Když v těch dnech vyšlo poručení od císaře Augusta, aby byl popsán všecken svět, šli všickni, aby zapsáni byli, jeden každý do svého města – alespoň tedy podle zprávy, kterou nám o tom zanechal sv. Lukáš, evangelista. Letos naopak všickni a jeden každý cítili povinnost psát do novin dlouhé rozklady, proč nevyplňovat sčítací archy statistického úřadu pravdivě a že jim je úředníci porovnají s daňovým přiznáním a poté ještě prodají bytovým zlodějům. Obavy z přiznávání pravdy je v Česku cítit všude. Není se tedy co divit, že křesťané, moravisté a jiné minority veřejně nabádaly své sympatizanty, aby odvážně přiznali do dotazníku, co jsou zač. Když se někdo ostýchá přihlásit mobilní telefon a deset metrů čtverečních podlahové plochy navíc, jakpak by se nebál přiznat se ke svému národu a ke svému Bohu?

Koneckonců na podporu censů máme my křesťané morální právo – Ježíš je v jistém smyslu dítě sčítání lidu a zrodil se v symbolické nuzotě v Betlémě na seně jen proto, že jeho rodiče disciplinovaně uposlechli nařízení s minimální zárukou ochrany osobních údajů. A truchlosměšné poměry v našem státě možná ospravedlňují i směšnotruchlivé akce katolického marketingu. Přesto zůstávají otázky: Je podstatou křesťanského hlásání přesvědčovat lidi, aby vyplnili kolonku dotazníku? Máme své spoluobčany upomínat na sčítání lidu, anebo spíš na Pána? Je osnovou křesťanství návrat ke kořenům a držba tradic, anebo spíše orientace na boží budoucnost? Je znakem katolictví polévání hlaviček miminkům, anebo spíše projevy dospělé víry? Jde církvi více o statistické jednotky, které použije v politickém vyjednávání, anebo spíše o opravdové věřící, kteří se k Bohu přihlásí častěji než jednou za desetiletí?

Wolfgang Frühwald v tomto čísle referuje o neprávem pozapomenuté knize, reagující na pošlapávání božích přikázání a lidských práv jistým totalitním režimem, jehož potentáti, ubohé duševní zrůdy, si namýšleli, že jsou větší než Mojžíš a mohou sami diktovat zákony lidstvu. Když jsem jeho text četl, vděčně jsem si uvědomil, že naše země je už více než deset let demokratická. Ale všechnu tu duševní a duchovní malost, zbabělost kombinovanou s velikášstvím, prohnanost s tupostí, nedůvěřivost s drzostí, neúctu k posvátnému se sebezbožštěním – zkrátka dědictví různých totalit – jsme ještě zdaleka nepohřbili. Je cítit na každém kroku, kouká se na nás z obrazovek, šustí na stránkách novin; nedávná televizní krize nebo tahanice kolem sčítání lidu jsou jenom špičky ledovce. A pomalu pracovat proti tomuto nánosu bahna, to by mohla být křesťanská misie pro náš postkřesťanský národ daleko spíše než propagace vyplňování kolonek.

Hlavní článek tohoto čísla, obsáhlejší studii Pavla Hradilka o hledání ekumenické podoby západní liturgie, si možná se zájmem přečtou i ti, kteří jsou spokojeni s liturgií své konfese a otázka ekumenického slavení je příliš netrápí. Poznání vývoje a historické pestrosti liturgických forem nám pomáhá odkrývat i hlubší roviny té liturgie, které se účastníme co neděli. Ekumenické slavení samo však není utopií ani v zemi s převažujícím katolicismem – vždyť vedle oficiálního římského postoje, podle něhož společné slavení předpokládá plnou jednotu, se i v katolické církvi prosazuje myšlenka, že dostačí shoda v podstatných otázkách víry, bratrská láska a snaha jednotu uskutečňovat a hledat.

Cesta sbližování různých křesťanských církví má i své liturgické vyjádření. Dochází k vzájemným pozváním, jak dvoustranným, tak vícestranným na liturgie sesterských církví. Míra vzájemné pohostinnosti, zejména při slavení eucharistie – večeře Páně je dosud různá, podle pokroků teologického dialogu a jeho následného přijetí církvemi. Společná liturgie ovšem není pouze vyjádřením dosažené jednoty, ale i cestou k této jednotě. Liturgie, díky své eschatologické povaze, mám umožňuje zakoušet již nyní závdavek jednoty, kterou pro nás Pán má připravenu ve svém království, a tuto jednotu přibližovat.

V posledních desetiletích probíhá liturgická obnova a vydávají se nové liturgické knihy v řadě církví Západu.¹ Masová obnova započala v šedesátých letech 20. stol. v římskokatolické církvi a anglikánských církvích, pokračovala přes luterské církve až k církvím reformovaným. Jedním ze základních motivů této obnovy jsou právě důvody ekumenické. Jednotlivé liturgie se vzájemně obohacují, sbližují, aniž by však ztrácely své legitimní specifické rysy. Přesto specielně neškolený účastník bohoslužby dnes v zemích s vysokou ekumenickou kulturou těžko rozpozná od sebe liturgii římskokatolickou, anglikánskou či luterskou, v severní Americe i reformovanou.

Kromě „ekumenické“ obnovy vlastních liturgií jednotlivých denominací vznikají, zejména v ekumenických komunitách či pro určité příležitosti, liturgie společné, ekumenické. Nejvýznamnější takovou liturgií je Eucharistická liturgie z Limy sestavená pro slavnostní zakončení zasedání Komise pro víru a řád SRC v Limě v r. 1982, na kterém byly přijaty dokumenty ekumenické konvergence týkající se křtu, eucharistie a pojetí úřadu. Slavnost byla pravdivým vyjádřením shody a vděčnosti účastníků různých tradic včetně pravoslavných a římskokatolických. Příprava liturgie byla svěřena ekumenické komunitě v Taizé, jmenovitě bratru Maxu Thurianovi. Bratři v Taizé měli již v té době bohaté zkušenosti z praktikovaného interkomunia.² Liturgie vychází z této živé zkušenosti, navíc je odborně dobře připravená, je didaktická – dává nahlédnout do své struktury, každý, kdo ji slaví, ví, co slaví. Tím, že je určena pro mimořádnou slavnostní příležitost, přináší její běžné užívání jisté problémy. Jeví se jako přetížená, některé části má zdvojené. Je poplatná římskokatolické struktuře včetně jejích drobných nedomyšleností.³ Pro běžné užití v ekumenickém shromáždění chybí promyšlené zapojování dalších subjektů slavících liturgii, tedy nejen ordinovaných předsedajících. Přes tyto drobné nedostatky je Limská liturgie živá, je stále slavena a probíhají její úpravy a inkulturace v Třetím světě.

Česká situace je specifická v tom, že dominantní římskokatolická církev sice prošla formálně liturgickou reformou rubrik, ale méně už obnovou uchopení smyslu liturgie. Při dosud převládajícím právním chápání liturgie byly jedny rubriky zaměněny druhými, ale zásadní otázky o právu laika slavit liturgii jako subjekt řešeny nebyly. V Čechách téměř chybí, s výjimkou starokatolíků, tzv. středové církve – anglikáni, luteráni, presbyteriáni – které jsou v jiných zemích motorem liturgické obnovy. Teoreticky by toto místo mohla obsadit CČSH, ovšem jak inovovaná Farského liturgie, tak tzv. druhá liturgie mají při současném poznání a současném světovém procesu obnovy ke standardní podobě ještě daleko. Ostatní církve se samy považují za „neliturgické“. U největší z evangelických církví, ČCE, není problém ani tak v agendě, jako spíše v jejím odpovědném a především kvalifikovaném přijetí sbory. Český evangelík považuje liturgický projev většinou za „nemístnou katolizaci“.

Článek se pokouší hledat podobu ekumenické liturgie v českém prostoru. Je ovlivněn praktickou potřebou takovýchto liturgií na různých místech. Omezuje se na bohoslužbu Západu, i když k vzájemnému ovlivňování liturgií Západu a Východu docházelo a bude docházet. Přesto je zásadní pojetí natolik rozdílné, že pokusy o jakousi umělou syntézu by mohly vést k mrzačení obou hlavních směrů.

Cesty hledání

I když jde v liturgii o zásadní otázky, např. o věrnou aktualizaci božího slova, soulad liturgie a života, účast celé obce, uplatnění subsidiarity, i když bychom v Čechách potřebovali ekumenický překlad Otčenáše a Apostolika, omezím se na úvahu o hledání struktury liturgie. Domnívám se, že člověk potřebuje formu, ve které se cítí doma a může se soustředit na obsah. Optimální je liturgie „bez papíru“, kdy nevyčerpáváme svoji energii sledováním pořadu. Žádoucí pestrost liturgie, podle mého názoru, nemusí být dána změnou struktury, ale variantami a nejrůznějšími formami dané části, vypouštěním či doplňováním částí spíše než jejich přehazováním.

V mnoha ohledech existuje mezi liturgiemi základní shoda. Např. liturgie slova předchází večeři Páně, v rámci liturgie slova jsou zvěstné prvky doplňovány odpovědí atd. V článku si všímám především pozice (a tím i smyslu) prvků, kde úplná shoda není a o kterých se vede diskuse. Je to pozice úkonu pokání, pozdravu pokoje, symbola a lámání chleba. Při hledání sleduji dvě linie: jednak historickou, kterou procházejí všichni, kdo obnovují liturgie svých denominací – poměřují je s liturgiemi prvních staletí, kdy křesťané ještě ve své většině nebyli rozděleni. Druhý pohled porovnává výsledky obnovy v různých denominacích. Závěrem se pokouším navrhnout jako příklad jednu formu ekumenické liturgie.

Historická cesta

Liturgie je svojí povahou konzervativní a není možné si sednout a sepsat text liturgie nezávisle na tom, jak ji slavily generace křesťanů před námi – vznikl by zmetek. Jednou z legitimních funkcí liturgie zůstává tradování účinných znamení spásy, jakýsi most spojující porozumění znamením spásy u současníků a u křesťanů minulosti.

