Ocenění umlčené církve

Dne 2. dubna 2011 se uskutečnilo ve Vídni slavnostní předání letošních cen Nadace Herberta Haaga „Za svobodu v církvi". Předsedou nadace je Hans Küng, mezi oceněnými v uplynulých letech byli např. E. Drewermann, H. Häring nebo K. J. Kuschel. Pro letošní rok byl oceněn W. Kirchschläger, teolog - neklerik (syn bývalého spolkového prezidenta) za svá studia zaměřená na rané období církve. Z našeho pohledu zajímavější byl jistě druhý návrh - šlo o ocenění církve působící ilegálně v bývalém Československu a jejího nejznámějšího představitele - biskupa Felixe Davídka (1921-1988). K převzetí ceny byl pozván Václav Malý a představitelé „skryté církve", jmenovitě Dušan Špiner a Ludmila Javorová; Václav Malý účast nakonec odmítl. Akce se zúčastnilo cca 300 lidí včetně několika desítek hostů z České a Slovenské republiky.

Na setkání nechyběli ani hosté jako rakouský politik Erhard Busek nebo generální vikář vídeňské diecéze. Důkladný rozbor problematiky umlčené církve pronesl profesor Bonnské univerzity Hans Jorissen.

Setkání lze hodnotit jako ocenění práce „umlčené církve" v bývalém Československu, které ovšem přichází ze zahraničí a nikoli z domácí půdy.

Pravda vítězí

Hans Jorissen

Slavnostní přednáška ze dne 2. dubna 2011 přednesená při udělování Ceny Nadace Herberta Haaga „Za svobodu v církvi" ve vídeňském kostele Krista, naděje světa (Vídeň 22, Donaucitykirche).

„Pravda vítězí" - toto heslo zdobí standartu prezidenta České republiky. Když na to poukázal papež Benedikt XVI. ve svém projevu na Pražském hradě 27. září 2009, připojil výklad odpovídající Ježíšovu výroku „Pravda vás osvobodí" (J 8, 32). Řekl: „Pravda vede ke svobodě." Pravda a svoboda jsou tedy sestry.

Heslem „Veritas vincit" (pravda vítězí - anebo také pravda zvítězí, tj. prosadí se) chci uvést následující úvahu. Neboť v tuto chvíli nejde jen o to vzdát čest, jako spíše vrátit čest odvážnému, neohroženému, statečnému člověku, křesťanu, knězi a biskupovi, který za komunistické diktatury neváhal s nasazením vlastního života poskytovat evangeliu a církvi evangeliu sloužící svobodný prostor pro neokleštěné hlásání a svátostné zprostředkování spásy - a tento svobodný prostor, zní to možná jako protimluv, byl v podzemí, v katakombách. Tím člověkem je tajný biskup Felix Maria Davídek, jehož památka a čest byly právě v církevních, dokonce ve vysokých církevních kruzích namnoze špiněny nesprávnými informacemi a pomluvami. Kardinál Miroslav Vlk, emeritní arcibiskup pražský, který svá teologická studia na fakultě a v semináři v Litoměřicích zahájil roku 1964 a kněžské svěcení přijal roku 1968 (ještě za „pražského jara"), o svém studiu teologie v jediném komunisty povoleném (a kontrolovaném) teologickém semináři v Čechách řekl v rozhovoru pro Lidovou demokracii roku 1992: Do určité míry dělal kompromisy každý, protože se bál o práci, možnost studovat nebo o existenci. I on sám, jak přiznal, se mnohého spoluúčastnil. „Ještě se pamatuji na různé nechutné oslavy během svého studia teologie. Účastnil jsem se jich, i když s nechutí, protože jsem považoval za ‚svatou věc‘ stát se knězem." A současný biskup brněnské diecéze Vojtěch Cikrle byl posledním rektorem tohoto semináře.

