacházeli v různých nouzích: nasycení hladových, uzdravování nemocných, kříšení mrtvých, vyhánění zlých duchů atd. Tak posílá Ježíš své učedníky, nejen aby hlásali slovo a učili, ale - na co se často zapomíná - aby i uzdravovali (Mt 10,8).

Učitelský a pastýřský úřad církve se musí proto tedy uskutečnit, a být hodnověrný i skutky uzdravování a diakonicky charitativní službou. Proto nese každá místní církevní obec odpovědnost za to, že v ní diakonie bude uskutečněna. To znamená, že víra a hlásání slova, tak jako eucharistie a liturgie musí být zaměřeny) na diakonii. Víra bez diakonie není křesťanskou vírou. Hlásání bez diakonie není křesťanským hlásáním. Církevní obec, která slaví eucharistii, ale která není zaměřena na diakonii, vyjadřuje sice svoji víru, ale její víra je mrtvá: konečně, ona nemůže najít Boha proto, že jí uniklo, že Bůh se dává najít v člověku, zejména v chudých (srov. Mt 25). Nemůžeme lámat eucharistický chléb bez toho, že bychom se dělili o chléb každodenní.

Církev žije tam, kde se konají skutky tělesného milosrdenství: sytit hladové, napájet žíznivé, odívat nahé, cizím poskytovat nocleh, osvobozovat vězněné, navštěvovat nemocné, pochovávat mrtvé. Stejně žije církev tak, jak jsou konány skutky duchovního milosrdenství: napravovat hříšníky, učit nevědomé, pochybující posilovat v pravdě, utěšovat zarmoucené, snášet ty, kteří jsou nám na obtíž, rádi odpouštět těm, kteří nás urážejí, modlit se za živé i mrtvé.

Vezmeme-li tyto diakonické dimenze vážně, pak nemůže existovat žádná čistě „soukromá" nouze, pak by měla pro communio církve, být jen jedna nouze, solidárně nesená společně všemi. Trpí-li jeden úd, cítí tu bolest všechny ostatní údy, je-li jeden úd vyznamenán, všechny ostatní se s ním společně radují (srov. 1 K 12,26). To je logický důsledek společného bytí v Ježíši Kristu jako vykonávání pastýřského úřadu Ježíše Krista, který jako „Dobrý Pastýř" dává svůj život za své stádo (srov. J 10, 11-16).

Takto není diakonie nějakou vedlejší činností církevní obce anebo „koníčkem" několika jedinců v ní; diakonie je následování Krista a s poslušností vůči jeho poslání i ústředním úkolem křesťanské obce a zvláště církevního úřadu.

2. Eklesiologie communia a diakonát

Ukázali jsme, že církev bez diakonátu nemůže existovat, neboť Kristus sám je ten, který slouží (diákon-jáhen L 22,27). Večer před svým utrpením a smrtí nám dal příklad, když umyl svým učedníkům nohy: „Jak jsem já učinil vám, tak máte činit i vy..." (J 13,15). V těchto slovech můžeme vidět ustanovení diakonátu. V diakonátu má církev úřad, který dává úzkému spojení mezi martyrií, leiturgií a diakonií svátostnou podobu. Tím nejsou ani laici, ani biskupové a kněží zproštěni diakonických povinností a úkolů. Nabízí se však otázka, jaký vztah má diakonie církevního úřadu, kterou jáhen reprezentuje zvláštním způsobem, k diakonii, která je uložena celému božímu lidu a všem, kteří se vydali na cestu následování Krista.

V LG 10 mluví koncil o společném kněžství všech pokřtěných; v SC 14 mluví o činné účasti (actuosa participatio) celého božího lidu, a tato účast se nevztahuje jen na liturgii, ale na celou činnost církve svaté. To říká, že být božím lidem všech pokřtěných, tedy příslušnost k božímu lidu, je přednější, než různost úřadů, charismat a služeb. Avšak podle LG 10, ani tak není smazán podstatný rozdíl mezi klérem a laiky. Církev jako communio je tedy nutno chápat jako diferencovaný celek, jako jedno tělo, popř. organismus, v němž různé orgány různým způsobem spolupůsobí k dobru všech. Takto učinila eklesiologie communia konec dosavadnímu modelu pečovatelské a zaopatřovací pastorace. Z eklesiologie communia vyplývá, že všechny údy církve společně a každý svým způsobem nesou v církvi a pro církev svou zodpovědnost.

Avšak „corruptio optimi pessima"! (zkaženost nejlepšího je to nejhorší). Sotva byl a je některý jiný z aspektů koncilového učení tak těžce nepochopen jako právě tento. Nejprve byla mylně chápána teologická veličina „lid boží" (laos tú theú) ve smyslu jakéhosi politického občanského spolku (demos), a proto se požadovala tomu odpovídající demokratizace církve. Pokud by tím byl míněn jen požadavek o větší participaci, pak by to bylo v podstatě oprávněné. Avšak s tímto oprávněným požadavkem se často spojují ideologické požadavky nivelizace různých charismat, úřadů a služeb v církvi, jejichž rozdílnost je v podstatě nezrušitelná. „Boží lid" ve smyslu koncilu nejsou snad jenom laici, popř. základna, na rozdíl, nebo ještě spíše v protikladu k úřadu církve. Boží lid je organický a strukturovaný celek církve, shromážděný okolo biskupa a na svém pastýři závislý lid, jak říká sv. Cyprián z Kartága.

Co je tedy specifickým posláním (úlohou) úřadu? Nejlepší odpověď najdeme ve 4. kap. listu Efeským. Tam mluví sv. Pavel o tom, jak z pohledu nebe ustanovil různé úřady: úřad apoštolský, proroky, úřad hlásání evangelia, pastýřský a učitelský úřad. Dále je zde řeč, proč to udělal: „Aby připravili křesťany k úkolům, které mají plnit, aby Kristovo tělo dělalo pokroky" (Ef 4,12). Církevní úřad je tedy služba jiným službám. Má tedy jiné "služby" připravit k službám, to znamená, že je nesmí vytlačit a mít je za bezvýznamné, maličké, ale naopak, má je pro jejich vlastní úkoly inspirovat, motivovat, kvalifikovat, a tak s mnohými údy, s mnohými charismaty a službami sloužit k vybudování Kristova těla, tj. církve.

To platí také o jáhnovi. Jáhen nemá, ani vůbec nemůže, vykonávat a zvládnout celou diakonii církve. Může ale a má jiné ke službě diakonie inspirovat, motivovat a kvalifikovat, a toto zvládne nejlépe tak, že sám službou diakonie půjde napřed příkladem, hlásáním k tomu přivede jiné a svátostnou službou je k tomu bude posilovat.

Zapamatujme si tedy: diakonie je jedna z podstatných základních dimenzí církve a patří k ústřednímu poslání biskupa. Jáhen diakonii vykonává z příkazu svého biskupa, s účastí na jeho úřadu. Svým způsobem tak reprezentuje „Dobrého Pastýře" Ježíše Krista. Jeho diakonická služba má druhé nadchnout, strhnout a posílit, aby i oni následováním Krista sloužili bratřím a sestrám, aby se s nimi o vše dělili, a uskutečňováním duchovních a tělesných skutků milosrdenství při nich stáli, budovali a žili společenství Ježíše Krista, tj. církevní obce.

Právě z eklesiologie communia takto vyplývá nutnost služby stálého jáhna. On představuje Ježíše Krista jako „Dobrého Pastýře", který jde hledat ztracenou ovci, vezme ji na ramena přinese zpět ke stádu, aniž by šetřil vlastní život.

III. Aktuálnost communia-diakonie

Církevní obce žijí a působí v daném čase, a proto musí vnímat a respektovat „znamení tohoto času". Dnes se jak církev, tak společnost vůbec, nachází ve velkých vnějších, ale i vnitřních změnách poměrů. Jáhen je tak zvláštním způsobem povolán a vyzván „znamení tohoto času" rozpoznat, dobře slyšet a sledovat radosti a naděje, smutek a strach lidí (srov. GS 1). Má je sdílet a podle svých sil léčit. Má je vykládat, slovem vyjádřit a přitom z víry ukazovat směr a orientaci, a z nitra, ze středu křesťanské víry zprostředkovávat odvahu, sílu a trpělivost, naději, radost a mír ve všedním životě člověka.

Proto se v závěru ptejme po communio-diakonii v dnešní situaci, a tím se ptejme na aktuálnost diakonické služby a její způsobilost v budoucnu. K tomu je zapotřebí krátké a tím také nutně zkrácené analýzy dnešní situace, v níž se nacházíme.

Jedno z velkých slov, snad veliké centrální a stěžejní slovo moderny, je slovo „svoboda". Toto slovo a jeho vysokou hodnotu, kterou vyjadřuje, církev často podcenila, ano, mnohdy i odsoudila. Dlouho přehlížela, že moderna má co děkovat za patos svobody také křesťanským kořenům. Až II. vatikánský koncil strhnul kormidlo správným směrem, přičemž patří k velkým činům pontifikátu Jana Pavla II. a jeho důsledné „politiky lidských práv", že se nejen chopil dědictví koncilu, ale vedl je dál, dále prohluboval a obohatil, a tak přispěl podstatným přínosem k nastolení svobody ve východní Evropě (pád komunismu). Svatý otec, Jan Pavel II., však neustále ukazuje i na rub moderního západního úsilí o svobodu. Ne pro nic za nic vyústilo toto snažení do postmoderního individualistického trendu, který hodnoty třetího hlavního hesla francouzské revoluce bratrství, po případě solidarita, zničil, a vedl k dalekosáhlému úbytku solidarity a ke zvětšení osamocenosti, k izolaci, sociálnímu chladu a k erozi společných nosných hodnot. Neboť jednostranně emancipačně chápaná svoboda se postupně emancipovala od těchto základních hodnot, které moderní dějiny svobody teprve umožnily. Tato emancipovaná „svoboda od" bez „svobody pro" vedla k základnímu postmodernímu pluralismu, k libovůli, která se už neumí pro něco nadchnout a rozhodnout, která je indiferentní a skeptická i vůči všem posledním hodnotám, a která vede ke ztrátě smyslu života, k duchovnímu vakuu a vnitřní prázdnotě, která vede ke ztrátě smyslu a konečně ústí v nihilismus.

