Tento text je vyňat z rozsáhlejší práce Ekumenismus v České republice. Příspěvek ke studiu ekumenických vztahů v České republice na pozadí vztahu k církvím v letech 1918– 2000, která byla autorem v roce 2001 předložena a obhájena na závěr kombinovaného studia katolické teologie na Katolické teologické fakultě v Praze.
Ústřední motiv ekumenické spolupráce evangelických církví v Československé republice byl založen na dvou skutečnostech: 1) pocit ohrožení ze strany římskokatolické většiny, 2) snahy o přihlášení se k dědictví české reformační tradice. Ještě před první světovou válkou byla v roce 1905 v Praze založena první česká, mezicírkevní evangelická organizace s názvem Kostnická jednota, která sdružovala české evangelíky bez ohledu na denominaci. Jejím hlavním úkolem bylo utužovat v převážně římskokatolickém prostředí evangelické společenství a posilovat uvědomění české evangelické menšiny.
O sblížení s ostatními evangelickými církvemi v Československu usilovala především Českobratrská církev evangelická, která v tomto smyslu vydala dne 17. prosince 1918 prohlášení na svém ustavujícím sněmu, v němž zvala k připojení další evangelické církve, především slovenské.[1] K připojení slovenských evangelických církví nedošlo nejen pro složitost národnostních poměrů na Slovensku, ale také pro konfesní vyhraněnost evangelických církví obou konfesí.[2] Z probuzeneckých církví probíhala jednání o připojení pouze s ochranovskou Jednotou bratrskou.[3] Ve Svobodné církvi reformované, resp. Jednotě českobratrské naopak panovala nedůvěra vůči přílišnému liberalismu v řadách představitelů Českobratrské církve evangelické, tato situace se zlepšila ve třicátých letech, kdy se v Českobratrské církvi postupně prosazovala pozitivní teologie Josefa Lukla Hromádky.[4] Vztahy s Církví československou byly přátelské a církve se navzájem podporovaly v protikatolickém bojii v úsilí o prosazení svých požadavků vůči státu. Existovalo však vědomí, že církve nestojí na stejném věroučném základu, proto k hlubším ekumenickým vztahům mnoho nedocházelo, vzájemný poměr sborů i kazatelů zůstával zdvořilý a vyčkávající.[5]
K pocitu sounáležitosti českých evangelických církví výrazně přispívala Husova československá evangelická fakulta bohoslovecká, založená v roce 1919, nakteré studovala řada budoucích duchovních různých církví. Vedení Českobratrské církve evangelické udržovalo s fakultou těsné kontakty, respektujíc však přitom svobodu vzdělávání, kterou si fakulta bedlivě střežila.
Vztahy mezi evangelickými církvemi v Československu v době před druhou světovou válkou byly většinou zdvořilé, styky představitelů církví uctivě přátelské, ale do jednotlivých sborů ekumenické úsilí zasahovalo málo.[6] Ekumenická setkání měla spíše manifestační ráz, jako tomu bylo u prvního sjezdu československých evangelíků, který se uskutečnil ve dnech 27. – 30. září 1923 v Praze na Slovanském ostrově a nesl se především ve znamení sblížení mezi českými a slovenskými evangelickými církvemi.[7] Pro ekumenické vztahy mezi církvemi byl důležitý především projev Josefa Lukla Hromádky, na jehož návrh bylav rezoluci o místě československých evangelíků mezi duchovými a náboženskými proudy dneška zařazena také pasáž, uznávající podíl římskokatolické církve na záchraně křesťanství a odmítnutí protikatolického spojenectví s odpůrci náboženství a křesťanství.[8] Od doby konání tohoto sjezdu postupně krystalizovala myšlenka na založení federace evangelických církví v Československu.
Po dalších jednáních byl na schůzi, konané dne 2. února 1927 v modlitebně českobratrskécírkve evangelické v Korunní ulici na Vinohradech, založen Svaz evangelických církví v ČSR.[9] Na ustavující schůzi Sjezdu se k němu připojilo šest církví: Českobratrská církev evangelická, evangelická církev augsburského vyznání na Slovensku, evangelická církev augsburského vyznání ve východním Slezsku, ochranovská Jednota bratrská, Bratrská jednota Chelčického (tj. baptisté) a Evangelická církev metodistická. Přípravných prací ze zúčastnili také zástupci Jednoty českobratrské, kteří nakonec přípravný výbor opustili s tím, že mezi církvemi není potřebné důvěry.[10] Sedmou členskou církví Svazu se tato církev stala až v roce 1936.[11] Německá evangelická církev se taktéž podílela na přípravných jednáních, na kterých se ostatní církve snažily vyhovět některým jejím požadavkům, ale nakonec ani ona do Svazu nevstoupila.[12] Reformovaná církev na Slovensku, jejíž většina členů byla maďarské národnosti, na výzvy ke spolupráci ve Svazu reagovala negativně.[13]
První sjezd Svazu evangelických církví v ČSR se konal v Bratislavě 5. až 7. července 1928 a účastnili se jej i zástupci uvedených tří evangelických církví, které do Svazu dosud nevstoupily.[14] Předsedou Svazu byl zvolen synodní senior Českobratrské církve evangelické Josef Souček a jednatelem byl Josef Lukl Hromádka. Činnost tohoto Svazu však zůstala značně formální.[15]
Ve třicátých letech došlo k zlepšení ekumenických vztahů mezi církvemi, rozvíjejících se také mimo oficiální církevní orgány. Ekumenickou spolupráci mezi mládeží popularizovaly především konference a srazy, které pořádala Akademická YMCA.[16] Předsedou Akademické YMCA se stal Josef Lukl Hromádka a její ústředí bylo v Praze.[17] Pořádala přednášky, semináře a konference, první se uskutečnila v Opočně 1927. Tyto aktivity byly vedeny ve velmi ekumenickém duchu již před druhou světovou válkou, kdy na konferencích přednášeli také římští katolíci. Tento nový ekumenismus podporovala Křesťanská revue, založená v roce 1927, v níž se vedle ekumenických otázek věnovalo mnoho místa také aktuálním sociálním a mírovým otázkám.[18]
Čeští evangelíci se také zúčastnili práce v různých mezinárodních i mezidenominačních institucích jako byly například Evangelická aliance (založena v roce 1846, pořádala modlitební týdny za jednotu křesťanů), Svaz reformovaných církví (Presbyterní aliance) založený 1875, Světová aliance pro pěstování mezinárodního přátelství prostřednictvím církví (František Žilka z Českobratrské církve evangelické byl předsedou odbočky v ČSR), Ústředí pro podporu protestantismu v Ženevě (členem výboru byl synodní senior Josef Souček). Některé církve se zúčastnily také Konference pro otázky víry a řádu (Lausanne 1927) a Konference pro praktické křesťanství („život a dílo“ - Stockholm 1925).[19]
Vůči římskokatolické církvi převládaly na evangelické straně obavy z moci a nedůvěra. Přece však byly na evangelické straně určité náběhy k rozhovorům. Na konference Akademické YMCY byli zváni také katoličtí bohoslovci a časopis Křesťanská revue si soustavně všímal proudů v římskokatolické církvi a pokoušel se nejednou navázat rozhovor. Josef Lukl Hromádka se již koncem 20. let ve snaze o hlubší ponor do studia křesťanství pokoušel v protestantských kruzích v Československu vzbudit pochopení pro pozitivní hodnoty katolicismu. Na druhou stranu ale kritizoval právní moc v katolickém pojetí církve. Ohlas Hromádkova vstřícného postoje však nenalezl v řadách českých evangelíků pochopení a naopak vyvolal řadu kritik.[20]
Vztah k ostatním církevním tradicím v Československu po první světové válce u římskokatolické církve ovlivňoval nejenom apologetický postoj vyplývající z reakce na protikatolickou agitaci, ale jeho základy byly rovněž teologické povahy. Eklesiologie římskokatolické církve, spočívající na učení, že pouze tato církev byla založena Kristem jako viditelná společnost hierarchicky strukturovaná a jako jediná má všechny známky Církve Kristovy (tj. že je jedna, svatá, apoštolská a katolická či obecná), samozřejmě znemožňovala uznání svébytnosti či rovnoprávnosti jiných církví.[21]
Dění v českých nekatolických církvích bylo řadou představitelů římskokatolickécírkve pozorně sledováno, ovšem většinou bez větších sympatií.[22] Učitelský úřad církve reagoval na sílící ekumenické snahy ve světě odmítavým postojem a zákazy účasti katolíkům na tomto dění.[23] Stanovisko římskokatolické církve k ekumenickým snahám vyjádřil Silvestr Braito v časopise Na hlubinu: „Katolická Církev se nikdy nezúčastní žádných zasedání a konferencí nekatolických církví. Vytýkají jí to jako zpupnost, výlučnost, nesnášenlivost. Ale posuďte, pánové, sami. Ne ona od vás, nýbrž vy jste se odloučili od ní. Ne ona k vám, nýbrž vy k ní musíte přijít. Mimokatolické církve přicházejí k její myšlence obecnosti.“ [24]
Na úrovni jednotlivců občas existovaly ekumenické kontakty, ale celkově podobné nesnášenlivé výroky, mocenské aspirace politické, vychvalování protireformační doby, u některých katolíků zjevné sympatie s fašistickými proudy ve světě (dobytí Habeše, Francovo Španělsko) ekumenické rozhovory s římskokatolickou církví ve třicátých letech v podstatě znemožnily.[25]
„Těch pět měsíců druhé republiky, chvíle v našem životě nejneuvěřitelnější, fantastickému snu podobná: jak bychom žili na Měsíci, jako bychom měli každou chvíli procitnouta nebo sletět do prázdna,“ těmito slovy charakterizoval období tzv. druhé republiky, tj. období od Mnichovské dohody do začátku německé okupace dne 15. března 1939, ve svých pamětech Václav Černý.[26]Historik Jan Rataj popisuje převládající pocit ve společnosti po uzavření Mnichovské dohody: „Neočekávané mnichovské rozuzlení československé krize roku 1938 vyvolalo v české veřejnosti šok. Postup západních demokracií zvrátil dosavadní důvěru v sílu demokracie a spravedlnosti v mezinárodních vztazích. Místo jistoty spojenectví nastoupila realita osamocení.“ [27]