Ze stejných důvodů není obhajitelné lpět nekriticky na určité dějinně podmíněné formě a považovat ji za normativní pro všechna následující období. Následující ukázky dokumentují neustálý vývoj pokusů naplňovat Kristův příkaz slavit jeho památku.

Historická linie je důležitá, ale nikoli jediná určující. Přestože tvůrci moderních liturgických agend mají k disposici zpravidla stejné historické prameny, nedocházejí k úplně stejným výsledkům. Musí respektovat nosné prvky v jejich vlastních tradicích, musí respektovat vnitrocírkevní diskuse.

Vzal, vzdal díky, lámal, dával

Tato čtyři po sobě jdoucí slovesa označující eucharistické dění se vyskytují v bibli několikrát. Jednak ve všech čtyřech zprávách o ustanovení večeře Páně (synoptici: Mt 26,26; Mk 16,22; L 22,19 a nejstarší zpráva v 1 K 11,23, kde chybí „dával“). Dále v popisu tajemného nasycení pěti tisíc u všech evangelistů (Mt 14,19; Mk 6,41; L 9,16; J 6,11). U synoptiků je ještě vsazeno „vzhlédl k nebi“, u Jana chybí „lámal“, ale z nejbližšího kontextu je zřejmé, že tak činil. Nasycení čtyř tisíc s uvedeným eucharistickým obratem navíc popisuje Matoušovo a Markovo evangelium. (Mt 15,36; Mk 8,6) To, že se ve zprávách o nasycení objevují namísto vína ryby, nás nemusí uvádět do rozpaků. Eucharistická slavnost v době napsání evangelií či předloh k nim byla provázána s hostinou k nasycení. Navíc ještě např. v Apoštolských tradicích datovaných do 3. stol. se vyskytuje přijímání eucharistického chleba, vody, mléka s medem a vína (AT 21). Eucharistický obrat se vyskytuje při stolování emauzských učedníků s Ježíšem (L 24,30) a při ztroskotání lodi vezoucí Pavla do Říma (Sk 27,35).

Bible je pro všechny křesťany pramenem zásadní hodnoty. Liturgisté se proto snaží postavit bohoslužbu tak, aby věrně kopírovala, co nám Ježíš přikázal konat na svoji památku. Jednotlivé kroky – vzal (příprava darů), vzdal díky (eucharistická modlitba), lámal (lámání chleba) a dával (přijímání) – by měly na sebe navazovat bez dalších zbytečných vsuvek.

V praxi to pro mnohé znamená očistit přípravu darů od pozůstatků „obětování“, od soukromých modliteb kněze, od výzvy Orate fratres, ⁴a často nezařadit modlitby „nad dary“. Příprava darů bude spočívat spíše než ve slovech ve skutečném přinesení chleba a vína zástupci obce a jejich přijetí předsedajícím.

Eucharistická modlitba se všemi podstatnými náležitostmi je dnes již pravidlem. ⁵

Lámání chleba je jeden z konstitutivních prvků liturgie. Nemělo by chybět. Symbolizuje jednak Kristovu vydanost za všechny, jednak jeho smrt. Proto zvyk používat v některých církvích tzv. malé hostie se nedá hodnotit pozitivně. Zamlžující je, když na místě lámání někteří římskokatoličtí služebníci přinášejí eucharistický chléb ze zásoby ve svatostánku. Nejen, že se chovají neekumenicky, ale závažným způsobem porušují vlastní liturgické předpisy (IG 56h), a dokonce smysl i literu liturgické konstituce posledního koncilu (SC 55). Méně, ale přesto zavádějící je, když se jednotlivé kousky odlamují až těsně před přijímáním jednotlivých účastníků slavnosti. Budí to dojem čistě praktického konání a hodnota symbolu je zatemněna.

Jako je z podstaty věci v obnovených liturgiích samozřejmostí eucharistická modlitba, tak by mělo být samozřejmostí přijímání pod obojí.

Následující schémata přibližují strukturu slavení, jak ji popisují vybrané prameny. Všimněme si, jak je biblická tradice naplňována a dále rozvíjena. Ve starých liturgiích se uvedené prvky biblické tradice se objevují ještě v těsné návaznosti.

Lámání chleba jako samostatný obřad chybí. V Římě se objevuje ve 4. stol. těsně po skončení eucharistické modlitby, před Otčenášem. Toto umístění můžeme sledovat i u starogalské i u středověké ambrosiánské liturgie. Otčenáš se před lámání dostává o dvě století později, a to pouze v Římě v 6-7. stol.

Pozdravení pokoje nacházíme ve všech liturgiích vždy před zahájením eucharistické modlitby. Většinou je zařazeno ještě před přípravu darů (Justin, Apoštolská tradice, Apoštolské konstituce atd.), a není tedy narušena posloupnost „vzal, vzdal díky, lámal, dával“. Výjimku tvoří od 5. stol. opět Řím, kde byl pozdrav přesunut těsně před přijímání, aby se znesvářená římská šlechta alespoň v tomto okamžiku na chvíli usmířila.

Úkon pokání ve starých liturgiích chybí. Kanonické pokání konané v té době mělo zcela jinou formu. Jako součást eucharistické liturgie na Západě se objevuje až v 9. -10. stol. , a to jak v uvedené ambrosiánské liturgii, tak v liturgii římské, ovšem již ve zklerikalizované podobě.

Symbolum jako součást eucharistické liturgie pochopitelně ve starých pramenech chybí. Apostolikum bylo součástí křesťanské iniciace, a tak nepřímo s eucharistií souviselo. Nicejsko-cařihradské krédo bylo zahrnuto do liturgie v 6. stol. v Konstantinopoli a v 7. -8. stol. proniklo do galsko-francké liturgie (ovšem bez filioque). V Římě se objevuje až v 11. stol.

Justin
Pramen: Apologie I. , 65, 1-5; Apologie I. 67, 1-7 (kolem r. 155)

1. kázání
2. přímluvy
3. políbení pokoje
4. předložení chleba a vína
5. díkuvzdání
6. rozdělení a přijímání

Apoštolská tradice
Pramen: Hippolyt Římský: Apoštolská tradice, Refungium Velehrad-Roma, 2000, str. 35-36 (kolem r. 300)

1. modlitba věřících
2. políbení pokoje
3. příprava darů (chleba, vína, mléka a medu, vody)
4. díkůvzdání
5. přijímání eucharistie (chleba, kalicha s vodou, kalicha s mlékem a medem, kalicha s vínem)

Jeruzalémská liturgie
podle Páté mystagogické katecheze sv. Cyrila Jeruzalémského (4. stol)
Pramen: sv. Cyril Jeruzalémský: Mystagógické katechese, Refungium Velehrad-Roma, 1997

po přípravě darů následuje:

1. Mytí rukou sloužících
2. Pozdravení pokoje
3. Anafora sestávající se z úvodního dialogu, modlitby chval a díků, epikléze, modliteb za živé i mrtvé a končící modlitbou Páně.
4. Přijímání – zvolání Svaté svatým, zpěv Okuste a vizte, přijímání těla a krve Páně, děkovná modlitba

Apoštolské konstituce
VIII. kniha Apoštolských konstitucí 1. pol. 4. stol. (tzv. Klementinská liturgie)

Pramen: Grisbrooke, W. J.: The Liturgical Portions of the Apostolic Constitutions, Grove Books, Bramcote Nottingham, 1990 (úvodní rity nejsou)

Liturgie slova
1. čtení ze Zákona
2. čtení z Proroků
3. responsoriální žalm (viz. II. kniha apoštolských konstitucí 57, 6)
4. čtení ze Skutků nebo z epištol
5. pozdrav biskupa
6. exhortace (volně přeloženo kázání)

Propouštěcí rity
7. výzva k propuštění a propuštění nevěřících
8. propuštění katechumenů (ektenie, modlitba, propuštění)
9. propuštění energumenů (tj. posedlých zlými duchy) (ektenie, modlitba, propuštění)
10. propuštění illuminomenů (katechumenů v posledním stupni katechumenátu před křtem) (ektenie, modlitba, propuštění)
11. propuštění kajícníků (ektenie, modlitba, propuštění)

Obecná modlitba církve
12. dlouhá ektenie s 21 prosbami zakončená modlitbou biskupa

Příprava k oběti
13. políbení pokoje
14. lavabo (mytí rukou)
15. závěrečné propuštění
16. přinesení darů na oltář

Eucharistická modlitba
17. úvodní dialog, chvála Hospodinu, díkůvzdání za stvoření, díkůvzdání za Starou smlouvu, úvod k sanktus, sanktus, díkůvzdání za Novou smlouvu
18. instituce
19. anamnéze
20. epikléze
21. přímluvy
22. doxologie

Příprava k přijímání
23. ektenie
24. modlitba v ponížení

Přijímání
25. pozvání a odpověď
26. přijímání za zpěvu žalmu 33

Díkůvzdání po přijímání
27. pozvání
28. modlitba díkůvzdání

Závěr
29. modlitba nad lidem
30. propuštění

Římská basilikální liturgie 4. -6. stol.
Pramen: Schmidt, H. A. P. , Introductio in liturgiam occidentalem, Herder, 1965, str. 352-3

Litanie
Orace (kolekta)

Biblická čtení
Graduale, aleluja nebo traktus mezi čteními
(orace po čteních)
Opuštění modlitby věřících
Přesunutí pozdravu pokoje
Modlitba nad dary
Začlenění preface, sanktus

Vývoj kánonu:
a) Te igitur, Quam oblationem, Qui pridie
b) Memento
c) Communicantes, Hanc igitur, Nobis quoque
Pozdrav pokoje po Otčenáši
Modlitba po přijímání
Modlitba nad lidem
Ite Missa est

Rekonstrukce starogalské liturgie z 6. /7. stol.
Pramen: Gottesdienst der Kirche 4: Meyer, H. B., Eucharistie. Geschichte, Theologie, Pastoral. Regensburg, 1989, str. 156

Příprava obětních darů podobně jako proskomidie na východě v samostatné místnosti, kam věřící přinesli své dary

Úvod
Vstup se zpěvem (podobný introitu, proložený antifonou)
Trishagion
Kyrie
Chvalozpěv podobný Gloria (Benediktus zvaný proroctví)
Závěrečná předsednická modlitba (po proroctví)

