Nepovažuji se za odborníka na terorismus, mezináboženský dialog nebo islám. Téma vztahu islámského terorismu a sílící islamofobie jsem si výrazněji všimnul 15. prosince 2014 v souvislosti s útokem v australském Sydney, kde policii známý recidivista přepadl kavárnu a zadržoval rukojmí až do policejního zásahu.
Média a Islamabade jako politický „kapitál“
Zaujalo mě, že zatímco česká média ten den vesměs informovala o islámském teroristovi (v okně kavárny totiž nechal vyvěsit černou vlajku s arabským nápisem, připomínající vlajku tzv. Islámského státu), australská média doplňovala informaci, že tuto akci odsoudili australští muslimští představitelé, v čele s velkým muftím.1 Pozdější zpravodajství alespoň uvádělo, že se jednalo o „samozvaného šajcha“ či „samozvaného duchovního léčitele“, jehož motivem byla nejspíš jeho kriminální minulost.2 Už dříve jsem zaznamenal skutečnost, že média většinou detailně informují o zvěrstvech islámských teroristů, ale o demonstracích muslimů v západních zemích proti tzv. Islámskému státu (např. v srpnu 2014 v Norsku), různých odsouzeních násilí ve jménu islámu ze strany islámských autorit nebo např. obrázky z Egypta, kde mladí muslimové svými těly chránili kostely koptských křesťanů při bohoslužbách, se mnoho nedozvíme. Samozřejmě toto patří k typickým charakteristikám médií, které reagují na poptávku po senzačních a dramatických zprávách.3 Není to nic nového, když si uvědomíme velký zájem o veřejné popravy v evropských dějinách nebo zpravodajství o „tureckém nebezpečí“ v novověku.4
Novým fenoménem není ani skutečnost, že jsou-li lidé trvale vystavení negativním zprávám, např. o násilných činech, může se u nich projevit neopodstatněný pocit strachu nebo naopak přílišná apatie k násilí. Příkladem iracionálního masového strachu ze zločinu je vznik tzv. morální paniky, která byla už mnohokrát v minulosti zneužita při různých „honech na čarodějnice“ nebo pogromech (např. vůči židovskému obyvatelstvu) a vyznačovala se mimořádnou expresivní silou, nepřiměřeností a senzitivitou.5 Netroufám si tvrdit, že evropské prostředí je dnes už vůči tomuto jevu zcela imunní. V českém prostředí si stačí vzpomenout na poválečné násilí páchané samozvanými soudci a katy na skutečných či domnělých kolaborantech s nacisty.6 Zdá se, že mechanismus morální paniky je účinný zvlášť v kombinaci strachu a neznalosti, resp. snadné manipulovatelnosti lidí. A už tady si můžeme uvědomit, že rostoucí protiislámská hnutí v Evropě mají styčné body s protizápadními demonstracemi v muslimských zemích, když spíše než proti konkrétní hrozbě se bouří proti „kolektivnímu nepříteli“ na základě mediálního obrazu.7 Ne náhodou nejmladší držitelka Nobelovy ceny za mír a bojovnice za práva dětí (hlavně dívek) na vzdělání, Pákistánka Malála Júsufzajová (nar. 1997, v říjnu 2012 přežila útok tálibánského ozbrojence, který ji postřelil do hlavy a do krku, když se autobusem vracela ze školy; léčila se v britském Birminghamu, kde poté nastoupila do školy), při svém projevu v OSN v červenci 2014 řekla: „Extremisté se knih bojí, síla vzdělání je děsí. Kniha a pero - to jsou naše nejsilnější zbraně. Jedno dítě, jeden učitel, jedna kniha a jedno pero můžou změnit svět.“8
Bylo jen otázkou času, kdy v rostoucím strachu z „islámského nebezpečí“ někteří populisté rozpoznají „politický kapitál“, který je možné využít. V německém Sasku (na německé poměry region s jedním z nejnižším zastoupením muslimské menšiny) se tohoto kapitálu rozhodl využít aktivista Lutz Bachmann (nar. 1973) s bohatou kriminální minulostí (napadení, krádeže, držení drog, v roce 2008 před trestem uprchnul do Jižní Afriky, kde dva roky žil pod falešnou identitou, než byl odhalen přistěhovaleckými úřady a předán zpět do Německa, kde si odseděl dva roky ve vězení) s občanským hnutím PEGIDA (zkratka z německého Patriotische Europäer gegen die Islamisierung des Abendlandes, tj. Vlastenečtí Evropané proti islamizaci Západu), které od října 2014 organizuje demonstrace proti islamizaci Německa. V českém prostředí se rozhodl tento strach využít Tomio Okamura (nar. 1972), podnikatel v cestovním ruchu, senátor (od 2012) a zakladatel hnutí Úsvit (v roce 2013), které se podle výzkumů už delší dobu pohybuje pod hranicí volitelnosti. Není bez zajímavosti, že Tomio Okamura se narodil v Tokiu moravské mamince a japonskokorejskému otci, kvůli čemuž byl v silně xenofobní japonské společnosti coby míšenec považován za méněcenného, proto se usadil v Čechách. Koncem prosince 2014 začal na svém veřejném profilu na Facebooku zveřejňovat texty, zaměřené proti muslimům. V jednom z nich mimo jiné uvedl: „Nezaznamenal jsem ani jeden veřejný protest muslimů proti barbarským zločinům muslimských teroristů.“9 Mediálně známější se stal Okamurův návod „na ochranu našeho demokratického způsobu života a na ochranu dědictví našich předků před islámem“ z 3. ledna 2015, který na úvod nového roku nabídl společnosti určitý test zkoušející naši hloupost a ochotu nechat se manipulovat.10 Budoucnost zřejmě teprve ukáže, zda jde jen o momentální záležitost nebo dlouhodobější fenomén.11
Papež František o islámu a odsouzení násilí ve jménu náboženství
Docela mě překvapilo, že tyto trapné Okamurovy návrhy byly impulsem, aby se o tématu „úcty k jiným náboženstvím“ začalo více hovořit. Zřejmě s ohledem na mé reakce na sociální síti mě požádali, abych se k tomuto tématu vyjádřil na názorové stránce Perspektiv, přílohy v Katolickém týdeníku. Mrzelo mě, že diskusi nepodnítila spíš slova papeže Františka, který se k tématu opakovaně vyjádřil především při mezináboženských setkáních (např. v Albánii a Turecku). Zvlášť mě zaujala dvě témata, o kterých papež psal ve svém listu těžce zkoušeným křesťanům na Blízkém východě z 21. prosince 2014: o důležitosti dialogu a o islámu jako náboženství míru12 Podle papeže je důležitá spolupráce křesťanů s příslušníky jiných náboženství, s židy a muslimy a není jiné cesty: „Dialog je tím důležitější, čím je situace obtížnější. Není jiné cesty. Dialog založený na postoji otevřenosti, v pravdě a lásce, je také nejlepším lékem na pokušení náboženského fundamentalismu, který je opravdovou hrozbou pro věřící všech náboženství.“ Dále uvedl, že křesťané na Blízkém východě mohou pomoci svým muslimským spoluobčanům nacházet autentičtější obraz islámu, „po kterém touží tolik z nich (tj. muslimů), kteří opakují, že islám je náboženstvím míru“. Zároveň papež zopakoval, že je třeba, aby všichni náboženští vůdci jednomyslně a jednoznačně odsoudili zločiny a odmítli jejich ospravedlňování náboženstvím. A také papež zopakoval apel na mezinárodní společenství, aby podpořilo mír a co nejdůrazněji odsoudilo obchod se zbraněmi.
