Křesťanský vztah k soukromému vlastnictví

V práci se zamýšlím nad problematikou soukromého vlastnictví, jak byla pojímána v novověkých dějinách obou hlavních křesťanských tradic evropského Západu. Dále se pokusím vystihnout posuny v katolickém i protestantském táboře a, je-li to možné, představit to shodné na obou stranách, tedy to, co bychom dnes mohli představit jako, ne-li přímo křesťanský, pak většinový křesťanský přístup k majetku.

Protestantismus - pohled reformátorů

Jistě není příliš překvapivé konstatování, že velmi důležitý pro nově vznikající směry protestantismu byl poměr samotných vůdců reformačních snah k soukromému vlastnictví. Zastavme se tedy stručně u jejich názorů.

O Lutherovi můžeme často slyšet, že jeho teologie nemá společensko-etický rozměr, že je to teologie obrácená do nitra křesťana. Luther se skutečně příliš nezabývá společenským řádem, což je důsledek jeho naléhavého eschatologického očekávání. Z tohoto důvodu dochází k závěru, že na zaběhlém společenském systému není potřeba něco měnit. Bůh proti vlastnictví nic nenamítá, jak by jinak mohlo být možné obdarovávat bližní? Soukromé vlastnictví a právo má být chráněno vrchností, kteří jsou Bohem ustaveni k obraně jeho přikázání, v tomto případě nepokradeš. Proto nesmějí nevolníci svému pánovi utíkat, i kdyby to byl Turek. Je však důležité zdůraznit, že Lutherovi nebylo posvátné ani tolik soukromé vlastnictví, jako spíše Boží zákon, který zakazuje krást.

H. Zwingli byl v jiné pozici než Luther. Zwingliho příznivci se rekrutovali především z řad sedláků a náboženských nadšenců, nepřekvapí tedy, že jeho teologie byla o poznání méně konzervativní než Lutherova a že problém soukromého vlastnictví u něj nestojí na okraji zájmu, jako tomu bylo u wittenbergského reformátora. Jeho klíčovým tématem bylo to, jak Boží spása tvoří křesťanskou komunitu, komunitu v jejímž středu je touha po majetku modloslužbou. Proto i příchod pravého reformačního učení musí být provázen novým světským uspořádáním. Boží slovo, v Zwingliho poselství,  neuznává autoritu rozdělení majetku a peněžních povinností. Ve své radikalitě dokonce v jisté souvislosti nazývá Zwingli soukromé vlastnictví krádeží. Zákon lásky je s principem vlastnění téměř neslučitelný, a musí být v novém Božím řádu na prvním místě. Poskytuje-li něco právo na vlastnictví, je to podle Zwingliho pouze a jen práce (míněna jen produktivní práce, ne obchod či služby), ale i tak je vlastník jen správcem majetku, který se bude Bohu zodpovídat.

J. Kalvín spíše navazoval na Luthera, ale, což měl zase společné s Zwinglim, otázka soukromého vlastnictví pro něho nebyla soukromou záležitostí, ale na prvním místě otázkou celého společenství. Soukromý majetek je především součástí Božího prozřetelného uspořádání. Kdyby si Bůh nepřál soukromé vlastnictví, neučinil by jej součástí pozemského řádu. Není tedy možné na bohatství pohlížet jinak, než na Boží požehnání. Ale s důrazem na Nový zákon poukazuje na to, že majetek má být podřízen principu pomoci bližnímu a církvi a ne vlastnímu prospěchu. Kalvín však nechce rázně smazat rozdíly mezi bohatými a chudými, ale chce obě vrstvy spojit do jednoho společenství - bohatí potřebují chudé a chudí bohaté. Na rozdíl od předchůdců neodsuzuje Kalvín obchodování, což opět můžeme chápat sociologicky jako vliv obchodní komuny Ženevy na reformátora. Jako jediný z reformátorů vyzdvihuje nové kapitalistické způsoby výroby a cení si zisků z nich pocházejících jako zvláštního Božího požehnání. Teprve z pozdějšího kalvinismu se vytrácí naléhavá otázka „Co si počít s penězi, které jsem pilně vydělal a které mi přesto nepatří?".