Bohoslužba slova se třemi čteními
1. čtení ze Starého zákona
Zpěv tří mládenců v ohnivé peci
2. čtení z apoštolských listů, Skutků nebo Zjevení (při svátcích svatých také nebiblické čtení z martyrologia)
Responsoriální žalm
Průvod s evangeliem s doprovodným zpěvem
Zpěv evangelia diakonem
Kázání biskupa nebo kněze (resp. čtení homilie z Otců diakonem)
Modlitba věřících formou litanií pronášených diakonem se závěrečnou modlitbou kněze
Propuštění katechumenů

Průvod s dary, při kterém jsou před bohoslužbou připravené dary položeny klérem na oltář, zatímco se zpívá „sonus“

Čtení Diptychů

Pozdravení pokoje
Orace

Eucharistická modlitba
(Vstupní dialog)
Contestatio/Immolatio (předkládání/obětování) (preface)
Sanktus
Postsanktus
Slova ustanovení
Post sekreta/mysterium (prosba/epiklese)

Lámání chleba spojené s doprovodným zpěvem

Otče náš s proměnným úvodním slovem a embolismem

Modlitba požehnání nad lidem, po které nepřijímající odcházejí

Přijímání kléru a věřících pod oběma způsoby, doprovázené zpěvem

Předsednická modlitba (postcommunio)

Propuštění diakonem

Středověká ambrosiánská liturgie
Pramen: Gottesdienst der Kirche 4: Meyer, H. B., Eucharistie. Geschichte, Theologie, Pastoral. Regensburg, 1989, str. 162

Úvod
Průvod k chrámu stacionární bohoslužby za zpěvu více antifon
Vyznání hříchů knězem před oltářem (od 9. /10. stol. )
Vstupní zpěv bez verše a bez Gloria Patri
Trojnásobné Kyrie
Gloria (od 7. /8. stol. )
Denní modlitba

Liturgie slova
Čtení ze Starého zákona (resp. o svátcích svatých z jejich životopisů)
Mezizpěv (Graduale resp. Tractus)
Čtení z apoštoláře
Aleluja (a sváteční antifona před evangeliem)
Evangelium
Propouštění čekatelů křtu s požehnáním (do 12. stol. )
Antifona po evangeliu
Pozvání k pokoji
Modlitba (snad pozůstatek závěrečné orace přímluv)

Eucharistie
Přinesení obětních darů se zpěvem
Soukromé modlitby kněze (od 10. stol. )
Vyznání víry (od 9. stol. )
Modlitba nad dary
Preface s proměnným textem (od 6. stol. )
Sanktus (od 5. stol. )
Kánon (jako římský, ale s jistými variantami)
Lámání chleba s proměnným zpěvem
Otče náš s úvodem a embolismus
Pozdravení pokoje
Pozvání k pokoji (převzaté z římského ritu)
Přijímání (do 12. stol. na Zelený čtvrtek a Velikonoce pod obojí způsobou) s formulí Tělo Kristovo. Amen.
Zpěv k přijímání
Závěrečná modlitbaZávěr
Trojnásobné Kyrie
Dominus vobiscum – Et cum spiritu tuo
Prosba o požehnání
Propuštění
Požehnání a závěrečné evangelium (od pozdního středověku)

Liturgie sv. Jana Zlatoústého

A. Příprava k liturgii (proskomidie, prothese)
1. Příprava sloužících a přisluhujících
2. Příprava darů

B. Bohoslužba katechumenů
1. Přípravý ritus

2. Enarxe
úvodní doxologie
Velká ektenie
1. antifona (zpěv, modlitba + ekfoneze)
malá ektenie
2. antifona
malá ektenie
3. antifona (o nedělích blahoslavenství)

3. (Malý) Vstup (vchod)
průvod s evangeliem
tropary + kondaky
Trishagion

4. Čtení
Prokimen
epištola
Aleluja
evangelium

5. Homilie

6. Přímluvy za celou církev
Ektenie vroucí
Ektenie za zemřelé
Ektenie za katechumeny

C. Liturgie věřících

I. Přímluvy za věřící

II. Přenesení darů (Velký vstup/vchod)
1. část cherubínské písně, přípravné modlitby

III. Předkládání darů
Ektenie prosebná
Modlitba při předkládání darů

IV. Políbení pokoje

V. Vyznání víry

VI. Anafora
úvodní dialog
Eucharistická modlitba
Svatý
zpráva o večeři Páně
anamnese
epiklese
přímluvy
Megalynarion

VII. Příprava na přijímáníprosebná ektenie
úvod k modlitbě Páně
modlitba Páně
modlitba nad skloněnými věřícími

VIII. Před přijímáním
pozdvihování
lámání Beránka
žehnání kalicha a míšení

IX. Přijímání
zpěv k přijímání (kononikon)
přijímání
přijímání věřících
zpěv po přijímání

X. Díkůčinění
ektenie

XI. Závěr

Srovnání současných liturgií

Jakým způsobem umístily diskutované části současné liturgie? Místo pro zařazení symbola je dnes na Západě jednotné. Vyznání víry je odpovědí na slyšené boží slovo, a je proto umístěno po homilii (kázání), resp. po tichu, které po homilii následuje. Některé liturgie symbolum zařazují pouze v neděli a velké svátky, některé jej nezařazují vůbec. Nezařazení je v souladu s praxí prvních století, až celého prvního tisíciletí. Pokud je zařazeno, používá se nicejsko-cařihradské, apoštolské nebo variantně obě. Luther nejprve nahradil nicejsko-cařihradské vyznání Apostolikem, a posléze i písní s podobným obsahem. Na Východě se užívá výhradně nicejsko-cařihradské symbolum bez filioque. Je umístěno jinde – těsně před začátkem anafory.

Pozice aktu pokání je složitější. V římskokatolické i v Limské liturgii, která ji věrně kopíruje, je pokání součástí vstupních obřadů na začátku. Tomuto pořádku se přizpůsobuje i první pořad anglikánské liturgie a liturgie skotská. Má to své dobré důvody. Jak pro přijímání eucharistie, tak pro slyšení božího slova máme být vnitřně disponováni, očištěni. Je otázkou, jak se to daří hned na začátku, nakolik je člověk schopen se ve vyhrazeném času skutečně nad sebou zamyslet hned poté, co dorazí – možná na poslední chvilku – do chrámu. (Staří praktici doporučují ticho po dobu jednoho Otčenáše. ) Myslím, že pokud se v dané církvi slaví smíření ještě jiným způsobem (jak svátostným, tak nesvátostným), pak je možné tuto pozici zachovat. Možná bude jejím smyslem spíš vděčnost nad božím milosrdenstvím, než vyznávání vlastních hříchů. Pokud je toto pokání jediné, které se v daní církvi praktikuje, pak se myslím na toto místo nehodí. Vhodnější je pozice na závěr liturgie slova, před začátkem vlastní eucharistie, kdy se člověk může poměřovat zvěstovaným božím slovem. Tak tradičně zařazují pokání církve reformace, jako ČCE, druhý pořad anglikánské církve, ale i starokatolická církev (mezi vyznání víry a přímluvy). Bonaventura Bouše má pokání zařazeno dokonce až po přípravě darů.

Pozdravení pokoje má většina liturgií Západu i Východu umístěno mezi liturgii slova a vlastní eucharistii. Tak anglikáni a Skotové po přímluvách před přípravou stolu, Bonaventura Bouše logicky po aktu pokání. Zcela netypické umístění pozdravu pokoje má liturgie římskokatolická, a tím i limská, ale i starokatolická. Liturgie ČCE se zřejmě chtěla přizpůsobit většinové římskokatolické církvi, takže pozdrav zařadila v rozporu se současnou praxí v luterských i reformovaných církvích také na toto místo.

Lámání chleba většina současných liturgií umísťuje po Otčenáši, který chápou téměř všechny liturgie jako stolní modlitbu. (Pouze výjimečně některé církve Alexandrijského patriarchátu mají Otčenáš zařazen až po přijímání. ) V našem přehledu pouze skotská liturgie je věrná starší tradici a zařazuje lámání okamžitě po skončení eucharistické modlitby.

Římskokatolická eucharistická liturgie

klasický pořad

návrh úpravy dle B. Boušeho

Úvodní obřady

příchod, vstupní zpěv	příchod, preludium
pozdravení	pozdrav
(políbení oltáře, znamení kříže, pozdrav)
uvedení do liturgie dne	úvod
uvedení do úkonu kajícnosti	úvodní píseň
ticho	znamení kříže
úkon kajícnosti	vstupní modlitba
Kyrie eleison
Gloria
vstupní modlitba

Bohoslužba slova

uvedení do bohoslužby slova
1. biblické čtení	1. biblické čtení
mezizpěv – responsoriální žalm	žalm (přečtený či společně zpívaný)
2. biblické čtení	(2. čtení)
zpěv před evangeliem
zpěv Alleluja	(případně sekvence)
evangelium	evangelium
homilie	kázání
ticho	chvíle soustředění
vyznání víry	Apostolikum
přímluvy	přímluvy

Eucharistická bohoslužba

Příprava darů
zpěv (+ berachot + Orate)	akt pokání
modlitba nad dary	pozdravení pokoje

Eucharistická modlitba - úvod k eucharistické modlitbě, dialog, preface, Sanktus, Postsanktus, 1. epiklese, slova ustanovení, aklamace, anamnese2., epiklese, přímluvy, doxologie, amen.

