Karel Boromejský

Je asi všeobecnou lidskou vlastností vyhledávat v dějinách spíše pozitivní příklady, a ty pak představovat jako vzor. Proto si všechny kultury vytvářejí pantheony svých hrdinů, zatímco na negativní vzory se raději zapomíná, pokud to nejsou vysloveně arcilotři.

Systém nepotismu, tj. udělování církevních hodností příbuzným a favoritům, značně deformoval církev na přelomu středověku a novověku. Přivedl do nejvyšších církevních úřadů celou řadu špatných lidí, na většinu z nichž se už dávno zapomnělo – ale vyprodukoval také jednoho velmi významného světce, jehož památka se připomíná dodnes. Karel Boromejský (2. října 1538 – 3. listopadu 1584) se narodil v severoitalském hradě Arona v rodině místního hraběte Gilberta Borromea. Po matce Margheritě pocházel z milánského patricijského rodu Medici (nepříbuzného se známějšími florentskými Medicejskými) a již svým původem byl předurčen k velké církevní kariéře.

Svůj talent projevil již ve věku jednadvaceti let, kdy byl svým strýcem, papežem Piem IV. (pontifikát v letech 1559–1565) jmenován kardinálem-jáhnem a povolán k římské kurii jako papežův sekretář. Tehdy měl již za sebou právnická studia v Pavii a v Padově, která absolvoval s vynikajícím prospěchem.

Na rozdíl od ostatních nepotů však Karel udělený úřad bral jako závazek, v mladické horlivosti vzal vážně všechny úkoly s ním spojené. Zasazoval se o reformu církve a vedl vzorný, odříkavý život. Odmítl tehdy požadavek své rodiny, jež chtěla, aby se po smrti staršího bratra vrátil do laického stavu, oženil se a ujal se rodového dědictví, aby rod nevymřel. Karel se výrazně přičinil o výsledky jednání poslední fáze tridentského koncilu. V následujících letech se také podílel na sestavení římského katechismu, který platil po několik následujících století za oficiální kompendium katolické nauky.

Nedlouho před smrtí svého strýce byl Karel jmenován na jeden z nejprestižnějších biskupských stolců – stal se milánským arcibiskupem. Na rozdíl od řady svých předchůdců se diecéze, předtím řadu let prakticky uprázdněné a po všech stránkách upadající, vskutku ujal, opustil papežskou kurii a roku 1566 přesídlil do Milána.

Ve své diecézi prováděl reformy nařízené koncilem, dbal zvláště o vzdělání kněžstva (založil několik seminářů) a o nápravu klášterů. Stavěl a obnovoval rovněž kostely.

Do širšího povědomí se dostal obětavou pomocí trpícím při hladomoru v letech 1569–1570 a zejména při morové epidemii v letech 1576–1578. Během ní založil řád Oblátů svatého Ambrože, jež svým nasazením pomohl zlepšit reputaci kněžského stavu.

S arcibiskupským působením Karla Boromejského je však také spojen nesmlouvavý postup proti reformaci. Proti protestantismu bojoval i na území svých sufragánních diecézí, tedy mimo území vlastní arcidiecéze, zejména v dnešním kantonu Graubünden i v dalších švýcarských teritoriích. Odmítal se smířit se soužitím s nekatolickými konfesemi daném tamními zákony a smlouvami, diplomaticky podporoval katolické síly ve švýcarském Spříseženectvu, jeho „pastorační návštěvy“ byly spojeny s čarodějnickými procesy.

Nepřátele našel také uvnitř církve, přímo v Miláně měl konflikty s některými řeholními řády. Humiliáti, jimž hrozilo zrušení, se dokonce pokoušeli o jeho život. Také vztahy s jezuitským řádem byly komplikované. Sice velmi úzce spolupracoval s Františkem Borgiou, Karlovy vztahy s milánskými jezuity však již tak vřelé nebyly. Také s představiteli města i se španělskými místodržícími se dostával do konfliktů v souvislosti s prováděnými církevními reformami.

Na druhou stranu se Karel Boromejský stal již za svého života prvořadou duchovní autoritou pro celou katolickou Evropu a jeho dochovaná korespondence svědčí o tom, jak mnozí významní lidé včetně korunovaných hlav usilovali o jeho radu a podporu.

Posmrtná úcta Karla Boromejského nesla všechny znaky protireformačního kultu. Jeho synovec Federico Borromeo (milánským arcibiskupem v letech 1595–1691) prosadil Karlovu kanonizaci, nechal upravit jeho hrob v kryptě milánského dómu a dal také vztyčit monumentální, čtyřiadvacetimetrovou světcovu sochu v Aroně, jeho rodišti.

Pavel Kůrka

Papež jmenoval šest nových kardinálů

Vatikán (KAP) Papež Benedikt XVI. jmenoval v rámci konzistoře šest nových kardinálů. Dva z nich jsou patriarchy uniatských východních církví, dále ke skupině patří arcibiskupové Manily (Filipíny), Abuji (Nigérie) a Bogoty (Kolumbie). Posledním jmenovaným je dlouholetý prefekt papežského domu. Spolu s novými kardinály pak papež celebroval v Dómu sv. Petra slavnostní bohoslužbu. Poprvé po 85 letech přitom proběhlo jmenování, při kterém nebyl purpurem vyznamenán žádný Ital. Kardinálské kolegium má nyní 211 členů, z nichž 120 má právo se účastnit volby papeže.

Ve svém kázání Benedikt XVI. zdůraznil celosvětový, univerzální nárok katolické církve, jejímž posláním je „přinášet evangelium všem národům“ a překonávat etnická, nacionální a náboženská rozdělení. Benedikt XVI. dále uvedl, že nynějšími jmenováními chtěl vyjádřit, že církev je církví všech národů a vyjadřuje se v různých kulturách různých kontinentů.

Němečtí laici požadují reformy katolické církve

Bonn (KAP) Debatami o budoucím směřování katolické církve završil Centrální výbor katolíků (ZdK) své podzimní zasedání v Bonnu. Mezi usneseními konference je také požadavek změny zacházení s rozvedenými a znovu sezdanými v církvi a podpora zavedení ženských jáhenek. Na příští rok také grémium vyhlásilo „Den jáhenek“, který se bude konat 29. dubna na připomínku požadavku připuštění žen do nejnižšího církevního svěcení.

ZdK sdružuje laické zástupce diecézí a katolických spolků, v jeho řadách jsou i klíčoví němečtí politici katolického vyznání napříč politickými stranami.

Prezident ZdK Alois Glück očekává v Německu pokles vlivu církví na politiku. Řekl, že po příštích parlamentních volbách bude ve Spolkovém sněmu zřetelně méně poslanců z církevního prostředí. Lidé z církevního prostředí by se proto měli více angažovat ve veřejném životě. K tomu by však potřebovali větší podporu ze strany církví. Glück také kritizoval řadu politických rozhodnutí Německa a EU, například zpřísnění asylové politiky a pokles objemu německé rozvojové pomoci.

Protikřesťanský teror v Nigérii pokračuje

Kaduna (KAP) Na severu Nigérie byl krátce po bohoslužbě spáchán bombový atentát na kostel ve městě Jaji. Výbuch automobilové bomby měl za následek pět mrtvých a množství zraněných. Pozadí atentátu není objasněno, v zemi však operuje islamistická teroristická skupina Boko Haram, jež má na svědomí řadu podobných zločinů. Měsíc před atentátem v Jaji tak přišlo o život sedm lidí při bombovém útoku na katolický kostel ve městě Kaduna.

Bombové útoky na procesí šíitů

Islámábád (KAP) V Pákistánu došlo ke dvěma bombovým útokům na procesí šíitů, slavících výročí smrti Muhammadova vnuka Husajna ibn Alího, zavražděného v roce 680, jehož šíitští muslimové považují za svého světce. Jeden útok si vyžádal sedm a druhý pět mrtvých, vedle toho je velké množství zraněných. K oběma útokům se přihlásilo sunnitské radikální hnutí Tálibán, jež rovněž vyjádřilo odhodlání v útocích na šíity pokračovat.

Justin Welby bude příštím primasem anglikánů

Londýn (KAP) Justin Welby (56), biskup z Durhamu, bude příštím primasem státní anglikánské církve Anglie. Jako nástupce arcibiskupa z Canterbury Rowana Williamse (62) jej potvrdila britská královna Alžběta II. Svůj úřad Welby slavnostně převezme 21. března 2013. Stane se tak 105. arcibiskupem z Canterbury od roku 597, kdy papež do Anglie vyslal sv. Augustina z Canterbury jako prvního držitele tamního biskupského úřadu.

Justin Welby je absolventem elitní etonské školy, právníkem a teologem. Až ve 37 letech se roku 1993 stal knězem a roku 2011 byl vysvěcen na biskupa. Předtím mimo jiné pracoval jedenáct let jako manažer v ropné společnosti. Je ženatý a má pět dětí. Patří k evangelikálnímu křídlu anglikánské církve; v úřadě arcibiskupa z Canterbury se totiž obvykle střídají anglokatolicky orientovaní teologové, jako je Rowan Williams, a evangelikálové. Po teologicky spíše liberálním Williamsovi tak nastupuje teologicky konzervativní primas. Welby je mimo jiné považován za odpůrce manželství homosexuálních párů. Zároveň je však znám také svým silným sociálním cítěním a kritikou některých projevů současného kapitalismu.

Koptové si vybrali nového papeže

Káhira (KAP) Koptský biskup Tavadros (Theodoros) byl vybrán za nástupce zesnulého koptského papeže Šenudy III. Jako 118. nástupce apoštola Marka nastoupil do úřadu 18. listopadu během slavnostní bohoslužby v káhirské Katedrále svatého Marka. Šedesátiletý papež byl původně farmaceutem. Do kláštera vstoupil roku 1986, na kněze byl vysvěcen roku 1989 a na biskupa roku 1997. Od té doby působil jako pomocný biskup v Damanhuru v nilské deltě.

Tavadros II. nastupuje v obtížné politické situaci, kdy v Egyptě probíhá boj o budoucí charakter státu a o dosažení tolerance vůči náboženským menšinám, k nimž křesťané patří.

São Paulo: Největší katolický kostel v Americe

Brasilia (KAP) V brazilském městě São Paulo byl vysvěcen největší katolický kostel na americkém kontinentu. Chrám zvaný Santuario Theotokos – Mae de Deus (Svatyně Bohorodičky – Matky boží) vysvětil za přítomnosti více než 70 000 věřících biskup tamní diecéze Fernando Antônio Figueiredo. Stavba zahájená roku 2006 byla otevřena s ročním zpožděním proti plánu.

Iniciátorem stavby na pozemku o velikosti 30 tisíc metrů čtverečních je kněz, zpěvák a člen hnutí charismatické obnovy Marcelo Rossi, který se proslavil rozhlasovou a televizní evangelizací a sloužením masových mší. Rossi již prodal 12 milionů nosičů s náboženskou hudbou, 8,5 milionů výtisků knih a kromě výtěžku z autorské činnosti použil ke stavbě kostela i dar brazilského podnikatele Antônia Ermíria de Moraese.

Josef Stuchlý povede české jezuity

Praha (KAP) Dosavadní superior brněnské komunity jezuitů Josef Stuchlý byl řádovým generálem Adolfem Nicolasem jmenován novým provinciálem české provincie Tovaryšstva Ježíšova. Do úřadu nastoupí 3. února 2013 a nahradí tak současného představeného Františka Hylmara.

Josef Stuchlý se narodil roku 1966 v Ostravě, do jezuitského noviciátu nastoupil v roce 1991. Studoval filozofii v Krakově a teologii v Dublinu a Londýně V roce 2002 ho olomoucký arcibiskup Jan Graubner vysvětil na kněze, poté Stuchlý odejel studovat psychologii do USA. Po návratu do Česka působil jako studentský kaplan v Brně a pokračoval ve studiu psychologie.

Digitalizace vatikánských dokumentů

Heidelberg-Vatikán (KAP) Společný projekt Univerzity Heidelberg a vatikánské knihovny Biblioteca Apostolica Vaticana má za cíl digitalizaci cenných archivních dokumentů a jejich zveřejnění na internetu. Projekt potrvá několik let. Po zpřístupnění středověkých rukopisů pocházejících z heidelberské knihovny Bibliotheca Palatina se vědci budou věnovat dalším německy psaným dokumentům ve vatikánské knihovně, nakonec se budou skenovat latinské kodexy. Celkem bude zpracováno asi 1900 titulů z heidelberské Bibliotheca Palatina, jež se ve Vatikánu ocitly v důsledku třicetileté války. Projekt umožní alespoň virtuální „znovuspojení“ celé knihovny pod jménem „Bibliotheca Palatina digital“.

Nedávno zveřejněný list papeže Benedikta XVI. ke kauze odvolaného trnavského arcibiskupa Róberta Bezáka a některé další události ve slovenské církvi se pro mne staly podnětem k pokusu o pohled na širší souvislosti této kauzy.¹ Můj pohled na události a jejich souvislosti si samozřejmě nečiní nárok na úplnost a bezchybnost, přesto zjištěné skutečnosti považuji za doklad tristní situace katolické církve na Slovensku, především její hierarchie.