Státní porážka měla závažné vnitropolitické důsledky.[28]Hned po Mnichovu pod tlakem Německa a za souhlasu konzervativní pravice nastaly ve vrcholné politice první personální změny, jejichž obětí se stali exponenti tzv. Hradu. Období mocenského převratu v českých zemích od abdikace prezidenta Edvarda Beneše 5. října 1938 do přijetí zmocňovacího zákona 5. prosince 1938 bylo nazváno „podzimní revolucí“.[29] Z požadavku jednoty národa postupně vykrystalizovala výrazná změna systému politických stran první republiky, když na místo dosavadních stran vznikly dvě nové strany: Národní strana práce, vzniklá 11. prosince 1938 ze sociálních demokratů a části národních socialistů, a Strana národní jednoty,k jejímuž jádru složenému z republikánské strany, Národní ligy, Národního sjednocení a živnostenské strany připojil Rudolf Beran národní socialisty a Československou stranu lidovou.[30]
Na podzim roku 1938 se Rudolfu Beranovi, jenž byl předsedou republikánské strany (agrárníci) a od 1. prosince 1938 rovněž předsedou vlády, podařilo úspěšně završit dlouhodobý boj agrárníků se Šrámkovým vedením Československé strany lidové, ve kterém republikánská strana účelově kladla důraz na náboženství, když se prohlašovala za nejsilnější katolickou stranu ve státě. Beran ke svému cíli využil protišrámkovskou pravicovou opozici, soustředěnou zejména ve vedení české zemské organizace lidové strany a přistoupil na římskokatolické požadavky zvýrazňující úlohu katolické církvev životě státu a společnosti.[31]
Výraznou politickou změnu symbolizovala rovněž postava nového prezidenta, jímž byl dne 30. listopadu 1938 zvolen dosavadní prezident Nejvyššího správního soudu Emil Hácha. Nový prezident byl hluboce věřící katolík a po svém zvolení se zúčastnil slavnostní bohoslužby v katedrále sv. Víta, po jejímž skončení se ve Svatováclavské kapli poklonil symbolům českéstátnosti, tj. korunovačním klenotům a ostatkům knížete Václava. Za pozornost stojí též skutečnost, že kromě obvyklého novoročního přijetí pražského zastupitelského sboru, byla jediným diplomatickým aktem, jehož seprezident Hácha osobně zúčastnil, audience, kterou počátkem roku 1939 udělil prvnímu vyslanci a zplnomocněnému ministrovi řádu Maltézských rytířů Josefu Pluhařovi.[32]
Hierarchie římskokatolické církve přijala Beranem nabízenou roli a pražský arcibiskup Karel Kašpar v pastýřském listus názvem Jednota v pravdě a lásce Kristově podpořil totalitarizaci české společnosti a odsoudil první republiku. Státní porážku pojal jako důsledek staleté české hereze a bezbožnosti. Ateismus prohlásil za cizorodý prvek, „víru svatováclavskou“ za národní základ. S výzvou „odstraňte všechna ona pouta, jimiž dřívější zákonodárství spoutalo volný rozvoj náboženských sil!“ dal podnět k zápasu o supremaci římskokatolické církve ve státě.[33]
Počátkem listopadu 1938 podala Česká liga akademická žádost pražské obci o postavení nového Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí, jež byl zbořen 3. listopadu 1918. Byl to další z projevů pocitu nadřazenosti části římských katolíků: „Oprávněnost supremace ve státě zdůvodňovali integrální katolíci svým výchovným posláním vůči zlaicizovanému národu. Zavrženíhodná nebyla pouze politická a státní reprezentace uplynulých dvaceti let, ale celý národ, který ji volil a některé politiky ‘dokonce uctíval jako bohy a polobohy. To jistě nesvědčí o zdravém rozumu’. Nesvéprávný českýnárod se za druhé republiky musí stát objektem intensivní misijní činnosti... .Jejich konečným požadavkem byla identifikace zákonodárství druhé republiky se zákony božími a postavení ateistů, svobodných zednářů a nekatolických vyznání mimo zákon. Katolictví mělo být nařízeno zákonem.“ [34]
Druhá republika se pro mnohé české katolické fundamentalisty stala velkou příležitostí k odvetě za oficiální postavení katolicismu v minulém liberálně-demokratickém režimu.[35] „Převýchova národa“ byla zahájena zápasem o pokřesťanštění školství, přičemž nejprve byl uzákoněn povinný návrat křížů do učeben a byl vydán manifest „Učitelstvu česko-slovenskému“.[36]
Tyto hegemonistické nároky integrálních katolíků nebyly v české veřejnosti přijaty se sympatiemi. Katolický nápor vzbuzoval obavy u českých evangelíků, církve československé a ateistů. Setkal se však také s nelibostí agrárního proudu ve Straně národní jednoty i Kaprasova ministerstva školství a národní osvěty. Nicméně mocenské aspirace integrálních katolíků zaznívaly v neztenčené míře po celou dobu existence druhé republiky. Výsledky tohoto vývoje charakterizuje Jan Rataj slovy: „Militantní formy českého katolicismu v této době obnovily propast mezi moderním češstvím a katolicitou, kterou Šrámkova křesťanská demokracie v minulém režimu (tj. v období první republiky – M. V.) úspěšně překryla.“[37]
Přestože postoj části římských katolíků, popsaný v předchozí kapitole, nebyl jediným možným postojem, přesto byl na veřejnosti nejvíce slyšet a výrazně ovlivnil nejen vztah české společnosti k římskokatolické církvi, ale i vztahy mezi církvemi navzájem.
Na sbližování českých evangelíků měl vliv nejenom agresivní postoj římských katolíků v období druhé republiky, ale i celkový vývoj ve světovém ekumenickém hnutí. Ekumenickým otázkám věnovala největší pozornost Akademická YMCA a časopis Křesťanská revue, vedená Josefem Luklem Hromádkou, Emanuelem Rádlem a Jaroslavem Šimsou. Dne 26. ledna 1939 uspořádala právě Akademická YMCA spolu se spolkem evangelických akademiků Jeroným diskusní večer na téma: „Jednotou církví k vítězství evangelia“[38]Účelem setkání bylo informovat o stavu dnešního úsilí spojit všechny české evangelické církve. Po úvodním referátu Josefa Lukla Hromádky se svými příspěvky vystoupili zástupci jednotlivých protestantských církví: kazatel František Urbánek z Jednoty českobratrské, kazatel J. Tolarz Bratrské Jednoty Chelčického (baptisté), farář B. Vančura z Jednoty bratrské, docent Bohuslav Souček z Českobratrské církve evangelické, Josef Pavel Barták z metodistické církve. Poté následovala diskuse.
Hromádka shrnul výsledky tohoto setkání slovy: „Je jistě potěšitelné, že si naše evangelické církve již více důvěřují. Z projevů jsme slyšeli, že především záleží na tom, jaká je vůle Boží a ne tak na našich citech. Po věcné stránce je jistě oprávněný požadavek, aby každý člen církve odpověděl na vyzvání Boží, avšak není bezpečné budovat církev na vědomí spasení jednotlivců, protože všechny duševní stavy a odpovědi lidské jsou zatíženy sebeklamem. Církev má také býti svobodná, ale pamatujme, že i církev státem neuznaná, může býti duchovně velmi nesvobodná a naopak. Při praktickém jednání s církvemi nutno se držet zásady ‘já pán, ty pán’, aby pak nikdo neměl pocit podnájemníka. Je však spíše obava, aby malé církve nebyly příliš málo sebevědomé. Uvědomili jsme si také, že máme hledat k sobě cestu blíž a nezapomínat ani na věci vnější, praktické. Všem nám je svěřen veliký odkaz naší reformace.“[39]
Myšlenku sjednocení českých reformačních církví podpořila Konference křesťanského studentstva, jež se konala v Jimramověve dnech 29. června – 6. července 1939, tedy již v období okupace, na které byly doporučeny k úvaze konkrétní programové body pro nejbližší dobu podporující užší spolupráci církví.[40]Vzhledem k probíhající německé okupaci a brzkému zahájení druhé světové války již tyto snahy nemohly být realizovány. Hlavní představitel českého ekumenického hnutí Josef Lukl Hromádka vzhledem k nebezpečí ze strany nacistů se již v dubnu roku 1939 rozhodl opustit republiku.[41]
Léta 1939 – 1945 představují jedno z nejdramatičtějších období novodobé historie, jež hluboce poznamenalo životy několika generací. Šest let německé okupace patří k nejtěžším obdobím českých dějin. Po dvacetiletí svobodného rozvoje ve vlastním demokratickém státě se český národ ocitl pod nadvládou nepřátelské sousední velmoci a doslova přes noc stanul tváří v tvář tvrdé realitě nacistické diktatury. Poměry, nastolené okupanty, se zcela vymykaly dosavadním zkušenostem českého národního společenství. Protektorát byl formou koloniálního zřízení, proklamovaná autonomie byla značně omezená a problematická, nadto byla postupně oklešťována a likvidována. Česká autonomní správa v čele s protektorátní vládou a státním prezidentem byla na všech stupních podřízena německé okupační moci v čele s říšským protektorem.[42]
Protektorátní česká společnost se začala brzy dělit do tří proudů, lišících se od sebe vztahem k okupantům:
· široký střední proud tvořila masa lidí, kteří sice většinou nesouhlasili s německou okupací, zůstávali však z rozličných důvodů pasivní;
· mezi ty, kdo s Němci spolupracovali, patřily skupinky českých fašistů, různé typy zrádců, udavačů a konfidentů stejně jako kolaboranti z řad vládnoucích protektorátních vrstev, snažících se domoci podílu na vládě a rozhodování, bezzásadoví kariéristi i ti, kdo se rozhodli přežít za každou cenu;[43]
· poslední proud tvořili aktivní bojovníci proti německé okupaci, příslušníci odbojových skupin a organizací.[44]
Důležitou roli v období okupace sehrála také československá zahraniční akce, tj. československé jednotky v zahraničí a především prozatímní státní zřízení ČSR zformované ve Velké Británii.
Křesťanské církve samozřejmě sdílely společný osud s okupovaným národem.[45] Otřes, který německá okupace způsobila, a společné nebezpečí sjednotily český národ tak, jak tomu nebylo dlouho předtím: „Politické, ideové a církevní přehrady jakoby se překonávaly jedinou snahou po záchraně národa a jeho existence.“ [46]Počátek národního útlaku po 15. březnu 1939 byl počátkem i národního vzepětí. Nastal obrat nejen k národním básníkům, k historismu, ale také ke zvýšení religiozity. Náboženské pouti a církevní setkání se staly zároveň projevy národního nesouhlasu a odporu proti německé okupaci, z nichž k nejznámějším patří převezení ostatků Karla Hynka Máchy na Vyšehrad ve dnech 6. – 7. května a svatovavřinecká pouť u Domažlic 13. srpna 1939, při kterých pronesl svá kázání kanovník vyšehradské kapituly Bohumil Stašek.[47]Tyto a celá řada dalších náboženských shromáždění vedla okupační úřady v roce 1940 k zákazu obdobných akcí.