Několik vysvětlení nám může tuto situaci ve společnosti objasnit: i v oblasti rodiny a manželství přibývá podrážděnosti, osamocení a dlouhé chvíle. Stále přibývá počet rozvedených manželství a zrovna tak roste počet osamělých rodičů, kteří vychovávají děti (buď jen matka, nebo jen otec).

Ve větších společenských oblastech je vedle materiální chudoby také nouze lidí, kteří jsou na útěku, bez domova, bez bydliště, nemocní závislostí na drogách, osamělí, zoufající, žijící bez perspektivy, smutní, kteří nemohou navázat společenský styk, ženy a děti v tísni, existence žijící v okrajových skupinách, ohrožení kriminalitou, atd. Vcelku se zdá, jako by na naši společnost dopadla kolektivní neschopnost navazovat vztahy a neschopnost života, která je spojena s opuštěností, osamělostí a odloučeností, s touhou po ničení a odmítání, neschopností mluvit, strachu s navázáním kontaktu. Pro mnohé se život zešeřil. A opět jiní stojí v klatbě depresivní rezignace vzhledem k ohrožení jejich tělesné existence nebo jejich psychosociálních životních možností. Mentalita rezignace, přizpůsobení či odmítání životní reality jsou dalším znamením doby. Jiné osoby vytvářejí vlivem reklam a mediální manipulace permanentní obrazy bůžků života, z čehož vzniká sebepřeceňování, přeceňováním druhých, případně i zklamání vlastní i zklamání jiných. Na druhé straně žijí někteří lidé v nezřízeném, bezuzdném blahobytu a přepychu, bezohledných požitcích, agresivně se prosazují atd. I to jsou znamení doby.

Je pochopitelné, že v této krátce popsané situaci, vzniká právě u mladých lidí znovu touha po communiu (společenství). Communiem je především myšleno společenství. Je to snaha o překonání osamělosti a opuštěnosti, izolace a nedostatku kontaktů. Communio touží po míru a smíření. Communio ale znamená také participaci, podílet se, „patřit někomu". To se děje zevně, ale v podstatě nejen zevně, prostřednictvím módy. Protože stejně moderně se oblékat, vyjadřovat se, stejně jednat a chovat se, signalizuje, že chci k něčemu patřit a že sdílím stejné postoje. Konec konců je ovšem dnešní móda, docela jinak než staré zvyky a tradice, naprosto nespolehlivý základ. Móda je definována tím, že zítra je opět „z módy". Mnozí to cítí. Existuje však také hlubší hledání smyslu, ano, nové náboženské hnutí či hledání. I když často tato hnutí zůstanou vágní, neurčitá a všeobecná a zdaleka nevyústí do řečiště církevní tradice, jsou zde, mohou být uchopena a často zrovna volají po tom, aby byla uchopena.

Toto je výzvou pro communio-diakonii. Zde nachází své místo a svůj naléhavý úkol. Kdo může být povolanější pro zdolání této výzvy, ne-li právě diakon, přední a naslouchající hlídka, předvoj a průkopník církve. Na podkladě svého způsobu života, jako ženatý otec rodiny, má (nebo alespoň může mít) diakon často snadnější přístup k lidem než v celibátě žijící kněz. Proto by se neměli jáhni pokoušet uchopit pro sebe co největší díl ze specifického životního řádu kněžského. Jejich úkol je jiný než úkol kněze a je dostatečně důležitý a naléhavý. Protože dříve než mohou být církevní obce (farnosti) vedeny, dříve než budou společně slavit eucharistii, musejí být napřed shromážděny a vybudovány. Na tomto okraji a styčných zónách církve a společnosti je místo jáhna. Jáhen nemá myslet jen na ty a být zde jen pro ty, kteří „ještě" k církvi patří, ale zvát ty, kteří zítra snad k církvi „patřit mohou". Jáhen musí communio-diakonii v církvi uskutečňovat v tom smyslu, že buduje církev budoucnosti. A to je podstatný a nepostradatelný přínos k dnes vyhlášené nové evangelizaci.

Vedle nouze člověka dnešní společnosti, která se zrcadlí též v životě církevních obcí, zjišťujeme i v církvi nouzi specifickou. I tato klade na jáhna požadavky. Tato nouze se týká podoby církve a jejích obcí (farností) a forem duchovní služby. Církev je zatížena událostmi dějin a setkává se u mnoha lidí s nedůvěrou. Nový pocit svobody a také nové náboženské cítění mnoha lidí dělá církvi potíže. Mnoho katolíků se stáhlo z církevní praxe a také ze života církevních společenství do pozadí, mezi nimi stále rostoucí počet žen.

Ne zřídka si musíme stěžovat na dalekosáhlou ztrátu diakonické dimenze anebo zjišťujeme, že se dává hlásání a liturgii přednost před diakonií. Jen zřídka si ztěžuje společenství věřících, že by mu chyběla diakonická činnost. Nářky jsou však nesmírné, jakmile odpadne jedna bohoslužba anebo se zanedbá katecheze. Také se velice mluví o nedostatku kněží, o nedostatku jáhnů - pokud vím - nemluví nikdo. Z oblasti diakonie se mnohé, ano téměř všechno z církevních obcí (farností) deleguje na instituce (Charita, sociální síť aj.). I v pohledu na obnovení stálého jáhenství zjišťujeme často nedostatky, pokud se diakonie týká: „V každém případě způsob, jakým bylo u nás v Německu znovuzavedení stálého jáhenství uskutečněno, s velkým teologickým, spirituálním a finančním nákladem, bez toho, že by se přitom diakonie v obcích a charitních ústavech dostala do pohybu, musíme hodnotit skepticky". Spojit charitativní činnosti s pastorací se v tomto novém úřadě v žádném případě nepodařilo.

Tento rozbor situace může vyznít depresivně. Ale problémy jsou vždy také vyhlídkami, šancí, nadějemi a výzvami. Je to výzva, která volá po obnovení „tvářnosti církve a jejich obcí - církve jako společenství, církve-communia, církve, která není upřena jen na sebe a své vlastní problémy, které jde spíš o boží království, církve, jejíž cestou je (jak říká Jan Pavel II.) člověk". Je prokázáno, že obraz církve ve veřejnosti žije v první řadě z diakonie, a že diakonie, popř. církevní charitativní činnost, je společností nejvíce ceněna. Proto je diakonická pastorace pastorací misijní. Protože přesvědčí více než všechno ostatní.

Tradiční podoba církevních úřadů a služeb neodpovídá dnešním požadavkům mimo jiné i proto, že pokračování Kristovy diakonie dál už ani zajistit nemohou. Proto umožnil koncil znovuzavedení stálého diakonátu. Nouze člověka, zrovna tak, jako nouze farnosti, nutí k tomu, aby (pokud by zde už nebyl), diakonát byl rychle obnoven, a aby se také obnovilo i vědomí, že diakonie je podstatný, významný rys celé církve a všech jejich úřadů!

IV. Několik upřesnění k podobě současného diakonátu

V závěru bych chtěl, na pozadí základních teologických úvah a vývodů k současné situaci, říci několik konkrétních připomínek k podobě diakonátu.

Začnu několika poznámkami k základnímu duchovnímu postoji jáhna. V evangeliu sv. Jana čteme: „Co dává život, je Duch, tělo samo nic neznamená" (J 6,63).

Také institucionální a strukturální reformy mohou - řečeno biblickým jazykem - být tělem k „ničemu", nejsou-li neseny životadárným duchem.

Obnovení jáhenství je proto v prvé řadě spirituální úkol.

Ze základního duchovního postoje jáhna musí být zřejmé, že křesťanská cesta není cestou výstupu, není to cesta v lesku a slávě, ale cesta, která obsahuje pohled směrem dolů, ano, která - v následovaní Krista, který sestoupil s nebe - zahrnuje „sestupnou kariéru". Tak to říká Kristův hymnus v listu Filipanům (Fil 2,6-11). Zde je položen základ k tom, co v duchovní tradici, jako základní ctnost, dělá křesťana, a co zvláště musí být základním postojem (znakem) diakona: Být pokorný a být připraven k službě!

K základnímu postoji jáhna patří především, aby vnímal lidi, kteří žijí v nouzi, v nemoci a ve strachu, a všímal si jich. Potom jde o uzdravení, které daruje osvobození, které pomůže člověku získat důvěru, dá podnět k tomu, aby se sám stal sloužícím a milujícím. To nám pěkně ukazuje setkání Pána Ježíše s tchyní sv. Petra (Mt 8,14n). Petrova tchyně leží nemocná. Nemůže se starat sama o sebe, natož aby se starala o druhé. Pán Ježíš přijde a vidí tuto ženu. Všímá si jí, vnímá ji. Vidět a vnímat, to jsou dva podstatné rysy jeho jednání. Pán Ježíš se bez řečí skloní k nemocné, vezme ji za ruku a pozvedne ji. Ona vstane a stojí opět na vlastních nohou. A pak vykonává - jak stojí v původním řeckém textu - diakonii, tak, že se věnuje druhým a slouží jim. Ta, která stojí na svých nohou, pomáhá druhým postavit se na nohy.

