Motto: „Jste svědky sami proti sobě, že jste se rozhodli sloužit Hospodinu. . . Odstraňte tedy cizí božstva. . . a přikloňte se k Hospodinu, Bohu Izraelovu, srdcem" (Iz 24, 22-23)
„Pak se jich zeptal: Je dovoleno v sobotu jednat dobře, anebo zle? Život zachránit, anebo utratit?" Ale oni mlčeli. Tu se po nich rozhlédl s hněvem, zarmoucen tvrdostí jejich srdce... (Mk 3, 4-5)
Svět věcí otce Theofila
Je to stará zkušenost věky prověřená: Chceš-li potěšit unavený rozum, zajdi si na brilantní kázání k otcům dominikánům. Máš-li pocit, že povážlivě marníš svůj životní čas a je na čase svým líným já zatřást, stav se u otců jezuitů. Ale doléhá-li na tebe únava z bezdomoví, určitě se posaď v lavici františkánského kostela; jen tak, bez slov a bez varhan, nech na sebe působit jeho atmosféru.
Zamířil jsem tedy jednou v podvečer k františkánům. Čas se zastavil a hojil. Moje „lázeň duše" se nějak protáhla a já zůstal i na večerní mši. Mše otce Theofila byla liturgickou lahůdkou. Zdá se, že prvním krokem do presbytáře pro něj svět přestává existovat. Hluboce soustředěn a ponořen do sebe celebruje bez jediné chybičky; gesta pečlivá, uměřená a přesná přímo ztělesňují rubriky. Nevzrušená, ale jasná, jakoby skleněná řeč. Perfektní výslovnost v češtině i latině. Hlava dohola vystříhaná, tvář nedovoluje odhadnout věk. U oltáře stojí Zplnomocněný Vyslanec Nadzemské Moci.
Vyrozuměl jsem, že dnešní promluva otce Theofila je součástí celého cyklu věnovaného ctnostem. Nehřímal, když se musel tu a tam dotknout neřesti, spíš bylo cítit v jeho projevu kultivované politování nad nepochopitelným bláznovstvím lidí, kteří ještě nejsou úplně dokonalí.
Byl jsem už nějaký čas pravidelným návštěvníkem bohoslužeb u františkánů a všímal jsem si, že se zde scházejí především nároční posluchači, také z jiných farností. Otec Theofil prostě fascinoval přesností svých analýz, jasností logiky systému, způsobem výkladu i svým celkovým habitem světu odumřelého řeholníka.
Zcela náhodou jsem se u františkánů na skok zastavil jedno dopoledne, právě když začínal svatební obřad. Asistoval otec Theofil, rád jsem proto počkal i na promluvu svatebčanům. Zřejmě patřili k jeho obdivovatelům. Otec byl skvělý jako vždy, ale mne začalo v jeho řeči cosi nejasně znepokojovat. Cosi jako by neklapalo. Nechápal jsem příčinu, ale pocit to byl vtíravě neodbytný.
Nešlo mi to z hlavy ani další dny. Něco tam nesouhlasilo, ale co? Znovu a znovu jsem si vybavoval okolnosti: františkánská atmosféra domova, tenkrát ještě umocněná milým dopoledním slunečním světlem; mladý pár, očividně nevinní lidé, toužící začít nový život ve dvou právě eucharistií spolu se vzkříšeným Kristem; radostné tváře přítomných přátel jako znamení fungujícího společenství v Duchu. A promluva? Nejprve stručná a důrazná obhajoba řádu manželství proti nerozumným zvyklostem současnosti, poté připomínka práva počatého dítěte na život a křesťanskou výchovu. Hlavní část věnoval otec eucharistické zbožnosti katolíka a úctě Bohorodičky.
Vybavuji si i jednotlivé výroky otce Theofila. Svátost chápaná jako posvátný úkon, umožňující díky přítomnosti kněze bezprostřední kontakt s milostí božského řádu, svátost zavazující do smrti. Cudnost vztahu snoubenců Marie a Josefa. Úcta ke Kristu přítomnému ve svatostánku jako obrana proti náporům tělesnosti. . . Vcelku všechno pečlivě promyšlené věci!
