První přijímání a křestní svíce

Dopis jedné matky ukazuje, jak málo pochopení pro symbolické výrazovéformy mají často právě ti, kdo odpovídají za utváření bohoslužby: ,,Když jsemšla v roce 1960 k prvnímu svatému přijímání, byly důležitými prvky slavnosti obnova křestního slibu a znamení křestní svíce. Když šel letos k prvnímupřijímání můj syn, bylo vysvětleno, že prý byl křestní slib po druhém vatikánském koncilu odstraněn, a proto nemá křestní svíce jako svíce kpřijímání už smysl. Je mi to moc líto, protože přece jistě má smysl zdůrazňovat vztah křtu a eucharistie právě při slavnosti prvního svatého přijímání.“

V dopise této matky zaznívá dále otázka, zda se u tohoto ,,nového řádu“nejedná snad jen o nějaké nezávazné ustanovení. Nemůže prostě uvěřit tomu, že znamení, které se jí jeví jako zcela smysluplné, bylo ,,odstraněno“. A má pravdu! Jestliže se takto zachází se symbolikou liturgie, a dokonce ještě s odvoláním na reformu liturgie, jak má nakonec vypadat bohoslužba v této obci?

Jistě, pevné předpisy pro konání slavnosti prvního přijímání neexistují a neexistovaly ani dříve. Proto také ani nemohlo být nic ,,odstraněno“. Nejedná se zde ani o ,,dětskou mši“, nýbrž o bohoslužbu farní obce, při které se děti smějí poprvé plně zúčastnit eucharistie, učinit další krok v začlenění doobce a do křesťanského života. Zcela správně to popisuje pracovní sešit k misálu (Werkbuch zum Gotteslob, sv. VII) takto: ,,První přijímání eucharistie je pokračováním cesty, která začala křtem, je korunovací křesťanské iniciace. Spojitost slavnosti se svatým křtem vyjadřuje viditelně bílý oděv a hořící svíce, která je vlastně křestní svící; děti tím takřka viditelně kráčejí odkřestního pramene k oltáři.“

Samozřejmě nemůže existovat jednotná podoba této slavnosti pro všechny obce, protože předpoklady jsou značně odlišné, jako např. věk dětí a forma uvedení – buďto podle školních tříd nebo podle skupin, které se společně napřijímání připravovaly. Svoji roli také hraje termín, protože ne všude je zvolena první neděle po velikonocích (Bílá neděle). Liturgické předpisy také umožňují spojit křest, první přijímání a biřmování do jedné slavnosti.

Jistě by měla zvláštní roli hrát i křestní svíce. Z praktických důvodůje děti většinou nedrží v rukou, ale postaví kolem oltáře. Je vhodné tyto svíce– i mimo dobu velikonoční – slavnostně zapálit od velikonočního paškálu. Vjedné obci například předávají po komuniu dětem svíce u oltáře nazpátek se slovy: ,,Od velikonoční svíce byly vaše svíce zažehnuty kdysi, od ní jsou zažehnuty nyní i vaše svíce prvního svatého přijímání. To je znamení toho, že Kristus je mezi námi nejenom ve chlebě. On je živý mezi námi, když spolu žijeme v lásce a druhým přinášíme světlo a radost. Přijměte tedy svíce. Přinášejte světlo Kristovo do svých rodin, do naší obce, všem lidem, které potkáte.“

Dopis té matky ukazuje, že znamení křestní svíce jí zpřítomňovalo souvislost svátostí začlenění do církve, tedy spojení křtu a eucharistie. Jak se zdá, zůstává takové znamení mnohem zřetelněji v paměti než dobře probrané hodiny přípravy na první přijímání, při nichž jsou zprostředkovány jen přiměřené vědomosti. Zde je přímo demonstrativně ukázáno, jaký význam mají znamení pro věřící.

Klemens Richter, Was die Sakramentale Zeichen bedeuten. Zur Fragen der Gemeinde von heute, Herder 1988, s. 68-70, přeložil Ondřej Bastl.