Tak můžeme říci: Cílem diakonického jednání není jednoduše pomoc, nýbrž otevření možností k životu, aby ti, co leží, se opravdu postavili na vlastní nohy. Ovšem je potřeba (i přes jednotlivce dál) vidět sociální poměry, v kterých tento člověk žije.

A právě z pohledu těchto základních duchovních postojů a stanovisek je třeba začít tyto konkrétní úkoly řešit. Konkrétně je diakon partnerem, kterého mohou všichni oslovit v různých výše popsaných problémových situacích. Každý se na něho může obrátit s důvěrou. Prostřednictvím služby liturgie, hlásání a diakonie má šanci přivést do vědomí věřících spojení víry s životem. Ve službě u oltáře klade nouzi lidí na eucharistický stůl: vezme je samozřejmě i do svých promluv. Takto motivuje společenství a činí je citlivým pro veškeré nouze všeho druhu, aby se spolu a mezi sebou angažovali dovnitř i navenek.

Podstatná jáhnova úloha spočívá ve vyhledávání dobrovolných spolupracovníků, které zapracovává a s nadějí sleduje jejich práci, provází je. S postupem času musí víc a více služeb a úkolů přenechávat těmto dobrovolným pracovníkům, a sám se více věnovat práci odborné, personální a odbornému vedení svých spolupracovníků. Pastorální péči a duchovní vedení potřebují i spolupracovníci charitativních institucí (mateřské školy, sociální stanice, domovy důchodců a pod.). Ideální by bylo, kdyby jáhen zakládal a duchovně vedl svépomocné skupiny, např. rodiče, kteří sami vychovávají děti (matka či otec bez partnera), pro závislé na drogách, atd. Z popsaných nouzí současnosti vyplývá, že se tyto aktivity netýkají jen církevního společenství a nejsou jím ohraničeny. Problém drog nekončí na hranicích jedné farnosti. Také je nutná „otevřená práce s mládeží", která se zřídka řídí hranicemi farnosti.

Z posledně jmenovaného pohledu vyplývá návrh ustanovit jáhna s činností přes hranice farností, pro město, děkanát či region. Sice by měl být vázán na jednu konkrétní církevní obec (farnost), odtud by však mohl budovat ve více farnostech diakonické úkoly a postupně je síťově propojit. Přitom těžiště jeho práce by bylo v získávání, školení, provázení a podporování dobrovolných pracovníků v jednotlivých farnostech a jejich propojení uvnitř města nebo regionu. Zde se otvírají velké šance pro stálé jáhenství.

Pro svou účast na kněžském úřadu má jáhen také podíl na vedení církevní obce (farnosti). Přitom musí však uvést do chodu diakonii a postarat se o to, aby dostala své přiměřené místo uvnitř pastorace ve farnosti. Jako úřední zástupce farního společenství je kontaktní osobou k regionálním charitním zařízením a sociálním stanicím. Má mít zastoupení v diakonických ekumenických svazech. Přes něho mají mít církevní společenství kontakt se všemi, kdo v obcích nebo u nositelů péče o veřejné blaho jsou zodpovědní za sociální záležitosti. Situace naší společnosti se stala nepřehlednou, nouze vzala na sebe mnoho tváří, takže jí lze čelit jen rozhodnou, důvěryhodnou spoluprácí profesionálních pracovníků Charity, místních iniciativ na základě charitních výborů ve farnosti a také farních diakonů.

Mnohé z uvedených úkolů lze řešit jen s pomocí pracovníků z povolání, jiné ale může zvládnout i jáhen s civilním zaměstnáním. Těžiště práce a jeho šance pro ni se jáhnovi s civilním povoláním naskýtají více v jeho pracovním prostředí. Podobně jako někde tzv. „dělničtí kněží" by měl a má ve svém konkrétním pracovním okolí a svým životem v povolání reprezentovat místní církev (farní společenství) a být přítomen tam, kde se nikdo jiný z církve nedostane. Své zkušenosti má pak přenášet do farního společenství a být tam zástupce diakonie. Tak by splňoval požadavky svého vlastního jáhenského poslání a nebyl by „náhradníkem a zástupcem" v době nedostatku kněží.

Samozřejmě není ideálním pracovním polem působnosti jáhna jen církevní obec, ale stejně tak i kategoriální duchovní správa. Mám na mysli nemocnice, domovy důchodců, duchovní služba na pracovišti, věznice, domovy azylantů aj. K tomu je třeba připočíst i spolupráci ve vedení diecéze v těch úsecích, kde jde především o diakonické řídící úkoly. V této souvislosti bych chtěl poukázat na to, že společenství jáhnů jedné diecéze (jáhenské kroužky) mohou být vítaným poradním grémiem biskupa. Jáhni jako společenství mohou ve vztahu k nouzím lidí být biskupovým okem a uchem, a tak mu pomoci plnit úkol být otcem chudých.

Přirozeně musí být jáhen pro své úkoly také kvalifikován odpovídajícím způsobem. K tomu se však nyní z časových důvodů už nemohu vyjadřovat.

Na závěr jednu myšlenku, které se na první pohled může zdát utopickou: Protože církev bez diakonie nemůže existovat, a protože církev má pro diakonii vlastní úřad, nebylo by nevhodné, aby v každém společenství (farnosti) byl diákon. To není finanční problém, neboť tato naléhavá potřeba by se dala vyřešit ustanovením jáhna s civilním povoláním. Domnívám se, že každá církevní obec má v tomto směru ještě zdaleka nevyčerpaný, neodkrytý potenciál. Ideální případ by byl, kdyby každá církevní obec mohla říci: Tohoto nebo onoho muže bychom si mohli představit ve službě stálého jáhna s civilním povoláním v naší farnosti. Farář a zástupci farnosti by mohli vyhlédnutého adepta představit a navrhnout biskupovi.

Z diecéze Besancon (Francie) jsem se dozvěděl, že tam šli dokonce o krok dál: Kněz zodpovědný v diecézi za diakonát se účastní jednotlivých děkanátních konferencí. Děkanáty zkoumají už předem, kde a jaká se na jejich území vyskytují ohniska sociálních problémů, a současně hledí objevit pro tyto úkoly vhodné muže, o nichž se domnívají, že by v daném obvodě mohli vykonávat službu jako stálí jáhni s civilním povoláním. Tito muži jsou pak osloveni a konfrontováni s otázkou stálého jáhenství. Dostanou pak rok na rozmyšlenou. Rozhodnou-li se pozitivně, mohou začít se studiem a přípravou.

Právě dnes potřebuje církev duchovně motivované, vzdělané, dobře připravené a smysluplně ustanovené a nasazené jáhny. Takto nebudou ani náhradními faráři, ani sociálními pracovníky. Svátostným způsobem jsou reprezentanty „diakona" - Ježíše Krista.

Tak potom v tomto světě reprezentují a zviditelňují lásku boží, která skrze Ducha svatého je vlita do našich srdcí (Ř 5,5). Jsou tak předními pracovníky nové „civilizace lásky". Jsou požehnáním pro církev a pro lid, který je nám svěřen. Proto je na čase onomu impulsu Svatého Ducha, který nám dal II. vatikánský koncil, udělat v církvi daleko víc potřebného prostoru.

Přeložil Jan Kaplan; článek česky vyšel rovněž ve sborníku Služba trvalých jáhnů (Sborník I.: Teologický pohled), vyd. r. 1998 Pastorační středisko při Arcibiskupství pražském, Kolejní 4, 160 00 Praha 6.

Dokument ze shromáždění delegátů s rakouskými biskupy v Salzburgu 23.- 26. října 1998

 Pracovní skupiny předložily plénu shromáždění delegátů ke schválení tyto odhlasované texty:

1. Boha hledat - Boha zakoušet

1.1 Se všemi lidmi sdílíme hlubokou otázku po původu a cíli našeho bytí, touhu po naplněném životě a naději na lásku a spravedlnost. Tak se tážeme a hledáme Boha. Jako křesťané věříme, že i Bůh nás hledá a v Ježíši Kristu, svém Synu, trpí společně s námi temnotu našeho bytí a právě tím ji osvěcuje. Smíme doufat, že při našem hledání Boha jsme jeho svatým Duchem řízeni, utěšováni, posilováni a vedeni po společné cestě.

Pro naši společnost, ve které existují mnohé krize smyslu a deficity orientace, chtěli bychom hledat jako jednotlivci a jako církev v ekumenickém společenství křesťanských církví s větší láskou a opravdovostí společenství s Bohem.

V hledání Boha jsme spojeni s lidmi všech dob a náboženství. Ze všech náboženství vedou stopy do tajemství Boha. Katolická církev Rakouska zve sestry a bratry z jiných náboženství, kteří žijí v naší zemi, k dialogu, o němž doufáme, že bude příkladem pro sjednocování Evropy a světa.

Celkem: 269, ano: 243.

1.2 Jako církev spatřujeme svůj prvořadý úkol v otevírání různých cest zakoušení Boha.

- Intenzivněji podporovat biblickou pastoraci; zvláště má být zřetelněji spatřována a vyjadřována jednota svědectví o Bohu ve Starém a Novém zákonu.

- Bůh může být tušen a zakoušen v bohatství obrazů a znamení - především v liturgii. Též mlčení toto zakoušení Boha umožňuje.

- Každodenní styk s bližními je rovněž cestou, jak zakoušet Boha, nebo skrze nás ho učinit zakusitelným.

- Rozmanitými místy setkávání s Bohem jsou společenství, řády a hnutí. O těchto zkušenostech nemůžeme mlčet.

Celkem: 269, ano: 250.