Nactiutrhačná difamace Felixe M. Davídka

Rozhodně nechci nikomu nic podsouvat. Ale rád bych tu připomněl jednu věc - ti, kteří byli ochotni dělat kompromisy, patří k nejostřejším kritikům biskupa Davídka, který jakýkoli kompromis s komunistickým režimem rozhodně odmítl. Nejhorší nactiutrhačnou zraňující pomluvou Davídka je tvrzení, že byl duševně nemocen, že měl schizofrenii. Proto jsou také jím udělená svěcení zpochybňována a jejich platnost není plně uznávána. Na šíření podobného názoru se podílel i kardinál Vlk, jak dokládají jeho četná interview. Toto ničím nedokazatelné tvrzení, tato pomluva vychází z odborného posudku, který vypracovala jistá psycholožka na objednávku církevních míst pomocí jakési „dálkové diagnózy". Psychologické vyšetření nebylo nikdy provedeno - zřejmě tu hrály roli jiné důvody. V roce 1992, tedy dlouho po Davídkově smrti, objednal biskup Cikrle u téže psycholožky znovu takový posudek. Proč asi? Jistě ne kvůli rehabilitaci. Tuto nactiutrhačnou pomluvu šířil ještě na jaře 2000 v amerických novinách mluvčí biskupské konference. Přestože biskup Jan Blaha, konsekrátor biskupa Davídka, a všichni ostatní, kdo ho nejen dobře znali, ale také doprovodili až k smrti, tuto difamaci několikrát rozhodně odmítli, byla dále kolportována a věřilo se jí až v nejvyšších patrech církevního vedení. Ze zmíněných Davídkových souputníků nebyl však nikdo dotázán a vyzván, aby podal osobní svědectví. Jeden z nich, nedávno zesnulý tajný biskup Stanislav Krátký, jehož Davídek vysvětil, k této věci říká: „Spíše bych pochyboval o svém zdravém rozumu než o Davídkově duševním zdraví." Biskup Jan Blaha považuje takovou difamaci za podobnou metodám totalitních států, v nichž jsou „nekonformní" osoby prohlašovány za nesvéprávné.

Možná si teď někdo pomyslí, že podobné poznámky nepatří do slavnostního projevu. Jsou ovšem nutné, abychom vůbec pochopili, jak církev hodnotí biskupa Davídka a jeho působení.

Fascinující osobnost

Biskup Davídek byl člověk vysoce inteligentní, všestranný, vzdělaný ve filosofii, teologii, přírodních vědách, medicíně a psychologii, silně charismatický a plný energie; byl odvážný, a proto mohl dodávat odvahu druhým; jako vyslovený intelektuál se zároveň prakticky a s velkým smyslem pro realitu angažoval v oblasti pastorace. Během svého studia teologie došel k názoru, že mají-li teologie a evangelium oslovit dnešního člověka, nesmějí být podávány dosud obvyklým zaběhaným způsobem, orientovaným výlučně scholasticko-dogmaticky, nýbrž musejí zahrnovat i humanitní obory, včetně literatury a umění, a rovněž nové poznatky přírodních věd. Jen tak se lze kompetentně vyrovnávat s problémy a otázkami současnosti.

Co prohlásil Druhý vatikánský koncil o nutnosti rozpoznávat „znamení doby" a respektovat autonomii pozemských světských oborů, jež je v souladu se stvořením, to Felix Maria Davídek úspěšně začlenil do svého studijního programu, přiměřeného požadavkům doby. Protože v semináři nebylo povoleno studium neteologických předmětů, studoval po kněžském svěcení v roce 1945 dále na brněnské univerzitě hlavně přírodní vědy, filozofii, psychologii a medicínu. To mu umožnilo, aby již jako kaplan založil studijní instituci Katolické Atheneum, zaměřenou na mládež a mladé dospělé, jimž byl za německé okupace odepřen přístup na gymnázium. Cílem tohoto zařízení bylo především dovést je k maturitě, ale také připravit je už na eventuální studium teologie.