Obřad přijímání

Modlitba Páně	Modlitba Páně
embolismus, doxologie
pozdrav pokoje
lámání chleba (Beránku boží)	lámání chleba (v tichu)
přijímání (s příslušnými zpěvy)	Hle Beránek
ticho	přijímání (zpěv písně)
modlitba po přijímání	modlitba po přijímání

Závěrečné obřady

oznámení	oznámení
pozdravení a požehnání	požehnání
propuštění	propuštění

 

Anglikánská liturgie (I. pořad)

Pramen: http://church-of-england. org/commonworship/hc/orderone. html

Shromáždění
pozdrav
přípravná modlitba
modlitby pokání
Gloria
kolekta

Liturgie slova
jedno nebo dvě čtení se žalmem, hymnem či písní
evangelium
kázání
Krédo (nicejsko-cařihradské nebo apoštolské)
přímluvy

Liturgie svátosti
pozdrav pokoje
příprava stolu, přinesení chleba a vína (možnost zpěvu a modliteb)
eucharistická modlitba
Modlitba Páně
lámání chleba
přijímání
modlitba po přijímání

Propuštění
zpěv
požehnání
propuštění

Skotská presbyteriánská liturgie

Úvodní obřady
přivítání
modlitba k pokání (úvod, ticho, vyznání, zvěstování odpuštění)
gloria
kolekta

Liturgie slova
1. čtení
evangelium
kázání
přímluvy
pozdrav pokoje

Liturgie svátosti
předložení chleba a vína (berachot)
eucharistická modlitba
lámání chleba
modlitba Páně
zpěv k přijímání (Beránku Boží)
přijímání
díkůvzdání
modlitba po přijímání
požehnání
propuštění

Liturgie ČCE

Pramen: Agenda Českobratrské církve evangelické I. , Praha 1983

Vstup
modlitba za shromáždění (presbyteři s kazatelem)
preludium na varhany
pozdrav
introit
vstupní píseň
první modlitba (chvála, vyznání, prosba o Ducha)
amen

Služba slova
první čtení Písma
píseň před kázáním
druhé (hlavní) čtení
kázání
modlitba po kázání
píseň po kázání

Přímluvné obecenství
ohlášení
přímluvná modlitba
Modlitba Páně
sbírka
zpověď a slovo milosti

Večeře Páně
preface
slova ustanovení
epikléze
oběť chvály
Modlitba Páně
pozdravení pokoje
modlitba před přijímáním
přijímání
děkovná modlitba

Propuštění (závěr)
poslání
požehnání
závěrečná píseň

Limská liturgie

Vstupní liturgie
úvodní žalm s doxologií
pozdrav
vyznání vin
absoluce
kyrie
gloria

Bohoslužba slova
kolekta
první čtení písma (SZ nebo Sk)
žalmový zpěv nebo meditační píseň
epištola
alleluja
evangelium
homilie (kázání)
ticho k mediteci
Nicejsko-cařihradské vyznání víry (znění z r. 381, možnost užít též Apostolika)
přímluvy

Slavnost eucharistie
příprava eucharistické slavnosti (píseň + berachot)
eucharistická modlitba
dialog
preface
sanktus
první epikléze
ustanovení
anamnéze
druhá epikléze
mementa
doxologie
Modlitba Páně
pozdravení pokoje
lámání chleba
Agnus Dei
přijímání
děkovná modlitba
závěrečná píseň
propuštění
požehnání

Návrh experimentální ekumenické liturgie a jeho zdůvodnění

Umístění symbola je bezproblémové. Je dobré respektovat pravidlo řady církví, že se užívá pouze v neděle a slavnosti. V našem prostoru, kde jde převážně o setkávání katolicko-protestantské, doporučuji používat spíše Apostolika. Jednak je pro liturgii vhodnější (vzniklo jako součást křestní liturgie, na rozdíl od nicejsko-cařihradského vyznání, které je spíše teologickým traktátem). Katolíci ve většině zemí mohou užívat Apostolika alternativně; u nás tuto možnost oficiálně zatím nemají.

Pokání navrhuji zařadit za ticho po homilii. Vhodně se tak tohoto, třeba delšího ticha využije. Tato pozice také umožňuje variabilitu pojetí této části. Jak hlubší pátrání a vyznávání hříchů spojené s rozhřešením, tak radostné, krátké zvěstování božího milosrdenství.

Pozdrav pokoje je navržen na tradičním místě předělu mezi liturgií slova a přípravu darů. Umístění je vhodné i z hlediska dramaturgie bohoslužby. Pozdrav působí určitý pohyb, uvolnění a přerušení pozornosti, která při následující přípravě darů nemusí být příliš veliká. Římskou zvláštnost, kdy je pozdrav zařazen až před přijímání, následovat nedoporučuji. Přetrhává linii „vzal, vzdal díky, lámal a dával“. Vnáší do liturgie rozruch zrovna v době, kdy je na místě soustředění.

Lámání chleba doporučuji zařadit dle staré (i když málo následované) západní tradice hned po Amen eucharistické modlitby.

Celá liturgie potom níže uvedený tvar. Prosím čtenáře o kritiku tohoto návrhu.

1. Úvodní zpěv
2. Ve jménu Otce, i Syna i Ducha svatého. Amen.
Liturgický pozdrav
3. Uvedení do liturgie
4. Zpěv Gloria
5. Úvodní předsednická modlitba
6. 1. čtení
7. Žalm
8. (2. čtení)
9. Alelujový zpěv
10. Evangelium
11. Homilie
12. Ticho
13. Akt pokání a božího milosrdenství
14. (Apostolikum)
15. Přímluvy
16. Pozdravení pokoje
17. Příprava darů + zpěv
18. Modlitba nad dary
19. Eucharistická modlitba
20. Lámání chleba – zpěv Beránku Boží
21. Otče náš…
22. Přijímání
23. Modlitba po přijímání
24. Požehnání, poslání.
25. Závěrečný zpěv

Poznámky:

1. Např.: Ordo Missae Pavla VI (1969), Presbyterská církev v USA (1973), Lutherská bohoslužebná kniha (1978), Anglikánská církev v Kanadě (1985), Spojená metodistická církev (1995), Holandská reformovaná církev (1999).
2. Týká se pouze komunity bratří, nikoli návštěvníků.
3. Dvě nezávislé řady přímluv (a další řada v rámci anafory) jsou ovlivněny spíše východními tradicemi; při přípravě darů jsou, podobně jako v současném římském misále, zařazeny dvě berachot, ačkoli funkci beraky v křesťanské liturgii má mít eucharistická modlitba; eucharistická modlitba věrně kopíruje římskou strukturu, která má původ v menšinovém alexandrijském liturgickém typu, ačkoli většina liturgií Východu i Západu vychází z antiochijského liturgického typu; pozice některých prvků je neobvyklá – vyskytuje se převážně jen v římské liturgii – např. umístění pozdravení pokoje až těsně před přijímání je výhradně římské.
4. Orate fratres je pozůstatek středověké mše, kdy byl kněz jazykově i prostorově oddělen od účastníků bohoslužby. Dnes již postrádá smysl. Nejpozitivnější interpretace je chápat tuto výzvu jako rozvinutou vybídku k modlitbě nad dary. Tato interpretace ovšem postrádá historické opodstatnění.
5. Pro závažnost této problematiky se budeme věnovat eucharistickým modlitbám zvlášť v některém dalším čísle.

Právo a důstojnost člověka v exilové literatuře

V prosinci 1943 vyšla v nakladatelství Simon and Schuster v New Yorku kniha s anglickým názvem The Ten Commandments. Ten Short Novels of Hitler’s War Against the Moral Code. Úvod ke knize vydané Arminem L. Robinsonem tvoří rozhovory Hermana Rauschninga s Hitlerem – později odhalené jako fikce, za nimi následuje deset příběhů, každý k jednomu přikázání Desatera (v Lutherově řazení) o národně socialistickém znetvoření tohoto významného mravního zákona světa; v něm mají, podle autorů této knihy, kořeny veškerá základní práva člověka. Spolu s Thomasem Mannem se na této knize podíleli autoři, kteří patřili od dvacátých let k avantgardě světové literatury a z nichž někteří museli odejít před Hitlerovými armádami do amerického exilu: Sigrid Undsetová, Rebeka Westová, Louis Bromfield, John Erskine, Bruno Frank, André Maurois, Jules Romains, Hendrik Willem van Loon a Franz Werfel. Idea knihy byla fascinující, provedení excelentní, ale ohlas u kritiků relativně nepatrný, i když se kniha dobře prodávala. Když na přelomu roku 1943-44 vyšla, nemusel být již nikdo ani v USA poučován o zločineckém charakteru hitlerovského režimu. Noviny, které se vzájemně předháněly ve zprávách z evropských a tichomořských bojišť, tuto literární senzaci zatlačily do polohy fejetonu. Kniha se však přesto dostala v roce 1944 na seznam amerických bestselerů, původně plánované zfilmování se však nepodařilo uskutečnit, stejně jako překlad z angličtiny do dalších světových jazyků. Německý překlad vyšel teprve v roce 1988.

O prvotní ideji knihy nás Thomas Mann zpravuje v Románu jednoho románu, tedy ve Vzniku doktora Fausta: „Deset mezinárodně známých spisovatelů mělo v dramatických povídkách pojednat o zločinném zneužití mravního zákona každého z desatera Božích přikázání a ode mne se žádalo, abych k tomuto souboru za honorář tisíc dolarů napsal krátký esejistický úvod. “ (Z úvodu se pak v průběhu práce stala povídka o prvním přikázání – Nebudeš míti žádných bohů přede mnou, která vyšla v němčině již v roce 1944 ve Švédsku pod názvem Zákon. ) Přitom stojí za pozornost skutečnost, že se o knize uvažovalo na podzim roku 1942, tedy v roce, který znamenal pro nacionální socialismus významný obrat, kdy spadla poslední maska a „konečné řešení“ nebylo jen plánováno, ale také se začalo uskutečňovat. Uvažovalo se o ní před porážkou u Stalingradu, před kapitulací německých oddílů v Africe a před popravou sourozenců Schollových v Mnichově. Idea knihy byla „morálně polemická“. Polemická, protože byla zaměřena proti nacionálnímu socialismu, proti jeho pohanským myšlenkám o vykoupení a proti spasitelské ideji spojované s osobou „Vůdce“, proti démonicky propagandistickému zneužití náboženské mluvy, které odsoudil papež Pius XI. již v roce 1937: „Propadnout bludné nauce a mluvit o národním bohu, o národním náboženství, mohou jen povrchní duchové. Jen oni mohou podniknout tak šílený pokus chtít uvěznit Boha, tvůrce veškerenstva, krále a zákonodárce všech národů, před jehož velikostí jsou národy jako kapky v moři, do hranic vlastního národa, do úzkého prostoru jedné rasy. “ Když na smrt nemocný papež hovoří o tom, že tento Bůh dal svá přikázání jako suverénní bytost, jako by předjímal základní myšlenku této knihy. „Tato přikázání platí nezávisle na čase a prostoru, na zemi a rase. Tak jako boží slunce osvěcuje všechno, co má lidskou tvář, tak i jeho zákon nezná žádné výsady a výjimky. “ Podobně jasnou interpretací Desatera, zaměřenou proti rasovým zákonům nacionálního socialismu, je základní morální idea knihy… Podle Hermanna Rauschninga Hitler odmítl Desatero již v roce 1933: „Já jsem Pán tvůj Bůh“ – řekl – „Kdo? Tento asiatský tyran? Ne! Přijde den, kdy proti těmto přikázáním vztyčím desky nového zákona. A dějiny poznají naše hnutí jako velkou bitvu za osvobození lidstva, jako osvobození od kletby hory Sinaj, od temného koktání nomádů, kteří již nemohli věřit svým vlastním zdravým instinktům… Proti tomu bojujeme: proti duchu masochistického sebetrýznění, proti kletbě takzvaných morálních zákonů, posvěcených, aby chránily slabé před silnými, před nesmrtelným zákonem boje, velkým zákonem božské přírody. Proti takzvanému Desateru. Proti tomu bojujeme. “ I když jsou Hitlerova slova výmyslem Hermanna Rauschninga, činy nacionálních socialistů tato slova přesně kopírovaly – a příběhy, které se v knize odehrávají, ozřejmují tento nový zákon panské rasy jako znetvoření onoho „moral code“, v Dekalogu ukrytého mravního zákona.

