Laici vedou farní obce v biskupství Poitiers
„Minulost působí proto tak uklidňujícím dojmem, protože je mrtvá."
Albert Rouet, arcibiskup z Poitiers v západní Francii miluje jasná slova. Když mluví o farní obci jako organizační formě církevního života, je přesvědčen, že tu po staletí šlo o moc (vládu). „Kněží určovali všechno. Nyní jsou ještě víc přetíženi. Neustále musí sloužit mše. Zásadní obnova proto není možná.
V arcibiskupství Poitiers se rozhodli utvořit církevní život od základu nově. S výslovným poukazem na Latinskou Ameriku jsou nyní středem dění kroužky věřících (Basisgemeinde). Bude je řídit tým pěti lidí. Dva členové, ženy nebo muži, budou zvoleni v každém místě, tři další povolá biskupská komise, a to podle jejich schopností a zájmů. Funkční doba je tři roky. Tím má dostat šanci k převzetí odpovědnosti širší okruh zájemců. Slovo „laik" nemají v Poitiers rádi. Raději mluví o Božím lidu, v němž mají všichni pokřtění stejná práva a povinnosti.
„Projekt má jeden rozhodující předpoklad: Důvěřujeme laikům, že jsou schopni tvořivě žít své všeobecné kněžství, které přijali křtem. Každý muž a každá žena by si měli uvědomit: Mám nějakou cenu, počítá se se mnou, mé zcela zvláštní nadání je potřebné," říká arcibiskup Rouet. Pokud nějaký tým převezme odpovědnost za místní církev, arcibiskup ho oficiálně zplnomocní, neboť těch pět vedoucích farní obce teď vykonává „úředně uznanou službu". Při bohoslužbě, kdy jsou lidé oficiálně vysíláni a která se koná v katedrále, obejmou všichni spolu s arcibiskupem biskupskou berlu. To symbolizuje, že mají podíl na odpovědnosti za svoji církev.
Oživení církve od základu je znát. Velmi mnoho dětí se zajímá o vyučování náboženství, vznikají debatní kroužky, konají se charitativní akce, slavnosti při rozloučení se zesnulými. Všechno organizuje vedoucí tým spolu s dobrovolníky. Každou neděli se slaví bohoslužba slova. Vesnický kostel se tak nemusí zavírat s poukazem na to, že nejbližší mše se koná o několik kilometrů dál v centrálním kostele. Tak zůstává kostelní společenství v místě, je dobrým sousedem. Jednou za pár týdnů přichází příslušný farář ke slavení eucharistie. Není v první řadě „specialistou pro kult a svátosti", ale je také kompetentním teologem, který se stará o další vzdělávání základních skupin.
To, že se církev utváří od základu nově, působí také na společenský život ve vesnicích a městech. Neboť při řešení otázky, jak se dá pomoci chudým a starým lidem, přijde pastorační tým do užšího kontaktu se sociálními organizacemi a nadacemi v místě nebo v regionu. A jsou-li vesnické kostely pravidelně otevřeny, vynořuje se stále znovu otázka: Dá se kostel využít také jinak? Třeba pro koncerty nebo výstavy? Nejvíc se arcibiskup Rouet těší z toho, že také ti, kteří se distancují od církve, mají tu a tam znovu zájem patřit k vedoucímu týmu. „Oni totiž cítí: Tady nabízí církev nové možnosti, kde bychom se mohli uplatnit."
Až dosud žádné jiné francouzské biskupství dobrou zkušenost z Poitiers nenásledovalo. Tento model vyžaduje mnoho práce a k tomu ještě odvahu odbourat staré struktury. Přitom to neznamená, že by snad Poitiers ukazovalo cestu do budoucnosti. Po církevně právní stránce se katolíci v Poitiers zajistili proti římským námitkám. V církevním právu totiž stojí: „Pokud společenství nemohou být zřízena jako farnost, může být o duchovní správu postaráno jiným způsobem." Zda církevně právní podpora pro tento veskrze revoluční církevní podnik stačí, se ukáže, až půjde arcibiskup Rouet za dva roky do penze. Jeho nástupce může - jak známo - dílo svého předchůdce zrušit škrtnutím pera. Ale společenství (Basis) v Poitiers se chová sebevědomě. Chce pokračovat v nové cestě.
Christian Moden, ForumKirche 10/2009, přeložila Z. L.