Papež poprvé odpovídal na otázky divákům v televizi

Vatikán (KAP) Papež Benedikt XVI., který 19. dubna oslavil šest let v úřadě, jako první papež v historii odpovídal na otázky televizních diváků. V italské televizi v předtočeném pořadu papež reagoval na šest otázek diváků z celého světa. Otázky se týkaly například smyslu neštěstí a utrpení nebo míru.

Žhářský útok na chrám Svaté rodiny v Barceloně

Barcelona (KAP) Ve slavném barcelonském secesním chrámu Svaté rodiny (Sagrada Familia) architekta Antonia Gaudího, který je od roku 2005 veden na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO, vznikl požár. Podle médií jej založil jeden z návštěvníků, starší dosud netrestaný muž, který se oddělil od skupiny turistů a v sakristii podpálil boho-služebná roucha. Požár se podařilo brzy uhasit a na budově, teprve loni vysvěcené papežem Benediktem XVI., nevznikly žádné škody.

Skandál belgického biskupa Vangheluweho pokračuje

Brusel (KAP) Bývalý belgický biskup Roger Vangheluwe (74), který musel loni odstoupit po pedofilním skandálu, jenž otřásl celou tamní katolickou církví, se stará o další rozruch. Poskytl televizní rozhovor, v němž se podle názoru mnoha diváků snaží bagatelizovat zneužívání svých synovců, jednoho již od věku pěti let. Protože uvádí, že se ze svých přestupků pravidelně zpovídal, začaly se rovněž ozývat hlasy volající po odstranění zpovědního tajemství. Vatikán již loni po odhalení zločinů biskupovi nařídil, aby opustil Belgii, uchýlil se do jistého francouzského kláštera a tam se podrobil „psychologické a duchovní terapii". V důsledku nové vlny diskuse ovšem francouzský biskup Maurice de Germiny z Blois protestoval proti tomu, že se Vangheluwe zdržuje na území jeho diecéze, a dosáhl tak dalšího přesunu belgického exbiskupa na neznámé místo.

Řada belgických politiků na církev apelovala, aby bylo obětem pedofilů rychleji nabízeno odškodnění. Úřadující ministerský předseda Yves Leterme požadoval, aby se církev rozhodněji od Vangheluweho distancovala. Ministr zahraničí Steven Vanackere dokonce Vatikán v televizním vysílání vyzval, aby „jasně ukázal, že Vangheluwe není částí této církve."

Velikonoce ekumenicky

Ženeva (KAP) Generální sekretář Ekumenické rady církví, Olav Fykse Tveit, vyzval křesťany celého světa, aby dali letošním Velikonocům jasný ekumenický profil a dále pracovali na tom, aby se přijalo společné datum slavení Velikonoc. „Ve větě, který je rozštěpený chudobou a násilím, je důležité, abychom byli sjednoceni ve svém svědectví ukřižovanému a vzkříšenému Ježíši, a to slovy i činy," řekl Tveit. „Máme radost z toho, že letos křesťané východních i západních tradic slaví zmrtvýchvstání Páně ve stejný den."

Společný termín Velikonoc jako letos je spíš výjimkou, jelikož Východ stále používá pro výpočet termínu svátků juliánský kalendář, zatímco Západ přešel ke gregoriánskému kalendáři. Poslední společné Velikonoce byly v letech 2007 a 2010, další budou v letech 2014, 2017 a 2025.

„Doufám, že křesťané různých tradic budou v následujícím desetiletí s důvěrou a s vzájemnou odpovědností pracovat na tom, aby se našlo společné datum Velikonoc," zdůraznil Tveit. Kromě toho apeloval na křesťany všech vyznání, aby se během padesátidenních velikonočních svátků navzájem zvali k prostým pohoštěním. „Taková společná jídla mohou zřetelně oslavovat boží lásku a ukazovat, že jsme jedno - pokud si vzájemně poskytujeme předchuť božího království spravedlnost a radosti. Je to možnost, jak dát našemu slavení zmrt­vých­vstalého Pána ekumenický rozměr."

Tradiční rodina v Británii na ústupu

Londýn (KAP) Britská studie diagnostikuje postupující rozpad tradičních rodinných struktur v zemi. Výzkum konzervativního think tanku Centre for Social Justice uvádí, že každé druhé dítě zažije před dovršením 16 let života rozchod svých rodičů. Před deseti lety to bylo ještě 40 % dětí. Dále se 46 % dětí narodí svobodným ženám, což je také dosavadní rekord. Devět z deseti sezdaných párů spolu v Británii žije již před svatbou.

Ředitel Centre for Social Justice, Gavin Poole, řekl deníku Daily Telegraph, že při-bývání mimomanželských soužití je rozho-dující faktor eroze tradičního rodinného života. A velký počet rozpadlých rodin v Británii je podle něj zase „ústřední faktor sociálního se-stupu, který postihuje naše nejchudší rodiny."

210 nároků na odškodnění za zneužití německými kněžími

Bonn (KAP) Oběti zneužívání duchovními dosud u Německé biskupské konference podaly 210 žádostí o odškodnění. Ústřední koordinační výbor této konference se již na svém prvním zasedání radil o 25 případech, řekl mluvčí biskupské konference Matthias Kopp novinám Trierischen Volksfreund. O od-škodnění lze žádat od začátku března. V komisi zasedají psychologové, právníci a teologové. Dávají doporučení o náležité výši odškodnění, nakonec ovšem rozhoduje příslušná diecéze, která oběti vyplácí.

Podle uvedeného listu řekl trevírský biskup Stephan Ackermann, který má agendu na sta-rosti, že postižení mohou „rychle a nebyro-kraticky" obdržet až 5000 euro, v závažných případech i více.

Pro srovnání: u nezávislé komise na ochranu obětí, kterou loni ustavil kardinál Christoph Schönborn, se přihlásilo 909 osob, z nichž 837 spadalo do její oblasti působení, tedy násilí a zne­užívání v církevních zařízeních.

800. výročí sv. Kláry

Řím (KAP) Procesí v Assisi zahájilo oslavy 800. výročí vstupu sv. Kláry (asi 1193-1253) na řeholní dráhu. V noci před Květnou nedělí roku 1211 nebo 1212 opustila Klára dům svých šlechtických rodičů a po vzoru žebravého řádu sv. Františka složila v kapli Portiuncula sliby chudoby, čistoty a poslušnosti. Františkánské společenství nyní bude svou světici oslavovat v celém období od letošního 16. dubna až do 11. srpna 2012, výročí její smrti. Vedle bohoslužeb se v Assisi plánují také výstavy, koncerty a mezinárodní setkání.

Klára s Františkovou podporou založila klarisky, takzvaný druhý řád svatého Františka. Až do smrti pak žila s řádovými sestrami v radikální chudobě v klausuře kláštera San Damiano na okraji svého rodného města. Byla první ženou v dějinách katolické církve, která sestavila řeholi, pravidla svého řádu.

Demonstrace za náboženskou svobodu v Indonésii

Jakarta (KAP) Pod heslem „Jednota v mno-hosti" demonstrovalo asi 2000 indonéských křesťanů a muslimů před prezidentským palácem v Jakartě. Prezident Susilo Bambang Yudhonyowo by měl podle demonstrujících konat svoji povinnost a prosazovat nábožen-skou svobodu, která je zaručena indonéskou ústavou. Také by měl tvrdě zakročit prosti militantním muslimským organizacím. „Nebude-li se dodržovat ústava, hroutí se země do chaosu," varoval Gonar Gultom, tajemník svazu indonéských protestantských církví. Soritua Naba­ban, člen prezidia Svatové rady církví, nazval případ protestantské obce Gereja Kristen Indonesia (GKI) „výborným příkladem pro postupné omezování náboženské svobody v Indonésii." GKI musela v Bogoru konat své bohoslužby před očima policejního oddílu na veřejném prostranství, protože město ovládané konzervativními islamisty křesťanům zakázalo vstup do kostela.

V Indonésii se podle katolického Indo-néského výboru pro náboženství a mír v roce 2010 zečtyřnásobil počet případů náboženské netolerance. Vedle křesťanů jsou útokům islamistických radikálů často vystaveni také příslušníci muslimské sekty Ahmadíja.

Diecéze Pécs obsazena

Budapešť-Vatikán (KAP) Jihomaďarské město Pécs má biskupa; stal se jím padesátiletý György Udvardy, doposud světící biskup v Budapešti. Pécská diecéze byla osiřelá od lednové rezignace dosavadního biskupa Mihálye Mayera. Ten odstoupil v důsledku obvinění z řady trestných činů včetně sexuálního obtěžování a zpronevěry mnohamilionových částek. Mayer, proti němuž je podáno asi 40 trest­ních oznámení, ovšem vinu odmítá a hodlá se bránit soudně.

Podzemní církev z dob komunismu se dnes u nás podle všeho dělí na tři části. Tu prý nejlepší, jejíž příslušníci se po Listopadu bez problémů zapojili do struktur a někteří dokonce získali biskupské mitry. Dále tu problémovější, spojenou se jmény jako Tomáš Halík, tvořenou lidmi, jejichž kariéra v katolické církvi je pro přetrvávající nekonformitu a neochotu ke kompromisům buď zničena či aspoň ohrožena. A za třetí na potížisty, kteří nechtějí kapitulovat a odříci se dědictví tajně vysvěceného biskupa Felixe Davídka. Davídek, který s vědomím naléhavé nouze světil ženaté muže na biskupy a dokonce i ženy na kněze, je pro dnešní vedení katolické církve zřejmě symbolem eklesiologického šílenství; místo, co by seděl doma s pokorou očekávaje pokyny kapitulních vikářů a církevních tajemníků, dovolil si rozhodovat sám. Jakápak prý nouze, jaké nebezpečí: Stát uznaným duchovním vyplácel pravidelnou mzdu a na papíře dokonce existovala náboženská svoboda.

Projev profesora Hansa Jorissena u příležitosti předání ceny Nadace Herberta Haaga Za svobodu v církvi bývalé československé skryté církvi ukazuje Davídkovu činnost z druhé strany. Jeho údajné „šílenství" se jeví jako zcela rozumný a čestný pokus novým způsobem zformovat křesťanské obce v době pronásledování a zároveň v situaci poosvícenské společnosti, v níž se působení církve již nemůže dít tradičními vyjetými cestami, ale musí vzít na vědomí pokrok vědy a změny myšlení, k nimž v moderní době došlo. Jako šílené se pak v tomto světle jeví spíše pokusy o shnilý kompromis, v jehož rámci byla církvi režimem věnována trocha tradičního bohoslužebného provozu za cenu kolaborace, indoktrinace a intelektuálního vyprázdnění.

Davídek je mrtev, jeho zbylí žáci většinou již dávno překročili životní zenit. Jeho svěcení byla odmítnuta, jeho církevní obce rozpuštěny, rozloženy nebo zbaveny všeho oficiálního statusu. Naléhavé nebezpečí, hrozící církvi, v něž Davídek věřil, ovšem trvá, byť přichází z jiné strany. Trvá také situace, v níž lidi kolem nás nelze většinou příliš silně zasáhnout samotnou scholastickou teologií a kadidlovým kouřem. Radikální byl Davídek, ano, příliš radikální i padesát let poté, co své názory formuloval. Myslím však, že radikální právem. Dalších padesát let asi ukáže, zda předběhl svou dobu a jeho názory budou časem doceněny, či zda katolická církev buď najde jinou cestu z krize anebo ve vyjetých kolejích zůstane a definitivně se z ní stane malá sekta staromilců, udržující v chodu svůj skansen, poslední hrst kostelů s kadidlem a varhanami.