I. Thomas Mann

Kniha o Desateru přikázání je postavena na faktu zakotvení lidských práv v nábožensko-mravní ideji důstojnosti člověka, odvozené od jeho stvořenosti, a na líčení porušování této lidské důstojnosti, přičemž však novela Thomase Manna zastupující demytologizující biblickou kritiku ze stanoveného rámce spíše vypadává.

Židovské téma se ovšem táhne celou knihou, vždy s charakteristickou obměnou: právě ve změně tématu se Thomas Mann velmi rychle vzdálil od morálně polemického záměru knihy a obrátil se k tomu, co se v raném novověku nazývalo „rozpravou vznešených duchů“, k polemice se studií Sigmunda Freuda Člověk Mojžíš a monoteistické náboženství, se Schönbergovou skladbou na téma Mojžíš a s představou, kterou měl o Mojžíši Heinrich Heine: Mojžíš jako umělec, který z dezorientované masy lidí tvoří (orientací na příkazy sesílajícího Boha) národ – izraelský národ. Tím upřednostňuje vztah k vlastnímu dílu, k ideji umění jako prezentaci národa a umělce jako vychovatele, před idejí veřejného odsouzení nacionálního socialismu, k níž se znovu vrací až v téměř násilně konstruovaném závěrečném Mojžíšově monologu. Působivý Mojžíšův proslov, který je výmluvným odsouzením teroristického nacionálně socialistického režimu, Thomas Mann sám označil za dodatek, kterým se vrací k Rauschningovu úvodu. Od podzimu r. 1940 se Thomas Mann postavil do služeb psychologického vedení války a obracel se nyní k lidem v Říši v krátkých relacích s necenzurovanými informacemi o událostech v Německu i jinde prostřednictvím stanice BBC v Londýně. Dne 25. dubna 1943, kdy padl Stalingrad, podzemní hnutí Bílá růže bylo utopeno v krvi a v plném proudu pokračovaly transporty do vyhlazovacího tábora Osvětim, promlouval Německu o Mojžíšovi, velkém objeviteli Boha, a o Hitlerově prokletí. Ospravedlňoval přitom boj spojenců proti Německu tím, že jde o křížovou výpravu za lidskou důstojnost: „Ve svobodné, ale událostmi doby diktované volbě pojednává v této knize deset autorů o přikázáních, která byla lidstvu dána v dávných dobách, aby byla jeho základním zákonem. Spíše však pojednávají bod po bodu o blasfemickém zneuctění, kterého se tomuto základnímu zákonu lidské slušnosti dostalo od mocností, proti kterým se svět, který ještě ctí náboženství a humanitu, po dlouhém zdráhání chopil zbraní. Jinými slovy kniha pojednává o válce a o tom, oč v ní jde. “ Umělec se zde již nejeví jako tvůrce jednotlivých postav, nýbrž jako stvořitel celého národa, který přežil po celá tisíciletí jen kvůli tomuto původu. „Mojžíš , tvoří‘ celý národ, nejvytrvalejší v dějinách, který přetrvá i současné pronásledování; zakládá jedinečné produchovnělé náboženství, na jehož základě se může vytvořit národ a v němž nachází svou oporu; a vytváří písmo, které se stalo prostředkem lidské vzdělanosti. “ „Zvláštním způsobem“ se událo již Mojžíšovo narození. Thomas Mann ho koncipoval jako míšence nejen proto, že rasistické šílenství nacionálního socialismu se snažilo prosadit absolutní čistotu krve, nazvanou arijská, nýbrž i proto, že to považoval za zástupný model i pro svou vlastní osobu jak v případě svého původu (matka pocházela z románského jihu, přísný otec ze severu), tak v případě vlastního manželství s Kateřinou Pringsheimovou pocházející z německé židovské rodiny. Mojžíš Thomase Manna je synem faraonovy dcery a hebrejského otroka, projevuje se v něm všechna vášeň z porušování přikázání a přestupování mravního zákona, a přesto v sobě náruživosti stále znovu potlačuje (jako mnohé postavy v díle Thomase Manna) a neprojevuje je navenek a nevydává je – jako zvrácená ideologie nacionálních socialistů – za nový mravní řád. Mojžíš Thomase Manna nebyl oním fanatikem řádu, jakým se představil světu typ nacionálního socialisty – typ člověka, který zachovává pořádek a disciplínu i v podmínkách nelidskosti. Mojžíš Thomase Manna podléhal sám ze své vůle sklonu k násilným činům a temné smyslnosti, a přesto v sobě cele dokázal přivést mravnost a smyslovost do stále ohrožované a často porušované rovnováhy, která je zárukou zachování lidské důstojnosti.

Tak Mojžíš vykřesal, podobně jako Michelangelo, z neotesaného kamene zotročeného lidu – tím, že mu připomněl Boha jeho otců – národ, který měl být vzorem pro všechny ostatní národy, protože se v něm z náboženství zrodila důstojnost a kultura: „Ano, když jim oznámil, že Jahve, Neviditelný, v nich má zalíbení, přiznal Bohu a zdůraznil něco, co možná i bylo boží, co ale bylo přinejmenším vlastní i jemu: že on sám má zalíbení v krvi svých otců jako kameník má zalíbení v neopracovaném kameni, ze kterého zamýšlí zhotovit jemně propracovanou a vysokou postavu, dílo svých rukou…“

II. Franz Werfel

Franz Werfel, který se sám označoval za Žida věřícího v Krista, vedl v roce 1941 bohatou korespondenci s profesorem Egbertem Munzerem, která byla poprvé zveřejněna v roce 1959 v Hlasech ze světa pod názvem Izrael, lidský svědek božího zjevení. Jako Thomas Mann získal ze sebraného materiálu pro román o Josefovi námět své povídky Zákon, Franz Werfel čerpal náměty pro tuto korespondenci z myšlenkového okruhu svého románu o Bernadettě Soubirousové, vizionářce z Lurd, dokončeného v roce 1941, a tyto myšlenky dále rozvádí v povídce pro Robinsona s anglickým názvem Thou shalt not take the name of the Lord thy God in vain (Nevezmeš jména Hospodina Boha svého nadarmo), která nese v německé verzi titul Historie obnoveného kříže. Povídka s poněkud krkolomným příběhem o oběti rabiho Aladara Fuersta, který se nechává zabít příslušníky oddílů SA, aby své komunitě dopomohl k útěku přes maďarskou hranici, je Werflovým existenciálním příspěvkem k prudkým debatám probíhajícím ve 40. a ještě i v 50. letech našeho století o obrácení židů na křesťanskou víru; od doby, co křest již není vstupenkou do evropské kultury – jak tomu bylo ještě za Heina – od doby, kdy byly křesťany zdánlivě v Kristově jménu zabity statisíce Židů, z těchto debat již mnoho nezbylo. V rozhovoru katolického kaplana se jeho přítelem rabínem zřetelně ve Werfelově novele vyvstává skutečnost, že existence a důstojnost církve a důstojnost židovství jsou spolu téměř tragickým způsobem spojeny. Že Izrael není modelem národa vedeného zákonem o lidské důstojnosti, jak je tomu u Thomase Manna, nýbrž sama v sobě potřebná a přímo pro stav církve nutná součást lidského společenství. „Co by nastalo, “ táže se rabín Fuerst, „kdyby všichni Židé na světě přijali křest? Izrael by zanikl a s ním by byl z povrchu zemského vymazán poslední soudobý, fyzický svědek zjevení Boha. Svatá písma, nejen Starý, také Nový zákon, by se stala nepodstatnou legendou srovnatelnou s mýty starých Egypťanů nebo Řeků… Jsem přesvědčen o tom, že Izrael přežije tak dlouho, jak dlouho bude žít církev; ale i církev je s ním spojena tak, že když padne on, padne i církev. “ „Co vás vede k takovému přesvědčení, “ zeptal se kaplan. „Utrpení, kterým jsme prošli až do dnešního dne, “ odpověděl rabín. „Nebo si myslíte, že by Bůh dopustil, abychom toho tolik a tak dlouho vytrpěli, po všechna ta tisíciletí, a to všechno nadarmo?“ Žid, kterému jeho pronásledovatelé upírají důstojnost být člověkem, obnovuje důstojnost svých vrahů, kteří ji svým pronásledováním ztratili. Tím, že jejich symbol – hákový kříž – převrací zpět na symbol Žida Ježíše, který svou smrtí na kříži (následovanou rabínem Fuerstem) přinesl světu vykoupení. Izrael je „Kristovo lidství“. Snad největší dar Izraele světu, mínil Franz Werfel v roce 1941, „byla role, kterou musel podle nejvyššího úradku přijmout v božském dramatu spásy, aby tak umožnil vykupitelský čin. “ Místo toho, aby tyto věty použil jako úvod ke své knize o Lurdech, použil je jako námět povídky ke třetímu přikázání, na jejímž konci se praví: „A jen Bůh ví, jestli bude celému světu dopřáno udělat to, co malý Žid Aladar Fuerst udělal svýma slabýma rukama. “

