Téma tohoto čísla je ekumenismus. Pavel Hradilek pokračuje po své cestě k ekumenické liturgii, Martin Vaňáč píše o nedávné historii katolického ekumenismu. Jak si však stojí ekumenismus dnes? Doufáme mnozí, že povede k větší jednotě křesťanů, ne-li dokonce k sjednocení i napříč hlavními historickými směry křesťanstva. Zrovna tak dobře možné však je, že ekumenismus je jen prchavé zastavení na dlouhém běhu církevní historie, které pomine, jakmile mu dějinné okolnosti přestanou přát, a opět setřeba vrátíme zpět do dob, kdy se každá církev upřímně snažila nejen být tou nejcírkvovatější, ale dokonce být tou jedinkou církvovatou vůbec. A také je možné – a některé náznaky tomu nasvědčují – že se ekumenismus jako hnutí prostě vyčerpá a vypotřebuje, poněvadž dosáhne své reálné cíle (třeba vzájemné porozumění a sblížení církví patřících do jednoho proudu tradice), zatímco cíle utopické (třeba „úplná jednota“ ve smyslu římské teologie) se prostě stále jasněji budou ukazovat jako utopie a jako nepřekonatelné relikty starého myšlení.

I kdybychom ovšem skutečně vstupovali do „post-ekumenického“ věku v některém z obou uvedených smyslů, neznamená to, že by ekumenismus jako takový končil a zmizel. V jistém smyslu se dokonce dá říci, že teprve úbytek ekumenického nadšení a skomírání ekumenického hnutí lze značit za počátek zavádění ekumenismu do praxe, reálného ekumenismu do „obyčejné“ praxe.

Znamená to především nespoléhat se na zázraky (ale samozřejmě být připraven se jimi nechat příjemně překvapit, pokud k nim dojde: vždyť Duch vane kde chce, dokonce i v zabetonovaných církevních strukturách). A vnímat to, co bylo dosud v eku­menismu dosaženo, jako možnost, nabídku, šanci pro sebe, jak obohatit své duchovní poznání, jak dodat další rozměr svému setkání s Ježíšem. Je v tom možná kousek mentality supermarketu, připuštění myšlenky, že člověk smí do svého „nákupního košíčku“ ve velikém tržišti idejí přibalit i zcela exotické ingredience, přinejmenším jako koření svého obyčejného vezdejšího chleba. Ale na druhou stranu: Ne každý, kdo je svým vnitřním ustrojením evangelík, se jako evangelík narodil. Proč by nemohl katolický křesťan pěstovats trohou biblickou zbožnost a rád přijímat zkušenosti evangelických bratří a sester ve víře? A proč by evangelíka nemohl k něčemu podstatnému inspirovat třeba František z Assisi, Blaise Pascal či Matka Tereza? A konec konců, proč by křesťan nemohl s hlubokým duchovním užitkem číst třeba taoistickou knihu O cestě a ctnosti?

„Ekumenismus po ekumenismu“ bude doufejme menší a tišší a samozřejmější než je ekumenismus dnes. Ale snad i hlubší: už se nebude tolik ptát, co jsou ti druzí zač a čím odůvodňují svoji existenci, ale bude mít větší vzájemnou toleranci, a snad ani už nerozezná existenci rozdílů, kvůli kterým se kdysi upalovalo nahořící hranici.

A na druhou stranu to asi bude ekumenismus výběrový a šitý na individuální míru. Mnohý jím i nadále bude nedotčen – z nevědomosti, jež hříchů nečiní, anebo z horlivosti pro svou konfesi. U jiného půjde o ekumenismus ze zvědavosti, u dalšího z nutnosti, pro jiného to bude teologický koníček. Důležité je, že vrata jsou otevřena, i když jen zpola. Možná se nikdy úplně neotevřou; ještě obtížnější by však bylo je zase zcela zavřít. Až jednou prkna zteří a cihly prorostou břízky, nějaký boží vánek možná zafouká a zboří celou zeď.

Obtížně zpracovatelné téma

Popsat ve stručnosti vývoj postoje římskokatolické církve k ekumenickéhu hnutí je velmi složité, v podstatě téměř nemožné.^[1] Je to způsobeno dvěma hlavními důvody:

1) Samo ekumenické hnutí má nejenom rozmanité a v průběhu dějin proměnné podoby, ale odehrává se s různou intenzitou na několika úrovních.^[2]

2) Římskokatolická církev přes svoji přísně hierarchickou strukturu zdaleka není jednoduchým monolitním útvarem s jediným a jasně definovaným názorem na celou řadu otázek. V průběhu dějin v rámci římskokatolické církve vedle sebe vždy existovaly různé názorové směry a teologické školy, ale teprve ve 20. století se systematické studium otázky přípustné názorové plurality v církvi dostalo do popředí zájmu teologické reflexe, především v souvislosti s polarizací, jež začala být v církvi nejvíce zřetelná v rámci průběhu jednání a uskutečňování závěrů Druhého vatikánského koncilu.^[3]

Z těchto důvodů jsem se rozhodl, že postoj římskokatolické církve k eku­me­nickému hnutí v průběhu dějin se pokusím ilustrovat pouze stručným přehledem vybraných důležitých dokumentů učitelského úřadu k tomuto tématu, které stejně jako některé příručky ekumenické teologie rozděluji podle jejich celkového vyznění na negativní a pozitivní.^[4] Stranou tedy ponechávám jak řadu významných římskokatolických osobností, jako např. kardinál Mercier, Max Joseph Metzger, Paul Couturier, Lambert Beauduin, Yves Congar, tak také různé soukromé, polooficiální nebo zcela oficiální ekumenické aktivity, např. rozhovory katolických a anglikánských teologů a historiků, které se konaly v belgickém Mechelen (franc. Malines) v letech 1921 –1926 (conversations de Malines).^[5] Vědomě ponechávám stranou také problematiku tzv. „ekumenismu návratu“.^[6] Větší pozornost věnuji Papežské radě pro jednotu křesťanů a stručnému zamyšlení nad vztahem římskokatolické církve k eku­me­nic­ké­mu hnutí na prahu 21. století.

Vyjádření magisteria – negativní

· Dekret svatého oficia z 16. září 1864: zakazuje katolíkům účast v anglické „Association for promoting of the Union of Christendom“ (založena v roce 1857).

· Encyklika papeže Lva XIII. o jednotě církve Satiscognitum z 29. června 1896:^[7] mimo jiné zavrhuje teorii o třech větvích jedné pravé církve Kristovy (tj. anglikánské, římskokatolické a pravoslavné).^[8]

· Dekret svatého oficia ze 4. července 1919: připomíná zákaz účastnit se na nekatolických sdruženích pro sjednocení křesťanů z roku 1864 (jednalo se o reakci na rozhodnutí episkopální církve americké, která hodlala po misijní konferenci v Edinburgu v roce 1910 svolat celosvětové shromáždění křesťanů).

· Svaté oficium odpovědělo dne 6. července 1927 na dotaz, zda je dovoleno římským katolíkům zúčastnit se ekumenických shromáždění nebo podporovat konference, jež mají zacíl znovusjednocení křesťanských skupin, NE (v souvislosti sprvní konferencí hnutí pro víru a řád v Lausanne v srpnu roku 1927).

· Encyklika Pia XI. o jednotě křesťanů Mortalium animos z 6. ledna 1928: mimo jiné ekumenické nekatolíky nazývá pankřesťany a vyzývá je: „Nechť se vrátí ke společnému Otci a on zapomínaje na urážky vržené na Sv. Stolici, přijme je se vší láskou otcovského srdce.“ ^[9]

· Monitum svatého oficia Cum compertum z 5. července 1948: opět zakazuje římským katolíkům účast na ekumenických setkáních (v souvislosti s konferencí v Amsterodamu, která se konala ve dnech 22. srpna až 4. září 1948; na konferenci došlo k ustavení Světové rady církví).^[10]

· Encyklika Pia XII. Humani generis z 12. srpna1950: varuje před falešným irenismem.

Vyjádření magisteria – pozitivní

· Instrukce De motione ecumenica z 20. prosince 1949: uznává, že ekumenické hnutí je též „vanutím Ducha sv.“ a že znovusjednocení je především povinností a úkolem církve (instrukce je reakcí na ustavení Světové rady církví v Amsterodamu v roce 1948).^[11]

· Motu proprio Superno Dei nutu z 5. června 1960, kterým byl založen Sekretariát pro jednotu křesťanů (dnes Papežská rada pro jednotu křesťanů).^[12]

· Dekret Druhého vatikánského koncilu o ekumenismu Unitatis redintegratio z 21. listopadu 1964.^[13]Samozřejmě význam celého Druhého vatikánského koncilu (1962–1965) pro změnu vztahu římskokatolické církve k ekumenickému hnutí byl veliký a tohoto tématu se nějakým způsobem dotkla většina dokumentů tohoto koncilu.

· Ekumenický direktář byl vydán Sekretariátem pro jednotu křesťanů ve dvou částech, první v roce 1967 a druhá v roce 1970.

