Je to ironie dějin. Po pádu berlínské zdi existuje komunismus jako politický a ekonomický řád, jehož počátky leží na Západě, kromě Kuby už jen na Východě - alespoň ve své oficiální formě: v Číně, Barmě (Myanmaru), Severní Koreji a Vietnamu. Nadto je jako státem kontrolovaný hospodářský systém silně ohrožen, neboť Čína a Vietnam se staly členy Světové obchodní organizace a postupně zavádějí tržní hospodářství (srov. proslulý výrok Teng Siao-pchinga: „Chudoba není socialismus. Být bohatý je nádherné.) V Barmě a Severní Koreji ovšem panuje chudoba a brutální vojenská diktatura. Předpovídat brzký pád komunismu a socialistického hospodářství v Asii by bylo přesto velice předčasné. Komunistické strany Číny a Vietnamu se totiž stále drží u moci, navzdory tomu, že jejich monopol moci je často a vytrvale zpochybňován jak zevnitř, tak zvenku.
Zároveň se křesťanství v Asii nadále snaží žít pod komunistickými resp. socialistickými vládami. Po více než půlstoletí koexistence s komunismem ve zmíněných čtyřech státech našlo naštěstí jistý modus vivendi. Není sice ideální, ale umožňuje nejen zachování existujících křesťanských církví, nýbrž dokonce rozvoj, přesahující veškeré očekávání. Život křesťanů v komunistických resp. socialistických systémech nepochybně přináší problémy a příležitosti zvláštního druhu. Abychom jim mohli porozumět, musíme se znát situaci křesťanství v každé z těchto čtyř asijských zemí.
Křesťanství (přesněji římský katolicismus) přišlo do Koreje roku 1784. Nepřinesli je misionáři, nýbrž laik: Peter Ji Sung Hun. Poté, co byl pokřtěn v Pekingu, se vrátil zpět do vlasti a založil tam církev. Nová víra se rychle šířila; 1857 už bylo evidováno na 15 tisíc věřících. Byla považována za ohrožení stability konfuciánské společnosti (zejména když katolická církev zakázala uctívání předků) a za nebezpečí pro buddhismus a jeho zvyky i pro národní suverenitu. Proto byla velmi brzy pronásledována. K masovým represím došlo hlavně v letech 1839, 1846 a 1866 a padlo jim za oběť asi 8 tisíc katolíků. (R. 1984 svatořečil Jan Pavel II. 103 mučedníky, z nichž nejznámější je Ondřej Kim Taegon, popravený r. 1846.) Evangelické církve (především presbyteriáni, metodisté a baptisté) zahájily misie v Koreji r. 1885. I ony dosahovaly podobně pozoruhodných výsledků jako katolická církev. Nejúspěšnější byla evangelikální hnutí znovuzrození, a to zejména v Pchjongjangu, dnešním hlavním městě Severní Koreje.
Dějiny křesťanství v Koreji těsně souvisejí s politickým osudem země. Po pěti stech letech vlády dynastie Čoson (1392-1910) byla Korea po 35 let obsazena Japonskem (1910-1945). Jako národní náboženství byl Korejcům vnucen šintoismus a křesťanské církve byly systematicky pronásledovány. Po druhé světové válce došlo po dohodě mezi USA a SSSR k rozdělení korejského poloostrova podél 38. rovnoběžky. O znovusjednocení země mělo rozhodnout hlasování v r. 1948, ale nekonalo se. V témže roce se na Jihu vytvořila Korejská republika s prezidentem I Sung-manem (1875-1965) a na Severu Korejská lidově demokratická republika s prezidentem Kim Il Sungem (1912-1994). Za korejské války (1950-1953) byli křesťané znovu pronásledováni, tentokrát v komunistické KLDR. Stovky křesťanských vůdců byly popraveny, kostely zničeny nebo konfiskovány.