A tu mi jakoby svitlo: Opravdu věci - otec nabízí samé věci tam, kde svatebčan i jeho církev textem i gestem oslavuje život a živé vztahy! Ten zvláštní rušivý nesoulad dosud jen cítěný má přece své jméno, je to slepota vůči živému. Z té pramenilo znepokojivé napětí mezi životem a dokonalostí logiky řádu práv a povinností. Napětí mezi otevřeností nespočitatelné lásce a promyšleným systémem bariér proti všem možným přestupkům. Tedy na jedné straně život, tropící i hlouposti, na druhé dokonalost fungujících stínů, které jsou tak netělesné, že hřešit tělem prostě nedokáží. . . Na jedné straně nezajištěná sebevydanost s nepředvídatelnými konci, na druhé systém dokonale zregulovaný až k bezhříšnosti mrtvých na hřbitově.
Najednou mi bylo těch důvěřivých svatebčanů líto: Jejich i můj milý otec Theofil prostě nemůže mít pravdu. Takhle nemůže znít evangelium Ježíše Krista, vyhlašujícího o sobě, že je život. Pravda otce Theofila je pravdou věcí, je půvabná jako řád hvězdné oblohy, ale je to pravda mrtvá, proto neopravitelně neplodná.
Dva mladí touží sloužit Bohu v Duchu a Pravdě, tedy dát do hry všechny své tvůrčí síly. A doprovodné slovo jejich církve má pro ně jen racionální nástroje: ploty, berličky, brilantní logiku. Někdo, kdo má jejích důvěru jako autorita, jakýsi „starší ve víře", jim místo zvoucího vyznání přibalí na cestu napomenutí a ochranné duchovní bariéry. Tenhle otec zřejmě nepochybuje, že člověk je bytostí zlovolnou a je třeba držet jej v bázni a třesení.
Je vlastně už samo o sobě smutné, jestliže se sláva eucharistického komunia degraduje na preventivní prostředek proti nemocím soužití. Ale nahradit láskyplné sepjetí dvou osudů osobního zrání promyšleným systémem zábran proti jakémukoli selhání, to už znamená tyhle důvěřivé bližní okrást o cosi v životě nezastupitelného a přitom zcela zásadního.
Bližní je víc než idea pravdy, třebaže selhává a idea nikoli. Slovo se stalo tělem, nikoli řádem či systémem.
Církev měla tu mladou dvojici ujistit, že jejich odvaha míří správně, že láska a věrnost není jen iluzí zamilovaných, ale že je na této dobro-družné cestě Ježíš s úspěchem předešel a zve je. Že přítomnost Ducha v našich osobních dějinách nezajišťuje bezchybnost každého z našich kroků, ale garantuje celkovou smysluplnost našich pokusů ať úspěšných, ať neúspěšných. Místo toho jim jejich církev připomíná, že učení církve je přísné a neomylné.
Pomalu mi pronikají do vědomí další souvislosti z předchozích promluv, vlastně jejich rub a líc. Dosud jsem hltal jen jejich líc.
Otec Theofil nenávidí hřích. Ale ne snad proto, že hřích člověka odcizuje, ale protože znečisťuje. Otec se ho spíš bojí nebo štítí. Štítí se i každé vášně. Ne proto, že vášeň omezuje svobodu člověka, ale pro její nevyjasněnost, nezměřitelnost, vitalitu, která žene člověka i přes překážky jinak neprostupné.
Otec Theofil zbožňuje bohorodičku Marii jako pannu; její mateřství jí patrně velkomyslně promíjí, ale uznejte, nebude je propagovat. Snad dokonce svatebčany v hloubi srdce lituje, i když velice kultivovaně: ti dokonalejší se přece nežení a nevdávají. Ctnost ho přitahuje ne tím, že v konkrétní existenci rozšiřuje malé ostrůvky svobody; láká jej obraz vnitřního strojově spolehlivého řádu.
Najednou si s lítostí uvědomuji, že jeho brilantní kázání nejsou vlastně homilií, ale pedagogickým koncertem. Nenese klíč k Božímu slovu, ale poučuje věřící o dokonalosti idejí a ideologií. Je mi smutno jako dítěti, kterému vzali technicky dokonalou hračku, všemi zpovzdálí obdivovanou. Vzali ji, protože chtějí, aby si dítě začalo hrát konečně lidsky. Nebude-li si dítě hrát lidsky, budou nelidské i jeho dospělé činy.