III. André Maurois

Námět s židovskou tématikou jako modelové téma o důstojnosti člověka a jejího ponížení skrze mocné, kteří nutili člověka k přestoupení božího zákona, dosahuje svého vrcholu v povídce od André Mauroise k sedmému přikázání: Nepožádáš manželky bližního svého. Autor vypravuje příběh mladé wagnerovské pěvkyně pařížské opery, úspěšné na mezinárodní scéně, která ve třicátých letech vystupuje jako hostující pěvkyně v Bayreuthu. V obsazené Paříži je pak denuncována a donucena opustit své místo, neboť její otec je Žid. Maurois popisuje praxi, běžnou v oněch letech, podle níž mohly matky prominentních dcer prohlásit pod přísahou, že dcera není manželským dítětem židovského otce, nýbrž že je nemanželským dítětem neznámého árijského otce, čímž se napravoval (údajný) deficit v rasové čistotě, ale současně se z rodiny vylučoval její židovský člen. Maurois popisuje muka ve svědomí mladé ženy, kolísající mezi láskou k rodičům a mezi téměř nábožensky vyznávaným wagnerovským kultem, muka matky, kolísající mezi láskou k manželovi a láskou k dítěti, i utrpení otce, kterému nebylo nikdy dovoleno hrát roli krále Leara na scéně, ale až v reálném životě. Když se nakonec Marty Alberty, matky mladé pěvkyně, u soudu ptají, proč nepřiznala dříve, že otcem její dcery je jiný muž než ten židovský, který ji vychoval a který ji miloval, matka odpovídá: „Vždy mě učili, že cizoložství je smrtelný hřích… “ „Existují různé stupně provinění, “ říká na to soudce, který rozhodoval podle rasových zákonů. „Nejtěžším zločinem je poskvrnění čisté rasy. Jestliže se spáchá cizoložství, aby se předešlo těžšímu provinění, je cizoložství zdravým, statečným činem, skutkem pokání… my němečtí nacionální socialisté nepřipisujeme cizoložství stejný význam jako odbytá židovsko- křesťanská civilizace. “ To je ukázkové naplnění programu vytyčeného Robinsonem a Rauschningem – popsat tragický nátlak, pod nímž se lidé vzdávají své důstojnosti a páchají těžké hříchy, aby uchovali život a existenci svých dětí. Maurois by ovšem nebyl autorem subtilního psychologismu, kdyby neukázal, jak nikdy nespáchaný, ale jen doznaný a křivou přísahou ještě vystupňovaný hřích žije svým vlastním životem, jak narušuje nikdy nezklamanou důvěru uvnitř tohoto věrného manželství, a jak ničí životní elán obou starých rodičů… Pod tlakem nových zákonů jsou lidé nuceni porušovat přikázání lásky k rodičům, manželské věrnosti a pravdomluvnosti, a konečně i přikázání Nezabiješ, projevené v sebevraždě rodičů. Dcera, která po premiéře Soumraku bohů spěchá domů, aby otci zabránila v sebevraždě, může očistit pošpiněnou čest svých rodičů i svou vlastní pouze tím, že se při pohledu na své mrtvé rodiče přizná ke svému původu: „Byl mým otcem! volala. On byl mým otcem…! Jsem na něho pyšná. Řekněte to všichni: On byl mým otcem!“

Thomas Mann, který se od povídek tohoto druhu distancoval i tím, že tvrdil, že novelou Zákon prodal kočku v pytli, ze které se pak vyklubal mladý lev, přesto v monologu Mojžíše před lidem Izraele shrnul in nuce ještě jednou celou knihu: porušování přikázání, aktuální hřích spáchaný vědomě či nevědomě, ze slabosti nebo v hněvu, rozlišoval od povyšování hříchu na zákon, od potlačování mravního zákona a důstojnosti člověka. Proto jeho Mojžíš říká: „Do kamene z hory jsem vytesal abecedu lidského chování. Ale ať je vytesána i do tvého těla a krve, aby se každý, kdo poruší jediné slovo z tohoto Desatera, ve skrytu zděsil sám před sebou a před Bohem, a aby ho zamrazilo u srdce, že přestoupil Bohem stanovené meze… Ale ať je proklet člověk, který nyní vstane a řekne: ,Již nemají žádnou platnost.‘ Ať je proklet ten, který by vás učil: , Vstaňte a buďte svobodni! Lžete, vražděte a loupěte, smilněte, znásilňujte a nechejte otce a matku bez pomoci, neboť takový je úděl člověka. Velebte mé jméno, protože jsem vám zvěstoval svobodu…‘ A pozvednu svou nohu, praví Pán, a zašlápnu ho do bláta – do hlubin země uvrhnu rouhače, sto dvanáct sáhů hluboko ho uvrhnu, a člověk i zvíře ať se obloukem vyhnou tomu místu, kde jsem ho zavrhl, a ptáci nebeští ať se vysoko nad zemí vyhnou tomu místu, aby ho nepřeletěli. A kdo vysloví jeho jméno, ten ať plivne do všech čtyř světových stran, ať si otře ústa a řekne: , Chraň!‘. Aby země zase byla zemí, údolím pro potřeby člověka, ale žádnou loukou s mršinami. Řekněte všichni amen! A všechen lid řekl: amen. “

W. Oderski (vyd. ): Die Menschenrechte, Patmos 1994, přeložil Ladislav Kabát, zkráceno.

Recenze knihy Hanse Künga Světový étos pro politiku a hospodářství, napsané v roce 1997 (česky: Vyšehrad, Praha 2000).

Základním východiskem knihy je teze, že nový světový řád nebude uskutečnitelný bez nového světového étosu, bez globálního či planetárního étosu navzdory všem dogmatickým rozdílům – mezi jednotlivými náboženstvími či mezi věřícími a nevěřícími. Globální étos přitom není žádná nová ideologie či superstruktura, neznamená ani jednu jedinou světovou kulturu a už vůbec ne jedno jediné světové náboženství – znamená pouze nutné minimum společných humánních hodnot, měřítek a základních postojů. Jde o základní konsensus, jemuž mohou přitakat stoupenci všech náboženství a který mohou sdílet i nevěřící. Na rozdíl od etiky jako filozofické a theologické nauky o mravních hodnotách, normách a postojích značí étos mravní postoj člověka nebo skupiny. Tento mravní postoj, jeho hodnoty a kritéria mají platit nejen hypoteticky (když souhlasí s našim zájmem), nýbrž kategoricky, nepodmíněně. Jde tedy o ničím nepodmíněnou platnost určitých základních etických hodnot a postojů.

Konkrétně dle Künga má základ světového étosu tvořit požadavek lidskosti ve smyslu opravdové lidskosti, humanity. Tento požadavek lze pak nejlépe vyjádřit dvěma základními principy:

- S každým člověkem je třeba zacházet lidsky

- Co chceš, aby se dělo tobě, dělej i jiným

Na tomto základě lze vyslovit čtyři nezvratné pokyny či povinnosti (neboť člověk nemá jen práva, má i své povinnosti):

- vytvářet kulturu nenásilí a úcty ke všemu živému,

- vytvářet kulturu solidarity a spravedlivý hospodářský řád,

- vytvářet kulturu tolerance a život ve věrohodnosti,

- vytvářet kulturu rovnosti a partnerství muže a ženy.

Pro oblast politiky (vnitřní i mezinárodní) to znamená odmítnout jednak etiku úspěšnosti reálných politiků, pro než účel „světí“ všechny prostředky, jednak etiku charakternosti ideálních politiků, pro níž dostačí čistá morální motivace a dobrý účel. Umění politiky v postmoderní době má tak vycházet z nové etiky odpovědnosti, která přesvědčivě spojí politický kalkul moderní reálné politiky (např. po vzoru politiky Henry Kissingera) a etický soud ideální politiky (např. po vzoru politiky Woodrowa Wilsona). Má jít tedy o politiku, založenou na odpovědnosti, a to na opravdu globální odpovědnosti, jež se vztahuje na celý svět včetně zvířat, přírody i potomstva tváří v tvář ohrožené budoucnosti lidského pokolení. A tak např. budoucí sjednocení Evropy nemá vycházet ani z modelu technokratické Evropy funkcionalistické ekonomie a politiky, ani z modelu restaurované křesťanské Evropy, což je restaurativní utopie části konzervativních kruhů římskokatolické církve, jež se opírá o rigorózní moralismus a horlivý antimodernismus těchto kruhů (asi ve smyslu vlády v rukou panovníka a státní služby v péči katolické církve). Jediným přijatelným modelem je podle Künga model eticky založené Evropy, který neustupuje od emancipace a sekularizace, nýbrž volá občana k větší odpovědnosti a větší solidaritě s druhými. Znamená to mimo jiné odmítnout veškerý fundamentalismus ve smyslu pevného lpění na údajně neomylné autoritě svatých Písem, neomylného vůdce či tradičních zákonů a dogmat. Přitom nejde pouze o fundamentalismus islámský, nýbrž též o fundamentalismus v židovství, křesťanství, v buddhismu či hinduismu. Ovšem odmítnout nutno také postmoderní svévolný pluralismus, vedoucí k životnímu stylu indiferentismu, konzumismu a hédonismu. Pro křesťany to dále představuje výzvu, aby byli schopni uznat, že kromě jednoho světla Ježíše Krista jsou i jiná světla, jako např. Buddha či Muhammad; jde tedy o odmítnutí představy „jen Kristus“ = „solus Christus“. Dle Künga totiž pravého Boha mohou poznat i ne-židé a ne-křesťané a i jim je Bůh blízko. Lidi jiné víry se křesťan musí naučit respektovat jako lidi a ponechat jim jejich důstojnost (a ne je násilně evangelizovat).