Zatímco křesťanské církve na Severu od 50. let až do současnosti pouze živoří, zaznamenalo křesťanství katolické i evangelické v Jižní Koreji fenomenální rozvoj - a to jak co do počtu členů, tak co do vlivu v oblasti vzdělávání, zdravotnictví a sociální péče. Dnes patří křesťanství v Jižní Koreji vedle buddhismu, konfucianismu a šamanismu k největším náboženstvím. Podle sčítání lidu z r. 2005 je v zemi 29,2 % křesťanů (asi 20 % evangelíků a 10 % katolíků). Korejský protestantismus představují dvě seskupení: spíše nalevo stojící Korea National Council of Churches a spíše konzervativní Christian Council of Korea. Vedle hlavních evangelických organizací pozoruhodně prosperují evangelikálové - např. sbor Yoido Full Gospel Church, který založili David Yonggi Cho a jeho tchyně Choi Ja-Shil, má dnes přes milión členů a je největším evangelikálním sborem na světě. Díky otevřenosti jihokorejské společnosti jsou podrobné informace o tamním křesťanství snadno přístupné. Nás zde ovšem zajímá především křesťanství severokorejské. Paradoxně nelze otázku identity křesťanů v KLDR zodpovědět, aniž je zmíněna činnost křesťanských církví v Jižní Koreji. To je nutno blíže vysvětlit.
Jedním z nejosudnějších následků korejské války byla masová emigrace ze Severu na Jih. Způsobila rozdělení více než 10 miliónů rodin a naprostý úpadek křesťanství na Severu. Před válkou žily dvě třetiny korejských křesťanů na Severu. Většina z nich uprchla před komunismem na Jih. Po r. 1945 prosazovalo politické vedení KLDR bojovný stalinistický ateismus. Všechny náboženské organizace a náboženské aktivity byly potlačovány. To pochopitelně postihlo i křesťanství. V šedesátých letech usilovala Severní Korea o větší samostatnost a vymanění ze sovětského a čínského vlivu. Pád Sovětského svazu a komunistických vlád ve Východní Evropě byly pro KLDR tvrdou ranou. Kim Il Sung se v posledních letech života pokoušel navázat rozhovory s Jižní Koreou, avšak jeho smrtí v r. 1994 naděje na nenásilné sjednocení Korejského poloostrova zhasla. Jihokorejský prezident Kim Te-džung zahájil r. 1998 vůči Severní Koreji tzv. „politiku slunečního svitu"; v r. 2000 navštívil KLDR a setkal se s prezidentem Kim Jong Ilem. Ovšem v důsledku úsilí Severní Koreje vyvinout atomovou zbraň se v posledních letech politické vztahy mezi Severní Koreou a zbytkem světa výrazně zhoršily.
Ještě nedávno chyběly o křesťanství ve zcela izolované KLDR prakticky jakékoli informace, což dává starému označení Koreje „království poustevníků" nový přídech. V r. 1945 byly na Severu Koreje tři katolické diecéze. Po emigrační vlně v r. 1953 zůstalo v zemi pouhých 25 tisíc katolíků. Od 80. let byly povoleny návštěvy oficiálních představitelů církve z Vatikánu i z Jižní Koreje. R. 1988 byl v Pchjongjangu postaven kostel, kde pravidelně konali bohoslužby jihokorejští duchovní. Pro evangelické věřící vytvořila komunistická vláda v r. 1946 Korejskou křesťanskou federaci (KCF), do níž byly zahrnuty všechny evangelické denominace. KCF má údajně 100 tisíc členů, ve skutečnosti pravděpodobně o mnoho méně. Tito křesťané jsou organizováni hlavně v domácích církvích. V r. 1972 bylo KCF umožněno znovu otevřít teologický seminář v Pchjongjangu a v letech 1988 a 1992 postavit v témže městě dva kostely. R. 1974 požádala KCF o členství v Ekumenické radě církví a r. 1976 vstoupila do Křesťanské mírové konference.
Začátkem r. 1985 vyslal americký National Council of the Chruches of Christ do Severní Koreje delegaci. O rok později se na mírové konferenci ve švýcarském Glionu poprvé od r. 1945 setkali vedoucí KCF a National Council of Churches in Korea. Tato setkání se opakovala v letech 1990, 1995 a 1996 přímo v Severní Koreji. Na nich se společně připravovaly plány pro znovusjednocení země. V devadesátých letech byla mezinárodní humanitární pomoc pro severokorejské oběti záplav zprostředkována částečně přes KCF. Z toho je vidět, že severokorejská vláda křesťanství do značné míry respektuje.