Obvinění z podpory homosexuality

Nemohu se ubránit dojmu, že jsme svědky opakovaných snah o diskreditaci odvolaného arcibiskupa Bezáka. Jedním z příkladů je jeho obvinění z podpory homosexuálních kněží v církvi. Už mezi údajnými 11 výtkami ze strany Kongregace pro biskupy, které zveřejnila TA3², se v otázce č. 6 objevilo nejasné obvinění, že se obklopil spolupracovníky s „pochybnou pověstí“. Jak kněžími s „homosexuální náklonností“, tak těmi, kteří mají děti. Arcibiskup Bezák odpověděl, že na tak obecné obvinění není možné smysluplně reagovat. Všichni jeho nejbližší spolupracovníci prý byli kněžími trnavské arcidiecéze už za jeho předchůdce Jána Sokola a ten jej neupozornil na jejich údajnou „pochybnou pověst“. Pokud někdo má relevantní důkazy, pokračoval Bezák ve své odpovědi, nechť je předloží a on samozřejmě bude postupovat podle příslušných předpisů.

Ještě neurčitější zmínka Bezákova jména se v souvislosti s homosexualitou objevila v rozhovoru s polským knězem, vyučujícím na filozofické fakultě Papežské univerzity Jana Pavla II. v Krakově. Dariusz Oko se v jednom rozhovoru v polovině července zmínil, že někteří biskupové se „vzpírali papeži“ ve věci „udělování kněžství a biskupských hodnosti homosexuálům“, proto byli „z tohoto důvodu ze svých funkcí odvoláni“. Jako příklady uvedl Oko Róberta Bezáka a Vilhelma Lapelise z Litvy (tento dominikán se stal biskupem v necelých 40 letech, po 11 letech služby na svůj úřad 20. června 2012 rezignoval). Na základě této drobné zmínky některé servery, zvlášť tzv. tradicionalistů, psaly o „skutečné příčině odvolání arcibiskupa Bezáka“. Dariusz Oko se ovšem už na jaře 2012 v Polsku „proslavil“ kontroverzním textem o „homoherezi“. Text vyšel s mírnými úpravami v českém překladu na stránkách Vatikánského rádia s názvem „S papežem proti homoherezi“. Poté, co se začal Oko dovolávat tohoto překladu jako důkazu podpory svým myšlenkám o homoerezi a homolobby (podle Oka lze Radio Vatikán považovat za hlas Apoštolského Stolce a jeho text je prý vnímán jako jeden z dalších komentářů k nauce církve), musela česká redakce tento text ze svých stránek smazat.³

Nechci se zde pouštět do polemiky s tímto textem, který považuji za špatný, ani do rozplétání složité problematiky tématu homosexuality v církvi. K tématu snad postačí následující poznámka: Samozřejmě není možné dost dobře popírat existenci různých skupin v církvi, přičemž tzv. homolobby je považována za jednu z nejvlivnějších, ale jedná se o fenomén přece jen složitější. Spolu s jinými autory však považuji za nesprávné, že po vypuknutí sexuálních skandálů se vina jakoby svaluje právě na homosexuální kněze a biskupy.⁴ Pochybnosti o obvinění arcibiskupa Bezáka z podpory homosexuality vzbuzují nejenom velmi nekonkrétně formulované výtky, ale i skutečnost, že pokud je mi známo, nebylo dosud publikováno nic konkrétního a ani v Bezákových veřejných vystoupeních nejsou známky toho, že by v této věci nesdílel učení církve.

Mimochodem na některých případech je celkem dobře doložené, že potlačovaná homosexualita mezi kněžími byla silnou zbraní pro tajnou policii při jejich vydírání a snaze o spolupráci před rokem 1989. A není náhodou, že diskuze o roli homolobby v polské církvi se týkala mimo jiné cíleného zakrývání bývalých spolupracovníků tajné policie mezi kněžími a biskupy. Otevřeně o ní mluví v knižním rozhovoru Jde mi pouze o pravdu (Chodzi mi tylko o prawdę) kněz a badatel na poli spolupráce kněží s polskou tajnou policií Tadeusz Isakowicz-Zaleski. Výsledky jeho rozsáhlé badatelské činnosti vyšly v roce 2007, krátce po skandálu s varšavským arcibiskupem Stanislavem Wielgusem, který musel na svůj úřad rezignovat po několika dnech od nastoupení, neboť se potvrdila jeho spolupráce s polskou tajnou bezpečností. Ostatně bádání Zaleskeho zřejmě stálo i za odvoláním arcibiskupa Henryka Józefa Nowackeho, nuncia na Slovensku v letech 2001–2007, o jehož spolupráci s polskou tajnou bezpečností Zaleski našel v archivech materiály a odeslal je na jaře 2007 do Vatikánu. Nowacky byl v prosinci 2007 přeložen do Nikaragui (od letošního roku je apoštolským nunciem ve Skandinávii). Ve stejném roce zveřejnil slovenský Ústav paměti národa dokumenty svědčící o spolupráci Jána Sokola s tajnou policií, o čemž ještě bude zmínka.

Obvinění z finančních ztrát

Zřejmě dalším pokusem o diskreditaci arcibiskupa Bezáka byly dva články na blogu známého komentátora vatikánského dění a zákulisí, italského novináře Sandro Magistera. S odvoláním na zprávu z apoštolské vizitace uvedl ve svém článku z 20. září 2012 jako jeden z hlavních důvodů odvolání údajnou ztrátu ve výši 600 000 eur, kterou měl Bezák způsobit.⁵ Za zmínku stojí i skutečnost, že ve svém článku Magister potvrzuje autentičnost 11 otázek, které Bezákovi zaslal dne 3. května kardinál Marc Ouellet, prefekt Kongregace pro biskupy, včetně otázek na paní Húščavovou a firmy Ninett a Hanalex, o čemž také Magister píše.

Podla Magistra reagovala apoštolská vizitace z 22. ledna až 1. února 2012, vedená litoměřickým biskupem Janem Baxantem, právě na pochybnosti o hospodaření Bezákova předchůdce Jána Sokola. Vyšetřování, iniciované Bezákem, se podle Magistera prý nakonec obrátilo proti němu. Zajímavá může být především zmínka, která v podstatě potvrzuje správnost obvinění vůči Sokolovi. Prý podobně jako jiní biskupové z bývalé oblasti vlivu sovětského impéria nedůvěřoval novým státním orgánům a z obavy před případnými dalšími konfiskacemi svěřil část peněz, získaných z restitucí a z darů ze zahraničí, do „ochrany“ vatikánské banky, resp. Institutu pro náboženská díla (IOR), jak se tento úřad oficiálně nazývá. Mimochodem je to přesně ta instituce, která je v posledních letech opakovaně kritizována kvůli neprůhlednosti finančních transakcí a spory o dohled nad ní jsou zřejmě v pozadí jak třenic uvnitř Vatikánu, tak také nedávných úniků papežských dokumentů, tzv. Vatileaks.⁶ Podle Magistera sice už v kontextu dnešní politické situace nepovažují vatikánské úřady takové jednání za ospravedlnitelné, nicméně šetření slovenského nuncia arcibiskupa Maria Giordana (v březnu 2008 nahradil odvolaného Nowackého) prý neprokázalo, že by se arcibiskup Ján Sokol nějakým způsobem osobně obohatil. Těžko říct, zda se toto šetření týkalo i finančních nesrovnalostí, které zjistil audit provedený arcibiskupem Bezákem. Sám Bezák se v jednom z rozhovorů v únoru 2010 zmínil o svém záměru zprůhlednit finanční záležitosti v arcidiecézi a svěřit jejich vedení ekonomicky vzdělaným lidem. Jeho předchůdce totiž rozhodoval o všem včetně ekonomiky a kromě oficiálních účtů měl ještě peníze jaksi „bokem“ neboli „v šuplíku“ (jednalo se prý „o milióny“).⁷

Když jsem před časem o této věci mluvil s jedním českým historikem, který je obeznámen s archivními prameny, potvrdil mi nejenom zřejmou spojitost kauzy Bezák se zákulisními boji ve Vatikánu, ale především provázanost nejasných finančních transakcí s církevní podporou neoficiálním aktivitám před rokem 1989. V době polského papeže prý byla tato podpora zvlášť výrazná v případě Polska a některé transakce se mohly uskutečnit i prostřednictvím slovenské církve. Zajímavé je, že o těchto kontaktech a transakcích měla informace i komunistická Státní bezpečnost, jejíž archivy prý i do budoucna mohou přinést zajímavé informace k tomuto tématu. To je však otázka dalšího studia a z kauzy Bezák je zřejmé, že současné vedení katolické církve nemá zájem o prošetření a zveřejnění těchto záležitostí.

Každopádně z Magisterova článku je zřejmá snaha ospravedlnit odvolání arcibiskupa Bezáka. Osobně se domnívám se, že tento řízený únik z tajné vizitační zprávy byl určen především světovému publiku, neboť kauzu několikrát zmínil jiný respektovaný vatikánolog John L. Allen, Jr., americký novinář z National Catholic Reporter, čímž na ni upozornil světovou veřejnost. Na Slovensku vzbudila Magisterem zveřejněná obvinění z údajné vizitační zprávy pochybnosti jak o její pravosti, tak také o úmyslech autorů. Většina aktérů se však s odvoláním na mlčenlivost odmítá vyjádřit. Zareagovala pouze v komentáři zmiňovaná spolupracovnice arcibiskupa Bezáka, Anna Húščavová, která zveřejněné informace označila za lživé.⁸ Sandro Magister sice v dalším článku (z 1. října 2012) zveřejnil překlad části dopisu Húščavové, ale svá obvinění v podstatě zopakoval znovu.⁹

Húščavová se mimo jiné hájila tím, co jsem napsal ve svém minulém článku, že arcibiskup Bezák usiloval o zeštíhlení celého aparátu s ohledem na změny v rozsahu arcibiskupství v roce 2008. Rozsah i počet kněží se totiž oproti původnímu stavu snížil zhruba o dvě třetiny, stejně tak i zdroje, proto bylo třeba snížit i náklady na správu. Ján Sokol situaci neřešil, takže nepopulární opatření připadlo jeho nástupci. Arcibiskup Bezák se navíc snažil o další aktivity, které měly nejen zajistit zhodnocení majetku, ale i otevřít církev víc veřejnosti. Mezi takové aktivity patřilo například zřízení restaurace Galérie v prostorách arcibiskupství v únoru 2012, na jejíž rozběhnutí poskytlo podle Húščavové trnavské arcibiskupství půjčku 60 000 eur firmě Ninett, jíž je arcibiskupství 100% vlastníkem. Média spekulují, zda výše zmíněná ztráta v údajné hodnotě 600 000 eur nemohla vzniknout chybou právě z této půjčky. Pozoruhodné je také to, že půjčka prý byla poskytnutá až po provedené apoštolské vizitaci. Dočasný administrátor trnavské arcidiecéze Ján Orosch nově otevřenou restauraci ihned po převzetí úřadu nechal zavřít, čímž zřejmě skutečně dojde ke ztrátám kvůli předchozím investicím do rekonstrukce prostor bývalé jídelny. Stejný osud postihl koncem září 2012 také Galérii Trnavské arcidiecéze, která byla otevřena v dubnu 2011.¹⁰ Plánované zpřístupnění arcibiskupské zahrady už arcibiskup Bezák realizovat nestihl.

Sandro Magister jen okrajově zmínil, že apoštolská vizitace zjistila „neméně závažná selhání“ naukového a disciplinárního charakteru. Nic konkrétního však neuvedl. Skoro by se mohlo zdát, že je to jen taková fráze, která se dá použít téměř na kohokoliv, jehož názory nejsou zcela konformní. Nevím o tom, že by někdo v Bezákových vyjádřeních nalezl nějaké závažné odchylky od učení církve. Např. v odpovědi na 11 otázek z Kongregace pro biskupy, kde byl Bezák dotazován i na své názory ohledně celibátu, eutanazie, potratu, kněžství žen a předmanželských vztahů, připomněl svojí dlouholetou učitelskou činnost v oboru morální teologie. Pokud by měl v uvedených otázkách pochybné názory, uvedl Bezák, jistě by neunikly pozornosti. Zároveň znovu ve stručnosti ve své odpovědi potvrdil svůj postoj k těmto tématům, který není v rozporu s učením církve.

Obvinění z finančních machinací nebo dokonce ztrát se zdá být ještě pochybnější a účelovější než obvinění ze spolupráce s lidmi „pochybné pověsti“. Jsem zvědav, zda se ještě dočkáme nějakých nových obvinění. Samozřejmě nemůžeme zcela vyloučit variantu, že za Bezákovým odvoláním se skrývají nějaké závažné důvody, neboť veřejně dostupných informací není mnoho a jsme odkázaní spíš na úniky, osobní informace nebo spekulace. Na druhou stranu uvedená nejasná a nekonkrétní obvinění vedou spíš k domněnce, že odvolání arcibiskupa Bezáka je mnohem více dílem intrik a mocenských zápasů, jejichž kořeny musíme hledat na Slovensku.

