Zprávy

Jaká byla církev v podzemí?

Ke knize O. Lišky Církev v podzemí a společenství Koinotés, Sursum, Tišnov, 1999

Liškou popsaná mlčící církev je jiná, než ta, kterou jsem zažil. Mnohé závěry knihy se rozcházejí s mou zkušeností. Autor převzal názor, že u nás existovaly rozvětvené podzemní aktivity, které v rámci možností komunikovaly navzájem, komunikovaly s Vatikánem, komunikovaly s „nadzemím", vytvářely různá „poradní grémia" (jakési z dnešního pohledu akceptovatelné podzemí), a pak se zde vyskytla skupina „zřetelně odlišná od předchozích typů", která uvedené vlastnosti obvykle postrádala, izolovala se, světila ženaté muže a dokonce ženy a jsou s ní dodnes „problémy".

Sám jsem Davídka neznal, ovšem jeho spíše negativní hodnocení tak, jak je i tato kniha podává, jsem slýchal od zástupců „akceptovatelného" podzemí, se kterými jsem od poloviny 70. let úzce spolupracoval a neměl důvod jim nevěřit. Ovšem z „nadzemí" jsem se dozvídal něco jiného. Např. P. Karel Boba, farář v Hostivici, byl člověk kterému jsem také věřil. Boba zprostředkovával kontakty F. M. Davídka s východoněmeckými biskupy. S Davídkem spolu s řadou dalších „nadzemních" kněží spolupracoval v době, kdy se nemohli o jinou autoritu opřít. (F. Tomášek potřeboval dlouhá léta spíše „být podpírán".) Odpor vůči Davídkovi byl podle Boby způsoben nenaplněnými ambicemi některých lidí, kteří Davídkovi záviděli jeho schopnosti, jeho pastorační úspěch. Samizdatový text Takzvaná podzemní církev, který Liška cituje v úvodu knihy, je toho dokladem. Díky tomuto textu, ve kterém byl představen jako biskup, strávil F. Zahradník spolu se dvěma kněžími několik let ve vězení bez jakéhokoli zastání. I Výbor pro obranu nespravedlivě stíhaných se od případu distancoval.

Počátkem 80. let jsem byl Dr. Mádrem tázán, zda nechci přijmout kněžské svěcení. Odvětil jsem mu, že jak ví, jsem ženatý. On odpověděl, že to nevadí, že je to v intencích biskupa Pavla (asi myslel Hlinicu). Nabídku jsem odmítl jako podezřelou, což O. Mádra rozčililo. Nevylučuji, že se z jeho strany jednalo o „zpravodajskou hru", pomocí které mne testoval, ale není to pravděpodobné.

Pokud autor knihy připustí některé kontakty mezi „akceptovatelným" a „zřetelně odlišným" podzemím, pak alespoň neopomene dodat, že zástupci první skupiny neměli tušení, že se stýkají se skupinou druhou. Lze dokázat, že tomu tak není. Např. M. Vlk, který krátce vyučoval v jedné našich studijních skupin, jež byly otevřeny vážným zájemcům různých křesťanských spiritualit a proudů, tuto skupinu v průběhu výuky opustil (po vzájemné dohodě, v klidu a míru) a uvedl pro to dva důvody. Jednak potřebu věnovat čas jiným aktivitám (hnutí Focolare) a jednak podezření, že jsme „davídkovci", neboť u nás studovaly i ženy.

Jiný problematický okruh autorových názorů se týká doby po r. 1989. Místní biskupská konference se prý nikterak nepodílela na tvorbě „řešení", které vyústilo v Normae. Pouze shromáždila příslušné protokoly a výsledek přišel z Říma. Samotná frekvence jednání konference a její stálé rady k tomuto tématu svědčí o něčem jiném. Ti členové biskupské konference, kteří se předtím upsali StB právě pro likvidaci skryté církve (např. Ján Sokol), mohli své tehdejší postoje v jádru legitimovat. Ostatní se ani nepokusili vést dialog s těmi, kterých se řešení týkalo. Přiklonili se k mocenskému řešení, a nyní se schovávají za „Řím".