V této souvislosti se hodí uvést jinou studii tohoto čísla, text Jana Vissera o starokatolické spiritualitě. Také v základech starokatolicismu - snad s výjimkou jeho polské větve - bylo radikální rozhodnutí ve prospěch teologického a duchovního obsahu, které ospravedlnilo rozchod s katolickými institucemi a formami. Šlo o jinou dobu a jiné výzvy, ale shody s Davídkem lze najít: důraz na pravdivost, svobodu a ochotu reformovat. Starokatolické řešení zůstalo v menšině. Jeho úspěchy i neúspěchy však jsou důležité: je to laboratoř katolicismu, možná i obraz jeho budoucnosti.

Dne 2. dubna 2011 se uskutečnilo ve Vídni slavnostní předání letošních cen Nadace Herberta Haaga „Za svobodu v církvi". Předsedou nadace je Hans Küng, mezi oceněnými v uplynulých letech byli např. E. Drewermann, H. Häring nebo K. J. Kuschel. Pro letošní rok byl oceněn W. Kirchschläger, teolog - neklerik (syn bývalého spolkového prezidenta) za svá studia zaměřená na rané období církve. Z našeho pohledu zajímavější byl jistě druhý návrh - šlo o ocenění církve působící ilegálně v bývalém Československu a jejího nejznámějšího představitele - biskupa Felixe Davídka (1921-1988). K převzetí ceny byl pozván Václav Malý a představitelé „skryté církve", jmenovitě Dušan Špiner a Ludmila Javorová; Václav Malý účast nakonec odmítl. Akce se zúčastnilo cca 300 lidí včetně několika desítek hostů z České a Slovenské republiky.

Na setkání nechyběli ani hosté jako rakouský politik Erhard Busek nebo generální vikář vídeňské diecéze. Důkladný rozbor problematiky umlčené církve pronesl profesor Bonnské univerzity Hans Jorissen.

Setkání lze hodnotit jako ocenění práce „umlčené církve" v bývalém Československu, které ovšem přichází ze zahraničí a nikoli z domácí půdy.

Pravda vítězí

Hans Jorissen

Slavnostní přednáška ze dne 2. dubna 2011 přednesená při udělování Ceny Nadace Herberta Haaga „Za svobodu v církvi" ve vídeňském kostele Krista, naděje světa (Vídeň 22, Donaucitykirche).

„Pravda vítězí" - toto heslo zdobí standartu prezidenta České republiky. Když na to poukázal papež Benedikt XVI. ve svém projevu na Pražském hradě 27. září 2009, připojil výklad odpovídající Ježíšovu výroku „Pravda vás osvobodí" (J 8, 32). Řekl: „Pravda vede ke svobodě." Pravda a svoboda jsou tedy sestry.

Heslem „Veritas vincit" (pravda vítězí - anebo také pravda zvítězí, tj. prosadí se) chci uvést následující úvahu. Neboť v tuto chvíli nejde jen o to vzdát čest, jako spíše vrátit čest odvážnému, neohroženému, statečnému člověku, křesťanu, knězi a biskupovi, který za komunistické diktatury neváhal s nasazením vlastního života poskytovat evangeliu a církvi evangeliu sloužící svobodný prostor pro neokleštěné hlásání a svátostné zprostředkování spásy - a tento svobodný prostor, zní to možná jako protimluv, byl v podzemí, v katakombách. Tím člověkem je tajný biskup Felix Maria Davídek, jehož památka a čest byly právě v církevních, dokonce ve vysokých církevních kruzích namnoze špiněny nesprávnými informacemi a pomluvami. Kardinál Miroslav Vlk, emeritní arcibiskup pražský, který svá teologická studia na fakultě a v semináři v Litoměřicích zahájil roku 1964 a kněžské svěcení přijal roku 1968 (ještě za „pražského jara"), o svém studiu teologie v jediném komunisty povoleném (a kontrolovaném) teologickém semináři v Čechách řekl v rozhovoru pro Lidovou demokracii roku 1992: Do určité míry dělal kompromisy každý, protože se bál o práci, možnost studovat nebo o existenci. I on sám, jak přiznal, se mnohého spoluúčastnil. „Ještě se pamatuji na různé nechutné oslavy během svého studia teologie. Účastnil jsem se jich, i když s nechutí, protože jsem považoval za ‚svatou věc‘ stát se knězem." A současný biskup brněnské diecéze Vojtěch Cikrle byl posledním rektorem tohoto semináře.

Nactiutrhačná difamace Felixe M. Davídka

Rozhodně nechci nikomu nic podsouvat. Ale rád bych tu připomněl jednu věc - ti, kteří byli ochotni dělat kompromisy, patří k nejostřejším kritikům biskupa Davídka, který jakýkoli kompromis s komunistickým režimem rozhodně odmítl. Nejhorší nactiutrhačnou zraňující pomluvou Davídka je tvrzení, že byl duševně nemocen, že měl schizofrenii. Proto jsou také jím udělená svěcení zpochybňována a jejich platnost není plně uznávána. Na šíření podobného názoru se podílel i kardinál Vlk, jak dokládají jeho četná interview. Toto ničím nedokazatelné tvrzení, tato pomluva vychází z odborného posudku, který vypracovala jistá psycholožka na objednávku církevních míst pomocí jakési „dálkové diagnózy". Psychologické vyšetření nebylo nikdy provedeno - zřejmě tu hrály roli jiné důvody. V roce 1992, tedy dlouho po Davídkově smrti, objednal biskup Cikrle u téže psycholožky znovu takový posudek. Proč asi? Jistě ne kvůli rehabilitaci. Tuto nactiutrhačnou pomluvu šířil ještě na jaře 2000 v amerických novinách mluvčí biskupské konference. Přestože biskup Jan Blaha, konsekrátor biskupa Davídka, a všichni ostatní, kdo ho nejen dobře znali, ale také doprovodili až k smrti, tuto difamaci několikrát rozhodně odmítli, byla dále kolportována a věřilo se jí až v nejvyšších patrech církevního vedení. Ze zmíněných Davídkových souputníků nebyl však nikdo dotázán a vyzván, aby podal osobní svědectví. Jeden z nich, nedávno zesnulý tajný biskup Stanislav Krátký, jehož Davídek vysvětil, k této věci říká: „Spíše bych pochyboval o svém zdravém rozumu než o Davídkově duševním zdraví." Biskup Jan Blaha považuje takovou difamaci za podobnou metodám totalitních států, v nichž jsou „nekonformní" osoby prohlašovány za nesvéprávné.

Možná si teď někdo pomyslí, že podobné poznámky nepatří do slavnostního projevu. Jsou ovšem nutné, abychom vůbec pochopili, jak církev hodnotí biskupa Davídka a jeho působení.

Fascinující osobnost

Biskup Davídek byl člověk vysoce inteligentní, všestranný, vzdělaný ve filosofii, teologii, přírodních vědách, medicíně a psychologii, silně charismatický a plný energie; byl odvážný, a proto mohl dodávat odvahu druhým; jako vyslovený intelektuál se zároveň prakticky a s velkým smyslem pro realitu angažoval v oblasti pastorace. Během svého studia teologie došel k názoru, že mají-li teologie a evangelium oslovit dnešního člověka, nesmějí být podávány dosud obvyklým zaběhaným způsobem, orientovaným výlučně scholasticko-dogmaticky, nýbrž musejí zahrnovat i humanitní obory, včetně literatury a umění, a rovněž nové poznatky přírodních věd. Jen tak se lze kompetentně vyrovnávat s problémy a otázkami současnosti.

Co prohlásil Druhý vatikánský koncil o nutnosti rozpoznávat „znamení doby" a respektovat autonomii pozemských světských oborů, jež je v souladu se stvořením, to Felix Maria Davídek úspěšně začlenil do svého studijního programu, přiměřeného požadavkům doby. Protože v semináři nebylo povoleno studium neteologických předmětů, studoval po kněžském svěcení v roce 1945 dále na brněnské univerzitě hlavně přírodní vědy, filozofii, psychologii a medicínu. To mu umožnilo, aby již jako kaplan založil studijní instituci Katolické Atheneum, zaměřenou na mládež a mladé dospělé, jimž byl za německé okupace odepřen přístup na gymnázium. Cílem tohoto zařízení bylo především dovést je k maturitě, ale také připravit je už na eventuální studium teologie.

Davídkův koncept vzdělávání

Svůj vlastní koncept vzdělávání mohl však uskutečnit teprve po propuštění z vězení, v němž strávil 14 let (1950-1964), a zejména po svém tajném vysvěcení na biskupa (1967). Teologické vysoké školy, fakulty a semináře byly totiž roku 1950 zavřeny. Studium teologie bylo možné jen na dvou režimem kontrolovaných seminářích, v Litoměřicích a v Bratislavě. Biskupové ovšem krátce před tím, než byli všichni internováni, resp. zatčeni, a nahrazeni diecézními kapituláry věrnými režimu, zakázali vstup do těchto seminářů. Davídek zorganizoval víceletý, přesně členěný, pravidelně fungující studijní program, který probíhal v přísném utajení formou večerních a víkendových seminářů s 10-20 účastníky. Navštěvovat je kromě teologů mohli i „laikové". Své vlastní vědomosti předával Davídek tak, že nezůstaly pouhou teorií, ale stávaly se praktickým, použitelným věděním. Chápal víru a rozum, církev a svět jako fenomény svébytné, ale přesto k sobě patřící, vzájemně související; takový pohled zprostředkovával svým žákům a učil je předávat jej dále.

Davídek byl přesvědčen, že se misionářské působení církve, resp. křesťanů, nemůže zvláště v atmosféře ateismu dařit, odvrací-li se od konkrétního světa a života lidí, nýbrž jen v kontaktu s ním. Inspirací mu přitom byl Pierre Teilhard de Chardin (†1955) a jeho evoluční pohled na svět. Z něho je odvozena i Davídkova parusiální (tj. na „konec světa" zaměřená) teologie, která nicméně neznamená odklon od světa, nýbrž je jen konkrétní aplikací prosby „přijď království Tvé" z Otčenáše. Bůh se podle evangelia obrací ke světu a lidem; to křesťany motivuje, aby cíleně přebírali odpovědnost za svět. Davídek tak vybudoval moderní mnohooborový vzdělávací systém, zaměřený na svět a člověka a lišící se od tradičního teologického vzdělávacího kánonu, ale především od studijních plánů obou komunisticky infiltrovaných seminářů. Podle úsudku známého kněze skryté církve a spoluzakladatele Charty 77 dr. Josefa Zvěřiny (†1990), který sám také organizoval tajné studium teologie a strávil 14 let ve vězení, měly totiž tyto semináře „úroveň učňovské školy pro výchovu kostelníků". Kromě těchto dvou státem povolených teologických učilišť tedy skutečně existovaly možnosti solidního teologického studia na vysoké úrovni.

Tajný biskup a jeho nezávislé působení

Davídkovi rozhodně nelze vytýkat jeho úsilí o vytvoření konceptu kvalitního teologického studia pro kněžskou a církevní službu, konceptu, do něhož zahrnul i laiky. Problémy však působí dnešním církevním úřadům jeho nezávislá činnost ve funkci biskupa, ovšem tajného. Už ve vězení přemýšlel o struktuře církve, zabýval se otázkou, zda a jak církev přežije v diktátorském systému, bojovně ateistickém a vše kontrolujícím, a hlavně bude-li dost spolehlivých kněží, nekolaborujících s režimem. Do roku 1967 se kněží vyškolení „v podzemí" posílali ke kněžskému svěcení do sousedních zemí (především do Polska a NDR); biskupská místa v Čechách byla prázdná nebo obsazená diecézními administrátory oddanými systému; na několik biskupů bylo uvaleno domácí vězení.