Tisková konference a papežův list

Domněnku o tom, že jádro celého problému spočívá především v poměrech uvnitř slovenského episkopátu, v podstatě potvrdil papežův osobní list a způsob jeho prezentace na tiskové konferenci po 73. plenárním zasedání slovenské biskupské konference (KBS) dne 8. listopadu 2012.¹¹ Možná jsem mohl čtenáře ušetřit a odpustit si dlouhé psaní. Možná by stačil pouze odkaz na půlhodinový záznam této tiskové konference, na které bratislavský arcibiskup Stanislav Zvolenský přečetl papežův list a poté odpovídal na otázky novinářů ohledně odvolaného arcibiskupa Bezáka. Dělal to tak nepřesvědčivým způsobem, že spíš připomínal přistiženého politika, který se jen vymlouvá (český čtenář si možná vzpomene na trapné vystoupení ministra průmyslu a obchodu Martina Kocourka, který před rokem vysvětloval, jak „odklonil“ svoje milióny). Mohla by to být celkem zábava, kdyby se nejednalo o vystoupení vrcholného představitele slovenské katolické církve, který zároveň oznámil své znovuzvolení do funkce předsedy slovenské biskupské konference a který zřejmě usiluje o získání kardinálského klobouku. V neposlední řadě je smutné, že takto nepřesvědčivě a nejistě vystupuje arcibiskup, který se před nedávnem vrátil z biskupské synody o nové evangelizaci (konala se v Římě ve dnech 7.–28. října 2012). V závěrečném poselství biskupů je mimo jiné uvedeno: „Pokorně musíme přiznat, že ubohosti a slabosti Ježíšových učedníků, zejména jeho kněží, zatěžují důvěryhodnost jeho poslání... Víme, že musíme pokorně uznat svou zranitelnost pro dějinné rány a neváháme uznat ani své osobní hříchy. Jsme ale také přesvědčeni, že síla Pánova Ducha může obnovit jeho církev a nechat zazářit jejímu šatu, pokud se jím dáme utvářet... Máme důvěru v inspiraci a v sílu Ducha, který nás i při největších svízelích naučí, co máme říkat a konat. Naší povinností je tedy překonávat strach vírou, sklíčenost nadějí a lhostejnost láskou.“¹² Hrozí vážné nebezpečí, že v kontextu jednání arcibiskupa Zvolenského, jehož odpovědi na otázky novinářů působily vyhýbavě, mohou taková vyjádření působit jen jako prázdná slova.

Je vskutku těžko uvěřitelné, jak nepřesvědčivě působil a vyhýbavě odpovídal arcibiskup Zvolenský na otázky novinářů ohledně arcibiskupa Bezáka. Např. nejprve se odvolával na papežův list a tvrdil, že má o odvolaného arcibiskupa zájem a je s ním v „denním duchovním vztahu“, později velmi kostrbatě vysvětloval, že o něm vlastně nic bližšího neví, že má pouze informace z médií. Zároveň Zvolenský přiznal, že biskupové byli arcibiskupem Bezákem informováni o „vážných nejasnostech při spravování majetku“ v trnavské arcidiecézi za arcibiskupa Jána Sokola. Podle Zvolenského arcibiskupovi Bezákovi slovenští biskupové jen doporučili „standardní postupy“ v katolické církvi, přičemž jeho úsměv nad „auditem“ mi nepřišel zrovna vhodný. Zvolenský si však ani nepamatuje, kdy je arcibiskup Bezák o problémech informoval, ani jak poté postupoval a jak celá záležitost dopadla. Je možné uvěřit, že předseda biskupské konference s dobrými kontakty ve Vatikánu je takto neinformovaný?

Bylo evidentní, že Zvolenského triumfem je samotný papežův list z 18. října 2012. Při tiskové konferenci arcibiskup neopomněl zdůraznit, že je na něm papežův osobní podpis, což bylo ukázáno přítomným novinářům a pak i zveřejněno na fotografii na stránkách slovenské biskupské konference.¹³ Příliš nepochybuji o tom, že vznikl na žádost samotného arcibiskupa Zvolenského, který se v té době dlouhodobě zdržoval v Římě, kde byl na synodě. Jeho zveřejnění si nepochybně naplánoval na jednání slovenské biskupské konference, která jej potvrdila na další období v předsednické funkci.

Zde je celé znění listu ve slovenském překladu (zvýraznil jsem pasáž, kterou arcibiskup Zvolenský zdůraznil): „Ctený a drahý spolubrat v biskupskej službe, veľmi som ocenil prejav hlbokého cirkevného spoločenstva, ktoré ste mi Vy, Vaša Excelencia, spolu s ostatnými členmi Biskupskej konferencie, láskavo prejavili po bolestnej záležitosti s J. Ex. Mons. Róbertom Bezákom C.Ss.R. Starostlivo a vecne som sa oboznámil s vážnou a znepokojujúcou situáciou a po dlhej modlitbe nemohol som sa vyhnúť povinnosti, vyplývajúcej z lásky, obnoviť medzi vami účinnú kolegialitu a usporiadané pastoračné riadenie v trnavskej arcidiecéze, v autentickom duchu II. vatikánskeho koncilu, ktorého päťdesiate výročie otvorenia si pripomíname práve v tomto roku. Som presvedčený, že budete aj naďalej sprevádzať vášho spolubrata svojou modlitbou, v pravde a so záujmom a že sa vynasnažíte žiť stále hlbšie každodenný život v duchu viery, aby pri osobnom stretnutí s Kristom jeho milosť formovala vaše srdcia. V tomto duchu udeľujem zo srdca Vám, Vaša Excelencia, aj ostatným biskupom vašej vznešenej krajiny svoje apoštolské požehnanie.“¹⁴

Příliš křečovitě působí snaha arcibiskupa Zvolenského svést všechnu zodpovědnost za odvolání arcibiskupa Bezáka na „Svatého otce“, který prý k této „bolestné“ záležitosti přistupoval „starostlivě a věcně“. Tato Zvolenského zaříkadla zřejmě mají odvést pozornost od skutečnosti, že se jedná o problém domácího slovenského původu. Vážně pochybuji, že by o tom arcibiskup Zvolenský nic nevěděl. Ostatně už vyjádření apoštolské nunciatury z 9. července 2012 uvedlo, že podnětem k jednání byla udání došlá ze Slovenska („Na základe početných podnetov poslaných priamo Svätej stolici kňazmi a veriacimi ohľadom pastoračnej situácie v trnavskej arcidiecéze...“).¹⁵ Stejným směrem ostatně ukazuje i list papeže, kde se píše o potřebě obnovit „účinnou kolegialitu“. Čím byla tato kolegialita ohrožena, nebyl arcibiskup Zvolenský ochoten prozradit.

Po trapném výkonu na tiskové konferenci a po několika dalších zkušenostech s jeho vystupováním si docela dobře dovedu představit, že se arcibiskup Zvolenský mohl ve svých ambicích oprávněně cítit ohrožen arcibiskupem Bezákem. Bezákovy komunikační schopnosti, jeho vystupování i sympatie, které si dovedl získat i mezi lidmi mimo církev, v neposlední řadě i důležitá skutečnost, že se nejednalo o člověka z okruhu arcibiskupa Sokola, mohly skutečně vážně narušovat účinnou kolegialitu slovenské biskupské konference. Sebevědomý arcibiskup Bezák asi nebyl zcela bez ambicí. Umím si představit, že tento nekonformní arcibiskup, dosazený s podporou kardinála Jozefa Tomka (v homílii při jeho kněžském svěcení 6. června 2009 mluvil kardinál o „nové etapě“, která znamená „nový elán“ a „obrodu na duchu“),¹⁶ mohl proto být trnem v oku svým kolegům. Možná zvlášť těm, kteří se aktivně účastnili na novém církevněprávním uspořádání slovenské katolické církve, jakémsi „porcování medvěda“ v církevním podání.

Zdají-li se někomu tato slova přehnaná, nechť se rozhlédne po slovenském biskupském kolegiu.¹⁷ V několika letech došlo ke generační obměně slovenských biskupů. S výjimkou rožňavského biskupa Vladimíra Fila (nar. 1940) jsou všechna biskupství obsazena osobami, jejichž věk se momentálně pohybuje mezi 54-63 lety (Stanislav Zvolenský patří k těm nejmladším, Róbertu Bezákovi je ještě o rok a půl méně). Personální poměry se tedy na Slovensku nastavují na dalších zhruba 15 až 20 let (s ohledem na kanonickým právem požadovanou rezignaci biskupa při dosažení 75. roku).

Zvolenského ambice a kariéra

Bratislavský arcibiskup Stanislav Zvolenský na tiskové konferenci možná působil jako člověk, který neumí do pěti počítat, pouze dokola opakuje citáty z papežova listu a údajně o mnoha věcech neví nebo není kompetentní se o nich vyjadřovat. Nepochybně se však jedná o člověka, jehož kontakty a ambice není možné podceňovat. Z řady případů, kdy nekompromisně zasáhl, připomeňme třeba případ dvou kněží své arcidiecéze, kteří se angažovali v Teologickém fóru – společenství teologů a zájemců o teologii a filozofii v duchu II. vatikánského koncilu a v kontextu současné vědy a kultury.¹⁸ Pod pohrůžkou jejich sesazení dosáhl toho, že Karol Moravčík a Július Marián Prachár se v květnu 2012 veřejně „zřekli svého souhlasu s výzvou Teologického fóra“, přestože tato výzva působí velmi opatrně ve srovnání s požadavky německých nebo rakouských katolíků.¹⁹

Nepochybuji o ambicích arcibiskupa Zvolenského získat kardinálský klobouk. Slovensko už dlouho nemá svého kardinála mezi voliteli papeže. Mimochodem právě zastoupením mezi voliteli bylo v únoru 2012 odůvodněno jmenování pražského arcibiskupa Dominika Duky ještě za života emeritního arcibiskupa kardinála Miloslava Vlka a Vídeň měla svého času dokonce tři kardinály. Církevní kariéru má arcibiskup Zvolenský rozjetou slibně především díky rozhodnutí věnovat se církevnímu právu a díky pobytu v Římě. Při studiích na prestižní Gregoriánské univerzitě v 90. letech nepochybně zjistil „jak to v církvi chodí“ a navázal důležité a pro další kariéru potřebné kontakty.²⁰ Z doby před rokem 1989 stojí za zmínku poznámka Zvolenského spolužáka z bratislavské teologické fakulty, Petera Žaloudka.²¹ Vzpomínal, jak byli v semináři budoucí kněží vystavení silnému nátlaku StB, aby se stali buď „přáteli“ (tj. spolupracovníky) nebo dokonce veřejnými kolaboranty. Žaloudek jakoukoliv formu spolupráce odmítl, za což byl zřejmě z fakulty vyloučen (1979). Neví, co řekli jeho spolužáci, ale faktem zůstává, že mohli dostudovat a byli vysvěceni. Zvolenský byl ve svazcích StB veden v kategorii důvěrník (krycí jméno MATUŠKA) v letech 1982–1985, tedy v době kaplanování v Galantě. Zajímavé je rovněž to, že dalším spolužákem byl také Marián Šuráb, který stejně jako Zvolenský hned po roce 1990 studoval v zahraničí (v Lublinu homiletiku). Když pak v roce 2005 arcibiskup Sokol po delším sporu dosáhl ve spolupráci se svým pomocným biskupem Zvolenským a nunciem Nowackým odvolání děkana katolické teologické fakulty v Bratislavě, tajně vysvěceného saleziána Jozefa Kutarňu, nahradil jej právě Šuráb, čímž byla zajištěna loajalita fakulty.²² Vidíme tak jeden z mnoha příkladů upevňování pozic současné garnitury církevních představitelů na Slovensku pod taktovkou Jána Sokola.

Církevní kariéra Zvolenského je silně spjata s arcibiskupem Sokolem. V jeho arcidiecézi se stal postupně víceoficiálem církevního soudu v Trnavě (1998), soudním vikářem (2001) a pomocným biskupem (2004). Při velké reorganizaci katolické církevní správy 14. února 2008 se stal arcibiskupem nově vytvořené arcidiecéze v Bratislavě a zároveň metropolitou Západní provincie (se sufragánními diecézemi: arcidiecéze trnavská, diecéze banskobystrická, diecéze nitranská a diecéze žilinská). Trnavský arcibiskup Sokol byl už tehdy terčem silné kritiky především kvůli podezření ze spolupráce s tajnou policií na základě dokumentů zveřejněných začátkem roku 2007 slovenským Ústavem paměti národa.²³ Ačkoliv se jistě nabízela možnost, jak se s v rámci reorganizace s touto kontroverzní postavou elegantně rozloučit, zůstal ještě přes rok v úřadě trnavského arcibiskupa. Navíc byl oceněn osobním privilegiem nosit pallium, tedy insignii určenou metropolitům, ačkoliv formálně byl už jen sufragánem metropolity bratislavského, tedy Zvolenského. Zvolenského kariéra pak pokračovala úspěšně dále jak ve strukturách domácí církve, tak v jejím ústředí. V říjnu 2009 se stal předsedou slovenské biskupské konference po Františku Tondrovi, v prosinci 2009 byl papežem na 5 let jmenován soudcem Nejvyššího tribunálu Apoštolské signatury.

