Doufal jsem, že nejpozději v tomto čísle budeme moci uvítat nového pražského arcibiskupa. Ne ze zvědavosti a touhy po změně, ale kvůli tomu, že česká katolická církev nepotřebuje provizorium a nejistotu, ale schopného pastýře. Šeptanda zní, že neschopný se prý už našel, ale že naštěstí vedení církve vyhovělo hlasu rozumu přicházejícímu zdola a volbu změní. Proto prý ty průtahy. Tak jako tak celá záležitost nepůsobí dobrým dojmem a hlavně se neví, zda povede k dobrému konci. Je nebezpečí, že hora porodí myš a po všech jednáních, rozhodnutích, odvoláních, kompromisech a tajnůstkaření dostaneme pastýře, v jehož důstojné tváři přečteme stejné charakteristiky jako u mnoha jeho dnešních kolegů v úřadě: bezbarvost, konzervativnost, schopnost sledovat pokyny z Říma a neschopnost sledovat znamení času.
„Mají to být lidé bezúhonní, jen jednou ženatí, mají mít věřící děti, kterým se nedá vytknout nevázanost a neposlušnost. Neboť biskup má být bezúhonný jako správce Božího domu. Nemá být nadutý, zlostný, pijan, rváč, ziskuchtivý. Má být pohostinný, dobrý, rozvážný, spravedlivý, zbožný, zdrženlivý, pevný ve slovech pravé nauky, aby byl schopen jak povzbuzovat ve zdravém učení, tak usvědčovat odpůrce," říká list Titovi o kvalifikačních předpokladech biskupů. Nejsou to úplně malé požadavky - ale že by se mezi námi Čechy nenašel aspoň jeden katolík, který je splňuje?
Toto číslo Getseman obsahuje kromě dokončení textu Barbory Mráčkové o dokumentu Universa Laus především dva příspěvky dotýkající se základů náboženství, otázky Boha a postoje věřícího člověka k němu.
První z nich napsala Šárka Grauová a zabývá se „vírou bez náboženství" v podání českého myslitele Otakara A. Fundy. Je vcelku kritická; zdá se, že takto vyhraněné pojetí skutečně již není přínosné. Samo téma demytologizace a civilní interpretace náboženství však je stále otevřeno: „Jdeme vstříc období po všech stránkách nenáboženskému. Lidé, jací teď jsou, již prostě nemohou být religiózní. (...) Celé naše 1900 let trvající hlásání křesťanství a teologie se zakládá na ,religiózním a priori‘ člověka. Ukáže-li se však jednoho dne, že ,a priori‘ vůbec neexistuje, nýbrž že to byl historicky podmíněný a pomíjivý výrazový modus člověka, a stanou-li se lidé skutečně v jádru nenáboženskými - a já si myslím, že už k tomu víceméně došlo (co je například příčinou toho, že tato válka, na rozdíl od všech předchozích válek, nevyvolává žádnou ,náboženskou‘ reakci?) - co to pak bude znamenat pro křesťanství?" zeptal se v jednom ze svých listů z vězení Dietrich Bonhoeffer již roku 1944. A jakkoli snad „religiózní a priori" nevymizelo zdaleka tak rychle ani úplně, jak se obával, přesto právě v Evropě potkáváme stále více lidí, kteří jsou buď religiózně hluchoslepí, anebo je jejich religiozita velmi odlišná od té tradičně křesťanské.
Druhý příspěvek na fundamentální téma je bilanční rozhovor s Hansem Küngem, který připravil Arno Luik. Starý teolog se nejen pobaveně zamýšlí nad tím, koho by chtěl potkat v nebi, ale řeší i otázky typu proč věřit v Boha a jak se tato víra vyrovná s utrpením lidí. Není to vysoká teologie Küngových tlustospisů, ale populárně pojaté povídání. Třeba však někoho přiměje otevřít i autorovy knihy; už jich pár je i česky.