V takové situaci vznikla myšlenka postarat se o vlastní „podzemní" hierarchii. To se podařilo v osobě Jan Blahy, který měl jako chemik možnost účastnit se zahraničních kongresů. Při jedné takové příležitosti ho v roce 1967 v Augsburgu tajně vysvětil na kněze biskup Stimpfle (ve své domácí kapli). Blaha tam zároveň dostal od římského preláta, slovenského tajného biskupa Hnilici (emigranta žijícího v Římě), papežské zplnomocnění (tzv. fakultu) přijmout biskupské svěcení a předávat je dalším, jakož i zařídit vše, co je nutné pro přežití podzemní církve; přirozeně byl papežem zavázán k přísné mlčenlivosti. Přestože to dodnes někteří jeho protivníci v biskupském úřadě zpochybňují, Blaha je v této věci naprosto spolehlivý a důvěryhodný. Biskupské svěcení přijal 28. října 1967 od rovněž tajně vysvěceného biskupa Petera Dubovského a brzy nato (měl k tomu papežovo zplnomocnění) předal svěcení Felixi M. Davídkovi. Obě svěcení jsou Římem plně uznána.

Abychom pochopili konflikt s Římem, musíme si krátce připomenout Davídkův pohled na církev. Bezprostředně po svém propuštění po 14 letech věznění se znovu ujal činnosti v podzemní církvi a založil se svými spolupracovníky (jmenovitě Janem Blahou a Stanislavem Krátkým) společenství Koinótés (communio=společenství), z něhož pak jako ze zárodečné buňky vyrostla linie skryté církve, pocházející od Davídka. Už název Koinótés ukazuje na blízkost k církevní konstituci Druhého Vatikána. „Mimořádná biskupská synoda 1985" v Římě prohlásila 20 let po skončení druhého Vatikána, že „ekkleziologie společenství" je ústřední a základní myšlenkou koncilových dokumentů. Platí-li to, pak název Koinótés přesně vyjadřuje základní intenci koncilu. Církev jako jednota společenství má horizontální strukturu. Existuje, jak zdůraznil několikrát zejména Joseph Ratzinger, jako síť svéprávných místních církví, jež spolu komunikují slovem a svátostmi; každá z nich reprezentuje církev Ježíše Krista a každá jednotlivá je tím, co představuje církev i jako společenství všech: lidem Božím a tělem Kristovým. Není jím v odloučení a elitářské izolovanosti, nýbrž jedině v otevřenosti vůči ostatním a ve spojení se všemi ostatními a v jednotě s papežem jako viditelným centrem vše zahrnující (a v tomto smyslu) katolické církve.

Na této jednotě s papežem Davídek vždy rozhodně trval. Avšak tehdejší situace si vynutila strukturální změnu. Davídek byl přesvědčen, že církev může přežít a plnit svůj úkol jedině v malých skupinách. Vzhledem k nutnému utajení neměly tyto skupiny žádný kontakt, anebo nanejvýš velmi volný, zajišťovaný důvěryhodnými osobami. To je také vysvětlení relativně značného počtu biskupských svěcení, která Davídek udělil, neboť podle názoru církevní otců patří ke každé církevní obci také biskup, především je-li obec lokálně izolovaná. Tato starocírkevní episkopální struktura by se neměla Davídkovi vytýkat, sloužila přece zajištění regulérně vysvěceného kněžstva.

Do své smrti v roce 1988 vysvětil Davídek sedmnáct biskupů. Uvážíme-li, že mezitím několik biskupů zemřelo a že vždy bylo zapotřebí mít jednoho „v rezervě" pro případ, že jiný bude zatčen, pak to za daných okolností nebylo v oněch dvaceti letech příliš mnoho. Prvními biskupy, které vysvětil, byli dva řeckokatoličtí (uniatští) kněží: Eugen Kočiš (1967) a Ivan Ljavinec (1968). Řeckokatolickou církev na Slovensku totiž komunisté v roce 1950 zrušili a mocenským rozhodnutím včlenili do pravoslavné církve. Oba tehdejší uniatští biskupové byli zatčeni. To vysvětluje, proč Davídek v zájmu uniatských věřících světil ženaté muže s povolením biritualismu, tj. s možností slavit liturgii jak ve východním, tak v latinském ritu, a logicky provádět i pastoraci mezi věřícími obou ritů. Po potlačení „pražského jara" v srpnu 1968 Davídek světil častěji, protože se obával, že komunistický režim bude chtít církev zlikvidovat. Vytýkat mu při zpětném pohledu „patologický a panický strach", což po pádu komunistického režimu učinil nejvyšší představitel české církve, znamená proto naprosto nechápat tehdejší velmi nebezpečnou situaci. Totéž platí o tvrzení, že v době útlaku bylo možno udržovat bezpečné kontakty s Římem, např. přes sousední země, zvláště Polsko. To zcela přehlíží skutečnost, že tehdy v Římě, prokazatelně i v nejvyšších patrech vatikánské administrativy, působili špióni, tzv. „krtci". Když Davídek poslal do Říma seznam osob připravovaných ke svěcení, za několik týdnů jmenované pozatýkala Státní policie a někteří byli dokonce zavražděni; tyto „kontakty" pak byly právem přerušeny.

Výroky jako „obraz rozštěpené osobnosti" a „rozporuplnost jeho rozhodnutí" jsou spojovány především s diskriminujícími tvrzeními, že Davídek uděloval svěcení kněžím nedostatečně vyškoleným, kteří si je nezasloužili, na místech k tomu nevhodných, dokonce že několikrát opakoval svěcení, která udělil, protože si prý sám nebyl jist, zda bylo poprvé všechno provedeno řádně a platně. Tato obvinění mohou být vyvrácena důvěryhodnými osobami, i takovými, které nepatřily k jeho okruhu. Ty ovšem nikdo nevyslechl.

Svěcení ženatých biskupů a žen

Nejzávažnější výtkou je však udělování biskupského svěcení ženatým mužům; v jednom případě byl světitelem sám Davídek, v ostatních případech šlo o biskupy jím vysvěcené, resp. o další biskupy v Davídkově posloupnosti. Podobně jako při kněžském svěcení osvědčených ženatých mužů šlo o ochranné opatření, protože ženatého muže z okruhu katolické církve ani Státní policie tak snadno nepodezírala, že by byl knězem, a už vůbec ne biskupem. Problém svěcení ženatých biskupů můžeme klidně přenechat k posouzení Bohu. Totéž platí pro kněžské svěcení žen (jistě jich bylo jen velmi málo, snad tři nebo čtyři). O této otázce se v šedesátých letech vážně teologicky diskutovalo. Davídek se k takovému svěcení rozhodl z pastoračních důvodů. Ženy ve vězeních postrádaly jakoukoli pastorační a zejména svátostnou pomoc (na rozdíl od mužů, neboť v mužských vězeních bylo mezi vězni mnoho kněží); vězněné řeholnice byly např. vystaveny závažnému a těžce deprimujícímu sexuálnímu týrání. I tyto ženy měly podle Davídka nárok na spásnou pomoc a posilu církve. Nadto není tato otázka ani dnes uzavřena a jednoznačně vyjasněna, navzdory apoštolskému listu papeže Jana Pavla II. Ordinatio sacerdotalis - O kněžském svěcení vyhrazeném pouze mužům. Papežský list není „neomylný" dogmatický dokument.

Kdo se v těchto otázkách dnes, po pádu totalitního režimu, odvolává na sbírku církevních zákonů Codex Iuris Canonici, nechápe a bagatelizuje vážnost tehdejší situace nebo ji při zpětném pohledu z bezpečí dnešní doby přikrašluje. Mimořádné okolnosti vyžadují i mimořádná opatření. Davídek se řídil heslem, které platí i dnes: „Život" víry a církve „má přednost před kodexem", „řád v konání" před „řádem předpisů a zákonných nařízení".

V rozporu s Casaroliho vatikánskou východní politikou

Značné neshody mezi Davídkem a Římem se týkaly nejen vatikánské východní politiky, jejímž architektem byl za papeže Pavla VI. arcibiskup Casaroli, pozdější kardinál a státní sekretář. Od něho vyšly zřejmě zákazy svěcení, týkající se Davídka, neboť ten stál v cestě církevní politice Casaroliho, směřující k narovnání vztahů a kompromisu - podle Casaroliho jistě k užitku církve. V roce 1973 se Casarolimu podařilo dosáhnout dohody s československou vládou o vysvěcení čtyř prorežimních biskupů. Mezi nimi byl Josef Vrana, do té doby předseda státem iniciovaného a Římem zakázaného kněžského sdružení Pacem in terris, v jehož předsednictvu zůstal i po svém jmenování. „Pokořující kompromis", tak nazval po pádu komunistmu tuto dohodu český žurnalista a příslušnou fotografii, zachycující podepisovací akt, opatřil titulkem „I s čertem se lze domluvit." Je tudíž pochopitelné, že Davídek neuposlechl, když ho Řím vyzval, aby přestal světit, protože byl přesvědčen, že je schopen politickou a církev­ně­politickou situaci posoudit lépe než příslušné římské úřady, a nebyl ochoten schvalovat státem vyžadované ústupky, jimiž se církev kompromitovala.

Davídek přitom využil svobody, jak od něho vyžadovala odpovědnost jeho úřadu v konkrétní situaci, svobody, která je dvojčetem pravdy. Tam, kde jde o pravdu evangelia, o nekompromisní věrnost Kristu a jeho pravdě, tam je nutná svoboda rozhodování, neboť je třeba poslouchat více Boha než člověka, tedy také více než církevního nadřízeného. Pravda a svoboda jsou vždy konkrétní a existenciální rozhodnutí mohou být činěna jen v aktuální situaci a na základě její znalosti, nikdy z odstupu a na základě abstraktní kalkulace. Slovo „svoboda" pojmenovává podstatný rys Davídkova charakteru, typický i pro jeho „ars regnandi", pro jeho umění vést: „Vést znamená poskytovat svobodu" - tak zněl jeden z jeho pregnantních výroků. Výchova ke svobodě, ke schopnosti chápat a rozhodovat odpovědně a posuzovat kriticky - to byl cíl jeho vzdělávacího programu. A je-li „směrnicí svobody" pravda, nemůže být svoboda nikdy libertinskou svévolí.

Požadavek podmíněného znovusvěcení kněží

Nactiutrhačné špinění Davídkova životního díla zlomyslnou pomluvou, že byl duševně nemocen, má fatální důsledky: zpochybňuje platnost všech jím provedených svěcení. Sémanticky nesmyslně se tvrdí, že jsou „dubie validum", tj. že mají pochybnou platnost. Tím je ovšem také napadáno působení mnoha kněží, které biskup Felix Maria vysvětil. Po pádu komunismu byl učiněn pokus otázku tajně vysvěcených z Davídkovy linie vyřešit správním aktem - vyžadovalo se nové podmíněné svěcení všech, kdo chtěli být zařazeni do normální, „řádné" pastorace; tajně vysvěcení ženatí biskupové však směli být podle mínění nových biskupů začleněni do pastorace po příslušném podmíněném jáhenském svěcení pouze jako jáhni. Jednotlivé podmínky byly sepsány v tzv. římských normách z roku 1992. Tajně svěceným, kteří se museli hlásit u svých nových biskupů, byly sděleny ústně, v písemné formě je do ruky nedostali; také nebyly oficiálně zveřejněny.

Šlo tedy o tajné řízení. Vykonávat kněžskou činnost bez předchozího podmíněného nového svěcení jim bylo zakázáno pod trestem exkomunikace. Při tomto postupu nebyly dodrženy ani podmínky, které církevní zákoník stanoví pro podmíněné znovuudílení svátostí.

