„Evangelii gaudium“ očima ekonomů
Zřídka vyvolalo nějaké prohlášení z Říma takový ohlas v německých sdělovacích prostředcích jako apoštolský list papeže Františka. A zcela neobvyklé bylo, že dva vedoucí redaktoři těchž novin, totiž Marc Beise (Der Papst irrt/Papež se mýlí, Süddeutsche Zeitung 30.11./1.12.13) a Heribert Prantl (Kapitalismus tötet/Kapitalismus zabíjí, Süddeutsche Zeitung 7./8.12.13) jej s odstupem jediného týdne posuzovali tak naprosto odlišně. A po nich se ozvali další, vzedmula se celá vlna pobouření nad papežovými výroky, jako jsou např. „absolutní autonomie trhů a finančních spekulací“ (č. 56), „fetišismus peněz“ (55), nerovné rozdělování příjmů jakožto „kořen sociálního zla“ (202), „sociální a ekonomický systém nespravedlivý ve své podstatě“ (59), „ekonomika, která zabíjí“ či „lidé na okraji společnosti považovaní za ‚odpad‘“ (53).
Protože papež zve k dialogu, smíme mu i odporovat, „musíme mu odporovat“ (soudí Beise). Ze skeptických výhrad a námitek vybraných autorů lze sestavit mozaiku se sedmi motivy.
První motiv je nesouhlas s „neobvykle drsnou kritikou kapitalismu“. „Papež ve svém totálním odsouzení ‚vládnoucího systému‘ nediferencuje“ (Beise). Jeho řeč je útočná, ale mlhavá, píše Ulrike Herrmannová: „Čím silnější slova – tím slabší analýza“ (Der Papst und das Kapital, Die Tageszeitung 21.12.13). Papežovy výroky nejsou prý nic jiného než „neurčitá obžaloba příliš svobodného trhu“ (Robert Grözinger, Das christliche Herz der Marktwirtschaft/ Křesťanské srdce tržní ekonomiky, Frankfurter Allgemeine Zeitung 30.12.13).
Tím je naznačen druhý motiv: Papež nezná pravidla fungování hospodářství! „František zřejmě nedostatečně chápe, jak ekonomika funguje, co je její podstatou“ (Rüdiger Jungblut, Der Papst und die Wirtschaft/Papež a ekonomika, Die Zeit 19.12.13). Nelze uvádět jako příklad, že umrzne-li na ulic stařec, nikdo to nezaznamená, zatímco pokles na burze vyvolává pozornost (53) – to není pádný argument. A právě tak nelze konstruovat souvislost mezi lidmi, kteří hladovějí, a těmi, kdo vyhazují potraviny. Pro ekonomiku, říká Jungblut, není určující boj, nýbrž „zákon lepšího“. Hospodářská moc existuje, ale je rozdělena mezi inovativní podnikatele a ty, kdo jejich náskok dohánějí.
Antropologická krize jako důvod finanční krize – takové heslo nic nevysvětluje. Lidská solidarita nemůže nahradit funkci peněz. Peníze vytvářejí v nepřehledných situacích důvěru a stimulují partnery podílející se na směně hodnot ke spolupráci. Rostoucí produktivita kultivuje schopnost pracovat a zvyšuje všeobecný blahobyt. Nerovné rozdělování je prý hnacím motorem hospodářského pokroku a civilizace, jakkoli tento proces neprobíhá současně.
Andreas Luther a Florentine Fritzenová konfrontují papežova tvrzení s výroky konzervativního londýnského starosty Borise Johnsona. Ten vnímá brutální odstředivou sílu ekonomické soutěže a z ní nutně vyplývající nerovnost. Avšak v diskusi o rovnosti a nerovnosti hrají hlavní roli různé lidské talenty. „Čím energičtěji budete třást krabicí s corn flakes, tím snadněji se některá z kukuřičných vloček dostane nahoru. A z toho či onoho důvodu […] se propast mezi příjmem ‚špičkových vloček‘ a těch na dně bude stále zvětšovat“ (Der Kapitalismus, Wurzel des Bösen?/Kořen zla?, Frankfurter Allgemeine Sonntagszeitung 1.12.13).