1.3 „Radost a naděje, smutek a úzkost lidí naší doby je i radostí a nadějí, smutkem a úzkostí Kristových učedníků", říká 2. vatikánský koncil (GS). Tváří v tvář nemoci, chudobě, nespravedlnosti a psychické nouzi podporujeme všechno, co slouží osvobození a uzdravení. Současně vidíme, že jsme konfrontováni s utrpením, které nemůžeme změnit. Žádné ukvapené utěšování či vysvětlování před touto skutečností neobstojí. V pohledu na Ježíše Krista, ukřižovaného a vzkříšeného, může však toto utrpení vést k zakoušení blízkosti Boha. Jeho milující solidarita si žádá lidi, kteří s těmito trpícími a vyhoštěnými žijí, sténají, doufají a modlí se. Delegáti se vyslovují pro to, aby tajemství Boha bylo odkrýváno v této službě a svědectví.

Celkem: 269, ano: 254.

2. Ohlašovat radostnou zvěst

2.1 Delegáti se vyslovují pro to, aby se v pastoraci usilovalo o vědomá rozhodnutí víry. Církev však přijímá různé stupně zralosti víry.

Zintenzívnit je třeba přípravu na přijetí svátostí. Přednostní povinností při této přípravě je „napomáhat odkrývat víru, posilovat ji a vést ke zralosti". (Familiaris consortio 68).

Svátosti jsou dar Boha a znamení víry. Proto je třeba podle možnosti nikomu neupírat přijetí svátostí.

Ve společenstvích mohou být vyhledávány i vhodné formy vedení k přijetí svátostí. Slavení a příprava svátostí mají být uspořádány tak, aby bylo zřejmé: zde nás potkává Bůh skrze Ježíše Krista ve společenství církve.

Celkem: 269, ano: 233.

2.2 Jen církev, která rozumí mládeži, rozumí znamením doby. Proto naše církev potřebuje hlas mládeže. Shromáždění delegátů vyzývá všechny, kdo jsou odpovědni za pastoraci, aby brali vážně mladé lidi ve světě jejich života a kultury a poskytovali jim prostor. Předpoklady jsou: čestný přístup, osobní nabídka doprovázení životem, žádné další krácení v oblasti církevní práce s mládeží a otevřenost vůči slavení přiměřeném mládeži, a to i v liturgii.

Vidíme rozmanité podněty a iniciativy u mladých lidí. Biskup zodpovědný za péči o mládež, Dr. Paul Iby, má vytvořit platformu, která by uvedla do chodu hluboký proces, jenž propojí mladé lidi, prohloubí jejich víru a posílí jejich společensko-politické vystupování.

Celkem: 269, ano: 250.

2.3 Mnohotvárnost církevní činnosti vidíme jako příležitost a nikoliv jako konkurenci. Mnohost cest a prostorů k jednání má proto být nejen připuštěna, ale i podporována. Ze svých zkušeností se vyslovujeme pro to, aby v budoucnu byl kladen zvláštní důraz:

1. Ve školní výuce náboženství v katolických školách a církevních výchovných zařízeních vidíme samostatná a velmi důležitá učební místa pro církev, neboť poskytují možnost setkat se s lidmi s různými životními představami. Výuka náboženství je přitom pro stále více žáků a žákyň místem prvního setkání s otázkami víry. Přináší tím neodpíratelný a nezaměnitelný přínos pro zdar životních plánů mladých lidí. Delegáti žádají pro vyučující náboženství a jejich službu neomezenou podporu všech nositelů odpovědnosti v církvi a ve společnosti.

2. Klademe zvláštní důraz na uvedení do víry a její prohlubování pro dospělé (např. ve skupinách mluvit a slyšet o víře, víře se učit a zacvičovat se). Církev musí jít k lidem. V každé diecézi má být příprava pro dospělé na křest, biřmování a (opětovný) vstup.

3. Důležitý úkol zvěstování je v sociálně-etické oblasti. Katolické sociální učení papežů a sociální pastorační dopis rakouských biskupů podtrhují její význam. Diskuse v kroužcích podle zásady „vidět - posuzovat - jednat" jsou vynikajícími vzdělávacími aktivitami, které na společnost působí.

Celkem: 269, ano: 231.

3. Odpovědnost z lásky

3.1 Křesťanské, svátostné manželství jako závazný příslib trvalého životního společenství muže a ženy otevřeného vůči přijímání potomstva, je naším vůdčím a ideálním obrazem. Vedle církevně uzavřených manželství respektujeme i jiné formy životních společenství, v nichž se uskutečňuje láska, odpovědnost a věrnost. Tváří v tvář společenskému vývoji, který v posledních desetiletích přispěl k významnému posunu hranice přináležitosti k mládeži, respektujeme, že mladí lidé hledají jim přiměřenou formu prožívané sexuality, která ještě není určena požadavky celoživotního partnerství a s tím spojeným odpovědným rodičovstvím. Uznáváme, že sami mladí lidé kladou vysoké nároky na lásku, věrnost a partnerství ve svých vztazích, a cítíme se vyzváni k tomu, abychom tyto mladé dívky/ženy a chlapce/muže s porozuměním doprovázeli na jejich životní cestě.

Duchovní péče „má s porozuměním a s respektováním svobody jednotlivce pomáhat mládeži, snoubencům a manželům vidět sexualitu lidským a osobním způsobem a začlenit ji do celku života. Lidé hledající radu nemají být jednoduše odkazováni na zákazy a příkazy, ale v moudrých pastoračních konzultacích mají být vedeni k odpovědnému a svobodnému rozhodování." (vídeňská diecézní synoda) Sexualita je ústřední, pozitivní, životodárná síla, představuje však současně nejvýš citlivou oblast lidského života, která (jako i mnohé jiné) je ohrožena egoismem a násilím, tedy hříchem. Je smyslem teologicko-etické orientace přispívat ke zdaru lidského života a soužití podle měřítek boží a lidské lásky, a tak přispívat k naplňování boží vůle. Jelikož tzv. mimomanželská životní společenství vedou ve vysokém procentu k uzavírání manželství, má zvláštní význam pozitivní, doprovodná duchovní péče o tyto dvojice. Přitom mají být vedeny i k poznání vysoké hodnoty manželství jako svátosti.

Celkem: 269, ano: 202.

3.2 Odpovědné rodičovství je úkolem muže a ženy v partnerství. Odpovědné rodičovství však je nejen ve službě probouzení nového života, ale i zdaru manželského společenství a odpovědné péče o již narozené děti. Partnerům přísluší, aby po zvážení církevních pokynů ve smyslu odpovědného rozhodnutí svědomí zvolili pro svou konkrétní situaci nejvíce vhodnou metodu regulace početí. Je nutné vést zřetelnou hranici mezi zabraňováním početí a potratem.

Celkem: 269, ano: 201.

3.3 S homosexuálními lidmi je třeba se setkávat, podobně jako s mnoha jinými lidmi, s vážností a taktem, což se ani v církevní oblasti vždy nedělo a neděje. Rovněž tak jako heterosexuální lidé mají i oni stejné mravní povinnosti naplňovat ve svém životě vůli boží, přisvědčovat ke svému pohlavnímu způsobu a odpovědně se integrovat do celkového lidského jednání. Nesmí být vyhošťováni a znevažováni. Je třeba je povzbuzovat k aktivní účasti na církevním životě a vítat jejich spolupráci.

Delegáti žádají rakouskou biskupskou konferenci, aby na celorakouské úrovni zřídila koncepční skupinu, která přivede k jednomu stolu homosexuální lidi, jejich příbuzné, duchovní správce a zástupce církevního učitelského a řídícího úřadu. Ta by měla vypracovat situační materiál, v němž budou zohledněny dokumenty učitelského úřadu, novější morálně-teologická diskuse a výsledky výzkumu věd o člověku. Z toho by pak mohly na základě evangelia povstat pastorální směrnice.

Celkem: 269, ano: 202.

4. Nárok a ztroskotání. Vina a odpuštění.

4.1 Manželské společenství muže a ženy, které vyjadřuje věrnost a definitivní spojení, odpovídá vůli Stvořitele a touze mnoha lidí. Pro pokřtěné je to svátost. Aby se křesťanské manželství mohlo lépe vydařit, vyslovujeme se pro zintenzívnění manželské přípravy a doprovázení v manželství.

Pozorujeme, že mnoho manželství je dnes rozvedeno a vidíme, kolik utrpení a bolesti je spojeno s rozvodem. Vyzýváme, aby se pomáhalo lidem v takovýchto životních situacích a nechat tyto lidi prožívat, že nejsou vyloučeni z církevního společenství, ani v případě uzavření druhého civilního sňatku.

Rozvedení, kteří uzavřeli nové manželství, mají zakoušet, že v křesťanské obci mají domov a jsou pozváni k bohoslužbám, církevním aktivitám a spolupráci. Je třeba respektovat případy, kdy postižení, po pečlivém prozkoumání a pokud možno po rozhovoru s duchovním vůdcem, učiní osobní zodpovědné rozhodnutí přistupovat k přijímání. Abychom mohli nabídnout kompetentní vedení takových rozhovorů, je třeba vyškolit dostatek pastoračních pracovníků a pracovnic.

Žádáme diecézní biskupy, aby umožnili spolupráci rozvedených, kteří uzavřeli nové manželství, v pastoračních radách společenství, a přejímání patronátů. Pravidla pro služby v diecézích mají být natolik upravena, aby byla umožněna další činnost těchto osob v církevní službě s přihlédnutím ke konkrétní situaci.

K prospěchu rodin, zvláště postižených dětí, bude nabízena prostřednictvím církevních zařízení poradenská činnost.

Celkem: 269, ano: 233.

