Většina křesťanů v naší republice se hlásí k některé z církví. Církve chápeme jako instituce, které sdružují vyznavače stejné křesťanské nauky, jež je vždy určitou interpretací bible. Od sekty ji odlišuje především snaha neomezovat vztahy svých členů k okolí. Proto jsou tyto instituce silně ovlivňovány nejen „zevnitř", ale i lidmi okolo a vůbec celou společností, která je obklopuje.
Církve stejně tak jako jejich členové prožívají svůj život, do kterého patří i krize. Zvlášť v dnešní době je mnoho křesťanů, kteří tvrdí, že přestože dříve žili aktivním náboženským životem, dnes se jejich víra stále více ocitá v krizi. Přiznávají vnitřní prázdnotu - „boží nepřítomnost, boží mlčení"[1]. Do problémů církví se však často mohou promítat nejenom duchovní krize jejich stoupenců, ale - skrze již zmíněnou relativní otevřenost - i změny doby, jimž se tyto instituce nejsou s to flexibilně přizpůsobit. Církve tedy v mnohém sdílí osud celé společnosti.
Dříve než se budeme zabývat aktuálním stavem církví v naší republice, pokusme se nejprve určit determinanty, které s sebou nese institucionalizace náboženství. Každá církev jako organizace v sobě vždy nutně zahrnuje určitou formu byrokracie. Úskalím je také tvorba hierarchických pyramid, které vedou k dělení členů na profesionálně angažované, „hodnotnější", a laiky, „podřízené, méněcenné". Vzhledem k multikulturálnímu působení většiny církví se velkou nesnází může stát i relativně závazná jednotná interpretace bible. Pro bibli se může takto organizovaný způsob jejího hlásání stát fatálním. Typickým příkladem je fakt, že ještě v době nedávno minulé bylo „radostné poselství evangelia hlásáno spíše jako výhružné moralizování"[2]. Stejně tak se i univerzální morální normy závazné pro všechny mohou stát pro některé věřící spíše morálními dilematy. Teologové také poukazují na to, že mnohé představy a symboly se postupem času vyprazdňují a pokud nejsou včas nahrazeny jinými, stávají se vyvětralou fazónou, která nemůže oslovit nové generace. Někteří křesťanští myslitelé se v této souvislosti začali zabývat Nietzscheho výrokem o smrti Boha. Existují totiž interpretace, které dovolují vysvětlit si tuto myšlenku jako upozornění na postupné vymírání některých představ o Bohu. Například s chápáním Boha jako tvrdého soudce nebo přepečlivého účetního všech napáchaných hříchů se dnes naštěstí již nesetkáváme tak často.
Zaměřme se nyní na problematiku českých křesťanských církví. Toto pole jsem rozdělila na tři klíčové okruhy otázek: úskalí související s minulostí, analýzu současnosti a vyhlídky našich církví do budoucna.
Minulost našich církví předestírá mnoho ožehavých témat: Například největší z nich, katolická církev, dlouhou dobu neoprávněně zastávala „roli učitelky a rádkyně"[3], která kritizovala panující morálku, ale zároveň se nikdy nezbavila atmosféry strachu z názorového střetu s nevěřící populací, která se pomalu dostávala do převahy. Církve jsou také nechvalně známy mnohými politickými selháními, jako byla spolupráce s StB nebo spolek s režimem sympatizujících kněží Pacem in terris. Sociolog Petr Blažek k těmto veřejným pochybením přidává i fauly do vlastních řad, například pěstování „etiky ghetta". Bezpochyby sem patří i silné tendence k uniformitě, které některé církve sužují dodnes. Za všechny tyto omyly dluží církve omluvu nejen široké veřejnosti, ale i svým vlastním členům.
Druhým zásadním bodem je současný stav církví. Po dlouhé době komunistického útlaku se všem církvím a náboženským společnostem dostalo po roce 1989 opět svobody. Je však málo církevních představitelů, kteří by účinně usilovali o hledání nových forem života z víry, a proto jsme často svědky obnovy starých organizačních forem z doby před rokem 1948. V dnešní rychle se měnící době to jen posiluje názor mnohých fundamentalistů, že se v cestě, kterou nastoupili, nemýlí. Neschopnost zasáhnout proti destruujícím skupinám ve vlastních řadách se samozřejmě projevuje i ve vztahu ke společnosti jako celku. Církve se často nejsou schopny veřejně distancovat od projevů rasismu i jiných forem znásilňování svobody a lidských práv. V církvích se setkává několik generací, z nichž každá byla formována jinými poměry, a tak hrozí, že se církve v budoucnu mohou stát jen společným označením pro mnoho frakcí, které jsou si názorově velmi vzdálené. Vzhledem k malé flexibilitě většiny z církví mají totiž jejich představitelé problém s koordinací vnitrocírkevního dialogem i ekumenou. Zvláště katolická církev má obavu ze ztráty své jedinečnosti, na které v minulosti často lpěla a zneužívala jí jako práva veta při řešení mezicírkevních problémů. Blažek ve své studii o církvích dále uvádí, že .církve se často děsí soudobé teologie od posledního koncilu počínaje"[4]. Samostatnou kapitolou by mohl být vztah některých našich církví k humanitním vědám, které by jim jistě mohly pomoci k hlubší analýze současného stavu.