Mnozí tajně vysvěcení kněží se požadavku podmíněného nového svěcení podrobili, protože chtěli dále pracovat v pastoraci. Ale v České i Slovenské republice existuje dodnes značný počet těch, kteří nové svěcení odmítli z důvodů svědomí, protože svěcení udělené biskupem Felixem podle všech pravidel považují za platné a reordinaci, byť jen podmíněnou, za urážku Ježíše Krista, hlavního dárce každé svátosti. Zpochybňování platnosti Davídkem udělených svěcení skutečně nelze ospravedlnit nijak jinak, než že je tento výklad svátosti motivován strachem. Jenže strach nepatří k zásadám pastorace. Naproti tomu existuje „apoštolská posloupnost strachu", která by ovšem naše následování Krista neměla ovlivňovat: „Proč jste tak ustrašení, malověrní?" (srov. Mt 8, 26; Mk 4, 40).

Mnoho statečných a odvážných vyznavačů se cítí tímto odmítnutím ze strany církve podruhé pronásledováno. Nutně vzniká stísňující pocit, že jsou vystaveni bezpráví.

Poučení pro celou církev

Nakonec zůstává otázka: Můžeme se od někdejší skryté církve něčemu naučit pro naši dnešní církevní situaci? Ano, můžeme. Předně se zde setkáváme s pozoruhodnými postavami křesťanských vyznavačů, „jejichž kolena nepoklekla před Baalem" (1 Kr 19,18), kteří se totiž bez ohledu na vlastní osobu nepodrobili protikřesťanské a proticírkevní moci. Kromě toho i pohled na církev jako společenství, inspirovaný Druhým Vatikánem, má pro nás dnes význam, právě proto, že zdaleka ještě není vžitý. V něm mají své místo i „laici", jak vyžadoval a prosazoval Davídek, a také ženám je v duchu bible přidělena spásná funkce, odpovídající jejich příslušnosti k lidu Božímu. Struktura vedení, kterou biskup Felix Maria vtiskl svému společenství (do vedoucího týmu patřili kněží i laici, muži i ženy, starší i mladší), by mohla být vzorem pro takovou synodální strukturu církevního vedení, která se nijak nedotýká svátostného úřadu, avšak umožňuje efektivní účast a spoluodpovědnost za rozhodovací procesy ve všech oblastech církevní života.

Měla-li být česká společnost, patřící jistě k těm nejvíce sekularizovaným, znovu evangelizována, mohl se koncept misionářské práce řídit zkušenostmi skryté církve. Její členové byli důvěrně obeznámeni s lidmi a jejich prostředím, hovořili jejich řečí, znali jejich problémy a názory a vykonávali civilní povolání téměř ve všech profesních oblastech. Ukazují cestu k pastoraci, jež má blízko k lidem a neprobíhá v obrovských velkofarnostech, nýbrž v především v malých skupinách. Návratem ke starým farním strukturám oficiální úřední církve byla zmrhána velká část pastoračního potenciálu. Zkušenosti církevního podzemí, které nikdy neztratilo kontakt s konkrétními lidmi, by i dnes mohly být orientací pro novou evangelizaci.

Obhajoba rehabilitace Felixe M. Davídka

Své úvahy končím výzvou: Církev našich dnů se musela, třebaže namáhavě a bolestně, naučit přiznávat vlastní vinu, prosit o odpuštění a usilovat o nápravu. Skvrna na jejím štítě, způsobená tím, že zradila své nejvěrnější svědky, nesmí zůstat nesmazána. Proto je rehabilitace Felixe M. Davídka, odvážného biskupa z doby nejtvrdšího pronásledování církve, a celého jeho společenství Koinótés požadavkem spravedlnosti, která nelze odkládat celá staletí. Pravda o skryté církvi musí vyjít najevo, musí zvítězit. Pravda vítězí.

Přeložila Helena Medková

Mluvíme-li o ekumeně, máme na mysli viditelnou jednotu rozštěpeného křesťanstva, ale právě tak zdar domu Božího [řecky oikos = dům]. Chci se zde věnovat úspěchům a slabinám ekumenického hnutí v Oceánii, postavit se kriticky k některým jeho aspektům a naznačit cestu k možné jednotě.

Pojem Oceánie zahrnuje ostrovy v Tichém oceáně a národy na nich žijící. Tyto národy se v rámci našeho „moře ostrovů" musely vzájemně objevovat, a to dávno předtím, než se setkaly s bělochy, kteří přistáli teprve v polovině 15. století na některých ostrovech. Protestantští misionáři přicházejí koncem 18. století, následováni katolíky a jinými protestantskými denominacemi v 19. století; v druhé polovině 20. století přibývají ještě letniční církve.

Křesťanství tedy vstoupilo do Oceánie jako rozštěpené náboženství. Ekumena byla zahájena oficiálně r. 1961 vytvořením Pacifické konference církví [PCC] jako centra ekumenických aktivit ve státě Samoa. Interfaith Search existuje z celého pacifického prostoru jen na Fidži, kde jsou silně zastoupeni hindové, sikhové a muslimové, zatímco obyvatelstvo ostatních ostrovů tvoří většinou křesťané. I když se skupiny Interfaith Search příležitostně scházejí ke společným modlitbám, jádro aktivit v oblasti křesťanské ekumeny představuje Pacifická konference církví. Proto také je její práce těžištěm tohoto příspěvku.

I. Cesta k jednotě

Za ekumenu se obecně považuje vše, co napomáhá viditelné jednotě církve. Ale co to znamená konkrétně v pacifickém prostoru? Na 1. generálním shromáždění PCC v Nové Kaledonii se členské církve zavázaly „všude, kde je to možné, se v duchu vzájemné spolupráce společně učit, modlit a sloužit - dokud nám Pán neukáže tu formu jednoty, která odpovídá jeho vůli". Od těchto počátků až dodnes převládá několik úkolů a témat, která naznačují, co znamená jednota pro církve v Oceánii. K nejčastěji používaným slovům v ekumenických programech a zprávách o činnosti patří slova jako společenství, spolupráce, účast na jednání, dělení materiálních zdrojů, podpora a vzájemné povzbuzování. „Forma jednoty, která odpovídá jeho vůli" je tedy zřejmě chápána ve smyslu právě vyjmenovaných frekventovaných pojmů - společenství, spolupráce a vzájemné podpory materiální a duchovní. To je tedy obsahem oné „služby", o níž mluví citovaný závazek; „učení a modlitba" se pak uskutečňují ve formě seminářů a workshopů v rámci programů, které PCC organizuje pro různé cílové skupiny uvnitř členských církví. K tomu se ještě vrátím.

Dogmatický základ členství je dán charakteristikou PCC jako „společenství církví a církevních organizací, které podle učení Písma vyznávají Pána Ježíše Krista jako Boha a Spasitele, a proto se jednomyslně snaží naplňovat společné povolání ke slávě Boha Otce, Syna i Ducha svatého" (konstituce PCC, č. 4).

V Oceánii tudíž jednota znamená dělat věci společně, abychom naplňovali to, k čemu nás Bůh společně povolal. A to můžeme v rozmanitých kulturách pacifického prostoru dělat jen tehdy, budeme-li žít v mírumilovném srozumění, tedy uskutečňovat jednotu určitým způsobem.

Podívejme se teď podrobněji, v čem tato jednota spočívá a jak se projevuje v pacifickém prostoru. Stupeň jednoty není ovšem definován. Jednota může znamenat v různých životních oblastech celou škálu spojení, od volných po velmi těsná. Tak např. na politické úrovni panuje jednota uvnitř Spojených národů, Evropské unie, Pacifického fóra, právě tak jako jednota uvnitř každé členské země těchto velkých sdružení na různých úrovních. Intimnějším druhem jednoty je vztah rodinný (v širokém slova smyslu); opět jiný druh intimní jednoty prožívám já se svým Bohem. S jakým typem jednoty spojujeme tedy naše ekumenické naděje? Podle mého názoru je v našem kontextu skutečně slibný a nejspíše realizovatelný rodinný model.

II. Pacifická církevní konference: struktura a členství

PCC sídlí ve městě Suva (Fidži). Sdružuje tradiční velké církve z oblasti, jejíž hranici tvoří na západě Papua-Nová Guinea, na východě Tahiti (Francouzská Polynésie), na severu Marshallovy ostrovy a Spojené státy Mikronésie a na jihu Aotearoa neboli Nový Zéland. PCC se skládá ze sedmi Národních rad církví, šesti malých církví, pěti středních církví a čtrnácti velkých církví. Na rozdíl od církve římskokatolické, která není členkou Světové rady církví, Biskupská konference pacifického prostoru a také katolická církev Šalamounových ostrovů jsou členy PCC, tohoto regionálního ekumenického sdružení.

Členské církve pokrývají téměř celý pacifický prostor. Existuje ovšem ještě jedno sdružení církví, většinou letničních: Sdružení křesťanských církví na Fidži. Tyto církve mají sklon k fundamentalistickému chápání bible a jeví menší ochotu zasazovat se o sociální spravedlnost. Jejich postoj se vyznačuje jasným oddělování profánního a sakrálního, přičemž církev se má - podle nich - zabývat sakrální oblastí. Ekumenické cíle, jak je formulovala PCC, jsou v přímém protikladu k zaměření této skupiny. K navazování kontaktu s nimi je proto zapotřebí velkého úsilí. Tyto církve ještě porostou; čím dříve se tedy podaří navázat ekumenické kontakty, tím lépe pro všechny zúčastněné.

III. Národní rada církví

V sedmi ostrovních zemích existují Národní rady církví. Jejich stav a schopnost přispívat k ekumeně ve vlastní zemi a v celém pacifickém prostoru se velmi různí. Některé velice aktivně pořádají akce a semináře pro rozmanité cílové skupiny svého členstva, jiné jsou spíše liknavé a svou činnost omezují na volbu několika členů, kteří pak Národní radu církví zastupují na akcích pořádaných PCC; zřejmě jim jde nejlépe mluvení na ekumenických setkáních.

Protože je Národních rad církví jen sedm, ostatní členské církve musejí v ekumenických otázkách komunikovat přímo s PCC. Co tento fakt vypovídá o významu ekumeny pro tyto členské církve? Bohužel nic dobrého. Nedokáží-li církve mluvit mezi sebou ve své vlastní oblasti, jak potom mohou mluvit o jednotě s těmi, kdo pocházejí z jiných kontextů? Ty členské církve, které vytvořily Národní církevní rady, jsou pravděpodobně lépe schopny zahájit rozhovor o ekumeně s kýmkoliv jiným. Většinou hovoří týmž jazykem, žijí vedle sebe v témže světě a mají obecně tytéž - materiální či duchovní - problémy. Některým církvím je stále zatěžko mluvit spolu o důležitých tématech jednoty jako součásti křesťanského prorockého svědectví, jež mají vydávat světu.

IV. Ekumenická práce Pacifické konference církví

Ekumenické úkoly, na nichž se pracuje v průběhu pětiletého období mezi dvěma generálními shromážděními, jsou dány usnesením generálního shromáždění. Cílem je, aby se církve celé oblasti v „ekumenické solidaritě" vzájemně podporovaly při řešení otázek spravedlnosti, míru a zachování stvořeného světa ve prospěch lidí, a tak naplňovaly Boží poslání. Centrální správa v Suvě formuluje v rámci tohoto zadání každoročně specifická těžiště. Jednotlivé projekty jsou většinou zaměřeny na to, co se členů aktuálně dotýká - od témat jako životní prostředí přes sociální problémy, otázky rodiny, vztahu pohlaví, mládeže, spravedlnosti, hospodářství, komunikace, vedení a řízení až po misijní a evangelizační činnost, teologii, spiritualitu a organizační otázky ekumeny. V rámci těchto aktivit - setkání, shromáždění, workshopů a seminářů - spolu církve hovoří, poznávají se a získávají vůči sobě důvěru. Tak roste jednota. PCC se chce významně zaměřovat na aktivizaci mládeže. Každý rok se koná nejméně jedno setkání mládeže regionu s workshopy nebo semináři na určitá společenská nebo teologická témata. Tak se probouzí a pěstuje zájem o ekumenu u budoucích vedoucích pracovníků církví v našem regionu. Tyto aktivity, vyrůstající z shromáždění PCC, slouží hledání a rozvíjení možností, jak být sjednoceni v domě [oikos] Božím nebo jak sloužit domu Božímu - což je podstata ekumeny. Čtyřem z nich se teď chci věnovat. 

