Katolíci východních církví, kteří duchovně, liturgicky a církevněprávně vyznávají v mnohém odlišné tradice než západní katolíci, jsou důležitou součástí katolicity světové církve. Řekl to lisabonský kardinál Manuel Clemente během setkání biskupů orientálních a západního obřadů ve Fatimě. V Portugalsku například se mnoho křesťanských přistěhovalců z Blízkého a Středního Východu stalo sousedy a spolupracovníky Portugalců. A jsou „darem pro všechny“.
Ovšemže mezi jiným vzniká otázka, proč se v debatě o trvalém celibátu Západ nepoučí od stejně katolických, s papežem sjednocených církví Východu. Vždyť tam jsou světští kněží často ženatí. I nejvyšší hodnostáři římskokatolické církve přitom často paušálně mluví a jednají tak, jako by celibát byl pro farní kněží naprosto všeobecný a v katolické církvi závazný a obvyklý.
Podobná nediferencovaná tvrzení, která se rutinně opakují, jsou však nečestná. Klamou věřící. Naopak je třeba pokaždé čestně opakovat, že ve světové katolické církvi, zejména v katolických východních církvích, existuje velmi mnoho kněží, kteří se před vysvěcením oženili, jak to odpovídá starocírkevnímu, apoštolskému zvyku. Nejvyšší nositelé učitelského úřadu – kardinálové a další biskupové včetně papeže – by to konečně ve svých stanoviscích měli jasně říkat a nepředstírat svými iritujícími a pravdu překrucujícími slovy něco, co neexistuje.
Ještě hůře, přímo jako urážka, zní, když se používá klišé, že kněz musí žít v celibátu, aby byl zcela svobodný pro Krista. Tím se ženatým katolickým kněžím východních církví nepřímo vytýká, ve své celé existenci nejsou svobodní pro Krista, a tak v jistém smyslu nemohou jako jejich západní bratři v úřadu jednat in persona Christi. Čestná řeč by mohla pomoci připravit půdu pro naléhavě potřebnou reformu v latinské dílčí církvi.
Převzato z Christ in Gegenwart