Předvídat budoucí vývoj je vždycky odvážným pokusem připomínajícím vykročení do neznáma. Pokusme se o to odhadem vývoje některých těžkostí, ale i životaschopných tendencí dneška, jak je vnímá veřejnost i církve samy.
Je zřejmé, že církve dnes více než pronásledováním z vnějšku trpí takříkajíc samy sebou - především problémem hledání identity svých členů v dnešní postmoderní společnosti. Avšak právě toto úzké spojení se společností, zde již několikrát zmiňované, s sebou nese i „možnost obrody spojenou s celospolečenským vzestupem"[5]. Do této souvislosti si můžeme dát i tendence, které se od let 80. hlásí o své místo. V katolické církvi se jedná například o sílící potřebu demokratizace a zároveň obavu z ní, protože tento pojem má spojen mimo jiné i s protestantismem. Řešením by zde mohl být posun k ekumenickému paradigmatu křesťanských církví, kterým se zabývá německý teolog Hans Küng.
Také důraz na církve jako společenství - koinonia - který s sebou přinesl II. vatikánský koncil, je v některých církvích s úspěchem odhalován jako účinný prostředek prohloubení mezilidských vztahů i hlubšího pochopení církve. Tato takzvaná společenství pomáhají najít mladým křesťanům jejich vlastní živý vztah k tradici. Velkým problémem je nedostatek vzdělání a životních zkušeností - kněží, pastorů i laiků. Církve se jen s obtížemi zbavují starého klišé, podle něhož do vnitrocírkevních záležitostí smí zasahovat jen klérus. Nicméně umožnění studia teologie laikům je obrovským krokem vpřed. Například v katolické církvi v České republice je podle oficiálních statistických údajů z roku 1995 více než 99 % laiků[6], a toto jejich sebeuvědomění jim umožní stát se skutečným středem církve. Mnozí laici jsou dokonce již dnes lépe vzděláni než jejich představení.
Velkou roli ještě v budoucnosti určitě sehrají média a křesťanská kultura, které formují představu veřejnosti o církvích. Církve si, zdá se, konečně uvědomily, jak důležitou roli hraje jejich mediální obraz, který v posledních letech způsobil výrazný pokles jejich důvěryhodnosti. Institut pro výzkum veřejného mínění dokumentuje pokles důvěry v církve z původních 41 % v roce 1991 o třináct procentních bodů na 28 % v roce 1997[7]. Katolická církev na to dokonce reagovala změnou mediální kampaně.
Je také třeba ocenit snahu o odstranění 40 let vynucované pasivity. Katolická církev se o řešení pokouší formováním diecézních pastoračních a farních rad, především pak uspořádáním církevního sněmu. Zásadní otázkou je, zda kněží budou schopni a ochotni vést své farníky k aktivní práci, když zatím je svobodné myšlení možné považovat spíše za „ostrůvky pozitivní deviace jednotlivce"[8]. Nicméně tento pokus o vnitrocírkevní dialog je třeba velmi ocenit. Pokud bude projekt sněmu dobře proveden, může mít zásadní vliv na sebeporozumění katolické církve, což může vést i k přehodnocení některých mylných názorů. Dobrým znamením je i měnící se styl pastorace z dřívější, orientované na typ „prostého věřícího z moravské vísky", na pastoraci „městského nonkonformního mladého intelektuála"[9]. To může výrazně přispět k uvolnění dusivé atmosféry vztahu této skupiny k jejím církevním představitelům. Je zřejmé, že dnešní společnost si všímá mnohých z těchto problémů, a tak je hladina veřejného mínění pro církve zrcadlem, ze kterého lze vyčíst jejich přednosti i nedostatky. Pokud naše církve uznají tento zdroj informací za relevantní, může se jim stát odrazovým můstkem na cestě k dnešnímu člověku, potažmo k celé společnosti, a hlavně jim také pomůže najít jejich vlastní novou tvář.
[1] Jandourek J., 1997, Tomáš Halík: ptal jsem se cest. str. 273
[2] Seewald P., 1995, J. kardinál Ratzinger: křesťanství na přelomu tisíciletí. str. 129
[3] Blažek P., 1995, Minulost, přítomnost a budoucnost křesťanských církví v České republice - koncept. str. 11
[4] Blažek P., 1995, Minulost, přítomnost a budoucnost křesťanských církví v České republice - koncept. str. 12
[5] Blažek P., 1995, Minulost, přítomnost a budoucnost křesťanských církví v České republice - koncept str. 73
[6] Hrudníková M., 1995, Katolická ročenka 95. str. 181
[7] Lidové noviny, 20. 8. 1997, Důvěra k církvím v ČR - graf IVVM. str. 3
[8] Fliedr B., 20. 8. 1997, LN: Odilo Štampach: Do běla mne rozžhavuje katolicky podbarvené autoritářství.
[9] Jandourek J., 1997, Tomáš Halík: ptal jsem se cest. str. 262