Čekal jsem, zda papežova zmínka o islámu jako „náboženstvím míru“, vzbudí nějakou reakci a kladl jsem si otázku, zda to víc pobouří tamější křesťany, kteří mají přímou zkušenost ohrožení islámským terorismem i s islámem (v jeho mnoha různých podobách) nebo zda se větší odpor zvedne v táboře evropských kritiků islámu. Takto se papež vyjádřil již několikrát a je třeba jeho slova číst pozorně. Papež to neříká jako svůj názor, ale jako názor mnoha muslimů, kteří nechtějí být spojováni pouze s terorismem. Papež věří, že toto tvrzení je upřímné. Např. na tiskové konferenci během letu z Istanbulu do Říma 30. listopadu 2014 uvedl: „Začněme islamofobií – je pravda, že teroristické akce, nejenom v blízkovýchodní oblasti, ale také v Africe, vyvolávají reakci typu: „Je-li toto islám, tak se rozzlobím“. Mnohé a mnohé muslimy to uráží a tvrdí: „Ne, my nejsme takoví. Korán je knihou pokoje, prorockou knihou pokoje. Islám není takový“. Chápu to a upřímně si myslím, že nemůžeme o všech muslimech mluvit jako o teroristech. Stejně jako nelze říci, že by všichni křesťané byli fundamentalisté, ačkoli takovéto skupinky také mezi sebou máme, jako ve všech náboženstvích.“13 Důležité je, že papež hned dodal, jak je důležité, aby „všichni představitelé islámu jasně promluvili a odsoudili teroristické činy.“14
Odmítání násilí ve jménu náboženství ve svých projevech papež František neustále připomíná (a navazuje tím na své předchůdce). Např. v rámci mezináboženského setkání v albánské Tiraně dne 21. září 2014 řekl: „Autentické náboženství je zdrojem pokoje a nikoli násilí! Nikdo nemůže užívat jména Božího k páchání násilí! Zabíjet ve jménu Boha je obrovské rouhání! Diskriminovat ve jménu Boha je nelidské.“15 Ve stejný den v promluvě k diplomatickému sboru v Tiraně papež řekl: „Nikdo ať si nemyslí, že se může zaštiťovat Bohem při plánování a uskutečňování násilných a utlačovatelských skutků! Nikdo ať si nebere náboženství za záminku svých činů popírajících lidskou důstojnost i základní práva člověka, zejména práva na život a náboženskou svobodu všech!“16 O dva měsíce později, 28. listopadu 2014, při setkání s muslimskou obcí v Turecku papež prohlásil: „Jako náboženští představitelé máme povinnost odsoudit každé porušení důstojnosti a lidských práv. Lidský život, dar Boha Stvořitele, má posvátný charakter. Proto násilí, které hledá náboženské ospravedlnění, zasluhuje nejrozhodnější odsouzení, protože Všemohoucí je Bůh života a pokoje.“17
Katolická církev o nekřesťanských náboženstvích
Svoji úvahu nad dotazem, zda křesťané mohou a mají mít úctu k jiným náboženstvím, jsem v Perspektivách začal odkazem na tzv. zlaté pravidlo, tj. „co nechceš, aby ti dělali jiní, nedělej ty jim“, které je možné najít v různých kulturách. Připadá mi logické, když chci, aby druzí respektovali můj život, mé přesvědčení, moji víru, měl bych i já projevit úctu k nim. V evangeliích je tato všeobecně rozšířená zásada ještě zesílena pozitivním vyjádřením („Jak chcete, aby lidé jednali s vámi, jednejte i vy s nimi.“ Lk 6,31), požadavkem neoplácet špatné jednání a dokonce milovat své nepřátele („Milujte své nepřátele. Dobře čiňte těm, kteří vás nenávidí. Žehnejte těm, kteří vás proklínají, modlete se za ty, kteří vám ubližují. Tomu, kdo tě udeří do tváře, nastav i druhou, a bude-li ti brát plášť, nech mu i košili! Každému, kdo tě prosí, dávej, a co ti někdo vezme, nepožaduj zpět.“ Lk 6,27-30). Tento požadavek je velmi nesnadným úkolem, který se zdá jít proti lidské logice v situaci, kdy bychom měli milovat ty, kdo dávají příkaz k vraždění a bombardování, jak uvedl papež František v kázání v Domě sv. Marty (18. června 2013).18 Přesto máme usilovat o dokonalost Otce v nebesích, který „dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé“ (Mt 5,45).
Je dobré si připomenout, že křesťané se v minulosti mnohdy uchýlili k násilí a páchali odporné činy v přesvědčení, že zápas za „pravdu Boží“ a „spásu duší“ je důležitější než lidské životy. Ještě v době před II. vatikánským koncilem panovalo v katolické církvi přesvědčení, že svoboda by měla být zaručena pouze pravdě. Naopak lež nebo omyl neměly mít právo na existenci, mohly být pouze omezeně tolerovány. Konkrétně to např. znamenalo, že stát s většinou katolických křesťanů musí být státem katolickým, ve kterém příslušníci jiných vyznání mohou být pouze tolerováni, ale nemají právo vyznávat svojí víru veřejně. Naopak ve státech s katolickou menšinou se vyžadovala pro katolickou církev a její věřící svoboda. Tento přístup byl odmítnut po bouřlivých diskuzích na II. vatikánském koncilu poukazem na skutečnost, že nositeli práv nejsou pravda nebo omyl, nýbrž konkrétní lidé. Právo na náboženskou svobodu je založeno na důstojnosti člověka, stvořeného k obrazu Božímu, a to i v případě, když žije v omylu nebo v neznalosti víry. Deklarace o náboženské svobodě Dignitatis humanae (DH, 7. prosince 1965) uvádí, že „všichni lidé... jsou mravně zavázáni hledat pravdu, především náboženskou a jsou zavázáni přidržet se poznané pravdy, a podle jejích požadavků zařídit celý svůj život.“ (DH, 2) Tuto povinnost však nemohou splnit, jsou-li vystaveni vnějšímu nátlaku. Zároveň deklarace dodává, že právo na náboženskou svobodu souvisí s přirozeností osoby, z čehož plyne že „právo na tuto svobodu patří i těm, kdo neplní povinnost hledat pravdu a přidržet se jí“ (DH, 2). Podobně pastorální konstituce o církvi v dnešním světě Gaudium et spes (GS, 7. prosince 1965), když mluví o svědomí („Věrnost svědomí spojuje křesťany s ostatními lidmi při hledání pravdy a při pravdivém řešení mnoha mravních problémů.“ GS, 16), konstatuje, že „nezřídka se stává, že se svědomí vlivem nepřekonatelné neznalosti mýlí, avšak tím neztrácí svou důstojnost.“ (GS, 16)19 Přestože v kontextu své doby působily tyto úvahy jako novinka, jednalo se spíš o nový přístup, založený na znovuobjeveném tradičním učení církve, že k víře nesmí být nikdo nucen.20
Ve vztahu k nekřesťanským náboženstvím nejde jen o projev humanismu nebo o novou misijní taktiku, ale o přesvědčení, že všichni lidé tvoří jedno společenství, mají jeden původ a jeden poslední cíl, Boha, jak je uvedeno v předmluvě deklarace o poměru církve k nekřesťanským náboženstvím Nostra aetate (NA, 28. října 1965).21 V deklaraci je s odkazem na patristickou nauku o „semenech logu“ uvedeno, že katolická církev neodmítá nic, co je v těchto náboženstvích pravdivé a svaté a oceňuje mnohé způsoby chování a života, pravidla a nauky.22 U stručných charakteristik uvádí konkrétní příklady společných nebo blízkých prvků.23 Na druhou stranu nepřehlíží mnohé rozdíly a připomíná svojí povinnost neustále hlásat Krista, ale zavrhuje jakoukoliv diskriminaci a utiskování lidí pro jejich rasu, barvu pleti, sociální postavení nebo náboženství „jako cizí Kristovu smýšlení“.24
Úcta k druhým a svoboda slova
Teroristický útok na redakci francouzského satirického časopisu Charlie Hebdo v centru Paříže dne 7. prosince 2015 nejenom připomněl Evropanům, že není možné podceňovat riziko související s válkou proti tzv. Islámskému státu, ale především znovu rozvířil diskusi o svobodě slova a jejích případných mezích. Ocenil jsem okamžité odsouzení tohoto brutálního útoku ze všech stran, včetně muslimských komunit ve Francii a ve světě. V určitém smyslu pomohlo, že mezi oběťmi teroristů byl muslimský policista, který na místo útoku dorazil a snažil se zločince zastavit. O dva dny později při souvisejícím útoku v židovském obchodě s košer potravinami v Paříži pomohl muslimský prodavač několika zákazníkům se ukrýt a jeho informace policii údajně výrazně pomohly při zásahu. Takže je na první pohled zřejmé, že nešlo o konflikt muslimů s ostatními lidmi.