· Nový Direktář k provádění ekumenických principů a norem z 25. března 1993.^[14]

· Apoštolský list Jana Pavla II. o přípravě na jubilejní rok 2000 Tertio millenio adveniente z 10. listopadu 1994: mezi hříchy, které vyžadují větší úsilí v pokání a obrácení, počítá především ty, jež „uškodily jednotě, kterou Bůh chtělmít ve svém lidu“.^[15]

· Encyklika Jana Pavla II. o ekumenickém úsilí Utunum sint z 25. května 1995:^[16] mimo jiné v ní papež podpořil další studium otázky primátu římského biskupa, které by přispělo k tomu, aby se tento úřad stal opravdovou„službou jednotě“, rovněž plně podpořil další ekumenický dialog.^[17]

Papežská rada pro jednotu křesťanů

Založení Sekretariántu pro jednotu křesťanů, předchůdce dnešní Papežské rady pro jednotu křesťanů, úzce souvisí s přípravami Druhého vatikánského koncilu.^[18] Impuls k založení jakési komise pro jednotu křesťanů vzešel počátkem roku 1960 z Německa a obdržel jej kardinál Augustin Bea, který tuto žádost prostudoval a 11. března ji předložil papeži. Již 13. března byl kardinál Bea telefonicky informován sekretářem papeže, že papež s návrhem souhlasí. Později papež Beovi oznámil, že tento nový orgán nebude komisí, ale sekretariátem, což znamenalo poněkud volnější ruku při jeho aktivitách oproti stávajícím jedenácti sněmovním komisím. Na svátek Ducha svatého dne 5. července 1960 založil papež Jan XXIII. listem Superno Dei nutu Sekretariát pro jednotu křesťanů. V listu se mimo jiné uvádělo: „Abychom pak jasněji ukázali svou lásku a náklonnost k těm, kteří se nazývají křesťany, ale jsou odloučeni od tohoto Apoštolského stolce, aby i oni mohli sledovat sněmovní práce a snadněji nalézt cestu k dosažení té jednoty, za kterou se Kristus tak vroucně modlil k nebeskému Otci, zakládáme zvláštní radu neboli sekretariát organizovaný podle toho, co bylo řečeno o komisích, a jemuž bude předsedat kardinál, kterého sami určíme.“^[19] Dne 16. června byl jmenován předsedou německý jezuita a zasloužilý biblista kardinál Augustin Bea a dne 29. června 1960 přinesl list Osservatore Romano zprávu o jmenování Johannese Willebrandse sekretářem.^[20]

Založení tohoto Sekretariátu mělo široký a příznivý ohlas, o který se zčásti zasloužil i jeho nový předseda, jež na otázku po úkolech nového sekretariátu v jednom z rozhovorů uvedl: „Z toho je vidět, že má dvojí cíl: jeden bezprostřední, totiž pomáhat nekatolickým křesťanům sledovat sněmovní práce, a druhý širší a obecnější: napomáhat jim k nalezení jednoty s římskokatolickou církví. Sekretariát má dělat prostředníka mezi nekatolickými křesťany a koncilem tím, že jim bude podávat informace, bude přijímat jejich žádosti, návrhy atd. Kromě toho patří do jeho pole působnosti všechno, co by jim napomáhalo k uskutečnění sjednocení.“ ^[21]

Činnost Sekretariátu v průběhu Druhého vatikánského koncilu byla rozmanitá a bohatá. Do jeho kompetence spadalo nejen zajištění komunikace s nekatolickými církvemi např. při vyslání nekatolických pozorovatelů na koncil, ale i příprava a prezentace některých významných dokumentů koncilu: dekretu o ekumenismu Unitatis redintegratio, deklarací o poměru církve k nekřesťanským náboženstvím Nostra aetate a o náboženské svobodě Dignitatis humanae. Spolu s teologickou komisí Sekretariát připravoval také věroučnou konstituci o Božím zjevení Dei verbum. V roce 1963 byly v rámci Sekretariátu vytvořeny dvě sekce: jedna byla pověřena kontakty s pravoslavnými církvemi a se starobylými církvemi východu, druhé byl svěřen dialog se západními křesťanskými církvemi a církevními společenstvími.

Po skončení Druhého vatikánského koncilu potvrdil papež Pavel VI. v roce 1966 Sekretariát jako stálý úřad římské kurie, což bylo zakotveno také v apoštolské konstituci Regimini Ecclesiae universe z 15. srpna 1967, kterou se uskutečnila reforma kurie s platností od 1. ledna 1968.^[22] V rámci další reformy kurie, provedené apoštolskou konstitucí Pastor Bonus z 28. června 1988, povýšil papež Jan Pavel II. Sekretariát na Papežskou radu pro jednotu křesťanů (rozdělení na Východní a Západní sekci bylo ponecháno), přičemž její pravomoc a působnost byla vymezena následovně:

„Čl. 135: Úkolem rady je odpovídajícím způsobem se soustředit na iniciativy a ekumenické činnosti, jejichž cílem je obnovení jednoty křesťanů.

Čl. 136: (1) Dbá na to, aby dokumenty Druhého vatikánského koncilu pojednávající o ekumenických otázkách byly uváděny do praxe. Zabývá se správnou interpretací zásad ekumenismu a nařizuje jejich vykonání. (2) Podporuje, přivádí dohromady a koordinuje národní a mezinárodní katolické organizace pro jednotu křesťanů a pozorně sleduje jejich iniciativy. (3) Po předchozí konzultaci s papežem pečuje o vztahy ke křesťanům z církví a církevních společenství, kteří dosud nejsou s katolickou církví vplném společenství, zvláště navazuje dialogy a jednání podporující jednotu s těmito křesťany. Práci vykonává s kvalifikovanými a v teologických dogmatech osvědčenými odborníky. Vysílá katolické pozorovatele na křesťanská setkání a zve pozorovatele z jiných církví a církevních společenství na katolická shromáždění, kdykoli to považuje za vhodné.

Čl. 137: (1) Poněvadž se skutečnosti, jimiž se rada zabývá, často svou podstatou dotýkají otázek víry, musí postupovat v úzkém sepětí s Kongregací pro nauku víry, zvláště jedná-li se o vydání dokumentů a prohlášení pro veřejnost. (2) Jedná-li se však o významné skutečnosti týkající se oddělených východních církví, musí nejdříve konzultovat s Kongregací východních církví.“ ^[23]

K nejdůležitějším dokumentům vydaným Sekretariátem a později Papežskou radou patří Ekumenický direktář z let 1967 a 1970, který byl v roce 1993 nahrazen zcela přepracovaným novým direktářem.^[24] V souvislosti s možností spolupráce katolických biblistů s nekatolickými obsažené v konstituci o Božím zjevení Dei verbum (čl. 22), byly Sekretariátem v roce 1968 vydány Směrnice pro mezikonfesní spolupráci na překladech bible.^[25] S Papežskou radou je také úzce spojena činnost Komise pro náboženské vztahy s židy, jež byla zřízena papežem Pavlem VI. dne 22. října 1974.

V čele Papežské rady stojí Kardinál-předseda, kterému asistuje sekretář. Dosavadní předsedové byli: Augustin Bea (1960 – 1968), Johannes Willebrands (1969 – 1988), Edward Idris Cassidy (1989 –2001).^[26] Po rezignaci kardinála Edwarda Idrise Cassidyho jmenoval papež Jan Pavel II. dne 3. března 2001 novým předsedou německého teologa a čerstvě jmenovaného kardinála Waltera Kaspera, jenž byl od března 1999 sekretářem rady (novým sekretářem byl jmenován Marco Oulleta z Kanady).^[27] Walter Kasper se intenzívně věnuje dialogu s luterány, jehož plodem je především společná deklarace o učení o ospravedlnění.^[28]

Římskokatolická církev aekumenické hnutí na prahu 21. století

„Druhým vatikánským koncilem katolická církev nezvratně vykročila na cestu ekumenismu, a zaposlouchala se tak do hlasu Pánova Ducha, který nás učí, jak máme pozorně číst ‘znamení doby‘,“ konstatoval ve své „ekumenické encyklice“ papež Jan Pavel II., kterému velmi leží na srdci otázka ekumenického hnutí.^[29]Proto ve svém apoštolském listu o přípravě na jubilejní rok 2000 vyzval církev, aby „s jasnějším vědomím vzala na sebe hřích svých synů ve vzpomínce na všechny situace v průběhu dějin, kdy se vzdálili od ducha Krista a jeho evangelia, a namísto svědectví života, inspirovaného hodnotami víry, poskytovali světu podívanou na způsoby myšlení a jednání, které byly skutečnými formami protisvědectví a pohoršení“.^[30]

Dále pak text apoštolského listu pokračuje: „Mezi hříchy, které vyžadují větší úsilí v pokání a obrácení, patří zcela určitě ty, jež uškodily jednotě, kterou Bůh chtěl mít ve svém lidu. V průběhu tohoto tisíciletí, které se již chylí ke konci, docházelo v církevním společenství mnohem více než v prvním tisíciletí, leckdy ne bez viny lidí z obou stran‘ (UR 3), k bolestným rozkolům, které otevřeně protiřečí Kristově vůli a jsou pohoršením světu (srov. UR 1). Takové hříchy minulosti nám stále ještě bohužel dávají pocítit svou tíhu a přetrvávají jako mnohá pokušení do dneška. Je nutné je napravit a prosit přitom usilovně Krista o odpuštění.

V tomto posledním úseku tisíciletí se musí církev s ještě vroucnější modlitbou obrátit k Duchu svatému a vyprošovat si od něj milost jednoty křesťanů. Toto je klíčový problém pro evangelijní svědectví ve světě. Zvláště po 2. vatikánském koncilu se uskutečnilo s velkorysostí a vším úsilím mnoho ekumenických iniciativ: je možno říci, že veškerá aktivita místních církvi i Apoštolského stolce nabyla ekumenického nádechu. Papežská rada pro podporu sjednocení křesťanů se stala jedním z hlavních hybných center procesu směřujícího k plné jednotě.

Nicméně jsme si všichni vědomi, že uskutečnění tohoto záměru nemůže být jen plodem lidských sil, jakkoli jsou nezbytné. Jednota je totiž darem Ducha svatého. Od nás se žádá, abychom přijímali tento dar bez váhání, povrchnosti a zamlčování ve svědectví pravdě a abychom šlechetně učinili skutkem pokyny, dané koncilem a následnými dokumenty Svatého stolce, jež se těší velké vážnosti u mnohých z křesťanů, kteří nejsou v plném společenství s katolickou církví.