U bengálského zálivu mezi Jižní a Jihovýchodní Asií leží země, která se až do r. 1989 jmenovala Barma (Burma, Birma). V letech 1824-1889 patřila pod britskou koloniální nadvládu a za druhé světové války byla obsazena Japonci. R. 1948 dosáhla nezávislosti, r. 1960 se zde konaly první svobodné volby. Jasným vítězem parlamentních voleb v r. 1990 se stala opoziční Národní liga pro demokracii, vedená paní Aun Schan Su Ťij (pozdější nositelkou Nobelovy ceny). Avšak vládnoucí vojenská junta odmítla předat vládu a uvalila na paní Su Ťij domácí vězení. V současnosti patří země, dnes nazývaná Myanmar, vinou chamtivosti a špatného hospodaření vojenských držitelů moci k nejchudším státům světa (spolu se Severní Koreou), i když má velké nerostné bohatství.
Katolickou víru přinesli do Myanmaru r. 1554 portugalští františkánští misionáři, později ji šířily i jiné náboženské společnosti, např. pařížská misie nebo milánský seminář pro zahraniční misie. Dnes v zemi žije asi půl miliónů katolíků, především v etnických skupinách Čjin, Kačjin, Karen a Šan. Barmskou biskupskou konferenci tvoří 3 arcidiecéze se 23 diecézemi. S protestantismem se Myanmar seznámil r. 1812 díky manželům Judsonovým z Americké baptistické misijní unie. Anglikánská církev přišla s britskou kolonizací; barmská anglikánská církev byla založena r. 1877. Následovaly další denominace, např. Assemblies of God, Church of Christ, metodisté a presbyteriáni. Evangelické církve jsou sdruženy v Burma Council of Churches, který je součástí Christian Conference of Asia.
Podobně jako osud křesťanství v Severní Koreji souvisí i osud barmského křesťanství těsně s politickým děním v zemi. Po dosažení nezávislosti v r. 1946 prohlásila vláda prezidenta U Nu (1948-1958 a 1960-1962) buddhismus za státní náboženství, což způsobilo, že křesťanská etnika byla znevýhodněna. Ne Win (1910-2002, prezidentem 1958-1960 a 1962-1988) zrušil privilegované postavení buddhismu a všechna náboženství zrovnoprávnil; zemi nicméně řídil jako stát jedné strany, jím založené Barmské strany socialistického programu. Vyhlásil rovněž „barmskou cestu k socialismu" s rysy marxistickými, protizápadními a socialistickými a moc soustředil do rukou vojenských kruhů. Veškerá církevní vzdělávací, zdravotnická a sociální zařízení byla zrušena a všichni zahraniční misionáři vypovězeni. V této situaci se místní křesťanské církve musely naučit žít odkázány samy na sebe, bez personální či finanční pomoci ze zahraničí.
Kromě Filipín, Jižní Koreje a Východního Timoru je velký počet křesťanů i ve Vietnamské socialistické republice. Katolická církev Vietnamu má dnes 26 diecézí a je v ní asi 7 % z celkového počtu 80 miliónů obyvatel. Jezuité začali s misiemi na počátku 17. století za portugalského „patronátu" (padroado); proslulým se stal především Alexandre de Rhodes (1593-1660). Vietnam se tehdy nazýval Annam a byl rozdělen na dvě části. Severní neboli „vnější" oblast Tonkin ovládala rodina Trinh a jižní, tj. „vnitřní" oblast Kočinčínu rodina Nguyen. Nepřátelství a války mezi Severem a Jihem práci misií silně ztěžovaly. Obě strany podezíraly misionáře ze špionáže. V důsledku zákazu uctívání předků (v tzv. čínském sporu o ritus) se křesťanství vytýkalo, že se staví ke kulturním a náboženským tradicím Vietnamu nepřátelsky. Přes tyto překážky zaznamenala církev kolem poloviny 17. století pozoruhodný růst. Dalšímu šíření křesťanství však bránilo pronásledování, zvláště po kolonizaci Vietnamu Francouzi v r. 1850. Od poloviny 17. stol. do konce 19. stol. bylo zabito přibližně 130 tisíc katolíků. (Papež Jan Pavel II. jich v roce 1988 svatořečil 117, z toho 96 Vietnamců.)