Pochopitelná vlna solidarity se zavražděnými redaktory byla vyjádřena heslem „Je suis Charlie“ (Já jsem Charlie.). Myslím si, že je možné chápat to jako vyjádření nesouhlasu s brutálním zločinem a útokem na novináře, na který jsme v naší západní civilizaci zvlášť citliví. Na druhou stranu to nemusí znamenat souhlas s konkrétní prací redaktorů. Satirický týdeník Charlie Hebdo (s podtitulem „nezodpovědný časopis“) je známý svojí kritikou a zesměšňováním nejenom islámu, ale i dalších náboženství nebo politiků atd. Vznikl v roce 1970, když byl zakázán jeho předchůdce týdeník Hara Kiri kvůli karikatuře na titulní straně u příležitosti úmrtí generála de Gaulla.25 V letech 1981-1992 nevycházel kvůli nedostatku financí. Naopak v souvislosti s přetisknutím dánských karikatur proroka Mohammeda si vysloužil kritiku například tehdejšího francouzského prezidenta Jacquese Chiraca, který odsoudil všechny zjevné provokace a uvedl, že je třeba se vyhnout čemukoliv, co může ublížit přesvědčení někoho jiného, především náboženské přesvědčení. Svoboda projevu by měla být vykonávána v duchu zodpovědnosti. Kvůli karikaturám proroka Mohammeda kritizoval týdeník v září roku 2012 rovněž Vatikán. Tiskový mluvčí Federico Lombardi tehdy mimo jiné uvedl: “Hluboká úcta k víře, posvátným textům, významným postavám a symbolům různých náboženství je zásadním předpokladem pokojného soužití mezi národy... Satirický týdeník neospravedlnitelně a necitlivě provokuje a uráží muslimské věřící.”26 Nedlouho poté, 7 listopadu 2012, se v souvislosti s vášnivými diskusemi během kampaně ohledně návrhu zákona „manželství a adopce pro všechny” na titulní stránce týdeníku objevila karikatura kopulující Trojice s titulkem „Vingt-Trois má tři tatínky“, což byla narážka na číslovku obsaženou v příjmení pařížského arcibiskupa a kardinála. Tentokrát však Vatikán nereagoval, ale několik tisíc katolických věřících protestovalo prostřednictvím petice.
To jsou důvody, kvůli kterým se někteří lidé (v českém prostředí vzbudil největší pozornost zřejmě Tomáš Halík) ohradili proti označení „Je suis Charlie“ a kritizovali snahu „oslavovat nešťastné oběti z řad redakce satirického časopisu jako hrdiny a symboly naší kultury“.27 Diskuse vzbudilo rovněž vyjádření papeže Františka, který při své tradiční tiskové konferenci ne palubě letadla při letu ze srílanského hlavního města Colombo do filipínské Manily dne 15. ledna 2014. Místo dvou důležitých vět („Ve jménu Boha však nelze zabíjet, protože to je něco úchylného.“ a „Se svobodou je nutné nakládat tak, abychom neuráželi.“) zaujala papežova slova: „Je sice pravda, že nemáme reagovat násilím. Pokud však tady můj přítel doktor Gasbarri, pronese nadávku na adresu mé maminky, náleží mu rána pěstí. Není možné provokovat, hanobit víru druhých.“28 Schvaluje snad papež násilnou reakci na urážku? Objevily se úvahy ohledně možné dezinterpretace nebo špatném překladu papežových slov.29 Papež se nakonec k tomuto výroku vrátil během další tiskové konference během zpátečního letu z Filipín do Itálie a upřesnil, že chtěl jen ilustrovat, že teoreticky se shodneme na uznání svobody slova a odmítnutí násilné reakce, ale v praxi přesto hrozí, že můžeme druhé vyprovokovat.30
Humor, satira a křesťanství
Jak už jsem uvedl, tak i s ohledem na tzv. zlaté pravidlo se hlásím k úctě a respektu vůči druhým a totéž bych si přál já od nich. V již zmíněném projevu při mezináboženském setkání v Tiraně papež František uvedl, že netolerance vůči tomu, kdo má odlišné náboženské přesvědčení, je dnes obzvláště „záludným nepřítelem“ a také že ke skutečné náboženské svobodě nestačí pouze právní úprava, nýbrž je potřeba vytvářet „prostředí úcty a spolupráce... za účasti všech, včetně těch, kteří žádné náboženské přesvědčení nemají“.31
Na druhou stranu mi na papežově vyjádření vadí poněkud jednostranné hodnocení „dědictví osvícenství“. Vždyť osvícenské odmítnutí náboženství, resp. odmítnutí „dogmatického náboženství“, jeho dominantní role ve společnosti a především jeho autorit, bylo jasnou reakcí Evropy, vyčerpané hlubokým náboženským rozdělením a náboženskými válkami.32 Ponechme stranou, že i osvícenský pokus nalézt alternativní zdroj autority v lidském rozumu a jeho optimistická víra v rozum a člověka utrpěla „nelidským“ násilím během revolucí, světových válek a totalitních režimů. Každopádně osvícenský „věk rozumu“ přispěl k prosazení řady hodnot, např. myšlenky tolerance a svobody náboženského vyznání, ke kterým se po dlouhých vnitřních sporech postupně přihlásila také katolická církev (viz např. citáty z koncilních dokumentů výše) a dnes to hodnotíme jako pozitivní věc.
Myslím si, že není možné pominout roli satiry a karikatur v zápase s lidskými strukturami, které se dožadovaly či dožadují nedotknutelnosti a nechtějí být vystaveni kritice a pochybnostem. A zdaleka se nejednalo jen o „laskavý osvobozující humor a ironii“, ke kterému se jako ke „tváři naší kultury“ ve svém textu hlásil Tomáš Halík. Za urážku Jeho Veličenstva hrozil před sto lety v rakousko-uherské monarchii trest těžkého žaláře v délce jednoho roku až pět let. V době nacistické a komunistické totality byla karikatura a satira vůči autoritám rovněž trestána, ačkoliv mnohým pomáhala přežít nelehké období. Dále jsem si vzpomněl na „křesťanský“ satirický časopis Uhlí, který v 90. letech 20. století sloužil jako určitý ventil pro frustrace plynoucí z konfrontací s církevními autoritami a různými „zbožnými dušemi“, jejichž terčem kritiky byl na české poměry velmi kvalitní časopis pro mládež Anno Domini.