Je mi líto i otce Theofila. Kolik úsilí musel vynaložit, aby takto zvítězil nad životem? Dosáhl až k onomu pavlovskému „Nežiji už já", ale na druhou část Pavlova vyznání .žije ve mně Kristus" už nezbylo chuti. Otec se umrtvil, život je mu ve skutečnosti na obtíž. Proto favorizuje smrt: literu, systém, prostředek, věc, dokonalost stroje. Otec Theofil miluje smrt a vůbec to nepopírá.
„Nech mrtvým pochovávat mrtvé," doporučuje Ježíš; až dosud mi tahle věta zaváněla literárním podvrhem, zdála se neslučitelná s Ježíšovým všechápajícím lidstvím. Až díky setkání s nekrofilem jsem porozuměl: dát přednost životu není vůbec samozřejmé. Nekrofilie je nakažlivá a dokáže i fascinovat.
Díky, Pane, za spásnou náhodu, která mne přivedla na onen svatební obřad v prosluněném kostele. Jinak bych byl už požádal otce Theofila o duchovní vedení.
Motto:
„Věrohodné je to slovo: Kdo chce být biskupem, touží po krásném úkolu. Nuže, biskup má být bezúhonný, jen jednou ženatý, střídmý, rozvážný, řádný, pohostinný, schopný učit, ne pijan, ne rváč, nýbrž vlídný, smířlivý, nezištný." (1 Tm 3, 1-3)
„Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Stavíte náhrobky prorokům, zdobíte pomníky spravedlivých a říkáte: Kdybychom my byli na místě svých otců, neměli bychom podíl na smrti proroků." (Mt 23, 29-30)
Kariéra pokrytce
Zabořeni v křeslech trávíme večer příjemným nicneděláním; Erika dnes úspěšně absolvovala poslední rigorózum. Znám ji už od dětských let, kdy jsem ji učil. Má docela obstojné odborné znalosti, bystrou intuici, ale velice břitký jazyk. Její nastávající Gerd je právníkem. Je o deset let starší než Erika, klidný a rozvážný. Člověk přímo cítí jeho solidnost. Večery s nimi jsou pro mne osvěžující. Tito mladí v sobě mají energii a jiskru, která mi už dávno chybí. „Cože, vy neznáte doktora Alberta?"
„Osobně ho neznám, jeho historické stati mě ovšem vždycky zaujaly, považuji je za díla profesionálně zvládnutá. Albert má kritický smysl, není přetížen pocitem méněcennosti, nesnaží se apologizovat za každou cenu. To nebývá pro katolického kněze snadné."
„Komplexem méněcennosti Albert rozhodně netrpí, spíš naopak," útočí Erika. „Vystupuje vždycky suverénně. Historii možná zkoumá dobře. K sobě už je kritický méně. A pro dějinnost a dějiny osobnosti nemá smysl vůbec."
„Slyšel jsem v akademické kapli hodně jeho promluv. Líbily se mi," pokusil se Gerd namítnout mírně. „Mně se líbily také. Jeho cyklus o manželství bych klidně podepsala. Jenže co si mám myslet o hlásání vyrostlém na takové osobní praxi, jakou předvádí? Likviduje-li někdo konkurenci tak, jak to udělal on, je to fenomenální prohra idejí, které hlásá. Líbivá, jakoby ušlechtilá forma, uvnitř poťouchlý a páchnoucí obsah. Obílený hrob."
Erika tentokrát nemíní brzdit, třebaže dobře vidí Gerdovo zdvižené obočí. Stručně shrnuje, co se právě dověděla: Albert pracuje na katedře církevních dějin spolu s doktorem Zeleným., oba jako asistenti. Šéf katedry letos končí, hledá se nástupce. „Náš milý doktor Albert se včas pojistil. Upozornil „vyšší místa", že s ortodoxií doktora Zeleného to možná není úplně v pořádku. Pochopitelně se nezdržoval dokazováním. Při známé opatrnosti konzistoře úplně stačí podezření. Proto dostačuje, když se v katolickém tisku objeví kompromitující článek, nevadí, že autor se nepodepsal. S dalším odborným postupem si už doktor Zelený starosti dělat nemusí, pesimisté naznačují, že tak jako tak časem přijde i o kanonickou misi a může jít pak učit leda na gymnázium."
