Závěr společné synody německých biskupství
Církev je poslaná Ježíšem Kristem, aby hlásáním jeho poselství a svědectvím života vzbuzovala víru, naději a lásku. Jako "společenství víry, naděje a lásky" (LG 8) dosvědčuje církev příchod spásné doby Boží. "My víme, že jsme přešli ze smrti do života, protože milujeme své bratry“ (1 J 3, 14). Víra, naděje a láska otevírají lidi pro Boha a pro sebe navzájem a zakládají bratrství mezi lidmi.
Církev je podle svědectví Písma svatého v zásadě společenstvím: „Jediný je váš Mistr, vy všichni jste bratři“ (Mt 23,8). Všichni jsou bratři skrze stejné povolání a poslání. „Ačkoliv někteří jsou z Kristovy vůle ustanoveni pro jiné jako učitelé, rozdělovatelé tajemství a pastýři, přece je mezi všemi opravdová rovnost v důstojnosti a v činnosti společné všem věřícím při budování Kristova těla“ (LG 32).
Druhý vatikánský koncil zdůrazňoval pohled na církev jako na bratrské společenství. Svědectví bratrskosti skutečně připadá v naší době zvláštní význam. Lidé si uvědomují nezbytnost solidarity všech ve společné odpovědnosti za osud našeho světa. Vzhledem k tomuto očekávání může církev věrohodně dosvědčovat Boží spásu jako budoucnost světa jen tehdy, bude-li sama svým životem svědčit o bratrství a to bude patrné v jejím institucionálnímu spořádání.
Na poslání církve být nositeli Kristova spásného poslání se podílejí celé obce a všichni jejich členové. Nikdo se nemůže vyloučit ani nemůže být vyloučen ze společné odpovědnosti. Mocí křtu a biřmování se všichni svým způsobem podílejí na Kristově pověření zvěstovat evangelium, budovat jeho obce a zpřítomňovat jeho spásu v liturgickém slavení a svědectvím života. (…)
Kritické a solidární působení křesťanů ve společnostivy žaduje rozmanitost svobodných iniciativ, které způsobují účinnost misionářského a diakonského apoštolátu a nejsou pod přímým vedením a odpovědností úřadu. Kvůli společenské působnosti je zapotřebí obsáhlé spolupráce všech členů a svobodné iniciativy i v právně pojištěných formách.
(pokračování příště, přeložil Ondřej Bastl)