Praha a pražská arcidiecéze patřila k nejvíce postiženým, neboť zde sídlilo církevní oddělení gestapa s obávaným Oberhauserem. Arcibiskup pražský kardinál Karel Kašpar se snažil odporovat zásahům okupační správy do vnitřních záležitostí církve a mnohdy intervenoval za zatčené duchovní. Jeho pohřeb dne 24. dubna 1941 v pražské katedrále sv. Víta se stal gestapu záminkou k vyšetřování jeho spolupracovníků a později k jejich perzekuci a zatčení.[48]Perzekuci se nevyhnula ani pražská metropolitní kapitula. Z dvanácti kanovníků, z nichž osm bylo české a čtyři německé národnosti, byli zatčeni a posláni do koncentračních táborů čtyři.[49]Perzekuce postihla také řeholní řády, z nichž nejvíce byli postiženi emauzští benediktini,[50]jezuité[51]a milosrdní bratří.[52]Světští duchovní, kteří byli nepohodlní, ale nedopustili se vážných zločinů, byli internování v Zásmukách u Kutné Hory.
Po smrti arcibiskupa Kašpara zůstal pražský arcibiskupský stolec neobsazen a arcidiecézi řídil více než pět let, t. j. od 23. dubna 1941 do 11. listopadu 1946, kapitulní vikář a kanovník metropolitní kapituly u sv. Víta Bohumil Opatrný.[53]Vatikán však nehodlal spolupracovat se záměry německé vlády a okupačních orgánů, aby v Protektorátu Čechy a Morava byli církevní představitelé Němci nebo alespoň lidé německého původu, a proto upustil od jmenování nového arcibiskupa, stejně jako o rok předtím po smrti českobudějovického biskupa Šimona Bárty (2. května 1940).[54]
V souvislosti s represemi proti účastníkům atentátu na Reinharda Heydricha byla citelně postižena také česká pravoslavná církev, jelikož se parašutisté ukrývali v kryptě pravoslavného chrámu sv. Cyrila a Metoděje. Zatýkání pravoslavných věřících vyvrcholilo po rozsáhlé akci proti ukrytým parašutistům dne 18. června 1942, kdy byli kromě celé řady dalších zatčeni farář Václav Čikl s rodinou, kaplan Vladimír Petřek a kostelník Václav Ornest. První pravoslavný biskup český a moravský Gorazd, vlastním jménem Matěj Pavlík, následujícího dne intervenoval na úředních místech, aby zabránil dalšímu zatýkání, mimo jiné uvedl: „Dávám příslušným orgánům svou osobu k dispozici a chci se podrobit každému trestu, třebas i trestu smrti.“ O několikdní později byl Gorazd zatčen stejně jako další představitel pravoslavné církve předseda sboru starších Jan Sonnevend. Po výsleších a mučeních byli hlavní představitelé české pravoslavné církve odsouzeni stanným soudem v Praze dne 3. září 1942 k trestu smrti, který byl vykonán následujícího dne na střelnici v Kobylysích. Řada dalších osob pravoslavného vyznání bylo posláno do koncentračních táborů nebo na nucené práce do Německa. Říšský protektor v Čechách a na Moravě vydal nařízení, kterým byly zrušeny české pravoslavné církevní obce a jejich majetek byl zabaven ve prospěch říše. Toto nařízení nabylo účinnosti vyhlášením v denním tisku dne 27. září 1942 a hned téhož dne začalo gestapo odvážet církevní majetek z pravoslavných chrámů a modliteben. Pravoslavní kněží byli odvezeni na nucené práce do Německaa pravoslavní věřící zůstali bez duchovních.[55]
Protifašistického odboje se zúčastnilo také množství členů YMCA a zvláště Akademické YMCA, ale rovněž tento odboj není dosud soustavně zpracován.[56]Dalo by se pokračovat ve vypočtu postihů řady jednotlivců nebo i celých skupin z křesťanských církví v důsledku německé okupace, ale to není hlavním cílem této práce.[57]Na závěr této kapitolky jen dodávám, že církve výrazně postihlo rovněž uzavření vysokých škol v listopadu 1939, přestože si jednotlivé církve většinou vypomohli zřízením zvláštních ústavů pro přípravu svých duchovních na místo uzavřených teologických fakult.
Za druhé světové války, v těžkém období německé okupace v letech 1939 – 1945, oficiální ekumenické rozhovory mezi církvemi z pochopitelných důvodů ustaly, zato se však na mnohých místech prohloubily kontakty mezi sbory i jednotlivci evangelických denominací. Společná tíseň dávala zapomenout na mnohdy malicherné spory nebo napětí.[58]I když oficiální styky nebyly, je možno se přece ptát, zda právě tehdy se nevedly ekumenické hovory, v nichž opravdu šlo o něco hlubokého a podstatného.[59]Ilustraci těchto slov jsem nalezl ve válečných osudech Miloše Biče.
Podle Miloše Biče z Českobratrské církve evangelické, který za svoji účast v odboji strávil téměř celou válku ve věznicích a koncentračních táborech, „k ekumenickému sbližování napomohl v prvé řadě sám Hitler tím, že nás všechny společně zavřel. Pochopitelně společné utrpení nutně muselo lámat všechny překážky, které mezi námi mohli být, ale ve skutečnosti nebyly, protože my jsme se předtím neznali, tak tady žádné nepřátelství nebylo. K ekumenickému sbližování napomohl v prvé řadě sám Hitler tím, že nás společně všechny zavřel.“.[60]Během svého pobytu v koncentračních táborech v Terezíně a v Dachau se Miloš Bič seznámil například s katolickým biblistou apozději dlouholetým děkanem katolické teologické fakulty Janem Merellem a Josefem Beranem, pozdějším pražským arcibiskupem. Tato přátelství pokračovala i v poválečném období.[61]Zajímavou ekumenickou zkušeností bylo podle Miloše Biče pořádání biblických přednášek pro spoluvězně v koncentračním táboře spolu s katolíkem Janem Merellem a farářem Církve československé, Linhartem Hodíkem.[62]
Po válce pozoroval Miloš Bič velkou změnu ve vztazích mezi církvemi, když se vrátil na své farářské místo do Domažlic: „Byl jsem farářem v Domažlicích, na bigótně a nesnášenlivě katolickém Chodsku. Tam jsem před válkou nenašel žádné partnery z katolických kněží, se kterými bych si mohl rozumět. Tam bylo skutečně napětí. Změnilo se, když jsem se dostal do odboje a když jsem se vrátil po válce z koncentračního tábora. To se najednou ledy prolomily a byli jsme si blízcí. Dokonce sám domažlický arciděkan mi podal ruku, když jsme se setkali, před válkou tak neučinil ani jednou.“ [63]
Po skončení války se jednotlivé církve soustředily na obnovu své činnosti přerušené okupací ataké se orientovaly v nové politické a společenské situaci. Český katolicismus vstupoval do osvobozené republiky s velkým morálním kapitálem. Až na malé výjimky se duchovní chovali během nacistické okupace statečně. Katoličtí duchovní se hned po válce slavnostně přihlásili k budování nového státu, např. v manifestu katolického duchovenstva z 2. června 1945 nebo na mimořádné pracovní poradě katolického kněžstva z Čech a Moravy, konaného v Praze dne 15. listopadu 1945.[64]Vztahy mezi státem a římskokatolickou církví v období let 1945 – 1948 se v Čechách většinou vyznačovaly oboustranným respektováním a soužitím, i když nechyběly různé útoky a obvinění proti církvi především z řad komunistů.[65]
Přesto ani toto období nebylo bez nedorozumění a konfliktů. Dva z konfliktů vzájemný vztah poznamenaly zvláště silně. Nejostřejší konflikt se týkal církevních škol a snahy státu zavést tzv. jednotnou školu podle sovětského vzoru. Římskokatolická církev vystupovala velmi silně proti zestátnění škol. Zákon o jednotné škole projednával parlament až v dubnu 1948, tedy po nastolení komunistické moci, a byl nakonec schválen. Druhý spor se týkal církevního majetku. V roce 1947 schválil parlament zákon o revizi první pozemkové reformy z roku 1919. Zákon se vztahoval i na církevní půdu. Protesty biskupů proti tomuto zákonu byly marné. Další zákon o nové pozemkové reformě byls chválen v březnu 1948.
Tyto spory se týkaly převážně římskokatolické církve, která měla nejvíce církevních škol a církevní půdy. Arcibiskup Beran sice vydal prohlášení, týkající se znepokojivých zpráv ohledně budoucího zestátnění škol, ve kterém se obracel s výzvou i na ostatní náboženská vyznání, která se „jistě budou cítit dotčena v omezení své náboženské svobody“. Arcibiskupem zamýšlený společný postup na ekumenické úrovni se však nesetkal s velkým ohlasem. Naopak jednoznačně pozitivní stanovisko k jednotné škole zaujala jako jediná z křesťanských církví Československá církev. Svoji roli patrně sehrála také skutečnost, že ve vedení této církve se již v roce 1945 zformovala komunistická skupina.[66]
Na počátku roku 1948 byly patrné pozitivní náznaky budoucí možné ekumenické spolupráce ze strany církve římskokatolické. Jako příklad vstřícnějšího postoje uvádím římskokatolického kněze Alexandra Heidlera, který se nejen věnoval ekumenicky problematickým otázkám, např. Husovské tématice, ale uvažoval též o možné praktické spolupráci s nekatolíky.[67]Rozvinutí ekumenické spolupráce v tomto směru však brzo zabránilo převzetí moci komunisty v únoru 1948.[68]
Nejvýznamnější ekumenickou událostí v poválečném období bylo všekřesťanské mírové shromáždění, které se uskutečnilo 2. února 1948 v sále na Slovanském ostrově v Praze z iniciativy Františka Bednáře, profesora Husovy evangelické fakulty.[69] Zde se poprvé v českých dějinách shromáždil tisícový zástup delegátů různých křesťanských církví ke společné akci. V úvodním projevu pražský arcibiskup Josef Beran mimo jiné řekl: „Celý život křesťana musí být naplněn činným hlásáním pokoje a lásky. Křesťané již nesmějí pohoršovat svět neláskou a nenávistí, nesmějí pohoršovat ani hříchem, jenž je nenávistí k Bohu, křesťané musí žít v lásce.“ [70] Následovaly projevy dalších představitelů českých a slovenských církví. Na závěr byla přijata Výzva československých křesťanských církví k míru ve světě, kterou přečetl František Bednář. Ve výzvě všechny křesťanské církve vyznali, že „křesťanstvo nevyužilo četných historických chvil a ve spletitosti poměrů politických nemohlo splnit úplně a dokonale své poslání, třebaže se o to jeho čelní představitelé a jedinci vážně pokoušeli. Často projevovali křesťané větší loajalitu k dobovým zájmům než k věcem zásadním.“ [71]V závěru pak církve konstatovali své odhodlání spolupracovat v podpoře míru ve světě.