„Ale Eriko! Šlo o anonym, nemáme právo z toho někoho podezřívat!"
„Styl a formulace doktora Alberta pozná každý, kdo ho trochu víc četl. Já ho čtu. Není snadné ho napodobit. A nejbližší přítel Alberta hájí. Asi ví, proč." „Možná. Ale nemůže mít Albert nakonec pravdu? Třeba Zelený opravdu někde šlápl vedle?" snažím se otupit ostří, ale spíš jsem přihrál Erice na smeč: „I kdyby měl Albert věcně pravdu, tohle se nedělá. Je to podle mého hnusné pokrytectví: ráno slavit eucharistii a po mši sepsat pamflet, při další mši troubit nahlas, ale neadresně: „má vina, má největší vina" - a pak už se jen těšit na ovoce, které spadne do klína jakoby samo."
„Tentokrát přece jen snad popouštíš fantazii příliš, Eriko. Snadno se nám stává, že druhým podsuneme horší úmysly, než skutečně mají. Stále ještě dlužíš nějaká fakta. Já nic nečetl, nechápu, na co narážíš. Čím měl Albert podle tebe kompromitovat Zeleného: má snad potíže s celibátem?"
„To už dnes není účinná zbraň, podle statistik by na takové kádrování doplatilo prý 64 % katolických duchovních," připomněl Gerd. „Dnešní hierarchie je na celibát velmi citlivá, ale jen v abstraktní rovině, jen v teorii. V praxi pouze tehdy, když se skandál provalí. Mnohem větší bdělost se věnuje údajnému nebezpečí schizmatu. Schizma prý kouká za každým rohem podobně, jako ještě nedávno všude číhal modernismus.
„Gerd má bohužel pravdu," napadá mne. „V takovém absurdním divadle hrál svoji roli oběti i kardinál Roncalli, pozdější papež Jan XXIII. Přestože pracoval vlastně dlouhá desetiletí ve službách kurie jako schopný církevní diplomat, byl dlouhá léta zároveň na tajné černé listině kurie jako potenciální rozvraceč, a proto jeho kariéra docela zamrzla. Byl totiž podezřelý ze sympatií k modernismu, protože mu jistý kněz, rovněž už nějaký čas podezřelý z modernismu, poslal pohlednici s pozdravem z dovolené. To stačilo. Pohlednice byla pečlivě založena jako corpus delicti do tajného archivu papežské kurie. Roncalli to zjistil až jako papež."
„Tohle je ale ohavnost. Tady neselhává už jen osobnost, ale přímo systém," procedí Erika s bezprostředností sobě vlastní.
„Celek není nikdy tak průzračný a jednoznačný jako některá gesta jednotlivých prvků systému," vysvětluje Gerd. „V každé společnosti existují i agresivní horlivci, kteří milují hony na čarodějnice. Proto se čarodějnice vždycky najdou. Na přelomu století kvůli tomu objevili právě modernismus. I tak prostý, milý a hodný světec jako Pius X. souhlasil, aby ty náležitě očerněné škůdce vyhubili doslova všemi prostředky - účel tady předem posvětil prostředky. A věru bylo co světit! Současný kodex už antimodernistickou přísahu vynechal a inkvizice už se aspoň navenek překřtila na kongregaci pro nauku víry. Metody však přežívají, potřeba čarodějnic neklesá."