Z názoru, že papež nedostatečně rozumí ekonomickým a historickým souvislostem, se pak odvíjí třetí motiv. Apoštolský list je prý výrazem „mimořádně nekultivovaného antikapitalismu“. Jeho jádro je nicméně v souladu s biblickou tradicí křesťanství, píše Rainer Hank: „Křesťanství mělo k soukromému vlastnictví odjakživa značně distancovaný vztah a k odsuzovalo bohatství“ (Die Kirche verachtet die Reichen/Církev pohrdá bohatými, FAS 1.12.13); apoštolové kázali chudobu, nikoli obchodnické a podnikatelské ctnosti.
Utopie křesťanského komunismu, pro křesťany prý dodnes lákavá, není dobrým předpokladem k pozitivnímu hodnocení tržního hospodářství, soutěže, soukromého vlastnictví, zisku a bohatství. Naproti tomu existují v dějinách dvě slavné výjimky: španělská pozdní scholastika, která považovala bohatství a soukromé vlastnictví za eticky a teologicky oprávněné, a raně renesanční florentští obchodníci, přesvědčení, že obchodním úsilím a spravedlivým odměňováním napodobují tvůrčí akt samotného Boha.
Grözinger argumentuje jinak: Papežův list způsobil škodu – pokud z něho vyvozujeme, že křesťanství je vůči tržnímu hospodářství nepřátelské. To by však byl naprosto scestný názor, tím bychom se vraceli do doby osvícenství. Neboť teprve tehdy „vznikla hluboká propast mezi liberální politickou ekonomií a křesťanskou teologií“ (Das christliche Herz…). Evropa je centrální oblastí křesťanství – a zároveň je místem vzniku svobodného kapitalistického hospodářství.
S rozmachem křesťanství rostla vážnost práce, řemesel a obchodu. Španělští pozdní scholastikové dokonce objevili, že tržní a peněžní ceny, vypočítávané při volné směně, jsou nakonec ovlivňovány subjektivním hodnocením. „Výroky 266. papeže reprezentují názory mnoha moderních křesťanů, kteří nemají politicko-ekonomické znalosti o skutečně svobodném tržním hospodářství a nevědí, že právě ono vyrůstá z principů jejich víry.“
Dramatické dějiny argentinského hospodářství
Čtvrtý motiv zdánlivě chápe papežův pohled. V popisech situace a v apelech obsažených v dokumentu se prý zrcadlí především dramatické dějiny argentinského hospodářství po pádu vojenské diktatury. Daniel Deckers znalecky líčí postup hyperinflace, privatizace (nařízené Mezinárodní měnovým fondem), radikální deregulace a zadluženosti státu, extrémní vazbu místní měny na dolar, zhroucení finančního trhu a státní bankrot. „To všechno vedlo ke zbídačování širokých lidových vrstev, jehož strukturální příčiny dodnes nejsou odstraněny“ (Der Globalisierungskritiker/Kritik globalizace, FAZ 28.11.13). Avšak poměry v Argentině by se rozhodně neměly aplikovat na situaci jiných tržně orientovaných zemí Latinské Ameriky, ani na světovou ekonomiku jako celek.
Podobně upozorňuje na papežovo selektivní vnímání i Beise: „Někdejší arcibiskup z Buenos Aires se zjevně řídí svými zkušenostmi z Latinské Ameriky. Ale neuvádí to.“ Rahner Hank si všímá, že papežovu regionální perspektivu kromě toho „zásadně ovlivnila v Latinské Americe rozšířená pozdně marxistická ‚teologie osvobození‘. A ta prý nechce chudé osvobodit a zbavit je jejich chudoby, usiluje spíše o „někdy mlhavě, jindy konkrétně koncipovanou proměnu ekonomiky v duchu rovnostářské socialistické společnosti“.
Nic než milosrdenství a almužny pro chudé?
Pátý motiv je obzvláště závažný. Příkladem námitky proti papežovým paušálním soudům je Beiseho tvrzení: „V Německu […] vypadá svět jinak“. Německu se daří dobře, ještě nikdy zde nebylo tolik výdělečně činných lidí. Podnikatelé v praxi uplatňují ústavní příkaz, podle něhož „vlastnictví zavazuje“. Odbory prý mají na mysli prospěch celku, tarifní partneři spolupracují. Globální konkurenceschopnost ekonomiky nicméně vyžaduje škrty týkající se pracovních podmínek a mezd (ty stále častěji klesají pod hranici existenčního minima). A i v Německu existuje chudoba.