Výzvu podepsali nejvyšší představitelé jednotlivých církví: pražský arcibiskup Josef Beran za Římskokatolickou církev, správce biskupství Václav Jaromír Ráb za Starokatolickou církev, biskup-patriarcha František Kovář za Církev československou, generální biskup Vladimír Čobrda za Evangelickou církev augsburského vyznání na Slovensku, senior Ján Tomašula za Reformovanou církev na Slovensku, synodní senior Josef Křenek za Českobratrskou církev evangelickou, biskup Václav Vančura za Jednotu bratrskou, předseda rady František Urbánek za Jednotu českobratrskou, předseda jednoty Josef Říčař za Bratrskou jednotu baptistů a superintendent Josef Pavel Barták za Evangelickou církev metodistickou.
Toto shromáždění však vzhledem k vnějším okolnostem po únoru 1948 nemohlo mít pokračování. Státní moc v pozdějších letech zneužila myšlenku křesťanské mírové spolupráce v organizacích, které jí měly posloužit k získání kontroly nad jednotlivými církvemi.
Koncem února 1948 dochází k politické krizi, kterou komunistická strana využila k převzetí moci.[72]Na tento převrat se již dlouho pečlivě připravovala. Hned po uchopení moci ve státě přistoupili komunisté k budování totalitního politického systému. Zákonodárné orgány a vládní instituce se staly pouhými vykonavateli stranických příkazů. Na všech úrovních politického, hospodářského i kulturního života probíhaly čistky. Pro ilustraci uvádím, že např. bezprostředně po únoru 1948 bylo v rámci čistek propuštěno z práce více než 250 000 osob. Na různé projevy nespokojenosti obyvatel s vytvářejícím se totalitním státem (např. na Všesokolském sletu v Praze v červnu 1948 nebo při zářijovém pohřbu prezidenta Edvarda Beneše) reagovali komunisté vyhlášením „ostrého kursu proti reakci“, jehož výrazem se stal především Zákon na ochranu lidově demokratické republiky z 6. října 1948 č. 231/1948 Sb. Pro nepohodlné osoby byly zřizovány tábory nucené práce podle Zákona o táborech nucené práce z 25. října 1948 č. 247/1948 Sb. Nejprve se režim obracel proti příslušníkům nekomunistických stran, nekomunistického odboje za druhé světové války a vojákům ze zahraničních jednotek na Západě. Hned po únoru 1948 začala komunistická moc organizovatvelké politické procesy. Hlavní vlna těchto procesů, které vydatně pomáhali organizovat sovětští poradci, proběhla v letech 1949 – 1953.[73]
V roce 1953 propukla v celém sovětském bloku a ve všech jeho zemích společenská krize. Příčinou této krize byly především zahraničně velmocenské vojenské plány SSSR a projekty rychlé industrializace, které přivedly ekonomiky jednotlivých zemí na pokraj zhroucení. K rozšíření krize přispěla též smrt J. V. Stalina (5. března 1953). Českoslovenští komunisté si nechtěli tuto krizi vůbec připustit. Teprve na nátlak Moskvy v červenci 1953 vyhlásil nový prezident Antonín Zápotocký tzv. nový politický kurs. Pouze minimálně se však zmírnila represivní opatření, např. začalo se s rušením táborů nucených prací, vojenských pomocných technických praporů, byla ustavena komise pro přešetření politických procesů atd. Druhá vlna společenské krize proběhla v letech 1956 až 1957 a vyvolala ji Chruščovova kritika kultu osobnosti na XX. sjezdu KSSS v únoru roku 1956. Diskuse o potřebných změnách se v Československu na jaře roku 1956 rozběhla i mimo rámec komunistické strany. Alespoň přechodně se mírně uvolnil mocenský monopol komunistické strany a oslabil absolutní kontrolu moci nad společenskými institucemi. Rozšířil se tak prostor pro jejich aktivitu a velmi omezené možnosti pro dosud zakazované činnosti. Po tomto kratičkém uvolnění státní moc od léta 1956 vyvíjela opětovnou snahu po důsledné kontrole kultury a ideologie.
Zvláštní pozornostbyla věnována římskokatolické církvi, kterou komunisté považovali za nejnebezpečnějšího protivníka. Církevní politika komunistů po únoru 1948 prošla dvěma etapami. V první etapě v letech 1948 až 1953 převažoval mocenskopolitický boj s církví. Komunisté totiž chápali katolickou církev především jako politickou instituci, která stojí v cestě jejich snaze vybudovat si absolutní politickou moc. Druhou etapu od roku 1953 charakterizoval zápas o věřící a tažení proti náboženství jako světovému názoru.[74]
V první fázi proticírkevního boje byl v poměru komunistů k římskokatolické církvi dvojí záměr:
· odpoutat ji od Vatikánu, který byl ideologickou centrálou sovětského bloku tzv. Informačním byrem komunistických a dělnických stran (založeno v září 1947) označen za spojence imperialismu a vlivného odpůrce komunistických záměrů,
· plně církev podřídit své moci.
Výsledkem tohoto úsilí měla být národní církev. Komunisté se zpočátku snažili podřídit si církev prostřednictvím dohody s hierarchií. Když však neuspěli, rozhodli se v dubnu 1949 dosáhnout svého cíle mocensko-administrativními a politickými prostředky. Chtěli hlavně omezit a poté úplně vyloučit vliv církve z veřejného života. Začalo tak tvrdé tažení proti církvi, série bezohledných a krutých zákroků, nejrůznější formy perzekuce a pokusy o rozvrácení církve.
Není možné, abychse v rámci této práce podrobněji zabýval všemi opatřeními proti římskokatolické církvi, pokusím se pro ilustraci uvést alespoň ty nejdůležitější. Snahou komunistů bylo oslabit autoritu jednotlivých biskupů a izolovat je od kněží a laiků. K tomuto cíli směřovaly zákazy církevního tisku, včetně diecézních oběžníků, na podzim roku 1948, které v Čechách nahradily státem kontrolované Katolické noviny. Stejnému účelu měla sloužit státem řízená Katolické akce, ustavená na shromáždění v pražském Obecním domě dne 10. června 1949, která však brzy ztroskotala na neústupnosti biskupů a Vatikánu.[75]V rámci tzv. akce K došlo v dubnu 1950 k likvidaci mužských řeholních řádů a kongregací, jejichž příslušníci byly převezeni do internačníchnebo centralizačních klášterů. Obdobné rychlé řešení situace ženských řeholníchřádů a kongregací komplikovala jejich nepostradatelnost v nemocnicích a různých ústavech. Během celé doby docházelo k internaci nepohodlných biskupů, kněží i laiků. Byly také zinscenovány velké církevní procesy.[76]
Současněs administrativními opatřeními vůči církvi probíhala snaha státních orgánůo diferenciaci v řadách římskokatolických duchovních. Po neúspěšném pokusu rozdělit církev pomocí tzv. Katolické akce, která by uvnitř katolické církve jednala podle přání stranických orgánů. V červenci 1950 proto tzv. „vlastenečtí kněží“, což byli kněží spolupracující s komunistickou mocí, na konferenci na Velehradě založili Velehradský výbor katolického duchovenstva. Po určité stagnaci činnosti tohoto výboru vznikaly s podporou státní moci v létě 1951 po celé zemi diecézní a vikariátní Mírové výbory katolické hoduchovenstva. Na prvním celostátním sjezdu katolického duchovenstva 27. září 1951 v Praze se ustavil celostátní výbor Mírového hnutí katolického duchovenstva (zkratka MHKD) v čele s exkomunikovaným knězem a ministrem zdravotnictví Josefem Plojharem. Mírové hnutí katolického duchovenstva mělo sice výbory a sekretariáty, ale záměrně zůstávalo hnutím bez pevné členské základny. Formálně k němu patřili, ať chtěli nebo nechtěli, všichni římskokatoličtí kněží v republice. Tak to alespoň chápali ti, kteří vydávali jménem duchovenstva a všeho katolického lidu různá politická prohlášení. MHKD prakticky zaniklo rezignací českého vedení hnutí na zasedání rozšířeného předsednictva 21. března 1968 v období tzv. Pražského jara.[77]
Součástí úsilí o omezování vlivu římskokatolické církve ve veřejném životě byla snaha komunistického režimu o její izolaci od ostatních církví. Druhým důvodem pro odlišný přístup státu k nekatolickým církvím byla nejasná představa stoupenců myšlenky národní církve (státem řízené), že by se tyto církve mohly stát jejím základem. Tyto záměry usnadnila přetrvávající nedůvěra početně menších nekatolických církví vůči majoritní římskokatolické církvi. Již odpočátku se tyto církve rozcházely v poměru ke komunistickému režimu. Oficiální prohlášení nekatolických církví většinou vyslovovala kladný poměr k režimu a podporu jeho církevní politiky. Rozdílný přístup státních úřadů k církvím, rozpory mezi římskokatolickou církví a nekatolickými církvemi jen posilovaly.
Zákony č. 217/1949 Sb. o zřízení Státního úřadu pro věci církevní (zkratka SÚC) a č. 218/1949 o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem byly schváleny 14. října 1949. Tyto nové církevní zákony přiznaly všem církvím stejná práva a povinnosti. Podle § 1 zákona č. 218/1949 Sb. stát se zavázal poskytovat „osobní požitky duchovním církví a náboženských společností, kteří působí se státním souhlasem v duchovní správě, církevní administrativě nebo v ústavech pro výchovu duchovních“.[78]Stát si tak legalizoval možnost zbavit duchovního kterékoliv církve státního souhlasu, kdykoliv se mu znelíbí. Odebírání státního souhlasu postihlo sice nejvíce právě římskokatolické kněze, ale rovněž řada státu nepohodlných duchovních nezůstala ušetřena.