Je humor slučitelný s náboženstvím? Platí snad citát jednoho ze zavražděných francouzských karikaturistů Georgese Wolinského (1934–2015 ): „„Humorista nemůže věřit v Boha. Humorista bojuje s vyráběním všech legend vysvětlujících nevysvětlitelné.“?33 Nebo naopak platí tvrzení současného kardinála Waltera Kaspera (nar. 1933, kardinálem od 2001), který humor považuje za jeden ze základních rysů křesťanské víry: „Ke křesťanské víře proto patří především humor; a nedostatek humoru a podrážděnost, jimž jsme v současné církvi a teologii tolik propadli, jsou možná nejvážnějšími námitkami, které lze vznést proti současnému křesťanstvu... Humor je postoj, který nechává člověka být zcela lidským a pouze lidským, protože být Bohem nechává jen Boha a všechny ostatní nároky na absolutní důstojnost odhaluje v jejich směšnosti. "Ten, jenž trůní v nebesích, se /jim/ směje." (Ž 2,4) Správné rozlišování mezi člověkem a Bohem je tedy protikladem zvířecí vážnosti hříchu.“?34 I přes výše uvedené citáty ani papeži Františkovi (nar. 1936) neschází smysl pro humor a ve svém proslovu k římské kurii 22. prosince 2014 mezi „kuriálními nemocemi“ jmenoval „nemoc pietních tváří, totiž nevrlých a sveřepých lidí, kteří se domnívají, že k vážnosti potřebují melancholickou a přísnou tvář a s druhými – zvláště těmi, které považují za podřadné – zacházejí rigidně, tvrdě a arogantně.“ Pokračuje, že „tato teatrální přísnost a neplodný pesimismus jsou ve skutečnosti symptomem strachu a vlastní nejistoty.“ Proto navrhuje: „Neztrácejme tedy onoho radostného ducha, oplývajícího humorem, ba sebeironií... Velice nám prospěje dobrá dávka zdravého humoru.“35
Co dělat?
To bylo mnoho slov a mnoho teorie, takže bych si na závěr dovolil pár snad trochu konkrétnějších doporučení, i když se v této oblasti nepovažuji za zcela kompetentního.
1) V první řadě je třeba odmítnout jakékoliv násilí ve jménu náboženství a také fundamentalistické a extrémistické formy výkladu náboženství a jejich posvátných textů.
2) Zároveň je třeba také odmítnout rozdmýchávání nenávisti vůči skupinám obyvatel na základě rasy, sociálního postavení nebo náboženského vyznání. Je třeba odmítnout pojetí „kolektivní viny“ a respektovat např. skutečnost mnohosti islámu a jeho různých forem.36 Je dobré si uvědomit, že v současnosti v České republice organizované protesty proti islámu se snaží především zneužít obavy z mediálního obrazu islámu a vědomě šíří zkreslené a neúplné informace o islámu. Mnohé komentáře se shodují v tom, že islamofobií zostřené vztahy mezi nemuslimskou většinou a muslimskou menšinou obyvatel Evropy v podstatě jen nahrávají islámským extrémistům a zřejmě jsou i jedním z cílů jejích útoků a brutálních činů.37
3) Spolu s nositelkou Nobelovy ceny Malálou Júsufzajovou jsem přesvědčen, že jednou nejlepších zbraní proti extremismu a fundamentalismu, ať už islámského nebo protiislámského, je vzdělání. Zájemcům o základní informace o islámu mohu vřele doporučit knihy orientalisty a afrikanisty (a zároveň katolického křesťana) Luboše Kropáčka. V roce 2013 vyšel knižní rozhovor, v němž se vyjadřuje i k řadě aktuálních otázek.38 Jako určitá první pomoc, resp. první informace, v případě strachu z informací předkládaných odpůrci islámu je možné s užitkem použít novou knihu orientalisty Bronislava Ostřanského s názvem Atlas muslimských strašáků, která ve stručných heslech vysvětluje řadu termínů.39 Třetím tipem je sice starší, ale velmi dobrá kniha teologa Pavla Hoška, kolegy z Evangelické teologické fakulty, kazatele Církve bratrské, o křesťanské víře v pluralitě náboženství.40 S užitkem je možné si přečíst také jeho seriál o násilí v jednotlivých náboženstvích, který vycházel v roce 2008 v časopisu Bratrstvo a který je dostupný na internetu.41
4) Podle možností a s ohledem na místní situaci by bylo vhodné pokusit se navazovat kontakty s muslimy žijícími v sousedství, neboť dialog je také lékem na pokušení náboženského fundamentalismu a slouží k lepšímu vzájemnému poznání. Ostatně případné rozšíření islamofobie, zvlášť mezi křesťany, by šlo na vrub představitelů křesťanských církví. Ekumenická charta (Charta Oecumenica) neboli Směrnice pro růst spolupráce mezi církvemi, slavnostně podepsaná 22. dubna 2001 ve Štrasburku předsedou Konference evropských církví a předsedou Rady evropských biskupských konferencí (tehdy jím byl pražský arcibiskup kardinál Miloslav Vlk), obsahuje ve 3. části (Naše společná zodpovědnost v Evropě) v článku 11 úmysl: „Chceme zintenzívnit na všech úrovních setkání křesťanů a muslimů, jakož i dialog mezi křesťanstvím a islámem. Zvláště doporučujeme vzájemné rozhovory o víře v jediného Boha a objasnění chápání lidských práv.“ A dále je uvedený dvojí závazek: „Zavazujeme se, že budeme k muslimům přistupovat s úctou; že se budeme spolu s muslimy podílet na společných záležitostech.“42 Je pravdou, že v souvislosti s podpisem Ekumenické charty u nás, k němuž došlo při slavnostní ekumenické bohoslužbě v modlitebně sboru Církve bratrské v Soukenické ulici v Praze dne 22. ledna 2007, byl vztah s islámem jedním z diskutovaných bodů. Výtka, že závazek „rozvíjení vztahů s islámem“ je jednostranný, protože muslimové dokument nepodepisují, zcela nechápe charakter a smysl charty.43 V chartě představitelé křesťanských církví zformulovaly některé naléhavé otázky v Evropě, za které cítí spoluzodpovědnost i s ohledem na historii, v níž „selhání křesťanů současně způsobilo v Evropě i za jejími hranicemi mnoho zlého“ (čl. 7).
Je škoda, že existuje tak málo společných prohlášení, ve kterých by veřejně vystoupili zástupci křesťanských církví, představitelé židovských a muslimských obcí, podobně jako na tiskové konferenci 9. prosince 2004 v případě Prohlášení církví a náboženských společností v ČR k problematice eutanázie a doprovázení umírajících.44 Ostatně neznám detaily, proč v případě Společného prohlášení k teroristickým útokům ve Francii z 10. ledna 2015 zástupce muslimů scházel (může to souviset s nejednotností muslimů v ČR).45 Lze jen doufat, že závěrečná slova z tohoto společného prohlášení nebudou jen dalšími frázemi, ale budou je následovat konkrétní kroky: „Za této situace vyjadřujeme přesvědčení, že i přes hněv a bolest, které s sebou terorismus a extremismus přinášejí, je stále třeba trvat na základních principech otevřené společnosti. Především pak na svobodě projevu, na lidských právech, ale také na vzájemném respektu náboženství a kultur i na hledání cest společného soužití.“
1 Muftí je muslimský vzdělanec, který je kompetentní k vydávání právních dobrozdání (tzv. fatwa). V řadě zemí existuje post velkého nebo nejvyššího muftího, který bývá považován za autoritu, ale rozhodně ne všemi muslimy. V islámu totiž neexistuje jednoznačně daná hierarchie autorit.