1. Společenské problémy

Pacifická konference církví už organizovala semináře a workshopy na aktuální témata, jako jsou AIDS, lidé bez vlasti, klimatické změny, ochrana životního prostředí, migrace, misijní spolupráce a mládež. Tato témata byla vytyčena generálním shromážděním PCC. Týkají se celého člověka - jeho těla, rozumu i ducha - a také celých společenství lidu Božího. Ať už jde v těchto společenstvích o problémy společenské, náboženské nebo spirituální, jsou to zároveň problémy v domě Božím. Všechny vyžadují uspokojivé řešení. A tak se na seznamu aktivit posledních deseti let objevují témata jako výchova vedoucích pracovníků, globalizace, management přírodních katastrof, klimatické změny, podpora mládeže, násilí na ženách, mládež a alkohol, těhotenství nezletilých, sexualita, AIDS, rodinný život, péče o životní prostředí, ale také ekumenické dorozumění, vývoj a spolupráce, „Ostrov naděje" (viz dále) a pacifická teologie naděje. PCC se soustřeďuje na zájmy pacifického prostoru, ale udržuje i kontakty se svými partnerskými organizacemi v Asii, Africe, Severní Americe, Australii a Novém Zélandu a se Světovou radou církví.

Analýza práce PCC a podílu jejích členských církví na rozvíjení ideálů ekumenického hnutí v letech 1961-2007 jasně ukazuje, že uvědomění, aktivita a počet členů od počátku ekumenického hnutí v pacifickém prostoru až dodnes nepřetržitě stoupá. Jak národní rady církví, tak jednotlivé členské církve uskutečňovaly programy vytyčené generálním shromážděním. Na workshopech a seminářích získávali účastníci určitou výzbroj a informace přinášející prospěch místním církvím a ze vzájemného poznání rostla jejich důvěra a otevřenost vůči druhým.

Pacifické konferenci církví - právě tak jako její partnerské organizaci Světové ekumenické radě církví - se vytýkalo, že se vměšuje do záležitostí světa, když zaujímá prorocká stanoviska k otázkám spravedlnosti, chudých, životního prostředí a k dalším zdravotnickým nebo společenským problémům. Výtky přicházely přirozeně od lidí, jejichž zájmy by mohly být postojem církve poškozeny. Protože církve disponují širokou základnou, což představuje značnou moc, nesou politici a obchodníci nelibě, vyjadřuje-li se církev k tématům, jež se jich dotýkají. V pacifickém prostoru, kde většinu obyvatelstva tvoří křesťané (výjimkou je Fidži, kde jsou velké skupiny hindů a muslimů), je aktivita církví je skutečně legitimní a nutná ve smyslu evangelia - jde o celého člověka v jeho konkrétním kontextu.

2. Teologické problémy

Poslední rozhovory věnované dogmatickým tématům probíhaly v devadesátých letech v průběhu recepce Limského dokumentu „Křest, večeře Páně, ordinace" z roku 1982. Misijní kancelář PCC zorganizovala v roce 1993 tři konzultace na téma „křest" (Niue 1.-17. 6., Kiribati 2.-9. 6. a Papua-Nová Guinea 25.-29. 7.) a v roce 1996 jednu na téma „eucharistie" (Suva 1.-3. 12.). Vzhledem k velkým vzdálenostem byly konzultace o křtu uspořádány ve třech různých etnografických podoblastech: v Melanésii, Mikronésii a Polynésii. Diskuse o eucharistii začala v Suvě, ale k jejímu pokračování nedošlo, protože PCC byla restrukturalizována. Pro nedostatek peněz, ale i na přání nového managementu se mělo o tématu mluvit nejdříve v církvích jednotlivých zemí. Takový byl stav věci až donedávna, kdy byla vydána výzva k obnovení dialogu. Workshopy na téma křest, večeře Páně a ordinace byly pak zahrnuty do plánu činnosti PCC na rok 2010. Jedním z cílů těchto workshopů je lepší vzájemné porozumění. Mezi samotnými účastníky se jistě může vytvořit, ale důležitější bude, aby našli ve svých domovských církvích mechanismy umožňující předávat toto porozumění dále. Některé církve mají odpovídající strukturu, jiné ovšem ne. Proto je úkolem národních rad církví postarat se o zahájení takového procesu. A tam, kde národní rady církví neexistují, musejí odpovědnost v této věci převzít místní církve.

PCC zve rovněž odborníky z oblasti teologie a společenských věd na setkání s angažovanými laiky, aby se zamýšleli nad pacifickou hermeneutikou křesťanské víry a teologie. Začalo se s tím v roce 2006 a navázalo se v roce 2010. Na 9. generální shromáždění PCC v roce 2007 proběhla debata o předloženém návrhu textu „Teologie naděje" jako pokračování dřívějších rozhovorů, které vedly k vydání dokumentu „Ostrov naděje". K němu se přihlásilo 8. generální shromáždění v roce 2002 zároveň s doporučeními pro aktivity členských církví sledující posilování porozumění a spolupráce.

Dialog mezi církvemi probíhá tedy na různých úrovních a týká se jak praktických společenských, tak teologických problémů. O nich se diskutuje neformálně, což zjevně více přispívá k jejich pochopení. Tyhle hovory odpovídají možná oficiálním dialogům, které praktikují některé církve; přesto mohou být v kontextu Oceánie přípravou k tomu, aby se duch ekumeny rozvíjel spíše zdola, a ne shora, jak bylo dosud obvyklé.

3. Teologické vzdělávání

Pacifická teologická univerzita v Suvě (Fidži), je jediná ekumenická kolej v pacifickém prostoru. Založili ji a vedou členové PCC. O vytvoření takové instituce bylo rozhodnuto už na prvním ekumenickém setkání v roce 1961. Má vzdělávat v ekumenickém duchu vedoucí pracovníky, kteří budou sloužit církvi a společnosti v rámci pacifické oblasti. Hlavní cíle školy byly formulovány při jejím založení v roce 1966:

- má být nástrojem umožňujícím zdůraznění a naplnění našeho závazku, jímž je služba myšlence ekumeny a jednoty v Kristu;

- má světu zpřístupňovat zvláštnost pacifického prostoru a odlišnost poznání, které dal Bůh pacifickým křesťanům;

- má zajišťovat církvím pacifického prostoru dobře vyškolené domácí představitele a vedoucí síly. (Citováno z konstituce Pacifické teologické univerzity.)

Důležitými prvky tohoto zadání jsou ekumenické přesvědčení, kontextuální teologie a školení vedoucích sil pocházejících z pacifické oblasti. To jsou rozhodující hodnoty, má-li být vytvořeno pacifické křesťanství, v jehož kontextu budou moci obyvatelé Oceánie lépe vnímat a osvojovat si evangelijní poselství. Studium na univerzitě zpočátku končilo diplomem a udělením titulu bakalář teologie, později (před více než deseti lety) magisterskou zkouškou z teologie; v posledních letech zde lze absolvovat doktorandské studium filozofie. Jiné místní univerzity začaly nabízet bakalářské studium teologie teprve přibližně před deseti lety. Tak je Pacifická teologická univerzita dodnes líhní kvalifikovaných vedoucích sil pro úřad a především pro teologické vzdělávání v oblasti. Profesorský sbor tvoří teologové rozmanitých teologických směrů a konfesního zakotvení z pacifického prostoru i odjinud. Také studenti pocházejí z různých kultur a konfesí. Univerzita tedy poskytuje zkušenost jednoty v rozmanitosti. Slouží jí ke cti, že do svých studijních programů začlenila mnohé, ne-li všechny hlavní myšlenky a cíle PCC i širšího ekumenického hnutí.

Většina místních teologických univerzit se snaží o určitý druh teologické inkulturace. Prakticky (i když ne úplně) všichni jejich profesoři získali vzdělání na Pacifické teologické univerzitě. A usnesení generálních shromáždění PCC doporučují, aby církve do učebních plánů svých univerzit zařazovaly i obory, které se zabývají tématy, o nichž jsem se výše zmínil. Pokračující teologické diskuse (o křtu, večeři Páně a ordinaci, o teologii naděje a kontextuální hermeneutice), které organizuje PCC, jsou formou teologického vzdělávání, jež má umožnit společně chápat to, co je ve víře a jednání křesťanů skutečně důležité.

4. Jihopacifické sdružení teologických učilišť

Jakmile se začaly na teologických univerzitách poskytovat studijní programy končící udělením akademického titulu, vyvstala nutnost schvalovat je a kontrolovat jejich kvalitu. To je úkolem Jihopacifického sdružení teologických učilišť se sídlem v Suvě, které je kromě toho také nástrojem ekumeny v naší oblasti. Většina členů Sdružení (ne všichni) pochází z členských církví PCC. Tato instituce realizuje rovněž projekty na podporu vzdělávání svých členů a každé dva roky svolává vedoucí teologických univerzit na zasedání rady, které se koná pokaždé na jiné univerzitě. Intenzivní výměna zkušeností posiluje vzájemné kontakty, zlepšuje vztahy mezi univerzitami a ulehčuje komunikaci i porozumění. Snad ještě důležitější je, že styk se sobě rovnými podporuje pozitivní uvědomění účastníků.

Kritéria, podle nichž Jihopacifické sdružení povoluje studijní programy, obsahují speciální požadavky, např. zdůrazňování kontextuálních a ekumenických aspektů nebo zaměření na otázky spravedlivého vztahu mezi pohlavími, sociální spravedlnosti, rodiny a ekologie. Sdružení slouží členským univerzitám v řadě věcí podobně jako PCC církvím - workshopy jím organizované mají i podobná témata (úkoly vedení, AIDS, pomoc tělesně postiženým). Dokonce koncipuje a vyrábí pracovní materiály na tato témata a poskytuje je svým členům, aby je mohli začlenit do svých studijních plánů. Jihopacifické sdružení podporuje ekumenické úsilí, inspiruje kontextuální teologii a vytváří užší kontakty mezi teologickými univerzitami - to vše jsou významné úspěchy.

V. Úspěchy a problémy

Od vzniku PCC se vztahy mezi různými konfesemi v pacifickém prostoru rozhodně zlepšily. Díky společné práci jsme schopni lépe se dorozumívat o všem, co nás spojuje, pokud jde o křesťanskou lásku, spravedlnost a mír, a více si to uvědomovat. V průběhu tohoto procesu jednotlivé církve odbourávají bariéry a umožňují druhým vzájemné poznání. Církevní představitelé se osobně znají a hovoří spolu o společných tématech, týkajících se zájmů církví i širší společnosti. Na druhé straně - přes úspěchy v oblastech zmíněných v předchozích odstavcích - se dosud nedostatečně zabýváme tím, co jednotlivé církve odděluje. Snad v tomto bodě přinesou nějaké řešení teologické diskuse. Vedoucí funkcionáři spolu hovoří a spolupracují, ale měli by lépe informovat obyčejné členy svých společenství, aby i oni chápali jednotu křesťanstva a prakticky se na ní mohli podílet.