Můžeme se jen dohadovat o tom, jakou aktivitu musí vyvíjet arcibiskup Zvolenský, aby zvládl krizi kolem odvolání arcibiskupa Bezáka. Zřejmě už prokázal svůj vliv tím, že došlo k Bezákovu odvolání. Nyní musí prokázat, že nastalou situaci zvládne. Na tiskové konferenci se sice mohlo zdát, že situaci před veřejností nezvládá, ale to v církevních strukturách velkou roli nehraje. Z vnějšího pohledu je zřejmé, že arcibiskup Zvolenský má na své straně vlivné muže ve Vatikánu. Ti se sice k případu nevyjadřují a když jsou tázáni, tak se většinou trapně vymlouvají, že nejsou kompetentní se vyjadřovat, což v kauze odvolaného Bezáka není zřejmě nikdo. Mohou však Zvolenského podpořit alespoň svojí přítomností. Pak pochopíme, proč v srpnu přijal pozvání např. americký kardinál Leo Raymond Burke, prefekt Apoštolské signatury, tedy Zvolenského nadřízený. Přes výmluvy na tiskové konferenci, že o kauze Bezáka není dostatečně informovaný, o čemž samozřejmě můžeme pochybovat, už samotná přítomnost znamenala podporu jedné z výrazných postav kardinálského kolegia. Netřeba snad dodávat, že se jedná o církevního právníka a absolventa Gregoriánské univerzity.

O dopisu papeže už byla řeč. Další příležitostí byla tradiční trnavská novéna, ve dnech 12.–21. listopadu 2012, kdy se daly očekávat protestní hlasy, které připomenou nevysvětlené okolnosti odvolání arcibiskupa Bezáka (skutečně se objevily nové billboardy). Také na této slavnosti prezentoval arcibiskup Zvolenský, že má podporu od mocných mužů v církvi. Do Trnavy zavítal arcibiskup ostřihomsko-budapešťský kardinál Péter Erdő.²⁴ Je pravděpodobné, že se s tímto církevním právníkem Zvolenský zná zřejmě již z dob římských studií. Erdő v té době patřil k hostujícím profesorem na Gregoriánské univerzitě.

Podpora z Vatikánu církevní linii arcibiskupa Zvolenského je zřejmá i z jmenování nových biskupů. Předpokládám, že po nepodařeném „experimentu“ s volbou Bezáka si dnes už dobře pohlídá, aby byli jmenováni pouze „jeho muži“. Dne 31. ledna 2012, mimochodem v době závěru apoštolské vizitace v Trnavě, byl jmenován nový pomocný biskup v Bratislavě, tedy nejbližší Zvolenského spolupracovník. Stal se jím 48letý docent církevních dějin Jozef Haľko, nyní nejmladší ze slovenských biskupů. Jistě není náhodou, že to byl právě Haľko, kdo v roce 2007 z pověření slovenské biskupské konference vystupoval na obranu Jána Sokola.²⁵ Rovněž čerstvé jmenování nového banskobystrického biskupa po roce a půl sedisvakance, kterým se 20. listopadu 2012 stal Marián Chovanec, dosavadní pomocný biskup v Nitře, interpretuji jako podporu Stanislava Zvolenského. Biskup Chovanec je již 12 let generálním sekretářem slovenské biskupské konference. Stal se jím v srpnu 2000 a konferenci řídil spolu s nechvalně proslulým tandemem ve složení František Tondra (1936–2012, předseda federální biskupské konference od června 1991, v letech 1993–1994 a znovu 2000–2009 první předseda KBS) a Ján Sokol (místopředseda KBS 2000–2006).

Dědictví schopného agenta Jána Sokola

Byli to především tito dva, trnavský arcibiskup Sokol a spišský biskup Tondra, jmenovaní po kompromisní dohodě Vatikánu s komunistickým režimem v roce 1989, kdo se „zasloužili“ o současný tristní stav slovenské katolické církve. Obě jména nalezneme ve svazcích StB. Není zde prostor pro uvedení všech dokladů o spolupráci arcibiskupa Sokola s tajnou policií ani o mnoha jeho zásazích proti různým osobám po roce 1989. V polistopadovém období projevil pozoruhodnou kontinuitu činnosti. Nejenom tím, že vystupoval proti představitelům „tajné církve“ zcela v intencích snah StB z 80. let, ale i nadále udržoval kontakty s některými spolupracovníky StB. Mediálně známou se stala především kauza Štefana Náhlika, bývalého františkánského novice, poté agenta StB (krycí jméno RUBENS), který se podílel na akci zaměřené proti františkánům (VÍR).²⁶ Arcibiskup Sokol jej po roce 1989 zaměstnal na trnavském arcibiskupství, dokonce mu měl svěřit finanční záležitosti arcidiecéze.²⁷

O schopnostech Sokola podle mne svědčí zřejmě jeho dobrý tah, kterým si naklonil část neoficiálních církevních struktur, jejichž autoritou byl na Slovensku tajně vysvěcený biskup Ján Chryzostom Korec. Po volbě pomocných biskupem v Trnavě (1988) se Sokol během svého pobytu v Římě v listopadu 1988 ptal na pozici Korce.²⁸ Dozvěděl se, že Korec je sice biskupem uznaným Vatikánem, ale nemá žádnou jurisdikci, tedy je podřízený sídelnímu biskupovi, kterým byl právě Sokol (resp. byl administrátorem). Citovaný dokument StB z prosince 1988 doporučuje zprostředkovat kontakt Sokola s Korcem, a tak mapovat jeho názory a snažit se ho ovlivnit „v náš prospěch“. A ejhle! Když bylo následujícího roku s Vatikánem dojednáno jmenování Sokola trnavským arcibiskupem (v roce 1988 byl vysvěcen pomocným biskupem), byl na slavnostní uvedení do úřadu (10. září 1989) pozván rovněž biskup Korec. Byl usazený na předním místě (v civilním obleku) a na závěr obřadu se s novým arcibiskupem objal, což bylo státem interpretováno jako uznání autority nového arcibiskupa a demonstrace jednoty legálních a nelegálních církevních struktur. Zřejmě nevadilo, že zatímco byl Korec v letech 1988 a 1989 opakovaně vystaven šikaně i fyzickým útokům ze strany státních orgánů, přesto se nepřestával kriticky a veřejně vyjadřovat k různým tématům, Sokol se účastnil akcí spolu s představiteli prorežimního SKD PIT, na kterých byla např. odsouzena pokojná demonstraci věřících na bratislavském Hviezdoslavově náměstí dne 25. března 1988, kterou policie brutálně rozehnala.²⁹ Zdá se, že podle StB splnil nový arcibiskup úkol dobře. Ještě před svým jmenováním byl v červenci 1989 přeřazen do kategorie A, tj. agent (krycí jméno SVÄTOPLUK). Měsíc po instalaci, v den 56. narozenin Sokola (9. října 1989), pro něj jeho řídící orgán vyinkasoval částku ve výši 5000,- Kčs.³⁰

V době listopadových změn byla Sokolova pozice respektovaná, např. v prohlášení studentů bratislavské teologické fakulty z 26. listopadu 1989 je jmenován hned po kardinálu Tomáškovi.³¹ Je to paradox, srovnáme-li veřejné postoje obou mužů ze závěru totalitního režimu nebo skutečnost, že při jednáních s Vatikánem v roce 1989 režim neměl námitek proti jmenování Sokola arcibiskupem, zato však velmi usiloval o odstranění nepohodlného a hlasitě vystupujícího Tomáška. Mnoho lidí si Sokola zřejmě mylně spojovalo s očekávanými změnami. V roce 1991 sice Vatikán ocenil činnost a statečné postoje biskupa Korce (od roku 1990 byl sídelním biskupem v Nitře) v době totalitního režimu tím, že byl jmenován kardinálem, ale záležitosti slovenské katolické církve byly hlavně v rukách biskupů Sokola a Tondry.

Sice se ozývaly hlasy, že i ve Vatikánu nejsou se Sokolem zcela spokojení, ale s ohledem na jeho silnou pozici a kontakty v politických kruzích se nenabízelo vhodné řešení. Způsob, kdy je dotyčný odvolán povýšením a udělením úřadu ve Vatikánu, rovněž nepřicházel v úvahu, prý s ohledem na Sokolovu neznalost cizích jazyků. Ján Sokol ve svém úřadě setrval i po zveřejnění dokumentů o jeho kontaktech s StB, které ani on sám nepopřel, pouze zlehčoval jejich závažnost, což je v takových případech běžné. Zatímco v roce 2007 byl již zmíněný varšavský arcibiskup Wielgus pod tíhou důkazů o spolupráci s tajnou policií donucen rezignovat krátce po svém jmenování, ve stejné době i záležitosti měl arcibiskup Sokol podporu biskupské konference včetně Korce.³² Ačkoliv odvolání nuncia Nowackeho (prosinec 2007) a nové uspořádání diecézí (únor 2008) fakticky oslabilo pozici Sokola, mohl být spokojen. Nemusel opustit svůj úřad, bylo mu ponecháno palium a metropolitou se stal jeho blízký spolupracovník Zvolenský.

Nebezpečí jménem Bezák

Přesto se i mezi slovenskými biskupy vyskytovali lidé s odlišným postojem k minulosti, k politickému dění i k pojetí role církve a jejího působení ve společnosti. Tuto protiváhu k Sokolovi představoval podle řady svědectví banskobystrický biskup Rudolf Baláž, v 70. letech bez státního souhlasu a v letech 1994–2000 předseda slovenské biskupské konference. Zmiňuje se např. jeho lidské vystupování, odlišný přístup k lidem z církevního podzemí,³³ účast na aktivitách Teologického fóra nebo veřejná vystoupení na podporu demokracie v zemi. Zřejmě nebylo náhodou, že Róbert Bezák, kněz redemptorista z banskobystrické diecéze, nahradil v dubnu 2009 v trnavské arcidiecézi Jána Sokola. Sokolovi sice byly v roce 2008 ponechány insignie metropolity a mohl v úřadu setrvat až do předepsaného penzionování v 75 letech, nebylo však možné přehlédnout, že skandály kolem jeho osoby vážně poškozují katolickou církev v očích veřejnosti. Bezákovi byl, nepochybně s podporou kardinála Tomka a biskupa Baláže, svěřen nelehký úkol vymanit církev ze Sokolova stínu.

Tento úkol se nakonec ukázal být nad jeho síly, resp. nenalezl podporu mezi kolegy biskupy, z nichž byla většina jmenována v době pomyslného triumvirátu bývalých spolupracovníků s tajnou policií: Sokol-Tondra-Nowacki. Možná by Bezák nebyl odvolán, kdyby projevil větší loajalitu při zametání průšvihů svého předchůdce pod koberec a nedráždil kolegy popularitou, kterou si svým vystupováním získával. Odstoupením Sokola totiž jeho skandály ohledně spolupráce s StB a hlavně nejasné finanční transakce nezmizely, naopak se na veřejnosti objevují další důkazy v jeho neprospěch. Nový arcibiskup nepomlčel o nesrovnalostech v účtech svého předchůdce, ale dokonce žádal jejich vyšetření. Jak se vyjádřil Zvolenský, ostatní biskupové s tím nechtěli nic mít a odkázali jej na Vatikán. Ten, jistě ne bez silné lobby arcibiskupa Zvolenského a jeho přátel, raději problém „vyřešil“ odvoláním arcibiskupa Bezáka. Pozici Bezáka nepochybně oslabilo úmrtí Rudolfa Baláže 27. července 2011. Role kardinála Tomka zůstává nejasná. Jeho pozice ve Vatikánu není bezvýznamná, vždyť byl v dubnu 2012 jmenován jedním ze tří kardinálů, kterým bylo svěřeno vyšetřování úniku interních dokumentů, tzv. Vatileaks. Vliv kardinálů nastupující mladší generace, kteří jistým způsobem podpořili arcibiskupa Zvolenského, však bude zřejmě silnější. Navíc vatikánská administrativa nemá zájem na skandalizaci emeritního arcibiskupa Sokola, na které by se aktivně podílel jeho nástupce a která se určitým způsobem týká i problémů vatikánské banky, což je poslední dobou rovněž ožehavé téma.