To je jeden z úkolů křesťanů, kráčejících vstříc roku 2000. Blízkost konce druhého tisíciletí vybízí všechny ke zpytování svědomí a k vhodným ekumenickým iniciativám, aby tak mohli k velkému jubileu přistoupit ne-li již jako úplně sjednoceni, pak alespoň jako mnohem bližší překonání rozdělení druhého tisíciletí. To vyžaduje – a každý to vidí – mimořádné úsilí. Jetřeba pokračovat ve věroučném dialogu a zvláště je třeba více usilovat o ekumenickou modlitbu. Ta po koncilu doznala velkého rozšíření, ale musí se šířit ještě víc a zahrnovat stále více křesťanů v souladu s velkou Kristovou modlitbou před jeho utrpením: ,Otče... ať všichni jsou jedno‘ (Jan 17,21).“ ^[31]

Jubilejní rok 2000 skutečně přinesl celou řadu ekumenických aktivit, z nichž je třeba jmenovat především ekumenickou bohoslužbu v bazilice sv. Pavla za hradbami v Římě dne 18. ledna 2000, v rámci které papež záměrně spojil vlastnoruční otevření Svaté brány v této bazilice s největší ekumenickou událostí Jubilejního roku v Římě i na celém křesťanském světě, tj. se zahájením Týdne modliteb za jednotu křesťanů.^[32] Dále pak v rámci slavnostní bohoslužby ve svatopetrské bazilice v Římě, která se konala první postní neděli dne 12. března 2000, požádal papež JanPavel II. o odpuštění katolické církvi za hříchy spáchané během dvoutisícileté historie a důsledků zla, za něž dnes nesou katolíci zodpovědnost.^[33] Při této příležitosti byl ve Vatikánu zveřejněn významný dokument Mezinárodní teologické komise nazvaný Paměť a smíření: Církev a viny minulosti.^[34] Další velká ekumenická slavnost v rámci Jubilejního roku se konala v Římě ve dnech 5. – 6. srpna 2000, společně se při ní modlili katolíci a pravoslavní za jednotu křesťanů.^[35]

Ovšem ani průběh Jubilejního roku se neobešel bez nedorozumění a sporů na poli ekumenických kontaktů mezi římskokatolickou církví a ostatními církvemi. Nejvíce v Jubilejním roce rozvířil ekumenickou scénu deklarace o jedinečnosti a spasitelské univerzalitě Ježíše Krista a církve s názvem Dominus Iesus, který ve Vatikánu dne 5. září 2000 zveřejnila Kongregace pro nauku víry.

Největší diskuse a projevy nesouhlasu ze strany některých nekatolických představitelů se týkaly 17. článku ve 4. kapitole dokumentu, který zní: „Existuje tedy jediná církev Kristova, uskutečňující se v katolické církvi řízené nástupcem Petrovým a biskupy ve společenství s ním. Církve, které sice nemají dokonalé společenství s katolickou církví, ale zůstávají s ní s spojeny nejtěsnějšími pouty, tedy apoštolskou posloupností a platnou eucharistií, jsou pravými partikulárními církvemi. Církev Kristova je proto přítomna a působí i v těchto církvích a to přesto, že postrádají plné společenství s katolickou církví, protože nepřijímají katolické učení o primátu, které podle Boží vůle objektivně má a vykonává nad celou církví římský biskup. Na druhé straně, církevní společenství, která neuchovala platný episkopát a autentickou a neporušenou podstatu eucharistického tajemství, nejsou církvemi v pravém slova smyslu. Ovšem ti, kdo jsou v těchto společenstvích pokřtěni jsou křtem přivtěleni ke Kristu a jsou tak v jistém, třebaže ne dokonalém společenství s církví. Křest sám o sobě skutečně míří k plnému rozvinutí života v Kristu, skrze integrální vyznávání víry, eucharistii a plné společenství církve.“ ^[36]

Nechci a nemohu zde popisovat zajímavou a dosud neskončenou diskusi, kterou tato deklarace vyvolala. Rád bych pouze upozornil na dvě skutečnosti. Na jedné straně deklarace nevyhlásila žádné nové učení a pouze zopakovala již dříve vyřčené výroky a texty. Na druhou stranu řada představitelů římskokatolické církve, především ti, kteří se výrazněji angažují v ekumenickém hnutí, uznala jistou „neekumeničnost“ tohoto vnitrokatolického dokumentu: „Příčina (negativního dojmu deklarace – pozn. M.V.) je především ve způsobu, jakým je obsah deklarace podáván. Konkrétně to lze poznat např. na citacích, které jsou v původních pramenech zasazeny do kontextu, ve kterém vyznívají pozitivněji, zatímco zde, bez onoho zmírňujícího kontextu, vyznívají spíše negativně. Zde je zdůrazněn rozdíl, v čem se lišíme, zatímco vd okumentech, ať je to Unitatis redintegratio nebo Ut unum sint, je nejprve zdůrazněno pozitivně to, co nás spojuje, a pak teprve to, co nás dělí.“ ^[37]

Rovněž z veřejné výměny názorů na deklaraci Dominus Iesus mezi představiteli Papežské rady pro jednotu křesťanů a Kongregace pro nauku víry mám pocit, že ono „úzké sepětí“, které by mělo podle apoštolské konstituce Pastor bonus mezi oběma úřady být, v tomto případě nebylo zcela dodrženo.^[38] Myslím si, že spolupráce těchto úřadů by měla být oboustranná, neboť důsledné dodržování pravidel ekumenického dialogu vyžaduje, aby i při hlásání katolického učení byl brán ohled na dialog s nekatolickými bratry.^[39]

Každopádně ze strany představitelů římskokatolické církve se nekatolickým církvím a církevním společenstvím dostalo opakovaného ujištění, že deklarace Dominus Iesus v žádném případě neznamená přerušení nebo dokonce ukončení ekumenického dialogu. Odhodlání římskokatolické církve nadále intenzivně spolupracovat na poli ekumenického hnutí vyjádřila nejenom různá prohlášení v souvislosti s deklarací Dominus Iesus, ale rovněž projev Jana Pavla II. při ekumenické bohoslužbě v bazilice sv. Pavla za hradbami v Římě dne 25. ledna 2001 v rámci Týdne modliteb za jednotu křesťanů nebo přednáška Waltera Kaspera ve Vídni dne 22. ledna 2001.^[40]

V apoštolském listu papeže Jana Pavla II., vydaného na závěr jubilejního roku dne 6. ledna 2001 s názvem Novo millennio ineunte, se o ekumenickém úsilí mimo jiné praví: „Smutné dědictví minulosti nás bohužel provází i na prahu nového tisíciletí. Jubilejní oslavy přinesly několik opravdu prorockých a dojemných signálů, ale před námi zůstává ještě daleká cesta...Kristova modlitba nám připomíná, že tento dar je třeba stále lépe přijímat a rozvíjet. Prosba ‘ut unum sint’ je zároveň příkazem, který zavazuje, silou, která povzbuzuje, zdravou výtkou pro naši lenost a pro příliš uzavřené srdce. Důvěra v dosažení plné a viditelné jednoty všech křesťanů i v časných dějinách nespočívá v našich schopnostech, nýbrž v Kristově modlitbě.“ ^[41]

O perspektivách ekumenických aktivit ve vztahu k jednotlivým církevním tradicím se v tomtéž listu praví: „V perspektivě obnovené pojubilejní pouti se dívám s velkou nadějí na východní církve a vyjadřuji přání, aby se plně obnovila ona výměna darů, která obohatila církev v prvním tisíciletí. Vzpomínka na doby, kdy církev dýchala ‘oběma plícemi‘, nechť povzbudí východní i západní křesťany, aby v jednotě víry a s respektováním oprávněných rozdílů společně kráčeli a vzájemně si pomáhali jako údy jediného Kristova těla.

S analogickým úsilím je třeba rozvíjet ekumenický dialog s bratry a sestrami z anglikánské církve a církevních společenství zrozených z reformace. Teologická konfrontace základních bodů křesťanské víry a morálky, spolupráce v lásce a především silný ekumenismus svatosti, to vše s Boží pomocí jistě přinese v budoucnosti své plody. Zatím s důvěrou pokračujeme ve společné cestě s touhou po dni, kdy všichni Kristovi učedníci bez výjimky budou společně zpívat mocným hlasem: ,Hle, jak je dobré a jak milé, když bratři bydlí pospolu‘ (Ž 133 [132], 1).“ ^[42]

Na závěr této kapitoly přidávám ještě jeden citát, tentokrát opět z encykliky Jana Pavla II. Ut unum sint z roku 1995, který si i dnes uchovává svoji platnost a naléhavost: „Nyní se můžeme zeptat, jak daleko ještě máme putovat, nežli přijde onen požehnaný den, kdy bude dosaženo úplné jednoty ve víře a budeme moci společně v pokoji slavit Nejsvětější eucharistii Páně. Mezi námi již dosažené větší vzájemné porozumění a shody v nauce, které vyústily v afektivní i efektivní růst společenství, nemohou postačit svědomí křesťanů, kteří vyznávají, že církev je jedna, svatá, všeobecná a apoštolská. Konečným cílem ekumenického hnutí je obnovení plné viditelné jednoty mezi všemi pokřtěnými. S vyhlídkou na tento cíl jsou všechny výsledky doposud dosažené pouze jedním stádiem cesty, byť stádiem slibným a pozitivním.“ ^[43]

Tento příspevek je kapitolou z rozsáhlejší práce Ekumenismus v České republice. Příspevek ke studiu ekumenických vztahů v České republice na pozadí vztahu k církvímv letech 1918 – 2000, která byla v letošním roce předložena na závěr kombinovaného studia katolické teologie na Katolické teologické fakultě v Praze.