Pro oblast hospodářství z hlediska světového étosu Küng odmítá jak model tržního hospodářství bez přívlastků, tak i model socialistického plánovitého hospodaření. Řešením je opět hospodářství, založené na odpovědnosti. Nutně půjde o tržní hospodářství, ovšem při primátu politiky nad ekonomikou a primátu étosu nad politikou a ekonomikou (primát lidské důstojnosti, základních práv a povinností člověka v politice a ekonomii a schopnost politiky korigovat nepříznivé dopady ekonomického vývoje na spravedlnost společenských poměrů). Nejde přitom o nějaký nový státní intervencionismus, nýbrž jde o globální tržní hospodářství, které je politicky zavázáno humánním a sociálním cílům. Tržní konkurence je zde spoutána do rozumných a jednotných pravidel, aby byla sociálně, ekologicky a humánně snesitelná. Odpovědné hospodářství v postmoderní době má tak spočívat na přesvědčivém propojení hospodářských strategií a etického soudu, a to na globální, národní, podnikové i individuální úrovni (manažerů, zaměstnanců, vládních úředníků). Jde o étos odpovědnosti realistických ekonomů s idealistickým horizontem. Při určování etických norem pro hospodářství nutno ovšem rozlišovat etické konstanty (nezrušitelné obecné normy, jako např. zákaz krádeže, lží či podvodů) a etické proměnné (zvláštní dílčí normy, které společenský vývoj může překonat, např. starověký zákaz úroku či lichvy nebo středověký morální příkaz „spravedlivé ceny“).

Hans Küng ujišťuje, že prosazení světového étosu jako změny vědomí je možné, byť pouze ve střednědobé či dlouhodobé perspektivě. Významnou úlohu přitom Küng připisuje náboženství, ovšem nikoliv restaurativnímu náboženství, nýbrž obnovenému náboženství, které nekritizuje blahobyt, pokrok, spotřebu, potěšení, moc či peníze jako něco špatného o sobě, nýbrž kritizuje jejich absolutizaci do role nejvyšších hodnot, smyslu a účelu života (vznik tzv. pseudonáboženství). V závěru své knihy pak autor připomíná slova Victora Huga, že budoucnost je pro slabé Nedostižností, pro bázlivé Neznámem, ale „Příležitostí je pro odvážné“.

Osobně vítám autorovu snahu o formulaci světového étosu jako minima společných mravních norem. Jsem rád, že autor nevolá po jednotném světovém náboženství či jednotné světové kultuře ani po ustanovení světové vlády či světového státu. Ovšem ani moc nerozumím řešení, kterému Küng zde vyjadřuje sympatie, a to republikově ustanovenému společenství jednotlivých států, republice států (po vzoru filozofa O. Höffeho). Bližší se mi spíš jeví rovněž autorem knihy připomenuté řešení D. Senghaase ve smyslu ustanovení kvazikonfederativního uspořádání vlád (snad světové konfederace, a ne světové federace).

Z theologického hlediska pak oceňuji autorovu kritiku všech forem fundamentalismu, včetně křesťanského (zejména katolického). Jedná se zde hlavně o kritiku snah některých kruhů římskokatolické církve o obnovu Evropy ve středověce antimoderním duchu – fakticky o úsilí o rekatolizaci či reromanizaci Evropy, kdy např. svoboda svědomí by byla podřízena římskému učitelskému úřadu. Na druhé straně ovšem některé autorovy názory jsou pro mne až příliš liberální a modernistické, např.:

- názor, že etické normy (včetně Desatera) jsou pouze výsledkem historického vývoje, historické zkušenosti lidí, a že tedy se zrodily jen z praktických životních potřeb lidí – kmenů či národů;

- jednostranné spojování hladu s přelidněním a kritika současného papeže za to, že vyjádřil nesouhlas s tímto stanoviskem, když odmítl názor, „že tím, že je nás mnoho, jsme odsouzeni být chudí“;

- zdůrazňování i jiných světel než světlo Ježíše Krista, aniž by bylo řečeno, zda jde o světla stejného či rozdílného významu, což se mi z hlediska křesťana jeví jako důležité.

Co se týče názorů z oblasti ekonomické, nesdílím autorovo přesvědčení o neoddiskutovatelné nezbytnosti tržního hospodářství a tím i soukromého vlastnictví výrobních prostředků v budoucnu, na což navazuje příliš unáhlené odsouzení socialismu (a také autorovy pochybnosti o perspektivnosti státu blahobytu – tzv. švédský model). Tržní hospodářství a soukromé vlastnictví asi považuje autor v souladu s katolickým sociálním učením za v zásadě mravné a vyžadující jen určitou sociální, ekologickou a politickou korekci. To je podle mne málo. Je rovněž otázkou, zda bude čas na autorem požadovanou změnu vědomí, která je nutná na prosazení světového étosu. A nejen v této oblasti pociťuji téměř absolutní nedostatek biblických odkazů a postojů, což by od theologa mělo být samozřejmostí.

V prvních stoletích byla chápána liturgie svátostí jako slavnost, při níž obec děkuje a chválí Boha za jeho spásné jednání, aby pak prosila o to, aby Bůh také v této slavnosti znovu dal obci svoji spásu. Přitom si obec byla ve víře jistá, že v ní skutečně Bůh spásně působí. K tomu nepotřebuje žádnou formuli udílení, jen třeba při křtu vyznání víry katechumena v trojjediného Boha a polití vodou nebo při svěcení anamneticko-epikletickou konsekrační modlitbu spojenou s vkládáním rukou.

Ve středověku pak začíná do popředí vystupovat zájem o otázku, kdy a čím přesně je svátost působena. Bylo vždy zřejmé, že je při tom třeba úkon nebo vysvětlující slovo v modlitbě nebo vyznání. Augustin v souvislosti se svěcením křestní vody říká: Slovo přistupuje k základu (element) a vzniká znamení spásy (sacramentum). Později se stále více ale dostává do středu právní aspekt, s nímž je nezbytně spojeno zúžení zorného úhlu. Už nás přestala zajímat slavnost jako celek, ale stále více to, co scholastika nazývá formou a materií: ústředním jednáním je materie ve vlastním slova smyslu (materia proxima), materie ve vzdálenějším slova smyslu (materia remota) je prvkem (element). Přesněji – materia proxima křtu je polití, materia remota je voda. Při eucharistii je tím prvním jídlo, hostina, tím druhým pak chléb a víno. Formou je účinné slovo, které činí z věcného prvku (elementu) svaté znamení: nyní už tedy není důležitá anamneticko-epikletická modlitba, ale forma udílení. Při křtu už nestačí vyznání katechumena a obce, ale je knězem oznámeno: „Já tě křtím… “

Jestliže tedy byla na počátku svátost určena vedle jednání prosebnou modlitbou, žádající Boha o jeho přispění, a zároveň modlitbou přímluvnou, pak se nyní přechází k oznamovací formuli udílení. Tak je tomu u křtu a u svátosti pokání (smíření). Při eucharistii je také stanoven text, totiž část eucharistické modlitby, která jen exegeticky, ne liturgicky, uvádí zprávu o ustanovení, neboť tato slova připojená vztažnou větou nejsou žádným čtením nebo dokonce formulí, nýbrž ústřední částí anamneticko-epikletické eucharistické modlitby. Není zde proto zvolena oznamovací formule, protože pak by kněz musel říci: „Říkám ti, chlebe, staň se tělem Kristovým“. A zároveň se na rozdíl od jiných svátostí vždy trvalo na tom, že ke konsekraci nestačí tato slova samotná, ale musí být vyslovena celá eucharistická modlitba.

Při slavení svátostí se ale myslelo především na to, aby ritus, který byl středověkou teologií považován za podstatný pro dosažení účinku – např. slova proměnění, křestní formule atd. – byl proveden s úzkostlivou přesností, zatímco ostatní úkony byly často „vykonány“ jen chvatně, protože sice byly předepsány, ale pro účinek svátosti nebyly považovány za podstatné. Přitom nebyla zjevná didaktická a pedagogická funkce liturgických znamení a jejich vliv na nezbytné spolupůsobení příjemce svátosti, jehož víra je přece pro její uskutečnění spolurozhodující.

Při tomto deformovaném chápání svátostí a jednostranném hodnocení jejich objektivní působnosti bylo porozumění znamením nepatrné: často byly pro znamení používány atrapy a pochopení slova nebyl přikládán žádný význam. Naproti tomu koncil jasně říká: Svátosti „víru nejenom předpokládají, ale také ji slovy a věcmi živí, posilují a vyjadřují. Proto se nazývají svátosti víry. “ (SC 59)

Klemens Richter, Was die Sakramentale Zeichen bedeuten. Zur Fragen der Gemeinde von heute, Herder 1988, přeložil Ondřej Bastl.

Je kardinál Ratzinger skutečně brzdou ekumeny?

Mnichov (KAP) – Biskup evangelické luterské církve v Bavorsku Friedrich se zastal kardinála Josefa Ratzingera vůči kritice z protestanské strany. Podle něj není sporný vatikánský dokument Dominus Iesus namířen proti evangelickým a jiným církvím, ale je spíše interní zprávou římské církve. Má své pozadí, které pouze tušíme. Katolická a luterská církev vydaly v roce 1999 Společné prohlášení o nauce o ospravedlnění jako vklad kardinála Ratzingera a papeže proti těm, kdo se snaží ekumenické hnutí uvnitř katolické církve brzdit. Podle Friedricha pak v následujících letech dojde k uvnitř římské církve k objasňujícímu hnutí, s čímž souvisí otázka, kam bude směřovat katolická církev v budoucnu. Buď dojde k upevnění centralismu a autoritativních struktur, nebo naopak k posílení dialogu a kolegiality. Při pohledu na ekumenický církevní den v roce 2003 nepokládá biskup za reálnou představu společného slavení eucharistie. Přitom nemá smysl tlačit neustále biskupy k řešení této otázky, kterou nemohou rozhodnout jen tak za sebe. Friedrich je pověřencem Sjednocené evangelické církve v Německu pro vztahy s katolickou církví. Pro budoucí spolupráci s katolickou církví si klade tři „realistické“ cíle: společnou společenskopolitickou práci, velkorysejší schvalování společných ekumenických bohoslužeb a eucharistickou pohostinnost pro smíšená manželství a rodiny. Bamberský arcibiskup Karl Braun jako první německý diecézní biskup v reakci na skutečnou nouzi smíšených manželství, která nemohou společně přistupovat k stolu Páně, vydal směrnici, podle které je v pravomoci místního faráře povolit takto postiženým společné komunio.