Současný administrátor trnavského arcibiskupství Ján Orosch na rozdíl od Bezáka představuje kontinuitu s úřadováním Sokola, jehož pomocným biskupem a generálním vikářem se stal v roce 2004. Jeho úkolem nepochybně je zabránit dalšímu úniku kompromitujících materiálů týkající se arcibiskupa Sokola, normalizovat chod arcidiecéze, tj. zrušit řadu aktivit z dílny arcibiskupa Bezáka (už byla zmíněna restaurace a galérie), případně poskytnout materiály ospravedlňující jeho odvolání. Poděkování arcibiskupu Bezákovi za služby pro arcidiecézi, které Orosch vyjádřil v pastýřském listu z 9. září 2012, působí v kontextu systematické likvidace jeho aktivit jako pouhé pokrytectví, podobně jako odvolávání se na rozhodnutí papeže Benedikta XVI., jež má být přijato „v duchu poslušnosti a důvěry“, působí alibisticky.³⁴

Zda byla kauza Bezák zmíněna i při návštěvě slovenského ministra zahraničí Miroslava Lajčáka ve Vatikánu (13.–14. listopadu 2012) nebo při jeho setkání s nunciem na Slovensku Mario Giordanem (16. listopadu 2012), můžeme jen spekulovat. Předmětem setkání byla podle médií příprava na výročí připadající na příští rok, tj. 20. výročí navázání diplomatických styků Slovenska s Vatikánem a především 1150. výročí příchodu Cyrila a Metoděje. Očekává se při nich spolupráce státu a církve, takže ani jedna ze stran jistě nemá zájem otevírat kontroverzní témata. Mohla by to být vhodná příležitost nejenom ke jmenování nového trnavského arcibiskupa, ale třeba i ke jmenování prvního slovenského kardinála v novodobých dějinách Slovenska?

Po neobvyklých dvou kolech jmenování nových kardinálů v letošním roce (únor a listopad) jsou taková očekávaní zřejmě přehnaná. 54-letý arcibiskup-metropolita Zvolenský však nemusí spěchat. Nemám pocit, že by měl nějakého vážnějšího konkurenta, ostatně řešení kauzy Bezák případného konkurenta spolehlivě odradí. Arcibiskupu Zvolenskému pouze stačí časem vyřešit obsazení trnavského arcibiskupství spolehlivou osobou – stane se tak zřejmě až poté, co poleví nebo bude potlačena aktivita příznivců odvolaného arcibiskupa Bezáka a pro něj se najde nějaká důstojná náhrada, třeba v kurii (na rozdíl od Sokola ovládá cizí jazyky). Pak si jen Zvolenský pohlídá volbu nástupce rožňavského Vladimíra Fila, případně nějakého dalšího pomocného biskupa.

Zdá se, že slovenský církevní „medvěd“ je rozporcován a moc rozdělena. Nedojde-li k nějaké nečekané události, může – s ohledem na věk biskupů – tento stav vydržet dalších 15–20 let. Arcibiskup Zvolenský dal najevo, že bude tvrdě postupovat proti případné opozici nebo kritickým hlasům. Také trnavský administrátor Ján Orosch doslova „čistí“ arcidiecézi od všech duchovních, kteří se odváží hlasitě vyjádřit nesouhlas se situací (např. postup proti františkánovi Leopoldu Jablonskému).

Slovenské katolíky, kteří se nespokojí s tradiční zbožností, nevěrohodným – ne-li přímo ostudným – vystupováním svých pastýřů na veřejnosti a dostatečně nepřijímají vše v duchu poslušnosti a důvěry, čekají nelehké časy. S trochou ironie by se při pohledu na uplynulých 20 let dalo říct, že na to jsou již na Slovensku zvyklí. O to více však může mrzet krátká zkušenost s arcibiskupem Bezákem, kdy se zdálo, že „jde to i jinak“, abych si vypůjčil titul knihy známého morálního teologa pronásledovaného vatikánskými úřady Bernharda Häringa. Mimochodem Bezák je stejně jako Häring rovněž nejenom morálním teologem, ale i členem kongregace redemptoristů.

Na druhou stranu tato zkušenost může slovenským katolíkům pomoci lépe pochopit zkušenosti katolíků ze západní Evropy a ukázat jim, že aktivity německých nebo rakouských věřících nejsou projevem neposlušnosti, nýbrž znechucení nad fungováním některých struktur v římskokatolické církvi. Jako historik dodávám povzbuzení, že Ježíšovo poselství se k nám v průběhu dějin dostalo nejenom díky církevním strukturám, ale leckdy i navzdory pohoršení, kterým je tyto struktury mnohdy znevěrohodňují.

Hluboce se mne dotkla záležitost s odvoláním arcibiskupa Róberta Bezáka. Tím spíš, že mám kořeny na Slovensku a žiji v Čechách. Už jsem se snažil oslovit mailem a i osobně několik biskupů, ale narazil jsem na nezájem, mlčení a vyhýbání se zodpovědnosti.

Vadí mi, když se problémy v církvi neřeší, či řeší jen zbožnými frázemi.

V evangeliu je popsán způsob, jak se má postupovat (Mt 18,15). Proč se podle něj nikdo v církvi neřídí? Proč není církev domem ze skla? Pak by se nikdy nemohlo stát, co se stalo. Ani odvolání, ani reakce na ně.

Také si všimněte, jak dopadají věci, kde je snaha „zamést vše pod koberec“, třeba sexuální skandály. Když biskupové USA problém analyzovali a upozornili na chyby, kterých se sami dopustili, jako zatloukání, mlčení a nečinnost, u nás se nikdo z biskupů nepoučil. A v pozadí stojí arcibiskup se stínem StB a možná hrají roli i zpronevěřené peníze.

Je mnoho laiků, kteří chtějí nápravu. Uvědomuji si, že odvolání Róberta Bezáka je závažný problém a že selhalo nejen několik biskupů Slovenska. Slovensko na to však samo nestačí. Proto jsem prosil o podporu a o pomoc nejen české biskupy. Jestli je něco nemocné, musí se to léčit. Nechci žít ve lži. Pokládám si otázku, co by udělal Pán Ježíš, ne co říkají paragrafy.

Poslední dobou se mluví o nové evangelizaci, ale mám obavu, zda ještě máme schopnost oslovit lidi. Arcibiskup Bezák tento dar má. Některým farizeům vadilo, že nemluvil dost zbožně, ale to „zbožně“ pro ně znamená nesrozumitelným slovníkem, který znají jen lidé, kteří chodí do kostela. Koho jím lze oslovit? Kdo z kněží či biskupů dokáže zajít mezi nevěřící mládež na rockový koncert a posluchače zaujmout? Přitom je arcibiskup Bezák členem konzervativního řádu a není žádný liberál! Takové biskupy by měli jejich kolegové střežit jako oko v hlavě, jinak se jim může stát, že na biskupství zůstanou sami.

Dnes nikdo neřekne, že se vyrovná apoštolům. Při čtení Písma však vidíme, kolik udělali chyb. Jejich velikost spočívá v tom, že si ty chyby dokázali přiznat, mluvit o nich, či napravit. Tak máme žít nejenom my, ale i hierarchie v církvi. Chápu, že někdo udělá chybné rozhodnutí, ale nesmířím se s tím, že nikdo z našich a slovenských biskupů se nezastane pana arcibiskupa (poplácání po zádech či zajištění práce nic neřeší) a nesnaží se o nápravu...

Toto není neposlušnost, ale snaha pomoci bližnímu, který je křivě obviněn a přivést ty, kteří chybovali, k nápravě případně k pokání. Podpořit důvěru, budováním „domu ze skla“ učinit církev důvěryhodnější.

Kde je biskupská kolegialita? Apoštolové dokázali jednat. Prosím vás, čeští biskupové, buďte rozhodní, jednejte. O to víc, protože i jeden náš biskup stojí za odvoláním a mlčí.

Padesáté výročí koncilu je příležitostí, abychom se na tuto důležitou událost znovu podívali. Papež Jan XXIII. překvapil svět svoláním koncilu. Ten měl prozkoumat a obnovit vyjetou dráhu, po níž se křesťanstvo pohybovalo, a přizpůsobit církevní disciplínu podmínkám moderního světa. Označením tohoto záměru a plodů, jež měl koncil přinést, se stalo italské slovo aggiornamento.

Podle prorocké vize Jana XXIII. se měl koncil stát „novými Letnicemi“, hlubokou a důkladnou duchovní zkušeností, která měla nově zformovat církev nejen jako instituci, nýbrž jako dynamické evangelijní hnutí, vyznačující se otevřeností a obnovou. Tak začal proces, který vyústil do II. vatikánského koncilu a znamenal – slovy samotného papeže – „závan neočekávaného jara“. Jeho charakteristickými rysy byla otevřenost a smířený pohled na reálný svět v celé jeho komplexnosti.

Zatímco předchozím koncilům šlo o odsouzení kacířství, hlásání věroučných pravd a morálních předpisů a korigování omylů zatemňujících plnou pravdu, II. vatikánský koncil od začátku usiloval o silnější, aktivní roli křesťanské víry ve společnosti. Nechtěl jen diskutovat o dogmatických a teologických definicích, chtěl právě tak věnovat pozornost společenským a hospodářským problémům, které nepovažoval za ohrožení, nýbrž za problém vyžadující odpověď ze strany církve, za skutečnou výzvu pro pastoraci.

Když Jan XXIII. popisoval specifika koncilu, jejž svolal, prohlásil důrazně a se vší pastorální mocí a odvahou, že nemá být znovu sestavován seznam omylů a odsudků, jak se tolikrát dělo v minulosti. Naopak si velice přál, aby církev jednala s větším milosrdenstvím a menší přísností. Podle jeho názoru to byl lepší způsob, jak vycházet vstříc potřebám doby a ukázat mateřštější a přívětivější tvář církve.

Jedním z důležitých témat koncilu se stal problém laiků, kteří si přáli větší účast na životě a poslání církve. Došlo k oficiálnímu „boomu“ zviditelnění laiků uvnitř církve a učitelský úřad církve si osvojil teologii laického stavu systematicky vytvořenou velkými evropskými teology již dříve. I dokumenty samotného koncilu se tímto tématem hojně zabývají a nalezneme v nich stanoviska k významu laiků v dnešní církvi.

Tento příspěvek chce zkoumat nejdůležitější dokumenty k této problematice a formulovat otázky, které z nich vyplývají pro dnešní teologii. Doufáme, že se nám nakonec podaří odhalit několik bodů, které vzešly z obnovujícího vanutí ducha koncilu, avšak dnes si žádají nové a hlubší rozpracování.

Zpět k pramenům

Koncil mluví o laicích často a pozitivně. Apoštolská laická hnutí, která byla v desetiletích před koncilem velmi aktivní, poskytla koncilovým otcům důležitý a inspirující materiál k překonávání překážek na cestě k silněji integrující, na společenství zaměřené ekkleziologii. V tomto smyslu koncil

• chce překonat do jisté míry negativní definici laiků (nejsou kněžími, nejsou řeholníky), silněji zdůrazňovat pozitivní charakterizaci (jsou pokřtění členové lidu Božího) a oceňovat je jako aktivní členy, odpovědné za budování církve (LG 30);

• slavnostně vyhlašuje definici církve, pro niž je důležitější podíl na společenství pokřtěných než rozlišování funkcí, charismat a úřadů. Lumen gentium popisuje církev jako lid Boží, jako společenství, jehož všichni členové jsou plnohodnotní (LG 31);

• přisuzuje společenství opět větší význam, na rozdíl od hodnocení vertikálních a hierarchizujících ekkleziologií, jimž Yves Congar říká „hierarchologie“.

Pro sebechápání laiků je v tomto dokumentu rozhodující názor koncilu, že laici nejsou podřízení ani sluhové pastýřů, nýbrž jejich bratři:  „Laici mají z Boží laskavosti za bratra Krista, který nepřišel, ač je Pán všech, aby si nechal sloužit, nýbrž aby sloužil (srov. Mt 20,28). Tak mají též za bratry ty, kdo jsou ustanoveni k posvátné službě a mocí Kristovou svým učením, posvěcením a vedením pečují o Boží rodinu, aby všichni plnili nové přikázání lásky.“ (LG 32)

Koncil jim takto vrátil důležité, konstitutivní, z antiky pocházející prvky jejich sebechápání. Když se Nový zákon snaží popsat hlavní obrysy církve Ježíše Krista, nepoužívá slovo „laik“ ani jiné označující někoho podobného dnešním laikům; můžeme klidně říci, že takový pojem nezná. Mluví o učednících, křesťanech, věřících, vyvolených, svatých, aniž rozlišuje mezi laiky a držiteli úřadu.

Ježíš sám nevystupuje v Novém Zákoně jako kněz, nýbrž jako někdo, koho bychom dnes označili za osobu „světskou“, nevybavenou nějakou zvláštní mocí či úřadem. Ježíš patřil k těm, kdo náboženskou moc, která se ve vlastní instituci etablovala, zpochybňovali. Tuto skutečnost křesťané jeho doby i po ní následujících století zcela převzali.