2 Když se symbolem útoku na redakci týdeníku Charlie Hebdo v Paříži stala tužka, tak jsem si vzpomněl na útočníka ze Sydney, který na starších záběrech při odchodu ze soudní síně ukazoval své propisovací pero a tvrdil: „Tohle pero je mou zbraní. A tato slova jsou mé náboje.“ Kromě závažnějších trestných činů byl obviněn z toho, že psal hrubé dopisy rodinám vojáků padlých v boji proti islámským radikálům.
3 „Média... touží po dobrodružství, napětí, dramatičnosti a vzrušení. Média z hlediska své podstaty více lákají projevy abnormality, nekonformity a různé formy deviantního chování než standardní situace a stavy bezpečí, které ničím nevybočují z normálního průměru.“ URBAN, Lukáš, DUBSKÝ, Josef, MURDZA, Karol. Masová komunikace a veřejné mínění. Praha, 2011, s. 172.
4 Turek se velmi rychle stal zosobněním obecné hrozby, nepřítele, trestu Božího, ukrutného krvežíznivce a utlačovatele křesťanů atd. O těchto obrazech a stereotypech v českém prostředí pojednal důkladně: RATAJ, Tomáš. České země ve stínu půlměsíce : obraz Turka v raně novověké literatuře z českých zemí. Praha, 2002.
5 URBAN, Lukáš, DUBSKÝ, Josef, MURDZA, Karol. Masová komunikace a veřejné mínění. Praha, 2011, s. 194.
6 Z mnoha pramenů je možné zmínit např. vzpomínky (konkrétně kapitola VI. Břevnov a Broumov po válce) OPASEK, Anastáz. Dvanáct zastavení : vzpomínky opata břevnovského kláštera. Praha, 1997 (3. opravené a doplněné vydání).
7 V roce 2006 jsem např. uvedl, že proti karikaturám proroka Mohameda demonstrovali lidé, kteří nedávno zřejmě ani nevěděli, že existuje nějaké Dánsko, neznali jeho vlajku (mimochodem s křesťanským symbolem kříže) a rozhodně nečetli jeho denní tisk. VAŇÁČ, Martin: Jak reagovat na karikatury proroka ? Getsemany 2006, č. 3, s. 46-47. Dostupné z: http://www.getsemany.cz/node/826 [cit. 2015-01-21]
O roli médií v souvislosti s islamofobií hovořil např. politolog Pavel Barša v rozhovoru: „Česká islamofobie má více příčin. Za prvé se strašně lehce prodává. V televizi vidíme násilnosti džihádistů každý den, a naopak není žádnou mediální breaking news, že drtivá většina muslimů je mírumilovná a chce žít v klidu. Myslím, že je to i odpovědnost novinářů, kteří by se měli snažit vyvažovat disproporci mezi četností obrazů brutality a statistickým faktem normálnosti muslimské většiny.“ Filosof a politolog Pavel Barša: O xenofobii a selháních levice. Novinky.cz, 29.12.2014. Dostupné z: http://www.novinky.cz/kultura/salon/356842-filosof-a-politolog-pavel-bar... [cit. 2015-01-21]
Do třetice ještě jeden možná trochu provokativní citát o historických kořenech české xenofobie: „Historicky vzato – česká xenofobie má základ i v tom, že naše dějiny nikdy neprovázely osudy mořeplavců, dobrodruhů, misionářů a obchodníků. Uvězněni v kotlině uprostřed Evropy a začleněni do nepříliš dynamického rakouského mocnářství jsme v éře novověku nikdy neměli možnost sdílet koloniální aspirace sousedních evropských států a národů... Naše postavení nám neumožnilo tuze si rozšiřovat rozhled, a naopak posilovalo představu pro nás typickou, že „všude dobře, doma nejlépe“ nebo „co je české, to je hezké“, popřípadě nepříliš duchaplnou legendu o „zlatých českých rukách“.“ MENDEL, Miloš. Islámská výzva. Brno, 1994, s. 46.
8 Extremisté se knih děsí, řekla v OSN školačka, kterou postřelil Taliban. idnes.cz, 12.7.2014. Dostupné z: http://zpravy.idnes.cz/malala-yousafzai-prednese-projev-na-sve-sestnacte... [cit. 2015-01-21]
9 Zaujalo mě, že 19. ledna 2015 jsem tento text a obsáhlou diskuzi k němu na veřejném profilu Tomia Okamury již nenašel. Nalezl jsem pouze svůj odkaz na demonstraci v Norsku, kterým jsem 30. prosince 2014 upozornil na skutečnost, že protesty muslimů např. proti tzv. Islámskému státu se konají.
10 Např. hned v úvodní větě se „radikální islám“ proměnil v „islám“: „Přemýšlel jsem nad radikálním islámem a nad tím, co tedy můžeme dělat konkrétně my sami, jako občané, v místě bydliště na ochranu našeho demokratického způsobu života a na ochranu dědictví našich předků před islámem?“ Předmětem parodií na sociálních sítí se stal např. bod č. 6, v němž Okamura navrhuje: „Můžeme svůj nesouhlas vyjádřit i obchodně, nekupovat si v jejich krámech kebaby ani mobily, prostě vůbec nic a neměnit u nich peníze, je to vedlejší zdroj financování rozmachu islámu. Každý zakoupený kebab je jen další jeden krok k burkám. Jak bude chutnat vaší ženě, až jej bude jíst se šátkem na obličeji?“ Kromě výtky, že kebab mohou prodávat arabští křesťané, je zde přece jen vážnější námitka, která upozorňuje na podobné výzvy, které se v minulosti objevily např. vůči židovským obchodům. Z řady kritickým komentářů mě zaujal např. FENDRYCH, Martin. Okamura rozjíždí štvanici: Prudit, prudit, prudit ty muslimy. Aktuálně.cz, 5.1.2015. Dostupné z: http://nazory.aktualne.cz/komentare/okamura-rozjizdi-stvanici-prudit-pru... [cit. 2015-01-21]
11 Pro ilustraci jeden z nadpisů článku na titulní stránce (Lidové noviny, 3.ledna 2015): Nový cíl extrémistů: místo Romů muslimové.