 4.2 Delegáti se řídí závěry biskupské synody v Římě z roku 1980, kde ve vztahu k pastoraci rozvedených lidí s nově uzavřeným manželstvím se uvádí: „Vedena starostí o pastoraci těchto věřících přeje si synoda, aby bylo zajištěno nové a ještě důkladnější šetření - s respektováním praxe východních církví - s cílem, aby se milosrdenství v pastoraci otevíralo v ještě větší šíři." Žádáme rakouskou biskupskou konferenci, aby důrazně v Římě podpořila tuto záležitost. Jsme přesvědčeni, že se tím ještě zřetelněji stane „církev jako celek stane všezahrnující svátostí smíření" (Reconciliatio et paenitentia).

Celkem: 269, ano: 238.

4.3 Delegáti žádají rakouskou biskupskou konferenci, aby se v Římě zasadila o zrychlení a transparentní postupy při laicizaci, které musí být realizovány - nezávisle na stáří těch, o něž se jedná - v přijatelných časových obdobích.

Delegáti se vyslovují pro to, aby laicizovaní kněží měli umožněn přístup ke všem službám a církevním povoláním, které jsou přístupné i laikům. Kněží, kteří opouštějí úřad, nás mají prožívat jako církev s dobrou vůlí, kolegiálně a bez odsuzování, i ve vztahu k materiálním důsledkům jejich kroku.

S ohledem na přání mnoha kněží bez úřadu i nadále vykonávat kněžské služby a se zřetelem na skličující nedostatek kněží v mnoha zemích, nechť vedení církve s vážností uváží, jak tato velká kapacita může být pozitivně podchycena.

Celkem: 269, ano: 225.

5. Církev - naše společné povolání

5.1 Mnohost služeb a úkolů, jež laici převzali v různých oblastech církevního života na základě křtu a biřmování v posledních desetiletích, je bohatstvím církve. Tyto služby a pověření, jež se v praxi osvědčily, mají být za trvalé teologické reflexe dále rozvíjeny. Tam, kde laici střednědobě a dlouhodobě vykonávají vedoucí úkoly, nelze se zaleknout následků (změna podmínek pro připuštění ke svátostným úřadům). V důvěře v Ducha svatého a v citlivém vnímání dnešní situace je třeba jít i po nových cestách - i tehdy, když ve vztahu k dalšímu vývoji těchto služeb a úřadů, včetně kněžské a jáhenské služby, je třeba ještě zápasit o plné vyjasnění a identitu. Toto přání není jen naléhavá záležitost ve vedení obcí, ale i vzhledem k nouzi o lidi v duchovní péči o nemocné.

Celkem: 269, ano: 216.

5.2 Poukaz koncilu na přezkoumání a řešení problémů pastorace „ve společné poradě" musí nalézt odpovídající a výslovný odraz v rozhodném, přesvědčeném a široce založeném hodnocení farních rad společenství, praví se v apoštolském listu „Christifideles laici". Proto delegáti žádají, aby práva spolupráce farních rad společenství nebyla omezována, ale dále rozvíjena. Farní rada společenství má společně s farářem odpovědnost za život farního společenství a jeho vývoj, aby byl věrohodnějším životním prostorem evangelia. Farní rada společenství podporuje tak spoluodpovědně faráře při řízení farnosti. Společně stanoví zásady řízení společenství a uzavírají (v některých diecézích farní církevní rada) farní rozpočet. Kde byly možnosti spolurozhodovat již omezeny, mají být znovu zřízeny. Konkrétně navrhujeme, aby se na ustanovování nového faráře společně podílela farní rada společenství, která by měla mít právo, aby její hlas byl slyšen.

Další vývoj spolurozhodovacích možností navrhujeme i pro diecézní pastorační rady.

Celkem: 269, ano: 225.

5.3 Delegáti jsou přesvědčeni, že proces dialogu musí pokračovat. Musí být zajištěna reflexe o tomto shromáždění, realizace společně vypracovaných návrhů. Mnohost témat, mnohovrstevnost problémů a nezbytně nutné otázky, které zůstávají otevřené, vyžadují dalekosáhlé a hluboké řešení - a to jak na úrovni diecéze, tak i celého Rakouska. Proto delegáti žádají rakouskou biskupskou konferenci, aby zřídila koncepční skupinu, jež bude iniciovat další činnost, sledovat ji a biskupské konferenci k tomu předkládat návrhy. Považujeme za nezbytné, aby se v rámci tří let sešlo znovu celorakouské církevní shromáždění. Koncepční skupina má pro jeho koncepci vypracovat konkrétní návrhy.

6. Povolání a život kněží

6.1 Naše víra a náš život jako křesťanů má svůj základ a svůj zdroj v setkávání a společenství s Kristem zmrtvýchvstalým a Pánem církve. Slovo boží si nemůžeme pronášet sami k sobě a jeho milost si sami nemůžeme udělovat. Umožňovat setkání a společenství s Kristem je úkolem všech pokřtěných. Apoštolský úřad má ve společenství s nimi za úkol svým životem a jednáním zpřítomňovat a závazně přibližovat Krista jako hlavu a partnera Církve a tak sloužit jednotě.

Život kněze je dnes méně samozřejmý než dříve. Delegáti dávají podnět, aby na úrovni diecéze byly zintenzívněny úvahy o životní kultuře kněze. Větší důraz má být položen na další vývoj intenzivnějších, osobnějších možností dalšího vzdělávání. To má být zaměřeno nejen odborně teologicky, duchovně a pastoračně, ale především má být celistvé a sloužit rozvoji kněžské životní kultury, jakož i podporovat zdravý lidský vývoj a rozvoj.

Celkem: 267, ano: 227.

6.2 „Celibát pro království boží" je forma života, která je kněžské službě zvláště přiměřená. Je také právě v naší době nepopiratelným znamením pro radikálnost následování Krista. Tato forma života má být věřícími oceňována, ve veřejnosti hodnocena a i nadále povolanými volena. Starost o lidi a křesťanské obce, především o slavení eucharistie a udělování ostatních svátostí je ovšem závažnější než spojení kněžství a celibátu. Delegáti se proto vyslovují pro připuštění vhodných a odpovídajícím způsobem vzdělaných ženatých mužů ke svěcení na kněze a žádají rakouskou biskupskou konferenci, aby se o to v Římě rozhodně zasadila.

Celkem: 267, ano:199.

Menšinový návrh I: Celibát kvůli království božímu je znamením toho, že se lidé z lásky k Bohu dávají jemu zcela k dispozici. Také věrohodně prožívaný život v manželství a rodině je výmluvným poukazem na Boha. Obě životní formy jsou tudíž kněžské službě přiměřené. Shromáždění delegátů se proto vyslovuje pro to, aby povolání ke kněžství bylo odděleno od životní formy. Rozpoznává také starostlivost o lidi a obce a chce uspokojit jejich touhu po zvěstování, eucharistii a slavení všech svátostí. Proto má církev přijmout kněžské povolání osvědčených mužů (viri probati) a světit je na kněze. Rakouská biskupská konference je žádána rozhodně se o to v Římě zasadit.

Podle jednacího řádu o tom nebylo hlasováno. Podpisová akce dosáhla 144 podpisů.

Menšinový návrh II: Delegáti děkují mnoha kněžím, kteří svou službu lidem naší země s velkou oddaností prožívají v životní formě celibátu. V tomto znamení vidíme, že následování Krista je voláním k radikalitě evangelia. Problém nedostatku kněží nemá být odstraněn změnou podmínek přijetí, nýbrž společným nasloucháním volání Ježíše, který každému z nás vždy zvláštním způsobem říká: „Následuj mne!"

Nebylo odhlasováno.

6.3 Shromáždění delegátů navrhuje, aby podpora kultury povolání se stala centrální prioritou pastorace. Nikoliv v úzkém smyslu „rekrutování dorostu", ale zpětnou úvahou a objasňováním, co rozumíme pod „povoláním", z něhož žije církev a každý jednotlivý křesťan. Křesťanky a křesťané, kteří jsou otevření a disponibilní pro Boha a jeho Slovo, mohou a budou odhalovat v setkání s Kristem své povolání a tak budou žít sen boží - ve službě druhým.

My sami se máme též snažit o kulturu naslouchání a modlitby a o pozorné a nezištné doprovázení všech, především však mladých lidí. Chceme pomáhat posilovat jejich svobodu a individualitu a současně jim dodávat odvahu nechat se zcela vyzvat Kristem a nechat se vzít do služby. Tam, kde ještě neexistují, navrhujeme zřídit v diecézích střediska pro povolání.

Celkem: 267, ano: 217.

7. Ženy v církvi

7.1 Delegáti konstatují, že otázka důstojnosti a povolání žen patří mezi centrální výpovědi našeho křesťanského poselství a je tak důležitým kriteriem věrohodnosti církve. Je skutečností, že v naší církvi je třeba překonávat stále ještě působící fixace rolí a brát vážně rozmanitá povolání a životní cesty žen. K tomu je třeba důsledně poukazovat na biblickou tradici osvobozování ženy, a abychom při zvěstování, liturgii a církevních výnosech hovořili jazykem spravedlivým vůči oběma pohlavím.

Celkem: 267, ano: 209.

7.2 Rovnoprávnost a partnerství jsou požadavkem evangelia, avšak skutečnost všedního života církve mu však zdaleka neodpovídá. Proto delegáti navrhují podporovat práci žen ve všech církevních oblastech a zřetelně zvyšovat podíl žen v církevních grémiích, na vedoucích místech a v teologickém bádání (např. prostřednictvím plánů zrovnoprávnění žen, dávání přednosti ženám při stejné kvalifikaci atd.).

Dále žádají delegáti rakouské biskupy, aby v jejich diecézích - pokud se tak již nestalo - byly zřízeny do jednoho roku komise žen. Ty je třeba vybavit odpovídajícími pravomocemi, aby byla zajištěna institucionalizovaná účast žen v řídících a rozhodovacích procesech. Dávají rovněž podnět pro celorakouskou komisi žen jako poradní orgán rakouské biskupské konference.

