Křesťanská misie v pluralitní kultuře: zvěstování Krista v postmoderním kontextu

autor: 

Uveřejňujeme autorovu osnovu přednášky, konané na podzimním semináři IES pro zájemce o teologii.

Kontext misie je spojení:

změn podoby evropských společností (vize dobrého života, o jaký tyto společnosti usilují) a

změn v intelektuálním klimatu.

V období přechodu naznačeném předponou „post" nejde jen o pluralismus, ale také o relativismus.

Tyto intelektuální změny jsou zviditelňovány sociálními a kulturními změnami, a tak se křesťanská odezva nemůže ubírat cestou pouhé intelektuální apologetiky, ale musí v sobě zahrnout také otázku způsobu života církve.

a) Kritické otázky

Postmoderna dává postmodernismu zdání věrohodnosti

Zabýváme-li se postmodernismem, je důležité mít na paměti rozdíl mezi teorií o světě a událostmi světa. Než přijmeme jako hodnověrné teorie tohoto světa a jejich styl, je třeba proniknout do přirozenosti světa jako takového." (Charles Lemert „Postmodernismus in not what you think", 27)

Postmoderna (náhle se objevivší sociální forma současné západní společnosti) používá postmoderní teorii, aby pojmenovala sama sebe. Dalo to postmoderní teorii věrohodnost, kterou by jinak postrádala?

„Myšlenky a pohledy na svět jsou udržovány podporou společnosti. Jsou kulturně zakořeněny v komunitě." (Andrew Walker „Telling the Story", 124)

Zápory (důvody k pochybnostem)

Nynější modely moderny popisují sdílenou vizi moderní historie jako hnutí určitým směrem . . . žádné z těchto principů nemohou být zastávány ve světle postmoderní zkušenosti" (Zygmunt Bauman „Intimations of Postmodernity", 188)

Křesťané musí být nesmírně opatrní, pokud používají intelektuální nástroje moderny.

Pozitiva (důvody věřit)

Relativismus a elektronická komunikace

Konec moderny je především výsledkem zrození prostředků masové komunikace. Tyto prostředky byly rozhodující v tom, že přinesly zrušení centralizovaných pohledů. Rádio, televize a noviny se staly základními prvky obecné exploze a rozhojnění pohledů na svět." (Gianni Vattimo „The transparent Society", 5)

Přílišné přetížení vysíláním obrazů a zvuků konfrontuje konzumenty s celkovou koláží okolního prostředí." (Dick Hebdge „Hiding in the Light")

Konstruktivismus a konsumerismus „Konzumenti ztělesňují jednoduchou moderní logiku, právo volby." „Volba stojí v centru konzumu; je zároveň symbolem a základní hodnotou" (Yiannis Gabriel a Tim Lang „The Unmanageable Consumer", 1, 27) Volba nahradila rozvoj a stala se vírou západní společnosti

Rozkoš spočívá v konzumentství. V konzumu nachází jedinečného bojovníka, který slibuje osvobodit ji od provázanosti s hříchem, povinností a morálkou a od jejích pout k víře, spiritualitě a vykoupení. Konzumentství hlásá rozkoš ne pouze jako právo každého jedince ale také jako závazek každého jedince k němu samému. Snaha o získání rozkoše nezkalené vinou či studem se stává novou podobou dobrého života." (Yiannis Gabriel a Lim Lang „The Unmanageable Consumer", 100)

Vzniklá kultura spotřeby není schopna dostatečně rozlišovat a všechno, včetně názorů, pravdy a znalostí, se stává předmětem konzumu." (Philip Sampson in .Faith and Modernity", 31)

Konstrukce identity

Člověk je vykonstruovaná kategorie." (Kenneth Gergen „The Saturated Self", 184)

„Pokud identity jsou základními formami sociální konstrukce, pak člověk nemůže být nikdy ničím dokud role, kostýmy a postavení nebyly produktivně uspořádány." (Kenneth Gergen, tamtéž, 184)