Davídkův koncept vzdělávání

Svůj vlastní koncept vzdělávání mohl však uskutečnit teprve po propuštění z vězení, v němž strávil 14 let (1950-1964), a zejména po svém tajném vysvěcení na biskupa (1967). Teologické vysoké školy, fakulty a semináře byly totiž roku 1950 zavřeny. Studium teologie bylo možné jen na dvou režimem kontrolovaných seminářích, v Litoměřicích a v Bratislavě. Biskupové ovšem krátce před tím, než byli všichni internováni, resp. zatčeni, a nahrazeni diecézními kapituláry věrnými režimu, zakázali vstup do těchto seminářů. Davídek zorganizoval víceletý, přesně členěný, pravidelně fungující studijní program, který probíhal v přísném utajení formou večerních a víkendových seminářů s 10-20 účastníky. Navštěvovat je kromě teologů mohli i „laikové". Své vlastní vědomosti předával Davídek tak, že nezůstaly pouhou teorií, ale stávaly se praktickým, použitelným věděním. Chápal víru a rozum, církev a svět jako fenomény svébytné, ale přesto k sobě patřící, vzájemně související; takový pohled zprostředkovával svým žákům a učil je předávat jej dále.

Davídek byl přesvědčen, že se misionářské působení církve, resp. křesťanů, nemůže zvláště v atmosféře ateismu dařit, odvrací-li se od konkrétního světa a života lidí, nýbrž jen v kontaktu s ním. Inspirací mu přitom byl Pierre Teilhard de Chardin (†1955) a jeho evoluční pohled na svět. Z něho je odvozena i Davídkova parusiální (tj. na „konec světa" zaměřená) teologie, která nicméně neznamená odklon od světa, nýbrž je jen konkrétní aplikací prosby „přijď království Tvé" z Otčenáše. Bůh se podle evangelia obrací ke světu a lidem; to křesťany motivuje, aby cíleně přebírali odpovědnost za svět. Davídek tak vybudoval moderní mnohooborový vzdělávací systém, zaměřený na svět a člověka a lišící se od tradičního teologického vzdělávacího kánonu, ale především od studijních plánů obou komunisticky infiltrovaných seminářů. Podle úsudku známého kněze skryté církve a spoluzakladatele Charty 77 dr. Josefa Zvěřiny (†1990), který sám také organizoval tajné studium teologie a strávil 14 let ve vězení, měly totiž tyto semináře „úroveň učňovské školy pro výchovu kostelníků". Kromě těchto dvou státem povolených teologických učilišť tedy skutečně existovaly možnosti solidního teologického studia na vysoké úrovni.

Tajný biskup a jeho nezávislé působení

Davídkovi rozhodně nelze vytýkat jeho úsilí o vytvoření konceptu kvalitního teologického studia pro kněžskou a církevní službu, konceptu, do něhož zahrnul i laiky. Problémy však působí dnešním církevním úřadům jeho nezávislá činnost ve funkci biskupa, ovšem tajného. Už ve vězení přemýšlel o struktuře církve, zabýval se otázkou, zda a jak církev přežije v diktátorském systému, bojovně ateistickém a vše kontrolujícím, a hlavně bude-li dost spolehlivých kněží, nekolaborujících s režimem. Do roku 1967 se kněží vyškolení „v podzemí" posílali ke kněžskému svěcení do sousedních zemí (především do Polska a NDR); biskupská místa v Čechách byla prázdná nebo obsazená diecézními administrátory oddanými systému; na několik biskupů bylo uvaleno domácí vězení.