Co se týče situace křesťanů za komunistické (socialistické) vlády, pro římskokatolickou církev na komunistickém Severu (v tehdejší Vietnamské demokratické republice) je podstatné zvlášť období 1954-1975; další období začalo r. 1976 znovusjednocením Severu a Jihu (nazývaného do r. 1975 Republika Vietnam) a vytvořením dodnes existující Vietnamské socialistické republiky. Ozbrojený boj za nezávislost proti Francii, v jehož čele stál Ho Či Min, skončil ženevskou konferencí o Indočíně (21. června 1951). Země byla předběžně rozdělena do dvou zón, přičemž jako „provizorní demarkační čára" sloužila 17. rovnoběžka. Podle usnesení konference mělo na Severu převzít vládu levicové hnutí Viet Minh a na prozápadním Jihu císař Bao Dai. To mělo platit až do parlamentních voleb, stanovených na r. 1956, po té měla nastoupit jednotná vláda. Po dobu 300 dní od podepsání dohody bylo obyvatelům povoleno přestěhovat se podle vlastních politických preferencí na Sever nebo na Jih. Asi 1 milión obyvatel Severu emigrovalo na Jih, mezi nimi asi 52 tisíc katolíků. Z Jihu na Sever se odstěhovalo asi 52 tisíc lidí. Tyto přesuny znamenaly pro severovietnamské křesťanství katastrofu - srovnatelnou s tím, co předtím postihlo Severní Koreu.
Ke stanoveným volbám nakonec nedošlo, protože se proti nim postavily kromě vůdce katolíků Ngo Dinh Diema i Spojené státy. V říjnu 1955 vyhlásil Diem referendum o budoucnosti státu Vietnam a na jeho základě se stal prezidentem nově vyhlášené antikomunistické Republiky Vietnam.
Proti Diemovu režimu se brzy zvedl odpor pod vlajkou Národní osvobozenecké fronty, schvalovaný a podporovaný komunistickou Vietnamskou demokratickou republikou. Diemova vláda nazývala povstalce posměšně „Vietkong" (vietnamští komunisté). Válka, která mezi Severní a Jižním Vietnamem propukla, byla součástí studené války: Sever měl podporu Číny a SSSR, zatímco na straně Jihu stály Spojené státy. Boje skončily po dvaceti letech 30. dubna 1975 vítězstvím komunistického Severu. Celá země pak byla znovu sjednocena pod názvem Vietnamská socialistická republika. Od té doby žijí katolíci a evangelíci v těžké situaci pod socialistickou vládou.
Jak jsem již řekl, dvě třetiny katolíků ze Severu opustily se svými duchovními zemi během migrační vlny r. 1954, čímž byla tamní církev oslabena. Komunisté ji pronásledovali, její majetek zabavili a na zbylé duchovní prakticky uvalili domácí vězení - takže se činnost církve omezovala na udílení svátostí a pěstování lidové zbožnosti. Agresivní antikomunistická ideologie tehdejší katolické církve znemožnila jakoukoliv spolupráci vietnamské církve a vlády. Církev na Severu, od ostatních katolických církví zcela odříznutá, byla vlastně odsouzena k zániku. Kupodivu se tento stav po vítězství komunistického Severu a znovusjednocení země podstatně zlepšil. Katolická církev Vietnamu začala pracovat jako církev s jedinou biskupskou konferencí, docházelo k pravidelným kontaktům mezi oběma částmi církve, dokonce několik duchovních z Jihu bylo jmenováno biskupy na Severu. Církev na Severu mohla navázat spojení s jinými centry římskokatolické církve, zvláště s Vatikánem. Tyto změny umožnily na Severu zavádění církevních reforem, s nimiž světová církev započala po II. vatikánském koncilu (1962-1965).
Vietnamské křesťanství jako celek stojí od r. 1975 ve Vietnamské socialistické republice před zcela jinými problémy. Po neočekávaném a snadném vítězství nad Jihem sjednotil komunistický Sever zemi a dosadil Vietnamskou komunistickou stranu (VKS) jako jedinou oprávněnou organizaci, která smí rozhodovat o zásadních otázkách a opatřeních týkajících se státu, včetně náboženství. Brzy nato převzala VKS socialistický model rozvoje, zahrnující kontrolu státu nad nejdůležitějšími hospodářskými oblastmi. To přivedlo zemi na pokraj hospodářské zkázy. Zhroucení ekonomiky v 80. letech přinutilo vládu vypracovat program obnovy (program Doi Moi), zavádějící „socialisticky orientované tržní hospodářství", díky němuž země zaznamenává od r. 2000 nevídaný rozmach.