12 Tiskové středisko České biskupské konference (TS ČBK) a česká redakce Radia Vaticana publikovaly jen výtahy z tohoto dopisu. Cituji podle zprávy TS ČBK a podle anglického originálu na stránkách Vatikánu: Papež křesťanům na Blízkém vých.: Doufám, že k vám přijedu. TS ČBK, 23.12.2014. Dostupné z: http://tisk.cirkev.cz/ze-zahranici/papez-krestanum-na-blizkem-vychode-do... a Lettera del Santo Padre Francesco ai cristiani del Medio Oriente, Bolletino sala stampa della Santa Sede, 23.12.2014 Dostupné z: http://press.vatican.va/content/salastampa/it/bollettino/pubblico/2014/1... [cit. 2015-01-21]
13 Tisková konference papeže Františka na palubě letadla cestou z Istanbulu do Říma. Radio Vaticana, 1.12.2014. Dostupné z: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=21162 [cit. 2015-01-21]
14 Celá pasáž: „Před prezidentem Erdoganem jsem vyslovil přání, aby všichni představitelé islámu – političtí, náboženští i akademičtí – jasně promluvili a odsoudili teroristické činy. To by většině islámského lidu pomohlo říci ne. Nejdřív je však musí slyšet z úst svých představitelů. Všichni totiž potřebujeme celosvětové odsouzení, a to také z muslimské strany.“ Tisková konference papeže Františka na palubě letadla cestou z Istanbulu do Říma. Radio Vaticana, 1.12.2014. Dostupné z: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=21162 [cit. 2015-01-21]
15 Uvádím širší kontext citátu: „Jako věřící musíme obzvláště bdít nad tím, aby se religiosita i etika, žité z přesvědčení a dosvědčované s nadšením, vyjadřovaly vždycky v postojích hodných onoho tajemství, které chceme ctít, a rozhodně odmítaly všechny znetvořené formy náboženské praxe jako nepravdivé, protože nejsou hodné Boha, ani člověka. Autentické náboženství je zdrojem pokoje a nikoli násilí! Nikdo nemůže užívat jména Božího k páchání násilí! Zabíjet ve jménu Boha je obrovské rouhání! Diskriminovat ve jménu Boha je nelidské.“ Bez věrnosti vlastní identitě je dialog k ničemu : promluva Františka na mezináboženském setkání, Tirana – Albánie. Radio Vaticana, 21.9.2014. Dostupné z: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=20827 [cit. 2015-01-21]
16 Rozdíly mezi náboženskými přesvědčeními jsou manipulovány : promluva k diplomatickému sboru, prezidentský palác v Tiraně. Radio Vaticana, 21.9.2014. Dostupné z: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=20830 [cit. 2015-01-21]
17 Mimo jiné papež dále řekl: „My, muslimové a křesťané, jsme nositeli nedocenitelných duchovních pokladů, včetně některých společných prvků, třebaže rozvíjených podle vlastních tradic: klanění se milosrdnému Bohu, vztah k praotci Abrahamovi, modlitba, almužna, půst... tyto upřímně žité prvky mohou proměnit život a dát bezpečný základ důstojnosti a bratrství mezi lidmi. Uznání a rozvíjení této duchovní pospolitosti prostřednictvím mezináboženského dialogu nám pomáhá prosazovat a bránit ve společnosti také morální hodnoty, pokoj a svobodu (srov. Jan Pavel II., Promluva ke katolické komunitě v Ankaře, 29. listopadu 1979).“ Máme povinnost odsoudit každé porušení důstojnosti a lidských práv : Papež František na setkání s muslimskou obcí, Turecko – Ankara. Radio Vaticana, 28.11.2014. Dostupné z: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=21153 [cit. 2015-01-21]
18 Papež František: Když odpouštíme, nestáváme se chudšími. Radio Vaticana, 18.6.2013. Dostupné z: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=18436 [cit. 2015-01-21]
19 Text pokračuje: „To však nelze říci tehdy, když se člověk málo stará o hledání pravdy a dobra a jeho svědomí vlivem návyku na hřích ponenáhlu stává téměř slepým.“ (GS, 16) Jedná se v podstatě o klasické rozlišování mezi „nezaviněně mylným“ a „zaviněně mylným“ svědomím.
20 Právě kolem tématu náboženské svobody se vedou diskuse v souvislosti s úvahami o tom, nakolik je II. vatikánský koncil v kontinuitě s předchozí tradicí katolické církve. Deklarace o náboženské svobodě k tomu uvádí: „Církev tedy, věrná pravdě evangelia, jde stejnou cestou jako Kristus a apoštolové, když uznává, že zásada náboženské svobody je ve shodě s důstojností člověka a s Božím zjevením, a když ji podporuje. Učení přijaté od Mistra a od apoštolů v průběhu věků uchovávala a předávala. I když se v životě Božího lidu, putujícího proměnlivými lidskými dějinami, někdy vyskytl způsob jednání méně odpovídající duchu evangelia, ba dokonce mu odporující, přece vždycky zůstávalo učením církve, že nikdo nesmí být k víře nucen.“ (DH, 12) Zároveň dodává, že k tomuto přesvědčení vedla delší cesta: „Tak působil dlouho na lidskou mysl kvas evangelia a ve značné míře přispěl k tomu, aby lidé během doby lépe poznali důstojnost své osoby a aby uzrálo přesvědčení, že v občanské společnosti má být důstojnost osoby chráněna před jakýmkoli lidským nátlakem v oblasti náboženství.“ (DH, 12)
21 „Všechny národy tvoří přece jedno společenství, mají jeden původ, protože Bůh dal všemu lidstvu přebývat na celém povrchu země. (Srov. Sk 17,26.) Mají také jeden poslední cíl, Boha. Jeho prozřetelnost, projevy jeho dobroty a spasitelné úmysly se vztahují na všechny lidi, (Srov. Mdr 8,1; Sk 14,17; Řím 2,6-7; Tim 2,4.) dokud vyvolení nebudou sjednoceni ve Svatém městě, které bude osvěcovat Boží sláva a kde budou národy chodit v jeho světle. (Srov. Zj 21,23-24.)“ (NA, 1)
22 „Katolická církev neodmítá nic, co je v těchto náboženstvích pravdivé a svaté. S upřímnou vážností se dívá na jejich způsoby chování a života, pravidla a nauky. Ačkoli se v mnohém rozcházejí s tím, co ona věří a k věření předkládá, přece jsou nezřídka odrazem Pravdy, která osvěcuje všechny lidi. Sama však hlásá a je povinna neustále hlásat Krista, který je „cesta, pravda a život“ (Jan 14,6), v němž lidé nalézají plnost náboženského života a skrze něhož Bůh všechno smířil se sebou. (Srov. 2 Kor 5,18-19.)“ (NA, 2)
23 Pro zajímavost o islámu je řečeno následující: „Církev se dívá s úctou také na muslimy, kteří se klanějí jedinému Bohu, živému a o sobě jsoucímu, milosrdnému a všemohoucímu, stvořiteli nebe a země, který promluvil k lidem. Jeho rozhodnutím, i tajemným, se snaží podrobit celou duší, jako se Bohu podrobil Abrahám, na něhož se islámská víra ráda odvolává. Ježíše sice neuznávají jako Boha, ale uctívají jako proroka, ctí jeho panenskou matku Marii a někdy ji i zbožně vzývají. Kromě toho očekávají den soudu, kdy Bůh vzkřísí všechny lidi a odplatí jim. Proto si váží mravního života a Boha uctívají zejména modlitbou, almužnami a postem.“ (NA, 3)
