Jestliže někdo chodívá pravidelně podřimovat na zasedání biskupské konference a nosívá na hlavě špičatý klobouk typu, který vyšel z módy před půl druha tisíciletím, je biskupem, oficiálním představitelem církve – ovšem neznamená to automaticky, že oplývá vlastnostmi svatých Ambrože nebo Jana Zlatoústého. Rozumějte dobře: nemám nic proti antikizující garderobě, pokud nepřekročí míru dobrého vkusu, a na schůzích usínám také, jako asi každý, kdo netrpí nespavostí. Jde jen o to uvědomit si totéž, co dávno víme ve světské oblasti: že například ne každý, kdo zasedá v malostranských palácích a ohání se demokraticky získaným mandátem, je ctnosti výlupek a moudrosti studna. Což ovšem nevylučuje existenci dobrých biskupů a správných poslanců – ukvapený radikalismus se mýlí stejně jako tupý konformismus.
Co však je ještě důležitější: to, že někdo špičatou čepici nevlastní a na schůze biskupské konference zván nebývá, neznamená, že by nemohl druhým lidem pomáhat službou, jakou obvykle očekáváme od představených církve. Jan Konzal, autor prvního, prorockého (a trochu smutného) příspěvku tohoto čísla, k tomu dokonce kdysi obdržel biskupské svěcení; ale ani to není nezbytná podmínka – myslím třeba na všechny ty skvělé představitele církví, jež ani nemají episkopální zřízení, a přesto dobře plní to, co my episkopálové očekáváme od svých „dohlížitelů“. Významnější je povolání (Bohem a těmi, jimž má člověk sloužit) než rituál pověření, a tím spíše než vnější znaky úřadu.
I toto, otázka služby a charismatu, patří k hlavnímu tématu čísla, jak je určují první čtyři příspěvky, které se všechny nějak točí kolem dnešní kritické situace církve a především kolem situace autority v ní. Vedle zmíněného textu Jana Konzala, vycházejícího z české situace, je zde slovenský příspěvek Ľudovíta Košíka na podobné téma, dále sociologická analýza problému autority v církvi od Jána K. Balázse, a posléze čtvrt století starý úryvek z usnesení Společné synody biskupství SRN, věnovaný kněžské službě.
Jan Konzal hovoří o tom, že „šat naší české matky církve v druhé polovině dvacátého století nebezpečně zvetšel“ a konstatuje selhání sebeuspokojeného establišmentu. Přičemž pod establišmentem si samozřejmě nemusíme představovat jen zmíněné pány ve špičatých pokrývkách hlavy – trochu tam patříme každý z nás, kdo si třeba občas řekneme: proč se namáhat, vždyť my svá žehnání, bible a svátosti máme jisté, a každý svého štěstí strůjcem. Anglické established znamená asi tolik, co „zavedený“ nebo „solidní“. To jsou vcelku pozitivní vlastnosti. Jsou to však i vlastnosti spolehlivě vedoucí ke zkornatění a ztučnění, nejsou-li korigovány a kroceny. Kristus sám ne náhodou raději praktikoval putování a chudobu, tedy pravý opak solidní zavedenosti. Prorocký „zpěv havrana“ v biblických dobách i dnes může nás zavedené a solidní vytrhnout ze sladké dřímoty.
Záleží pak na tom, zda se oženeme berlou svého posvátného úřadu a opět usneme (častější případ), anebo zda se opravdu probudíme. Procitneme sice do těžké krize, avšak „spása se děje i skrze krize, ba díky krizím“. Upřesnil bych: spása se může dít, pokud člověk svoji krizi přijme jako výzvu a jako boží obdarování. Tato krize je také krizí charismatu a krizí autority v církvi. Nás katolíky možná mimo jiné vyzývá nehledat pravé charisma a legitimní autoritu výhradně pod špičatými čepicemi.