Nejvýznamnější liturgickou modlitbou je velké díkůčinění nad chlebem a vínem – eucharistická modlitba. Řecký termín eucharistia (díkůvzdání) má původ v hebrejské modlitbě beracha, ze které se eucharistická modlitba vyvinula. Na Východě se používá označení anafora (přinášení oběti), v Římě se užívalo označení canon (neměnný, závazný text).

Kořeny

Modlitba požehnání či chvalořečení, díkůvzdání beracha představuje střed židovské modlitby. Beracha vymezuje vztah k Hospodinu, světu i bližnímu. Myšlenkově čerpá z textů Zákona, Spisů i Proroků. Např. Źalmy 103-107 jsou bohatou zásobárnou motivů:

Dobrořeč, má duše, Hospodinu!
Hospodine, Bože můj, jsi neskonale velký,
oděl ses velebnou důstojností.
(Ž 104,1)

Beracha je součástí jak společných synagogálních, tak rodinných i individuálních modliteb pro různé příležitosti. Do proudu chvály a díků zarůzné dary je zařazeno vzpomínání (řec. anamnesis) na mocné boží činy. I Ježíš se takto modlil:

Velebímtě, Otče, Pane nebes i země,
že jsi tyto věci skryl před moudrými a rozumnými, a zjevil jsi je maličkým.
(Mt 11,25)

Pro vznik eucharistické modlitby jsou důležitá požehnání v souvislosti s jídlem.^[1]Požehnání před jídlem, tzv. birkat ha-moci, kam bývá situována Ježíšova řeč nad chlebem, dnes zní:

Požehnaný jsi, Hospodine, Bože náš, Králi světa,
jenž dáváš vyrůst chlebu ze země.

Po jídle bylo pronášeno tzv. birkat ha-mazon, které dnes sestává ze čtyř berachot. První z nich zní:

Požehnaný jsi, Hospodine, Bože náš, Králi světa, jenž živí celý svět svou dobrotou a přízní, milostí a milosrdenstvím, jenž dává jídlo každému stvoření, neboť jeho milost trvá navěky. Díky jeho nesmírné dobrotě nám jídlo nikdy nescházelo a nikdy nám scházet nebude: neboť je to díky jeho velikému jménu, že živí a podporuje všechny, udílí svá dobrodiní všem a připravuje pokrm všem svým stvořením, která stvořil. Požehnaný jsi, Hospodine, jenž živíš všechny bytosti.

Do tohoto požehnání, které během pesachového sederu (rituálu velikonoční večeře) obsahovalo zvláštní embolismus (aktualizační vsuvku) a během kterého koloval třetí kalich sederu, tzv. kalich požehnání, je kladena Ježíšova řeč nad kalichem.

Zdá se, že biblické prameny (synoptici a 1 K) neuvádějí plný text provázející slavení, ale zprávu o tom, co Ježíš ustanovil resp. co obce v době napsání evangelia slavily. Nejstarší nebiblický pramen Didaché^[2]při popisu eucharistie paradoxně „zprávu o ustanovení“ vůbec neobsahuje:

Pokud jde o eucharistii, vzdejte díky takto. Nejprve o poháru: „Vzdáváme ti díky, Otče náš, za svatou révu Davida služebníka tvého, kterou jsi nám uvedl ve známost skrze Ježíše služebníka svého. Tobě sláva na věky.“ O nalámaném pak: „Vzdáváme ti díky, Otče náš, za život i poznání, jenž jsi nám uvedl ve známost skrze Ježíše služebníka svého. Tobě sláva na věky.“ „Právě jako byly drobty tohoto chleba rozsypány po horách a shromážděny staly se jedním, tak buď shromážděna Církev tvá od konců země do tvého království. Protože tvá je sláva i moc skrze Ježíše Kristana věky.“ Nikdo ať nejí ani nepije z vaší eucharistie. Ale (jen) pokřtění ve jméno Páně. Vždyť i o tom řekl Pán: „Ať nedáte svaté psům.“

Vývoj jednotlivých konstitutivních prvků

Slova ustanovení – instituce úplně chybí i v 3. stol. ve východosyrské již rozvinuté anafoře Addaje a Mariho. Anafora tady vrcholí anamnezí (doslova vzpomínkou) – aktualizací Kristových spásných činů: smrti, zmrtvýchvstání a nanebevstoupení a epiklézí – prosbou o Ducha svatého.

Eucharistické modlitby byly v prvních staletích předsedajícím improvizovány. Psané texty sloužily jako určité vzory a zásobárny myšlenek. Důležitou roli v uspořádání eucharistických modliteb hrály patriarcháty.

Anamnetické a epikletické anafory

Kolébkou eucharistických modliteb byl zejména antiochijský patriarchát. Anafory tohoto patriarchátu jsou charakterizovány zejména tím, že mají jedinou epiklézi, která je zařazena za konstituci a anamnezi. Tyto anafory jsou označovány jako anamnetické. Druhým centrem byla Alexandrie. Tamní anafory mají epikléze dvě. První z nich, tzv. konsekrační (obsahuje prosbu k Duchu svatému o proměnu eucharistických darů), předchází instituci a druhá, zvaná komuniální (obsahuje prosbu o proměnu účastníků slavnosti), je zařazena po anamnezi. Takováto anafora se nazývá epikletická. Anafory ostatních patriarchátů (Jeruzaléma, Cařihradu a Říma) jsou odvozeny z těchto dvou typů.

Epiklese – instituce

Zatímco na Východě je epikléze považována za klíčové místo, při kterém dochází k proměně darů, na Západě to byla instituce. Např. starobylá římská anafora, tzv. Kánon, je vystavěna symetricky právě kolem svého středu – instituce.

Eucharistické modlitby patří ke společnému dědictví všech církví. I když byla tato forma modlitby v církvích reformace okleštěna, dnes se k ní řada těchto církví vrací. I naše největší evangelická církev – ČCE má ve svém druhém dílu Agendy tzv. Alternativní eucharistickou modlitbu, která obsahuje všechny tradiční podstatné prvky – díkůvzdání, instituci, anamnezi i epiklézi.

Shrnutí pro praxi

Přednes eucharistické modlitby náleží předsedajícímu. Shromáždění vyjadřuje svůj souhlas závěrečným amen, které je nejdůležitějším amen celé liturgie. Některé anafory jiné aklamace než závěrečné amen nemají, jiné mají až několik desítek aklamací. Nejčastější aklamacemi v nové tvorbě jsou Sanktus a aklamace po instituci resp. amnamnezi (např.: Tvou smrt zvěstujeme…).

Následující tabulka ukazuje strukturu několika eucharistických modliteb, které jsou řazeny podle geografických skupin s přihlédnutím ke chronologickém pořadí, od nejstarších k nejmladším. Číslav tabulce odkazují na ukázky z jednotlivých anafor, uvedené na dalších stránkách. Křížek označuje výskyt daného prvku v anafoře, šedá plocha znamená, že příslušný prvek v anafoře není.

 

Přehled struktury různých anafor

Legenda

Hippol .. anafora z Apoštolské tradice Hippolyta Římského

Jeruz .... západosyrská Jeruzalémská (Jakubova) liturgie

Závěť ... západosyrská Závěť našeho PánaJežíše Krista

Konst ... západosyrská anafora z Apoštolských konstitucí

AddMar východosyrská anafora Addaje a Mariho

JanZla . byzantskáliturgie sv. Jana Zlatoústého

Marek.. alexandrijská Markova liturgie

Galik .. středověká galikánská liturgie

Mozar . středověká liturgie podle španělsko-mosarabického ritu

Kánon . Římský kánon

Nové ř. Nové římské anafory po II. Vat.

Anglik .. Nové anglikánské eucharistické modlitby

Skot ..... Nová skotská presbyteriánská anafora

Schil ..... Nové liturgie Dr. Schillinka zpracované podle holandských předloh

Luther .. Nová luterská eucharistická modlitba

Bibl ...... Nová biblická anafora uvedená na konci tohoto příspěvku

Ukázky z liturgických textů

1. Z preface Apoštolských konstitucí^[3]

Také jsi svět svůj naplnil a vyzdobil vonnými a léčivými bylinami, mnohými a různými živočichy, silnými i slabými, k výživě ik práci, krotkými i divokými, sykotem hadů, zpěvem pestrobarevných ptáků, kruhy ročními, řadou měsícův i dnů, pořadím počasí, tažením mraků dešťonosných, aby dařily se plody pro zachování živočichů, stanoviště větrů dujících, od Tebe rozkazů čekajících, bylin a zelin množství.

A netoliko svět jsi stvořil, ale i obyvatele jeho, člověka, na něm jsi stvořil, a ustanovil ho jeho ozdobou. Neboť řekl jsi ve Své moudrosti: Učiňme člověka k obrazu a podobenství Svému, ať vládne rybám mořským a ptactvu nebeskému. Proto učinil jsi ho z duše nesmrtelné a těla pomíjejícího, onu z ničeho, toto pak ze čtyř živlův, a obdařil jsi duši jeho rozumovým soudem, rozeznáním dobra a zla, poznáváním práva a bezpráví, jeho pak tělu udělil jsi pět smyslův a pohyb libovolný.

2. Část přímluv z liturgie sv. Marka^[4]

Sešli v hojnosti dobré deště na ta místa, kde jej potřebují a očekávají. Obšťastni a obnov jeho příchodem tvář země, aby jeho krůpěje rozradostnily všechny pozemské ratolesti.