Státní orgány se snažily svými zákroky v nekatolických církvích postupně zformovat státu věrná vedení. Pro ilustraci se stručně zmíním o vývoji ve dvou největších nekatolických církvích. Jak jsem již uvedl, ve vedení Československé církve se již v roce 1945 zformovala komunistická skupina, která se sama domáhala přímého řízení stranickým aparátem. Její členové obsadili vedoucí funkce a již na církevním sněmu v roce 1946 prosadili podporu socialistickým přeměnám země. Bezvýhradně kladný poměr většiny vedení církve k novému režimu se však neopíral o podporu všech duchovních a věřících. Vedení církve proto po sněmu, konaném ve dnech 1. – 3. července 1950, provedlo čistky a do ústředního aparátu církve dosadilo lidi zcela spolehlivé. Kromě toho zavedlo povinné politické školení duchovních. Těmito opatřeními církev ztrácela na přitažlivosti a konflikty oslabovaly její aktivitu.[79]
V Českobratrské církvi evangelické reprezentoval kladný postoj k režimu hlavně Josef Lukl Hromádka a jím redigovaný časopis Křesťanská revue např. podporou oficiálního boje proti Vatikánu.[80]Také v této církvi se vyskytly odpůrci nekriticky kladného poměru k režimu. Hromádka prosadil jednoznačně svou linii teprve během roku 1951. Všichni duchovní nekatolických církví složili v lednu 1950 slib věrnosti státu. Přesto se brzy někteří duchovní i představitelé nekatolických církví stali obětmi perzekuce a politických procesů.[81]
Tažení proti církvím se v letech 1950 – 1952 časově shodovalo s vystupňováním politické a občanské perzekuce vůbec. Především pro římskokatolickou církev byly výsledky hrozivé až katastrofální.[82]Komunisté byli na rozhraní let 1952 – 1953 přesvědčeni, že problém katolické církve je z mocenskopolitického hlediska vyřešen. Státní úřad pro věci církevní, který byl zřízen v roce 1949 k dohledu nad církvemi, od roku 1953 ztrácel na důležitosti. V roce 1956 byl nakonec zrušen a jeho agenda převedena pod ministerstvo školství a kultury. Vedoucí funkcionáři KSČ si však uvědomovali, že většinu římskokatolických duchovních a hluboce věřících nezískali pro aktivní podporu své politiky. Smířili se s tím, že většinu kněží nelze získat, lze je však ukáznit. Mnohem více si tvůrci církevní politiky slibovali od získávání věřících.
Tak na od podzimu 1952 vznikla druhá etapa proticírkevního boje tzv. zápas o věřící - tj. boj proti náboženským přežitkům a ateistická propaganda. Do této fáze krátce zasáhla i společenská krize v letech 1953 – 1956. Částečné zmírnění dosavadního ostrého postoje k jednotlivým společenským skupinám v průběhu krize se týkalo také vztahu k církvím. Vzestup aktivity církví v druhé fázi společenské krize na jaře roku 1956 však naopak zostřil napětí mezi nimi a státem. Církve usilovaly především o větší autonomii a v jejich činnosti je povzbuzovaly mezinárodní vlivy, které v tétodobě pronikaly snadněji než dříve. Výsledkem tohoto vývoje byla skutečnost, že státní kontrola nad církvemi byla během roku 1957 obnovena.[83]
Je důležité uvědomit si, že zápas o věřící hluboce ovlivnil poměr všech církví k režimu. Už nešlo pouze o mocenskopolitický zápas s římskokatolickou církví, ale tažení proti náboženství mířilo proti všem církvím bez výjimky. Tažení proti náboženství a státní propagace ateismu byla v rozporu se zájmy všech církví. Mezi duchovními všech církví proto narůstal odpor proti církevní politice a často proti režimu jako takovému. Dřívější fronta nekatolických církví jako opory církevní politiky státu proti římskokatolické církve se rozpadla nebo ztratila na významu. Představitelé moci již takovou frontu ani nepotřebovali.[84]
Jak jsem se snažil stručně popsat, únorový převrat přerušil drtivou většinu církevních aktivit, včetně slibně se rozbíhajících oficiálních ekumenických kontaktů. Tvrdost a bezohlednost režimu vůči církvím v dalších letech nedávala příliš velkou naději na jejich obnovení. Druhá fáze společenské krize v 2. polovině padesátých let umožnila ustavení oficiálních ekumenických struktur, po vzoru Světové rady církví. Tyto struktury byly pod dohledem státu a vyznačovaly se především mírovými aktivitami a často byly zneužívány k propagační podpoře režimu.
Již v roce 1938 se členské církve Svazu evangelických církví v Československu, založeného roku 1927, rozhodly přeměnit Svaz v radu církví. Plán však překazila německá okupace a světová válka. Podnětem k založení Ekumenické rady církví v Československu byla účast některých delegátů na 2. valném shromáždění Světové rady církví v Evanstonu ve dnech 15. až 31. srpna 1954.
Organizačního úkolu ekumenické spolupráce se ujaly tři církve, které měly již v minulosti kontakty ke světovému křesťanstvu a byly členy Světové rady církví, tj. Českobratrská církev evangelická, Slovenská evanjelická církev augsburského vyznania a Reformovaná křesťanská církev na Slovensku. Ekumenická rada církví byla založena po složitých jednáních na ustavujícím shromáždění na Komenského evangelické bohoslovecké fakultě dne 20. června 1955. Při ustavení byly do Ekumenické rady církví přijaty hlasováním tří zakládajících církví též Slezská církev evangelická a.v., Jednota českobratrská (dnes Církev bratrská), Evangelická církev metodistická, Jednota bratrská a po půl roce Bratrská jednota baptistů, zatímco přihláška Starokatolické církve byla odmítnuta. Stranou zůstala rovněž Československá církev a církev pravoslavná.[85]
Jelikož většina ekumenických kontaktů měla východisko na Komenské evangelické bohoslovecké fakulty v Praze a v osobě Josefa Lukla Hromádky, byl při jeho katedře systematické teologie v lednu 1956 zřízen Ekumenický institut ke studiu ekumenických otázek a k organizaci mezicírkevních styků doma i se zahraničím. Tajemníkem Ekumenické rady a ředitelem Ekumenického institutu byl jmenován Bohuslav Pospíšil, po jeho smrti v roce 1959 byl jeho nástupcem jmenován Jaroslav Němec Ondra.[86]Institut publikoval od roku 1958 teologický čtvrtletník Communio viatorum, jehož zakladatelem a redaktorem v letech 1958 až 1990 byl Ladislav Brož.
Ekumenická rada církví si určila především dva úkoly své činnosti:
· Vzájemné poznávání se po stránce věroučné i praktické.
· Úsilí o řešení problémů v životě společnosti, zejména v oblasti vztahů mezi národy.
Pokud jde o první úkol, nedostala se Ekumenická rada církví, kromě obnovení společného modlitebního týdne (tzv. aliančního) v lednu roku 1956, za hranici občasných oficiálních setkání. Ekumenická rada církví byla orientována především do zahraničí, kde měla reprezentovat církve, žijící v Československu. Nejaktivnější bylo zahraničně-informační oddělení, vedené Josefem Luklem Hromádkou a Bohuslavem Pospíšilem. Intenzívně se Ekumenická rada církví zabývala otázkou společenské angažovanosti křesťanů. Z konference teologů, konané na Slovenské evangelické fakultě v Modré u Bratislavy v říjnu roku 1957, vzešel návrh na svolání ekumenické konference, která by se zabývala výlučně otázkou míru a války. Byla založena Křesťanská mírová konference (zkratka KMK), jejímž předsedou se stal Josef Lukl Hromádka. V Praze se z iniciativy Křesťanské mírové konference uskutečnilo několik Všekřesťanských mírových shromáždění (první v roce 1961 zvolilo Hromádku prezidentem hnutí, druhého se v roce 1964 zúčastnila i řada římskokatolických pozorovatelů).[87]
Zahraniční mírová činnost podporovaná režimem byla hlavním úkolem ekumenické činnosti v Československu. Tato skutečnost byla několikrát kritizována. Např. profesor A. Žiak už 1. listopadu 1960 vyzýval, aby byla odlišena a osamostatněna vlastní ekumenická činnost od mírové práce. V praxi totiž často docházelo k zaměňování funkcí jednotlivých ekumenických institucí, tj Ekumenické rady církví, Křesťanské mírové konference a Ekumenického institutu Komenské evangelické bohoslovecké fakulty. Současně Žiak žádal, aby byly podniknuty kroky k zapojení dalších církví v Československu do práce Ekumenické rady církví. Tyto výzvy neměly prakticky žádnou odezvu. Církev československá se do ekumenické práce ve Světové radě církví a Ekumenické radě církví v Československu zapojila až v roce 1964 (reagovala zejména na změny, které nastaly v ekumenickém hnutí po 3. valném shromáždění v Dillí v roce 1961) a církev pravoslavná až v roce 1967.[88]Do roku 1968 se práce v Ekumenické radě církví nezúčastnila římskokatolická církev.
Církevní politikastátu v padesátých letech si nepřála sbližování jednotlivých křesťanských církví. Společné pronásledování křesťanů však, podobně jako v období druhé světové války, vedlo k řadě osobních kontaktů a vznikala spontánní mezilidská ekumenická přátelství. Zvláštní roli sehrály především tzv. Pomocné technické prapory (PTP), zvláštní vojenské jednotky pro „politicky nespolehlivé a méně spolehlivé“, které existovaly v letech 1950 – 1954.[89]Do Pomocných technických praporů byli povoláni také kněží, řeholníci a bohoslovci, kteří odmítli pokračovat ve studiu teologie na komunisty zreformované katolické teologické fakultě.[90]Byly pro ně vytvořeny zvláštní záložní roty po 150 mužích, jimž se často říkalo „farářské“nebo „kněžské“.[91]Pro ilustraci uvedu dvě ekumenické zkušenosti z tohoto prostředí.
Jakub S. Trojan, který se již během gymnazijních studií v letech 1938 – 1946 setkal s ekumenickým prostředím Akademické YMCA, byl v průběhu svého studiana evangelické teologické fakultě povolán k vojenské službě u Pomocného technického praporu, kde strávil tři roky (v letech 1951 – 1953). Byla to pro něj mimořádná zkušenost setkání se světem katolického myšlení a postojů, neboť byl u praporu jediným evangelickým teologem mezi 150 katolickými faráři a řeholníky.[92]Dalším příkladem ekumenického přátelství vzniklého v době služby u Pomocných technických praporů byl kontakt mezi farářem Blahoslavem Pípalem z Českobratrské církve evangelické a katolickým farářem Jaroslavem Janouškem. Díky společné vojenské službě u Pomocných technických praporů byl vroce 1968 Jaroslav Janoušek pozván ke spolupráci na ekumenickém překladu bible.[93]
[1]„Ustavujíce svoji evang. církev na základě reformace a přejíce si, aby byla církví krásnou a kvasem zdravým v našem národě, toužíme po tom z celé duše, aby i bratří slovenští sjednotili se s námi ve společnou českoslov. evang. církev a podáváme jim k tomu cíli bratrskou ruku. Stejně srdečně zveme téži ostatní české evangelíky, zvláště církev bratrskou, baptisty a svobodné reformované, aby s námi se sjednotili v církev jedinou, abychom tak společně jedním ramenem, i když každý svým způsobem a dle svých darů, pomáhali budovati v národě našem utěšenou církev Kristovu, jež by byla městem na horách a světlem svému okolí, tak aby v lidu našem její prací a jejím vlivem vzrůstal víc a více Boží lid, Boží království.“ Ustavující generální sněm českobratrské církve evangelické konaný v Praze dne 17. a 18. prosince 1918. Praha 1919, s. 35. Tamtéž je stručná zpráva o pozdravech, pronesených od zástupců ochranovských, baptistů a svobodných reformovaných.