Ale to jsou prý stinné stránky na okraji sociální tržní ekonomiky, které lze říkat i kapitalismus. Ani za finanční krize by se nemělo útočit na tržní hospodářství, nýbrž jen na chyby na určitých místech v konstrukci systému. Tržní ekonomika, v níž vládne právo a pořádek, je prý to nejlepší, co lidé dosud vymysleli. A všechny pokusy tento systém opustit, místo aby byl vylepšován, končily zákonitě v nesvobodě, nespravedlnosti a chudobě.
Šestý motiv přestavují úvahy o tom, jak chudobu ze světa odstranit. „Ústředním tématem tohoto papeže je chudoba“, diagnostikuje Jungblut, avšak hned upozorňuje: „Na Zemi žijí v extrémní bídě 1,2 miliardy lidí, což je ovšem o 700 milionů méně než před 30 lety. Chudobu se podařilo zmírnit především v Číně, Indii a Brazílii. Na příkladu Číny je vidět, že dochází-li ke koordinaci ekonomiky prostřednictvím trhu, chudoba ustupuje,“
Papež František může chudým nabídnout pouze milosrdenství a almužny, tvrdí Hank. „Nutným předpokladem k překonání chudoby je tržní hospodářství a kapitalismus, ale to tento papež není schopen nahlédnout“. Hermann píše: „Masy lidí nevyvedla z bídy církev, nýbrž industrializace.“ Za blahobyt vděčí lidstvo právě tomu kapitalismus, jejž František pranýřuje. A starosta Londýna říká, že pomoc milosrdného Samařana onomu poutníkovi, který padl do rukou lupičů, byla tak účinná jedině proto, že byl dost bohatý. Johnson je přesvědčen, že podíl, jímž do státní pokladny přispívají prostřednictvím daně z příjmu zámožní lidé, je dnes mnohem větší než dříve. „Značný počet škol, nemocnic a veřejných staveb je financován těmi skutečně nejbohatšími.“
Sedmým motivem je sémantický přístup. Ingo Pies konstatuje, že ekonomičtí novináři jakožto představitelé veřejnosti a autor apoštolského listu mají problémy s dorozuměním: tvrdí-li kritikové, že papežský dokument se staví vůči kapitalismu absolutně nepřátelsky, nemají pravdu. Pies to vysvětluje takto: Papež se obrací na členy katolické církve. Jde tedy o čistě vnitrocírkevní komunikaci. A tomu odpovídá jazykové vyjádření, které od adresátů vyžaduje znalost teologicko-sociálně-pastoračního jazyka, jenž je součástí svébytných „dějin pojmů“ s dlouhou tradicí.
Kromě toho papež používá mimořádně obrazný jazyk. Jde mu především o změnu osobního smýšlení, a teprve v druhé řadě o reformy struktury. Abychom papežův list chápali adekvátně, „nesmíme zaměňovat tuto vnitřní církevní komunikaci s vnější společenskou komunikací“ („Diese Wirtschaft tötet“/„Tato ekonomika zabíjí“, diskusní dokument 2013-28, Halle 2013).
Prorocká slova
Je pozoruhodné, že reakce vybraných médií se soustřeďuje téměř výhradně na pouhých devět z celkem 310 stran papežského dokumentu. V důsledku toho zůstává jeho centrální obsah a Františkova zamýšlená výpověď v pozadí. Papež si ovšem přeje, aby se církev vydala novým směrem, přestala se shlížet sama v sobě o obrátila se k chudým tohoto světa. Chtěl by zahájit etapu, v niž bude hlásání evangelia vycházet z radosti dané Bohem a zahrnovat i sociální dimenzi. Tento úmysl chtěl také původně rozvinout v sedmi bodech (17).