Podobně jako v Severní Koreji a Barmě je i osud křesťanství ve Vietnamu těsně spojen s politickými převraty v zemi. Už jsem se zmínil o úpadku katolické církve na Severu mezi léty 1954 a 1975. Další oslabení způsobila emigrace statisíců katolíků včetně duchovních po vítězství komunistů v r. 1975. Mezitím komunisté zaváděli na Jihu stejná represivní opatření proti křesťanství jako předtím na Severu: Všechna zařízení v majetku církve byla uzavřena nebo vyvlastněna, náboženské aktivity silně omezeny, svěcení kněží a přístup k duchovním zaměstnáním státem limitován, jmenování biskupů kontrolováno. Od vyhlášení programu obnovy se nicméně státní dohled nad náboženstvím poněkud uvolnil, i když se někdejší represe občas opakují. Vláda učinila kroky k navázání diplomatických vztahů ke Svatému stolci. Ústava Vietnamské socialistické republiky z r. 1992, pozměněná r. 2001, uznává „právo na víru a náboženství" a zrovnoprávňuje všechna náboženství. Přes tato podstatná zlepšení zbývá k úplné náboženské svobodě a ke skutečnému nevměšování státu do vnitřních záležitostí církve ještě dlouhá a namáhavá cesta.
Nejen indické, nýbrž i čínské křesťanství má za sebou dlouhé dějiny. V r. 635, v době dynastie Tang, přišla do Říše středu skupina křesťanů z východní církve (asyrští křesťané, zvaní též chybně „nestoriáni"). Jejich obce se těšily blahovůli říše a až do zániku dynastie Tang na počátku 10. století prožívaly dobu rozkvětu (s výjimkou období za císaře Wu Cunga po r. 845). Katolická církev pronikla do Číny prostřednictvím františkánů ve 13. století za vlády mongolské dynastie Jüan. Přes přízeň některých chánů a poměrné úspěchy misie (počet křesťanů se odhaduje na 30 tisíc) křesťanství po rozpadu dynastie Jüan v r. 1368 upadalo. Činnost katolické církve pak v 16. století za dynastie Ming (1368-1644) obnovili především jezuité. Po nich následovala další společenství, hlavně dominikáni, františkáni, augustiniáni a pařížská misie. Církev rostla i za následující dynastie Čching (1644-1911). Tento rozvoj byl silně zpomalen sporem o ritus (od r. 1643), který vyústil v zákaz uctívání předků, vyhlášený r. 1715 papežem Clemensem XI. a v r. 1742 papežem Benediktem XIV. Situaci dále zhoršila koloniální invaze do Číny za opiové války v r. 1840. Nankingskou smlouvou z r. 1842 se jezuité dostali pod francouzský „protektorát", což bohužel čínské katolíky izolovalo od jejich krajanů. Nepřátelství vůči cizincům a křesťanům vyvrcholilo tzv. povstáním boxerů (1900), při němž bylo zabito téměř 30 tisíc katolíků. (120 čínských mučedníků svatořečil Jan Pavel II. v r. 2000.)
Pro naše téma je důležité vítězství komunistické strany nad nacionalistickým Kuomintangem a založení Čínské lidové republiky za Mao Ce-tunga (1. října 1949). Následky byly dalekosáhlé. Nový stát zavedl jako světový názor ateistický materialismus a pro dosažení svých socialistických cílů usiloval o kontrolu nad všemi náboženstvími. Jako model pro čínské křesťanství bylo iniciováno a podporováno tzv. vlastenecké hnutí Three-Self, což znamenalo vlastní správu bez zasahování ze zahraničí, vlastní zdroje bez zahraniční finanční pomoci a vlastní šíření víry výhradně domácími silami.
Evangelické církve měly podobný program už v r. 1922. Když přišel protestantismus do Číny koncem 19. stol., prováděly jednotlivé denominace své misie převážně odděleně. R. 1954 se komunistická strana pokusila oddělení denominací zrušit a spojit evangelická společenství ve vlasteneckém boji proti západnímu imperialismu. Založila vlastenecké hnutí, aby mohla kontrolovat všechny evangelické církve. V témže roce byla jako církevní organizace ustavena i Čínská křesťanská konference. Týž postup byl použit i v případě katolické církve. R. 1957 byla oficiálně založena Čínská katolická vlastenecká asociace. Svého vrcholu dosáhla komunistická antikřesťanská politika za tzv. kulturní revoluce (1966-1977), iniciované Mao Ce-tungem: všechny bohoslužebné budovy byly zavřeny a náboženští představitelé internováni v pracovních táborech.