Uveď vody řek do jejich pravé hladiny. Rozradostni a obnov jejich zvýšením tvář země. Její brázdy naplň vlhkostí, která přeje úrodě. Požehnej, Pane, plodům země, uchovej je pro nás neporušené a nepoškozené. Dej nám je k setbě i ke žni. Požehnej, Pane, nyní také kruh roku ze své laskavosti s pohledem na chudé z Tvého lidu, s pohledem na vdovy a sirotky, s pohledem na poutníky a přistěhovalce, s pohledem na všechny, kteří jsme v Tebe složili svou naději a vyznáváme Tvé svaté jméno. Oči všech jsou obráceny k Tobě a Ty nám dáváš pokrm v pravý čas, Ty, který dáváš pokrm všemu stvoření, naplň naše srdce radostí a veselostí, abychom měli každý den všechny věci v dostatečném množství a abychom mohli konat všechny dobré práce v Kristu Ježíši, našem Pánu.

3. Postssanktus z Jeruzalémské liturgie^[5]

Svatý jsi, přesvatý, Bože Otče, spolu se svým jednorozeným Synem a tvým svatým Duchem. Jsi přesvatý a všecka sláva je tvou ctí. Ty jsi tak velmi miloval svět, že jsi za něj vydal svého jednorozeného Syna, aby nikdo z těch, kdo v něho věří, nezahynul, ale aby každý měl život věčný.

4. Instituce z Apoštolské tradice

Vzal chléb a čině díky řekl:
Vezměte a jezte!
Toto je mé tělo, které se láme pro vás.
Stejně tak kalich, když řekl:
Toto je má krev, která se za vás vylévá.
Když toto činíte, konejte to na mou památku

5. Anamnéze Skotské presbyteriánské liturgie

A proto nyní podle přikázání tvého Syna
slavíme památku jeho požehnaného utrpení a smrti
i jeho slavného vzkříšení a nanebevstoupení
a očekáváme příchod jeho království.
Sjednoceni s ním, přinášíme tyto dary
a s nimi sebe sama:
jako jednu svatou a živou oběť.

6. Epiklézez liturgie sv. Jana Zlatoústého

Nuže, přinášíme ti tuto službu, oběť duchovní a nekrvavou, a vzývámetě, modlíme se k tobě a pokorně tě prosíme: Sešli svého svatého Ducha nanás i na tyto předložené dary.

Jáhen odloží liturgický vějíř (nebo vélum) a přistoupí ke knězi. Následující tropar s veršise modlí kněz s jáhnem střídavě:

Kněz: Pane, tys o třetí hodině seslal svým apoštolům svého přesvatého Ducha: ve své dobrotě ho neodmítej ani nám, a obnov nás, když tě prosíme:

Jáhen: Srdce čisté stvoř ve mně, Bože, ducha pravého obnov v útrobách mých. (Ž 51,12)

Poprvním verši udělají oba hlubokou poklonu.

Kněz: Pane, tys o třetí hodině seslal svým apoštolům svého přesvatého Ducha: ve svédobrotě ho neodmítej ani nám, a obnov nás, když tě prosíme:

Jáhen: Neodmítej mě od své tváře a svého svatého Ducha mi neodnímej. (Ž 51,13)

Při druhém verši udělají oba druhou poklonu.

Kněz: Pane, tys o třetí hodině seslal svým apoštolům svého přesvatého Ducha: ve své dobrotě ho neodmítej ani nám, a obnov nás, když tě prosíme:

Vzávěru udělají oba třetí poklonu. Jáhen nakloní hlavu, ukáže oráriem na svatý chléb a potichu říká:

Požehnej, Pane, svatý chléb.

Kněz stojí zpříma, dělá nad svatým chlebem kříž a říká:

A učiň tento chléb vzácným tělem svého Krista +

Jáhen: Amen. A ukáže oráriem na kalich se slovy: Požehnej, Pane, svatý kalich.

Kněz žehná kalich a říká:

A co je v tomto kalichu, učiň vzácnou krví svého Krista. +

Jáhen:Amen. A hned ukáže oráriem na svatý chléb i kalich se slovy:

Požehnej, Pane, oboje.

Kněz žehná svaté dary a říká:

Skrze proměnění svým svatým Duchem. +

Jáhen:Amen, amen, amen.

Návrh eucharistické modlitby a jeho zdůvodnění

Typ anafory

Anafora je napsána pro ekumenická shromáždění. Protože bibli máme společnou, snažil jsem se maximálně využít vhodných biblických textů, zejména novozákonních hymnů, které se zřejmě dostaly do pavlovských listů poté, co byly používány v liturgii. Šlo nejspíše o liturgii iniciační (křestní), jejíž součástí však bývala liturgie eucharistická. Strukturálně jsem zvolil antiochijský typ anafory z několika důvodů:

Jednak byl v prvních staletích mnohem rozšířenější, existuje z něho mnohem více odvozených typů, než od typu alexandrijského.

Dále má antiochijský typ logičtější strukturu: do souvislého anamnetického proudu chvály za všechny spásné Boží činy je chronologicky vsunuta zpráva o ustanovení, po ní opět chronologicky pokračuje vlastní anamneze a teprve potom následují epikletické prvky.

Třetím důvodem budiž určité vyvážení u nás dominantních římskokatolických anafor, které byly uměle přepracovány do epikletické (alexandrijské) struktury podle vzoru Římského kánonu, ale původně měly strukturu anamnetickou – antiochijskou (např. II. římská anafora vychází z anafory Apoštolské tradice; IV. anafora z Apoštolských konstitucí).

Klasický úvodní dialog je možné v návrhu rozšířit o konkrétní chvály či díky tak, jak je to zažité u některých skupin v německé jazykové oblasti.^[6]

Preface je sestavena ze dvou pavlovských hymnů. První z nich (Ef 1, 3-10) je klíčovým textem pro uchopení podstaty liturgického slavení. Bůh sám nám napřed žehná, abychom my mu mohli žehnat. Jsme vtaženi do božsko-lidského dialogu, který je skrze Krista v Duchu svatém možný.^[7]Závěr preface tvoří část druhého hymnu (Ko 1, 15-16) protože obsahuje zmínky o nebeských silách, jak je na tomto místě obvyklé. Prefaci je možné nahradit jinou, neboť postsanktus na ní přímo nenavazuje

Klasické sanktus je první aklamací určenou ke zpěvu celé obci.

Pro postsanktus by se hodil využít hymnus Fp 2, 5-11 (nebo jeho část), ale navrhuji oproti liturgii sv. Jana Zlatoústého a některým moderním liturgiím sadu biblických obrazů, kterou je možno doplnit či zkrátit.

Jako instituci jsem použil doslovný text z Markova evangelia, opět podle ekumenického překladu s tím, že obrat „za mnohé“ je zaměněn obratem „za všechny“ což odpovídá smyslu.

Jako anamnéze je použit závěr již jednou zařazeného hymnu ze začátku listu Efeským (Ef 1, 20-23), který vhodně aktualizuje eschatologický rozměr Ježíšova poslání.

Teprve poté, po ukončení anamnetické části anafory, následuje některá obvyklá aklamace shromáždění. Aklamace bývá stvrzením toho, co předcházelo, a nikoli návěstí toho, co bude následovat. Zařazení této aklamace v římských anaforách po instituci zřejmě chce zdůraznit specifický význam této části, ačkoli proměna souvisí s celou anaforou a nikoli pouze s institucí.

Epikletická část je již velmi stručná. Vlastní epikléze obsahuje jak konsekrační, tak komuniální složku. Přímluvy nejsou zařazeny ze dvou důvodů. Jednak nejsou částí tak zásadní. Některé staré i moderní anafory přímluvy nemají vůbec. Jednak potom na epiklézi, která je v antiochijském pojetí částí konsekrační, ihned navazuje závěrečná doxologie, spojená s pozvedáním darů. Třeba zdůraznit, že právě zde, při doxologii, je z pohledu dějin liturgie vhodné místo pro pozvedání darů, nikoli po instituci, kam se dostalo až ve středověku.

Doxologie je uzavřena slavným Amen shromáždění. Pro jeho zdůraznění je možné svěřit i celou doxologii obci.

Kompletní text návrhu Biblické anafory

Pán s vámi.

I s tebou.

Vzhůru srdce.

Máme je u Pána.

Vzdávejme díky Bohu, našemu Otci.

Je to důstojné a spravedlivé.

Preface volitelná, např. (Ef 1, 3-10)

Buď požehnán, Bože a Otče našeho Pána Ježíše Krista,

neboť tys nás požehnal vším požehnáním Ducha,

protože jsme spojeni s Kristem.

Ve své lásce jsi o nás předem určil,

abychom rozhodnutím tvé dobroty

byli skrze Ježíše Krista přijati za syny

a chválili slávu tvé milosti,

kterou jsi nám udělil ve svém Nejmilejším.

V něm jsme vykoupeni jeho obětí

a naše hříchy jsou nám odpuštěny

pro přebohatou milost, kterou jsi nás zahrnul

ve vší moudrosti a prozíravosti,

když jsi nám dal poznat tajemství svého záměru,

svého milostivého rozhodnutí,

jímž sis předsevzal, že podle svého plánu,

až se naplní čas,

přivedeš všechno na nebi i na zemi k jednotě v Kristu.

(Ko 1, 15-16)

On je obrazem tebe, Boha neviditelného,

prvorozený všeho stvoření,

neboť v něm bylo stvořeno všechno na nebi i na zemi –

svět viditelný i neviditelný:

jak nebeské trůny, tak i panstva, vlády a mocnosti –

a všechno je stvořeno skrze něho a pro něho.