[2]Přehledně k vztahům se slovenskými církvemi v letech 1918 – 1938 viz ŠOUREK, Miloš: Úsilí o sblížení mezi církvemi. In: Církev v proměnách času. Sborník k 50. výročí spojení českobratrské církve evangelické. Praha 1969, s. 55 – 56.
[3]Zdlouhavé, ale nadějně se rozvíjející jednání dospěla k svému vrcholu krátce před druhou světovou válkou, kdy pověření zástupci tří církví (kromě českobratrských a ochranovských také metodisté) ve společném prohlášení uvedli, že rozdíly mezi nimi nejsou takového rázu, aby bránily sjednocení. Vypuknutí války však tyto slibné rozhovory přerušilo. ŠOUREK, Miloš: Úsilí o sblížení mezi církvemi. In: Církev v proměnách času., s. 57 – 58.
[4]Rada Jednoty českobratrské ve třicátých letech doporučovala kazatelským kandidátům Hromádkovy přednášky na Husově fakultě. KUBOVÝ, Jaroslav: Teologický obraz Jednoty českobratrské a Církve bratrské 1919 – 1980. In: Sto let veslužbách evangelia 1880 – 1980. Jubilejní sborník Církve bratrské. Praha 1981, s. 106.
[5]Církev československá často zdůrazňovala, že není církví protestantskou. Ze strany Českobratrské církve evangelické budilo u Církve československé pochybnosti zejména učení o Kristu jako největším proroku, v němž se československá církev mnohem více přikláněla k náboženskému liberalismu a k učení unitářů. Českobratrská církev evangelická naopak pod vlivem Hromádkou zprostředkované teologie Slova postupně teologický liberalismus opouštěla. ŠOUREK, Miloš: Úsilí o sblížení mezi církvemi. In: Církevv proměnách času, s. 57.
[6]ŠOUREK, Miloš: Úsilí o sblížení mezi církvemi. In: Církev v proměnách času. Praha 1969, s. 57.
[7]I. sjezd československých evangelíků ve dnech 27. – 30. září 1923 v Prazena Slovanském Ostrově. Praha 1923.
[8]Projev Josefa L. Hromádky a rezoluce viz I. sjezd československých evangelíků ve dnech 27. – 30. září 1923 v Praze na Slovanském Ostrově. Praha 1923, s.140 – 148.
[9]Ustavující schůze Svazu evangelických církví v ČSR dne 2. února 1927 v Praze v modlitebně českobratrské církve evangelické na Vinohradechv Korunní třídě. In: První sjezd evangelíků v ČSR v Bratislavě 4., 5. a 6. července 1928. Praha s. d, s. 125 – 156.
[10]Podle zprávy jednatele Svazu Josefa Lukla Hromádky: „Jednota českobratrská má námitky rázu náboženského a bohosloveckého a obává se, že osobitost této církve byla by porušena a byla by vázána ve své misijní práci. Neslibuje, že přistoupí, ale množí se v rozmanitých kruzích mínění, že není daleka doba, kdy i tuto církev uvítáme do svého středu.“ První sjezd evangelíků v ČSR v Bratislavě 4., 5. a 6. července 1928. Praha s. d, s. 30. Své výhrady vůči federaci evangelických církví vydala Jednota bratrská již roku 1923 v informační brožuře, v níž předložila veřejnosti své hlavní zásady, od nichž nemůže ustoupit viz KUBOVÝ, Jaroslav: Teologický obraz Jednoty českobratrské a Církve bratrské 1919 – 1980. In: Sto let ve službách evangelia 1880 – 1980. Jubilejní sborník Církve bratrské. Praha 1981, s. 103.
[11]Podrobné důvody změny postoje viz KUBOVÝ, Jaroslav: Teologický obraz Jednoty českobratrské a Církve bratrské 1919 – 1980. In: Sto let ve službách evangelia 1880 – 1980. Jubilejní sborník Církve bratrské. Praha 1981, s. 106.
[12]Vstup církve do Svazu zamítnul její sjezd v roce 1926. První sjezd evangelíků v ČSR v Bratislavě 4., 5. a 6. července 1928. Praha s. d,s. 30.
[13]Ustavující schůze Svazu evangelických církví v ČSR dne 2. února 1927v Praze v modlitebně českobratrské církve evangelické na Vinohradechv Korunní třídě. In: První sjezd evangelíků v ČSR v Bratislavě 4., 5. a 6. července 1928. Praha s. d, s. 128.
[14]Sjezd projednával hlavně tři úkoly: 1) Přihlásit se k světovému křesťanskému hnutí pro jednotu i uplatňování křesťanských zásad ve veřejném životě, 2) zdůraznit speciálně náboženské poslání protestantů v Československu, 3) navázat větší kontakt se třemi evangelickými církvemi, které dosud do Svaz nevstoupily. První sjezd evangelíků v ČSR v Bratislavě 4., 5. a 6. července 1928. Praha s. d, s. 6 – 8.
[15]ŠOUREK, Miloš: Úsilí o sblížení mezi církvemi. In: Církev v proměnách času. Praha 1969, s. 58. Podle názoru Josefa Smolíka: „Svaz si sice uložil jako jedenz významných úkolů zvýraznit podstatnou duchovní jednotu evangelických církví, nevěnoval se však vzájemným vztahům mezi církvemi a soustřeďoval se naakce manifestační a reprezentační povahy, které zdůrazňovaly mravní poslání evangelíků v národě.“ SMOLÍK, Josef: Snahy ekumenické a mírové. In: BROŽ, Luděk (ed.): O společenství služby. Soubor esejů o českobratrské evangelické cestě. Praha 1981, s. 76.
[16]Sdružovala studenty různých národností i církevní příslušnosti. Vzniklav letech 1926 – 1927 rozštěpením hnutí křesťanského studentstva na skupinu orientovanou výrazně křesťansky (Akademická YMCA) a na Etické hnutí čs. studentstva. Ve svojí činnosti pokračovala Akademická YMCA i po válce. Pouchopení moci komunisty v roce 1948 však byla donucena svoji činnostu končit. SMOLÍK, Josef: Josef L. Hromádka. Život a dílo. Praha 1989, s. 65 –69.
[17]K historii a významu Akademické YMCA viz ŠIKLOVÁ, Jiřina: Akademická YMCA v Československu a její příspěvek k formování studentstva ainteligence. Acta Universitatis Carolinae, Philosophica et historica 1967/1,Praha 1967, s. 61 – 94.
[18]SMOLÍK, Josef: Snahy ekumenické a mírové. In: BROŽ, Luděk (ed.): O společenství služby. Soubor esejů o českobratrské evangelické cestě. Praha 1981, s. 79.
[19]ŠOUREK, Miloš: Úsilí o sblížení mezi církvemi. In: Církev v proměnách času. Praha 1969, s. 59.
[20]Diskusi kolem Hromádkovy knihy Katolicismus a boj o křesťanství (1925) shrnul sám Hromádka v úvodu ke knize HROMÁDKA, Josef Lukl: Cesty protestantského teologa. Praha 1927, s. 5 – 18. Viz též VOKOUN, Jaroslav: Hromádkův boj o křesťanství. Hromádka a evangelická katolicita. In: Nepřeslechnutelná výzva. Sborník k 100. výročí narození českého bohoslovce J. L. Hromádky 1889 –1989. Praha 1990, s. 24 – 35.
[21]Nejrozsáhlejší česká římskokatolická eklesiologická práce z daného období pochází z pera Josefa Pospíšila. Hodně prostoru věnuje polemice s nekatolickými naukami o církvi, neboť právě v nauce o církvi vidí zásadní rozpor mezi církvemi: „Co Církev katolickou hlavně různí jednak od církví rozkolných, jednak od církví protestantských, jest nauka o církvi samé. Dokud v křesťanském světě nebude dosaženo společného přesvědčení, že Kristus založil jen Církev katolickou, aby až do skonání světa přivlastňovala všemu člověčenstvu ovoce jeho vykupitelského díla, odtud nelze na nějaký smír mezi jednotlivými církvemi ani pomysliti.“ Popření viditelné církvev období reformace „nyní Bůh na křesťanských národech trestá a bude trestati, dokud své viny nepoznají a kajícně se nevrátí zase k Církvi, kterou zrádně opustili. Kajícný návrat k Církvi katolické, toť jediná záchrana lidské společnosti.“ POSPÍŠIL, Josef: Co jest Církev? Brno 1925, s. 4 a 373.
[22]Faktograficky bohaté a s jistou snahou o objektivnost je práce Františka Cinka, který analyzoval hnutí pravoslavné, československé a českobratrské v českých zemích letech 1920 – 1925, CINEK, František: K náboženské otázce v prvních letech naší samostatnosti 1918 – 1925. Olomouc 1925. První systematickou práci, mapující všechny nekatolické církve působící v českých zemích, jsou dvě v podstatě totožné práce Josefa Kubalíka z roku 1947. O jeho vztahu k nekatolíkům vypovídá doslov: „Všechny uvedené náboženské společnosti opět v osvobozené vlasti se ujímají horlivé činnosti. Dlužno sice doznati, že mnohým nezaviněně bloudícím a tápajícím, někdy i čistým a hluboce založeným duším, jež upřímně žízní po zdroji milostí Božích, byla některá, ba snad i několik z uvedených náboženských společností nekatolických dočasným útočištěm, jakousi průchodní stanicí na cestě do přístavu pravé Církve Kristovy. Než tento jediný pozitivní moment nedostačí k odůvodnění a oprávnění jejich existence v našem národě. “KUBALÍK, Josef: Nekatolíci v Čechách a na Moravě. Praha 1947, s. 121; KUBALÍK, Josef: České křesťanství. Církev Kristova a jiné náboženské společnosti v naší vlasti. Praha 1947, s. 234. Je ekumenicky neúnosné, že tato věta byla převzata také do mírně přepracovaného vydání práce, jež vyšlo v roce 1991, tedy 27 let po vydání dekretu Unitatis redintegratio. KUBALÍK, Josef: Křesťanské církve v naší zemi. Praha 1991, s. 171.
[23]Z významných dokumentů učitelského úřadu k problematice ekumenismu v druhém desetiletí 20. století:
Dekret svatého oficia ze 4. července 1919 – připomíná zákaz z roku 1864 účastnit se na nekatolických sdruženích pro sjednocení křesťanů (jednalo se o reakci na rozhodnutí episkopální církve americké, která hodlala po misijní konferenci v Edinburgu v roce 1910 svolat celosvětové shromáždění křesťanů).