V důsledku Teng Siao-pchingovy politiky hospodářských reforem a modernizace, prosazované od 80. let, se i postoj ke křesťanství poněkud liberalizoval. Pozornost zasluhují dvě změny. Na jedné straně dostali jak evangelíci, tak katolíci větší prostor - v letech 1982 a 1983 byly otevřeny katolické kněžské semináře v Šanghaji a Pekingu, r. 1985 založili protestanti Amity foundation, podporující kontakty s mezinárodními křesťanskými institucemi. Na druhé straně mimořádně vzrostl počet nezávislých domácích obcí, především evangelických, sdružujících na venkově i ve městech četné členy, kteří s vlasteneckým hnutí Three-Self nechtějí mít nic společného o odmítají se oficiálně registrovat na úřadě pro náboženské záležitosti. Tyto domácí obce jsou zaměřeny převážně letničně nebo charismaticky. Zdůrazňují osobní spásu a dary Ducha jako glosolálie, prorokování a uzdravování. Po vrácení Hongkongu (1997) a Macaa (1999) Číně podle zásady „jedna země, dva systémy" nutně vyvstává otázka, jak je v Čínské lidové republice dodržována svoboda náboženství a jaká je role křesťanství v Číně vůbec. Zde je třeba ještě mnoho prodiskutovat a mnoho udělat.
Jak vyplývá z tohoto historického přehledu, zůstat křesťanem pod socialistickou vládou není nemožné. Křesťanství skutečně navzdory masivnímu a častému pronásledování a potlačování ve všech svých konfesích přežilo (např. v Severní Koreji a Vietnamu). A nejen to. V zemích jako Čína a Barma se dokonce rozvinulo, a to pozoruhodným způsobem. Když to srovnáme s prudkým úpadkem křesťanství v mnoha kapitalistických a demokratických státech (a také v bývalých komunistických, dnes kapitalistických zemích), napadá nás při zpětném pohledu, zda nebyl socialismus a komunismus pro křesťanství takříkajíc štěstím v neštěstí. A vzpomeneme na Tertullianův výrok, že krev mučedníků je semenem církve.
Přirozeně to neznamená, že by byl socialismus a komunismus lepší než jiné politické resp. hospodářské systémy nebo že by nestavěl křesťany ve zmíněných čtyřech asijských zemích před obrovské problémy. I když se tyto problémy stát od státu liší, lze je přesto systematizovat. O to se teď pokusím.
První problém se týká vztahu mezi křesťanstvím a státem. Ve všech čtyřech zemích bylo (a do jisté míry je i dnes) křesťanství považováno za západní náboženství, skrytě podporující západní kolonialismus a udržující spojení se západními mocnostmi. To se týká především římského katolicismu, který je ztotožňovaná se státem Vatikán (i když ten je právně uznáván jako suverénní stát, nezávislý na Svatém stolci). Dědictví kolonialismu je pro asijské křesťany těžkým břemenem (a jsou-li poctiví, přiznávají to), i když křesťanské misie v minulosti velmi přispěly a dosud přispívají k rozvoji jejich zemí, především v oblastí vzdělávání, zdravotnictví a sociální péče. Římskokatoličtí křesťané musejí slovy a skutky dokazovat, že jako členové katolické církve nejsou občany státu Vatikán, a že patriotismus - na rozdíl od nacionalismu nebo vazby na určitou politickou stranu - je elementární povinností křesťana.
Druhým problémem, před nímž křesťané v komunismu stojí, je svoboda náboženství. Křesťané musejí od svých vlád nadále vyžadovat svobodu náboženství, protože je nezcizitelným lidským právem, a nějakým ústupkem, jehož by bylo možno dosáhnout pomocí tajných dohod nebo - v případě římských katolíků - diplomatickým vyjednáváním mezi vládou a Svatým stolcem. Kromě toho je nutno bojovat za náboženskou svobodu pro všechny věřící, nejen pro křesťany, a tento boj vést společně se stoupenci jiných náboženství, zvláště s buddhisty, ale i s nevěřícími, neboť svoboda náboženství je i v jejich zájmu.