Mezináboženský dialog: Karahasan a Kuschel o vztazích mezi křesťany a muslimy

Štýrský Hradec (KAP) – Na radnici ve Štýrském Hradci (Graz) se v rámci řady setkání nazvané Rozhovory ve Štýrském Hradci uskutečnila diskuse nad mezináboženským dialogem.Tübingenský teolog prof. Karl-Josef Kuschel v rozhovoru se spisovatelem prof. Dzevadem Karahasanem hovořil o uznání a ohodnocení víry a přesvědčení druhého. Karahasan podtrhl význam, jaký má v dialogu „společné” a „rozdílné“. Dialog je vždy poznávání druhého a stejně tak poznáváním sebe sama. Podstatný prvek, který zaručuje funkčnost dialogu, vidí Karahasan v náboženské výchově. Kuschel pak řekl, že jak na islámské, tak na katolické straně jsou prvky svědčící jak o exklusivitě, tak o otevřenosti. Kuschel vyjádřil velké naděje a očekávání tím, že řekl: „Ještě nikdy nebrala světová politika světová náboženství tak vážně, protože bez nich nebude ani světová spravedlnost ani mír.“ Kuschel dále hovořil o „trialogu” monoteistických náboženství židovství, křesťanství a islámu a také prohlásil: „Doufám, že ze Svatých Písem poznám, že nejsem méně křesťanem, když vstupuji do dialogu s jinými náboženstvími.“

Která je církvovatější?

Berlín (KAP) – Generální sekretář Ekumenické rady církví (ERK), Konrad Raiser, zaujal stanovisko k pojmu církev, nad kterým se rozpoutala diskuse mezi římsko-katolickou a ruskou pravoslavnou církví vlivem dokumentu Dominus Iesus, kritizovaného pravoslavnými církvemi. Raiser řekl, že je důležité pro konfesní identitu a ekumenickou práci, aby se tyto církve vzájemně poznávaly a uznávaly jako církve. Přitom si každá z těchto církví nárokuje pro sebe skutečnost, že ona je „jedna, svatá, katolická a apoštolská církev založená Kristem“. Podle Raisera zde došlo k situaci, která právě navozuje otázku, zda by členství ve Světové radě církví nemělo pro členské církve být vážným důvodem, na základě něhož by měly být ochotny spolupracovat.

Kněží smějí zasednout v britském parlamentu

Londýn (KAP) Ve velké Británii byl zrušen 200 let starý zákon, který zakazoval volbu katolického kněze do parlamentu. Od roku 1870 smějí být takto voleni kněží anglikánské církve, když se vzdají svého církevního úřadu. Úsilí o odvolání výše uvedeného zákazu bylo vyvoláno případem ženatého římskokatolického kněze, který byl labouristy navržen kandidátem na poslance.

Kardinál Wetter vyzývá ke změně smýšlení v souvislosti s krizí kolem BSE

Mnichov (KAP) Mnichovský kardinál Friedrich Wetter vidí v krizi kolem choroby hovězího dobytka BSE důvod ke změně přístupu k přírodě. Když pohrdneme řádem daným Bohem, nemůžeme se divit, že se příroda brání. Nikdo nemohl pochybovat, že přirozenému řádu odporující krmení a odchov zvířat nezůstane bez následků. Všichni se musíme nyní zamyslet nad svým podílem na tomto stavu. V rozhlasovém interview dále kardinál vyzýval k solidaritě se zemědělci, z nichž jsou mnozí kvůli chorobě BSE v existenční nouzi.

Ženy požadují účast na vedení církve

Vídeň (KAP) – Požadavek na účast ve vedení církve vyjádřily zástupkyně 200.000 členek největší katolické ženské organizace v Rakousku, katolického ženského hnutí (kfbö). V nynější době je v otázce svěcení žen ticho, avšak předsedkyně kfbö Margit Hauftová nechce rezignovat: „Pracně, krok za krokem docílíme větší rovnoprávnosti ženy v církvi.“ Také v liturgii by mělo dojít více uplatnění „ženské liturgické Písmo“. Hauftová usiluje o zavedení diakonátu žen. Možnost svěcení diakonek by podle ní byla nutně obohacením církve. Svěcení žen je sice tabu z pohledu Vatikánu, avšak kfbö očekává připuštění žen ke službám v církvi.

Nový ředitel Jaboku

V úterý 6.2.2001 ve 12 hod se na Vyšší sociálně pedagogické a teologické škole Jabok uskutečnilo slavnostní shromáždění. Moderátor setkání Mgr. Ing. Jan Dočkal, CSc. přivítal v tělocvičně školy vzácné hosty, mezi kterými nechyběli současný a dva předchozí inspektoři saleziánské provincie, která je zřizovatelem školy, zástupce hlavního představeného saleziánů, děkan a další profesoři ETF UK, zástupce KTF UK, hlavní školní inspektorka MŠMT, nejvyšší představitelé ČCE – synodní senior a synodní kurátorka; přivítal i shromážděné studenty, učitele a přátele školy.

Po osmi letech v čele školy odchází dosavadní ředitel PhDr. ThDr. Libor Ovečka SBD studovat do Oxfordu, aby se mohl za čas vrátit a s novou kvalifikací dále škole sloužit. Libor Ovečka spolu s PhDr. ThDr. Mirei Ryškovou, RNDr. Josefem Šplíchalem SBD a dalším spolupracovníky školu založili a vtiskli ji osobitý charakter. Jabok je dnes nejen uznávaným učilištěm v oblasti sociální pedagogiky, ale i místem svobodné formace mladých lidí. Saleziáni, kteří se jako jedni z mála již za totality systematicky zabývali teologickým vzděláváním pro široký okruh zájemců, se i nyní věnují oblastem, které jsou ve společnosti nejvíce potřebné. Don Bosco se nemusí za své následovníky a následovnice stydět.

Během déle než dvě hodiny trvající slavnosti mne zaujaly zvláště dva body programu. Příspěvek M. Ryškové, ve kterém přečetla „kultovní legendu“ Jaboku – o Jákobově zápasu – a hovořila o potřebě zápasit sám se sebou. Druhým bodem bylo „přijímací řízení“, které připravili pro nového ředitele studenti, kteří parodovali své zkoušející učitele. Nový ředitel vcelku obstál, zejména vynikajícím originálním způsobem zvládl pověstný jabocký psychologický test tzv. „kolečka“.

Jmenovací dekret nového ředitele obdržel RNDr. Vladimír Roskovec, CSc., fyzik, který posledních 11 let pracoval na Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy ČR. V době Tošovského vlády byl 1. náměstkem ministra Jana Sokola. V. Roskovec ve svém vstupním projevu vzpomněl, že jiný fyzik „kolega Solana několik let vedl NATO“. Dodávám, že NATO není ledajaká organizace. Např. náčelník generálního štábu AČR odchází po vypršení svého funkčního období do Bruselu jako náš zástupce v NATO. Ani Jabok není ledajaká organizace, když 1. náměstek ministra školství odchází po ukončení své funkce řídit Jabok!

-pH-

Nakladatelství Síť vydalo pro potřeby Institutu ekumenických studií v Praze knihu Johannese H. Emminghause Eucharistie. Jedná se o studijní malonákladové vydání (200 ks) v kroužkové vazbě. První díl knihy se věnuje v několika sondách dějinnému vývoji slavení eucharistie: Židovským základům, novozákonní době, období před a po Milánském ediktu, vývojem ve francké oblasti v 8.-10. stol., středověkým subjektivizmem, uniformitou tridentské liturgie a liturgickou obnovou 20. stol. Druhý díl představuje systematický popis římskokatolické eucharistie podle misálu Pavla VI. I když nejde o žádnou novinku (německý originál vyšel v r. 1976) obdobná kniha dosud česky nevyšla. Přeložila Zdeňka Pavlíková. (152 str. 100 Kč + 14 Kč poštovné) Zájemci si mohou napsat na adresu redakce: Getsemany, Alšova 1247, 252 28 Černošice nebo na e-mailovou adresu: hradilek@etf.cuni.cz

V edici Studijní texty Centra Aletti vydalo nakladatelství Refugium Velehrad-Roma sborník Polarizace české katolické církve? sestavený z příspěvků kolokvia na stejné téma, konaného 22. 6. 2000. Třebaže kvalita (a tematická koncentrovanost) příspěvků je zřetelně nevyrovnaná, stojí některé z textů za přečtení. Například úvodní text P. Ambrose není plytký; a také pokus o typologii polarizací v článku A. Opatrného může sloužit jako základ pro další rozvíjení a prohloubení (jakkoli nás příliš netěší, když se v jeho optice např. Getsemany ocitají v jedné škatulce se Světlem a Mezinárodním katolickým reportem; ovšemže má milý bratr Aleš právo na vyslovení názoru, stejně jako zase my si můžeme myslet svoje o lidech, kteří všechno vědí nejlíp).

A nejlepší nakonec: česká katolická církev si i podle dojmu z tohoto materiálu začíná postupně svoji rozrůzněnost nejen uvědomovat, nejen se klasifikovat na „my“ a „oni“, na „dobré“ a „špatné“, ale ve svých osvícenějších představitelích už i přijímat rozumnou pluralitu a pluriformitu ne pouze jako ohrožení, ale i jako dar a přednost, ba jako normální situaci církve. Ještě je tam sice občas k zaslechnutí naše obvyklá římskokatolická sebestřednost a porůznu se přemílají všelijaké neomylné nauky magisteria a některých spoluautorů sborníku, nicméně tam (u F.X. Halase) čteme také klasické in principiis unitas, in dubiis libertas, in omnibus caritas (jednota v zásadním, svoboda ve sporném a ve všem ať je láska). Teď ještě přijmout, že těch dubiis je daleko více, než se obecně soudívalo, a hlavně že caritas má stát na prvním místě.

Amnesty International a pražský sbor ČCE U Salvátora zve na bohoslužbu za oběti mučení. Koná se 6.3.2001 v 18,30 hod., káže Svatopluk Karásek.