Dalším problémem je financování činnosti ekumenických institucí. Jestliže ekumenická zařízení, vyjmenovaná v tomto příspěvku, ztratí finanční podporu partnerských organizací, nebudou moci vyvíjet činnost. Církve a členové těchto zařízení nejsou schopni z ekonomických důvodů - a částečně i pro nedostatek přesvědčení - tato zařízení a jejich aktivity financovat sami. Finanční zprávy všech tří institucí - Pacifické teologické univerzity, Pacifické konference církví a Jihopacifického sdružení teologických učilišť - dokumentují jejich žalostnou hospodářskou situaci. Pro všechny tři platí, že 70 % prostředků jim poskytují dárci odjinud a jen 30 % pochází z vlastní oblasti. Dialog a spolupráci udržuje pomoc zvenčí, a když ta odpadne, vývoj ekumeny se prakticky zastaví nebo se situace dokonce vrátí do někdejšího stavu. Nejsme schopni se sami financovat - podle mne (kromě jiných důvodů) především proto, že církev je nucena především budovat vlastní identitu: Mnoho církví záviselo na prostředcích ze zahraničí; teprve v průběhu posledních čtyřiceti let se stávaly nezávislými, začaly vychovávat vlastní klérus a brát věci do vlastních rukou. Proto je jejich prvořadou starostí budovat vlastní strukturu, a teprve pak si mohou dovolit přispívat na jiná zařízení. Ovšem neměly by přitom zapomínat, že jsou nerozlučitelně spojeny s druhými, kteří nenáležejí k jejich konfesi, a že je jejich povinností konstruktivně s nimi spolupracovat k prospěchu všech.

Dalším úkolem Pacifické konference církví je oslovit menší církve, které dosud nejsou jejími členy, což jsou hlavně Letniční církev, Assembly of God, fundamentalistické sekty a odštěpené církve. Na spolupráci s nimi by se měla ve svých programech a projektech více zaměřovat. Oikos Boží není exkluzivní klub - cílem ekumeny je být obrazem jednoty uvnitř Boží rodiny.

VI. Závěry

Po prvních deseti letech nového tisíciletí lze říct, že ekumena v pacifickém prostoru má budoucnost. Pacifická teologická univerzita aktivně podporuje činnosti vedoucí k porozumění a spolupráci mezi církvemi. Materiální účast je zatím nedostatečná, ale to se doufejme zlepší, jak se bude -  díky workshopům, seminářům a školení vedoucích církevních pracovníků - prohlubovat chápání problematiky. Výuka na Pacifické teologické univerzitě a práce Jihopacifického sdružení teologických učilišť se musí intenzivněji zaměřovat na ekumenickou teologickou výchovu, neboť bez ní nelze hlouběji chápat, co nás dělí a co nás spojuje. Snad by mohla vstřícnost a pohostinnost našeho lidu, běžná v turistickém průmyslu a jím hojně využívaná, posloužit i ekumenickým účelům v oblasti Pacifiku i mimo ni. Dialog mezi církevními představiteli a institucemi se rozvíjí jen pomalu a i na vztazích mezi církvemi je co zlepšovat. Viditelná jednota, do níž všichni vkládáme naději, je už dnes v našich pacifických církvích do jisté míry patrná. Ale je třeba ještě jasněji formulovat, o jaký druh jednoty usilujeme. V současné době - a to je mimořádně závažné - nám zjevně chybí angažovanost jak v teoretické, tak v praktické činnosti zaměřené na konfesní rozdíly, zaostává aktivní kooperace při hledání toho, co lze dělat společně. Na pomoc zahraničních ekumenických institucí se nemůžeme spoléhat věčně. Církve v Oceánii musejí hledat místní finanční zdroje na podporu ekumeny a usilovat na tomto poli o materiální nezávislost. Jinak by pro nás zůstala ekumena prázdným pojmem.

Z Concilia přeložila Helena Medková

Není lehké psát či hovořit o starokatolické spiritualitě. Takový pojem totiž předpokládá specifický druh duchovního života, popsatelný jako typicky „starokatolický". Předpokládá též, že všechny obce jménem starokatolické lze vystihnout tím samým způsobem duchovního života a životního stylu.

Tak tomu ovšem není. V různých starokatolických církvích, ba v jednotlivých farnostech, panuje odlišný způsob duchovního života. Kdo navštíví starokatolické obce Holandska, Německa, Švýcarska či Polska, střetne se s odlišnými liturgiemi, pobožnostmi, duchovními životními styly a mentalitami. Každé starokatolické společenství koření ve vlastní a charakteristické dějinné situaci. Rozvíjelo se v různých dobách, utvářeno odlišnými tématy. Ale je tu něco víc: legitimitu těmto odlišnostem dodává samotná starokatolická ekleziologie. Zpříma řečeno: starokatolíci zakládají na samostatnosti místních církví, uznávajíce uvnitř jedné po světě rozšířené církve celou škálu výrazů duchovního života, zasazených do konkrétní situace té které obce. Příznačně pro ně zní ekleziologický princip jednoty v rozdílnosti, vystižený slavnými slovy připisovanými svatému Augustinovi: in necessariis unitas, in dubiis libertas, in omnibus caritas (v nutných věcech jednota, v nejistých svoboda, ve všem láska). Tato věta se stala mottem německým katolíkům, kteří vystoupili proti závěrům Prvního vatikánského koncilu z roku 1870. Rozdíly nejsou tak veliké, aby potlačovaly společné prvky. Na povrchu převládá rozmanitost, ale na úrovni duchovní inspirace vskutku shledáváme společnou půdu.

Nejprve je nicméně třeba vystihnout rozdíly mezi jednotlivými styly starokatolické spirituality, jak je nalézáme v jednotlivých národních církvích. Za druhé je nutno ony rozdíly zasadit do příslušných dějinných souvislostí. Za třetí se tažme po rysech starokatolickou spiritualitou sdílených. Zatímco první a poslední část našeho výkladu spíše zestručníme, v části druhé si dopřejeme jistou obšírnost.

Zjednodušeně lze starokatolické církve rozdělit do tří skupin podle doby, v níž vznikly. Lze rozlišit mezi těmi, které povstaly před prvním vatikánským koncilem roku 1870, těmi, jež povstaly v důsledku řečeného koncilu, a těmi, jimž dala vzniknout pozdější rozhodnutí, podložená papežskou mocí.

Do první skupiny spadá Utrechtská církev, nezávislá od počátku osmnáctého století. Podnětem jejímu osamostatnění bylo sesazení holandského biskupa římskou mocí a jmenování nástupce bez porady s utrechtskou kapitulou. Pozadí těchto dějů sestává z patrných rozdílů v přístupu k jistým teologickým, pastorálním a mravním otázkám, nálepkovaných často označením „jansenistické".

Druhá kategorie náleží církvím, povstalým z protestu bohoslovců i laiků proti závěrům prvního vatikánského koncilu v čele s katolíky německými, následovanými hnutím švýcarským. Časem se připojilo několik hnutí v hranicích Rakouska-Uherska.

Třetí skupinu tvoří polské národní církve s počátkem na přelomu devatenáctého a dvacátého století. Vznikly ve Spojených Státech z vůle polských vystěhovalců, nespokojených s irskými biskupy, vnucenými jim Římem. Podníceni knězem jménem Hodur sestavili vlastní církevní obce. Hodur prosadil určité kázeňské, bohoslužebné a naukové změny. Později církev zakořenila i v původní domovině jejich otců, v Polsku.

Spiritualitu Utrechtské církve podbarvila katolická obnova po reformaci. Jako zdroj inspirace pro mnoho holandských kněží i laiků posloužilo především francouzské církevní obrození druhé poloviny sedmnáctého století.

Duchovní obroda starokatolických společenstev Německa, Švýcarska a Rakousko-Uherska vyvěrala z myšlenek tak řečeného „osvíceneckého katolictví". Polské národní církve koření v svérázech polského katolictví a jejich samostatnost plyne z odvržení od papežského centralismu. Ve velké míře podržely tradiční polskou zbožnost, v zápalu pro zachování polské totožnosti mezi vystěhovalci se však rozešly s Římem. V těchto souvislostech lze též zmínit Mariavitskou církev, vystihující v nejvyšší míře typickou polskou spiritualitu ve spojení emocionální lásky a sociálního cítění.

1. Nedávné studie potvrdily zásadní vliv francouzských teologů na spor mezi Utrechtem a Římem počátkem osmnáctého století, a to nejen v církevněprávních záležitostech; o francouzský příklad se opíraly i myšlenky teologické a duchovní. Biskup van Neercassel, apoštolský vikář druhé poloviny sedmnáctého století, nadšeně obdivoval Bossueta a upřednostňoval kněze vzdělané v Oratoriu oproti absolventům jiných učilišť. Díky tomu pocházela z oratoriánských škamen většina vůdčích osobností holandské katolické církve, a to včetně světských kněží. O toto kněžské hnutí s charakteristickou duchovností nejevil zájem pouze van Neercassel. Jeden z jeho předchůdců, Rovenius, pojal dokonce záměr založit obdobný ustav na nizozemské půdě, o čemž si dopisoval s Janseniem. Neplál pouze pro vzdělávání kléru. Toužil též nadchnout církev (vedoucí vlivem soudobých politických okolností jistý druh „podzemní" existence) novým druhem duchovnosti v souladu s obrodou katolické církve po Tridentském koncilu. Pro inspiraci se obrátil k první generaci nově založeného jezuitského řádu; k pisatelům převážně španělským, italským a německým. Druhý zdroj inspirace nalezl ve Francouzovi, jmenovitě ve Františku Saleském. Svéráz národní povahy vtiskl pak jeho myšlenkám odkaz původně nizozemského středověkého hnutí jménem devotio moderna, jež usilovalo o pravý duchovní život v prostředí všední každodennosti. K tomu si vyvinulo stupňovitou metodu meditace a asketismu, zdůrazňující též četbu Písma.

Se zavřením klášterů následkem reformace pozbyli Holanďané možnosti vést mnišský život. Monastickou zbožnost a spiritualitu však převzaly kněžské kapituly a společenství pobožných žen, vedoucích společný život jako bekyně. Kněží obvykle čerpali inspiraci z Francouzského oratoria, založeného Pierrem de Bérulle. Svou pastorální činnost pak vystavili vlivu velkého milánského arcibiskupa Karla Boromejského. Obé formovalo jejich zbožnost do střízliva se zaměřením na základy křesťanského života. Čelní rys jejich spirituality spočíval v prožívání duchovního života uprostřed všedních povinností, vedeného ve skrytu ve společenství s Pánem a provázeného přísnými osobními standardy. Toto tíhnutí k individualismu pak vyvažovala církevní kázeň, zejména zdůrazněním účastí na mších a nešporách. Niterná zbožnost se tak mísila se smyslem pro liturgické společenství. Tento druh spirituality, prostupující sedmnáctým stoletím, čiší obzvláště silně z modlitební knihy, sepsané van Neercasselem pod dojmem francouzských předloh. Reedice se, byť s jistými změnami, dočkala ještě na sklonku devatenáctého století.

