Píši tento editorial zcela nečekaně a neplánovaně ve výšce asi deset kilometrů nad státem Montana. Kvůli výbuchu islandské sopky jsem uvízl ve Spojených státech a vracím se domů se zpožděním deset dní. Pokud toto číslo Getseman nebude po všech stránkách v pořádku nebo včas, může za to ona celkem slabá vulkanická erupce, která dokázala v dnešní technické době rozházet životy statisíců lidí. Drobné připomenutí, jak nesamozřejmé a křehké je to, co budujeme, konáme a plánujeme.
Z obsahu čísla upozorňuji na zprávu Pavla Hradilka ze setkání s vídeňskými členy křesťanských „základních obcí", Basisgemeinden. Nejenom kvůli jejich zkušenostem v různých oblastech, ale také vůbec jako upozornění na možnost takového způsobu života křesťanského společenství v rámci tradiční církve.
Obvyklá - chtěl jsem napsat „normální", ale pak jsem zapochyboval o správnosti toho výrazu - obvyklá katolická farnost, i když živá a fungující, je totiž po organizační stránce definována silně a jednoznačně shora - závisí na osobnosti svého faráře a na vůli svého biskupa. Ti mají poslední slovo a je především na nich, jak bude farnost uspořádána a vedena. Logickým důsledkem je tendence k pasivitě farníků a paternalismu hierarchů; a také pozoruhodná kombinace přílišné stability v době, kdy se farář „zavede" a uvěří, že je vše v pořádku, a naopak značné nestability a nejistoty v době výměny faráře.
Základní společenství chtějí tyto nešťastné tendence změnit - učinit řadové věřící hlavními nositeli dynamiky i stability obce, učinit je aktivními a svéprávnými. Znamená to budování zdola, odpovědnost samotných členů obce za její osud, vyšší míru nezávislosti. Nic není zadarmo, a tak toto uspořádání je samo sebou spojeno s řadou potenciálních potíží, plynoucích z jeho menší zakotvenosti a vyšší otevřenosti vnějším i vnitřním impulsům všeho druhu. Je-li pravda, že raně křesťanská obec se v mnohém více podobala základní obci než farnosti, tak je také pravda, že tento model byl jako většinový postupně opouštěn a zachoval se v pozměněné podobě pouze v klášteřích a podobných institucích. Zde ovšem býval spoután a opevněn přísnou regulí společného života, jež v dobrém i špatném nepopřávala členům komunity větší volnost a vynucovala pevnou formu.
Statické, paternalistické, klerikální a hierarchické pojetí však, zdá se, dosluhuje a přitahuje už jen extremisty. Stojí tedy za to hledat a zkoušet nové či staronové formy. Mnohé vznikají spontánně, mnohé zase zanikají a mění se. Je potřeba v nich a skrze ně lidi vést ke zralosti a odpovědnosti, učit je budovat vztahy a překonávat krize, neupadat do sektářství ani do rozmělněnosti, milovat. To je myšlenka základní obce.
Z dalšího obsahu čísla upozorňuji na úvahu o možnostech liturgické obnovy v Církvi bratrské od Karla Hůlky. Strohá, na slovo soustředěná bohoslužba je poznávacím znamením kalvinistů a pokusy o reformu se mohou snadno setkat s obviněním ze skrytého papeženectví. Na druhou stranu Ježíš pouze nemluvil, ale i jednal, často velmi symbolicky; proto i zde platí semper reformanda, potřebující obnovu.
Končím jedenáct kilometrů nad státem Wisconsin a přeji vám příjemné čtení.