24 „Nemůžeme se však obracet v modlitbě k Bohu, Otci všech, jestliže odmítáme chovat se bratrsky k některým lidem, stvořeným podle Božího obrazu. Postoj člověka k Bohu Otci a postoj člověka k bratřím lidem tak těsně souvisí, že Písmo praví: „Kdo nemiluje, Boha nepoznal“ (1 Jan 4,8). Tím ztrácí podklad každá teorie nebo praxe, která činí rozdíl mezi člověkem a člověkem, mezi národem a národem, pokud jde o lidskou důstojnost a z ní vyplývající práva. Církev tedy zavrhuje jako cizí Kristovu smýšlení jakoukoli diskriminaci nebo jakékoli utiskování lidí pro jejich rasu nebo barvu pleti, sociální postavení nebo náboženství.“ (NA, 5)
25 Stručně k historii týdeníku: GIBSON, Megan. The Provocative History of French Weekly Newspaper Charlie Hebdo. Time, 7.1.2015. Dostupné z: http://time.com/3657256/charlie-hebdo-paris-attack/ [cit. 2015-01-21]
26 Papežova soustrast a další reakce na pařížský atentát. Radio Vaticana, 8.1.2015. Dostupné z: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=21317 [cit. 2015-01-21]
27 HALÍK: Já nejsem Charlie. Ke svobodě patří zodpovědnost. Lidové noviny, 12. ledna 2015. Dostupné z: http://www.lidovky.cz/tiskni.aspx?r=ln_nazory&c=A150112_153452_ln_nazory_hm [cit. 2015-01-21]
28 Celý kontext vyjádření: „Na Srí Lance jste připomněl, že svoboda vyznání je základním lidským právem, které se vyjadřuje úctou k různým náboženstvím. Kam až může zajít svoboda projevu, která je také základním lidským právem? Papež: Děkuji za inteligentní otázku. Myslím, že obě tato práva jsou zásadní, jak svoboda vyznání, tak svoboda projevu. Vy jste Francouz. Mluvme tedy jasně a pojďme do Paříže! Nelze zakrývat pravdu, že každý má právo praktikovat své náboženství ve svobodě a bez urážek. Chceme to tak všichni. Za druhé, není možné urážet, vypovídat válku a zabíjet ve jménu vlastního náboženství, v Božím jménu. To, co se nyní děje, nás udivuje, ale vzpomeňme si na své dějiny, kolik v nich bylo náboženských válek! Pomysleme na Bartolomějskou noc. Je tedy pochopitelné, že také my jsme v tomto ohledu hřešili. Ve jménu Boha však nelze zabíjet, protože to je něco úchylného. Se svobodou je nutné nakládat tak, abychom neuráželi. Co se týče svobody projevu, má každý z nás nejenom svobodu, nýbrž také právo vyslovit to, co myslí, aby napomohl obecnému dobru. Pokud kupříkladu poslanec nevysloví to, co si opravdu myslí a považuje za správné, nespolupracuje na společném dobru. Musíme tedy mít takovouto svobodu, aniž bychom zraňovali. Je sice pravda, že nemáme reagovat násilím. Pokud však tady můj přítel doktor Gasbarri (organizátor papežských cest, pozn. překl.), pronese nadávku na adresu mé maminky, (se smíchem) náleží mu rána pěstí. Není možné provokovat, hanobit víru druhých. Papež Benedikt v jedné své promluvě (řezenské přednášce, pozn. překl.) mluvil o této postpozitivistické mentalitě, o postpozitivistické metafyzice, která dovádí k přesvědčení, že náboženství nebo náboženské výrazy jsou jakýmsi druhem subkultury. Jsou sice tolerované, ale bezvýznamné, a netvoří součást osvícenské kultury. Osvícenství nám zanechalo toto dědictví: Množství lidí, kteří pomlouvají náboženství druhého, vysmívají se mu a pohrávají si s ním. Tito lidé provokují a může se jim stát to, co by se stalo doktoru Gasbarrimu, kdyby řekl něco proti mé mamince. Existují meze, protože každé náboženství má svou důstojnost. Náboženství, které respektuje lidský život a lidskou bytost, se nemohu posmívat. Uvedl jsem tento mezní příklad, abych sdělil, že ve svobodě projevu nelze překročit určité hranice, jako kupříkladu u mé maminky.“ Papež František na Srí Lance a Filipínách - 3. den. Radio Vaticana, 15.1.2015. Dostupné z: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=21346 [cit. 2015-01-21]
29 Viz např. GIBSON, David. Pope Francis’ mis-interpreters: Who’s punch-drunk now? Religion News Service, Blog Sacred and Profane. Dostupné z: http://davidgibson.religionnews.com/2015/01/18/pope-francis-mis-interpre... [cit. 2015-01-21]
30 „Otázka španělské skupiny se vracela k předchozí tiskové konferenci cestou ze Srí Lanky na Filipíny. Papež František tehdy v souvislosti s pařížským atentátem prohlásil, že případná urážka jeho maminky si zasluhuje ránu pěstí. Podle španělské novinářky tato věta vyvolala zmatek a nepochopení. Chtěl snad papež ospravedlnit násilnou reakci, kterou provokativní karikatury vyvolaly? Papež: Teoreticky lze říci, že reagovat násilně na urážku nebo provokaci není dobré a nemá se to dělat. Teoreticky lze uvést, k čemu nás vybízí evangelium – tedy nastavení druhé tváře. Teoreticky můžeme říci, že máme svobodu vyjadřování a ta je důležitá. V teorii jsme všichni zajedno, jsme však lidé a existuje umírněnost, což je ctnost lidského soužití. Nemohu neustále někoho urážet a provokovat jej, protože riskuji, že se rozzlobí. Riskuji, že bude reagovat nesprávně, ale lidsky. Proto tvrdím, že svoboda slova musí přihlížet k lidské realitě a musí být umírněná. Je to stejný způsob, jako říci, že má být slušná. Mírnost je lidská ctnost, která řídí naše vztahy. Mohu zajít až sem, odtud až tam. Chtěl jsem tedy naznačit, že teoreticky jsme všichni zajedno: existuje svoboda slova, násilná reakce není dobrá, je vždy špatná. Všichni souhlasí. Ale v praxi trochu přibrzděme, protože jsme lidé a hrozí, že druhé vyprovokujeme. Svobodu tedy musí doprovázet umírněnost. To jsem chtěl říci.“ Tisková konference s papežem Františkem při návratu z Filipín. Radio Vaticana, 20.1.2015. Dostupné z: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=21363 [cit. 2015-01-21]
31 „Hned je však třeba dodat, že „pravá náboženská svoboda se vyhýbá pokušením intolerance a sektářství a prosazuje postoje uctivého a konstruktivního dialogu“. Nemůžeme neuznat, že intolerance vůči tomu, kdo má odlišné náboženské přesvědčení, je obzvláště záludným nepřítelem, který se dnes bohužel vyskytuje v různých regionech světa. Jako věřící musíme obzvláště bdít nad tím, aby se religiosita i etika, žité z přesvědčení a dosvědčované s nadšením, vyjadřovaly vždycky v postojích hodných onoho tajemství, které chceme ctít, a rozhodně odmítaly všechny znetvořené formy náboženské praxe jako nepravdivé, protože nejsou hodné Boha, ani člověka. Autentické náboženství je zdrojem pokoje a nikoli násilí! Nikdo nemůže užívat jména Božího k páchání násilí! Zabíjet ve jménu Boha je obrovské rouhání! Diskriminovat ve jménu Boha je nelidské. Náboženská svoboda z tohoto hlediska není právo, které může být zaručeno jedině panujícím legislativním systémem, který je rovněž nezbytný, nýbrž obecný prostor, prostředí úcty a spolupráce, které je zapotřebí vytvářet za účasti všech, včetně těch, kteří žádné náboženské přesvědčení nemají.“ Bez věrnosti vlastní identitě je dialog k ničemu : promluva Františka na mezináboženském setkání, Tirana – Albánie. Radio Vaticana, 21.9.2014. Dostupné z: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=20827 [cit. 2015-01-21]
32 Viz např. McGRATH, Alister E. Dějiny křesťanství – úvod. Praha, 2014, s. 344-348. IM HOF, Ulrich. Evropa a osvícenství. Praha, 2001, s. 34-46.
