I v době, kdy jsou sdělovací prostředky stále ještě zavaleny materiály a úvahami o teroristických útocích v USA, snad neuškodí věnovat tomuto tématu několik odstavců, a to z hlediska náboženského.
Především: útoky byly s největší pravděpodobností především nábožensky chápanými akty a jejich strůjci umírali s božím jménem na rtech. Byli sice příslušníky islámu, náboženství jiného než je naše, ale přesto náboženství velice podobného křesťanství právě v těch bodech, které se asi uplatnily při motivaci pachatelů: víra v boží posmrtnou odměnu, která může věřícího motivovat, aby obětoval život; přesvědčení o vysoké ceně své pravdy a ochota zasvětit se jejímu šíření; přesvědčení o právu na obranu proti útočníkovi. A islám obsahuje i podobné pojistky proti zkratům, které ovšem v případě extremistů selhávají: víru v boží milosrdenství a slitovnost; zákaz zbytečně zabíjet; teologicky motivovaný ostych stavět se na boží místo a chtít se stát Soudcem stvoření.
Vystupňovaná netolerance a nábožensky motivovaný teror tedy není chybou typickou pro islám, ale společnou mnoha jiným náboženstvím včetně našeho (nemluvě o různých sekulárních ideologiích typu komunismu, které navíc postrádají řadu „pojistek“ běžných u tradičních náboženství).
Toto si samozřejmě někteří pozorovatelé uvědomili a katastrofu z 11. září interpretují jako selhání náboženství – nejen jako osobní selhání několika věřících muslimů. Co z toho plyne pro nás? Myslím, že v první řadě bychom si my všichni, kdo věříme, měli právě na tomto činu, jehož nepřiměřenost je zřetelná, uvědomit i (třeba menší a více spornou) nepřiměřenost leckterého nábožensky motivovaného aktu minulosti, ale i současnosti – například nábožensky onálepkované teroristické bojůvky Severního Irska jsou zjevným příkladem.
Za další: Nesmíme rozhodně dát za pravdu těm, kteří chtějí konflikt chápat jako boj za nějakou nábožensky zabarvenou pravdu, jako džihád utlačovaných muslimů anebo jako křížové tažení ohroženého, avšak nadřazeného Západu. I jako náboženství, církve a věřící bychom měli dávat najevo vzájemnou solidaritu. My všichni, křesťané, muslimové i věřící jiných vyznání jsme byli ohroženi a zasaženi, protože my všichni věříme, že člověk nesmí zbytečně zabíjet, že má naopak být zrcadlem milosti, přicházející shůry. A zlo, které sestalo, nebylo jen něčím přicházejícím „zvenčí“. Koneckonců i letadla nalétávající do mrakodrapů nebyla jistě inspirována koránem, ale nejspíše špatnými hollywoodskými filmy. Rozmezí mezi Zlem a Dobrem tedy neprochází po hranicích států a civilizací, jak nám někteří nyní tvrdí, ale mezi jednotlivými lidmi, ba dokonce uvnitř každého jednoho srdce.
Dále: Každá katastrofa podobného rozsahu je zkouškou umění truchlit a pomáhat pozůstalým. Náboženství v tomto směru většinou umějí pomoci a pomáhají. Obrovská vlna solidarity – penězi, skutkem i modlitbou – byla dobrým znamením ve zlé chvíli a mnoha lidem jistě dodala tolik potřebnou naději.
Tato katastrofa, protože byla záměrně vyvolána lidmi, však vyžaduje také další umění: správně nasměrovat svůj hněv, umět ho doplnit rozumem a milosrdenstvím, a nakonec dojít i ke smíření. Zde je to tím naléhavější a tím těžší, že hlavní strůjci hrůzného činu zahynuli spolu se svými oběťmi, a tak se hněv může reálně obracet jen ke spolupachatelům (byť často asi s vysokou mírou zavinění), anebo dokonce k pouhým obětním beránkům, kteří jen vypadají podobně jako některý z teroristů nebo náhodou patří ke stejné náboženské tradici.
Věřící člověk by myslím neměl volat po okamžitém a bezpodmínečném odpuštění a bránit spravedlivé odplatě – takové gesto sice vypadá velice zbožně, ale není v případě tak velkých zločinů ani realistické, ani spravedlivé, ba dokonce ani dobré, protože přímočaře nahrává zlu. Rozhodně by však měl vyzývat, aby se odplata týkala jen prokázaných zlých činů; aby byla přiměřená míře viny; aby mířila k odpuštění a smíření; a zejména aby Západ ve vztahu k muslimskému světu investoval více do programů rozvojové pomoci než do raket a bojových vrtulníků. Není například asi zlé chtít svrhnout tak šílený režim, jaký vytvořili Studenti koránu – Talibáni – v Afghánistánu. Velmi zlé by ovšem bylo zde zbytečně zabíjet nevinné a nakonec zanechat Afgháncům jen rozbitou a zbídačelou zemi, jako tou dělali Sověti, když byli donuceni své afghánské dobrodružství odtroubit.
A konečně: v historii posledních desetiletí najdeme mnoho událostí, které byly co do počtu nespravedlivě zavražděných srovnatelné s útoky 11. září. Přesto málokterá vzbudila takové emoce a tak silnou reakci. Masové vraždy v řadě míst Afriky, na Blízkém Východě, v Číně, Indonésii, Kambodže, bývalé Jugoslávii, na Srí Lance… sotva si vybavíme všechna místa, všechny bezejmenné tragédie. Tam se ovšem jednalo o lidi většinou chudé, ponížené a ponižované, místa na okraji světa a lidi na okraji společnosti. V případě útoků v USA se útok soustředil na nejpyšnější budovy prvního města zeměkoule, Nového Yorku, a na centrálu nejsilnější světové vojenské moci, Pentagon.
Nejde tak zdaleka jen o zničení šesti tisíc životů, po kterých zůstanou truchlící příbuzní a přátelé a jejichž osud může naplnit lítostí a smutkem i cizího člověka vzdáleného tisíce kilometrů od místa neštěstí. Je to rovněž zničení nebo poškození symbolů, ikon moderní západní společnosti. Můžeme to správně označit za útok na svobodu, demokracii a prosperitu, ale smíme to stejně oprávněně také vnímat jako útok na pýchu a zdánlivou všemohoucnost, na zlaté tele a na nebetyčnou sebejistotu nás obyvatel Západu. Můžeme litovat zbytečně krachujících firem a zničených Rodinových soch, ale také nás možná zamrazí z náhlého připomenutí toho, nač bychom bývali rádi zapomněli: lidské smrtelnosti i stálé nejistoty a nezajistitelnosti našeho pozemského putování.
Je tedy směr útoku vysoce ambivalentní: současně míří na pozitivní hodnoty, které Západ budoval po staletí a které máme jako dědicovéjeho tradice rozvíjet a chránit – a současně nám sahá na falešnou víru našeho náboženství pokroku. Proto i reakce na tento čin jsou ambivalentní. Některé usilují především o obnovení a posílení pravých hodnot: na nemilosrdný útok odpovídají milosrdenstvím k obětem, na zkázu hodnot poctivou prací, na fundamentalismus kritickým a tvořivým myšlením, na náboženství zhouby náboženstvím lásky. Jiné se v ohrožení různých sladkých iluzí ovšem chápou zbraně teroristů, posilují armády, zavírají hranice, omezují občanské svobody a požadují válku.
Modleme se tedy a pracujme pro to, aby reakce prvního druhu převládly. Opak by znamenal sklonit se před zlem a vzít si z něho příklad.