Radikální řešení

autor: 

Podzemní církev z dob komunismu se dnes u nás podle všeho dělí na tři části. Tu prý nejlepší, jejíž příslušníci se po Listopadu bez problémů zapojili do struktur a někteří dokonce získali biskupské mitry. Dále tu problémovější, spojenou se jmény jako Tomáš Halík, tvořenou lidmi, jejichž kariéra v katolické církvi je pro přetrvávající nekonformitu a neochotu ke kompromisům buď zničena či aspoň ohrožena. A za třetí na potížisty, kteří nechtějí kapitulovat a odříci se dědictví tajně vysvěceného biskupa Felixe Davídka. Davídek, který s vědomím naléhavé nouze světil ženaté muže na biskupy a dokonce i ženy na kněze, je pro dnešní vedení katolické církve zřejmě symbolem eklesiologického šílenství; místo, co by seděl doma s pokorou očekávaje pokyny kapitulních vikářů a církevních tajemníků, dovolil si rozhodovat sám. Jakápak prý nouze, jaké nebezpečí: Stát uznaným duchovním vyplácel pravidelnou mzdu a na papíře dokonce existovala náboženská svoboda.

Projev profesora Hansa Jorissena u příležitosti předání ceny Nadace Herberta Haaga Za svobodu v církvi bývalé československé skryté církvi ukazuje Davídkovu činnost z druhé strany. Jeho údajné „šílenství" se jeví jako zcela rozumný a čestný pokus novým způsobem zformovat křesťanské obce v době pronásledování a zároveň v situaci poosvícenské společnosti, v níž se působení církve již nemůže dít tradičními vyjetými cestami, ale musí vzít na vědomí pokrok vědy a změny myšlení, k nimž v moderní době došlo. Jako šílené se pak v tomto světle jeví spíše pokusy o shnilý kompromis, v jehož rámci byla církvi režimem věnována trocha tradičního bohoslužebného provozu za cenu kolaborace, indoktrinace a intelektuálního vyprázdnění.

Davídek je mrtev, jeho zbylí žáci většinou již dávno překročili životní zenit. Jeho svěcení byla odmítnuta, jeho církevní obce rozpuštěny, rozloženy nebo zbaveny všeho oficiálního statusu. Naléhavé nebezpečí, hrozící církvi, v něž Davídek věřil, ovšem trvá, byť přichází z jiné strany. Trvá také situace, v níž lidi kolem nás nelze většinou příliš silně zasáhnout samotnou scholastickou teologií a kadidlovým kouřem. Radikální byl Davídek, ano, příliš radikální i padesát let poté, co své názory formuloval. Myslím však, že radikální právem. Dalších padesát let asi ukáže, zda předběhl svou dobu a jeho názory budou časem doceněny, či zda katolická církev buď najde jinou cestu z krize anebo ve vyjetých kolejích zůstane a definitivně se z ní stane malá sekta staromilců, udržující v chodu svůj skansen, poslední hrst kostelů s kadidlem a varhanami.

V této souvislosti se hodí uvést jinou studii tohoto čísla, text Jana Vissera o starokatolické spiritualitě. Také v základech starokatolicismu - snad s výjimkou jeho polské větve - bylo radikální rozhodnutí ve prospěch teologického a duchovního obsahu, které ospravedlnilo rozchod s katolickými institucemi a formami. Šlo o jinou dobu a jiné výzvy, ale shody s Davídkem lze najít: důraz na pravdivost, svobodu a ochotu reformovat. Starokatolické řešení zůstalo v menšině. Jeho úspěchy i neúspěchy však jsou důležité: je to laboratoř katolicismu, možná i obraz jeho budoucnosti.