V takové situaci vznikla myšlenka postarat se o vlastní „podzemní" hierarchii. To se podařilo v osobě Jan Blahy, který měl jako chemik možnost účastnit se zahraničních kongresů. Při jedné takové příležitosti ho v roce 1967 v Augsburgu tajně vysvětil na kněze biskup Stimpfle (ve své domácí kapli). Blaha tam zároveň dostal od římského preláta, slovenského tajného biskupa Hnilici (emigranta žijícího v Římě), papežské zplnomocnění (tzv. fakultu) přijmout biskupské svěcení a předávat je dalším, jakož i zařídit vše, co je nutné pro přežití podzemní církve; přirozeně byl papežem zavázán k přísné mlčenlivosti. Přestože to dodnes někteří jeho protivníci v biskupském úřadě zpochybňují, Blaha je v této věci naprosto spolehlivý a důvěryhodný. Biskupské svěcení přijal 28. října 1967 od rovněž tajně vysvěceného biskupa Petera Dubovského a brzy nato (měl k tomu papežovo zplnomocnění) předal svěcení Felixi M. Davídkovi. Obě svěcení jsou Římem plně uznána.

Abychom pochopili konflikt s Římem, musíme si krátce připomenout Davídkův pohled na církev. Bezprostředně po svém propuštění po 14 letech věznění se znovu ujal činnosti v podzemní církvi a založil se svými spolupracovníky (jmenovitě Janem Blahou a Stanislavem Krátkým) společenství Koinótés (communio=společenství), z něhož pak jako ze zárodečné buňky vyrostla linie skryté církve, pocházející od Davídka. Už název Koinótés ukazuje na blízkost k církevní konstituci Druhého Vatikána. „Mimořádná biskupská synoda 1985" v Římě prohlásila 20 let po skončení druhého Vatikána, že „ekkleziologie společenství" je ústřední a základní myšlenkou koncilových dokumentů. Platí-li to, pak název Koinótés přesně vyjadřuje základní intenci koncilu. Církev jako jednota společenství má horizontální strukturu. Existuje, jak zdůraznil několikrát zejména Joseph Ratzinger, jako síť svéprávných místních církví, jež spolu komunikují slovem a svátostmi; každá z nich reprezentuje církev Ježíše Krista a každá jednotlivá je tím, co představuje církev i jako společenství všech: lidem Božím a tělem Kristovým. Není jím v odloučení a elitářské izolovanosti, nýbrž jedině v otevřenosti vůči ostatním a ve spojení se všemi ostatními a v jednotě s papežem jako viditelným centrem vše zahrnující (a v tomto smyslu) katolické církve.

Na této jednotě s papežem Davídek vždy rozhodně trval. Avšak tehdejší situace si vynutila strukturální změnu. Davídek byl přesvědčen, že církev může přežít a plnit svůj úkol jedině v malých skupinách. Vzhledem k nutnému utajení neměly tyto skupiny žádný kontakt, anebo nanejvýš velmi volný, zajišťovaný důvěryhodnými osobami. To je také vysvětlení relativně značného počtu biskupských svěcení, která Davídek udělil, neboť podle názoru církevní otců patří ke každé církevní obci také biskup, především je-li obec lokálně izolovaná. Tato starocírkevní episkopální struktura by se neměla Davídkovi vytýkat, sloužila přece zajištění regulérně vysvěceného kněžstva.