Na druhé straně při četbě Nového zákona zjišťujeme, že množství rozmanitých úřadů existovalo od počátku. Text Nového zákona říká v souvislosti s charismaty a službami, že Duch je jen jeden, kdežto dary a služby mnohé a že vycházejí právě z tohoto jednoho Ducha (srov. 1K 12). A zároveň s tvrzením o rozličných darech se dovídáme, že pro Ježíše má skupina dvanácti zvláštní význam (Sk 1,21–22) a že s nimi zachází jinak než s ostatními učedníky, že je pověřuje jinými úkoly. Nelze tedy tvrdit, že by původní církev nebyla organizovaná a že by se vzhledem k bezprostředně očekávanému novému příchodu Kristovu rozvíjela v nadšené anarchii.

Ačkoli je obec strukturovaná a služby rozdělené, pro novozákonní církve je přesto celý lid Boží (laós) svatý a kněžský, což představa jediné „církve“ ještě podtrhuje, pokud vyjadřuje aspekt shromáždění a setkání obce věřících. V rámci této veškeré církve zůstává nositel úřadu jedním z pokřtěných, Ježíšovým učedníkem. V žádném případě netvoří se sobě podobnými nějakou oddělenou skupinu, nýbrž má podíl na společné křesťanské důstojnosti, i když přebírá zvláštní funkce, jak odpovídá jeho úřadu. V tomto smyslu se každému křesťanovi dostalo pomazání Duchem a neexistují žádné skupiny specialistů a privilegovaných, stojící mimo většinu věřících.

Ale i když existuje jeden Boží lid, přesto nejsou všichni nositeli úřadu. Jak odlišovat jedny od druhých? Jistě bylo křesťanství ovlivněno předcházející řecko-římskou kulturou, v níž pojem lid (laós, resp. plebs) vyjadřoval pohrdání osobami nekultivovanými, nemravnými, nevzdělanými, primitivními atd.

První obce, postupně pronikající do tehdejšího světa, tuto představu částečně přebíraly a také ony podvědomě spojovaly pojem prostý křesťan s podřízeností a pasivitou. Prostý křesťan je tak ten, kdo se nechává poučovat a vést někým jiným, informovaným, kdo jedná a řídí. Pak je ovšem těžké udržovat vědomí o společné křesťanské důstojnosti ordinovaných nositelů úřadu a těch, kdo jimi nejsou.

Pojem a s ním spojená představa se vyvíjely, takže termín laik má dvě dimenze: v teologickém významu („křesťan bez další specifikace“) se používá od počátků křesťanství, kdežto v sociologickém významu („křesťan, který není nositelem úřadu“) od 2. a 3. století.

Tyto pojmové nevyhraněnosti zřejmě vnímal a chtěl překonat Augustin z Hippa, když ve 4. století řekl: „Děsí-li mne, čím jsem pro vás, pak mne utěšuje, čím jsem s vámi. To prvé označuje úřad, to druhé milost; jedno je nebezpečím, druhé spásou.“ A tyto dvojznačnosti vedly nakonec k „dichotomickému zmatení“, na něž se koncil zaměřil a o jehož odstranění usiloval.

Koncilní otcové spolu se svými teologickými poradci dospěli k závěru, že taková dichotomie zkresluje novozákonní poselství. Podle Nového zákona jsou všichni členové církve kněžími, neboť mají účast na jediném kněžství Kristově. Pozdější dichotomie ve skutečnosti pocházejí z dualismů, které jsou skutečné, autentické křesťanské zkušenosti cizí a vzdálené.

Tento stav má vážné teologické a církevní důsledky:

• společné kněžství věřících je znehodnocováno a význam křtu je na rozdíl od svěcení a řádových slibů minimalizován;

• důstojnost pokřtěných křesťanů je ve srovnání s vysvěcenými nositeli úřadu snižována;

• sebechápání pokřtěných křesťanů je deformováno, vyznačuje se podřízeností a pasivitou, jejich odpovědnost za účast na poslání církve klesá;

• vzniká scestný názor, že klerikové jsou vzdělaní učenci, kdežto laikové nevzdělaní hlupáci, kteří neznají Písmo svaté, a tudíž nemají právo rozhodovat v církvi.

Ale Lumen gentium obnovuje základy, z nichž se odvozuje všechno, čím může církev sama sebe znovu vybudovat: křest jako důvod toho, že všichni pokřtění společně patří Kristu, že tvoří lid Boží. Teprve pak se začínají rozlišovat zvláštní úřady služby podle darů, které uvnitř obce propůjčuje Duch.

Poslání laiků

Při hledání identity laiků se koncil soustřeďuje na „světskost“ laiků (LG 33. 35. 36; GS 43; AA 2. 29). Laici jsou ti, jejichž povinností je budovat lidskou obec a starat se o světské záležitosti – věci svaté mají přenechat kléru a řeholníkům.

V koncilních dokumentech – zvláště v Lumen gentium – stojí vedle sebe dvě ekkleziologie: ekkleziologie právnická a ekkleziologie comunia. I když tato druhá je oné první nadřazena, skutečnost, že existují vedle sebe, má rozhodný vliv na další související ekkleziologická témata. A jedním z nich je téma laiků v církvi.

Ve čtvrté kapitole Lumen gentium (čl. 31) zahrnuje koncil pod označení „laici“ „všechny věřící křesťany mimo členy stavu duchovenského a stavu řeholního, právně uznaného v církvi“. I když tato definice začíná pozitivně („všichni věřící křesťané“) a konstituce tvrdí, že všichni pokřtění jsou si v rámci lidu Božího rovni, pokračuje právnicky a vyjadřuje se negativně: Podle ní jsou laici stále ještě ne-klerikové, ne-řeholníci, ti, jimž uvnitř církve nebylo propůjčeno ani charisma, ani nějaký „zvláštní“ úřad.

Poslání laiků je pak chápáno podle toho. V témže článku 31 se již v souvislosti s definicí laiků konstatuje: „Vlastní a zvláštní vlastnost laiků je jejich světský ráz.“ O klericích se říká, že se „někdy mohou zabývat světskými záležitostmi“, dokonce „vykonávat též světské zaměstnání, ale z důvodu svého zvláštního povolání jsou určeni v první řadě a vlastním zaměřením k posvátné službě.“ Laici jsou naproti tomu v rámci svého apoštolského poslání jednoznačně přiřazeni ke světu.

Těmito výroky otvírá LG 31 pozitivní perspektivu, že bude práce této většiny lidu Božího uznána, avšak text nenápadným způsobem znovu upevňuje dichotomii mezi životem Bohu zasvěceným a životem světským, mezi církví a světem, která se projevuje ve způsobu, jakým je církev chápána.

Také Dekret o apoštolátu laiků zdůrazňuje jejich světský charakter, když říká: „Protože je laickému stavu vlastní žít uprostřed světa a světských záležitostí, jsou laici povoláni k tomu, aby rozehříváni křesťanským duchem působili apoštolsky ve světě jako kvas.“ (AA 2) Proto musí křesťanské vzdělávání laiků probíhat v tomto smyslu: „Takto se laik naplno a činně zapojuje přímo do reality časného řádu a ujímá se úspěšně svého podílu na jeho dění. Zároveň jako živý člen a svědek církve působí, že je církev přítomna a aktivní uprostřed časnosti.“ (AA 29)

Vzhledem k tomu musejí i oblasti apoštolského působení laiků ležet především ve sféře světské. Dekret konkrétně říká: církevní obce, rodina, mládež, sociální prostředí, národní a mezinárodní řád (AA 9). Avšak podle tohoto koncilového dekretu musejí laici působit i uvnitř církve. Článek 10 popisuje toto působení pozitivně, i když zdůrazňuje účast věřících především na materiálních a organizačních aspektech církevního života, jako je správa majetku či materiální a osobní pomoc. Z pastorálních činností ve vlastním slova smyslu zmiňuje text výslovně pouze katechezi, hlásání slova Božího, jako oblast speciálně vhodnou pro laiky.

S koncilem překonat koncil

Tato koncepce přinesla nezměrný pokrok nejen pro laiky, nýbrž pro celou církev. Tím, že laickému stavu propůjčila oficiální status v rámci těla církve, navrátila mu důstojnost. Vysvobodila laiky z role pouhých diváků pastorace, organizované hierarchií, a učinila z nich její účastníky.

Avšak zdá se nám, že ambivalentní postoj vůči světskosti laického stavu, prostupující koncilové dokumenty, se stále ještě projevuje ve strukturování církevního společenství samého, neboť jeho složení a utváření vychází z oné ústřední dichotomie: z protikladu kléru a laického stavu, s nímž souvisí ještě jeden protiklad, totiž mezi řeholníky a ne-řeholníky. První protiklad se týká zásadního rozdílu (nikoli pouze rozdílu stupně) mezi všeobecným kněžstvím věřících a kněžstvím hierarchickým. Druhý protiklad se týká vnitřní církevní struktury, jejímž základem je jiný životní stav, avšak společný cíl, jimž je všeobecná svatost věřících, zůstává stejný.

Z tohoto dvojího protikladu vyrůstá třetí: protiklad mezi svatým a časným, mezi svatým a profánním. Ten způsobuje rozdělení na dva „funkční“ bloky: Laikům přísluší starost o oblast časného a materiálního (rodina, společenské struktury, politické struktury). To je jejich obor. Klérus a řeholníci se zabývají duchovními věcmi, věcmi svatými. Spravují a udílejí svátosti a symbolické „statky“, z nichž obec žije a jimiž se živí. A vydávají ve světě svědectví o duchu blahoslavenství (srov. LG 31).

Dnes můžeme především u některých mladších teologických směrů pozorovat sílící snahu tyto protiklady překonávat. Ptají se, zda tyto protiklady neomezují šíři ducha koncilové ekkleziologie, jejíž podstatou je souhrnná kategorie lidu Božího. Ve skutečnosti se tyto protiklady zdají být poplatné jiné, v koncilových dokumentech rovněž obsažené ekkleziologii, totiž ekkleziologii spíše právnické a hierarchizující.

Tyto novější teologie navrhují překonávat zmíněné protiklady pomocí nové osy dialekticky napjatého poměru, totiž osy společenství – charisma – úřady služby. Takto objevuje církev své povolání být společenstvím zahrnujícím všechny pokřtěné, v němž jsou dary přijímány jako služby a služby vykonávány jako dary.

Ve světle těchto teologií – které chtějí být právy skutečnému duchu koncilu – je primát ontologie milosti promýšlen včetně jakéhokoli možného dodatečného rozlišování až po svůj nejzazší důsledek. Pneumatologický rozměr církve je posunut na první místo. Duch svatý působí v celé obci a budí rozličné dary, nutné pro budování církve, jež je Tělem Kristovým. A úřad služby je postojem celé církve, a ne některé její části. Samotné kategorie „laiků“ a „laického stavu“ jsou překonávány a mluví se o nich už jen jako o negativních abstrakcích, které ochuzují dynamiku církve. Z toho vyplývající ekkleziologie je ekkleziologií všezahrnující a laický stav je jednou z historicky existujících dimenzí celé církve. Slova laik a laický stav budou postupně ztrácet své existenční opodstatnění, až je v nepříliš vzdálené době ztratí úplně. Sebevědomí laiků, povzbuzené koncilem, bude postupně sílit, až vyústí ve vnímání plného občanského práva a plné odpovědnosti v rámci a v zájmu církevního společenství, ve službě království Božímu, iniciovanému Ježíšem.

Celý tento vývoj teologické reflexe zabývající se tématem laiků v uplynulých padesáti letech dnes vyvolává několik palčivých otázek:

• V prvních stoletích křesťanské zkušenosti byla církev jako celek považována za alternativu ke světu. Nerozlišovalo se mezi „duchovními specialisty“ a křesťany, kteří se věnují „časným věcem“, nýbrž mezi tím novým, co křesťanství přinášelo, a společností, jíž bylo třeba evangelijní poselství hlásat. Zdá se, že raná církev neznala ani fenomén laiků, protože se považovala za společenství všech pokřtěných. Můžeme tedy tvrdit, že je dnes nejvyšší čas „vrátit se k pramenům“, abychom odhalili kořeny toho, čemu dnes říkáme laik a laický stav?

• Zdá se, že nové teologické směry navrhují postupné odstranění rozkolu způsobeného zavedením kategorie laik ve prospěch nové, všezahrnující ekkleziologie, která je proniknuta duchem služby a nezná dichotomie a protiklady. Jakkoli lákavá je tato pozitivní teologie, budí skryté podezření: Slovo odstranit – neznamená snad, že tím má být problém učiněn neviditelným? Neskrývá se za tímto proudem nebezpečí nové klerikalizace, takže by zrušení specifické kategorie laiků mohlo znamenat, že bolestná a choulostivá otázku moci v církvi bude zastírána, že se jí nebudeme dotýkat? Zkrátka: Neznamenalo by to, že chceme dospět k syntéze, aniž bychom protrpěli a integrovali antitezi, totiž onen fakticky existující nepohodlný stav rozštěpení na církev vyučující a na církev vyučovanou?