33 Přebírám z textu francouzské spisovatelky Marie Darrieussecq (nar. 1969), která k roli humoru dodává: „Humor je spásou světa. Humor nás zbavuje ducha vážnosti a nebezpečí s ním spojeného. Charlie používá humor jako zbraň, zbraň, jež ovšem nezabíjí.“ /Komu vadí teologicky zatížený termín "spása", ať čte např. "humor zachraňuje svět", "L’humour sauve le monde"./ Český překlad článku viz Charlie, nezodpovědný časopis – osvobození od blbosti. Echo24.cz, 11.1.2015. Dostupné z: http://echo24.cz/a/iz2bP/charlie-nezodpovedny-casopis-osvobozeni-od-blbosti [cit. 2015-01-21]
34 KASPER, Walter. Uvedení do víry. Řím, 1987, s. 112.
35 Papežův katalog „kuriálních nemocí“ ke společnému zpytování svědomí. Radio Vaticana, 22.12.2014. Dostupné z: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=21255 [cit. 2015-01-21]
36 Politolog Šádí Shanaáh, narozený v Praze palestinskému otci a české matce k tomu uvedl:
„Není ale požadavek, aby se od těchto útoků distancovali, logický? Hodně muslimů ale úplně nevidí souvislost sebe samých s teroristy a nechápe, proč by se měli omlouvat za někoho, koho vůbec neznají a nemají s ním nic společného. Je těžké chtít třeba po francouzském muslimovi, aby se omlouval za nějaké Iráčany, když se s nimi vůbec necítí být jeden národ. Na druhou stranu nemůžeme popřít, že teroristé to dělají ve jménu víry, takže je tam určitá logická spojnice, proč se chce, aby se od toho distancovali. Jaké má ale řadový muslim možnosti se od těchto činů distancovat, když to není nějaká důležitá persona, která by byla slyšet?... Problém také je, že muslimská komunita, po které se chce omluva, vlastně není. Neexistuje jedna muslimská komunita, která má jeden hlas. Evropští muslimové mají různý etnický původ, různé politické přesvědčení. Někdo je pravičák, někdo je levičák, někdo se o politiku nezajímá, někdo je z Bangladéše, jiný z Jemenu. I víra je u nich různě intenzivní. Proto často necítí povinnost omlouvat se za nějaké vrahy, se kterými nemají nic společného. To je, jako kdybychom chtěli po nějakém Čechovi, aby se omlouval za Ku Klux Klan jen proto, že je také bílý.“ Politolog: Teroristé v Paříži ublížili svým obětem, ale i všem muslimům. Idnes.cz. 8.1.2015. Dostupné z: http://zpravy.idnes.cz/rozhovor-s-shanaahem-o-islamu-a-utocich-d97-/doma... [cit. 2015-01-21]
37 Např. závěr komentáře Lukáše Macka, ředitele dijonské sekce Pařížského institutu politických věd: „Naopak je zcela jisté, že 7. leden 2015 zůstane milníkem v dějinách francouzského islámu a jeho vztahu k francouzské společnosti. I zde se rýsují dvě radikálně odlišné cesty. Buď šok povede k tomu, že si drtivá většina Francouzů uvědomí, že v jejich zemi existuje skutečný problém radikálního islamismu, který je však společným nepřítelem nemuslimské většiny a umírněné muslimské menšiny. A že házet islám jako takový do jednoho pytle s extrémismem a terorismem je ten nejlepší dárek, který lze džihádistům dát. Nebo naopak posílí (nejen ve Francii) se rozvíjející islamofobii, vyostří vztahy mezi nemuslimskou většinou a muslimskou menšinou a posílí tak extrémisty a populisty na všech stranách. První reakce – celkem logicky – zatím naznačují, že by se mohly, alespoň částečně, naplnit první scénáře. Byla by to ta nejlepší pocta, jakou by truchlící Francie mohla vzdát deseti novinářům a dvěma policistům, které teroristé zavraždili. Na přehnaný optimismus je však bohužel ještě brzy. A problémy dnešní Francie jsou skutečně hluboké...“ KOMENTÁŘ: Útok sjednotil Francouze. Může se stát spásným elektrošokem. Idnes.cz, 7.1.2015. Dostupné z: http://zpravy.idnes.cz/glosa-lukase-macka-s-masakru-v-parizi-dse-/zahran... [cit. 2015-01-21]
Bezprostřední reakce na útoky v Paříži na facebookovém profilu šéfredaktora týdeníku Respekt Erika Taberyho: „Cílem je také zasít strach, pochybnosti a nenávist. V minulosti se už něko-likrát podařilo prokázat, že teroristé počítají s tím, že se část veřejnosti obrátí i proti mírumilovným muslimům – což zafunguje jako náborová akce do řad ISIS a jím podobným organizacím. Zatím ještě není jasné, kdo vlastně útočil, ale nenávistné výroky na adresu muslimů už se na internetu objevují. Naší reakcí nesmí být snaha omezit západní otevřenost, liberalismus, smysl pro humor nebo obrátit nenávist proti lidem, kteří s útokem nemají nic společného. Tak bychom se stali spolupracovníky teroristů, protože bychom naplnili jejich cíle. Jediné možné řešení je nezměnit náš styl života a nekompromisně stíhat a trestat ty, kterým se podíl na teroru prokáže.“
38 „Proč bychom se měli u nás chovat k muslimům vstřícněji než oni ke křesťanům ve své zemi? Nevnímají to pak jako naši slabost či nedůslednost, nebo dokonce známku úpadku? Myslím, že se máme především chovat jako křesťané. Cestu ukazuje podobenství, kterým Ježíš odpověděl na otázku: kdo je bližní? A také jeho osobní příklad vlídné pomoci i těm, kdo nepatřili ke společenství Staré smlouvy. Věříme, že Ježíš přinesl spásu všem lidem přes stávající předěly národností a kultur. Spolu se sekulárními humanisty podporujeme dnes po vlastních hořkých zkušenostech z minulosti svobodu náboženství a hlásíme se k právnímu státu. Nejlépe oslovíme muslimy vlastním dobrým příkladem. Nikoliv dvojím metrem a chováním, které často – a někdy právem – Západu předhazují. Ano, ta znevažující či pohrdavá hodnocení naší vstřícnosti zaslechneme z různých koutů. Někteří muslimové tak skutečně mohou smýšlet. Jiní – a já bych je s různými odstíny pokládal za většinu – si dokáží cizí laskavosti vážit. Když papež František umyl na Zelený čtvrtek nohy muslimské dívce, vysoký představitel al-Azharu to komentoval jako „velmi, velmi ctihodné gesto“. Oficiality jsou jistě jen kapička v moři. Matka Tereza by ovšem dodala: ale moře by jinak o ni bylo chudší! Důležité je přemýšlení, cítění a chování lidí, veřejné mínění – a tady se již dostáváme na sekulární rovinu, kde mají velkou odpovědnost nejen politici, ale i média.“ ZIKMUND, Martin T., PAULAS, Jan. Luboš Kropáček : po cestách kamenitých : o životě, islámu a křesťanské víře. Praha, 2013, s. 230.
39 OSTŘANSKÝ, Bronislav. Atlas muslimských strašáků aneb Vybrané kapitoly z „mediálního islámu“. Praha, 2014.
40 HOŠEK, Pavel. Na cestě k dialogu – křesťanská víra v pluralitě náboženství. Praha, 2005.
41 K nalezení podle rejstříku na internetových stránkách http://balustrada.cz/bratrstvo/ [cit. 2015-01-21]
42 Charta oecumenica (2001) vyšla v rámci dokumentů České biskupské konference, fialová řada, č. 16. Dostupné ke stažení z: http://www.cirkev.cz/cirkev-ve-svete/dokumenty/fialova-rada/ [cit. 2015-01-21]
43 To byla jedna ze tří výtek, kvůli které odmítl Ekumenickou chartu podepsat Rudolf Bubik, biskup Apoštolské církve. Prohlášení Apoštolské církve k připravovanému podpisu dokumentu Charta Oecumenica. Křesťan Dnes, 7.12.2006. Dostupné z: http://www.krestandnes.cz/article.htm?vars=prohlaseni-apostolske-cirkve-... [cit. 2015-01-21]
44 Prohlášení církví a náboženských společností v ČR k problematice. TS ČBK, 9.12.2004. Dostupné z: http://tisk.cirkev.cz/dokumenty/prohla-eni-cirkvi-a-nabo-enskych-spolecn... [cit. 2015-01-21]
45 Společné prohlášení k teroristickým útokům ve Francii. TS ČBK, 10.1.2015. Dostupné z: http://tisk.cirkev.cz/z-domova/spolecne-prohlaseni-k-teroristickym-utoku... [cit. 2015-01-21]