Do své smrti v roce 1988 vysvětil Davídek sedmnáct biskupů. Uvážíme-li, že mezitím několik biskupů zemřelo a že vždy bylo zapotřebí mít jednoho „v rezervě" pro případ, že jiný bude zatčen, pak to za daných okolností nebylo v oněch dvaceti letech příliš mnoho. Prvními biskupy, které vysvětil, byli dva řeckokatoličtí (uniatští) kněží: Eugen Kočiš (1967) a Ivan Ljavinec (1968). Řeckokatolickou církev na Slovensku totiž komunisté v roce 1950 zrušili a mocenským rozhodnutím včlenili do pravoslavné církve. Oba tehdejší uniatští biskupové byli zatčeni. To vysvětluje, proč Davídek v zájmu uniatských věřících světil ženaté muže s povolením biritualismu, tj. s možností slavit liturgii jak ve východním, tak v latinském ritu, a logicky provádět i pastoraci mezi věřícími obou ritů. Po potlačení „pražského jara" v srpnu 1968 Davídek světil častěji, protože se obával, že komunistický režim bude chtít církev zlikvidovat. Vytýkat mu při zpětném pohledu „patologický a panický strach", což po pádu komunistického režimu učinil nejvyšší představitel české církve, znamená proto naprosto nechápat tehdejší velmi nebezpečnou situaci. Totéž platí o tvrzení, že v době útlaku bylo možno udržovat bezpečné kontakty s Římem, např. přes sousední země, zvláště Polsko. To zcela přehlíží skutečnost, že tehdy v Římě, prokazatelně i v nejvyšších patrech vatikánské administrativy, působili špióni, tzv. „krtci". Když Davídek poslal do Říma seznam osob připravovaných ke svěcení, za několik týdnů jmenované pozatýkala Státní policie a někteří byli dokonce zavražděni; tyto „kontakty" pak byly právem přerušeny.

Výroky jako „obraz rozštěpené osobnosti" a „rozporuplnost jeho rozhodnutí" jsou spojovány především s diskriminujícími tvrzeními, že Davídek uděloval svěcení kněžím nedostatečně vyškoleným, kteří si je nezasloužili, na místech k tomu nevhodných, dokonce že několikrát opakoval svěcení, která udělil, protože si prý sám nebyl jist, zda bylo poprvé všechno provedeno řádně a platně. Tato obvinění mohou být vyvrácena důvěryhodnými osobami, i takovými, které nepatřily k jeho okruhu. Ty ovšem nikdo nevyslechl.

Svěcení ženatých biskupů a žen

Nejzávažnější výtkou je však udělování biskupského svěcení ženatým mužům; v jednom případě byl světitelem sám Davídek, v ostatních případech šlo o biskupy jím vysvěcené, resp. o další biskupy v Davídkově posloupnosti. Podobně jako při kněžském svěcení osvědčených ženatých mužů šlo o ochranné opatření, protože ženatého muže z okruhu katolické církve ani Státní policie tak snadno nepodezírala, že by byl knězem, a už vůbec ne biskupem. Problém svěcení ženatých biskupů můžeme klidně přenechat k posouzení Bohu. Totéž platí pro kněžské svěcení žen (jistě jich bylo jen velmi málo, snad tři nebo čtyři). O této otázce se v šedesátých letech vážně teologicky diskutovalo. Davídek se k takovému svěcení rozhodl z pastoračních důvodů. Ženy ve vězeních postrádaly jakoukoli pastorační a zejména svátostnou pomoc (na rozdíl od mužů, neboť v mužských vězeních bylo mezi vězni mnoho kněží); vězněné řeholnice byly např. vystaveny závažnému a těžce deprimujícímu sexuálnímu týrání. I tyto ženy měly podle Davídka nárok na spásnou pomoc a posilu církve. Nadto není tato otázka ani dnes uzavřena a jednoznačně vyjasněna, navzdory apoštolskému listu papeže Jana Pavla II. Ordinatio sacerdotalis - O kněžském svěcení vyhrazeném pouze mužům. Papežský list není „neomylný" dogmatický dokument.

Kdo se v těchto otázkách dnes, po pádu totalitního režimu, odvolává na sbírku církevních zákonů Codex Iuris Canonici, nechápe a bagatelizuje vážnost tehdejší situace nebo ji při zpětném pohledu z bezpečí dnešní doby přikrašluje. Mimořádné okolnosti vyžadují i mimořádná opatření. Davídek se řídil heslem, které platí i dnes: „Život" víry a církve „má přednost před kodexem", „řád v konání" před „řádem předpisů a zákonných nařízení".