Celkem: 267, ano: 199.

7.3 Delegáti se vyslovují pro to, aby bylo zavedeno stálé jáhenství žen. Přitom je možno se odvolat na celou řadu návrhů a podání nejrůznějších církevních grémií jako jsou diecézní synody, jakož i na zdůvodnění z teologického bádání. Žádáme Rakouskou biskupskou konferenci, aby se zasadila s veškerým důrazem v Římě o tuto záležitost a vymohla dílčí církevní úpravu (indult). Současně je třeba, aby Rakouská biskupská konference pověřila pracovní skupinu provedením úvahy ke konkrétnímu profilování tohoto úřadu.

Celkem: 267, ano: 212.

8. Církev jako místní církev a církev světová

8.1 Delegáti konstatují podrážděnost mezi místními církvemi a centrálním vedením církve. Na to se pak často reaguje jednostranným přičítáním viny. Navzdory těmto napětím trváme na tom, že jak univerzální církev, tak místní církve jsou v plném smyslu slova „církví, když a nakolik jsou ve vzájemném vztahu". Toto communio založené vposledku v životě Trojjediného Boha se projevuje celosvětově a konkrétně:

- ve společném slavení víry (liturgie)

- ve vzájemné odkázanosti a vztaženosti (diakonie)

- ve vzájemném svědectví a utrpení (martyria).

A tak odhlédneme-li ode všech pnutí, zůstává církev celosvětovým společenstvím života, učení a sdíleného údělu. Tímto způsobem je „znamením a nástrojem k nejniternějšímu spojení s Bohem, jakož i pro jednotu celého lidstva" (Vaticanum II/LG 1). Právě pro takto chápanou církev je svátostný úřad v globalizovaném světě na univerzální úrovni i úrovni místní církve nezbytný. Ve vykonávání tohoto úřadu jsou místní církve a univerzální církev odkázáni na vzájemné naslouchání. Mnohá současná pnutí jsou výsledkem toho, že k tomu dochází buď příliš málo, nebo vůbec ne.

Následující opatření jsou naléhavě nutná:

- Zlepšení komunikace. To vyžaduje pravidelnou informovanost centrálního vedení církve skrze místní biskupy, jakož i zavazující postupy konzultací ze strany vatikánských orgánů před vyhotovením závazných dokumentů.

- Aplikace sociální nauky církve (personalita, subsidiarita, solidarita atd.) v rámci církve. Tím míníme mj. i napojení těch, kterých se to týká, do církevních rozhodovacích procesů na všech úrovních.

- Využití výsledků synodů na místní, regionální, kontinentální a celocírkevní úrovni.

- Odvaha k vlastní „tváři" místních církví (diecézí) v Rakousku. K tomu je třeba mj. vyjasnění pastoračního významu a teologické legitimity nových úřadů a služeb, jakož i pokračování „Dialogu pro Rakousko".

Trvalé uskutečňování těchto a podobných opatření je předpokladem pro odbourávání protiřímských nálad v zemi a nové vnímání kulturně-politických možností, které tváří v tvář globalizaci tkví v papežství, obepínajícím celý svět.

Celkem: 260, ano: 233.

8.2 Delegáti stojí za právem papeže svobodně jmenovat biskupy. Delegáti žádají rakouskou biskupskou konferenci, aby se zasadila se u Apoštolského stolce, aby jednotlivé místní církve mohly spolupůsobit při ustanovování nových biskupů. Delegáti žádají diecézní biskupy, aby vypracovali modely, které budou uvažovat co nejzazší a transparentní zapojení místních církví při vyhledávání kandidátů.

Celkem: 260, ano: 237.

9. Kultura života

9.1 Delegáti odmítají legalizaci aktivní pomoci ke smrti. Požadují pravidla, která jasně odliší „neprodlužování života za každou cenu" od „aktivní pomoci ke smrti".

Celkem: 260, ano: 260.

9.2 Shromáždění delegátů potvrzuje v současné době striktní odmítnutí zásahů do vývoje lidského zárodku a pokusů o klonování u lidí. Další možnosti vědy a výzkumu mají být vždy nově a přiměřeně oceňovány, nikoliv apriorně blokovány.

Celkem: 260, ano: 252.

9.3 Delegáti se vyslovují pro větší úsilí nabízet poradenskou činnost a pomoc ženám v nouzi při konfliktech v oblasti těhotenství. Právě stav zákonnosti, který činí za určitých předpokladů přerušení těhotenství beztrestným, vyzývá křesťanky a křesťany ke zvláštní osobní a společenské angažovanosti na podporu dotyčných osob. Jen výrazná solidarita s ženami, které se nechtěným těhotenstvím dostaly do duševních a sociálních nesnází, dovoluje vnášet do společnosti křesťanské přesvědčení, že nenarozený lidský život je třeba bezpodmínečně chránit, a že je třeba se stavět proti bagatelizování zabíjení nenarozených.

Delegáti se vyslovují pro to, aby se zintenzívnilo vytváření názorů ve společnosti na důstojnosti a ochranu lidského života ve všech jeho fázích, což se týká nenarozených, invalidů, starých lidí a umírajících. Delegáti žádají všechny vnitrocírkevní instituce a všechna veřejná místa, jež se zabývají prací s rodinami, vytvářet životní klima, v němž jsou děti přijímány jako dar boží.

Vzhledem k četným manželským dvojicím, které si přejí adopci, nechtějí se delegáti uzavírat sociálním a duševním těžkostem oněch budoucích matek, které navzdory beznadějnosti své situace říkají ano k životu svého dítěte a jedinou cestu vidí v adopci. Delegáti proto žádají zavedení společenskopolitické diskuse o dosud tabuizované „adopci" na široké základně, s cílem umožnit lidsky uskutečnitelná řešení.

Celkem: 260, ano: 255.

10. Životní prostor a rodina

10.1 Blaho rodin leží křesťankám a křesťanům v Rakousku na srdci. Proto berou za svou péči o rodinu, která musí být zřejmá jak ve vnitrocírkevním životě, tak i ve společensko-politické angažovanosti.

Život v rodinách a tím rodinná politika musí být určována (více než dosud) blahem dítěte. Rodiny jsou pak „prostorem stability a lásky" nejen pro dospělé (pro rodiče a starší generace), ale především pro děti. Takovýto stabilní životní prostor musí být zachován dětem a mladistvým též po rozluce nebo rozvodu a nesmí být obětován zájmům dospělých. Rodiny, ve kterých děti a mladiství nejsou rušícím prvkem, ve kterých nejsou tyto děti a mladiství obětmi násilí, a to i násilí sexuálního, nýbrž jsou přijímáni a mohou prospívat, potřebují jako zázemí společnost vůči dětem pozitivně nakloněnou. Církev zde přejímá úlohu předvoje. Všechny nabídky církevního života mají brát v úvahu i potřeby dětí a mladistvých.

V procesu hospodářské modernizace (jako je např. pohyblivá pracovní doba) musí být přiměřeně zohledňovány zájmy rodiny. Slučitelnost povolání a rodiny tu není jenom pro matky, ale také pro otce; zejména pro ty, kdo vychovávají děti sami, je třeba o ni důsledně usilovat prostřednictvím politických opatření. Otcům přísluší v rodinách důležitá partnerská úloha. Takto uspořádané rozdělení času pro rodinu u otců a matek prospívá nejen dětem a mladistvým, ale i invalidům, starým lidem, lidem potřebujícím péči a umírajícím. „Tak jako rodiče přivádějí na svět své děti, mají i děti provázet své rodiče ze světa" (sociální pastýřský list 1991). Tyto společenské výkony rodin mají být finančně honorovány (zejména péče o potřebné rodinné příslušníky, započítávání pečovatelské doby pro nárok na důchod, uvolnění od výdělečné činnosti alespoň v případě naléhavých rodinných povinností, finanční a strukturální svobodná možnost volby otců a matek mezi prací v rodině a výdělečnou činností).

Celkem: 260, ano: 226.

10.2 Důvěřujeme rodinám a mileneckým párům, že své spolužití chtějí vytvářet tvůrčím způsobem, odpovědně a partnersky. To se dnes často děje v rozmanitých hnutích lidí hledajících. V církvi otevíráme prostor k tomu, aby si dvojice vyměňovaly své zkušenosti, ve víře se prohlubovaly, a jako centrum svého života zakoušely Boha, který jde životem s nimi. To lze uskutečňovat během přípravy na manželství a při duchovním vedení manželství a rodiny. Dvojice, které vyhledávají podporu v krizi, nalézají v církvi kvalifikovanou poradenskou činnost a místo odpuštění.

Církev vzdělává ženy a muže, kněze a laiky, aby takovou výměnu zkušeností metodicky a ze síly evangelia kvalifikovaně zvládali. Tam, kde se prožívá láska z víry, vede tato láska ke svátostnému slavení svátosti manželství uprostřed křesťanského společenství.

Celkem: 260, ano: 219.

10.3 Každá rodina musí být místem, kde děti mohou dorůstat v osobnosti schopné života. Otec a matka přijímají svou úlohu se vzájemnou odpovědností. Rozhodují se pro partnerskou cestu ve svobodě a dobrovolnosti, podle svých vlastních schopností. Věřící rodiče se budou pokoušet vytvářet svůj společný život na základě evangelia. Prosíme otce a matky, aby prožívali a slavili svou víru se svými dětmi, pěstovali doma modlitbu a společně se účastnili života obce, jež je rozvoji rodiny příznivě nakloněna. Vyzýváme farní obce, aby vytvářely životní prostor a dávaly podněty pro křesťanskou kulturu rodiny (domácí církev).