Konstrukce pravdy

„Pátrání devadesátých let po životě a nějakém způsobu věrohodnosti a rostoucí ztráta víry v oprávnění velkých ideálů spasit naše duše, nás vedla k vytvoření svých vlastních pravd, vybudování svých vlastních malých světů, tak, jak nejlépe dovedeme. V těchto dnech se lidé pokoušejí vytvořit své vlastní, odlišné, trvalé společnosti v širokém jednotném kýči, každý na prodej, a dělají to nespočetnými, většinou neurčitelnými způsoby." (Miranda Sawyer in .The Face")

Moc postmoderny:

Zaměření

Pozdní kapitalismus. . . povýšení kultury konzumu. Ta směřuje naši pozornost k vyrábění potřeb a přání, mobilizaci tužeb a fantazie." (David Harvey „The Condition of Postmodernity", 61)

Otupení (postemocionální)

Postemocionální typy jsou cynické: Ztratili prostor pro víru. . . Na postemocionálním nebi existuje příliš mnoho alternativ, voleb a interpretací, všechny mohou být zbaveny falešných nánosů, dekonstruovány, nerozlišeny, aby dovolily postemocionálním typům cítit víru v jejich vlastních rozhodnutích jednat." (118)

Otroci hříchu; bůh slepých myslí tohoto světa

Potřeba alternativy žít věrohodně

Lidé by měli být schopni pozorovat, jakým způsobem žijeme a začít rozumět, co je evangelium. Náš život jim musí říkat, kdo je Ježíš a o co se stará." (Jim Wallis „Call to conversion", 108)

V novém kulturním prostředí je pastorální péče je pravděpodobně tím nejdůležitějším vyjádřením misie." (Paul Goodliff .Care in a confused climat", 11)

Moc, příčina a pravda

Veškeré myšlení, které předstírá, že objevuje pravdu, je pouze výrazem touhy po moci." (Jon Snyder)

Toto je třeba brát velmi vážně.

Křesťanské pojetí lidské přirozenosti uznává náklonnost „já" k sebeklamu a jeho ochotu používat strategie manipulace." (Thiselton, 13)

Křesťanská teologie nemůže být brána jako slučitelná s přehodnocováním otázky o pravdě na otázku o hodnotě moci jakožto posledního principu. Nicméně to vede křesťanskou teologií k tomu, aby uznala, že toto přehodnocování se často děje tam, kde sobectví ještě vládne mezi jinak upřímnými věřícími. V tomto smyslu zbývá ještě mnohé, co se lze učit od Barthese, Foucaulta a Derridy." (Thiselton, 14)

Ale

Lyotard, jako jeho přátelé poststrukturalisté, mylně přišel s přesvědčivými důvody, proč ontologie odlišnosti je oddělitelná od fašismu, politiky nebo mýtické oslavy moci." (John Milbank „Theology and Social Theory", 319)

Dekonstrukce je spravedlnost." (Derrida)

Problém vzniká tam, kde se konečným cílem stává namísto lásky svoboda.

Žádný člověk nemůže být prost vší manipulace a sebezájmu. Ale stejně jako v přítomnosti aktivní jednání Ducha svatého začíná utvářet „já" a přeměňovat svět, tak zaslíbení lásky boží Trojice dokončit tuto přeměnu, přetvoří každý obzor a každý zájem." (Anthony Thiselton „Interpreting God and the Postomodern Self", 162)

Napětí mezi optimistickým a pesimistickým postmodernismem

Nacházíme se uprostřed velkého, matoucího, stresujícího a neobyčejně slibného historického přechodu, a to nesouvisí příliš s tím, v co věříme, nýbrž jak věříme. Lidé na celém světě dělají odchylky. . . ve víře o víře. . . vrháme se střemhlav do nové éry. Svět obvykle označuje tuto éru za „postmodernu". Postmoderna je náhradní slovo, podobné tomu, které užíváme, dokud jsme se nerozhodli, jak pojmenujeme dítě." (Walter Truett Anderson „The Fontana Post-Modernism Reader", 2n)