V rozporu s Casaroliho vatikánskou východní politikou

Značné neshody mezi Davídkem a Římem se týkaly nejen vatikánské východní politiky, jejímž architektem byl za papeže Pavla VI. arcibiskup Casaroli, pozdější kardinál a státní sekretář. Od něho vyšly zřejmě zákazy svěcení, týkající se Davídka, neboť ten stál v cestě církevní politice Casaroliho, směřující k narovnání vztahů a kompromisu - podle Casaroliho jistě k užitku církve. V roce 1973 se Casarolimu podařilo dosáhnout dohody s československou vládou o vysvěcení čtyř prorežimních biskupů. Mezi nimi byl Josef Vrana, do té doby předseda státem iniciovaného a Římem zakázaného kněžského sdružení Pacem in terris, v jehož předsednictvu zůstal i po svém jmenování. „Pokořující kompromis", tak nazval po pádu komunistmu tuto dohodu český žurnalista a příslušnou fotografii, zachycující podepisovací akt, opatřil titulkem „I s čertem se lze domluvit." Je tudíž pochopitelné, že Davídek neuposlechl, když ho Řím vyzval, aby přestal světit, protože byl přesvědčen, že je schopen politickou a církev­ně­politickou situaci posoudit lépe než příslušné římské úřady, a nebyl ochoten schvalovat státem vyžadované ústupky, jimiž se církev kompromitovala.

Davídek přitom využil svobody, jak od něho vyžadovala odpovědnost jeho úřadu v konkrétní situaci, svobody, která je dvojčetem pravdy. Tam, kde jde o pravdu evangelia, o nekompromisní věrnost Kristu a jeho pravdě, tam je nutná svoboda rozhodování, neboť je třeba poslouchat více Boha než člověka, tedy také více než církevního nadřízeného. Pravda a svoboda jsou vždy konkrétní a existenciální rozhodnutí mohou být činěna jen v aktuální situaci a na základě její znalosti, nikdy z odstupu a na základě abstraktní kalkulace. Slovo „svoboda" pojmenovává podstatný rys Davídkova charakteru, typický i pro jeho „ars regnandi", pro jeho umění vést: „Vést znamená poskytovat svobodu" - tak zněl jeden z jeho pregnantních výroků. Výchova ke svobodě, ke schopnosti chápat a rozhodovat odpovědně a posuzovat kriticky - to byl cíl jeho vzdělávacího programu. A je-li „směrnicí svobody" pravda, nemůže být svoboda nikdy libertinskou svévolí.

Požadavek podmíněného znovusvěcení kněží

Nactiutrhačné špinění Davídkova životního díla zlomyslnou pomluvou, že byl duševně nemocen, má fatální důsledky: zpochybňuje platnost všech jím provedených svěcení. Sémanticky nesmyslně se tvrdí, že jsou „dubie validum", tj. že mají pochybnou platnost. Tím je ovšem také napadáno působení mnoha kněží, které biskup Felix Maria vysvětil. Po pádu komunismu byl učiněn pokus otázku tajně vysvěcených z Davídkovy linie vyřešit správním aktem - vyžadovalo se nové podmíněné svěcení všech, kdo chtěli být zařazeni do normální, „řádné" pastorace; tajně vysvěcení ženatí biskupové však směli být podle mínění nových biskupů začleněni do pastorace po příslušném podmíněném jáhenském svěcení pouze jako jáhni. Jednotlivé podmínky byly sepsány v tzv. římských normách z roku 1992. Tajně svěceným, kteří se museli hlásit u svých nových biskupů, byly sděleny ústně, v písemné formě je do ruky nedostali; také nebyly oficiálně zveřejněny.

Šlo tedy o tajné řízení. Vykonávat kněžskou činnost bez předchozího podmíněného nového svěcení jim bylo zakázáno pod trestem exkomunikace. Při tomto postupu nebyly dodrženy ani podmínky, které církevní zákoník stanoví pro podmíněné znovuudílení svátostí.