Svaté oficium odpovědělo dne 6. července 1927 na dotaz, zda je dovoleno katolíkům zúčastnit se ekumenických shromáždění nebo podporovat konference, jež mají za cíl znovusjednocení křesťanských skupin, NE (v souvislosti s první konferencí hnutí „Víra a řád“ v Lausanne v srpnu roku 1927)
Encyklika Pia XI. „Mortalium animos“ z 6. ledna 1928: ekumenické nekatolíky nazývá pankřesťany a vyzývá je: „Nechť se vrátí ke společnému Otci a on zapomínaje na urážky vržené na Sv. Stolici, přijme je se vší láskou otcovského srdce. “KUBALÍK, Josef: Ekumenická teologie. Aby všichni jedno byli. Praha s. d.[1974], s. 57 až 58. Viz též HROMÁDKA, Josef Lukl: Oekumenismus (K poslední papežské encyklice o sjednocení církví. In: HROMÁDKA, Josef Lukl: Theologie a církev. Praha 1949, s. 211 – 216.
[24]Z článku Silvestra Braita (Na hlubinu 12, č. 8, s. 575) cituji podle HROMÁDKA, Josef Lukl: Za sjednocením církví. Oekumenická konference. In:HROMÁDKA, Josef Lukl: Theologie a církev. Praha 1949, s. 345.
[25]ŠOUREK, Miloš: Úsilí o sblížení mezi církvemi. In: Církev v proměnách času. Sborník k 50. výročí spojení českobratrské církve evangelické. Praha 1969, s. 60. Jako příklad přátelských ekumenických kontaktů vzpomínám „přátelské dopisování“ mezi historiky Františkem Michálkem Bartošem a Augustinem Neumannem, o kterém se zmiňuje Bartoš ve svých pamětech, viz BARTOŠ, František Michálek: Vzpomínky husitského pracovníka. Praha 1969, s. 57.
[26]ČERNÝ, Václav: Křik koruny české. Paměti 1938 – 1945. Brno 1992, s. 65.
[27]RATAJ, Jan: O autoritativní národní stát. Ideologické proměny české politikyv druhé republice 1938 – 1939. Praha 1997, s. 11.
[28]„V prvních říjnových dnech se náš život jakoby rozsypal pod ranou, která byla státu zasazena; málo zůstalo na svém místě, lidé se proměnili, z hněvu, ze zklamání, někteří ze strachu a zrady; politické strany, hlavní to sloupy, nanichž dosud spočíval stát, začaly o sobě pochybovat a uvolnily organizační hmat, v němž dosud držely lid; vůbec ožíval se rachot, pocházející z toho, že dosavadní organizace, dílo dvaceti a snad i více let, se rozpadala.“ popsal situaci změn Ferdinand Peroutka v článku z 30. listopadu 1938 k jmenování nového prezidenta Emila Háchy, viz PEROUTKA, Ferdinand: Počesku. In: PEROUTKA, Ferdinand: O věcech obecných II., s. 443.
[29]RATAJ, Jan: O autoritativní národní stát, s. 15 – 16.
[30]Tamtéž, s. 21 – 29.
[31]O vzniku a požadavcích této opozice viz TRAPL, Miloš: Obrana demokracie a český politický katolicismus v letech 1935 – 1938, s. 89 – 112.
[32]Během audience Hácha vyslovil potěšení, že Česko-Slovensko konečně navazuje dříve odmítané oficiální styky s tímto úřadem a uznává ho de iure. Podle TOMÁŠEK, Dušan – KVAČEK, Robert: Causa Emil Hácha. Praha 1995, s. 25. Za okupace se pražského velkopřevorství zmocnil František Bobe, který se stal konfidentem gestapa. Svatý stolec ho na žádost kardinála Kašpara zbavil všech kněžských funkcí. Bobe však neposlechl, terorizoval pražskou konzistoř, majetek řádu zašantročil do Německa a přičinil se o zatčení svých spolubratří. Po válce byl odsouzen a popraven. VAŠKO, Václav: Neumlčená II., s. 154.
[33]RATAJ, Jan: O autoritativní národní stát, s. 129 – 130.
[34]„Pro tento ‘zoufalý pokus o návrat ve středověk’, jak glosoval novou linii českého katolicismu K. Horký, nalézali integrální katolíci dějinnou inspiraci v ‘úsilí o rekatolizaci vlasti v době předbělohorské’“ Tamtéž, s. 133.
[35]Tamtéž, s. 134.
[36]„V manifestuse požadovalo sjednocení školství a národa okolo Krista. Nová škola měla býti školou katolickou s povinným vyučováním náboženství na základním a středním stupni. Zaměstnávání učitelů ateistů mělo být zakázáno zákonem.“ Tamtéž,s. 135.
[37]Tamtéž, s. 137.
[38]Viz referát o tomto diskusním večeru PLECHÁČ, M.: Jednotou církví k vítězství evangelia. Křesťanská revue 12, 1938/39, s. 112 – 114.
[39]Tamtéž, s. 113.
[40]Jedním z bodů bylo doporučení hledat spolupráci také s církví československou, jež dosud stála poněkud stranou těchto sjednocovacích snah, viz zprávy z konference, Pro jednotu reformačních církví. Křesťanská revue 12, 1938/39, s. 228 – 229 a Konference českého křesťanského studentstva: Jimramov 1939 Křesťanská revue 12, 1938/39, s. 236 – 238. Na této konferenci přednesl Rudolf Říčan výše zmiňovaný referát o českých náboženských tradicích, jež v roce 1939 vyšel tiskem, zpráva o přednášce viz Křesťanská revue 12,1938/39, s. 238 – 242.
[41]Využil pozvání k přednášce v Americe a přes Ženevu a Paříž tam odcestoval. SMOLÍK, Josef: Josef L. Hromádka, s. 84 a 86.
[42]Podle Dějiny zemí koruny české II., s. 201 – 202.
[43]V řadách protektorátní správy byla ovšem celá řada lidí, kteří se v rámci svého postavení snažili o rezistenci vůči německým záměrům a často spolupracovali i s odbojem (např. gen. Alois Eliáš).
[44]Dějiny zemí koruny české II., s. 208.
[45]O postavení a činnosti křesťanských církví v období okupace existuje dosud velmi málo literatury, kromě okrajových zmínek v celkových přehledech daného období se jedná jen o několik článků (B. Černého, T. Pasáka,v poslední době J. V. Polce a J. Smolíka, viz seznam literatury) a různé knihy vzpomínek (např. J. Šimsa a J. Machula). Podrobný přehled perzekuce římskokatolického kněžstva přináší práce LUDVÍK, František: České katolické kněžstvo s národem a lidem v boji, utrpení a práci pro lepší zítřek. Dokumenty – projevy – směrnice. Praha 1946.
[46]PASÁK, Tomáš: Perzekuce katolické církve v Praze v letech 1939 –1945, s. 295.
[47]Texty kázání, jež přispěla k jeho zatčení v září roku 1939 a věznění v koncentračním táboře až do konce války viz STAŠEK, Bohumil: Když křižovali český národ... Praha 1946.
[48]V poslední vůli projevil pražský arcibiskup Karel Kašpar přání, aby při jeho pohřbu byla hrána a zpívána česká národní hymna. Arcibiskup zemřel dne 21. dubna 1941 a pohřební obřady vykonal vídeňský arcibiskup Theodor kardinál Innitzer 24. dubna v pražské katedrále sv. Víta. Přání arcibiskupa bylo vyhověno a při uložení jeho ostatků do arcibiskupské hrobky se ozvala česká národní hymna. Bezprostředně po pohřbu vyšetřovalo gestapo, kdo nařídil, aby byla hrána a zpívána hymna. Jen odvolání se na výslovné přání zesnulého, které bylo vyjádřeno v poslední vůli, zachránilo jeho spolupracovníky od bezprostřední perzekuce, protože gestapo považovalo tento čin za provokaci. PASÁK, Tomáš:Perzekuce katolické církve v Praze v letech 1939 – 1945, s. 296 –297.
[49]Dva kanovníci tam zemřeli: Antonín Gebert (17. května 1942) a Antonín Bořek Dohalský (3. září 1942). Další dva se po tříletém vězení vrátili. Byl to Otto Stanovský, který však brzo zemřel na následky věznění (5. prosince 1945), dále pak Otakar Švec, který zemřel až v roce 1958 pro změnu po devítiletém věznění komunistickým režimem. LUDVÍK, František: České katolické kněžstvos národem a lidem v boji, utrpení a práci pro lepší zítřek, s. 12 –13. K případu kanovníka Otty Stanovského viz POLC, Jaroslav V.: Případ jmenování kanovníka Stanovského. In: KUBÍN, Petr: Sborník Katolické teologické fakulty III. Praha 2000, s. 87 – 92.
[50]Zabrání kláštera, členové řádu do koncentračních táborů a na práci.
[51]Zavření jejich gymnázií v Bubenči a na Velehradě, zabrána kolej v Benešově a residence u sv. Ignáce v Praze.
[52]Zabrání kláštera a nemocnice v Praze, členové řádu většinou trpěli v koncentračních táborech. Viz LUDVÍK, František: České katolické kněžstvo s národem a lidem v boji, utrpení a práci pro lepší zítřek, s. 12 –13.
[53]Za nejvážnějšího kandidáta na úřad pražského arcibiskupa byl považován kanovník Antonín Bořek Dohalský, který však byl nepřijatelný pro německé úřady. Z německé strany o tuto hodnost usiloval například metropolitní kanovník Josef Grüner a především prior maltézského řádu Franz Bobe, po válce popravený konfident gestapa, který si údajně nechal v Římě v listopadu roku 1942 zhotovit celé oblečení pro hodnost arcibiskupa. Viz MACHULA, Jaromír: Vatikán a Československo (1938 – 1945), s. 43.
[54]POLC, Jaroslav V.: Případ jmenování biskupa do Českých Budějovic v roce 1940. In: KUBÍN, Petr: Sborník Katolické teologické fakulty III. Praha 2000, s.71 – 86.
[55]ŠUVARSKÝ, Jaroslav: Biskup Gorazd. Praha 1979.
[56]„Množství členů Ymky a zvláště AY (= Akademická YMCA – M. V.), kteří se přímo účastnili protifašistického odboje, svědčí o tom, že tato výchova nebyla pouhou nezávaznou proklamací hezkých myšlenek, ale že skutečně ovlivnila ajednoznačně orientovala své členy.“ ŠIKLOVÁ, Jiřina: Akademická YMCAv Československu a její příspěvek k formování studentstva a inteligence, s. 92 – 93. Tamtéž je uveden neúplný seznam členů Akademické YMCA, kteří se zúčastnili v odboji, popřípadě zahynuli v koncentračním táboře, z nichž nejznámější byl sekretář Jaroslav Šimsa.
[57]Během druhé světové války bylo např. zlikvidováno vedení Evangelické církve augsburského vyznání ve východním Slezsku (dnes Slezská církev evangelická a.v.) a církev se stala součástí německé evangelické církve, jejíž konzistořsídlila ve Vratislavi. ČERNÝ, Pavel: Církve a náboženské společnostiv ČSSR, s. 166.