„Antimodernistický boj možná patří historii," v tom s Gerdem souhlasím. „Jenže kořeny naší přítomnosti žijí z minulosti. Všechno, co jsme v minulých staletích prožili, spoluformuje i naši dnešní přítomnost. Vy oba jste naštěstí natolik mladí, že tu atmosféru antimodernistických štvanic nepamatujete. Nás tehdy přímo fascinovala. Modernista byl pro nás neviditelný, všudypřítomný a zákeřný nepřítel samého Krista, antikrist. Nikdo se neptal, co vlastně říká a jak to zdůvodňuje. Neexistovala žádná modernistická dogmatika, biblistika či morálka. Ale některé věty některých autorů zněly uším jiných kolegů podezřele a scestně. Pak stačilo, když jim někdo vtiskl Kainovo znamení modernismu. Takový podezřelý byl diskvalifikován a nikdo se ho ani neodvážil zastat. To zároveň zajistilo zcela sterilní teologii: Věcnou stránku situace chápali jen nemnozí specialisté, kteří studie takzvaných modernistů skutečně četli, pro všechny ostatní byl modernismus hrozivým démonickým tabu. Formálně ten boj dodnes nebyl ukončen, natož aby byl uznán jako osudný omyl, třebaže mnohé z tezí dříve odsuzovaných se dnes smějí učit i vyznávat, protože už je magisterium autentizovalo jako správné."
„Víte, co mi tohle všechno připomíná?" vybuchla Erika.
„Vím; trapné obdoby se světskými totalitními režimy bychom tu našli v mnoha rysech, v postojích i postupech, v teorii i v praxi," snažím se Eriku uklidnit. „Není to náhoda, každý totální nárok je pokoušen sáhnout po takových pojistkách. Takový už je člověk. A církev opravdu není jen nadpřirozená milost."
Milá atmosféra večera nějak zkysla. Gerd se snaží převést hovor jinam, Erika je nápadně nemluvná. Rozloučili jsme se tedy.
Zastavil jsem se nazítří v kapli akademiků. Vedle posledních doporučených knižních novinek ležel v předsíni i svazek letáků „anonyma", jehož obsah tolik rozbouřil náš včerejší společný večer.
Styl byl opravdu Albertův: formální mírnost, věcnost, fakta umně propletená s hypotézou. Článek je napsán opravdu brilantně a dobře kalkulován. V úvodu je pro každou generaci něco, co může získat na „správnou` stranu: pro starší církevně vlastenecká pozice, pro mladší statečnost obrany prý neprávem osočovaného dr. Zeleného, pro všechny jakoby nestranný a horlivý zájem o všeobecné dobro církve v „těžké době`. Bohužel se mi zdá, že intuice Eriky se příliš nemýlí, něco tu opravdu neklape.
Čtu tady: „. . .S politováním se dovídáme, že známý asistent teologické fakulty dr. Zelený byl (jak chceme doufat) neprávem zatažen do nebezpečné aféry, která by mohla ohrozit jeho budoucí jistě zaslouženou vědeckou i kněžskou kariéru. Ponechme stranou pověsti, že dr. Zelený prý dosáhl své dnešní kvalifikované pozice na zdejší fakultě jakousi nespecifikovanou protekcí anebo nepříliš hodnověrnými dokumenty. Kdo ho blíže poznal, zná jeho solidní charakter, proto by mu rád odpustil nějaké hříšky mládí. Znalci oboru by snad dokázali vyvrátit i třetí - připusťme, že nejvážnější výtku, že dr. Zelený ve svých pracích skrytě útočí na nelehkou pozici církevního magistéria a nakonec i autority biskupského sboru. I kdybychom to museli připustit, rozhodně odmítáme, že by tak učinil úmyslně, nebo dokonce se zlým úmyslem. . ."
Musím uznat mistrovství autora takového pamfletu: hned několik much jednou ranou. Zelený je tu napaden, třebaže nepřímo; netřeba uvést jedno jediné ověřitelné faktum, a přesto lze s jistotou předvídat, že od zítřka začne ordinářův cenzor zkoumat kausu Zelený počínaje jeho kádrovým profilem, styky s cizinou a konče publikační činností. Jeho články dostanou zpětně nové rozměry, ovšemže a priori nebezpečné. Bude nutno bdít nad obsahem jeho kázání. Zároveň je i vyřízen vědecky, brzy se nikdo kompetentní neodváží z jeho prací něco citovat. Doktor Zelený se bránit nemůže, nic konkrétního mu není vytýkáno, odpůrce zůstává nehmotný, nemá obrysy. Doktor Albert se svého kolegy přinejmenším nezastal, ačkoli má v oboru docela slušnou autoritu, která něco váží.