"Pokud identity jsou základními formami sociální konstrukce, pak člověk nemůže být nikdy ničím, dokud role, kostýmy a postavení nebyly produktivně uspořádány." (Kenneth Gergen, .The Saturated Self")

Avšak

V postmoderních podmínkách lidé existují ve stavu trvalého utváření a přetváření. Je to svět, kde je přijatelné cokoliv, na čem se dohodneme. Každá skutečná podoba „já" otevírá cesty ke zpětnému dotazování, ironii a také nezávaznému novému zkoumání dosud podoby, která může být úplně jiná. Střed nedrží pohromadě. (Kenneth Gergen, 7)

Já" se stáhlo do defenzívní polohy. . . emocionální rovnováha vyžaduje minimální „já". (Christopher Lasch .The minimal Self, 1)

Hrozba nesmyslnosti

Každý z nás ví, že naše já neznamená příliš mnoho." (Jean-Francois Lyotard „The Postmodern Condition")

„Já" se špatným středem .

"Nejúskočnější ze všeho je srdce a nevyléčitelné. Kdopak je zná?` (Jer 17, 9). „Z nitra totiž, z lidského srdce vycházejí zle myšlenky` (Mk 7, 21). Pavel předpokládá já které má svůj střed, nebo přesněji já, které má svůj špatný střed a potřebuje být od-středěno přibitím na kříž. „Byl jsem ukřižován s Kristem` (Gal 2, 19-20). Ačkoliv „já` může chybět ,objektivní` a ,nepohnutelný` střed, „já` není nikdy bez středu; je vždy zaměstnané utvářením svého vlastního středu. Rorty toto utváření jemně vyjadřuje slovem tkaní. . . ,Boj` a „násilí` se ale více blíží adekvátnímu popisu." (Miroslav Volf .Exclusion and Embrace", 69)

Ať se utváření středu děje jakýmkoliv způsobem a dojde k jakémukoliv výslednému „já`, Pavel tvrdí, že se přesto musí zbavit svého středu, a pak může totéž já najít nový střed. Tím středem je Ježíš Kristus ukřižovaný a vzkříšený, který se stal nedílnou součástí nejlepší struktury ,já` . . . Ve středu (nového) já leží sebevydávající láska." (Volf, 70n)

Přirozenost a význam jazyka

„Derridovo vidění jazyka tudíž vede k partikulárnímu porozumění lidské bytosti, která eliminuje nejen subjektivitu, ale také vztahovost." (Watson, 105) „Současné teorie jazyka, literatury a kultury se tak snadno zapletou s klamnými možnostmi jazyka, že jsou v nebezpečí, že zapomenou na svou schopnost odkrývat pravdu. . ." (Roger Lundin „The Culture of Interpretation", 9) Buď „Obávám se, že se nikdy nezbavíme Boha, dokud budeme věřit v gramatiku." (Friedrich Nietzsche) anebo „Myšlenka, že Bůh je, nepochází z naší gramatiky, ale gramatika stojí na myšlence Boha." (George Steiner)

Výzva k odmítnutí být fixován a ztotožnění sebe s obětí

Jiným z velkých impulsů devadesátých let bylo naléhání, abychom sami sebe viděli jako oběť" (Damon Albarn)

Během minulého čtvrtstoletí došlo k nápadnému nárůstu množství lidí hlásajících, že jsou oběťmi." (Paul Hollander „Wall Street Journal 18/1/95", citováno in Mestrovic, 8)

ale

Skutečnost, že Ježíš byl na ,přijímajícím konci` účinku nepřátelské zájmové moci, zasadilo jeho epizodu do rozsáhlejšího příběhu, který jen ve své celosti definuje Ježíšovo ,já`."

