Obsah liturgické reformy bývá redukován na několik příkladů jako např. obrácení oltáře čelem k lidu či zavedení mateřského jazyka. Mělo by jít však o mnoho víc. Hlavním zdrojem principů, kterými se obnova řídí, je liturgická konstituce II. vat. koncilu Sacrosanctum concilium. Zejména prvé tři kapitoly této konstituce obsahují teologická východiska a zdůvodnění reformy. Tak jako v jiných dokumentech tohoto koncilu je reformní duch skryt v řadě kompromisních formulací. V českých zemích navíc brání reformnímu porozumění již nepříliš vhodný oficiální překlad.1 Když byl tvořen český překlad Denní modlitby církve, která obsahuje v rámci čtení též úryvky dokumentů posledního koncilu, nebylo možné překlad, později vydaný jako oficiální, bez úprav použít, neboť kromě řady nepřesností obsahuje i pasáže s posunutým významem.2 Např. oddíl 7. odstavce liturgické konstituce uvedené v Denní modlitbě církve, pojednávající o účincích liturgie, zní:
„Při tomto velkém díle, kdy se dokonale oslavuje Bůh a lidé se posvěcují, se vskutku Kristus vždycky spojuje se svou milovanou Nevěstou církví a ona svého Pána vzývá a skrze něho vzdává poctu věčnému Otci."
Tentýž oddíl je přeložen v Dokumentech II. vatikánského koncilu takto:
„V tomto velkém díle, jež dokonale oslavuje Boha a posvěcuje člověka, Kristus vždycky k sobě přidružuje milovanou nevěstu církev. Ona prosí svého Pána a skrze něho vzdává poctu věčnému Otci."
Jestliže editor překladu Oto Mádr píše v předmluvě, že za základ posloužilo oficiální latinské vydání a překladatelé přihlíželi i k řadě dalších překladů,3 neplatilo to zřejmě vždy. Je-li liturgie uchopena jako dění mezi Bohem a člověkem (v singuláru), pak to neodpovídá ani latinskému originálu, ani překladům do dalších jazyků, a zejména to neodpovídá reformnímu obsahu, který text nese. Podle posledního koncilu je liturgie vždycky vyjádřením vztahu Bůh-my, nikoli Bůh-já. Bohužel i závěrečný dokument Plenárního sněmu katolické církve v ČR v liturgické části, zejména na str. 33-36, jinak vcelku dobře zpracovaný, uvádí v odst. 87 „V liturgii tedy probíhá dialog mezi Bohem a člověkem."4. Tento problematický výrok není ničím doložen. Naštěstí hned odst. 89, odkazující se na SC 26 začíná „Liturgie není soukromým úkonem, nýbrž vždy projevem církve."
Podobně překlad redukuje činnost církve v liturgii na prosby, což je zavádějící. Zastírá důraz na eulogický charakter liturgie, posledním koncilem zdůrazňovaný.
Nejen v teologických pasážích, které vyžadují zvláštní pozornost, neboť usměrňují pohled na jednotlivosti, ale i v praktičtějších částech konstituce překlad selhává - nenese reformní poselství. Např. odst. 29 začíná:
„Také přisluhující, lektoři, komentátoři a členové chrámového sboru vykonávají skutečnou liturgickou službu."
Překládat „scholu cantorum" jako „chrámový sbor" je diskutabilní. Je použit termín, kterým se rozumí útvar, existující před koncilem, který produkoval během liturgie duchovní hudbu. Zpravidla byl umístěn na kruchtě u varhan. Naproti tomu schola cantorum (sbor zpěváků) slouží zejména k podpoře liturgického zpěvu shromážděné obce. Je umístěna obvykle v blízkosti centra liturgického prostoru. Užitý překlad umožňuje vnímat reformou nedotčený „chrámový sbor" jako těleso vykonávající skutečnou liturgickou službu. To však zdaleka neplatí ve všech případech.
Ukazuje se, že již samotný překlad stěžejního dokumentu (který odráží předporozumění překládajících teologů) znesnadňuje poznání obsahu obnovy. Znepokojivé je, že řada lidí, formálně reformu podporujících, netuší „v čem je problém" a domnívá se, že se jedná o hru se slovíčky. Tomu odpovídají velmi hubené výsledky liturgické obnovy v Čechách.
1 Dokumenty II. vatikánského koncilu, Zvon, Praha 1995
2 Srv. např. překlad odstavců 7-8 liturgické konstituce v Dokumentech II. vatikánského koncilu, Zvon, Praha 1995, str. 136-7 a v 3. dílu lekcionáře Denní modlitby církve, Česká liturgická komise, Praha 1988, str. 51-2.
3 Dokumenty II. vatikánského koncilu, Zvon, Praha 1995, str. 7-8
4 Život a poslání Křesťanů v církvi a ve světě, Závěrečný dokument Plenárního sněmu katolické církve v ČR, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2007, odst. 87, str. 33