Proto voláme (zpíváme): Svatý…

Postsanktus (některé anamnetické prvky možno vypustit, nebo naopak doplnit jiné)

Opravdu se sluší tě chválit, Bože:

Stvořil jsi tento svět, a je to dílo dobré.

Stvořil jsi člověka jako svůj obraz,

jako muže a ženu jsi je stvořil –

a bylo to velmi dobré.

Přestože jsme tento tvůj obraz

v sobě zatemnili hříchem,

požehnal jsi naším praotcům Abrahamovi,

Izákovi a Jákobovi.

Mojžíšovi ses v hořícím keři ukázal jako ten,

který je zde pro nás.

Mocnou rukou sis převedl svůj lid

ze země otroctví do země zaslíbené.

Vyvolil sis Davida, muže tvého srdce, aby vedl tvůj lid.

Skrze proroky jsi zvěstoval potřebu obrácení.

I když tě lidé odmítli, a byli vyhnáni ze své země,

zůstal jsi s nimi a umožnil jsi jim návrat.

A nakonec, v čas příhodný, jsi poslal Mesiáše,

svého Syna, Ježíše Krista.

Narodil se Marii, která ho spolu s Josefem vychovala

a připravila na jeho poslání.

Jako rabi procházel zemí, hlásal evangelium

a činil znamení tvého přicházejícího království.

K vlastním přišel, vlastní však ho nepřijali.

Z těch, kteří ho přijali, vyvolil Dvanáct,

se kterými slavil večeři na rozloučenou, předtím,

než zemřel za nás a za naše hříchy.

Při této hostině tě prosil za ně i za nás,

abychom byli jedno tak, jako je on jedno s tebou.

(Mk 14,22 -24) instituce

Když jedli, vzal chléb, požehnal, lámal

a dával jim se slovy:

Vezměte, toto je mé tělo.

Pak vzal kalich, vzdal díky, podal jim ho

a pili z něho všichni.

A řekl jim:

Toto je má krev, která zpečeťuje smlouvu

a prolévá se za všechny.

(Ef 1, 20-23) anamnéze

Ježíš zemřel, ale tys ho vzkřísil z mrtvých

a posadil po své pravici v nebesích,

vysoko nad všechny vlády, mocnosti, síly i panstva,

nad všechna jména, která jsou vzývána,

jak v tomto věku, tak i v budoucím.

Všechno jsi podrobil pod jeho nohy

a ustanovil jej svrchovanou hlavou církve,

která je jeho tělem, plností toho,

jenž přivádí k naplnění všeho, co jest.

Tajemství víry.

aklamace– např.: Tvou smrt zvěstujeme...

epikléze

Ať tvůj svatý Duch z nás vytvoří církev,

která bude v tomto světě

znamením smíření, jednoty a pokoje.

Ať se tento chléb a toto víno stane

Kristovým tělem a Kristovou krví,

a tak ať jsou účinným znamením

Kristovy přítomnosti mezi námi.

doxologie, pozvedání darů

Skrze něho a s ním a v něm

je tvoje všechna čest a sláva

Bože, Otče všemohoucí,

v jednotě Ducha svatého,

po všechny věky věků.

Amen.

Několik čtenářů reagovalo na moji výzvu a hodnotilo, vesměs pozitivně, návrh struktury ekumenické liturgie uvedené v Getsemanech 3/2001. Asi nejvýznamnější jsou příspěvky odborníků – doc. dr. Františka Kunetky, vedoucího katedry liturgické a pastorální teologie z Olomouce, reprezentujícího římskokatolickou tradici, a prof. dr. Pavla Filipiho, vedoucího katedry praktické teologie ETF UK, reprezentujícího reformační tradice. (Reakce prof.dr. Davida Holetona, kanadského anglikána, který přednáší liturgickou teologii na ETF a HTF UK, je avizována.)

Doc. Kunetka dokládá, že byla uvedena neúplně nejstarší schémata slavení eucharistie vycházejících z Justinovy Apologie a Hippolytovy Apoštolské tradice. V obou případech se nevyskytovalo slavení eucharistie samostatně, ale předcházelo mu čtení biblických textů – liturgie slova. Prof. Filipi reaguje obdobně a navíc upozorňuje, že byla opomenuta další část na závěr – „diakonie“, pomoc těm, kdo jsou v nouzi, která byla v Justinově době ještě integrální součástí liturgie, a mělo by tomu tak být i dnes.

Doc. Kunetka upozorňuje, že v navrženém schématu ekumenické liturgie jsou přetíženy vstupní obřady. Hymnus Gloria (pocházejícíz ranních chval) by mohl být zařazen jako vstupní zpěv, podobně by tak mohla být zařazena kyriová litanie. „Znamení kříže působí poněkud neorganicky..., užijeme-li trinitárního pozdravu, dochází k duplikaci se znamením kříže.“

Úkon smíření s Bohem (naznačený ritem pokání) a s lidmi (naznačený pozdravem pokoje) doporučuje doc. Kunetka spojit, s ohledem na jednotu přikázání lásky. Kloní se k umístění po homilii. Prof. Filipi se rovněž domnívá, že pozdrav pokoje před přijímání nepatří. Jednak – nahlíženo z vnějšku – se tím shromáždění „rozvolní“, přeruší se „tah“ od slov ustanovení k přijímání vložením aktu, který jakoby znovu odvracel pozornost od Dárce a daru k jeho příjemcům. A za druhé, vážněji, se tím žene voda na mlýn „zwingliánskému“ pojetí představou, že to, co se při přijímání děje, jen symbolicky, názorně potvrzuje, čeho už jsme byli předtím svým usmířením sami dosáhli; nyní si jen – sit venia verbo – „připijeme na bratrství“. V tomto kontextu považuje prof. Filipi za chvályhodný způsob, kdy se pozdravem pokoje zdraví účastníci stolu Páně až po přijímání, dávajíce tak najevo, že tam se něco v jejich vztazích něco efektivně změnilo, protože je navzájem usmířil Kristus. Nicméně i umístění pozdravu pokoje na začátku eucharistického bloku má dle prof. Filipiho svoji „theo-logiku“.

S umístěním lámání chleba ihned za eucharistickou modlitbu doc. Kunetka souhlasí. „Pokrm je třeba nejprve připravit, a pak se společně pomodlit ,stolní modlitbu‘ Otčenáš.“ Prof. Filipi považuje symboliku lámání chleba, tak jak jsem ji popsal, za přetíženou. Ke christologické interpretaci (naznačení Kristovy smrti) se nepřiklání. Přestože i kalvinistická tradice uvádí „lámání“ do analogie se smrtí Ježíše: „Jeho tělo bylo tak jistotně za mne na kříži obětováno a lámáno... jako jistotně očima vidím, ze se chléb Páně láme...“(Heidelbersky katechismus 75) – což je ovšem v rozporu s J 19,33: „Když přišlik Ježíšovi a viděli, že je již mrtev, kosti mu nelámali...“ Prof. Filipi, který se této problematice dříve badatelsky věnoval, dospěl k závěru, že se jedná o „technický“ popis nejobyčejnějšího úkonu s chlebem před konzumací (palestinsky chléb se nekrájel, nýbrž ulamoval na sousta), který byl v prvokřesťanské tradici užit k označení společného stolování (viz např. Sk 27,35). Prof. Filipi se přiklání k symbolice koinonické, symbolice dělení a sdílení, dokumentované např. Iz 58, 7.10: „Cožpak nemáš lámat svůj chléb hladovému, přijímat do domu utištěné, ty, kdo jsou bez přístřeší? ...budeš-li štědrý k hladovému a nasytíš-li ztrápeného, vzejde ti temné světlo a tvůj soumrak bude jako poledne.“

Prof. Filipi by dal v eucharistické bohoslužbě přednost vyznání víry Nicejsko-cařihradskému před křestním vyznáním Apoštolským, přesto, že jeho církev je spíše na pozici mého návrhu. NC je „ekumeničtější“, užívají jej i východní církve, a je také „poetičtější“: každý, kdo je říká, nemůže nechápat, ze jde o obrazy, metafory, nikoli popisy a definice.

Převedeme-li připomínky do schématu, pak by návrh vypadal takto:

1. Úvodní zpěv (může být někdy Gloria či Kyrie)

2. Liturgický pozdrav

3. Uvedení do liturgie

4. Úvodní předsednická modlitba

5. 1. čtení

6. Žalm

7. (2. čtení)

8. Alelujovýzpěv

9. Evangelium

10. Homilie

11. Ticho

12. Akt pokání abožího milosrdenství

13. Pozdravení pokoje (nebo za bod 21)

14. (Symbolum)

15. Přímluvy

16. Příprava darů + zpěv

17. Modlitba naddary

18. Eucharistickámodlitba

19. Lámání chleba – zpěv Beránku Boží

20. Otče náš...

21. Přijímání

22. Modlitba popřijímání

23. Požehnání, poslání.

24. Závěrečný zpěv

Na základě zkušenosti s utrpením za II. světové války vytvořil Moltman „teologii naděje“, která velmi ovlivnila teologii jako vědu.

Jürgen Moltmann, jeden z výjimečných evangelických teologů 20. století, se na Květnou neděli dožil 75 let. Jako mladý zdravotník u letectva zažil Jürgen Moltmann v roce 1943 zničení svého rodného města Hamburgu: „Přítel, který stál vedle mě, byl roztrhán bombou, která mě ušetřila. Pocházím z nevěřící rodiny, ale tenkrát jsem se poprvé křičel k Bohu.“ V britském zajetí nachází Moltmann útěchu skrze „náhodnou četbu bible“. Tento zážitek smrti na samém konci války zůstal až dodnes impulsem pro jeho teologii.