Katolicismus

Katolicismus přístup k soukromému vlastnictví dlouhou dobu příliš netematizoval. Pro katolický pohled na tématiku se ve středověku a raném novověku stalo základem učení Tomáše Akvinského, který jej ve své teologii zaštiťoval a vnímal jako přirozený důsledek lidské píle, který má být spravován podle Boží vůle (důraz na almužny). Myšlenky reformátorů z 16. století tedy s principem podřízení majetku potřebám komunity přinášely do křesťanské etiky nový prvek. Tyto myšlenky však po hříchu brzy zapadly a pro protestantismus se stal typickým okleštěný Kalvínův postoj k soukromému vlastnictví - vnímání bohatství jako Božího požehnání.

Z určité otupělosti k sledované problematice probudila obě zmíněné křesťanské tradice až bída industrializované Evropy 19. století. Prvním, kdo na tuto realitu komplexně odpověděl, byl Lev XIII. svou encyklikou Rerum novarum z roku 1891, které je první encyklikou z oblasti tzv. katolické sociální nauky. V katolické sociální nauce se znovu objevují důrazy, které se objevovaly u řady myslitelů i u reformátorů, doposud však nebyly žádnou křesťanskou tradicí recipovány tak důsledně, jako v je tomu v katolickém sociálním učení. Katolicismus se tak postavil koncem 19. století do čela sociálních snah křesťanstva a na úrovni různých hnutí je podle mého názoru vedoucí elementem v této oblasti dodnes.1

Jaké jsou však nejdůležitější myšlenky katolického sociálního hnutí, soustředíme-li se na vztah k soukromému vlastnictví? Nejdříve je potřeba si uvědomit, že v bibli ne­existují texty odsuzující soukromé vlastnictví, snad jen jeho přílišné hromadění (Lv 25, 10). To však neznamená, že člověk má právo se svým majetkem neomezeně nakládat. Byl stvořen k obrazu Božímu a k tomu, aby panoval na zemi, a Bohu je za své činy odpovědný. Ježíš sám neodsuzoval paušálně bohatství, ale poukazoval na to, že bohatí žijí ve větším pokušení podlehnout světským věcem (Mt 6,24).

Římskokatolická církev však v přístupu k majetku odmítá jakékoliv marxistické tendence. V praxi prvotní církve (Sk 4,32-35) taky nelze mluvit o komunismu, tedy alespoň ne o komunismu odpovídajícím představám Karla Marxe.2 Není zde žádné společné spravování majetku a z promluvy k Ananiášovi je zřejmé, že nikdo nebyl nucen soukromého vlastnictví se ve prospěch obce zbavovat. Soukromé vlastnictví je navíc motivací k pracovnímu angažování se a k šetrnému nakládání s přírodními zdroji, je plodem a současně podnětem k práci.

Encyklika Centesimus annus z roku 1991 zdůrazňuje, že bez soukromého vlastnictví nemá člověk lidskou důstojnost ani osobní svobodu. Katolické sociální učení však odmítá současné liberální pojetí ekonomiky, které tvrdí, že soukromé vlastnictví je přirozené a nedotknutelné právo bez jakýchkoliv sociálních vazeb a povinností. Soukromé vlastnictví má sloužit nejen blahu jednotlivce, ale i blahu celku. Katolická nauka (morální teologie) nepovažuje soukromé vlastnictví za nedotknutelné. Je-li nejvyšší nouze, má sloužit majetek jednoho i potřebám ostatních, a to i přes jeho nesouhlas.

Katolická sociální nauka se také snaží o spravedlivé rozdělení majetku. Spravedlivé rozdělení znamená rozdělení odpovídající úloze v pracovním procesu. Církevní nauka však odmítá přerozdělování již vlastněného majetku (vyvlastnění je možné jen v nejvyšší nouzi, dočasně a s odškodněním vlastníka).

Ekumenické pojetí

Sledujeme-li vývoj v posledních desetiletích, můžeme pozorovat značnou shodu obou velkých tradic křesťanského Západu a také velkou míru spolupráce.3 Více a více protestantských myslitelů se přiznává k názorům katolické sociální nauky, nebo dochází k témuž z jiných zdrojů. Stále sílící rozdíly mezi bohatým Severem a chudým Jihem, stále sílící církevní hnutí volající po sociální spravedlnosti (například. Teologie osvobození, hnutí Komunita di Sant'Egidio), to vše tuto shodu křesťanů při spolupráci na budování spravedlivějšího sociálního řádu umocňuje. Křesťanští myslitelé poukazují na to, že moderní ekonomická teorie byla založena v 18. století na základě deistických filozofických myšlenek. Otec moderní ekonomické teorie Adam Smith považoval člověka za směňujícího živočicha (bartering animal), který má s majetkem nakládat racionálně a co nejlépe k prospěchu vlastního zájmu. Křesťan by však měl na prvním místě zvažovat, jakou má jeho ekonomické konání hodnotu v Božích očích a jak prospěje společenství věřících.