V řečené knize najdeme množství cvičení a modliteb k soukromému použití spolu s překladem bohoslužebných textů k Eucharistie a ostatním svátostem. Každou z nich uvozuje krátké katechetické poučení a napomenutí k přípravě na plodné přijetí svátostné milosti, s důrazem na správný záměr. Jasně zde vyvstávají charakteristické rysy: žít ve zbožnosti všednodenní život v souladu se společenským postavením muže a ženy, manžela a manželky, pána a sluhy. Chybí, snad v odporu vůči takzvaným španělským iluminátům, smysl pro hlubokou mystickou zkušenost, nechybí zato důraz na odříkavý způsob života. Důležité je ovládat puzení k žádostivosti. V souladu s jansenistickými principy pravdy a upřímnosti nepatří důraz k vnějším náboženským úkonům. Životní důležitost patří vnitřním záměrům. Novotám nebudiž přáno. K zdravé duchovnosti stačí obrat k platným zdrojům: k Písmu a k učení Otců. Nejmarkantnějším rysem je pěstění soukromé vnitřní zbožnosti v souladu s veřejným slavením církve: mší, dalšími svátostmi a společnými modlitbami breviáře.

Příznačnou je pro popsaný druh duchovnosti mešní kniha s latinským textem, provázeným překladem do holandštiny, aby mohli farníci sledovat počínání kněze u oltáře. Kněz proto odříkával latinské modlitby nahlas, aby se lid orientoval v překladu. Za zmínku stojí i další aspekty mešní knihy. Každou neděli a svátek uvozuje krátká historická poznámka a zbožný výklad. Všechna evangelia a epištoly provází florilegia, citáty a úryvky z církevních Otců. Každý se tak ve své modlitbě mohl napájet ze zřídla sdílené a původní tradice. Ke konkrétnímu způsobu života pak náležela střízlivost, strohost a střídmost.

V nizozemských starokatolických obcích nezapustily nikdy kořeny pozdější obyčeje, jako modlitba růžence, uctívání Nejsvětějšího Srdce a další plody pozdně barokní zbožnosti. I do devatenáctého století provázela jejich spiritualitu příznačná střídmost. Nikdy si nezadali s lidovou zbožností svých římskokatolických současníků, s přehnanou úctou mariánskou, uctíváním svatých, poutěmi a kulty, zaváděnými jistými řeholními řády. Typickou pro ně zůstala spiritualita světských kněží a jejich farníků období bezprostřední potridentské restaurace, jež přečkala i velké změny v dvacátém století následkem vlivu německého a švýcarského hnutí. I v období liturgické obnovy, provázené snahou nalézt nový směr pro křesťany moderní doby, zůstala holandská spiritualita nezměněna v důrazu na osobní odpovědnost, ústící v poctivý křesťanský způsob života prostý fantazírování a mystických výstřelků na straně jedné, na druhé straně pak doceněním účasti na veřejné bohoslužbě v zažitých podobách. Znalost Písma zajišťovala dostupnost holandských katolických překladů. Jeho porozumění napomáhaly řady citátů z Otců a spisů portroyalských jansenistů. I pod silným vlivem německým po roce 1870 si Holanďané svou starou tradici uchovali, byť průběžně upravovali a přizpůsobovali.

V desetiletích následujících druhé světové válce se vynořilo několik nových prvků. Vzniklo bratrstvo, zaměřené na pěstování náboženského života podle přísných pravidel. V souladu s tradicí začátku sedmnáctého století dostalo jméno svatého Willibrorda. Za hlavní cíl si vytklo zpracovat holandské dědictví devotio moderna pro dnešní dobu. Podníceno kontaktem s anglikány zavedlo pravidelná setkání duchovní obnovy jako nepřehlédnutelnou součást života církve. Obnovilo též denní modlitbu podle laického breviáře a pro své členy pořádalo rovněž biblické kroužky.

S novými duchovními technikami, jako je zavedení zenových metod do křesťanského rozjímání, se však neexperimentovalo. Poměrně nedávno utvořila skupina kněží pracovní skupinu k duchovní obnově církve. Jakkoliv silně ovlivněni charismatickým hnutím, neuvolili se založit vlastní bratrstvo a raději povzbuzovali duchovní život uvnitř tradičních farních struktur. K charismatické skupině náležel bývalý rektor Společnosti svatého Willibrorda. V duchu charismatické obnovy pořádali konference na rozličná témata.

Obzvláště mezi několika mladými duchovními ze Švýcarska zavládla touha po větší otevřenosti vůči spiritualitě pravoslavné, jež se zejména projevila v uctívání ikon a zavedení některých pravoslavných prvků do starokatolických bohoslužeb, zejména velikonočních. Taková závislost na vnějších vlivech vskutku zamrzí; jako bychom postrádali zdravou spiritualitu ve vlastní tradici.

Nestálo by spíše za to prozkoumat vlastní kořeny? Neomílat jistě donekonečna zastaralé formy, ale objevovat původní a tradiční duchovní prvky a přizpůsobit je potřebám moderní doby? Tak, jako římští katolíci znovuobjevili mystickou tradici Karmelu (zejména v odkazu Jana od Kříže), musí starokatolíci v zájmu duchovní obrody znovuobjevit vlastní duchovní kořeny. To zajisté neznamená, že mají oprašovat staré formy jansenistické zbožnosti. Jen je třeba nových možností objevit křesťanský způsob života v souvislostech současného sekulárního světa, spojený samozřejmě se srozumitelným liturgickým výrazem.

2. Starokatolická hnutí v Německu a Švýcarsku jsou vedlejším účinkem protestu proti dogmatům papežské neomylnosti a centralizované jurisdikce. Podnícena původně profesory získala podporu dobře vzdělaných laiků. Ti přicházeli z kruhů církve otevřených moderní kultuře a vědě. Inspiraci čerpali od teologů ovlivněných osvícenstvím a romantismem. Profesora Reusche, potomního generálního vikáře německého biskupa, poznáváme už jako studenta slovutného teologa Günthera, zavrženého papežem. V čele protestu stanul J. J. Ignaz von Döllinger, vzdělaný v Tübingenu v okruhu žáků J. A. Möhlera.

Tito protestující teologové považovali za povinnost udržet protest v strukturách církve. Ustavili si proto vlastní „diecési" jako provizorium po dobu nouze, než se jim znovu otevře místo uvnitř římskokatolické církve. Proto nazývali svého biskupa „biskupem pro starokatolíky v Německu". Budiž zdůrazněno, že protest nemířil pouze proti novotám prvního vatikánského koncilu. Do popředí se dostala sama idea církve ve všech ekleziologických souvislostech a úsilí přetavit onu ideu do živoucí, dějinné skutečnosti, tj. jakéhosi druhu proticírkve v konkrétní podobě nově zbudované „nouzové organizace". Stálo by nás odbočku vyprávět celou historii starokatolických tužeb a cílů, jichž během krátkého období skutečně dosáhli. V krátkosti lze říci, že veškeré snažení reformních katolíků od osvícenství do počátku devatenáctého století zapracovali starokatolíci do bohoslužebných textů, pastorálních listů a modlitebních knih. Ve snaze navrátit rituálu klasický tvar okleštili západní liturgii od barokní přebujelosti. Svěřili laikům odpovědnost v bohoslužbě i na všech úrovních církevního provozu. Čelíce nelehkému úkolu vystihnout starokatolickou spiritualitu, musíme v krátkosti prozkoumat dějinný původ starokatolických církví.

Jsem přesvědčen, že celek starokatolického hnutí a všechna relevantní teologická, liturgická a duchovní témata jeho doby skvěle vystihují von Döllingerova slova v úvodu k jeho dílu z roku 1870 Der Papst und das Papsthum (Papež a papežství):

„Jsme přesvědčeni, že katolická církev nesmí sklouznout ani do útočného, ani do obranného postoje vůči zásadám politické, intelektuální a náboženské svobody a osobní odpovědnosti, a to zajisté do té míry, do jaké lze tyto zásady pochopit v křesťanském smyslu, a to dokonce jako přímý výsledek tvůrčí moci ducha i litery evangelia. Církev by měla těmto zásadám přitakat a zasadit se o jejich co nejčistší a nejušlechtilejší uplatňování. Věříme nadto v nezbytnost, nevyhnutelnost a neodkladnost podstatné a důsledné reformy církve."

Tento Döllingerův reformní program očividně vyvěrá ze situace, dosažené začátkem devatenáctého století. Tam, kde zmiňuje liturgickou obnovu, kráčí ve šlépějích Sailera a Wessenberga. Jeho vliv na průběh liturgické obnovy v kostnické diecézi pohnul později mnohé její farnosti ke vstupu do švýcarské starokatolické církve. Přál následujícím změnám: zavedení národního jazyka a přeformulování některých klasických liturgických textů ve jménu lepší srozumitelnosti a výchovného účinku. Nejduchovnější prvky starokatolického hnutí nalézáme však v raných pastýřských listech biskupů. Za témata volily křesťanské svědomí, svobodu božích dětí, povinnosti náboženské obce. Nalezneme v nich notnou porci otevřenosti vůči osobní odpovědnosti, jež mezi léty 1870 a 1880 vyústila v zdobrovolnění postů a zpovědi. Důraz leží na sociální odpovědnosti věřících beze stopy klerikalismu. Najdeme zde mnoho pobídek k účasti na bohoslužbách, zejména eucharistii, nahlížené nyní jako zdroj inspirace v každodenních starostech - opět známá kombinace osobní zodpovědnosti a veřejného slavení. Starokatolická církev stojí na konkrétním povolání a poslání jednotlivce na sociálním a veřejném životě, zajisté bez návratu k zasahování církve do politiky. Nejzazším cílem hnutí je duchovní společenství, prodchnuté osobním křesťanským postojem jednoho každého člena a živené i tříbené svátostným životem církve.

Tím ale není řečeno vše. První švýcarský biskup Herzog proslul snahou vtáhnout do duchovního a bohoslužebného životy i ty, kteří se stali starokatolíky z politických pohnutek. Za jeho nejslavnější dílo se považuje modlitební kniha nazvaná Gott ist die Liebe (Bůh je láska), uveřejněná s cílem podpořit křesťanský rodinný život. V předmluvě vyjadřuje pisatel touhu podnítit svou prací podobu rodinného života založenou na modlitbě. V duchu nejlepších tradic předkládá ranní i večerní modlitby a pobožnosti v čase osobní potřeby spolu s krátkými úvahami nad nedělní bohoslužbou a bohoslužbou svátostí. Zaujetím tohoto konkrétního postoje se Herzog vřadil do proudu tradice, ustavené v Holandsku. Zaujme i četností biblických citací. Staví na srozumitelnosti bohoslužby všem účastníkům, jejich možnosti modlit se spolu s knězem a přístupu k eucharistii každou neděli. Po vzoru jansenistů zavrhuje okázalost v bohoslužbě, jak vyplývá z jeho pastýřského listu, datovaného rokem 1894:

„Nikdo neuhájí tvrzení, že papež vede svět k hlubšímu porozumění pravdě evangelia svým orchestrem dispenzů, či že tak přivádí lidstvo k novým způsobům uctívání Boha. A dokonce i když mluví o úctě k Bohu, má na mysli růženec, takzvaný Třetí řád Svatého Františka, odpustky nebo podivné novodobé světce."

Jasně vidíme, jaký druh nábožnosti Herzog odmítá, vidíme i jeho cestu k obnově zdravé duchovnosti. Následuje již zmíněných zásad: spiritualita má být biblická, střízlivá a průhledná a zejména má ústit v důsledně křesťanský život. Tyto myšlenky prostupují Herzogovými kázáními stejně jako Reuschovými. Oba používají ustálené schéma: oba vykládají biblická témata tak, aby měla dopad na osobní rozhodování věřících v každodenním životě. Slavení, a to především neděle, přináší vedle oddechu od starostí rovněž milost nezbytnou k jejich zvládání. Takový ethos vystihuje starokatolické hnutí jako celek.