Celkem: 260, ano: 167.

Menšinový návrh: Návrh 10.3 je zbožným přáním, které však ve většině rodin bude málo ku pomoci. Daleko spíše by bylo naléhavě nutné vnímat realitu rodin, ve které děti žijí, a střetávat se s ní s větší otevřeností. Musíme tedy hledat nové, přesvědčivé cesty, jak povzbudit lidi, aby žili rodinný život z víry.

Nebylo schváleno.

11. Sociálně hospodařit

11.1 U vědomí sociálně-politické spoluodpovědnosti křesťanek a křesťanů se shromáždění delegátů zabývalo společensko-politickými apely a vyzývá biskupy, aby podle příkladného vzoru sociálního pastýřského listu z roku 1990 iniciovali „Sociální slovo" církví. Tato iniciativa má být ekumenickým projektem. Stanovisko církví má prezentovat aktuální společenské otázky, jako je vzájemná odpovědnost generací, vstup mladých, zejména učňů, do světa práce, právo na práci a její rozdělení, otázka základních jistot, budoucnost selského hospodářství, opce pro chudé, perspektivy globalizace. „Sociální slovo" má obsahovat vlastní závazek církví.

Celkem: 261, ano: 252.

11.2 Neděle, den Páně, ve společnosti v níž existuje dělba práce, je nezbytná jako den klidu a bohoslužeb, jako den rodiny a čas lidské vzájemnosti. Delegáti povzbuzují biskupy a zástupce církví, aby zintenzívnili svou angažovanost v „Alianci pro neděli" a zvýšili politický tlak společně s dotyčnými společenskými skupinami (jako je kultura, sport, odbory, zaměstnavatelé, pomocné organizace), aby se zabránilo dalšímu vyprazdňování obsahu neděle. Shromáždění delegátů navrhuje přezkoumat možnost lidového hlasování pro volnou neděli.

Celkem: 261, ano: 261.

11.3 Církev setrvává ve svém postoji, pokud jde o „právo člověka na práci". To má být zaručeno především vytvářením nových a zajištěním stávajících samostatných a nesamostatných pracovních míst. Nadto je třeba chopit se všech možností k rozšíření převládajícího pojmu práce, která je chápána jako pouhý výdělek. Delegáti vyzývají příslušné církevní instituce, aby v zájmu zajištění životních podmínek důstojných člověka vyvinuly schůdné cesty „základního zajištění" nezávislého na výdělku a obhajovali je ve veřejné diskusi.

12. Solidarita nezná hranic

12.1 Delegáti podporují požadavky církevních expertů týkající se politiky spolkové vlády vůči azylantům a cizincům. Zvláště připomínáme nehumánní omezování a praktiky v azylovém řízení a zajišťování základního zásobování lidí, kteří hledají ochranu. Delegáti rovněž považují za nutné k uskutečnění integrace cizinek a cizinců, kteří v Rakousku žijí a pracují, důsledně stanovit konkrétní kroky. Delegáti vědí o úzkostech obyvatelstva a vyslovují se proto o vybudování, resp. rozšíření osvětové a vzdělávací práce. Právě katolíci jsou povoláni vystoupit proti každé manipulaci názorů na chudé a nemocné a proti každému projevu xenofobie. Tato rezoluce se děje s vědomím nezbytnosti opatření ve prospěch stability a vnitřní bezpečnosti.

Celkem: 261, ano: 223.

2.2 Evropa je nedělitelná! Východ Evropy je právě tak součástí jejích dějin, jejího duchovního a kulturního dědictví a tím i její „duše", stejně jako Západ.

Delegáti jsou si vědomi skutečnosti, že rozšíření Evropské unie s sebou nese nejen výhody, ale i přechodné potíže a apely. Vidí však odpovědnost církve, aby působila jako orientace a ve prospěch integrace, a tudíž jsou pro to, aby církev v Rakousku plně podporovala evropské sjednocení a postupné rozšiřování EU na východ. Církev v Rakousku, ale i spolková vláda mají intenzívně vyžadovat a podporovat setkávání mezi zeměmi Evropy, zvláště se sousedy ze střední a východní Evropy.

Celkem: 261, ano: 245.

12.3 Církev zvěstuje všem lidem Ježíše Krista a boží království. Volá po obrácení a zastává se chudých. Církev proto nesmí přijímat důsledky negativního hospodářského vývoje na život milionů lidí na „jihu" a spolu s tím narůstající počet podobně zasažených lidí na „severu", aniž by se k tomu kriticky vyjádřila. Musí proto zpochybňovat neoliberální koncepty trhu, který se sám bezohledně reguluje, ideologii nekompromisní konkurence, ale též přehnané konzumní chování. Musíme si všichni uvědomit struktury hříchu v takovémto způsobu hospodaření a života. To by se mělo stát i východiskem pro strategie a vývojové modely, které by odpovídaly člověku. Vycházejíce z katolické sociální nauky měli bychom v zesílené míře vyžadovat ekologické a sociální tržní hospodářství. Církev má věrohodně zprostředkovávat vizi "jednoho světa". Proto podporujeme prominutí dluhů nejchudším zemím.

Celkem: 261, ano: 221.

Stále znovu se mluví a píše o znameních a symbolech. Existuje mezi těmito výrazy nějaký rozdíl, nebo je jimi míněno totéž? Je „znamení" pouze českým překladem slova „symbol"?

V běžné mluvě jsou oba pojmy široce zaměnitelné. Jako synonyma se používají především v přírodních vědách. Běžně může být dokonce pojem „symbol" užit ve zcela opačném významu: významný čin je označován za .skutečně symbolické gesto", zatímco něco bezvýznamného je odbyto jako „jen symbolické".

Původně „symbol" označoval části celku, dvě poloviny rozlomeného předmětu. Spojením (řecky „symballein") zlomků mohl tento symbol sloužit jako poznávací znamení: vlastník jedné části se prokázal jako posel, host nebo smluvní partner. Později tuto funkci převzala pečeť; protože ona a její otisk tvoří jeden celek, mohlo být např. potvrzení demonstrováno zpečetěním. Symbol je tedy znamení sestávající ze dvou částí, které je viditelné až po spojení obou částí v celek.

Nyní jsou „nazývány symboly jen ona znamení, jejichž význam obsahuje zvláštní hodnotu. Každý symbol je sice znamením, avšak každé znamení není symbolem. V náboženském a filosofickém jazyku je nezřídka vyhrazen pojem symbol pro znamení víry, tedy pro taková znamení, k jejichž přednostně přirozenému významu se připojuje dodatečný význam nadpřirozený." (Ph. Harnoncourt). Pro antického člověka není symbol jen viditelnou částí nějakého celku, ale představuje právě onen celek, který zůstává neviditelný. Jako symbol je tedy chápána celá takto sdělovaná skutečnost.

Během středověku ztratilo západní křesťanství přístup k tomuto způsobu pohledu. Otázku, zda je Kristus v eucharistických způsobách přítomen skutečně nebo symbolicky, si starověk nekladl, protože v symbolu viděl obsaženu skutečnost celou. Původní symbol tedy „nezastupuje něco jiného, než co představuje. Není zástupným symbolem, nýbrž je skutečně tím, co představuje a znamená; ještě radikálněji řečeno: sám se sdílí a dává tím, že se představuje a ukazuje" (A. Wucherer-Huldenfeld). Teprve když se symbolem chápe „ne už ve zjevení nastupující, nýbrž zeslabená skutečnost", pak „může s touto otázkou dojít ke sporu o Večeři Páně" (A. Adam/ R. Berger).

O liturgii jako o znamení je možné mluvit jen tehdy, když nepoukazuje jako každé znamení jen na něco dalšího, ale zpřítomňuje nějakou skutečnost. „Pojem symbolu tak obsahuje dalekosáhlý smysl, protože vykládá a chce popsat skutečný symbolický způsob spojení mezi Bohem a člověkem" a tím míní „neohraničitelné sám (Ineinander) a společně (Miteinander) lidského, vnitrosvětského aspektu a božské složky" (Th. Schneider).

To je zřejmé zvláště v Ježíši Kristu, který je podle četných svědectví Písma svatého ve svém lidství Božím Slovem (J 1,1.14; 1 J 5,7; Zj 19,13) a Božím obrazem (2 K 4,4; Ko 1,15; srv. již Mdr 7,26), znamením Boží přítomnosti ve světě. První Janův list začíná větou: „Co bylo od počátku, co jsme slyšeli, co jsme na vlastní oči viděli, na co jsme hleděli a čeho se naše ruce dotýkaly, to zvěstujeme: Slovo života." Pro křesťanskou liturgii je rozhodující, že Ježíš učinil spásu závislou na znamení: „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný" (J 6,54). „Nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do království Božího" (J 3,5). Další důvod pro to, že liturgie závisí na znameních- verbálních (na slovo vázaných) stejně jako neverbálních (neboť i slovo je znamení, proto je řeč o „slovu a znamení" krajně nepřesná) - spočívá v člověku: i mezi lidmi je komunikace možná jen pomocí znamení.

Není tedy rozhodující, zda se užívá pojem „znamení" nebo pojem .symbol". Důležité je, jak tyto pojmy chápeme v liturgii.