Konečné členění na pět kapitol tuto původní koncepci překrývá. Druhá kapitola tak působí jako vsunutá. A právě v ní je hospodářský a společenských kontext evangelizace formulován čtverým prorockým NE: proti ekonomice, která některé lidi vylučuje a způsobuje stále nerovnější rozdělování hmotných statků; proti hegemonii kapitálových trhů nad podniky, jejich osazenstvem, politickými rozhodnutími a soukromou sférou; proti finančním obchodům, které se oddělily od reálného hospodářství; proti společenské polarizaci, vedoucí k násilí (53–60).
Místa, odkud zní volání chudých
Naproti tomu je čtvrtá kapitola věnována sociálnímu dosahu evangelizace, nerozlučnému spojení víry a angažovanosti, začleňování chudých do společnosti, způsobům, jak dosáhnout vyrovnaného rozdělování příjmů, otázkám míru a spravedlnosti na národní i globální úrovni.
Čteme-li papežův list v jeho plném rozsahu, docházíme k pěti závěrům.
Za prvé: Papež neodděluje vnitrocírkevní komunikaci od partnerské účasti církve na dialogu v oblasti kultury, vědy, ekonomiky a politiky. A rozhodně nevykazuje náboženství a křesťanskou víru do soukromé sféry a nepopírá jejich veřejný charakter (182).
Je přesvědčen, že různé společenské funkce, postupně se dělící do samostatných systémů, a jejich specifické jazykové projevy lze tvůrčí a kompetentní „překladatelskou“ prací učinit vzájemně srozumitelnými. Tudíž že komunikace v oblasti náboženství a etiky neignoruje pravidla, jimiž se řídí fungování ekonomiky a politiky, ani nejde proti nim. To platí i obráceně: lid Boží je ochoten hledat poučení v hospodářském a společenském vývoji.
Za druhé: Z papežových výroků rovněž nevyplývá, že by sociálněpastorační výzvy ke změně osobního smýšlení přísně odděloval od politického požadavku strukturálních reforem, obrací-li se na rozhodující činitele v ekonomice a ve státě, aby hájili a prosazovali především obecné zájmy (papežovými slovy obecné dobro či obecné blaho) proti soukromým ekonomickým zájmům. Strukturální reformy, které by nebyly provázeny odpovídající změnou smýšlení, papež rozhodně považuje za značně riskantní.
Za třetí: Papež nezatracuje ani trh ani podnikatele ani blahobyt – nýbrž asymetrickou dynamiku distribuce hmotných statků, která způsobuje rozdělení společnosti. Pro chudé nežádá almužny, nýbrž jim chce zjednat právo být členy společnosti.
Za čtvrté: Po tomto objasnění je zřejmá koncepční a jazyková osobitost textu. Papežův list nechce být ani čistě teologicko-dogmatickým pojednáním, ani obsáhlým dokumentem o sociálních problémech, neboť – jak papež prohlašuje – jednostranně interpretovat sociální realitu nebo přicházet se závazným řešením současných problémů není v kompetenci církve (184).
Druhá kapitola je formulována ve stylu „prorocké řeči“. Papež pojmenovává otevřené rány globálního systému a odhaluje tak utrpení lidí na okraji společnosti v tzv. třetím a čtvrtém světě. Protože je zná zblízka z Ria nebo z Lampedusy, lze místa, odkud jejich mnohohlasé volání zaznívá, jazykově identifikovat. Jeho řeč současně připomíná, co je kritériem demokratické společnosti: spravedlnost jako hypotéza morální rovnosti, práva na rovné zacházení, které si občané vzájemně přiznávají. Formální zásada této spravedlnosti zní: Společenské a hospodářské poměry musejí být ospravedlnitelné před těmi, kdo jsou jimi nejvíce postiženi a kdo z nich mají nejméně výhod.
Papež jako obhájce spravedlnosti přicházející z konce světa (což opakovaně zdůrazňuje) posuzuje globální ekonomiku a společnost nikoli ze stanoviska sytého Německa, nýbrž z perspektivy vyřazených lidí tohoto světa – to je přiměřené a oprávněné. Celkově je tento apoštolský list napsán na způsob sociálněpastoračního písemného napomenutí, které je plné pochopení a zároveň rozhodné – právě v tzv. čtvrté kapitole, věnované sociálnímu rozměru evangelizace.