Smělé vykročení k novému paradigmatu v pokoncilních časech

Za výsledek hnutí vyvolaného koncilem lze označit některé laické iniciativy minulých padesáti let, které zjevně ukazují k novému paradigmatu. Z nutnosti nebo v důsledku konkrétních okolností si laikové přisvojili a životem naplnili úřady a služby, které byly předtím vyhrazeny pouze klerikům a řeholníkům. Tak se zrodily konkrétní role, načrtávající obrysy nového paradigmatu laiků, mužů i žen. Sílu čerpají z koncilové obnovy a odvažují se smělých kroků, které jdou za hranice koncilové obnovy.

1. Laičtí teologové: V církvi, kde dramaticky ubývá povolání ke kněžskému úřadu nebo k řeholnímu životu, často tvoří většinu studujících i vyučujících na teologických školách a v teologických kurzech laici. Kritika z úst významných teologů, jako je např. Hans Urs von Balthasar, podle níž prý jsou tito laikové ve skutečnosti zkrachovalí kněží, kteří vidí v teologickém vzdělání pouze způsob, jak se věnovat neuskutečněnému povolání, vede jen k tomu, že počet laických teologů (především teoložek) stoupá. Mnozí podstatně přispívají k teologické reflexi víry tím, že se odvažují zabývat se palčivými tématy, která znají ze zkušenosti a k nimž se mohou kvalifikovaně a skutečně fundovaně vyjádřit.

Laici dnes usilují o akademické tituly na nejlepších učilištích a teologických fakultách v různých zemích a získávají je. Jsou tedy k vyučování na libovolných akademických zařízeních kvalifikováni stejně jako kněží nebo řeholníci.

2. Duchovní mistři: Na cestě modlitby a spirituality byla v minulých dobách obvyklá přítomnost zkušenějšího průvodce, „staršího“. Mohl to být laik i duchovní. Později byla tato role častěji vyhrazována kněžím, protože byla – nesprávně – dávána také do souvislosti se svátostí pokání. Dnes tuto službu přebírají četní laikové, muži i ženy: vedou exercicie, provázejí na duchovní cestě a vytvářejí pomocné materiály pro modlitbu a liturgii na různých úrovních. Přínos těchto duchovních mistrů je pozoruhodný. Pomáhají tak mnoha lidem následovat Ježíše a naslouchat tomu, co jim říká Duch.

3. Vedoucí liturgických slavností: Liturgická reforma koncilu uskutečnila mimo jiné zapojení laiků, a to nejen v pasivní roli „konzumentů“, nýbrž v aktivní roli „producentů“. Zvláště ženy zde převzaly důležitou práci při vytváření liturgických prostorů a událostí, které umožňují lidu Božímu krásně a radostně vyjadřovat svou víru při zachovávání věrnosti tradici, avšak ve svobodě nevyčerpatelné kreativity Ducha.

Toto nové paradigma, jehož protagonisty jsou laici, je skvělým a zralým plodem koncilové obnovy, který by dnes měl být ve svém plném smyslu rozvíjen.

Z Concilia přeložila Helena Medková

Přijal jsem pozvání přednést text, který by mohl být základem diskuse na shromáždění k výročí evangelického společenství pro liturgickou obnovu Coena. Přijal jsem toto pozvání, ačkoli si opravdu nemyslím, že bych byl v této věci kompetentní – nebudu mluvit jako učitel ani odborník na liturgii, odborně se liturgikou prakticky vůbec nezabývám a co jsem snad vybudoval, už asi postupně vyšumělo nebo se posunulo do podob, které jsem rozhodně nezamýšlel.

Budu mluvit spíš jako pamětník, svědek dřevních dob liturgické obnovy. Moje paměť přitom sahá jen do osmdesátých let minulého století.

Přijal jsem pozvání s velkými obavami – nebudu si léčit bolístky? evokovat traumata? nebudu protivně ironický či trapně cimrmanovský (což bych při pohledu např. na to, jak se z velikonoční vigilie stalo opékání buřtů docela dobře mohl).

Nakonec se ale při přípravě referátu tyto obavy nepotvrdily, vznikla spíš anamnésis, rozpomínání, co jsem vlastně chtěl, co jsme vlastně chtěli... (my = rozhodně ne organizovaná ani skutečně spolupracující skupina – Honza Tydlitát, Jiří P. Štorek – Freda Kocáb, Mirek Heryán... J. Smolík, P. Filipi...). Vzniklý antisklerotikon zde tedy nyní chci nabídnou.

Musím ovšem upozornit na svůj odstup od současné reality ČCE – sice pravidelně kážu, většinou ale současně vedu bohoslužby, takže moc nevím, co se tak obvykle děje. Svědkem liturgie, kterou nevedu, bývám pouze když kážu v Chrástu, ale to asi není reprezentativní pro ČCE.

Celkový můj dojem je dvojznačný: ačkoli osobně mám pocit ztroskotání, současná realita liturgického života v ČCE jde mnohdy za hranice toho, co bych byl chtěl, někdy i za hranice toho, co sám chápu.

Snad došlo k jakémusi zklidnění, nejspíš i v kontextu postmoderní mentality, kdy všechno jde a ani určitá liturgie se nepojímá jako jediná správná, takže není ani důvod vášnivě bojovat proti ní nebo za ni. Přesto když jsem vídával Karla Šimra při zastupování v Domažlicích přicházet do kostela v bílém a v průvodu dětí se svíčkami, docela jsem se divil, že nikdo neomdlí, a to domažlický sbor považuji za mimořádně liturgicky flexibilní. A v posledním čísle Českého bratra mě zaujala Missa subhostiniensis, ale nevím, zda už synodní rada není zavalena stížnostmi...

Úvodní úvaha

Liturgická obnova v ČCE představuje jakýsi paradox – na jedné straně se musí vypořádávat s mimořádnými těžkostmi, na druhé straně je v mimořádně příznivé situaci: kde jinde jsou pro ni tak vhodné podmínky než v církvi, která má asi nejvolnější podobu bohoslužby a formy jsou tak pluralitní, že se liší sbor od sboru; kde jinde než v církvi, kde je nejsnazší možnost realizace změn, je-li shoda mezi farářem a staršovstvem... Jediná výjimka, o níž vím: synodní rada (SR) si kdysi, asi v r. 1984, nechala předložit formuláře Večeře Páně (VP) z letničního společenství z Manin a jeden zamítla.

Ad anamnésis: Co jsem vlastně chtěl:

Rozhodně mi v první řadě nešlo o zavádění liturgických forem! To je asi nejobvyklejším zdrojem konfliktů, a argumentace je asi taková, jakou popisuje P. Turecký v posledním Českém bratru, když mluví o vystavování obrazů v kostele: V naší jinak silně racionalistické církvi v těchto případech argumentace postrádá logiku – a naopak, logickou argumentací nelze tyto lidi pro liturgické změny získat. Většinově je tomu ale podle mé zkušenosti spíše tak, že lidem nevadí formy, pokud nejsou dialogické („Dělejte to jak chcete, jen když nemusíme odpovídat“).

Oč mi jednoznačně od počátku šlo, byla spíš vnitřní logika a struktura bohoslužby. Myslím, že to bylo zcela v duchu tehdy nové Agendy ČCE, která např. jako možnost nabízí náhradu částí ordo missae vhodnou písní.

Mou inspirací byl Edmund Schlink, jemuž šlo o „eucharisticko-anamnetické uznání přítomnosti Kristovy“, o plné bohatství odpovědí na Písmo svaté, což jsou podle Schlinka primární struktury dogmatu (Problém struktury dogmatických výpovědí) – totiž právě části liturgie: confiteor, gloria, credo, preces, díkůvzdání... o „bohatství Božího působení“ vyjádřeném svátostmi, o „teologii jako doxologii“. To vše v kontextu teologických otázek jako je „působení Boží milosti a lidské jednání“, „zákon a evangelium“, „milost a Duch svatý“, „proměna v Boží obraz“ a „tajemství jednoty“. A o vztah církevních tradic a přicházejícího Krista. (Podrobněji o tom ve stejnojmenných úryvcích ze Schlinkovy dogmatiky aj., které lze číst na stránkách knihovny Evangelické teologické fakulty).

V kontextu této teologie se i námitky či obavy kolegů jevily jako nepoučené a předsudečné – o liturgii na úkor Písma, o liturgii a svátostech jako zabydlenosti ve světě zapomínající na Ducha a sv. a eschatologii, o ekumenismus na úkor reformační tradice rozhodně jít nemohlo, byl-li Schlink teologickým základem. Nemluvě ani o zasazení této teologie do tradice Vyznávající církve, které činilo bezpředmětným předsudek o „útěku do svátostného prostoru“.

Praktickým cílem bylo častější slavení VP (což byl ale celocírkevní trend), obnova učení o VP včetně teologie křtu a ordinované služby, jež souznělo s tehdy církvemi diskutovaným „limským“ dokumentem (dále BEM), posílení role faráře i lidu! – role lidu je v ČCE vzdor opačným proklamacím ještě zanedbanější (místní biskup a kněžský lid, obec jako subjekt bohoslužby, episkop jako pojítko s ostatní církví). Někteří mě pomlouvali, že chci biskupský systém, „aby tomu někdo v církvi velel“, druzí to schvalovali, ale obojí byl omyl – církví byla pro mě jednoznačně místní církev, tedy sbor, episkopem jeho farář a obecné kněžství nemělo mít podobu toho, že každý do všeho mluví, ale každý se podílí na službě Božího lidu včetně bohoslužby.

Dimenze, aspekty, kontexty liturgické obnovy v ČCE od 80. let

Ekumenický zřetel – teologické otázky liturgické obnovy byly paralelně probírány v diskusi k BEM, a ti, kdo byli pro liturgii, byli obvykle i pro ekumenismus a naopak (podezření z katolizujících tendencí) – jakýmsi symbolem toho se stala Limská liturgie (dostala se i do Agendy), ač jde víceméně o omyl, tj. liturgii jednoznačně tematickou pro jednorázové použití a formálně i obsahově přetíženou.

Ekumenická diskuse mohla napomoci obnově učení: diskutovala se nově VP jako památka, eucharistia, oběť chvály.

Ekumenický kontext ovšem znamenal i problém: katolíci začali s obnovou dříve, a to na základě téhož stavu poznání raně křesťanské bohoslužby, takže se pak analogické snahy v ČCE jevily jako kopírování katolíků, ony slavné „katolizující tendence“, hloupý výraz, proti němuž se veřejně vyslovil i z uvedených tendencí zcela nepodezřelý prof. (tehdy docent) Filipi.

Ekumenicky vlivný byl i důraz z pravoslaví na vzkříšení, zprostředkovaný např. profesorem Smolíkem – proti jednostranně velkopátečnímu akcentu. Vnímán byl i pneumatologický aspekt pravoslaví (epiklésis) a souběžně charismatické obnovy osmdesátých let. Vzdor ekumenickému konsensu, že různost obřadů neruší jednotu, se ve značné míře ekumenicky ujala Jakubova anafora resp. její transformace do 4. eucharistické modlitby misálu – užíval jsem ji s pozitivním ohlasem i u svých Volyňáků v Chomutově, jinak emotivně antikatolických (ač žádné katolíky neznali – znali pravoslavné, proti nimž ale žádné emoce neměli, jen je považovali za neosvícené; o katolících byli ještě v r. 1984 přesvědčeni, že stále mají bohoslužbu v latině).

Kontext Bonhoefferovy teologie Vyznávající církve – v liturgické obnově nešlo o obřady, ale o spiritualitu následování: Slavení VP formovala Pavlova teologie kříže – „moudrost Boží, skrytá v tajemství“, VP jako summa evangelii (Luther) – šlo o to hlásat a slavit Boží tajemství. Zmíněná slova z 1Kor lze odůvodněně přeložit i „mluvíme o Boží moudrosti sakramentálně“ – na tomto překladu netrvám, jen chci ukázat blízkost obojího způsobu zvěstování. Na mě osobně měl vliv i analogický Bultmannův komentář k 2Kor, kde je apoštolská služba pojímána jako kněžská – a sice právě hlásání evangelia (plus přímluvy a oběť), nikoli explicitně ve vztahu k VP! Vůbec téma oběti, Kristovy i naší, souznělo!

Samozřejmě zaznívaly preventivní obavy některých, že důraz na svátosti oslabuje důraz na zvěstování: každopádně je to třeba kontrolovat, ale není to nic nutně z liturgické obnovy plynoucího, naopak, Písmo má Sitz im Leben v liturgii, koneckonců polovina textu evangelií jsou komentáře k památce Kristovy oběti za nás, slavené společenstvím při VP. Bonhoefferův důraz spojoval liturgickou obnovu i s úsilím o vytváření komunit, ale o ničem trvalém v této věci nevím.

