Philipp Jakob Spener

Philipp Jakob Spener (13. ledna 1635 – 5. února 1705) bývá právem považován za zakladatele a inspirátora pietismu, ostatně název tohoto hnutí je odvozený od Spenerova díla Pia desideria. Současně je však třeba zdůraznit, že mnohé z názorů, jež byly pro pietismus charakteristické, sám nezastával.

Pocházel z alsaského Rappoltsweileru (nyní Ribeauvillé). Studoval filosofii, teologii a historii ve Štrasburku, kde po kratších studijních pobytech v Basileji a Ženevě svá studia dokončil doktorátem a kde i začal působit jako kazatel.

Od roku 1666 působil jako kazatel ve Frankfurtu v kostele svatého Pavla. Jeho novoty se projevovaly především v oblasti pastorační činnosti. Zaváděl konfirmace, prosazoval posilování disciplíny věřících, zakládal instituce pečující o sirotky a o chudé a poskytující jim práci. S užším kruhem věřících se scházel v takzvaném collegiu pietatis (shromáždění zbožných), jež zprvu nazýval ecclesiola in ecclesia (církvička v církvi).

Hlásal přesvědčení, že víra se musí realizovat činně. Tím vyvolal podezření ze zpochybňování nauky o ospravedlnění, také někteří členové jeho domácího kroužku opouštěli luterství, takže se jeho obec začala štěpit. Aby odvrátil zákaz svého collegia pietatis, otevřel je plně veřejnosti (zprvu shromáždění byla určena jen pro vzdělané muže) a přenesl je z fary do kostela. Namísto „posvátného přátelství“ začal zdůrazňovat zvýšené svěcení neděle. Tato shromáždění nevedl sám, podle biblického vzoru zdůrazňoval aktivitu všech povolaných. Přestože na tuto formu shromažďování kladl velký důraz a tento vzor byl napodobován i v jiných lokalitách, po svém odchodu z Frankfurtu Spener s touto aktivitou ustal.

Svůj nejznámější spis Pia desideria (Zbožná přání, s podtitulem Srdečná touha po bohumilém polepšení pravé evangelické církve) vydal v roce 1675 zprvu jako předmluvu k postile Johanna Arndta, později v témže roce v mírně rozšířené verzi samostatně. Vnější formou se připodobňuje lékařskému pojednání, kdy nejprve určuje diagnózu stavu evangelické církve, pak stanovuje prognózu a nakonec navrhuje způsob jejího uzdravení. Zatímco v chiliastickém výhledu měl být cílem pád papežství a obrácení Židů, k jejich umožnění však bylo nutné nejprve provést reformu samotné evangelické církve.

Jeho návrhy se dotýkaly několika oblastí. Aby mohlo Boží Slovo obsažené v Písmu působit plně, požadoval opuštění principu perikop (vybraných biblických úryvků ke čtení při bohoslužbě) a místo nich jak v liturgii, tak soukromém užití přejít na souvislé čtení (lectio continua), kdy se vybírají navazující úryvky Písma. Činnost domácích kroužků se pak měla orientovat na hlubší výklad biblických textů.

Další jeho důraz spočíval na všeobecném kněžství věřících. Nezpochybňoval roli ordinovaných duchovních při bohoslužbách, avšak v případě nouze měl kdokoli mít právo je zastoupit. Kromě toho se v tomto pojednání zabýval také otázkami, jak přenést víru do chování, jak se chovat při věroučných sporech, či jak zlepšit výuku budoucích kazatelů.

Po dvacetiletém frankfurtském působení Spener v roce 1686 přesídlil do Drážďan, kde získal úřad dvorního kazatele, což bylo nejprestižnější místo v rámci celého luterství. Zde se spřátelil například s Augustem Hermannem Franckem (1663–1723). V té době se již luterství štěpilo mezi zastánce pietismu a luterské ortodoxie a Spener se musel zapojit do kauz svých příznivců.

Názorový nesoulad s kurfiřtem Janem Jiřím III. vedl Spenera v roce 1691 k odchodu do Berlína, kde působil jako konzistoriální rada a probošt Nikolaikirche a kde strávil zbytek života. Své příznivce mohl podporovat hlavně písemně, svůj vliv však uplatnil ve prospěch pietismu i při obsazování farářských míst v Braniborsku a při udělování profesur na nově založené univerzitě v Halle. V roce 1700 se stal kmotrem Nikolause Ludwiga von Zinzendorffa (1700–1760).