[58]Viz HOFFMANN, Bedřich: A kdo vás zabije... Život a utrpení kněžstvav koncentračních táborech. Přerov 1946, 4. vydání; BENEŠ, Josef: Kaine, kde je tvůj bratr? Medailonky českých katolických kněží – obětí fašismu. Praha1971.
[59]ŠOUREK, Miloš: Úsilí o sblížení mezi církvemi. In: Církev v proměnách času, s. 60 – 61.
[60]Rozhovor s Milošem Bičem.
[61]„S Josefemj sme si tykali. Teď si představte, když se v roce 1947 objevil již jako arcibiskup pražský v Domažlicích na vavřinecké pouti, tak jsem si řekl, že ho musím pozdravit. Dopoledne jsme měli bohoslužby, katolíci svoje a my svoje. Odpoledne byla na sokolišti veliká národopisná slavnost. Cestou mě potká katolický katecheta, že ho posílá arcibiskup, že by se chtěl setkat se známými z koncentráku. Šel jsem na sokoliště. Uprostřed bylo pódium, na něm malý arcibiskups fialovou čepičkou a šerpou a důstojní velebníci s náležitým objemem, to byl nápadný rozdíl. Já jsem si říkal, jak ho oslovím. Abych mu políbil prsten, to mě ani nenapadne, to u nás v církvi není zvykem a já si to ani nebudu zvykat. Přece mu ale neřeknu: „Nazdar Pepíku“. Nevěděl jsem tedy jak ho oslovit, ale šel jsem rovnou na pódium a říkám: „Nazdar, já jsem Bič.“ On na to: „Vítám tě hochu“. Postaru mi hned tykal. Jako jsme si byli blízcí i v koncentráku, tak i tady. Hned mě objal a poplácal po zádech. Ti velebníci koukali a valili oči, protože to pro ně bylo něco nezvyklého. Také tisícové zástupy na sokolišti se koukali. V novinách potom psali, že se setkali dva význační představitele dvou význačných církví. Tak jsem se stal význačným představitelem své církve. To bylo takové jedno pěkné bratrské setkání po osvobození.“ Rozhovor s Milošem Bičem.
[62]„S přednáškami to začalo již v Terezíně, kde jsme se setkali s Merellem poprvé v roce 1943. (Merell byl zatčen 14.8.1943 a internovánv Zásmukách, na Pankráci, 20.10.1943 – 5.12.1944 v Terezíně a od8.12.1944 v Dachau. Bič byl zatčen 28.5.1940 a vězněn na mnoha místech, v Terezíně byl do začátku února 1944, poté v Buchenwaldu a od7.1.1945 v Dachau, podle HOFFMANN, Bedřich: A kdo vás zabije..., s. 334 a340.) Světnice byla původně plánovaná pro 45 vězňů, tři pryčny nad sebou po 15. Ve skutečnosti nás tam bylo 45 na jedné pryčně. To nás všechny sbližovalo. To nebylo možné, nějak se tam mezi sebou hádat. To by bylo peklo. Když jsme byli pohromadě, zamkli jsme celu. „Faráři řekni nám něco.“ Tak jsme konali přednášky. Neměli jsme žádný materiál. Mluvili jsme z patra, bez přípravy a bez poznámek. Téma bylo někdy dáno, někdy vyžádáno. Byli jsme dva a měli jsme tam mezi sebou ještě třetího. Byl to čsl. farář ze Kdyně u Domažlic, Linhart Hodík, se kterým jsem se znal ještě z civilu. Nakonec se dostal do Buchenwaldu, když jsem tam byl já, a při operaci tam zemřel. S Merellem jsem se znovu setkal v Dachau. Tam jsme byli pohromadě duchovní všech českých vyznání, která se tam objevila. Byl tam také J. Beran (Beran byl zatčen 6.6.1942 a od 4.9.1942 byl v Dachau, viz HOFFMANN, Bedřich: A kdo vás zabije..., s.330.).“ Z rozhovoru s Milošem Bičem. O těchto ekumenických mezilidských kontaktech a přednáškách v koncentračních táborech napsal Miloš Bič také ve svém příspěvku do sborníku k 70. narozeninám Jana Merella, viz BIČ, Miloš: Před třiceti lety. In: Slovo a život. Sborník studií vydaný k sedmdesátým narozeninám prof. ThDr. Jana Merella děkana Cyrilometodějské bohoslovecké fakultyv Litoměřicích. Praha 1974, s. 13 – 17.
[63]Rozhovor s Milošem Bičem.
[64]Viz LUDVÍK, František: České katolické kněžstvo s národem a lidem v boji, utrpení a práci pro lepší zítřek, s. 44 – 46 (manifest), 47 – 71(porada).
[65]Odlišná situace byla na Slovensku. Poválečné události pečlivě vylíčil VAŠKO, Václav: Neumlčená. Kronika katolické církve v Československu po druhé světové válce I. – II. Praha 1990.
[66]VAŠKO, Václav: Neumlčená II, s. 177 – 184; KAPLAN, Karel: Stát a církevv Československu v letech 1948 – 1953, s. 11 – 18 a 124.
[67]Údajně vybízel k založení „Sboru na ochranu náboženského života a práv“. Vycházel přitom z příkladu spolupráce mezi římskými katolíky a evangelíky přiobraně proti nacistickému duchovnímu útlaku, která byla patrná především v zahraničí. Heidler vybízel k založení grémia, které by preferovalokonkrétní kroky a plány před teoretickými diskusemi. Sbor měl pracovat přirespektování plné autonomie jednotlivých církví a s přísným vyloučenímjakýchkoliv dogmatických diskusí. Jeho hlavním úkolem mělo být pozorováníveřejného života v zemi a reagování na vše, co by ohrožovalo základynáboženství a mravnosti. Jako příklad Heidler uváděl témata: mír ve světě,náboženská vysílání v rozhlase a filmu, ochrana rodiny, zachování náboženství naškolách, ochrana mravů mládeže, respektování nedělního klidu a pod. Informacez dobového tisku od Pavla Zacha. Na sympoziu ve Frankenu v Německuv roce 1978 Heidler vzpomínal např. na spojení s evangelickýmduchovním Přemyslem Pittrem, za kterým jej poslal pražský arcibiskup. VAŠKO,Václav: Neumlčená I., s. 238.
[68]Heidler odešel na podzim 1949 do exilu. Ekumenické vztahy na českém území později nepřímo ovlivnil minimálně ještě jednou a to tím, že z podnětu německých biskupů připravil slavný projev kardinála Berana na Druhém vatikánském koncilu, jímž kardinál podpořil Deklaraci o náboženské svobodě a vyjádřil lítost nad Husovým upálením. K tomuto projevu viz JANDOUREK, Jan:Tomáš Halík. Ptal jsem se cest, s. 134. Ekumenické problematice se věnoval rovněž na stránkách exilového časopisu Studie.
[69]VAŠKO, Václav: Neumlčená II, s. 237 – 238.
[70]Tamtéž.
[71]Viz samostatně vytištěný text výzvy, který vlastním.
[72]K tomuto tématu existuje již dnes rozsáhlá literatura, ve svém textu seopírám především o práce Karla Kaplana a o přehled v Dějiny zemí koruny české II. Praha 1992, s. 268 – 271.
[73]O procesech viz KAPLAN, Karel: Nekrvavá revoluce. Praha 1993.
[74]KAPLAN, Karel: Stát a církev v Československu v letech 1948 – 1953.Brno 1993. I v dalším líčení církevní politiky státu se opírám o tutopráci.
[75]Rychlá a rázná opatření biskupů a Vatikánu proti Katolické akci nakonec zapříčinily neúspěch této akce. Kněží hromadně odvolávali své podpisy pod jejím prohlášením. Katolická akce se nestala hnutím v rámci církve, protože byla okamžitě postavena mimo její řady exkomunikací. Už na podzim 1949 hlásily krajské orgány, že činnost akce v okresech je nulová. Řada pokusů oživit její činnost v letech 1950 a 1951 skončily nezdarem. Osud Katolické akcebyl jedním z mála konfliktů s církví, který komunistická státní moc prohrála. Tamtéž, s. 73 – 92.
[76]O církevních procesech viz např. KAPLAN, Karel: Nekrvavá revoluce, s. 291 –312.
[77]VAŠKO, Václav: Pátá kolona v církvi. Praha 1996, s. 8 – 12.
[78]Citováno podle VAŠKO, Václav: Neumlčená II., s. 104.
[79]Zvláštní přízeň komunistického režimu vůči této církvi symbolizovala skutečnost, že někteří příslušníci či bývalí duchovní církve zastávali důležité odborné funkce v církevním oddělení Národní fronty a poté ve Státním úřadu pro věci církevní. KAPLAN, Karel: Stát a církev v Československuv letech 1948 – 1953, s. 124 – 125.
[80]O poúnorovém postoji Josefa Lukla Hromádky se po roce 1989 vedli mezi evangelíky bouřlivé diskuse a polemiky.
[81]KAPLAN, Karel: Stát a církev v Československu v letech 1948 – 1953, s.122 – 123.
[82]Jen dodávám, že řeckokatolická církev byla v Československu zlikvidována úplně v tzv. „akci P“ v dubnu roku 1950, kdy byli věřící donuceni schválit manifest o přestupu řeckokatolických věřících k pravoslaví.
[83]Důkladné zpracování církevní politiky státu v letech 1953 – 1968 není dosudk dispozici. V současnosti církevní politiku druhé poloviny padesátých let zpracovává Jaroslav Šebek.
[84]KAPLAN, Karel: Stát a církev v Československu v letech 1948 – 1953,s. 163 – 181.
[85]SALAJKA, Milan: Ekumenické kapitoly, s. 58 – 59.
[86]ŘÍČAN, Rudolf: Padesát let Komenského evangelické bohoslovecké fakultyv Praze, s. 70 – 71.
[87]K počátkům Křesťanské mírové konference viz zajímavá práce ze západoevropského pohledu, která považuje Prahu za druhé významné ekumenické centrum vedle Ženevy, HUDAK, Adalbert: Die Prager Friedenskonferenz. Kirche und kommunistischer Totalstaat in der Begegnung. München 1964.
[88]SALAJKA, Milan: Ekumenické kapitoly, s. 60 – 62.
[89]BÍLEK, Jiří: Pomocné technické prapory 1950 – 1954. Vznik, vývoj, organizace ačinnost. Praha 1992.
[90]VAŠKO, Václav: Neumlčená II., s. 213 – 217.
[91]BÍLEK, Jiří: Pomocné technické prapory 1950 – 1954, s. 16 – 17.
[92]Viz portrét J. S. Trojana ve sborníku HALAMA, Jindřich (ed.): 75 letEvangelické bohoslovecké fakulty v Praze, s. 81 – 83.
[93]Informace od Miloše Biče.