Nemohu hodnotit knihu jako celek, neboť mi k tomu chybí informace. Pasáže, jež se dotýkají skutečností, o kterých vím, nepůsobí důvěryhodně. O tom, čemu a komu kniha opravdu slouží, lze pouze spekulovat. Naštěstí může čtenář, zajímající se o tuto problematiku, nyní sáhnou po druhém rozšířeném vydání knihy P. Fialy a J. Hanuše Koinótés, nyní pod titulem Skrytá církev - Felix M. Davídek a společenství Koinótés (CDK, Brno 1999).

Pavel Hradilek

Synoda v arcidiecézi Montreal

Synody, která se konala ve dnech 29. až 30. listopadu 1998 se zúčastnilo přes 600 delegátů, laiků a kněží. Většinu z nich vybraly farnosti a pastorační oblasti. Výsledky sice nejsou závazné, ale kardinál Jean-Claude Turcotte je přislíbil přinést do Říma jako vyjádření přání 1,7 miliónu katolíků v Montrealu.

Hlasování o přijetí návrhu o kněžském svěcení žen (66,33 %) těsně nedosáhlo potřebné dvoutřetinové shody, kterou vyžadují synodní pravidla. Prohlášení vyzývá Turcotta ke vstřícnosti vůči žádosti těch, kteří svěcení žen podporují. Silnější rezoluce, která žádá Turcotta, aby upozornil Řím, že v Montrealu panuje konsensus ve prospěch svěcení žen, získal 56,4 % hlasů. Hlasování ve prospěch žen-jáhenek skončilo na 73,3 %.

Pastor v montrealské farnosti St. Monica a delegát Fr. John Walsh řekl, že synod nám dal nové informace. Víme nyní, že místní lidé jsou téměř připraveni ke kněžskému svěcení žen a zcela připraveni pro jejich jáhenské svěcení. Walsh prohlásil, že po synodu již nelze tyto skutečnosti odmítnout jakožto pouhý dojem, tak, jak je to možné v průzkumu mínění. Toto byl konkrétní, téměř vědecký způsob rozlišení, co diecéze chce.

Carole Mathieu, která koordinuje výbor pro status žen v arcidiecézi, byla podobně optimistická. Teď se mohu dívat do budoucnosti s nadějí, kterou jsem předtím neměla, řekla pro NCR. Neměla jsem vždy pocit, že mi někdo naslouchá. Ale dnes můj hlas už nepřichází k uzavřeným uším, řekla. Skutečně cítím, že uvidím ženy-jáhenky, že zde budu, až se to stane. A stále udržuji živou naději v kněžství žen.

Brian McDonough, který na synodě sloužil v sedmičlenném výkonném výboru, vyjádřil své mínění, že nezdar získat dvoutřetinovou většinu pro svěcení žen odráží touhu delegátů zůstat ve společenství s Římem. Společenství je důležitou hodnotou, ale byla zde také jasná touha odpovědět na pastorační obdarování žen, řekl McDonough. Lidé si přejí nadále o tom hovořit.

Výsledek hlasování o svěcení ženatých mužů byl 74 % kladných hlasů. Totéž procento odhlasovalo, aby muži, kteří opustili svou službu a oženili se, měli možnost vykonávat určité kněžské funkce. Volání po dobrovolném celibátu budoucích kněží získalo 66,26 %, tedy opět těsně nedosáhlo dvoutřetinové většiny.

Došlo ke skutečnému posunu směrem k ženatým kněžím, řekl McDonoug. Není to jen odpovědí na nedostatek kněží, ale na fakt, že zvláštní zkušenost ženatých mužů by jim umožnila být kněžími přinášejícími užitek.

