Již na začátku jsme upozornili na to, že pojem „svátostná znamení“ se může vztahovat nejenom na svátosti, nýbrž i na veškeré bohoslužebné slavení. Proto se jeví jako málo šťastné rozlišování mezi slavením svátostí, jimiž se chápe sedm svátostí v užším slova smyslu, a slavením svátostin, jímž se míní liturgické konání mimo sedm svátostí, např. pohřební liturgie nebo žehnání. Svátosti i svátostiny přece obsahují „viditelné a neviditelné prvky; jde přitom o skutečnost, kterou člověk může vnímat a poznávat, která se však nakonec jeho chápání vymyká a zůstává tajemstvím. To, co je viditelné, zjevné a dostupné, je znamením pro neviditelné, skryté a tajemné“ (R. Kaczynski). Rozlišovat mezi svátostmi a svátostinami se začalo až ve středověku z důvodu teologické systemizace. Naproti tomu chápe raná církev slovem „sacramentum“ převážně Boží spásné jednání. Tak je překládán novozákonní, původně řecký pojem mysterion (= tajemství; srov. Ř 16, 25n), který může označovat boží plán spásy jako celek i jako jednotlivé fáze realizace tohoto plánu spásy, v jehož středu stojí Kristus. Vlastním tajemstvím božího spásného jednání je Kristus, z čehož je již zřejmé, že překládání tohoto pojmu českým slovem „tajemství“ nepopisuje obsah pojmu mysterium v jeho plnosti.
Protože ústřední svátostí spásy je Kristus, který působí dále ve svátosti církve, můžeme proto také označit celé bohoslužebné jednání církve za svátostné. „Některé bohoslužebné slavnosti jsou ve zvláštním slova smyslu označovány jako svátosti, totiž ty, v nichž se zpřítomňuje a slaví Kristovo tajemství od vtělení a narození až po smrt a zmrtvýchvstání, přičemž ve svátostech žije a působí dále Kristus sám. Svátostmi se nazývají i kultické výrazové formy Starého zákona, jimž je většinou se zřetelem na Krista a církev přisuzován typologický význam. Učitelský úřad církve shrnul, podle již od scholastiky obvyklého jazykového úzu, ta bohoslužebná znamení a znamení vytvářející jednání, která se ve své podstatě vracejí ke Kristu a která ve svých nejvlastnějších účincích ,vždy a ve všem, pokud při tom záleží na Bohu‘ (ex opere operato) působí a zprostředkují, do počtu sedmi a k jejich označení zavedl jako terminus technicus pojem ,svátosti‘. Tím byl starocírkevní pojem svátosti ohraničen na pouhé bohoslužebné jednání.“ (R. Kaczynski)
Nyní se celá plnost svátostného života církve neomezuje na těchto sedm svátostí, neboť tajemství Ježíšova života se slaví i pod jinými bohoslužebnými znameními. „Tato spásu zprostředkující bohoslužebná znamení a činnosti, které tato znamení vytvářejí, která vyrostla v průběhu dějin ,mocí přímluvného vystoupení církve‘ (ex opere operantis Ecclesiae), byla shrnuta pod jménem svátostiny“ (R. Kaczynski). V obou případech se však jedná o jeden život církve, v obou případech jde o její svátostné jednání, takže rozdíl mezi svátostmi a svátostinami, zmíněný teology ze systematických důvodů, není pro liturgické konání bezpodmínečně pomocí. Neboť svátosti jsou stejně jako svátostiny viditelnými znameními neviditelné milosti, která působí na křesťanskou obec skrze spásné jednání Otce, zprostředkované Kristem v Duchu svatém.
Silná fixace na sedm svátostí zužuje pohled na plnost božího spásného jednání. Jako příklad pro to může posloužit svátost smíření. Jistě se vyhranilo zvláštním způsobem ve svátostném slavení pokání boží smíření s jeho obcí. Nelze však přehlédnout, že se tím z liturgického konání často vytratily různé jiné možnosti smíření mezi Bohem a člověkem. Přitom tu byla vždy víra církve, že jsou odpouštěny hříchy např. skrze skutky blíženské lásky, skrze naslouchání božímu slovu ve víře, skrze vyznání vin při téměř každé liturgické slavnosti nebo skrze vlastní kající bohoslužbu, pokud nejsou tak závažné, že tíha viny vylučuje člověka z eucharistického společenství.
Proto také mohou být všechna liturgická znamení v souladu s církví prvních století chápána jako znamení svátosti nebo svátostiny. Návrh liturgické konstituce 2. vatikánského koncilu chtěl ostatně odstranit pojmové rozlišení mezi svátostmi a svátostinami, ztroskotal však tehdy ještě na západní teologii, zděděné ze středověku. Východní církev naproti tomu zůstala věrná pojmu mysterion, rozlišení mezi svátostmi a svátostinami tedy neuskutečnila.
Klemens Richter, Was die Sakramentale Zeichen bedeuten. Zur Fragen der Gemeinde von heute, Herder 1988, přeložil Ondřej Bastl.