 

Klemens Richter, Was die Sakramentale Zeichen bedeuten. Zur Fragen der Gemeinde von heute, Herder 1988, s. 12-14; přeložil Ondřej Bastl

Je zajímavé vědět, jak se na církev dívají lidé „zvenčí" a „na okraji" - tak uvažovali křesťané v Novém Městě n. M.; anketa, kterou v souvislosti příprav na plenární sněm české římskokatolické církve zorganizovali, přinesla několik zajímavých odpovědí od lidí, kteří by se sami od sebe asi do diskuse o křesťanství nezapojili. Samozřejmě se mezi jejich názory objevily i věci celkem triviální, starodávné předsudky z dob josefínských i stalinských, snad důsledky školní indoktrinace. Je asi zbytečné z nich in extenso citovat, jen musíme vzít vážně na vědomí, že obrazy lenošivých buržoustů v sutaně nejsou v našem národě mrtvé ani po totální přeměně sociálních kulis, stejně jako ani po sto padesáti letech zcela nevybledl „darwinovský" konflikt moderní vědy z vírou (pro jehož oživení ostatně mnozí nábožní horlitelé nyní dělají co mohou). Ale jsou tu i postřehy, které se trefují do živého. Proto jsme se rozhodli výběr ze čtyř anketních odpovědí předložit čtenářům Getseman.

 

Je samozřejmé, že citované názory nejsou v žádném smyslu reprezentativním vzorkem. Pocházejí také povětšinou spíše od lidí „na okraji", nikoli od náboženství zcela odcizených jedinců - takoví by pravděpodobně neztráceli čas formulováním svého stanoviska k jim zcela cizí instituci, a nejspíš by mnozí naši bezvěrci střední generace nadto měli v takovém případě podobné problémy jako průměrný Čech při formulování stanoviska k tureckému pravopisu: naprostý nedostatek základních znalostí a pojmů.

O církvi je známo, že je to organizace, kde na straně jedné je církevní hierarchie a na straně druhé - tak zvaní věřící, které tato hierarchie ovládá. Věřící jsou vcelku nesvobodní, protože jsou vázáni naprostou poslušností. Přitom učení Ježíšovo je naprosto jiné.

 

Na církvi odpuzuje její mocenská struktura, jejíž kořeny jsou ve Vatikánu. Současného papeže je možno pokládat za vzdělaného člověka, který se čas od času (na rozdíl od jiných duchovních katolické církve) vyjadřuje k celosvětovému dění. Co však je nepochopitelné, že dosud nedokázal změnit protokol vatikánské kurie a po celou dobu své kariéry se nechá oslovovat: „Svatý Otče!" Dle vzoru Kristova to asi není nejvhodnější! Je to kult osobnosti!

Jako děcko jsem byl přitahován k církvi katolické krásou kostelů, vůní kadidla, zpěvem a zlatem lesknoucích se ornátů. Osloven jsem byl spíše pohádkou. S rozvíjejícím rozumem, pozorováním a poznatky pozlátko zmizelo a objevila se spousta rozporů mezi biblí a skutečností všeobecně, mezi biblí a církví a mezi biblí a „křesťany".

Ale začněme od toho základního:

V církvi by měl být zrušen celibát jako anachronismus sloužící k hromadění majetku. Bohu by měla být milejší řádná výchova několika zdravých dětí než kněz nebo jeptiška žijící nepřirozeně v celibátu. Celibát by měl být otázkou dobrovolnosti. Je mi líto kněží, kteří žijí vpravdě nevolnický život služebníků církve, vlastně jakýchsi církevních agentů, výběrčích a správců církevního majetku, snažících se podle pokynů církevní vrchnosti ovládnout život lidí k prospěchu církve - aniž by to prospělo někomu jinému než církvi samotné.

Církev by měla působit na lidi prostřednictvím vzdělaných kněží, kteří by se dokázali orientovat a zapojit do občanské společnosti, působit životem a příkladem svých rodin, příkladem i radou - a to nejen v těžkých chvílích. Bohužel, většina duchovních nedokáže překročit hranice své farnosti, nezajímá se o kulturu a dost často se dál ani nevzdělává. Jsou v zajetí neúměrného množství rozličných pobožností a bigotních „věřících", kteří se v tomto vyžívají.

Katolická církev by rovněž měla poslat do důchodu včas, jako jiné lidi, všechny církevní otce a matky.

 

Církev, církev..., církev katolická... Těmito slovy se pateticky nejvíc ohání kardinál Vlk. Nedávno se nechal slyšet v rozhlase. Vykládal cosi o římských katolících, o řeckokatolících a dalších. Jedni že smí nosit vousy, jiní ne, druzí se smějí ženit, jiní ne!... To jsou problémy - na přelomu století!

Církev katolická se cítí být veledůležitá a je skutečně veledůležitá - ale pro vyšší klérus v závětří. „Ovečky" musí poslouchat a „držet krok". Občanská společnost církev v její dnešní podobě nepotřebuje, ovšem slušné, normální, pracovité lidi, kteří se dokáží pro tuto společnost angažovat ano!

Nevím vlastně, kam církev zařadit. Nechová se ani jako dobročinný spolek, ani jako občanské sdružení, ani jako žádná nezisková organizace. Spíš se projevuje jako instituce s vyhraněnými, zcela úzkými zájmy, jejíž funkcionáři jsou placeni.

Říká se, že církev vyznává učení Ježíše Krista, ale k tomuto učení „přibalila" různé přídavky, výmysly lidí, „dogmata" a další „stranické artikule" a vyžaduje jejich bezpodmínečně plnění. Jinak je každý hříšník a bludař. Původní dávné tradice křesťanské kultury mají něco do sebe a bible je kniha, která by mohla i v dnešní době lidem co říct! Ovšem většina církví se dosud nenaučila vhodně „přetlumočit" slova bible dnešním lidem. Nejhůř jsou na tom katolíci! Kněží často v dlouhých kázáních opakují neustále stejná biblická úsloví a nevědí si s nimi v moderní době rady. Jako by žili v 18. či 19. století! Rozpitvávají biblické příběhy, vysvětlují, co tím chtěl tehdy Kristus říci, a dělají svým způsobem z lidí nemyslící tvory a z části je i nudí! Dnešním lidem se v hlavě honí jiné starosti než „za časů Pána Krista"! Spojitost kázání se životem je téměř nulová!

Co potřebují lidé slyšet? Slova bible spojená se současným děním - se životem se vším všudy! Pokud žil v Novém městě nad Metují pan prof. Knittl, ten se nebál! „Neschovával se" jako jiní za církev, ale dokázal říci k danému problému i své vlastní stanovisko. I v kostele! A jeho kázání měla smysl. Každé vycházelo ze slov bible, a přesto bylo živé, aktuální. Probouzel lidi (katolíky) z pasivity k angažovanosti, a to ve všech směrech, nejen pro církev! Někdy nás dovedl taky pořádně naštvat, jindy ale povzbudit, a tak to má být. Žádná stojatá voda!

Pana profesora Knittla jsem měl i přes jeho chyby rád a chodil jsem mu do jeho domečku pomáhat, i když nejsem pravověrný katolík.

V diecézi Townswille klesl počet přítomných na nedělní mši z 19,6 % (1986) na 9,6 % (1997) obyvatel. V této situaci biskup Raymond Benjamin oslovuje kněze, farní týmy a farní rady. Říká mj.: „Naše vedoucí struktury se mění, takže mohou efektivně sloužit církevní misii. V naší diecézi poklesl počet kněží, což je příležitost k růstu."

Existující .Townsvillská iniciativa" chce být zlomem v australské církvi. Jejím přáním je, aby se církev posunula od farního systému k systému „malých křesťanských komunit". Vedoucí místo má mít kněz nebo laik. Každá „malá křesťanská skupina" bude samostatně slavit eucharistii. Tím bude vybudována alternativa k „patové situaci" teologie kněžské služby. Snahou je zavést praxi prvotní církve, kdy vedoucí komunity předsedá slavení společné eucharistie.

Ve zmíněné diecézi neexistuje muž studující v semináři. Nedostatek kněží však biskup nechce řešit povoláním kněží z diecézí jiných. Říká, že není jisté, zda by přijali model církve v této diecézi.

Toto dění popisuje farní bulletin v St. Mary`s Bowen.: V čele farnosti působí sestra Patsy Grundyová (jako pastorační vedoucí), následně je uveden místní kněz. Něco podobného se děje i v dalších farnostech. Podle slov v bulletinu je liturgie výrazem toho, že jsme božím lidem. „Je to dílo lidu. Proto říkáme, že prvotním symbolem bohoslužby je shromáždění."

Řád 3/98

Jestliže byla katolická pravda prosazována takovými prostředky, nelze se ovšem divit, že například v našich zemích v popřevratové době téměř milion římských katolíků odmítlo takové zúžení katolicity. Mezi nimi bylo okolo 200 kněží, z nichž někteří před deseti lety podepisovali antimodernistickou přísahu, aby se vyhnuli nařčení z bludu racionalismu. Zvolili raději cestu experimentu v národní katolické (jak byli přesvědčeni) církvi. Byli stejně jako před lety označeni za svůdce a schizmatiky, za nepřítele Kristova kříže, kteří se snaží podlomit jednotu církve. Byli podezíráni z nedostatečné teologické a filozofické výzbroje, morálních selhání a nakonec jmenovitě exkomunikováni. Jelikož mlčet ke zlu je hřích, abychom použili slov encykliky, je naším přáním pokusit se po devadesáti letech od jejího vydání o analýzu modernistických důrazů. Jsme přesvědčeni, že jejich odsouzení bylo ukvapené a nespravedlivé. Nejednalo se totiž o záludný pokus rozebrat církev zevnitř, ale „k oklamání duší", jak se vyjadřuje encyklika, došlo také ze strany integralistů. Jak jinak si lze vysvětlit snahu hledat spiknutí tam, kde se jednalo především o nutnou reakci na rozvoj v oblasti filozofie, historie, přírodních věd i teologie. Ostatně odstranit kohokoli tím, že mu podsunu myšlenku spiknutí, je metoda hojně používaná před i po tomto datu.

Ukázka z předmluvy Rudolfa Valenty ke stejnojmenné ročence Getseman.