A

Jádrem strategie postmoderního života není budování identity, ale vyhýbání se fixaci." .Nechte si možnosti otevřené." (Zygmunt Bauman)

Rezistence a emancipace, to jsou Derridovy postupy; antimetafyzik chycený v pavučině metafyziky ví, že se nelze dostat ven, přesto s ní stále zápasí." (Woltersdorff, 165)

Z volby se nestal dluh odpovědnosti, ale únik před ní." (Middleton aWalsh)

Fundacionalismus

Nemůžeme žádat vnější měřítko vyšší než evangelium

„Zjevně misionář může začít jen používáním slov, které mají pro jeho posluchače nějaký význam. Musí začít se samozřejmou a prostou kostrou jazyka, zkušeností, dědictvím tradice, axiomy a domněnkami vtělenými do forem jazyka. To, co je nové, může představit pouze dočasným užitím toho, co už je v myslích jeho posluchačů. Ale co když nové věci, které chceme přestavit, jsou tak radikálně nové, že vyvolávají otázky ke všem předchozím axiomům a domněnkám, všem zděděným tradicím a vší lidské zkušenosti, takže dokonce jazyk sám o sobě nemůže sloužit k jejich zprostředkování? Co jestliže nová věc je ve skutečnosti prvotní pravda, se kterou všechno ostatní má byt konfrontováno a zkoumáno? Jak začnete vysvětlovat to, co na konci musí být přijato jako začátek všeho vysvětlování: to je problém evangelistů." (Lesslie Newbigin „The Light Has Come", 2)

Všechna lidská pravda je viděna a uskutečňována vírou - ale není to relativismus.

Z perspektivy evangelia smíme prosazovat a odvozovat pravdu o stvořeném řádu, který je otevřený k hodnocení a který dává potvrzení a věrohodnost k prohlášením naší víry.

Můžeme být kritičtí realisté.

b) Pozitivní návrh - jiné vidění světa skrze evangelium

Pozvání k nahlédnutí do světa a odpověď na jeho otázky očima křesťanské víry. Přetváření vidění světa evangeliem.

Paralely k Augustinovi a Basilovi z Cesareje atd.

Protože moderna pominula, je jasné, že alternativy nemohou být založeny na rozumu, vědě nebo něčem podobném. Ale tím tyto alternativy nejsou nedostupné ani nelegitimní. Proč by sociální teorie neměla být nesena spíše nadějí míru než mocí, účastí než vyloučením, láskou než strachem?. . . Moderní utopie jsou nevlastními dětmi zřetelně premoderních rodičů, mají svůj původ v západní tradici stejně jako bibličtí proroci. Obojí by mohlo varovat před hroznými následky užívání nespravedlivých a nemorálních praktik a zaslibovat mír - nebo šalom, všezahrnující blaho založené na správných vztazích mezi Bohem a lidmi, mezi zemí a lidmi a vztazích lidí s lidmi - jestliže právo a spravedlnost budou podepřeny. Jedna velice významná souvislost mezi starozákonními proroky a moderními utopiemi se nachází u Sv. Augustina. . . .Každá autentická kritická teorie má svou základní linii; ta Augustinova byla křesťanská." (David Lyon „The Electronic Eye", 212n)

Co to znamená být člověkem?

Lidé nežijí pouze rozumem. Nemohou plánovat a jednat racionálně při sledování svého vlastního zájmu, dokud nedefinují své „já". V čase prudkých sociálních změn se vybudované identity rozplývají, „já" musí být znovu definováno a musí být vytvořena nová identita. Protože lidé čelí potřebě určit Kdo jsem? Kam patřím? Náboženství nabízí tolik chtěné odpovědi a náboženské skupiny tvoří malé sociální komunity, aby nahradily ty ztracené." (Samuel Huntington)

Boží slávou je cele živý člověk" (Ireneus)

Evangeliem - dobrou zprávou, tak jak to chápe naše kultura, rozumíme to, že jak být v plnosti člověkem jsme viděli na osobě Ježíše Krista, to nám bylo zpřístupněno ponořením do Kristovy smrti, zmrtvýchvstání a nanebevstoupení, a ve křtu darem Ducha a - jak úžasné by bylo, kdybychom mohli dodat - že plnost lidství je nyní demonstrována ve tvé nejbližší místní církvi. Prorocké slovo pro naši kulturu hovoří o cestě, na které se Bůh stal člověkem. (Robert Warren „Being Human, Being Church", 110)

Podívejme se na krédo jako předpis pro Boží odpověď na otázku „Co to znamená být člověkem?" v postmoderní době

Vtělení - Bůh a pravé lidství jsou obojí podobny Ježíši.

