Thomas Müntzer

Radikální reformace se nespokojila s Lutherovou ideou prosazování reformace shora, postupně a nenásilně. Prvním z radikálů byl Thomas Müntzer (1489/90-1525). Narodil se ve Stolbergu v Harzu, otec byl bohatým mincmistrem, později rodina částečně zchudla. Od roku 1501 žili v Quedlinburgu. V roce 1506 se Thomas zapsal na lipskou univerzitu, zde však nepobyl dlouho a přesunul se do Ascherslebenu, kde působil jako učitel. Zapojil se zde do jakési tajné skupiny, není zcela jasné, zda její činnost byla motivována politicky, odbojem proti saskému kurfiřtovi, či nábožensky. Tím se vysvětluje, proč ve studiích pokračoval na nově založené univerzitě ve Frankfurtu nad Odrou. Není známo, kdy a kde dosáhl akademického gradu; později akademické tituly zavrhoval jako povyšování učených nad neučenými. Kněžsky působit začal jako oltářník v Brunšviku, pak byl proboštem ve Frose, kde měl k dispozici bohatou knihovnu místní ženské kanonie, v níž mohl studovat německou středověkou mystiku.

Rok 1517 ho zastihl přímo ve Wittenbergu, kde si doplňoval vzdělání; o Velikonocích 1519 se vydal kazatelsky podpořit Lutherova žáka Franze Günthera, jenž se v nedalekém Jüterbogu dostal do střetu s tamním františkány. Asi poprvé tam reformace přesáhla rámec akademických poslucháren a kazatelen a stala se hnutím zasahujícím celou společnost; zaznívaly zde požadavky, které Luther vyslovil teprve později. Zde poprvé byli přívrženci nového názorového proudu označeni za luterány, zde byla poprvé zcela zpochybněna moc papeže i koncilů nad církví.

Následující rok je spojen s Müntzerovým kazatelským působením v Zwickau. Město se rozhodlo otevřeně se přihlásit k reformaci, a tak obsadilo hlavní farářské místo ve městě Johannem Sylviem Egranem a druhou faru právě Müntzerem. Erasmovský humanista Egranus byl zastáncem umírněného postupu, byl však svárlivý, což vedlo ke sporu s Müntzerem. Byl to první vážný rozpor v táboře Lutherových přívrženců. Kromě toho Müntzer dokázal mobilizovat davy i při sporech s faráři, kteří se stavěli proti reformaci.

V létě 1521 se Müntzer vydal do Prahy. Doufal, že se Čechy stanou východiskem nápravy celého Německa v situaci, kdy byla tamní reformace vážně ohrožena. Zde se však sotva mohl shodnout s radikálními, natož s umírněnými utrakvisty. Od Čechů se lišil obrazným, mystickým přístupem k Písmu, jejich doslovný výklad považoval za zákonictví, přesvědčen, že jen z Písma nelze získat víru, ale že se každému musí dostat božího zjevení. Müntzerův Pražský manifest je vyjádřením eschatologických očekávání a osobních postojů, které nenalezly veřejnou podporu; dokument ani nezveřejnil a český překlad zůstal nedokončen.

Po odchodu z Prahy pobýval na různých místech v Sasku, déle zůstal v Allstedtu, městečku v podhůří Harzu. V tomto ústraní se aktivně pustil do liturgických reforem, do kázání a do psaní knihy Protestace. Radikalizoval též místní obyvatele, vyzval je, aby neplatili dávky církevním institucím, formuloval právo na odboj proti vrchnosti, organizoval spolek, který by se v případě potřeby mohl postavit na ozbrojený odpor. To vedlo k jeho vypovězení z Allstedtu.

Jeho posledním působištěm se stal durynský Mühlhausen, kde strávil dva roky přerušené cestou do Norimberka a Basileje. Zde již delší dobu působil bývalý cisterciák Heinrich Pfeiffer, jenž byl podobně radikální jako Müntzer. Hnutí shromážděné kolem nich dosáhlo sesazení městské rady a žádalo odstranění všech zákonů, jež odporují evangeliu. Na počátku roku 1525 se selská válka přenesla i na durynské území. Město Mühlhausen se sice hned nepřipojilo, avšak Müntzer na všechny strany rozesílal své manifesty, v nichž fanaticky vyzýval k odstranění tyranů, a na konci dubna se dokonce postavil do čela jednoho ozbrojeného selského oddílu. Při bitvě u Frankenhausenu 15. května 1525 byl zajat a o dvanáct dní později sťat. Ve svém posledním listě vidí příčinu neúspěchu povstání v tom, že povstalcům šlo o vlastní zájmy, ne o evangelium. Jedním z důsledků neúspěchu selské války se stal rozmach novokřtěnství, jehož zakladatelé se v mnohém nechali inspirovat Müntzerem.