Návrh na větší otevřenost vůči rozvedeným a opět sezdaným katolíkům podpořilo 91 % delegátů a žádost, aby byla laikům, zvláště ženám, svěřena skutečná pastorační a administrativní zodpovědnost, včetně koordinace pastoračního života farnosti, získal 75 % hlasů. K rozvodům se McDonough vyjádřil tak, že většina delegátů pociťuje zneplatnění, tedy prohlášení církve, že manželství nikdy neexistovalo, často jako neautentické. Podle nich by bylo poctivější připustit, že manželství se někdy rozpadnou.

Delegáti také přijali prohlášení volající po zlepšení vzdělávání ve víře, lepší liturgii a homiliích a větším důrazu na otázky sociální spravedlnosti a kulturní rozmanitosti.

Turcotte řekl, že vezme do Říma i ta prohlášení, která jen těsně nedosáhla dvoutřetinové většiny, jako např. o svěcení žen a o ženatých kněžích. Jestliže to udělá, pravděpodobně dostane chladnou odpověď. Po nedávném shromáždění rakouských katolíků, kteří hlasovali z velké části pro podobné změny, Jan Pavel II striktně připomenul biskupům této země, že pravdu nelze stanovovat demokratickým způsobem či podle někoho zdola.

Dvoudenní shromáždění delegátů probíhající v Montrealu korunovalo tři a půl roku trvající proces, který zahrnoval průzkumy poštou, série rozhovorů, zvláštní telefonní linku pro příspěvky katolíků, více než tisíc setkání v malých skupinách a říjnové přípravné setkání delegátů, kde se debatovalo o návrzích na prohlášení.

Turcotte prohlásil, že ihned naplní ty požadavky, které spadají do jeho pravomoci, což se ale netýká jáhenského svěcení žen a svěcení ženatých mužů. Nicméně Turcotte řekl, že ženy-diákonky nepředstavují takový teologický problém, jako ženy - kněží, neboť v novozákonních dobách diákonky existovaly.

Podle McDonougha arcidiecéze neprodleně vyslyší volání synodu po konzultativní radě žen, která bude zapojena do rozhodování ve všech pastoračních aktivitách a prioritách.

Podle zásady kontinuity chtějí delegáti svolat nové diecézní shromáždění, které by sledovalo, jak jsou naplňována rozhodnutí synody. Shromáždění musí mít jasnou neformální autoritu, řekl McDonough. Potřebujeme lidi, kteří ukazují, že jim jde o budoucnost církve v Montrealu, ale kteří mají určitou kritickou distanci od instituce samé.

National Catholic Reporter, 11. prosince. 1998, překlad pj

Skrytá církev

Pod tímto jménem vydali Petr Fiala a Jiří Hanuš podstatně rozšířenou a vylepšenou verzi své knihy o zakladateli jedné větve podzemní církve v bývalém Československu Felixi M. Davídkovi a jeho díle. Oproti předchozí verzi zde nalezneme více materiálu včetně podrobnějších informací o Davídkových pokračovatelích a následovnících. Kniha shrnuje dostupné informace o posloupnosti tajných biskupských svěcení, dovádí prakticky do současnosti nešťastnou historii (z)neuznání „davídkovců" oficiální hierarchií a jako přílohu přináší rozsáhlý výbor z textů F. M. Davídka.

Univerzální náboženský, umělecký a vědecký génius; hluboce věřící a odhodlaný misionář; na vlastní pěst jednající dobrodruh bez stopy strachu; nesnášenlivá, až despotická duchovní autorita; extrémně progresivní moravský konzervativec; zkrátka muž mnoha hlubin a rozporů byl Davídek. Zpráva o jeho životě a díle se místy čte jako román a jeho odkaz i po deseti letech od jeho smrti stále budí rozruch a neshody. Je velkou zásluhou obou autorů, že ho nenechávají zapadnout prachem a překrýt předsudky a omyly.

Knihu letos vydalo nakladatelství CDK v Brně (Mendlovo nám. 1a, 603 00 Brno, tel. 05 / 4321 3160), má 388 stran a stojí 298,- Kč.

JaS