Světově proslulým se Moltmann stal v roce 1964 zveřejněním své Teologie naděje. Toto přímo revoluční dílo přeložené do mnoha jazyků bylo inspirováno myšlením marxisticky ovlivněného humanisty a židovského filosofa Ernsta Blocha. Jeho Princip naděje evangelického teologa fascinoval. Eschatologie - tzv. učení o posledních věcech - bylo pro Moltmanna naukou křesťanské naděje. Tato v teologii dlouho zanedbávaná dimenze křesťanské víry se stala úhelným bodem jeho teologického programu. Znamenala pro něj nejenom vytvářet teologii o naději, ale také z naděje.

Moltmannova diskuse s eschatologií se stala spojujícím prvkem ekumenického přátelství: O 80. narozeninách Ernsta Blocha roku 1965 v Tübingen poznává Moltmann svého katolického kolegu Johanna Baptistu Metze. Oba dva se zabývají „teologii tváří ke světu“. To, co Metz zdůrazňuje, že otázka po Bohu musí vést k politické teologii, a tím i ke změně společenského jednání, je Moltmannovým nejvnitřnějším přáním. Nejhlubší motivace politické teologie byla hrůza nad mlčením církve a teologie tváří v tvář Osvětimi. Tady se potkaly životní a válečné zkušenosti obou mužů.

Teologie po Osvětimi znamenala pro Moltmanna, který od roku 1967vyučoval v Tübingen, zcela se upamatovávat na utrpení Ježíše Krista. Kříža řeč „spolutrpícího Boha“ se staly centrem jeho myšlení. Šlo mu o to, abypochopil Boha v Bohem opuštěném ukřižování. Četné publikace o „ukřižovanémBohu“ se od roku 1972 věnovaly této otázce. Moltmannova k utrpení citliváteologie našla četné ohlasy v Latinské Americe, kontinentu „vzpoury“, a v teologii osvobození.

Nejen teologie osvobození byla pro Moltmanna angažovaným partnerem. Také v Evropě se zúčastnil ekumenického dialogu a rozhovorů mezi Židy a křesťany. Profesor, farář a otec četné rodiny byl zahrnut čestnými doktoráty vyznamenáními a cenami. Nyní v minulém roce obdržel nejhodnotnější světovou cenu, americký Grawemeyer Award in Religion 2000.

Naposledy vydaná kniha o zkušenostech teologického myšlení je ještě jednou shrnutím Moltmannovy teologie na osobní rovině. Vědec sám chápe knihu jako „úvod“ do teologie i jako něco, co má stát zde „na konci“ jeho životního díla.

Vlastní životní historie je pro Moltmanna podstatným předpokladem jeho myšlení. Stálo ho však mnoho času a překonávání překážek, říká Moltmann, než se na naléhání své ženy – feministické teoložky Elisabeth Moltmann-Wendelové, s níž je sezdán od roku 1952 – odvážil v teologii použít slova „já“.

 

Na základě agenturních zpráv připravila Ludmila Dědková

 

Křest je stejně jako veškerá liturgie symbolickým jednáním, které chce být ze své přirozenosti chápáno a vědomě spolu uskutečňováno. I zde byla znamení v minulosti deformována a stávala se šiframi nebo atrapami (například když namísto dřívějšího křestního oděvu se přes křtěnce přehazuje ručník!). Proto jsou také při křtu uspořádány liturgické texty a úkony tak, aby bylo možné lépe pochopit slyšitelná a viditelná znamení.

Přitom je nutné si povšimnout, že znamení je možné pochopit pouze z kontextu komunikativního jednání, při kterém jsou použita. Komunikativní jednání jsou typická uspořádání pro nějakou skupinu – tedy také pro křesťanskou obec – kterými se tato skupina podstatně vyjadřuje a realizuje. Pro liturgické úkony a jejich chápání je přínosem novější teologie svátostí, která chápe slavnost svátosti jako komunikativní strukturu jednání. Proto už například k pochopení užití vody při křtu nestačí poukazovat pouze na její význam v profánní oblasti, jakkoli to i může být důležité jako předpoklad. ,,Voda nemá sama o sobě určitý symbolický vypovídací smysl. Může se symbolem stát. Má základní vlastnosti k tomu, protože se a pokud se vyskytuje v lidských komunikačních strukturách, kde má svoje místo: jako životně důležitý a lákavý prvek, jako osvěžující nápoj a oživující či očišťující lázeň... Svátosti konečně nelze oddělovat od základní nebo ,,přirozené“ symboliky. Tato ,,přirozená“ symbolika dalekosáhle odpovídá dřívějšímu životnímu kontextu, v němž voda tímto způsobem promlouvala. V technickém chápání života se tento kontext změnil a s ním i to, co ,,říká“ člověku všedního dne pojem ,,voda“. Bude-li naproti tomu vy­světlován křest z hlediska předmětu, o kterýse jedná, je tento předmět v centru samotného křestního dialogu a slavnosti, pak začne promlouvat použití vody samo od sebe.“ (P. Hünermann)

To bude zvláště zřetelně viditelné při velikonoční vigilii: čtení před svěcením vody připomínají situaci při stvoření, počáteční chaos, zachraňující cestu mořem. To vypovídá skutečně elementárním způsobem o novém životě, v této souvislosti se pak stává použití křestní vody znamením Božího působení.

Pak už dnes nelze při výkladu křestní liturgie jednoduše odkazovat na polití katechumena a odpovídající křestní formuli. To by byl pouze dogmatickoprávnický způsob řeči, který se omezuje jen na to, co bylo dříve zúženo v chápání liturgie jako matérie a forma. Není náhoda, že liturgické knihy už tyto pojmy neužívají, nýbrž mluví o hlavních a podstatných prvcích liturgické slavnosti, k nimž patří právě i čtení z Písma při bohoslužbě slova, hlavně ale ústřední anamneticko-epikletická modlitba, v případě křtu při svěcení křestní vody, která především poukazuje na význam vody jako znamení křtu.

Základním naléhavým posláním obnovy je učinit znovu svátosti znamením společenství křesťanů s jejich Pánem Ježíšem Kristem a se sebou navzájem. V nich a tím také ve slavnosti křtu se uskutečňuje konání celé církve jak zpřítomnění Kristova kněžského jednání v jeho dvojím aspektu: zprostředkování spásya oslava Boha. Dialogická struktura veškerého liturgického konání, od Boha k člověku a od člověka k Bohu, se uskutečňuje ve svém spásném – sestupujícím aspektu jakož i ve svém vzestupném aspektu v celé liturgické slavnosti. Dřívější rozlišení mezi bohoslužbou (kultem) a svátostí (zprostředkování spásy) nový řád definitivně překonává. Liturgická slavnost křtu proto ve všech svýchprvcích slavnosti svědčí o spáse a o oslavě Boha, má komunikativní strukturu jednání, v níž je sice možné rozlišovat mezi důležitějšími částmi a dřívějšími vykládajícími rity, ale také se nelze bez problémů vzdát důležitých prvků, k nimž patří i slovo.

Z Klemens Richter, Was dieSakramentale Zeichen bedeuten. Zur Fragen der Ge­mein­de von heute, Herder1988, přeložil Ondřej Bastl

Shoda v dogmatice předpokladem komunia

Vatikán (KAP) - Vatikán varoval před eucharistickým společenstvímkatolíků a luteránů. Komunio lze vykonat jako gesto jednoty pouze tehdy budou-li odstraněny rozdíly ve víře. List L'Osservatore Romano uveřejnil komentář, ve kterém se říká: „v této fázi by toto eucharistické společenství znamenalo na katolické straně zřeknutí se pravd víry, náležejících ke katolickému vyznání.“

Zdůvodnění následuje: „Podle katolického učení předpokládá svaté komunio úplné společenství církví“. Luteráni mohou podle již dnes platných ustanovení přistupovat k eucharistii v katolické církvi jen v určitých výjimečných případech.

Komentář není podepsán, ale označen třemi hvězdičkami, což poukazuje na polooficiální charakter textu. Text zdůrazňuje současně s varováním před sdíleným komuniem historický dosah společného prohlášení o ospravedlnění z roku 1999, které podepsali katolíci a luteráni v Augsburgu. Prohlášení mělo za následek „neodvolatelný obrat ve vztazích mezi katolickým a evangelicko-luterským křesťanstvím“. Zároveň je „výchozím bodem pro již nezvratný proces“, který podle tohoto komentáře povede k opětnému nastolení jednoty.

Dále se připomíná, že přijetí prohlášení neruší učení tridentského koncilu a obou vatikánských koncilů. Katolické principy výkladu božího zjevení zůstávají zachovány tak, jak se odvozují z Písma, tradice a učitelského úřadu (koncily a papežové). Text varuje před interkomuniem bez schválení papeže a biskupů: „Cesta k jednotě křesťanů nesmí vést k dalšímu štěpení ani nesmí být vymáhána v odporu proti papeži a biskupům“.

Kardinál Grocholewski: Theologie a učitelský úřad patří k sobě

Mnichov(KAP) - Pro Evropskou společnost pro katolickou teologii není třeba řešit právo církve spoluúčastnit se při volbě a odvolávání profesorů teologie. Teologové by si měli být vědomi, že nejednají ve vzduchoprázdnu zdánlivě čisté vědeckosti, objasňoval mluvčí německé sekce společnosti Albert Franz na odborném zasedání o otázce „Nihil obstat“ (biskupské popřípadě římské schválení jmenování profesora teologie). Spíše by potřebovali pomoc církve, aby si vůbec uvědomili svoje pověření ve společnosti a na universitách. Zasedání, které probíhalo společně s konferencí „Agenda - Forum katolických teoložek“, se zúčastnil i prefekt vatikánské kongregace pro vzdělání kardinál Zenon Grocholewski.