Zdá se, že současné pokusy komunistických stran kontrolovat náboženství, především křesťanství, pomocí různých „organizačních zbraní" a „vlasteneckého" hnutí Three Self nejsou motivovány ani tak ateistickou, marxisticko-leninskou a maoistickou ideologií či péčí o národní nezávislost, jako spíše snahou o udržení monopolu moci včetně z něho plynoucích privilegií. To platí zvláště o Číně, Severní Koreji a Vietnamu. Ale taková absolutní kontrola náboženství nutí politiku i k obtížnému manévrování. Na jedné straně považují komunistické strany Číny a Vietnamu od 80. let hospodářské reformy za nevyhnutelné, má-li být zaručena alespoň minimální životní úroveň obyvatelstva, a proto začaly navazovat hospodářské vztahy s kapitalistickým světem, především s USA. Na druhé straně je takové hospodářské uvolnění nevyhnutelně provázeno voláním po demokracii a svobodě náboženství (jak ukázala vlna protestů na náměstí Nebeského klidu v dubnu-červnu 1989). Komunističtí představitelé si toto dilema jasně uvědomují. Rádi by uskutečnili hospodářské reformy, aniž by ztratili svoje monopolní postavení. Křesťané by měli zástupcům vlády - zejména v Číně a Vietnamu - připomínat, že vnitřní záležitosti církve, např. jmenování biskupů, nejsou nebezpečím pro komunistickou stranu nebo stát, jak dokládají události posledních padesáti let. Vláda, která činnost církví kontroluje a zasahuje do ní, dává najevo neodůvodněný, zbytečný a pro obecné blaho škodlivý strach.
Třetí problém je vnitřní věcí církve, i když původně vznikl v důsledku náboženské politiky komunistických vlád: jde o usmíření mezi různými uskupeními a o urovnání vnitrokřesťanských sporů. Tyhle roztržky mají různou formu. Mohou se projevovat např. jako vlastenectví či naopak jako loajalita k nějaké cizí mocnosti, a brát na sebe formu tzv. „vlastenecké" církve nebo tzv. „podzemní" církve. Rozpory jsou dány konkurencí mezi různými směry křesťanství (např. katolíci proti protestantům) nebo teologickými rozdíly (např. hlavní proudy křesťanství proti letničním či charismatickým hnutím). Komunistické vlády těchto vnitrokřesťanských sporů využívají proti křesťanům, což je známý fakt, který se nezamlčuje. Naštěstí se tyto propasti podařilo v minulosti částečně překonat vzájemným uznáním a spoluprací. Věrohodnost a pravost křesťanské identity závisí do značné míry na tom, jaké úspěchy bude možno zaznamenat na tomto poli ekumenické spolupráce.
Tady bychom se mohli dále ptát, zda je tradiční křesťanská misijní činnost vykonávaná jednotlivými denominacemi, ještě přiměřená. A další otázka: Nejeví se snad sjednocení všech evangelických denominací pod jednou zastřešující organizací, jak je provedli komunisté především v Severní Koreji, Číně a Vietnamu, ze zpětného pohledu jako požehnání? Vždyť jím byly rozmanité křesťanské denominace a společenství přinuceny ke spolupráci. Tato „jednota" je dnes silně ohrožena rivalitou mezi „registrovanými" a „neregistrovanými" církvemi. Takový rozkol je pro věrohodnost křesťanského poselství v pravém slova skandalon. Položit tuto otázku ovšem ještě neznamená hájit tím nějaký pan-denominacionalismus či post-denominacionalismus. Na rozdíl od rozšířené lhostejnosti či dokonce skepse v otázce jednoty církve, kterou pozorujeme v posledních letech především na Západě, chci zdůraznit nutnost ekumenické jednoty pro identitu křesťanství v Asii. Jednota křesťanů se stala naléhavým problémem. Platí to především o Číně, kde evangelikálové, tzv. indigenní a nezávislé církve (např. True Jesus Church, Jesus Family a Little Flok) a rovněž nesčetné domácí církve zaznamenaly enormní přírůstky. Tyto „neregistrované" církve pravděpodobně již přerostly počtem členů církve „registrované" a stanou se v nejbližší době největším problémem pro křesťanskou identitu v Asii.
A čtvrté téma: význam asijských křesťanů žijících mimo Čínu a Severní Koreu pro křesťanské církve těchto zemí. Jak už bylo zdůrazněno, hráli jihokorejští křesťané důležitou roli při přípravě znovusjednocení země. Vzhledem k velkému počtu křesťanů v Korei - představují asi 30% obyvatelstva - a jejich značnému vlivu je nepravděpodobné, že by ke sjednocení mohlo dojít bez účasti jihokorejských křesťanů. A podobně jsou čínští křesťané v Hongkongu, na Tchaj-wanu a v diaspoře (v menší míře i v Macau) připraveni hrát klíčovou roli při výchově teologicky vzdělaného a obnoveného křesťanstva na čínské pevnině. Také jihovietnamští křesťané mají materiální, intelektuální a personální zdroje, jimiž mohou pomoci spolukřesťanům na severu země.