Haan Roelf ve své knize The economics of honour, biblical reflections on money and property přirovnává dnešní situaci k příběhu ze 4. kapitoly Genesis. Kain, který neznal smrt, nevěděl, co jeho čin způsobí, stejně tak ředitelé nadnárodních korporací a další pilíře současného ekonomického systému nepůsobí přímo chudobu třetího světa. Kain jako systém je však příčinou smrti. Krev třetího světa volá k Bohu a křesťané jsou součástí tohoto systému - jejich úkol je tedy nepřipustit, aby věta „Jsem snad strážcem svého bratra?" byla definitivní odpovědí na chudobu a nedovolit Kainovi, aby odešel od místa utrpení a postavil si své sídlo jinde, kde by mohl nerušeně hromadit majetek. Město i odchod Kaina od zahrady Eden je nutno chápat duchovně, město je místo nepřátelské Bohu a neuznávající jeho autoritu (podobně srovnání se stavbou Babylonské věže), je to místo útěku před Bohem a také, budeme-li sledoval dále Roelfovu paralelu, místo, které řídí globálním ekonomiku, která však nemá Boží požehnání. Jeho stavba je navíc projevem nedůvěru vůči Hospodinu, který se svou autoritou zaručil za Kainův život. Úkolem křesťanů tedy podle Roelfa je, aby na planetě, jež jim byla svěřena, prosadili ekonomický systém, který zohledňuje Boží představy o sociálním soužití.

Závěr

Křesťanský postoj k soukromému vlastnictví a principy výše představené se snaží především poukázat na to, jak destruktivní jsou důsledky společenského systému, který si tolik cení nedotknutelnosti vlastnictví a nakládání s ním bez ohledu na globální potřeby. Křesťanští myslitelé burcují, především v rámci svých denominací, k boji za nový, spravedlivější systém, který však musí být prosazen na základě svobodného rozhodnutí jedinců a pomocí demokratických prostředků. Křesťané si, podle nich, musí uvědomit, že cesta moderního ekonomického systému neodpovídá biblické a církevní tradici a musí se snažit soukromé vlastnictví posvětit, což je možné jen jeho podřízením potřebám celého společenství.

Literatura

Haan Roelf, The economics of honour, biblical reflections on money and property, WCC Publications, Geneva 1988

Locher W. Gottfried, Der Eigentumsbegriff als Problem evangelischer Theologie, Zwingli Verlag, Zürich 1962

Rauscher Anton, Soukromé vlastnictví ve službách pracujícího člověka, Česká křesťanská akademie, Praha 1995

1 Svůj názor se pokusím zformulovat přesněji. Nechci rozhodně říci, že přístupu katolíků k potřebným je intenzivnější než je tomu u protestantů. (Myslím si, že např. v českém prostředí je daleko více slyšet o protestantských organizacích jako ADRA či Diakonie Církve bratrské, než například o katolické Charitě.) Chci tím spíše říci: (1) Hlas katolicismu je už z pozice největší křesťanské církve nejvíce slyšet. (2) Katolicismus (respektive jednotliví papežové) jasně zformuloval svůj názor na sociální problematiku a od té doby se ji snaží prosazovat (což částečně souvisí s prvním bodem, neboť stanoviska papeže jsou známější než např. Světové rady církví). (3) Katolicismus produkuje hnutí a teologické směry, které podle mého názoru důrazně a v širším měřítku než u jakýchkoliv jiných hnutí či organizací prosazují ideály katolické sociální nauky.

2 Viz. Rauscher, str. 16.: „Komunismus se vlastně nezaměřuje na společné vlastnictví spotřebního a užitkového zboží, nýbrž na kolektivní pracovní a výrobní struktury dané společným vlastnictvím výrobních prostředků a půdy, na kolektivní hospodaření. O tom se však na uvedeném místě Skutků apoštolských nic neříká."

3 Například dne 12. 12. 2003 bylo vydáno společné prohlášení německých římskokatolických biskupů a představitelů německých evangelických církví o současné situaci v Německu a ve světě. Prohlášení vyzývá spolkovou vládu, v kontextu tehdejších reforem politiky SPD, k zajištění i budoucího fungování Německa jako sociálního státu a k spravedlivějšímu globálnímu rozdělení světové produkce.