Sociální stát se proměňuje ve finanční demokracii
Za páté: Mnohé námitky jsou kontaminovány podivnou důvěrou v samořídící sílu trhu (jehož – domnělé – eficience je dosahováno na základě všech dostupných informací). Nadšeně proklamovaná myšlenka „sociálního tržního hospodářství“ – to je spíše velká pohádka nebo bojovné politické heslo než přesná diagnóza reálné ekonomiky dnešního Německa. Je tím snad míněna ordoliberální varianta „freiburské školy“, její druhá fáze (kterou sociálně a ekonomicky rozšířil Alfred Müller-Armack), osvícené sociální tržní hospodářství Karla Schillera, iniciativa financovaná elektroprůmyslem a kovoprůmyslem, anebo nějaký sociálně temperovaný kapitalismus, o němž mluvil jezuita Oswald von Nell-Breuning? Je oprávněné vynášet do nebe údajně perfektně fungující systém a zároveň pranýřovat četné (a za marginální prohlašované) formy individálního chybného jednání – a nebrat na vědomí, že chybné jednání vyplývá ze selhání systému?
Jestliže trhy, spočívající na veřejném právním řádu a státních zákonech, fungují, není tím automaticky zaručeno, že také slouží společenské základní normě spravedlnosti pro všechny. Kromě toho vládní zásahy, rozbíjející systém, deformovaly soustavu solidárních pojistek, narušily pravidla pracovního poměru a způsobily mohutné přerozdělování statků zdola nahoru. Sociální stát mutoval do jakési finanční demokracie, stal se státem soutěže a jistoty, veřejně-soukromou sítí ekonomických a politických elit – a tím vznikly přesně ty systémové deficity, které způsobily prohlubování trhlin na úrovni národní i mezinárodní, takže celé skupiny obyvatel nemají přístup k veřejným statkům, jako je práce, bydlení, zdravotní péče a vzdělání.
Papežové kritizují kapitalismus
Podivné je, že papežův list byl přijat jako kritika kapitalismu, i když toto slovo se v něm ani jednou nevyskytuje. Vycítili snad kritikové instinktivně, jak vehementně František svými slovy zastává stanoviska polského papeže? Kritika kapitalismu je skutečně součástí katolické sociální nauky, jejíž principy František cituje, i když si s nimi neví moc rady; papež totiž vysvětluje – v dualitě prostoru a času, celku a části, jednoty a konfliktu, skutečnosti a ideje – své vlastní priority.
Tím spíše je kritika kapitalismu obsažena v pokoncilovém sociálním postoji hlásaném z Říma. Již v roce 1931 posuzoval Pius XI. kapitalistický způsob výroby (tj. tržněhospodářskou soutěž, pružné zásobování penězi, vyspělou techniku a soukromé autonomní podnikání) jako hodnotově neutrální, kdežto společenské mocenské poměry, v nichž výrobní prostředky patří menšině a většina disponuje pouze pracovní silou, zavrhl.
Na to navázal Pavel VI., když odmítl hospodářskou soutěž coby vrcholný regulativní princip ekonomiky a právě tak odsoudil soukromé vlastnictví, protože toto absolutní právo váží méně než vědomí, že pozemské statky jsou určeny všem. Volný mezinárodní obchod porušuje zásady spravedlnosti, je-li moc při vyjednávání nerovně rozdělena, i kdyby s tím oba partneři souhlasili.
Jan Pavel II. si po zhroucení reálně existujícího socialismu položil otázku, zda kapitalismus má pravdu už tím, že z konkurence systémů vyšel jako vítěz. Odpověděl ano – za předpokladu, že je respektována pozitivní role podnikání, sociální vázanost soukromého vlastnictví výrobních prostředků a svobodná kreativita člověka v oblasti ekonomie a jestliže trh nefunguje v institucionálním vzduchoprázdnu, nýbrž je právně a politicky zakotven. Odpověděl rozhodně ne, pokud se hospodářství rozvíjí na úkor velkých skupin obyvatelstva, pokud jsou lidé vykořisťováni a utiskováni, když jim nepatří půda, kterou obdělávají, když se s nimi zachází skoro jako s otroky, když zůstávají na okraji společnosti a nemohou se účastnit společensky organizované práce. Zdá se, že papež František svého polského předchůdce dobře zná.
Z Herder Korrespondenz přeložila Helena Medková