Politický aspekt – liturgické pokusy se děly v kontextu církce zápasící a vyznávající. Proto byl např. zcela antiliturgickými Libštátníky respektován se svým úsilím Honza Tydlitát, vyhozený z KEBF (dnešní ETF) za to, že v rámci přímluv­ných bohoslužeb zcela jmenovitě „pamatoval na vězně“. K „církvi mučedníků“ patří i úsilí o častější slavení VP – pro mě měl význam citát ze Čtyř vyznání, argumentace ke Čtyřem pražským artikulům o tom, že krev Kristova se podává těm, kdo jsou připravováni k mučednictví – s odvoláním na patristickou argumentaci: „Neboť jak je tu učíme či vybízíme, aby ve vyznání prolili svou krev, jestliže jim, když se chtějí dát v boj, odpíráme krev Kristovu? A jak je uzpůsobujeme k poháru mučedlnictví, jestliže jim napřed právem obecenství nedopouštíme píti v církvi pohár Páně?“ (Čtyři vyznání, s. 42, pozn. g).

Pokud vím, i státní orgány hleděly na liturgickou obnovu jako na alternativní a nonkonformní program (záznamy Stasi z jednoho mezinárodního neoficiálního setkání v Domažlicích mluví o aktivitách proti státu).

Sociální aspekt akcentoval Filipi, Hostina chudých. Téma sdílení (s chudými apod.) ale bylo akcentováno v ekumeně obecně, u nás asi přes vlivy z NDR (Landeskirche, modlitba Taizé). Roli hrál jistě i tehdejší romantismus společenství – srov. Hájek pohrdlivě o VP ve sdružení mládeže: je to připíjení na zdraví.

Ekklesiologický rozměr – ekklesiologie byla tématem století, a v této souvislosti se VP jeví jako forma realizace církve: Protože máme účast na jednom chlebu, jsme jedno tělo. Eucharistickou definici církve nabízelo pravoslaví a míru realizace církve v eucharistii daného společenství činí měřítkem i katolické ekumenické dokumenty. Hesla zněla: koinonia; martyria – liturgia – diakonia a eucharistia měla být to všechno (tedy i diakonia, viz sociální aspekt).

Dobový kontext 2. pol. 80. let se svou prokatolickou atmosférou – synodní senior Hájek na vikářském kursu naříkal, jak se teď celý ekumenismus točí kolem katolíků; Honza Mamula, vracející se do služby po zákazu působení, žasl, jak je katolická církev mezi evangelickými vikáři velkým a živým tématem, to prý v době, kdy ze služby musel odejít, vůbec tak nebylo.

Ve hře byla jistě i konzervativní atmosféra téže doby - pro mě ji symbolizuje Zdeněk Susa věnující se ve volném čase chovu kozy a léčitelství a obé propagující na přednáškách... - Přesto myslím, že liturgickou obnovu nevyznačoval před počátkem devadesátých let tradicionalismus, spíše naopak liberalismus (jednoznačně liberální Jan Tydlitát).

Hudební dimenze budiž jen zmíněna – na to jsou zde povolanější. Můj dojem z bohoslužeb v Chrástu je, že hudební či jak se nazývá odbor SR je pro-liturgický.

Celkem, pokud si vzpomínám, tu nebyla argumentace z pedagogických či psychologických pozic, tuto dimenzi přinesla asi až Coena. Též, asi nejen z politických důvodů, bylo celé úsilí směřováno dovnitř do církve nebo nanejvýš k misii. Model Coeny „nabídnout obřad“, tj. liturgika nepředpokládající víru účastníků, to bylo asi mimo obzor nás všech. Tím to nechci nějak negativně hodnotit, jen ukázat jednu dimenzi, která podle mě zcela absentovala.

Přece jen pár slov k liturgickým formám

Tím skutečně podstatným na rovině verbální je zřejmě eucharistická modlitba, tj. slova ustanovení recitovaná v rámci modlitby. To je realizováno zčásti už v agendě, čili žádná liturgická revoluce k tomu není potřeba, a tam, kde to není explicitní, vyjadřuje tuto dimenzi kontext. Podobně obnova epikleze, i zde je agenda příkladná, ač drží západní pořadí, tj. před slovy ustanovení.

Agenda ČCE I a II. by si vůbec zasloužila na tomto setkání dobré slovo, zatím byla hlavně pomlouvána jako „normalizační agenda“, ač např. v přímluvách je docela odvážná. Německý kolega, který ji kdysi viděl, nerozuměl česky, ale když z grafiky rozeznal, že tu je eucharistická modlitba, zvolal: Tak to už je vyhráno!

Co se týče již zmíněných „odpovědí lidu“, myslím, že by měl sbor aspoň odpovědět na pozdrav (to je normální slušnost) a připojit Amen k modlitbě toho, kdo se modlí (to je běžné i u zcela neliturgických církví). Teologicky chvályhodná a prakticky snadno realizovatelná je vzájemná absoluce faráře a sboru, tradiční v západních ritech, a ideální i z hlediska reformační teologie se mi jeví Amen sboru po každém ze slov ustanovení a po epiklesi, obojí z tradice východního ritu.

Co se týče liturgických barev, ty aspoň na oltáři byly akceptovány obvykle bez odporu, i mé aliturgické chomutovské sestry z ukrajinské Volyně mi ochotně vyšívaly antependia.

Bílé roucho někde vadí, jinde ani nevědí, proč by mělo vadit, v Domažlicích chodím v černém, v ostatních sborech, kde kážu pravidelně, jsem v bílém, hlavně i z praktických důvodů, černý talár je těžké vozit pro nás, kteří nejezdíme autem. Jako host vycházím z toho, že jsem host a tedy se respektuje, jak přijdu – mimořádnosti se strany hosta ale sborům principiálně zřejmě nevadí.

Štola snad problémy nedělá, zejména pokud je na černém taláru s tabulkami (?), já jsem si svou nechal udělat od klientů Diakonie, takže ani nějak nebyl důvod mi vyčítat, že ji nosím, naopak.

Žehnání křížem jsem nikdy nezkoušel, ale byl jsem toho svědkem, a myslím, že nikomu nevadilo, aspoň v přestupových sborech. Kříž sám byl ovšem například v ústeckém seniorátě problémem v některých sborech, jinde vůbec ne. Ve Kdyni je veliký dřevěný kříž od dob Trojanových, v Domažlicích nebyl, ale bez mého vlivu byl v novém kostele postaven automaticky na čelní stěnu.

Víno červené ani mošty se předmětem diskuse asi vůbec nestaly. Z praktických důvodů užívám víno bílé, teologicky je červené problém, když vyjadřuje, že je to „jako krev“.

Děti při VP – tato diskuse proběhla v ČCE relativně klidně, v závěsu za německou, v Chomutově jsem to vůbec nemusel řešit, prostě stařičký bratr kurátor, repatriant z Volyně, dětem začal spontánně podávat (v Domažlicích to zlikvidovali po mém odchodu – tedy generace, která za komunistů přestala chodit a pak se vrátila a asi nerozuměla nové praxi, aniž ji nějak učinila předmětem diskuse).

Alternativy, které tu byly (či jsou) k výběru

Kalvinismus – v Křesťanské revui v 80. letech byla zveřejněna eucharistická modlitba švýcarských církví, čili liturgický vývoj v církvích tohoto typu byl zaregistrován, ale asi se s ním nikdo výslovně neidentifikoval (nevím, nakolik Jiří Štorek, zde asi přes Bartha). Taizé byl nakonec také kalvinistický zdroj, ale asi to tak nikdo nevnímal.

Luterství – vliv tu byl obecně silný přes NDR (komunistická část dnešního Německa), ovšem v mírné podobě unionovaných církví. Někteří ventilovali obavy z „luteranizace církve“, ale pokud si vzpomínám, týkalo se hlavně oficiální práce s dětmi, která celkem samozřejmě pracovala s obrazy. Partnerství se sbory v NDR a individuální turistika ukazovaly, že v evangelictví je možné ledacos, co je doma odmítáno jako „katolické“.

Římskokatolictví

– modernizační proud, přijímající pokoncilní reformy a nějak jdoucí i za ně v různých ohledech, buď tendence k starocírkevním formám nebo k volnějším formám či až k civilní liturgii, modernizovaným kasuáliím – nebo protestantským směrem – příkladem Bouše kalvinizující, biskup Konzal aj.

Modernističtí katolíci na Západě jsou většinou neliturgičtí, propojení sekulární teologie s liturgičností je typické pro pražskou obec ES (Pavel Hradilek).

Myslím, že zde je jedna z šancí evangelické liturgické obnovy – příležitost ke klidné a věcné diskusi o pokoncilní reformě stranou vnitrokatolického principiálního pro a proti – ne vše v pokoncilní reformě je dobré, např. úkon pokání jako vzájemný odpadl, zmizela doxologie po žalmech, která z nich činila křesťanskou píseň a oběť chvály, pozdravení pokoje je na nesprávném místě (s čímž nehne ani Ratzinger, který to chtěl změnit po nástupu do funkce papeže – ač podle mě jde o maličkou změnu), zavedena koncelebrace s odvoláním na pravoslavnou praxi, která je ale v byzantské liturgii anomálií volající po reformě...

– tradicionalismus – v Čechách byl za komunistů slabý, vnitrocírkevní konflikty se z pochopitelných důvodů nevyostřovaly; navíc byl neekumenický, takže vliv asi žádný neměl.

– podzemí – typickou liturgií byla VP u stolu; toto prostředí mělo i odvahu k experimentům, po listopadu '89 tato tradice však zůstala stranou, něco z toho žije ve skautských či salesiánských bohoslužbách v táborových podmínkách, také asi i ve studentských bohoslužbách. Vůbec vázanost na kostel je z odlišných důvodů typická pro české katolíky i evangelíky.

Pravoslaví – nabízí asi spíš jen možnost inspirace, jako celek bohoslužby nepřevzatelné – v Německu se o přijatelnou adaptaci pokouší Ostkirchliches Konvent, jedná se ovšem o přijatelnost hlavně v prostředí high church, teologicky to je podle mého názoru evangelicky ne vždy zcela přijatelné. Němečtí evangelíci na rozdíl od českých ale mají pouze protiřímský komplex, pravoslaví je přijímáno pozitivně. Možné inspirace v pravoslavné liturgii podle mne jsou např.: důraz na epiklesi, vyznávající modlitba před přijímáním, Amen obce po slovech ustanovení. Bez problémů by bylo možno přijmout některé zpěvy: Blahoslavenství, žalmové nápěvy. Svátost křtu je v liturgické obnově u nás na okraji, centrální je VP, ale právě ve vztahu k pravoslaví by se mělo zvážit, zda neobnovit křest ponořením (stranou západních sporů o platnost či neplatnost, prostě jako teologicky i liturgicky lepší variantu).

Orientální křesťanství zůstalo zatím stranou zájmu. Archaičnost jeho forem je však dokladem legitimity některých zdánlivě odvážných dnešních inovací a mohlo by se zde navázat na dnešní zájem o semitskou tradici. Většina staroorientálních liturgií je ovšem komplikovaná; jednoduchou použitelnou verzí je pokoncilní reforma maronitské liturgie.

Judaismus, mesiánské židovství – tímto směrem už se ubíral Jan Tydlitát. Významnější se u nás tento přístup stal až v 90. letech a obecně zvýšil oklikou přes judaismus smysl pro vnímání liturgie – viz pesachová večeře, šabat.

Charismatické hnutí – rozvíjelo se u v českém prostředí současně s liturgickou obnovou osmdesátých let, sympatická byla častá VP, ale jinak u nás neliturgické.

Keltská tradice – tato móda hlavně devadesátých let bohužel neměla celkem vliv na liturgickou obnovu, ani v historizující, ani v modernizované podobě. Skutečné keltské či galikánské liturgie nějak zvláště inspirativní nejsou, resp. to, v čem jsou, už bylo během posledních desetiletí porůznu využito k obohacení jiných typů bohoslužby. Modernizovaná verze se mi jeví jako inspirativní – Iona, Northumbria Community. Sympatická je jednoduchost, trojičnost, vztah ke stvoření – v liturgii je vyjádřena jednota stvoření a spasení, texty spojují texty z irské či skotské tradice aktuální společenský zájem (liturgická obnova osmdesátých let narážela na deficit teologie stvoření nejen u nás – tato teologie se zde rozvíjela až v 90. letech, pokud vůbec – a samozřejmě na faktický deficit trojičního a inkarnačního myšlení).

High church – v důsledku závislosti mé generace a generací předcházejících na německém jazykovém prostředí byl u nás malý vliv anglikanismu, spíše mělo vliv německé Hochkirchliche Bewegung – toto jsem propagoval a žiji stále, ale neujalo se.

Neujaly se ale ani politické bohoslužby a jiné netradiční pokusy spojit aktuální témata s liturgickou formou.

Informace o studijním oboru Teologie křesťanských tradic naleznete na www.iespraha.cz. Přihlášky pro akademický rok 2013/4 je nutno podat do konce února. Měsíčník Getsemany je vytvářen učiteli a studenty tohoto oboru.