Kristus je model a měřítko lidství. Kristus jako „poslední Adam" a zároveň jako „obraz neviditelného Boha"

On je obrazem Boha, a proto je pravým člověkem." (Michael Asford „The Postmodern Deconstruction Of The Self" in Atonement Today" Ed. Goldingay, 219)

Stvoření a představa Boha

Bůh, kterého křesťané vyznávají jako Stvořitele, není božský hodinář, který nastoupí do předčasného důchodu, jakmile je jeho práce hotová. Bůh trvalého tvoření udržuje stvoření v jeho stvořené struktuře a dynamice během času, a tak zachovává jeho existenci. Bez božího přitakání by se toto bytí každou chvilku mohlo rozplynout do nicoty." (Christoph Schwöbel „God, Creation and the Christian Community" in „The Doctrine of Creation" Ed. Gunton, 165)

Stvoření a lidská komunikace

Nauka o stvoření je, jak věřím, výsledkem zjevení i oporou pro obecnou rozumnost, ke které se musí odkazovat teologie i moderní kultura, když se chce vyhnout pohromě. . . Kdyby člověk jako jednotlivec byl nezávislým zdrojem rozumu, pak by kolaps veškeré komunikace i komunity čekal za rohem (přinejmenším jeho možnost, ale zbytek společenského vědomí lidi chrání před tím, aby spolkli ještě absurdnější úlety postmoderního dogmatu)." (Colin Gunton .The Trinity, Natural Theology and Theology of Nature" in „The Trinity in a Pluralistic Age" Ed Kevin Vanhoozer, 96)

Licence konstruktivistů

Vyznamenáním člověka, stvořeného k obrazu Božímu, je povolání žít svůj stvořený úděl ve vymezené svobodě. . . Kde tato svoboda chápe sama sebe jako absolutní svobodu, která tvoří sama sebe a popírá svůj charakter daru, tam upadá do zajetí, ze kterého není úniku." (Christoph Schwöbel „God, Creation and the Christian Community" in „The Doctrine of Creation" Ed. Gunton s 167n)

Přirozenost jedince (lidé jsou ve své podstatě vztahové bytosti podle vzoru Trojice)

Lidé jsou osobami (nejen jednotlivci), lidmi ve vztazích vytvořených podle vzoru Trojice

Jestliže Bůh je svatá Trojice (jak to zjevila ekonomie spásy), pak se vztahuje k tomuto světu láskou, a láska (ne nenávist nebo zneužitá moc) je poslední skutečností vesmíru i nejvyšším lidským povoláním.

Dnes potřebujeme lepší porozumění člověku jako . . . spolučlověku - trojičním partneru nauky o Bohu." (James Torrance . The doctrine of the Trinity in Our Contemporary Situation", 15 in „The Forgotten Trinity" Ed. Alasdair Heron)

Skrze trojiční dějiny spásy stvoření je člověk pozván a vtažen do formy života, která je reflexí trojičního bytí Boha v říši tvorů." (Alistair McFayden „The call to Personhood", 29 - 30)

Kultura a jazyk jsou vztahové

Osobní identita a individualita nejsou ani asociální ani presociální, ale vyrůstají ze vztahů člověka a ze společenství s druhými." (Alistair McFayden „The call to Personhood", 29)

Perichoretická jednota (vzájemná závislost a vzájemná jednota)

Nauka o Otci, Synu a Duchu svatém, pojata jako perichoreze, učí, že každý věčně proniká, oživuje a utváří bytí dalších. Je to tak, že Bůh je Bůh a je to tak, že je přirozenost našeho bytí dána. Nacházíme naše bytí pouze ve vztahu, ale skutečně je tam nacházíme: .Kdo ztratí svůj život. . . nalezne jej". (Vernon White .Paying Attention To People", 100)

