Francouzský jezuita, historik a nekonformní myslitel Michel de Certeau (1925-1986) zatím nebyl v českých zemích znám mimo okruh odborníků. Snad to změní vydání jedné z jeho klíčových knih Psaní dějin (CDK Brno 2011). Autor ukazuje, jak jsou dějiny konstruovány, jaké politické a kulturní motivy vedou k jejich tvorbě a jak se samy popisy minulosti či popisy kulturních jevů (etnografie) stávají nástroji politiky a prostředky manipulace. Z našeho hlediska jsou zajímavé zejména pasáže, v nichž se věnuje oblasti náboženství. Ocitujme třeba z jeho analýzy vlivu osvícenských změn na evropskou religiozitu:
Úměrně tomu, jak se praktická stránka křesťanství „zespolečenšťuje" a zbavuje víry, se nabízí otázka, co křesťanským skupinám zbývá. Zbývají ideologické obsahy - diskurz, a zvláštní praktiky - kult. Přinejmenším to je názor církevních kruhů, které ale mezi věřícími představují skupinu „profesionálů". (...) Na vlastní obhajobu a k záchraně jazyka a obřadů se tedy [tato skupina profesionálů] soustřeďuje na ně jako na objektivně křesťanské stopy, které zbyly, když zmizely praktické struktury křesťanství. (...) můžeme říci, že tento ochranářský postoj plodí mlčení, pokud jde o konkrétní přesvědčení, a funkcionáře, pověřené „správou" obřadních věcí. Zkušenost víry již nelze vyjádřit stejným jazykem, který se nyní používá k obraně a jako verbální hradba pro mlčící obec. Obřadní praktiky tedy ztrácejí svou symbolickou hodnotu, když již nejsou spojeny se společenskou praxí. Tohoto zatemnění prožívaného smyslu v situaci, kdy se množí administrativní opatření k ochraně a podpoře zavedené teorie a praxe, si všímají všechny odborné práce o duchovenstvu v 18. století. (s. 185)
Stejné vydavatelství vydalo i knihu Martina Klapetka Muslimské organizace v Německu, Rakousku a Švýcarsku - Význam náboženství jako identifikačního prvku při integraci do západních společností. Ve světle například nedávných událostí ve Francii se můžeme tázat, zda skutečně vždy lze probíhající proces nazvat integrací, nicméně tak či onak je velice důležité se mu snažit co nejlépe porozumět. Německy mluvící země jsou v oblasti sžívání s muslimy několik kroků před námi, a přitom jsou nám kulturně podobné, takže je co se naučit. Kniha přináší řadu velmi podrobných informací a prakticky cenných postřehů, které mohou čtenáři pomoci lépe chápat složité kulturní a náboženské procesy, jichž jsme nyní v Evropě svědky.
Knihovna Václava Havla vydala knihu svého bývalého ředitele, historika literatury Martina C. Putny Václav Havel - Duchovní portrét v rámci české kultury 20. století. V záplavě havlovské literatury posledních měsíců přináší pohled z úhlu, který je méně obvyklý. Nesoustřeďuje se na Havlovy divadelní hry, politické činy ani soukromý život, ale snaží se popsat myšlenkové a duchovní pozadí prezidentova života. Ovšem, Václav Havel byl umělec a praktický politik spíše než novátorský myslitel. Ve svých hrách i esejích, a samozřejmě i v praktickém působení se však na různé myšlenky filozofů a teologů odkazuje, opírá se o ně, aktualizuje je a rozvíjí. Jak píše Putna, v jeho osobě se protínají nejrůznější směry a tradice, domácí a zahraniční, staré a nové, často i poměrně nečekané. Je proto pro poznání Havlovy umělecké a politické osobnosti - a potažmo i pro poznání jeho doby a okruhu lidí, v němž se pohyboval - potřebné tyto (často různoběžné) vlivy rozpoznat a ocenit.