Vydal jsem se po starých známých, abych zjistil něco víc. Málokdo mohl vnést jakékoli světlo, všude jen dohady. Zato už existují oba tábory - pro i proti Zelenému. Obě vytvořené fronty postrádají fakta, proto zastupují konstrukce „Albert zachovává „nestranné" mlčení, odmítá jakkoli zasáhnout, říká, že svého kolegu Zeleného vlastně ani dost nezná, neslušelo by se prý, aby do diskuse zasahoval.
Ani Zelený do tohoto skandálu nijak nezasáhl. Prý se na jeho chování nic nezměnilo, snad je poněkud plašší a nervóznější. Doktor Albert v příhodné atmosféře hladce získal profesuru, v konkursu neměl konkurenci. Možná, že Zelený ani nemínil kandidovat, nikdo neví, že by podal habilitační práci, nepublikuje už nic. Možná pracuje na něčem větším, možná dostal monitum, možná to vzdal sám. Zdá se opravdu, že je vyřízen.
Eriku jsem čekal marně, nepřišla. Gerda jsem potkal až po čase, zašli jsme spolu na kávu, probrali novinky rodinné i společenské. Připomněl jsem náš rozhovor o aféře Albert versus Zelený a dal jsem aspoň opožděně za pravdu Eričině intuici. Gerd se trochu odmlčel, ale pak neodolal:
„Erika skutečně tehdy hádala bystře. Jenže fakta se ukázala bohužel ještě nepříznivější, než jsme tenkrát tušili. Aféra odezněla brzy. Zelený už nepracuje na fakultě, zdá se, že ani ve svém oboru. Odešel i z diecéze. Kdo nemá církevní souhlas, nemá ani státní plat. Čím se tedy vlastně dr. Zelený živí, nevím. Při své praxi jsem se shodou okolností setkal s klientem, jehož spolužáky byli Albert i Zelený. Zelený a můj klient absolvovali a byli vysvěceni o rok dřív než Albert. Klient tvrdí, že Zelený vždy vyčníval vysoce nad průměr, právě proto mu ihned po absolutoriu nabídli místo na fakultě. Albert pak pod jeho přímým vedením později pracoval na vlastní disertační práci. Zelený také Alberta doporučil děkanovi jako vhodného asistenta."
„To je až obludné!"
„Máte pravdu. Jsou ohavnosti, které by mezi křesťany neměly být ani jmenovány. Dějí se a je zřejmé, že vlivným nadřízeným nevadí, pokud ovšem nehrozí veřejný skandál. Obílené hroby sice Kristus proklel už před dvěma tisíci lety, ale my dodnes svou hnilobu zdobíme vápnem takzvaného církevního zájmu, domněle vyšší spravedlnosti, obrany jakési ideální pravdy."
Gerd už dávno odešel, ale mně to všechno krouží hlavou. O Zeleném už se nic neví, zmizel ze scény, voda se nad ním zavřela. Nikdo netroubí na poplach.
Všichni jsme také mnohokrát slyšeli číst z evangelia: .Když uvidíte znesvěcující ohavnost na místě svatém. . . Když vydá bratr bratra a syn otce na smrt. . ." Jasná znamení agonie. Hledíme na ně, ale nevidíme, ženíme se a vdáváme se, hodujeme a stavíme důstojné paláce, hájíme společenská práva církve, kterou shodou okolností, ale pochopitelně reprezentujeme právě my. Prý ke cti a slávě boží a k prospěchu církve.
Církev se jistě obejde i bez talentů takových Zelených. Nepřežije dlouho s etikou Albertů. Všichni po čase vědí, že profesor Albert dosáhl své kariéry nečistě, ale establishment mu dává zřetelně přednost, i tohle je přece vítané umění. Tak to funguje v každé politice, tedy i v církevní politice. Ale také v nás mlčících mají Albertové potřebné spoluhráče. Nikdo z těch falešných hráčů nevyhrává ani šesták, dokud nesežene spoluhráče. Najde vůbec Syn člověka po staletích posvěcovaných zápasů o moc, vliv a kariéru ještě nějakou víru v prostomyslná pravidla evangelia?
Konzal, J.: Křesťanovy slepé uličky, Síť, Praha, 1999 (136 str., 98 Kč)