Sebe vydání

„. . .pohyb směrem ke druhým, který napodobuje radikalitu Ježíšova vztahu k Otci a k druhým. . . nemá za následek nic menšího než sebevydání jako základní způsob lidské vztahovosti a skutečného lidského bytí. Toto hlavní poselství křesťanského náboženství je v souzvuku s postmoderní dekonstrukcí autonomního transcendentálního .já" a upřednostňováním druhého." (Michael Alsford s 219)

Eschatologie - lidská identita v kontextu času

Lidský smysl v „pomíjivém příběhu" (Time & Narrative Vol.1-3 Paul Ricoeur)

Lidský smysl může být zakotven pouze v čase, s přítomností, které dávají smysl uplynulé dějiny a budoucí naděje.

Křesťanská víra spojuje tímto způsobem minulost, přítomnost a budoucnost.

Kristus zemřel, Kristus žije, Kristus znovu přijde.

Lidský život jako volání - žití od zaslíbení k zaslíbení.

„Zaslíbení na nás mává z „toho, co je před námi", a zve postmoderní já k objevení znovuutvořené identity. Ježíš rekapituluje lidskou zkušenost, aby lidské já mohlo dosáhnou Boha a najít milost. (Anthony Thiselton .Interpreting God and the Postmodern Self", 163)

Duch a autentické lidství

Přítomnost Ducha je Boží dar, který nás ujišťuje o naší osobní jedinečnosti, integritě a věrohodnosti.

Setkání s Duchem není Boží invaze směrem k autonomnímu jedinci, ale milující Boží iniciativa, bez které my sami nemůžeme najít svou pravou osobní identitu.

Duch Kristův (pramen partikularity a pravého lidství)

Bůh Duch otevírá a osvobozuje lidství Syna, tak aby se mohl stát prostředkem Otcovy vůle v tomto světě. Duch není vybavením, nýbrž osobním božským jednáním, které umožňuje vtělenému Synu být jím samotným. . . V návaznosti na to. . . Bůh, dárce života, proměňuje Ježíšovo tělo tak, aby mohlo mít povahu života věku přicházejícího věku, prvorozeného v novém stvoření." (Colin Gunton „The spirit in the Trinity", 127)

Duch, společenství, různost a jednota

Jeden Bůh, který sám sebe charakterizoval jakou různost v jednotě, nařídil totéž pro svou církev." (Gordon Fee .God s Empowering Presence")

Duch a moc

V jádru této moci evangelia leží zkušenost zmocnění Duchem. . . Ježíš a jeho utrpení pro nás představují úhelný kámen moci, o které mluvíme, způsob, kterým je tato moc dána, smysl jejího vylití a její konfrontace s jinými pojetími moci ve světě." („We believe in Holy Spirit", 94n)

Duch jako záruka naděje

Jednáním Ducha svatého je předjímat, v přítomnosti a pomocí konečného a nahodilého, věci věku, který má přijít." (Colin Gunton „The Promise of Trinitarian Theology", 68)

Usmíření - obnovené lidství

„Lidství, které je formováno Božím Duchem, je určeno ve vztahu ke kříži." (Doctrine Commision .We Believe in the Holy Spirit", 61)

Než poznáš svou potřebu smíření, potřebuješ poznat, kdo jsi jako člověk. Kříž je velkým božím Ano světu a jeho správcům, ale zároveň velkým božím Ne k jeho současnému stavu.

Vtělení božské lásky ve světě hříchu vede ke kříži." (Volf, 125)

Kázání kříže na sklonku dvacátého století

Ospravedlnění hříšníka před Bohem svaté lásky nebo . . .

Ospravedlnění Boha svaté lásky před trpícím lidstvem?