Mnozí tajně vysvěcení kněží se požadavku podmíněného nového svěcení podrobili, protože chtěli dále pracovat v pastoraci. Ale v České i Slovenské republice existuje dodnes značný počet těch, kteří nové svěcení odmítli z důvodů svědomí, protože svěcení udělené biskupem Felixem podle všech pravidel považují za platné a reordinaci, byť jen podmíněnou, za urážku Ježíše Krista, hlavního dárce každé svátosti. Zpochybňování platnosti Davídkem udělených svěcení skutečně nelze ospravedlnit nijak jinak, než že je tento výklad svátosti motivován strachem. Jenže strach nepatří k zásadám pastorace. Naproti tomu existuje „apoštolská posloupnost strachu", která by ovšem naše následování Krista neměla ovlivňovat: „Proč jste tak ustrašení, malověrní?" (srov. Mt 8, 26; Mk 4, 40).

Mnoho statečných a odvážných vyznavačů se cítí tímto odmítnutím ze strany církve podruhé pronásledováno. Nutně vzniká stísňující pocit, že jsou vystaveni bezpráví.

Poučení pro celou církev

Nakonec zůstává otázka: Můžeme se od někdejší skryté církve něčemu naučit pro naši dnešní církevní situaci? Ano, můžeme. Předně se zde setkáváme s pozoruhodnými postavami křesťanských vyznavačů, „jejichž kolena nepoklekla před Baalem" (1 Kr 19,18), kteří se totiž bez ohledu na vlastní osobu nepodrobili protikřesťanské a proticírkevní moci. Kromě toho i pohled na církev jako společenství, inspirovaný Druhým Vatikánem, má pro nás dnes význam, právě proto, že zdaleka ještě není vžitý. V něm mají své místo i „laici", jak vyžadoval a prosazoval Davídek, a také ženám je v duchu bible přidělena spásná funkce, odpovídající jejich příslušnosti k lidu Božímu. Struktura vedení, kterou biskup Felix Maria vtiskl svému společenství (do vedoucího týmu patřili kněží i laici, muži i ženy, starší i mladší), by mohla být vzorem pro takovou synodální strukturu církevního vedení, která se nijak nedotýká svátostného úřadu, avšak umožňuje efektivní účast a spoluodpovědnost za rozhodovací procesy ve všech oblastech církevní života.

Měla-li být česká společnost, patřící jistě k těm nejvíce sekularizovaným, znovu evangelizována, mohl se koncept misionářské práce řídit zkušenostmi skryté církve. Její členové byli důvěrně obeznámeni s lidmi a jejich prostředím, hovořili jejich řečí, znali jejich problémy a názory a vykonávali civilní povolání téměř ve všech profesních oblastech. Ukazují cestu k pastoraci, jež má blízko k lidem a neprobíhá v obrovských velkofarnostech, nýbrž v především v malých skupinách. Návratem ke starým farním strukturám oficiální úřední církve byla zmrhána velká část pastoračního potenciálu. Zkušenosti církevního podzemí, které nikdy neztratilo kontakt s konkrétními lidmi, by i dnes mohly být orientací pro novou evangelizaci.

Obhajoba rehabilitace Felixe M. Davídka

Své úvahy končím výzvou: Církev našich dnů se musela, třebaže namáhavě a bolestně, naučit přiznávat vlastní vinu, prosit o odpuštění a usilovat o nápravu. Skvrna na jejím štítě, způsobená tím, že zradila své nejvěrnější svědky, nesmí zůstat nesmazána. Proto je rehabilitace Felixe M. Davídka, odvážného biskupa z doby nejtvrdšího pronásledování církve, a celého jeho společenství Koinótés požadavkem spravedlnosti, která nelze odkládat celá staletí. Pravda o skryté církvi musí vyjít najevo, musí zvítězit. Pravda vítězí.

Přeložila Helena Medková