Herzogův úspěch byl diskutabilní. Jeho nástupce Küry shledal v srdcích a myslích starokatolíků více svobody než Ducha Svatého a zatratil liberalismus jako druh církevní nevázanosti. Díky Kürymu se dnes mezi mladším švýcarským klérem setkáváme s hnutím za uskutečnění původních ideálů Herzogových. Spolu s několika mladými laiky založili na sklonku šedesátých let Bratrstvo Svatého Jana Křtitele. Usilují o prohloubení duchovního života vzkříšením společné modlitby. Působí na poli liturgické obnovy. Uveřejnili podobu denní modlitby církve založenou na klasickém breviáři a pořádají diskusní setkání nad současnými tématy. Reflektují diasporní postavení většiny švýcarských starokatolíků, především v městských oblastech. Jde o skupinku malou, ale vlivnou. Ve Švýcarsku máme i Bratrstvo svatého Mikuláše, usilující o nastolení církevního společenství starokatolíků s pravoslavnými. Nepostrádá podobnost s anglikánským Společenstvem svatých Albana a Sergeje, jen působí spíše na liturgickém než akademickém kolbišti.

Popsaný vývoj vystihuje současnou situaci ve Švýcarsku, což nás přivádí k otázce, není-li tomu obdobně v Německu. Mnoho kněží i laiků se tam přidává k Bratrstvu svatého Michala, původně protestantské skupině volající po obnovení modlitebního řádu a spirituality katolického mnišství uvnitř luterské církve. Můžeme též poreferovat o zavádění zenem inspirovaných metod meditace profesorem Christianem Oyenem, byť se jedná o jev spíše okrajový. V obou zemích se hlavní důraz upíná k modlitbě jako prameni inspirace pro všednodenní život.

Není těžké shledat jisté podobnosti mezi holandskou a německou spiritualitou. Obě přece sdílejí tutéž katolickou tradicí i tytéž souvislosti současné západní společnosti.

3. Švýcary a Němce se starokatolíky polského původu však zaměňovat nelze. Novinky o současných proudech polské spirituality nejsou naneštěstí nejdostupnější, jejich pouto s vlastenectvím nicméně nelze přehlédnout. Polská národní katolická církev povstala z roztržky polských vystěhovalců v USA s jejich irskými biskupy. Smysl pro národní nezávislost vedl v kontrastu s církevní nesamostatností k rozkolu s Římem a připojení ke starokatolickému hnutí. Co do způsobu náboženského života si podrželi příznačně polské tradice. Hýčkají pak svérázné formy nábožnosti u ostatních starokatolíků nevídané. Drží například zvláštní pobožnosti k Nejsvětější Svátosti a k Panně Marii. Jak v USA, tak v Polsku se mezi nimi daří typickým formám lidové zbožnosti, byť k užívání růžence, ztvárňování Nejsvětějšího Srdce Páně a dalším podobám pozdně barokního kultu obvykle nesahají.

Mariavity vystihuje zvýšený sklon k adoraci Nejsvětější Svátosti a vykazují výjimečnou mariánskou úctu. Opět se setkáváme s typicky národní spiritualitou ve spojení s rozvinutým sociálním programem. Poláci se rovněž činí na poli vzdělání a dokonce i v odborovém hnutí. Míru jejích vlivu na ostatní podoby starokatolické duchovnosti nelze však v současnosti náležitě zhodnotit. Zde zeje prostor pro další výzkum.

Z našeho stručného popisu rozličných složek starokatolické spirituality jasně vyplývají rozdíly jednotlivých tradic, ale i jisté společné prvky. Za prvé si zakládají starokatolické církve na takovém stylu bohoslužby, který inspiruje každého věřícího a každému umožňuje aktivní účast. Za druhé, snad s výjimkou polských církví, zdůrazňují potřebu návratu k původním tradicím ve jménu nalezení zdrojů pro nefalšovaný duchovní život uprostřed tohoto světa. Z téhož důvodu obnovily obeznámenost laiků s biblí, zahájivše rovněž proces liturgické obnovy návratem k původním pramenům a šířením spisů svatých Otců. Chybí laciná zbožnost. Barokní přebujelosti se neholduje. Bohoslužba i duchovní život žádají především ducha prostoty a upřímnosti. A v linii vývoje moderní společnosti přejí starokatolíci osobní zodpovědnosti v souvislostech duchovního i společenského života jednotlivce. Toto tíhnutí k individualismu, skutečné hrozbě starokatolické spirituality, usměrňuje pobídka věřícím k účasti na bohoslužebném slavení, jehož nejsou jen trpnými diváky. Proto je od bohoslužeb, modliteb i kázání bez výhrad žádána srozumitelnost. Křesťanský život ovšem žijí konkrétní lidé, a tak nemá církev jako instituce přímý dopad na společenský život. Ten přichází zprostředkovaně a neplánovaně. Je dílem nenápadné přítomnosti hrstky praktikujících starokatolíků a jejich křesťanského způsobu života.

I zde se vymykají polské církve, jejichž společenský dopad je větší, opět skrze těsnější sepětí víry s vlastenectvím, jež působí rovněž jako „sociální pojivo", držící určitou společenskou skupinu pohromadě. V jiných církvích nicméně nevede vnitřní život bezprostředně k vnějšímu jednání. Sociální situace starokatolíků, žijících převážně v diaspoře a malých farnůstkách, tento postoj odráží. Závěrem řečeno, starokatolická spiritualita středního proudu patrně zrcadlí postavení náboženství v moderní společnosti, především jeho privatizaci a vytěsnění na okraj společenského života k živoření v oddělených skupinkách s vlastním způsobem života na periferii společnosti. V těchto nových souvislostech a v tomto konkrétním slova smyslu došla prorocká slova, vyřčená kdysi von Döllingerem, bohatého naplnění.

Jan Visser (nar. 1931 v Ijmuidenu) studoval teologii v Amersfoortu (starokatolický seminář) a na univerzitách v Bonnu a Utrechtu. V roce 1956 byl vysvěcen na kněze, v letech 1957-1969 byl farářem v Arnheimu a Amersfoortu. V roce 1965 získal v Bernu doktorát teologie. V letech 1969-1994 byl docentem, přednášel pastorální teologii a psychologii na teologických fakultách v Njimegen a v Utrechtu. Od roku 1968 byl do-centem systematické a praktické teologie ve starokatolickém semináři. V roce 1974 se stal členem metropolitní kapituly. Od roku 1976 do 1996 byl - z pověření semináře - profesorem starokatolické ekleziologie na univerzitě v Utrechtu.

Předloha vyšla jako součást sborníku: Huelin, Gordon (editor): Old Catholics and Anglicans 1931-1981, Oxford University Press, Oxford 1983; z angličtiny přeložil Jakub Lev Houdek

Pavel Hošek:  Cesta ke kořenům. Odkaz šlechtického rodu Milnerů z Milhausenu a jeho nositelé, CDK Brno 2010.

Třináctý svazek ediční řady Quaestiones quodlibetales z pera docenta pražské UK Pavla Hoška svým obsahem poněkud vybočuje z této řady. Zabývá se dějinami rytířského rodu Milnerů z Milhausenu, který kdysi hrál významnou roli v českých dějinách. Kniha sleduje přes dvě století trvající zápas několika genealogů, přesvědčených, že jsou potomky tohoto rodu, o změnu v historickém pojetí této šlechtické rodiny.

Autor představuje v první části publikace předbělohorské dějiny rodu, při níž vychází převážně z dosavadní literatury. Na tuto kapitolu navazuje druhá, hlavní částí knihy, která je podáním a interpretací prací tří rodopisců, přesvědčených o své příslušnosti k rodu Milnerů. Tato část je založena na pečlivém studiu pramenů. V knize ale nejde o jednoznačný důkaz, zda zmínění rodopisci byli či nebyli přímými potomky předbělohorských Milnerů, ale o představení zápasu o vlastní a rodinnou identitu.

Václav Umlauf, Synopse dějinnosti a koncept historie. Hermeneutické eseje o filosofii dějin, CDK Brno 2010

Brněnské nakladatelství splácí knihou esejů, které se pokoušejí o podání jednotného pohledu na dějiny od antiky až po současnou, dluh filosofii dějin, která se od 19. století dostala na pokraj zájmu. Autor, teolog a filosof, nabízí čtenáři pohled na dějiny lidstva z perspektivy filosofie i historie, a pomáhá čtenáři hledat odpověď na otázku, jak hledat smyl dějin ve složité situaci 21. století.

Zdirad J. K. Čech, Papežské znaky, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2009.

Do rukou českého čtenáře se dostává první souborné dílo o papežské heraldice. Černobílé znaky papežů sice přináší Gelmiho kniha Papežové z roku 1994, příslušné heslo obsahují heraldické slovníky a příručky (např. Bubnova Encyklopedie heraldiky), ale komplexní dílo o znacích římských biskupů se zde objevuje poprvé.  Autor popisuje vývoj papežských znaků, jejich zvláštnosti, prameny, pojednává o jejich výskytu na architektonických památkách, mincích a listinách, zmiňuje se o znakových sbírkách a bohaté bibliografii. Hlavní část knihy představují papežské erby od 12. století až do současnosti, tedy od Inocence III. až po Benedikta XVI.

OMB

Kánon 5, který tvoří přílohu tohoto čísla je součástí sbírky Eucharistických modliteb Alfreda Schillinga, která vydala Síť v r. 2009, 126. str., 70 Kč. Sešit v kroužkové vazbě si můžete objednat mailem: obchod@getsemany.cz , nebo poštou: Getsemany, Alešova 1247, 252 28 Černošice.

Autor Alfred Schilling (1923-1997) vystudoval teologii, asyrologii a egyptologii. Působil jako středoškolský i vysokoškolský učitel, farář. Věnoval se tvorbě liturgických textů. Jeho „Jedenáct eucharistických modliteb" vyšlo celkem v třicetitícovém nákladu. Za svůj význačný příspěvek pro pokoncilní liturgickou obnovu v německé jazykové oblasti obdržel v r. 1975 čestný doktorát katolické teologie na univerzitě v Tübingen. Několikrát navštívil naši zem, aby se mohl setkat s křesťany, angažujícími se v rámci skryté církve. Česky vyšla jeho stať „Ježíšův kříž a jeho paralely se ztroskotáním reformy dnešní církve" a brožura „Desatero přikázání".

Překladatel Václav Konzal (nar. 1931) vystudoval ruštinu a gruzínštinu. Je vědeckým pracovníkem Slovanského ústavu AV ČR. Redigoval vydávání Staroslověnského slovníku. Spolu s Bonaventurou Boušem a Miloslavem Mášou přeložil většinu nyní užívaných římskokatolických liturgických textů. V 2009 roce dostal v Senátu ČR Cenu Rudolfa Medka za vydání nejrozsáhlejší církevněslovanské památky „Čtyřicet homilií Řehoře Velikého na evangelia v českocírkevně-slovanském překladu". Nakladatelství Síť vydalo jeho překlad Liturgie sv. Jana Zlatoústého.

Další sešity obsahující eucharistické modlitby, které je možno objednat:

Ekumenické eucharistické liturgie

Texty vhodné k ekumenickému slavení (Limská liturgie, liturgie Institutu ekumenických studií) 32 str., 30 Kč

Liturgie sv. Jana Zlatoústého

Úplný překlad Václava Konzala z řečtiny, včetně rubrik

64 str., 40 Kč

Eucharistická slavnost anglických anglikánů

Překlad prvního ritu dle Book of Common Prayer včetně 8 anafor

40 str., 40 Kč

Eucharistická slavnost kanadských anglikánů

Překlad dle Book of Common Prayer včetně rubrik a 6 anafor

40 str., 40 Kč

Eucharistické modlitby podle liturgického roku

9 současných anafor pro různá období liturgického roku

30 str., 30 Kč

Eucharistické modlitby západních ritů

24 v současnosti používaných anafor

80 str., 50 Kč