Nechci zde hájit tradiční finanční podporu a kontrolu ze strany misijních organizací (u protestantů) či Kongregace pro evangelizaci národů (u katolíků). Hnutí Three Self musí zůstat pro křesťanství v Asii ukazatelem cesty, i když ho komunistické strany využívaly ve svůj prospěch. Avšak křesťanské církve, které žijí v politické svobodě a ekonomickém blahobytu, by se měly zvláště cítit odpovědnými za své sesterské církve v Severní Koreji, Číně a Vietnamu (a vlastně i v Barmě) a ony by měly jejich solidaritu pociťovat. Pro budoucnost křesťanství v Asii je to nutné.
Pátou výzvou pro křesťanství ve čtyřech komunistických zemích Asie - a v Asii vůbec - je kontakt s jinými náboženstvími. Už jsem se zmínil o dřívějším odmítavém postoji křesťanských církví vůči tradičnímu uctívání předků a o tom, že měl trvalé negativní důsledky pro misie. I když lze nejpozději od II. vatikánského koncilu zaznamenat citelné změny ve vztahu římskokatolické církve vůči nekřesťanským náboženstvím, mezináboženský dialog zejména v těchto čtyřech komunistických zemích je pořád ještě v zárodku. Příslušná teologie náboženství, uznávající bez ohledu na dnes tak oblíbené kategorie exkluzivismu, inkluzivismu či pluralismu, že ne-křesťanská náboženství jsou pro své stoupence duchovně přínosná a prospěšná, musí být teprve vytvořena. V Asii je život ve víře životem mezi náboženstvími, a to více než jinde na světě. Křesťanská identita nemůže vzniknout, nevede-li se vážný a nepřezíravý dialog s věřícími jiných náboženství nebo přehlíží-li se skutečnost, že je možno cítit se vnitřně svázán s několika náboženstvími. Takový dialog se nesmí omezovat jen na teologii, musí se zaměřit i na vzájemně sdílený život, aktivity a náboženské zkušenosti.
Šestým a paradoxně snad největším problémem pro křesťanský život v komunistických zemích je tržní hospodářství, rychle se rozvíjející především v Číně a ve Vietnamu, a spolu s ním přímo živelný materialismus a konzumismus hlavně mezi mladými. Komunismus jako světový názor je stále bezobsažnější, i když ho komunistické strany nadále hlásají a prosazují. Straničtí představitelé jsou si toho dobře vědomi a jde jim o udržení privilegií i v případném post-komunistickém systému. Největším nebezpečím pro křesťanství v socialistických zemích Asie dnes není (nebo už není) represivní náboženská politika komunistických stran ani „diktatura relativismu" v oblasti kultury. Je jím naprostá lhostejnost vůči křesťanství nebo náboženskému životu obecně, vzniklá jako následek neustálého úsilí o blahobyt a požitky z něho plynoucí. Potlačování náboženství budí vzdor, zakotvený ve víře; mučednictví je semenem, z něhož roste obrácení; dokonce relativismus počítá ještě s náboženstvím, když přiznává všem náboženstvím stejnou váhu. Nebezpečím pro křesťanství je dnes nová víra v neomezenou a bezkonkurenční moc kapitalismu, jehož jediné krédo zní „chamtivost je dobrá". Taková víra se zdá být všelékem na každý neduh a pohlcuje všechny ostatní formy víry.
Po půlstoletí koexistence s komunismem si křesťané vytvořili účinnou strategii přežití. Když byli pronásledováni, věděli, jak odolávat a udržet si víru. S komunismem sdíleli dokonce úsilí o sociální spravedlnost. Nyní stojí tváří v tvář téměř univerzální nadvládě kapitalismu a nevědí, jak pomoci především mladým lidem, aby nepodléhali jeho svodům. Nepřekvapuje, že tzv. teologie úspěchu („Prosperity Gospel") je v komunistických zemích Asie právě tak přitažlivá jako v USA. Pro křesťany v asijských komunistických zemích (a v Asii vůbec) není už tedy největším problémem potlačování náboženské svobody, nýbrž otázka, jak nakládat se svobodou náboženství, když je většině lidí naprosto lhostejná.
Z Concilia 2/2011 přeložila Helena Medková