Kříž a ztotožnění se s nevinně trpícími - poznání obětí zneužití moci

Abychom porozuměli, co se odehrálo mezi Ježíšem a jeho Bohem a Otcem na kříži, je nutné hovořit v trojičních termínech. Syn prožívá utrpení smrti, Otec trpí smrtí Syna. Zármutek Otce je zde právě tak důležitý jako smrt Syna." (Jürgen Moltmann .The Crucified God", 243; viz „Windows On The Cross" Tom Smail Ch. 6, „The Cross of Jesus" Leon Moris Ch. 3)

Kříž a lidské pokolení podléhající soudu - společné a tak osobní

Jako s římským právem a židovským náboženstvím, podívejte se, co udělalo naše nejlepší snažení!

Devatenácté a dvacáté století nás obdařilo tolika hrůzami, kolik jsme vůbec schopni přijmout." (Lyotard „The Postmodern Condition", 82")

Kristův kříž nám ukazuje, proč žijeme ve světě, který hyne, který nemůže přetrvat a který je polapen v marnosti hříchu, zla, smrti, utrpení a rozkladu. Je to svět, nad kterým Bůh vyhlásil soud, svět, který směřuje ke svému konci. Kříž je prostředkem, skrze který se soud děje, v němž se však zároveň nabízí spasení všem lidem, bez ohledu na jejich etnickou příslušnost a národnost." (Colin Green „Good News For The Twentieth Century" in „Atonement Today" Ed. Goldingay, 327)

Člověk je víc než decentrovaná oběť moci

Naše potřeba být svobodný - od-středěné já

Pojetí kříže, které jej vykládá pouze jako akt morální sebeoběti, která jedná skrze morální vliv, nemůže oslovit kategorie lidství tak, jak je to vnímáno postmoderním „já`. Ale postmoderní „já` ví, co je to být polapen svými vlastními minulými rozhodnutími a uvržen v otroctví do polohy, kterou si samo svobodně nevybralo. Zná potřebu být osvobozeno od vnějších sil vymykajících se jeho kontrole a soupeřících o moc. Biblický jazyk hovořící o vykoupení tudíž může být slyšen v objektivnějším významu." (Anthony Thiselton „Interpreting God and the Postmodern Self", s 154n)

Morální odpovědnost spočívá v jádru lidské identity a důstojnosti

Nutnost objektivního smíření

Realita lidské hříšnosti, zakoušená porušeností vztahů a upřednostňováním sebe, na sebe z části bere formu tragické situace bezmocného lidství, které není schopno rozhodnutí. . . Usmiřujícímu dílu Krista musíme rozumět tak, že se děje dvěma způsoby. Můžeme mluvit o Ježíši Kristu jako příkladu pravého lidství, které máme napodobovat, a také jako o tom, kdo nám v tragické situaci lidské porušenosti dává moc obnovit Boží obraz." (Michael Alsford „.The postmodern deconstruction of the Self" in „Atonement Today" Ed. Goldingay, 218)

Odpuštění a cesta dál

V jádru kříže je Kristův postoj nenechat druhé, aby zůstali nepřáteli, a vytvořit v Kristu samotném prostor pro provinilé, tak, aby mohli přijít. Bůh nebude Bohem bez lidství. (Ř 5,10). Na kříži se Bůh vzdává sebe, aby se nevzdal lidství; je to důsledek Boží touhy zlomit moc lidského nepřátelství bez násilí a přijmout lidi do božského společenství." (Volf „Exclusion and Embrace", 126)

Obětující se láska nám přináší smíření, kterého sami nemůžeme dosáhnout.

Proto odpuštění není vyvrcholením Kristova vztahu k těm, kteří se provinili. Ti, kterým je odpuštěno, nejsou zahanbeni, ale pozváni do Ježíšova objetí. Paže ukřižovaného jsou otevřené - je to znamením prostoru v božím já a pozvání pro nepřátele, aby přišli." (Miroslav Volf „Exclusion and Embrace")

Kříž jako základ lidského smíření

Boží přijetí znepřáteleného lidství do božího společenství je modelem vztahů, jaké mají mít lidé k druhým." (Volf, 100)

Závěr

Všechno toto nám dává logický základ pro možnost vidět svět křesťansky, žít ve světě křesťansky a křesťansky hovořit ve světě a ke světu.

přeložila Eva Cerniňáková