Za osudový vliv především u lidí stojících mimo církev označil Franz skutečnost, když se od teologů očekává, že budou jen prodlouženou rukou církevní instituce. Z toho by vycházela jen podřízenost a pro teologii by už neplatila svoboda učení a výzkumu. Podle odhadu drážďanského teologa potřebuje církev všechno jiné než aby „existenciální zájmy těch vědců, kterých se totýká, byly dotčeny pocitem nedostatečné právní jistoty a vzrůstajícího úbytku důvěry ze strany církve“.

Podle odhadu kardinála Grocholewskiho spolupracují fakulty velmi dobře po celém světě s učitelským úřadem církve. Když se někde vyskytnou konflikty, je to jen pochopitelné, protože všude jsou činní jen lidé. Jako jeden z hlavních problému Německa označil kardinál prohlubující se nedostatek kněží.

Raut místo Večeře Páně?

Hamburg(KAP) - Kritika plánované nebiblické agapé při příležitosti Německého evangelického církevního dne 5. června ve Frankfurtu sílí. Slavnost je koncipována jako hostina k nasycení („Sättigungsmahl“), při které se bude podávat chléb, sýr, ovoce a šťáva z vinných hroznů. Odpor v evan­gelické církvi vyvolávají především slova ustanovení, odchylující se od biblického podání v evangeliích a 1. listě Korintským. Místo tradičních slov se má říkat: „Poté, co s nimi pojedl, vzal Ježíš číši a vyslovil požehnání, nechal ji kolovat a řekl: ‚Okuste a vizte, co posiluje a osvobozuje k životu. Myslete na mne, když pijete z této číše.‘„

Hamburský pastor Ulrich Rüss, předseda evangelikálního Sdružení pro bibli a vyznání (Sammlung Bibel und Bekenntnis), pokládá plánovanou liturgii za skandální. „Svátost oltářní je snížena na úroveň zážitku a zábavy, svaté se stává rouháním.“ Nebude zřejmé, že „Kristus zemřel za naše hříchy na kříži a že nám se dostává ve Svaté večeři odpuštění hříchů.“

Podle Rüsse se tak „potvrzují všechny pochybnosti katolické církvevyjádřené v prohlášení Dominus Iesus, kde jsou evangelické církve nazýványpouhými společenstvími, ale ne plnohodnotnými církvemi. Tímto zneužívánímvečeře Páně nebude společného komunia s katolíky nikdy dosaženo.“

Proti této liturgii protestoval také předseda Luterského ekumenického díla (Lutherisches Einigungswerk), Karl-Hermann Kandler. To, co se má praktikovat ve Frankfurtu, „nemá s večeří Páně, kde se jí jeho tělo a krev pod způsobami chleba a vína, už nic společného“. Kandler vyzval představenstva evangelických církví, aby tomuto zneužití svátosti oltářní zabránily. Pokud berou evangelicko-luterské církve vážně, co hlásají, musí k tomuto happeningu říci rozhodné Ne a varovat své členy před účastí.

Předsedkyně výboru projektu Večeře Páně, farářka Hanne Köhlerová, označila „slavnostní agapé“ za „studijní pole“: „Smíme zkrátka jednou vyzkoušet, co by jinak nebylo možné.“ Další člen výboru, farář Karlheinz Bartelze Stuttgartu, mluví o „večeři osvobození“. Loučíme se prý s myšlenkou, že pijeme Kristovu krev a jíme jeho tělo. Tato představa je totiž podle něho "pro mnohé odpudivá“.

Presbyteriáni z USA chtějí hledat shodu s Římem

Vatikán(KAP) - Po Luteránském světového svazu také církevní společenství reformovaných vyjádřilo úmysl hledat teologický konsensus s katolickou církví v důležitých teologických otázkách, jak vyplývá ze stanoviska 15 duchovních Presbyteriánské církve USA a Papežské rady pro jednotu zveřejněném v L'Osservatore Romano. V textu se navrhuje, že v budoucnu by se také reformovaní měli připojit k věroučné základně společného prohlášení katolíků a luteránů z 31.října 1999 o shodě v základních otázkách víry.

Dále se přiznává možnost vzájemného uznání křtu. Signatáři se vyjádřili, že by se mělo hovořit o rozštěpení v 16. a 17. století, aby se popřípadě mohla zrušit tehdejší vzájemná odsouzení, kdyby již neodpovídala dnešním postojům partnerů dialogu.

Presbytariánské církve mají původ ve skotském reformačním hnutí. V USA se k nim hlásí asi 2,5 milionu křesťanů. Silněji jsou zastoupeni také v některých částech Afriky a Asie. Jsou činní ve Světové alianci reformovaných, která zatím jednala s katolickou církví v menším rozsahu než Luterský světový svaz .

Ve Velké Británii hrozí nedostatek kněží

Londýn- (KAP) - Počet katolických kněží ve Velké Británii může během následujících 15 let poklesnout až na polovinu. K tomuto výsledku dospěla Královská nadace pro teologické vzdělání . Ve své zprávě citované deníkem Daily Telegraph nadace kritizuje církev, že se brání připustit tuto hrozbu a nevypracovala dosud žádnou strategii na zmírnění personálního úbytku. Problém se ještě prohloubí s klesající návštěvností kostelů.

Z asi 4,8 mil britských katolíků jich podle zprávy asi 1,3 mil.navštěvuje nedělní bohoslužbu jednou týdně, dalších 500 000 jednou měsíčně. Podle církevních zpráv klesl počet diecézních kněží v devadesátých letech asi o 10 procent na 4832 v roce 1999. Nyní vzhledem k důchodovému věku a úmrtím bude podle studie v roce 2005 každá třetí katolická fara neobsazená. V mnohých farnostech budou pastorační služby muset převzít laici.

Podle Daily Telegraph dává studie vinu i samotným farnostem, které se spíše než o duchovní povolání a misie starají o parkoviště, rozvrhy bohoslužeb a společenské budovy. Z deseti nejtíživějších problémů církve však katolíci řadí nedostatek kněží až na sedmé místo.

Církev se vzdala zprostředkování při konfliktu brazilské vlády s bezzemky

Brazílie(KAP) - Bezzemci („Sem terra“) v Brazílii ztratili důležitou podporu. Brazilská biskupská konference se vzdala svého místa zprostředkovatele při jednáních o zemědělské reformě mezi hnutím bezzemků MST a vládou. Své rozhodnutí odůvodnila tím, že na obou dvou stranách postrádá klima pravdy, jak objasnil předseda biskupské konference arcibiskup Jayme Chemello.

Dále řekl: „nebudeme podporovat extremisty, ať už stojí na jedné či druhé straně“. Biskupská konference podpořila bezzemky již často, roku 1998 v dobách extrémního hladu dokonce ospravedlňovala i plenění v supermarketech. Severní Brazílie byla tehdy postiženy nejhorším suchem za posledních sto let.

Biskupská konference pranýřovala i skutečnost, že v Brazílii je 46 % půdy kontrolováno méně než jedním procentem obyvatelstva a že polovina půdy není obdělávána.

Anglikánský biskup připustil opětovný sňatek rozvedených

Londýn(KAP) - Další sňatek rozvedených dovolil anglikánský biskup z Edmundsbury a Ipswiche, Richard Lewis. Přenechal rozhodnutí příslušnému místnímu faráři, řekl mluvčí diecéze pro BBC. „Když pár s přesvědčivými důvody a správnou motivací přijde ke knězi a ten nenamítá nic proti církevnímu sňatku, pak se sňatek může uskutečnit“. Rozhodnutí je v souvislosti s programem anglikánské církve v Anglii přihlížet k veřejnému mínění. Synody každé jednotlivé z 44 anglikánských diecézí mají o tom hlasovat ještě v tomto roce a své výsledky předložit synodě generální. Podle tiskové zprávy povolili kněží ve všech diecézích opětovný sňatek rozvedených. Podle nauky anglikánské církve však manželství trvá celý život.

Exkomunikace ETA

Madrid(KAP) - Katolická církev ve Španělsku zvažuje exkomunikaci všech příslušníků baskické teroristické organizace ETA. Madridský arcibiskup kardinál Antonio Maria Rouco Varela prohlásil, že toto rozhodnutí má schválit biskupská konference 24. dubna. Každý člen ETA by jako exkomunikovaný byl automaticky vyloučen z života církve, např. by nemohl mít církevní pohřeb. Katolické církvi v Baskicku jsou stále častěji vyčítány sympatie k separatistické a šovinistické teroristické organizaci ETA.

Anglikánský primas odsoudil homosexuální „manželství“

Londýn(KAP) - Anglikánská církev v Anglii podle slov jejího primase arcibiskupa George Careye, nikdy nepovolí „sňatek mezi osobami stejného pohlaví.

Pojem manželství se nesmí zlehčit, neboť je dán pouze vztahem mezi mužem s ženou, řekl arcibiskup z Canterbury. Lidé mohou vejít do „hlubokého přátelského vztahu“, ale slova jako sňatek a manželství se nemohou užívat pro označení homosexuálního vztahu.

K situaci homosexuálů v anglikánské církvi arcibiskup prohlásil, že to vždy byl složitý problém. Také řekl, že praktikující homosexuál nemůže být knězem. „Existují jasná pravidla, jaký způsob života od svých duchovních očekáváme.“ Na otázku po církevním sňatku rozvedených řekl arcibiskup, že osobně má za to, že „musíme zůstat vstřícní a přátelští jak jen je možné“. Anglikánská církev právě vypracovává podrobnou zprávu na toto téma. Nyní mohou opětovně sezdaní obdržet po církevní požehnání. Také nejsou vyloučeni z komunia. Mnoho anglikánských farářů se ale nedrží této oficiální linie a provádějí církevní sňatky.